wz

Zpět na hlavní stránku!

Křesťanská sexuální výchova jako pomůcka mládeži a pedagogům vřele doporučovaná od JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy.

Doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména těchto pět hlavních a velikých následujících prací

1./Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

2./Bezdomovec a nezaměstnaný. Bezdomovci a nezaměstnaní. Práce o chudobných lidech a sociální problematika adresována zejména pro chudobné lidi, která je napsaná po česky, a nachází se na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Bezdomovci.htm

3./Henryk Lahola :Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

4./Henryk Lahola : Slobodní murári. Svobodní zednáři. Konkrétne fakty o celosvetovej nadvláde slobodných murárov - svobodných zednářů. (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Nadvlada.htm

5./Henryk Lahola : Homosexuáli a lesbičky! Preč zo zvráteným perverzným úchyláctvom!! Vyliečte sa z tej odporne hnusnej a zvrhlej homosexuality!! Táto práca je určená k samoliečbe homosexuálov a lesbičiek, ktorí či ktoré o túto liečbu majú úprimný záujem!!! (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na adrese www.henryklahola.nazory.cz/Terapiabuz.htm

Úvod pro mentálně retardované psychopaty: namyšlené ”génie” a ”génijky” co tady nemají co hledat.

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší ”supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček, respektive se zpravidla dokonce jedná o různé dvacetileté či ještě mladší sopláky, kterým teče mléko po bradě a kteří sice sami vůbec nic neumí, ale ve své ubohosti si tím více myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s ”velikým rozhořčením” rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na Internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vaší "intelektuální" úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí a smiřte se s tím, že jsou prostě i lidé, kterým se některé práce zveřejněné na náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz jednoduše líbí a čtou je rádi, protože je zajímá jejich věcný obsah a nehledají v nich pouze ”gramatické chyby”. A pokud se Vám tyto náboženské webové stránky o Bohu a víře nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Je pro mě s podivem, že může existovat někdo, kdo ztrácí svůj čas četbou webových stránek o kterých skutečně soudí, že je ”napsal duševně nemocný člověk” či že jsou ”výplodem jeho chorého mozku”. Já osobně cizí webové stránky, o nichž se domnívám, že je psali duševně nemocní lidé nikdy nečtu a lidé co vědomě čtou webové stránky o nichž se domnívají, že jsou ”dílem duševně nemocného člověka” jsou ve skutečnosti sami velice těžce duševně nemocní lidé, kteří by měli vyhledat dobrého psychiatra. Kromě toho věřím vážený pane génie nebo ctihodná dámo génijko, že po opuštění sfér náboženských webových stránek o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz se Vám podaří nalézt na Internetu i takové webové stránky, které napsali i ”duševně zdraví lidé”, ba možná dokonce právě i tací ”duševně zdraví lidé”, kteří jsou tak těžce ”duševně zdravými”, jako jste ”zdravý(á)” i Vy sám nebo Vy sama!

Internet je svobodné médium s mnoha miliardami nejrozličnějších webových stránek – výběr máte téměř nekonečný. A určitě se tam najdou i podobná individua jako jste Vy sám, či Vy sama. Pokud by čistě hypoteticky náboženské webové stránky o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz byli absolutně jedinými webovými stránkami na Internetu, chápal bych pak Vaše rozhořčení, protože uznávám, že ne každého musí zajímat náboženská víra nebo služba milosrdenství vůči bližním konaná z upřímné křesťanské lásky k lidem. Takto ale náboženské webové stránky o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz jsou pouze jedny z mnoha miliard různých webových stránek na Internetu a pokud se Vám osobně nelíbí, tak je prostě číst nemusíte, nikdo Vás k tomu určitě nijak nenutí.

A vzhledem k existenci mnoha miliard dalších webových stránek ani nejste z ”nouze” nějak nuceni číst takové webové stránky ”které se Vám nelíbí a s nimiž absolutně ve všem zásadně nesouhlasíte” proto, že by jste snad neměli eventuálně k dispozici na Internetu žádné jiné webové stránky tak, jako tomu u nás bylo například ve dvacátém století za bolševika u televize, kdy se lidé z nouze dívali třeba na televizi i navzdory tomu, že se jim nelíbila, protože žádné jiné televizní stanice u nás jednoduše tenkrát ještě neexistovali…

Mého Pána Ježíše Krista označovali často zlí lidé za "posedlého ďáblem", právě tak jako potomci tohoto zmijího pokolení ve své zbabělé anonymitě i mně označují za "blázna" – samozřejmě pod maskou zbabělé anonymity, aby se napadený člověk nemohl bránit občanskoprávní žalobou "na ochranu osobnosti" před nezávislým a nestranným soudem. Označit veřejně kohokoliv za "blázna" je veliké obvinění dotýkající se občanské cti člověka, a ten, kdo někoho označí za "blázna" by toto své tvrzení měl dokázat před soudem. Pokud se mi na Internetu podaří vypátrat jeho či její zatajovanou identitu a adresu - určitě dostane k tomuto svému dokazování před soudem "příležitost"!!!

Jiní nepřátelé Ježíše Krista mají tu nehoráznou drzost označovat Krista za údajného homosexuála. A mezi internetovými kreaturami se najdou i tací, co nepravdivě za homosexuála označují dokonce i mně samotného. Kristus byl heterosexuál, právě tak jako heterosexuálem jsem i já, a obvinit křivě někoho z homosexuality je veliké obvinění dotýkající se občanské cti člověka, a ten, kdo o jiném toto tvrdí, by toto obvinění měl dokázat před soudem. Pokud se mi na Internetu podaří vypátrat jeho či její zatajovanou identitu a adresu - určitě dostane k tomuto svému dokazování před soudem "příležitost"!!!

Křivé obvinění z homosexuality je závažnější obvinění než křivé obvinění z "duševní choroby", neb "být bláznem" není samo o sobě hříchem, zatím co homosexualita či homosexuální chování je něco tak perverzně hnusně odporného na blití jako kdyby člověk měl jíst nějaká hovna!!

Kromě toho do pekla půjde ten, co s těmito odpornými hříchy homosexuality má cokoliv společného, i ten kdo je jakkoliv obhajuje, jakkoliv ospravedlňuji a odmítá mravně odsoudit, jakož i ten, co z homosexuality úmyslně křivě obviní jiného!

Z vůle Páně dne 21.1.2009 proto byla vynesena kletba nad homosexuály a také i nad těmi, co jiné křivě obviňují z homosexuality "ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého!!"

A v neposledním radě Kristus byl majetkově chudý bezdomovec, řka:"ptáci mají svá hnízda…ale Syn člověka nemá kde by hlavu sklonil", no a já jsem stejný (v uvozovkách) "blázen" jako Kristus pro Krista a s Kristem; já ačkoliv se mi líbí hezké holky, zejména blondýnky a modroočky jsem se podobně jako Kristus v zájmu své spásy ve věčnosti rozhodl pro zachování věčného panictví pro Kristovo království a svou spásu v něm, no a v oblasti majetkové jsem na tom jen o malý odstínek "lépe" jako Kristus – bezdomovec.

Jejich nenávistné lži jsou pro mne pouze důkazem toho, že jednám správně a čím silnější bude intenzita jejich nenávistných útoků, tím bude větší i motivace mé touhy sloužit Bohu a lidem, protože si připomínám slova mého Pána Ježíše Krista: ”Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho,který mě poslal. Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu. Ale oni je viděli, a přece mají v nenávisti i mne i mého Otce. To proto, aby se naplnilo slovo napsané v jejich zákoně: 'Nenáviděli mě bez příčiny'. Až přijde ”Povzbuditel”, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od počátku” (Jn 15, 18 – 26). Naštěstí ale moje reálná situace ani zdaleka není až tak pesimistická jak to plyne z tohoto citátu mého Pána Ježíše Krista, a i ti nejzuřivější nepřátelé náboženských webových stránek o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz se v podstatě musí chtě – nechtě smířit s tím, že některé příspěvky na náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz se jednoduše i navzdory jejich nenávistnému vzteku některým čtenářům líbí, čtou je rádi a jsou jim duchovní posilou a oporou v jejich každodenním náboženském životě právě tak, jako zas jejich víra je naopak pro změnu zas posilou pro mne samotného. A tudíž jejich spolubratr ve víře v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nechce a ani nemůže jejich důvěru zklamat ani kdyby se – obrazně řečeno – satan se všemi svými pozemskými služebníky ”na hlavu postavil”, protože na zemi a ani v pekle není té síly, která by mně mohla nějak přinutit zříci se mé křesťanské náboženské víry a otevřeného hlásání své víry ostatním lidem dobré vůle.

 

A dále již začíná samotná hlavní práce Křesťanská sexuální výchova:

1.)Kapitola: Úvodní slovo pro mladé lidi, pedagogy a všechny slušné lidi, kteří se o tuto problematiku upřímně zajímají.

Doufám, že teď již různé výše zmiňované vlezlé psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce, a tak konečně společně i s Vámi drazí mladí lidé, pedagogové, ale i Vy všichni bratři a sestry v Kristu můžeme na těchto náboženských webových stránkách o Bohu a víře www.henryklahola.nazory.cz se věnovat hlavnímu obsahu této práce jejímž hlavním obsahem a smyslem je osvěta naší mládeže v oblasti sexuální výchovy.

Dlouho jsem zvažoval, zda-li bych vůbec něco takového měl psát, ale vzhledem k tomu všemu nemravnému svinstvu a odpadu hypersexualizované společnosti, který se z vůle svobodných zednářů na naši mládež prakticky úplně ze všech stran valí, jsem stále více a více nabýval přesvědčení, že je v současné době zapotřebí, aby se objevil někdo, kdo o všech těchto věcech, které nějak s problematikou sexu souvisí poinformuje naši mládež a rozumně pojedná o všech těchto věcech jako slušný člověk v určité ucelenější podobě, aby naše mládež nebyla odkázána v ukojení hladu své zvědavosti po nějakých špinavých informačních zdrojích českých televizních a rozhlasových stanic či ušmudlaných fakticky pornografických materiálech, které jsou našim dětem a mládeži vnucovány dokonce i na oficiální úrovni v mnohých státních školách.

A ačkoliv se domnívám, že by bylo nepochybně vhodnější, aby tuto práci napsal nějaký profesionál, respektive nějaký odborník specializující se na sexuologii, a tedy někdo, kdo je profesně povolanějším pro sexuologickou materii této práce než jsem například já osobně, nicméně ale vzhledem k tomu, že nevidím v dohledné době, že by se práci s takovýmto obsahem připravoval napsat někdo ze slušných lidí, kterým tato problematika je profesně bližší než-li mně, rozhodl jsem se, že v této krajně nepříznivé situaci práci s tímto aktuálně velice žádoucím obsahem napíší i já samotný, neboť v současné době se toto téma týká nepochybně těch nejaktuálnějších problémů současných mladých lidí v oblasti mezipohlavních vztahů, a je tudíž nezbytné aby se mezi námi staršími či příslušníky prostřední generace našel nějaký slušný člověk, který naši mládež o těchto otázkách poučí a poinformuje odpovídajícím slušným způsobem, a to i s akcentem o významu mravnosti a etiky v heterosexuálních vztazích mezi chlapcem a dívkou v jejich předmanželském i v manželském životě, jakož i o významu úplné a stabilní rodiny, přičemž důraz je třeba klást i na emocionálně - etickou stránku vnitrorodinných vztazích jako jedinečného a nezastupitelného výchovního faktoru a harmonie rodinného života. Vzhledem k současným velice zlým okolnostem tuto práci pokládám za velice naléhavou právě pro potřebu naší mládeže proto, že se v ní pokouším dát zejména ku prospěchu mladých lidí adekvátní odpovědi na naléhavé společenské otázky naší současnosti.

Takzvaná tabuizace sexuální problematiky má svého racionálního opodstatnění pouze za normálních okolností v zdravém státě, kde veřejnoprávní státní moc si náležitě ctí mravné a etické hodnoty společnosti, a vzhledem ke zdravému jádru společnosti je všem zločincům jasné, že stát je kdykoliv připraven velice energicky hned v samém zárodku velice tvrdě a nekompromisně zakročit proti každému zločinci, který by se pokusil jakýmkoliv zločinem ohrozit mravní a etické hodnoty svého státu. Naopak v rozkládajícím se sekularizovaném státě s prohnilým režimem, který je vůči všem zvrhlostem natolik totálně bezzubý, že všichni zločinci počnouc novináři a politiky plivajícími na rodinu plus velebící kdejaké perverzní sexuální úchyláky, až nakonec konče pak samotnými pasáky, prostitutkami a kdejakými perverzními sexuálními úchyláky, kteří všichni tito zločinci vědí velice dobře, že se ani v nejmenším nemusí obávat, že by byly za své ohavné zločiny spravedlivě a po zásluze potrestáni od justice prohnilého sekulárního státu. A proto za těchto okolností je v prohnilém sekularizovaném státě absolutně nesmyslné, aby dospělí křesťané i nadále odmítali odpovídat mladým lidem na jejich zvědavé otázky týkající se sexuální problematiky, neboť budeme-li o těchto věcech my slušní lidé i nadále mlčet, pak se naše mládež obrátí ze svými otázkami na různé politiky, novináře, svobodné zednáře, feministky, homosexuály a ostatní zločince. A tudíž za těchto okolností je mnohem lepší, když naší mládeži i na tyto otázky podáme ochotně odpověď my křesťané, než kdyby naše křesťanská mládež hledala odpovědi na své zvědavé otázky kdekoliv jinde.

 

2.)Kapitola: Vyjma panické lásky k Bohu, tou druhou největší láskou je láska mezi mužem a ženou svázaných celoživotním manželstvím.

U každého jednoho z nás již v momentu našeho početí bylo rozhodnuto to, jaké bude mít pohlaví. Vždyť jen Pánu Bohu děkuji za to, že mně stvořil jako muže a ne jako nějakou ženu! Jenom Pánu Bohu děkuji za to, že mi obrazně řečeno do ruky vložil ostrý a dobrý meč, abych ve vhodné příležitosti arogantnímu hajzlovi mohl useknout jeho podlou palici a bít se s nepřáteli, a je-li toho zapotřebí, tak v boji i umírat za hodnoty a ideály Kristova evangelia!! A jenom Pánu Bohu děkuji za to, že nevložil mi namísto meče do ruky pouze nějakou hnusnou umrnčenou panenku - Fuj!!! Hnus!!!

A obdobně zas na druhé straně plně respektuji to, že třebas nějaká žena řekne formálně totéž, avšak v úplně opačném garde jako jsem právě v předešlém odstavci řekl já…

Prostě muž a žena jsou si navzájem dva protipóly jako rub a líc jedné a téže mince, prostě dva lidští jedinci, kteří se od sebe nejen tělesně, ale i duševně odlišují, avšak kteří přesto můžou spolu vytvořil harmonický celek, neboť pokud chlapce či dívku samotný Pán Bůh nepovolal ani k individuálnímu poustevnictví v poustevnické samotě, ani ke kolektivnímu řeholnímu životu v nějaké řeholné komunitě, potažmo v případě speciálně chlapců, když chlapce nepovolal Pán Bůh ani ke kněžství, tak se domnívám, že tito chlapci a děvčata nejen že můžou, ale i mají před Bohem i lidskou pospolitostí mravní povinnost zásadně vždy vytvořit institucionalizovaným monogamním svazkem jednoho muže a jedné ženy řádné celoživotní manželství !!!

Vyjma lásky k Bohu spojené s celoživotním zachováváním panictví u muže či panenství u ženy, která je tou absolutně největší, nejmocnější a nejintenzivnější láskou jenž vysoce převyšuje i samotný pud pohlavní, pud sebezáchovy, jakož i strach ze smrti, je hned za touto panicky či panensky čistou láskou k Bohu tou druhou největší láskou láska mezi mužem a ženou vzájemně svázaných svým společným celoživotním manželským svazkem.

A vyvrcholením vzájemného vztahu této lásky manželských partnerů je jejich společné potomstvo – jejich společné manželské děti! A tak vzniká základní společenská buňka, kterou je rodina. Rodina je základem společnosti i státu, a tudíž se nelze divit tomu, proč všichni ďáblu Satanovi sloužící zločinci fanaticky nenávidí nejen křesťanství, ale právě tak tito zločinci fanaticky nenávidící i svůj vlastní národ a stát útočí ze všech sil právě na rodinu, která je největším trnem v jejich oku, jakož i v oku Evropské unie a jejich šéfa - ďábla Satana.

Rodina tak fanaticky nenáviděná ze strany svobodných zednářů, feministek, homosexuálů a jim podobných netvorů je navzdory tomu velice důležitá, což musí uznat každý, kdo je co i jen trochu slušný člověk. Vždyť celý život člověka se začíná ze vztahu muže a ženy. A jestliže tedy v hloubce svého svědomí necítíte Boží hlas volající Vás osobně ke kněžství, řeholnictví anebo poustevnictví, pak již nejpozději od Vaší postpubertální adolescence, tedy nejpozději někdy v rozmezí Vašich zhruba šestnácti až devatenácti let, respektive tedy nejpozději před dosažením věkové hranice Vašeho devatenáctého roku života, pokud si Vás Pán Bůh do té doby nevyvolil ke službě Božího poustevníka, řeholníka či kněze, pak by jste se měl vážně zamýšlet nad tím, s jakou věkově přibližně stejně starou a vzdělanostně přibližně stejně vzdělanou osobou opačného pohlaví by jste v budoucnu po celý Váš následující další život v období Vaší dospělosti až do Vaší smrti chtěl kráčet společnou manželskou cestou životem tak, aby jste byl i Vy ve Vašem manželství stejně tak absolutně šťastný a spokojený, jako jsme absolutně šťastní a spokojení i my poustevníci či řeholníci, potažmo kněží, kteří jsme byli Bohem vyvoleni, abychom navěky zasvětili určitým způsobem své životy službě samotnému Bohu.

V předešlém odstavci jsem explicitně zmínil přibližně stejně starou a vzdělanostně přibližně stejně vzdělanou osobou opačného pohlaví jako určitý racionální předpoklad pro vytvoření šťastného manželství, jako určitý racionální základ. A dále pak k tomuto základu bych Vám všem mladým lidem, kterým z Boží vůle je přisouzeno manželství upřímně doporučuji, aby jste k tomuto racionálnímu základu zmíněnému v předešlé větě ještě navíc ve svých úvahách připojili i velice zodpovědné uvažování nad velice důležitou otázkou, jakou osobu do manželství je vhodné si vybrat, aby jste spolu společně s touto osobou mohl nejen pohlavně zplodit, ale i vybudovat pro sebe samého, pro osobu s níž před oltářem Božím uzavřete celoživotní manželský svazek, a v neposlední míře i pro společné potomstvo – které se Vám v manželství narodí – pokojný, harmonický a šťastný domov pro celou Vaši příští rodinu.

Tato moje skromná práce (zatím netuším jak bude dlouhá) chce pomoci zejména těm, kteří se vážně ve svých úvahách zabývají otázkami sexu, manželství, rodičovství a podobně, a kteří v těchto oblastech by se pokud možno chtěli vyvarovat chybám a omylům, a jsou eventuálně ochotni kromě samotného sexu se pokud možno zajímat i o získávání a prohlubování si svých poznatků o úloze manželského partnera a o fenoménu rodičovství.

Touto skromnou prací Křesťanská sexuální výchova se obracím zejména na mladé lidi. Otevřeně v ní hodlám mluvit i o choulostivých problémech mezi něž sexuální oblast nepochybně patří, a současně budu se snažit mladé lidi podněcovat k určitému samostatnému myšlení, zejména pak střízlivě přemýšlet o této sexuální problematice plus osvojovat si určitý racionální postoj k ní.

A pevně věřím, že tato skromná práce Křesťanská sexuální výchova bude mít co říci i ostatním lidem, a to zejména těm, kteří můžou a mají na mladé lidi výchovně působit, a to především učitelům, katechetům, kněžím a samotným rodičům.

Vždyť cílem každé křesťanské výchovy mládeže je úsilí dosáhnout všestranný a harmonický rozvoj osobnosti mladého člověka. A jestliže výchova mladých lidí má být skutečně všestranná, pak – vyjma menšiny vyvolených, kterých si Pán Bůh povolal k poustevnictví, řeholnictví či kněžství - v současné době musí u všech ostatních mladých lidí nevyhnutně zahrnovat i určitou všeobecnou a všestrannou přípravu tohoto mladého člověka pro jeho budoucí život v řádném manželství a rodině, jinými slovy u těchto mladých lidí Pánem Bohem určených k manželství, kam patří více než 90 % obyvatelstva, je nezbytnou součástí jejich výchovy pro příští život v manželství a rodině v postavení manželského partnera a rodiče usilovat se především o to, aby si každý takovýto mladý člověk plně osvojil i důsledné dodržování všech zásad morálky v heterosexuálních vztazích muže a ženy v jejich partnerském vztahu, v manželství, jakož i ve vztazích mezi rodiči a dětmi, aby se každý mladý člověk dozvěděl o všem, co nejčastěji ohrožuje manželství a rodinu, jaké bývají negativní následky výslovně nežádoucího nevázaného, předčasného či vůbec předmanželského pohlavního či sexuálního života, jaké problémy souvisejí s nežádoucím otěhotněním ženy mimo manželství, jakož i to jaké následky, příčiny a dosah může mít rozpad rodiny, rozvod manželství a podobně.

Zejména křesťané z řad mladých lidí mají právo na to, abychom je my dospělí křesťané o všech těchto o odstavec výše zmíněných problémech poctivě a zodpovědně informovali, a poskytli tak naší křesťanské mládeži podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí o všech těchto věcech komplexní a vyváženě střízlivé poučení, co by jim pak později v jejich dospělosti mělo být nápomocné k tomu, aby se vyvarovali týchž chyb, kterých se již v minulosti dopustily celé generace jiných lidí, a které pak mnohé z těchto lehkomyslných a chybujících lidí učinili nešťastnými na celý jejich zůstávající život.

Cílem této mé Křesťanské sexuální výchovy je pomoc mladým lidem při formování rozumných představ a osvojování si náležitých postojů v oblasti vztahů mezi mužem a ženou i mezi manžely, k rodině, k fenoménu otcovství či fenoménu mateřství, kde hraje, popřípadě by měl hrát klíčový příklad života Vašich rodičů. Ovšemže pokud máte oba rodiče. Pokud jste totiž jednoho z Vašich rodičů nikdy v životě ani jen nemohl vidět, a to zejména pokud se jednalo o rodiče opačného pohlaví jako jste Vy sám, pak to je “nejlepší cesta” k tomu, aby z Vás v té Vaší úplně nenormální a nepřirozené jednorodičovské rodině Váš rodič opačného pohlaví třebas i nechtěně vychoval homosexuála. Fuj!!! I takoví upíři sálající kolem sebe ledový mráz a páchnoucí hnusným hřbitovním smradem odporně hnijících zdechlin – pokud by vůbec něco takového existovalo – by mi byli nepochybně osobně “sympatičtější” než nějací zvrácení teplí buzeranti. Ale potkat bych ovšemže nikdy nechtěl ani jedny a ani ty druhé.

V každém případě však ale vrátíce se k hlavní myšlenkové linii této práce týkající se Křesťanské sexuální výchovy, musím konstatovat své hluboké přesvědčení, které bych všem mladým lidem doporučoval vzít si hluboko ke svému srdci jako mou upřímnou radu a poučení, že totiž dobrým rodičem nemůže být někdo, kdo předtím nebyl dobrým manželem, a právě tak ani dobrým manželem nemůže být někdo, kdo sám o sobě charakterově není dobrým člověkem, a to nemluvě již o tom, že dobrým člověkem na 99 % celkem určitě nebývá někdo, kdo není upřímně věřícím člověkem, přičemž když již mluvím o víře, tak třeba zdůraznit, že upřímně věřícím člověkem není ta osoba, kdo se formálně deklaruje jako osoba věřící, ale pouze ta osoba, která důsledně je věrná všem mravně etickým hodnotám a nárokům na mravní požadavky Boží, zejména pak kategoricky nekompromisně odmítá vraždění nenarozených dětí. Jinak totiž vězte, že každá osoba, která má takzvané “porozumění” pro vraždu toho nejslabšího lidského tvora, kterým nenarozené dítě nepochybně je, Vám již tímto nepochybně více než výmluvně vypovídá o svém vlastním mravním charakteru, totiž že této osobě není cizí ani jen vražda jiného člověka, pokud je to pro tuto osobu osobně výhodné a pokud tuto vraždu smí zcela legálně bez obav provést. A má-li tato osoba psychickou mentalitu vraha slabšího, pak vězte s naprostou jistotou, že má i mentalitu násilníka vůči všem slabším osobám než je tato osoba samotná, a vůči těm osobám, vůči kterým je tato násilnická osoba osobou slabší, si svou násilnickou mentalitu transformuje do úlisného pokrytectví, neupřímnosti, lhářství, podvodů, intrig ale třebas i potencionálního násilnictví realizovaného proti “silnější osobě” jiným násilnickým vražedným způsobem, jako je například úmyslné travičství. A tudíž je jen ve Vašem osobním zájmu, takovýmto lidem se velikým obloukem vyhnout !!!

Akcentujíc na to, že dobrým rodičem či manželem nemůže být někdo, kdo sám není dobrým člověkem, platí i pro oblast výchovy dětí a mládeže vůbec. Kdo chce totiž děti či mládež správně vychovávat v každém ohledu, sám musí být dobře vychovaným člověkem, musí mít odpovídající vztah k Bohu, k ostatním lidem, k práci, ke svým každodenním povinnostem člověka i křesťana, musí být člověkem morálním, kulturním, usilovným, statečným, disciplinovaným, cílevědomým, ušlechtilým a charakterním.

Musí si uvědomit, že děti a mládež, které ať již jako rodič, katecheta či učitel vychovává, formuje pro život, pro budoucnost, ba dokonce význam správné výchovy dětí a mládeže je důležité nejen pro naši současnost, ale správnou výchovou dětí a mládeže dobrý vychovávatel výrazně přesahuji i časovou dimenzi svého vlastního života, protože správnou výchovou dětí a mládeže utváří a jakoby i do daleké budoucnosti programuje v těchto dětech a mládeži předpoklady i pro výchovu našich budoucích vnuků a pravnuků, kteří převezmou zodpovědnost za tento pozemský svět v době, kdy my osobně tady žít již více nebudeme.

A to je též i vysvětlení, proč všichni svobodozednářští, feminističtí, homosexuální a jiní liberální netvoři a zločinci tak zuřivě, tak fanaticky a s tak radikálním zanícením se snaží ať již v rámci Evropské unie či České republiky nejprve o relativizaci a poté i o úplnou destrukci klasické rodiny, protože tato koalice zločineckých netvorů, právě tak jako i jejich nejvyšší šéf, kterým je samotný ďábel Satan velice dobře ví, že klasická institucionalizovaná heterosexuální rodina spojující jednoho muže s jednou ženou do celoživotního manželského svazku není pouze tento celoživotní manželský svazek dvou dospělých osob různých pohlaví, ale ba co víc, tento jejich celoživotní manželský svazek prorůstající narozením společných manželských dětí v rodinu se právě ve vztahu k těmto dětem, a zpětně vlastně i k samotným rodičům stává jakoby neproniknutelnou sochařskou dílnou, ve které se křešou mravní charaktery rodičů i dětí, a kladou se tak základy charakteru i u budoucích generací; a jak zkušenost ukazuje, ani předešlý bolševický režim a ani dnešní světovládný režim svobodných zednářů, feministek a homosexuálů ani navzdory tomu, že těmto svobodozednářským, feministickým a homosexuálním netvorům slouží absolutně všechny televizní a rozhlasové stanice, jakož i veškerý tisk, plus slouží těmto netvorům a zločincům i všechny státní školy, přesto však ke vzteku vládnoucího režimu klasická rodina i navzdory veškeré té zuřivé svobodozednářské, feministické a homosexuální všudypřítomné státní propagandě, zůstává tvrdým oříškem na kterém si vylámali zuby jak v minulosti vládnoucí bolševici, tak i v současnosti vládnoucí svobodní zednáři, feministky a homosexuálové usilující se o totalitní ideologickou indoktrinaci svojí zvrácenou feministicko – homosexuálně – ateistickou propagandou zejména proti příslušníkům nejmladší generace, se stále víc a víc přesvědčují o tom, že bez úplného rozvrácení a destrukce klasické rodiny nikdy se jim v plné míře nepodaří svojí zvrácenou feministicko – homosexuálně – ateistickou propagandou vládnoucího režimu úplně vyprat mozky všem svým poddaným, neboť klasická rodina je diasporou svobody ducha díky možnosti svobodné, necenzurované komunikace mezi rodiči a dětmi, kterou nemůže v plné míře udusit ani totalitně všudypřítomná a agresivní feministicko – homosexuálně – ateistická propaganda vládnoucího prohnilého zločineckého liberálního režimu.

A i když sice objektivně v mnohem menší a slabší míře než to může činit klasická rodina, podobné poslání plníme vlastně my všichni křesťané, kteří alespoň někdy příležitostně máme vůbec nějakou možnost a příležitost působit výchovně na děti a mládež. Více jako slovem bychom měli naše děti a mládež strhávat svým životem, svými pevnými a neměnnými postoji k základním životním otázkám, a nebát se ani odpovídat mladým lidem na jejich upřímné otázky týkající se sexu, lásky, manželství i rodičovství, zodpovědnému vztahu k osobě manželského partnera, ale i ke všem dětem, které rodiče svým vztahem přivolají do života, že všechny nenarozené děti mají právo se narodit, a všechny děti chtěné i nechtěné mají být přijaty ze stejnou rodičovskou láskou, a ze stejnou rodičovskou láskou sice nekompromisně, tvrdě a přísně, avšak cílevědomě a bez jakéhokoliv rozlišování mezi jednotlivými dětmi spravedlivě vychováváni, aby z nich vyrostli mravně charakterní a nekompromisně zásadoví dobří věřící vojáci Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, jakož i čestní a poctiví občané státu.

Z toho všeho co jsem výše řekl snad jednoznačně plyne to, jak široký okruh čtenářů této skromné práce předpokládám. Chci se přimluvit k  mladým lidem před manželstvím, ba vůbec ke všem, kteří mohou ovlivnit postoj mladých lidí k manželství a rodičovství. Možná to bude znět až přehnaně pateticky či dramaticky, nicméně ale kdo z nás může ze stoprocentní jistotou říci, že nemůže nijak ovlivnit mravní postoj žádného jiného člověka k vážným životním problémům společnosti či lidstva?

Velice si přeji, aby i pro Vás dospělé čtenáře této práce, se tato práce Křesťanská sexuální výchova stala vhodným rádcem při výchově mládeže; a pro mladé lidi, které Bůh určil pro manželství zase upřímně přeji, aby se zas tato práce Křesťanská sexuální výchova stala pro tuto část mladých lidí důvěrným průvodcem na jejich cestě do manželského a rodinného přístavu. Modlím se za to!

 

3.)Kapitola: Vznik života je tajemství Boží, Bůh tvoří nesmrtelnou duši počatého dítěte a rodiče s Bohem jsou spolutvůrci budoucího těla.

Život člověka se začíná spojením ženské zárodeční buňky s mužskou zárodeční buňkou v ženských rodidlech. Mužské zárodkové buňky spermie se tvoří v semenících testes. Ze semeníků se spermie dostávají do nadsemeníka a přes semenovody do močové roury, kde se k nim při vyvrcholení soulože (orgasmu) přimíchává sekret předstojné žlázy prostaty, jako i sekret semenných váčků. Mužská zárodeční buňka je mnohem menší než vajíčko. Na spermii rozeznáváme hlavičku, krček a bičík, který jí umožňuje vlastní pohyb. Při jedné souloži se uvolňuje 400 – 600 miliónů spermií. Při postupu přes rodidla ženy však mnoho z nich ztrácí oplodňovací schopnost, takže k vajíčku se dostává jen několik desítek spermií, z kterých nejzdatnější vnikne do vajíčka. Ejakulát, tj. spermie smíchané ze sekrety semenných váčků a prostaty, při vyvrcholení soulože (orgasmu) vystříkne z mužského pohlavního údu – nastává ejakulace.

Ženská zárodeční buňka vajíčko, ovulum se tvoří ve vaječnících, v párové pohlavní žláze. V průběhu pohlavní zralosti překonávají vaječníky a sliznice dělohy cyklické, periodicky se opakující změny, kterých cílem je vyprodukovat zralé, oplodněníschopné vajíčko a co nejlépe připravit sliznici dělohy na přijetí oplozeného vajíčka. Přes cyklus, který trvá 28 dní, dozrává v jednom z vaječníků vajíčko. Menstruačním cyklem ženy je období, které se začíná prvním dnem menstruačního krvácení a končí se posledním dnem před dalším menstruačním krvácením. Má čtyři fáze.

První fází je samotná menstruace, která trvá asi čtyři dny. Funkční vrstva sliznice dělohy se odlupuje a odchází v kusech s menstruační krví. Ve vaječníku mezitím zaniká žluté tělísko z prvního menstruačního cyklu; současně dozrává Grafův folikul s vajíčkem z druhého menstruačního cyklu a začíná se tvořit ženský pohlavní hormon estrogen.

Pak následuje druhá fáze, která je jakousi regenerační fází, přičemž tato regenerační fáze trvá asi jen dva dny. Charakterizuje ji obnovovaná endometrie – vnitřní vrstvy stěny dělohy.

Pak následuje třetí fáze, která se nazývá proliferační fáze a trvá asi osm dní. Charakterizuje ji růst a zvětšování sliznice dělohy. Tato fáze se končí ovulací, která přichází pravidelně mezi 14. a 16. Dnem. V tom čase praská Graafův folikul, vajíčko se z něho uvolňuje, zachytává se strapcemi vejcovodu a posouvá se řasinkovým epitelem vejcovodu k děloze.

Pak následuje čtvrtá fáze, která se nazývá sekreční fáze a trvá asi čtrnáct dnů. Vyznačuje se zkypřením sliznice dělohy. Jednoduše řečeno – charakterizuje ji příprava na přijetí vajíčka, které mezitím přechází vejcovodem. Žluté tělísko z předcházející menstruace zatím prakticky nezaniklo a vzniká nové žluté tělísko; tvoří se pohlavní hormon progesterón.

Pokud nastalo oplodnění, začíná se brázdování vajíčka a jeho uhnízdění v připravované sliznici dělohy. V tomto případě žluté tělísko nezaniká, ale naopak – zvětšuje se a mění se na žluté tělísko gravidity, které chrání začínající se těhotenství svými hormony. Následkem toho nevzniká další menstruace; zastavuje se růst dalších Graafových folikulů i dozrávání vajíček v nich.

Početí člověka se uskutečňuje v procesu oplodnění, který se odehrává pomocí pohlavního styku koitus; při pohlavním styku vsune muž pohlavní úd penis do pošvy vagíny ženy, přičemž nastává vyvrcholení jehož signifikantním znakem je vystříknutí ejakulátu se spermiemi.

Žena muže být oplodněna v kterýkoliv den menstruačního cyklu, no nejpravděpodobnější je to mezi 12. a 18. Dnem od prvního dne poslední menstruace, kdy nastává ovulace. Sperma, ejakulát se vypuzuje při vyvrcholení soulože do zadní poševní klenby, odkud se jednotlivé spermie “prodírají” vlastním pohybem do dutiny dělohy a vejcovodu za pomoci nasávání.

Vlastní oplodnění se uskutečňuje až v rozšířené části vejcovodu, a to proniknutím hlavičky pravděpodobně nezdatnější spermie do vajíčka. Tak splyne vajíčko s mužskou pohlavní buňkou a začne se život nového lidského jedince.

Život lidského jedince se začíná v těle matky splynutím mužské spermie s ženským vajíčkem – oplodněním. Z toho plyne, že každý člověk má otce i matku, po kterých dědí tělesné i duševní vlastnosti. V jádrech obou rodičovských buněk se nacházejí chromozomy, které jsou nositeli genů. V genech jsou zakódovány vlastnosti jedince, tj. dědičné vlohy anebo zděděné dispozice.

V jádru každé zdravé somatické buňky je 46 chromozomů. Každá zralá pohlavní buňka obsahuje jen poloviční haploidní počet chromozomů - tento počet se dosahuje osobitnou formou buňkového dělení.

Splynutím dvou pohlavních buněk mužské i ženské vznikne zygota, která má opět plný počet chromozomů.

Chromozomy tvoří 23. Párů, 22 párů přenáší dědičné znaky a vlastnosti z rodičů na nového jedince, 23. pár chromozomů určuje pohlaví. Chromozom, který rozhoduje o tom, či se narodí chlapec anebo dívka, je uložený v mužské pohlavní buňce. Spermie obsahuje jeden chromozóm ženský, který se označuje písmenem X, a jeden chromozóm mužský, který označujeme Y. Vajíčko naproti tomu obsahuje vždy dva ženské chromozómy, teda XX. Před dozráním vajíčka a spermie se počet chromozomů zmenší na polovici. Ve vajíčku pak vždy zůstane ženský chromozóm X; po redukčním dělení však v spermii může zůstat buď chromozom X, anebo chromozom Y. Když je vajíčko oplodněno spermií s chromozomem X, vzniká pohlaví ženské XX, když však nastane oplodnění spermií, která obsahuje chromozom Y, vzniká pohlaví mužské XY. Nositeli pohlaví jsou tedy spermie.

Z celé genetické spletitosti, která má přísné, přirozené uspořádání, vyplývá, že každý člověk je neopakovatelný. Mezi pohlavími, mezi mužem a ženou jsou značné rozdíly, a to jak tělesné, tak i psychické. Dědičná buňka je materiálem s přesným zakódováním, kterého rozpis je výsostně osobným, přesným programem daného jedince.

Někdy se stává, že z jedného pohlavního styku se narodí dva lidští jedinci, ale i vícerý. V takovém případě mluvíme o dvojčatech, případně trojčatech, čtverčatech a podobně, které mohou být jednovaječné, tj. jsou úplně stejní a mají i stejné pohlaví; anebo dvouvaječné či vícevaječné, v tomto případě se podobají na sebe jen natolik jako sourozenci a mohou mít i odlišné pohlaví.

Oplodněné vajíčko se začne ihned dělit na dvě, čtyři, osm, šestnáct atd. buněk, tedy vždy na dvounásobný počet, až vznikne mnohobuněčný útvar zvaný morula. V dalším vývoji se z ní utvoří kulovitý útvar s dutinou zvaný blastula anebo blastocysta. V této vývojové fázi přechází oplozené vajíčko přes vejcovod a blíží se k děloze. Asi za šest až sedm dnů po oplození se dostane vajíčko ve stadiu blastuly do dutiny dělohy a usazuje se do zbujnělé sliznice, která se nad ním úplně uzavře. Celý tento proces uhnízdění vajíčka se nazývá nidace.

Z vnitřní vrstvy buněk blastocysty se seskupením utváří zárodeční uzel. Z vnějších buněk blastocysty se vyvíjí klkatá blána. V dalším průběhu se vyvíjí zárodek, žloutkový váček a ovčí blána amnion, v které se rozšiřuje dutina naplňující se plodovou vodou.

Od stadia blastuly nazýváme oplodněné vajíčko se zárodkem, jeho obaly a později i s plodovým koláčem a pupečníkem plodovým vejcem.

V dutině žloutkového vaku se utváří síť krevních cév, které vyživují zárodek v počátečném stadiu vývinu. Žloutkový vak později zanikne a další vývin zabezpečují klky klkaté blány, z které se vyvine plodový koláč – placenta.

Placenta zabezpečuje výživu plodu od matky až do konce gravidity přes pupeční šnúru. Placenta, vejcové blány a pupečník se spolu nazývají postílka.

Základ nového jedince nazýváme v prvních dvou měsících zárodek, embryo. Po dvou měsících až do nerození ho nazýváme plod, fétus.

Vývoj plodu v děloze trvá 9 měsíců ( 280 dnů, tj. 10 lunárních měsíců). Plod se vyvíjí v děloze v uzavřeném obalu dvou pevných blán a je obklopený plodovou vodou, která ho kromě jiného chrání před nárazy zvonku a tlumí jeho pohyby.

Koncem prvního měsíce měří zárodek 1 cm. V páteřní části se mu utváří nervová roura, z které se později vytvoří celá nervová soustava. Pod nervovou rourkou se utváří páteřní struna, okolo které se vyvine chřupavková a později kostní páteř se vzdálenějšími částmi kostry. Pod páteřní strunou se utváří roura, která je základem budoucího střeva a trávící soustavy. Embryo je obloukovitě stočené, má čtyři žábrové oblouky, náznak končetin, nos a chvostík.

V druhém měsíci měří zárodek na začátku 2 cm, na konci 8 týdne měří 4 cm. Možno už rozeznat trup, hlavu a končetiny. Chvostík a žábrové oblouky zanikli. V pátém týdnu se už začíná dělit srdéčko na předsíňovou a komorovou část. Svou činnost začínají už i játra. Na šestitýdenním plodu jsou vidět už i základy očí a na základech končetin je už naznačených pět zhrubnutí, z kterých se vyvinou prsty. Osmitýdenní plod má už vyvinuty základy všech orgánů a částí těla. Plod dostává lidskou podobu; na tváři se začínají formovat nos, uši a oči. Pod povrchem čela prosvítají v podobě váčků polovice velikého mozku.

Od 3. měsíce je plod vyživovaný přes pupečník. Tříměsíční plod měří 9 cm a zjevně se podobá na lidského jedince. V 11. týdnu má tvář profil dítěte. Rty se již otvírají, hlavička se otáčí a pohybují se už i končetiny. Začínají se utvářet prsty na horních i dolních končetinách. Zakládají se lůžka nehtů. V tomto měsíci se tvoří základy pro vlasy. V játrech a slezině se začínají tvořit červené krvinky. Brzy se začnou tvořit i v kostní dřeni. Lymfatické uzliny a týmus začnou budovat imunitní systém. Vývoj srdce je v 11. týdnu pomalu dokončen.

Ve 4. měsíci měří plod 16 cm a začíná nabývat pomalu řádné proporce těla. Hlavička zabírá asi třetinu délky. Lze již rozeznat mužské anebo ženské pohlaví.

V 5. měsíci měří plod 25 cm a každý další měsíc naroste přibližně o 5 cm. Matka už začíná pociťovat první pohyby dítěte, které se obrací v plodové vodě.

V 6. a 7. měsíci se plod pomalu stává schopným samostatného života.

Na konci těhotenství, tj. po uplynutí devíti měsíců měří plod přibližně 50 cm a jeho hmotnost se pohybuje okolo 3200 g. Pak nastane čas porodu. Porodem nazýváme proces, kterým plod na konci těhotenství opouští organismus matky a dostává se porodnými cestami na vnější svět.

Při porode se působením kontrakcí dělohy utvoří porodní kanál, přes který se plod pomocí děložních stahů a břišního lisu vypudí na vnější svět. Porod rozdělujeme na tři doby.

První porodní doba se nazývá otvírací. V této době se krček dělohy otvírá, aby vytvořil s pošvou souvislý porodní kanál.

Druhá porodní doba se nazývá vypuzovací. V této době se plod působením porodních sil vypudí přes porodní kanál mimo tělo matky. Rozstřihne se pupečník, který spájel plod s matkou.

Třetí porodní doba se nazývá doba koláče. Tato doba se začíná vypuzením plodu a končí se porodem placenty.

Po porodu nastává období šestonedělí. Matce se začíná tvořit v mléčných žlázách mléko, a tak se začíná dojčení.

Po narození se dítě prudce vyvíjí – tělesně i duševně. V průběhu vývinu dítě dozrává na dospělého lidského jedince, dozrává na muže anebo ženu.

 

4.)Kapitola: Pohlavné dospívání dítěte v pohlavně dospělého muže anebo v pohlavně dospělou ženu.

Aby se z dítěte mohl stát dospělý člověk, musí se tělesně, psychicky i sociálně vyvíjet. Lze říci, že vývin probíhá ve třech rovinách:

Proces přechodu z dětství do dospělosti nelze chápat pouze jen jako vývoj organismu, ale i jako vývin celé osobnosti. Vývin člověka, jeho dozrávání představuje životní cestu, po které se rozvíjí jeho osobnost v určité společnosti.

I.S. Kon napsal jednal “Utváranie JA”, nakladatelství Pravda v Bratislavě v roce 1980, jednak napsal též “Kapitoly z psychologie dospívání” nakladatelství SPN v Praze v roce 1986. Období přechodu z dětství do dospělosti dělí na tři stadia:

Jiní autoři dělí období dospívání na předpubertální období od 9 do 12 let, vlastní pubertu od 12 do 15 let, a popubertální období od 15 do 18 let.

Za Práh mezi dětstvím a dospělostí se pokládá zejména puberta, kdy se odehrávají obrovské duševní i tělesné proměny dětského organismu na organismus dospělého. Proces dospívání třeba chápat komplexně. Důležitou roli zde sehrávají jak endogenní podmínky, tak i vnější vlivy, tj. exogenní podmínky.

Dospívání je obdobím veliké přestavby jednotlivce. Uskutečňují se anatomické, fyziologické i psychické změny. Tělesně se puberta projevuje nápadným růstem do výšky; postava brzy nabývá mužský anebo ženský tvar. Chlapec dozrává v muže přibližně o dva roky později jako dozrává dívka v ženu.

Pohlavní dospívání je podmíněno endokrinními změnami. V období dospívání se ve funkci endokrinního systému odehrávají mohutné změny. Tento systém je spolu s nervovou soustavou základním regulujícím činitelem lidského organismu, jeho růstu a vůbec celého zrání. Endokrinní žlázy, tj. žlázy s vnitřní sekrecí stimulují růst organismu, ovlivňují metabolismus a regulují tělesné změny.

Hypofýza je žláza, která řídí činnost ostatních žláz v jednotlivých vývojových obdobích. Svými hormony ovlivňuje fyzický růst i pohlavní dozrávání. Hypofýza produkuje v pubertě hormony, které stimulují činnost vaječníků u dívek a činnost semeníků u chlapců.

Týmus je takzvaná dětská žláza. Ovlivňuje růst v období dětství. V období dospívání se zmenšuje.

Epifýza vplývá svým hormonem na vývin pohlavních orgánů.

Štítná žláza ovlivňuje svými hormony tělesný vývin.

Příštítná tělíska jsou uloženy na zadní ploše štítné žlázy; jejich hormon ovlivňuje ukládání kalcia v kostech.

Nadledviny působí po celý život člověka. Jejich hormony vplývají na látkovou proměnu.

Pankreas ovlivňuje hladinu cukru v krvi. Produkuje hormon inzulín.

Pohlavní žlázy ženy – vaječníky produkují dva hormony – estrogen a progesterón.

Pohlavní žlázy muže – semeníky produkují hormon testosteron.

V pohlavních žlázách se tvoří a dozrávají pohlavní buňky – vajíčka a spermie, které jsou základem vzniku nového lidského jedince.

Jak jsem již naznačil, puberta je především obdobím pohlavního dozrávání, které zahrnuje dotváření prvotních pohlavních znaků, tj.vnitřních a vnějších genitálií, a rozvoj druhotných pohlavních znaků. Hormonálně ovlivňuje fyzický růst i pohlavní zrání především hypofýza, která koordinuje centrálně celou hormonální činnost. Významnou roli sehrávají v pubertě zejména pohlavní hormony, které mají vplyv na vznik a vývoj druhotných pohlavních znaků.

U chlapců je to zvětšování pohlavního orgánu, růst ochlupení na tváři, v podpaží a na pohlavních orgánech, jako i změna hrubosti hlasu zvaná mutace. Z hlediska reprodukce nastává kvalitativní změna – začnou se tvořit zralé pohlavní buňky. Chlapec je schopný erekce, tj. ztopornění pohlavního údu a ejakulace výronu semene. V tomto obdobím dochází k prvním polucím – výron semene v spánku. Chlapec se už pohlavně může stát otcem.

Puberta dívek má taky svůj typický průběh. Ve vaječnících se začíná tvořit pohlavní hormon estrogen, který vplývá na vznik a vývoj druhotných pohlavních znaků ženy. K těmto znakům patří zvětšování prsníků, ochlupování v okolí pohlavních orgánů a v podpaží, a ukládání podkožního tuku na určitých místech, takže postava se stává typicky ženskou. Dozrávají i pohlavní orgány – vnitřní i vnější. Pánev se rozšiřuje, čím se připravuje na příští mateřské poslání. Projevem pohlavní zralosti u dívek je první menstruace, tj. pravidelné měsíční krvácení. Dívka se už pohlavně může stát matkou.

Pohlavní dozrávání neprobíhá u všech chlapců a ani u všech dívek úplně stejně. Vyskytují se zde někdy velice výrazné, jindy méně výrazné individuální rozdíly.

Řekněme si ještě něco o ženských a mužských pohlavních orgánech.

Ženské pohlavní orgány slouží na tvorbu ženských pohlavních buněk – vajíček a ženských pohlavních hormonů. Umožňují setkání spermie s vajíčkem, respektive oplodnění. Kromě toho zabezpečují složitý vývoj oplozeného vajíčka na nového jedince.

Ženské pohlavní orgány se dělí na vnitřní a vnější. K vnitřním pohlavním orgánům patří vaječník, vejcovod, děloha a pošva, která spojuje vnitřní a vnější rodidla. K vnějším pohlavním orgánům patří veliké a malé pysky ohanbí, klitoris, dutinkaté tělesá a předsíňové žlázy.

Vaječník zvaný ovarium je párová pohlavní žláza velikosti švestky. Nachází se při boční stěně malé pánve. Velikost a vzhled vaječníku se postupně mění – to závisí od věku.

Z funkčního hlediska je vaječník velice důležitý, protože v něm dozrávají ženské pohlavní buňky – vajíčka. Ženské vajíčko zvané ovum či ovulum je buňka s průměrem 150 – 300 μm, která vzniká složitými pochody z nezralého vajíčka. Nezralá vajíčka jsou uloženy v tzv. vejcových váčcích – folikulech. Těch je u novorozence až 400 tisíc – označujeme je jako prvotní folikuly. Do puberty se jejich počet zredukuje asi na čtyři tisíce, ovšemže s růstem vajíček a množením folikulových buněk se mění na druhotné folikuly. V průběhu pohlavní zralosti ženy dozraje jen asi 400 druhotných folikulů, které obsahují úplně vyvinuté ženské vajíčka, schopné oplození. Nazývají se Graafovy folikuly. Od puberty do přechodu menopauza či klimaktérium kolem 50. Roku Graafovy folikuly postupně dozrávají a v pravidelných přibližně 28-dnových obdobích pukají. Uvedený proces, při kterém se vajíčko spolu s folikulovou tekutinou vystříkne oproti vyústění vejcovodu nazýváme názvem ovulace.

Vejcovod zvaný tuba uterina je rourka hrubá asi 0,5 cm a dlouhá přibližně 13 cm, přes kterou přechází vajíčko od vaječníků do dutiny dělohy. Vnější trychtýřovitě rozšířený konec vejcovodu obklopuje vaječník ružicí strapcovitých výběžků a zachycuje vajíčko uvolněno při ovulaci. Vnitřní konec vejcovodu navazuje na dělohu. V rozšířeném vnějším konci vejcovodu se vajíčko setkává se spermiemi a tu se uskutečňuje oplození. Oplozené vajíčko se dostává do dutiny dělohy nikoliv vlastním pohybem, ale činností řasinkového epitelu a pohyby svaloviny stěny vejcovodu. To trvá skoro týden.

Děloha zvaná uterus má v procesu rozmnožování důležitou roli, protože umožňuje vývoj zárodku a plodu až do porodu. V průběhu těhotenství se značně mění zejména její tvar a velikost.

Děloha je hrubostěnný nepárový orgán hruškového tvaru. Uložená je v dutině malé pánve mezi močovým měchýřem a konečníkem Je asi 8 cm dlouhá, 4 cm široká a 2,5 – 3 cm hrubá. Po opakovaných porodech se tyto rozměry zvětší. Největší střední část dělohy zvaná tělo dělohy, se vyklenuje vzhůru jako dno dělohy, které je po bocích ohraničeno rohy dělohy. Na ně navazují vejcovody. Tělo dělohy se pod středem trochu zužuje; zúženou část nazýváme úžina dělohy. Následující část dělohy se nazývá krček dělohy, který vniká do pošvy v podobě čapíku - poševní část krčku.

Pošva zvaná vagina je plochá roura dlouhá asi 8 cm a široká asi 3 cm. Slouží na zavedení spermií do vnitřních rodidel ženy i jako vývodní porodná cesta. V poševním vchodě panen, žen, které ještě neměli pohlavní styk je sliznicová řasa – panenská blána zvaná hymen.

Vnější pohlavní ústrojí jsou na dolním konci trupu pod lonovou sponou. Pokrývají je zvětšené chlupy. Podélná brázda je dělí na polovice. Veliké pysky ohanbí jsou podélně kožní záhyby podložené tukovým vazivem. Vpředu se spojují jako vrch ohanbí, vzadu procházejí bez zřetelných hranic do hráze zvané perineum. Malé pysky ohanbí jsou v štrbině ohanbí mezi jeho velikými pysky. Jsou to kožené záhyby, které ve předu zrůstají a tvoří klitoris. Klitoris je malý hrbček, kterého podkladem jsou ditinkaté tělesa – podobné dutinkatým tělesům pohlavního údu. Klitoris má početné nervová zakončení, takže je velice citlivý a dráždivý.

Mužské pohlavní orgány slouží na tvorbu mužských pohlavních buněk a na jejich přepravu do ženských pohlavních orgánů. Dělí se na vnitřní pohlavní orgány, ke kterým patří semeníky, nadsemeníky, semenovody, semenné měchýřky a prostata. Vnější pohlavní orgány tvoří pohlavní úd a varlata.

Semeník zvaný testis je párový pružný orgán vejcovitého tvaru, který je umístěný ve varlatech. Tvoří se v nich pohlavní buňky – spermie.

Nadsemeník zvaný epididymis je kyjovitý útvar přirostlý na zadní okraj semeníku, kde do něj přecházejí vývodní kanálky semeníku. Buňky nadsemeníku produkují látky, které podmiňují “plnou zralost” spermií.

Semenovod zvaný ductus deferens je hrubostěnná roura dlouhá asi 40 cm, její průměr je asi 3 mm. Stěnu semenovodu tvoří hrubá svalová vrstva, která při svém smrštění nejprve rozšiřuje lúmen semenovodu, a tak nasává spermie z nadsemeníku. Další mohutný stah způsobí zúžení semenovodu, které probíhá jako postupující vlna a způsobuje vstříknutí spermata do močové roury a z ní do rodidel ženy.

Prostata je nepárový orgán velikosti a tvaru jedlého kaštanu. Uložená je na svalovém dnu pánve a svojí horní plochou zrůstá se spodinou močového měchýře. Celou délky prostaty přechází první mírně rozšířená část močové roury. Na její zadní straně se zdvíhá semenný hrbček, na kterém vyúsťují obě vystřekovací trubice. Na obou stranách jsou drobná vyústění početných žlázek prostaty. Sekret žlázek zvlhčuje močovou rouru před vstříknutím spermatu a stává se její součástí.

Pohlavní úd zvaný penis je válcovitý orgán, kterého tvar a velikost závisí od velikosti překrvení. V ochabnutém stavu měří asi 10 – 12 cm, při ztopornění 15 – 17 cm. Podkladem pohlavního údu jsou dutinkaté tělesa močové roury a dutinkaté tělesa pohlavního údu.

Stav, který se nazývá ztopoření, respektive erekce, je výsledkem složitého reflexu, kterého centrum je v dolní části míchy, a je pod kontrolou mozku.

Na povrchu pohlavního údu je pohyblivá tenká kůže, která přechází řasou – předkožkou – na kuželovitě rozšířený žalud zvaný glans penis. Na jeho vrcholu je vnější vyústění močové roury.

Míšek scrotum je kožený vak za pohlavním údem. Obsahuje párovou dutinu, v které je semeník, nadsemeník a začátek semenovodu. Pro správnou tvorbu spermií je zapotřebí, aby teplota v semenících byla nižší, jako je například v břišní dutině.

To je v podstatě již konec kapitoly, nicméně ale na závěr této kapitoly přece jen řeknu ještě několik slov. Uvedl jsem, že puberta je obdobím pohlavního dozrávání, které probíhá paralelně s dozráváním v psychické a sociální oblasti. Završením puberty dozrál v pohlavní oblasti chlapec na muže a dívka na ženu. Jsou tedy schopni stát se z rodiči z biologického hlediska v nichž dozrála i schopnost vést pohlavní život. To však nestačí, protože sociální a psychická dospělost v tomto věku za pohlavní zralostí značně zaostává. Tuto vývojovou nerovnost se usiluje usměrnit morálka pohlavního člověka. Mezi pohlavní zralostí a oprávněním pohlavně žít v heterosexuálním vztahu je veliký rozdíl a v tom tkví i společenský problém, kterým se společnost usiluje uvést na žádoucí úroveň pomocí mravní výchovy.

 

5.)Kapitola: Kultivované dospívání mladých lidí, zakázané ovoce a co k tomu ještě Vám mám říci.

Přechod z dětství do dospělosti není charakterizován jen fyzickým dospíváním, ale i osvojováním si lidské kultury, návyků, vědomostí. Člověk tedy dospívá fyzicky, intelektuálně, emocionálně i sociálně.

Pubertu nechápeme jen jako určitou vývojovou fázi organismu, ale i jako období, kdy mladý člověk přechází mnohými pronikavými změnami osobnosti.

Do tohoto poměrně rozsáhlého období dospívání patří:

Nástup dospívání se ohlašuje především biologickými změnami – prudkým tělesným růstem výšky i hmotnosti. Významná je disproporce růstu – rychleji rostou končetiny než trup – a s tím související pohybová disharmonie. Nápadný je zejména růst tělesné síly a prudký vývin motorických schopností.

Fyziologické změny – nejpodstatnější vývojovou změnou je pohlavní dospívání, které je podmíněno změnou ve funkcích endokrinního systému. Endokrinní systém je spolu s nervovou soustavou regulujícím činitelem organismu a všech tělesných změn v dospívání.

Psychické změny v dospívání se odehrávají ve všech složkách duševního života. Projevují se zejména intenzivním rozvojem intelektu a celé kognitivní sféry jako je paměť, myšlení, řeč, obrazotvornost a jiné. Změny zaznamenáváme i v citovém vývine a ve vývine vlastností charakterových a vlastností daných svobodou vůle.

Sociální změny pozorujeme ve vztahu ke kamarádům jakož i ostatním příslušníkům své vlastní generace, zahrnujíc sem i příslušníky opačného pohlaví, ale i vztah k rodičům, k ostatním dospělým i k budoucímu povolání.

Stupeň dospělosti a zralosti je tedy daný fyzickým, intelektovým, sociálním i emocionálním dozráním. Někteří jednotlivci však ani v třiceti letech nedosahují dospělost ve všech uvedených souvislostech.

Závažnou otázkou z hlediska kultivovaného dospívání je vztah k opačnému pohlaví.

Erotické vztahy mezi chlapcem a dívkou se začínají probouzet na počátku puberty. Vznikají první lásky. Toto období hlubokých citů a věrnosti vede mladého člověka k úsilí být lepší, hezčí; mladý člověk se chce líbit tomu, kdo v něm probouzí erotickou zanícenost a přitažlivost.

Významnou roli sehrávají v tomto směru vzory z rodiny, ale i předkládané umění, literatura, film, televize, internet atd.

Celý vývin osobnosti člověka se uskutečňuje v procesu jeho socializace, jeho zapojování se do společenského života a rozvíjení schopnosti plnit rozličné sociální role, mezi které patří i role rodiče.

Na počátku dospělosti vzniká tedy i potřeba intimního psychického a sexuálního sblížení s osobou opačného pohlaví.

Navzdory tomu, že v pubertě se dosahuje pohlavní dospělost a chlapec i dívka jsou schopní stát se rodiči, pohlavnost v tomto věku má jiný charakter jako pohlavnost dospělého člověka. Dozrávání na muže a ženu se totiž projevuje nejen v samotné biologické či tělesné oblasti, ale zahrnuje působení biologických, psychických i sociálních sil, a to tak v procesu vlastní proměny, jako i ve vztahu k opačnému pohlaví.

Mezi pubescentem a dospělým je značný rozdíl především v hodnocení sebe, ale i v tom, jako je hodnotí jiní. Například pubescent vidí mužnost především v tělesné síle; dospělý člověk ji však vidí zejména v intelektuální, pracovní a sociální rovině.

Zájem dětí o pohlavní otázky můžeme pokládat spíše za zvědavost, než za zájem o pohlavní život. Dítě vidí, že dospělí jakoby zahalovali tuto oblast rouškou tajemnosti, a tak je zvědavé, o co vlastně jde.

V pubertě když sám jednotlivec pohlavně dozrává, je zájem o pohlavnost determinovaná právě touto přestavbou. V chování každého mladého člověka se výrazně odráží rodinná výchova. Jestliže byla rodinná výchova dobrá, dospívající člověk dbá na morální čistotu vztahů, nevyhledává tělesné intimní kontakty; orientuje se spíše na vztah ušlechtile romantické lásky. Ani při takovéto lásce si nemůžeme odmyslet fungování pohlavního pudu. To je celkem přirozené. Důležité je však pochopit, že pohlavní touhu třeba uplatnit v optimálním čase.

Každý zdravý lidský jedinec má určitou přirozenou pohlavní potenci. Sloučit probouzející se smyslnost s normami mravního kodexu není lehké; neobejde se bez vnitřních protiřečení a rozporů, protože na mladého člověka se klade požadavek, aby ovládal svou pohlavní touhu, aby byl zdrženlivý, aby se naučil čekat – ne však z donucení, ale uvědoměle, chápajíc význam tohoto morálního požadavku.

Příroda se symbolicky nazývá i matkou moudrosti. I ona nás učí potřebě uvědomělého čekání. Podívejme se například na nejstarší povolání rolníka. Kolik čekání a trpělivosti musí rolník vynaložit, kým ze zasátého semínka dozraje obilí, a on získá potřebnou obživu.

Trpělivost a čekání chlapce a děvčete v pohlavní sféře života, kteří si chtějí svou lásku projevit pohlavním soužitím až v manželství, je podobným uvědomělým postupem mravně vyspělých mladých lidí. Jestliže své čekání nechápou jako nějaké donucování ze strany dospělých, ale jako uvědomělý přístup v zájmu celoživotního manželského a rodinného štěstí, potom se takto chápaná trpělivost spojuje s pocitem štěstí z čekání i očekávání. Můžeme říci, že právě nedočkavost má za následek zklamání sebe samého, svých mravních sil a vůle. Jestliže v nedočkavosti odtrhneme ze stromu ovoce a po zahryznutí zjistíme, že je nezralé, uvědomíme si, jak nám mohlo chutnat, kdyby bylo dozrálo. Takovéto něco nás nepotěší ani neobšťastní, a to ani tehdy, když vidíme, že takto nerozumně koná mnoho lidí.

Navzdory tomu, že v současnosti mluvíme nejen o vědecko – technické, ale i o sexuální revoluci, nutí nás obávané onemocnění AIDS zamyslet se nad sexuálními vztahy, uvažovat jen o jednom sexuálním partnerovi. Stále více se zdůrazňuje požadavek zachování monogamie v sexuálních vztazích, ba začíná se křísit i požadavek panenství a panictví až do manželství.

Vždyť podle odborníků nemoc AIDS má příliš dlouhou inkubační lhůtu a tak spolehlivou záruku poskytuje pouze partner bez předcházejících pohlavních zkušeností! Pohlavně nezkušení mladí lidé nemohou pohlavním stykem získat nemoc AIDS. Není pro současného člověka, který je téměř na vrcholu poznání vědy, technika a vzdělanosti, zahanbující, že ve sféře heterosexuálních vztahů je kulturně i morálně nevyspělý a že není schopen uvědoměle dodržovat mravní normy? Je vůbec možné, že je ochotný takto konat jen pod zásahem “biče”, jaký momentálně představuje zatím nevyléčitelná nemoc AIDS?

Úplnou pohlavní zdrženlivost až do svatby odmítla současná doba jako nepotřebný požadavek a označila jej za údajný “staromódní přežitek”.

Podívejme se v těchto souvislostech na manželství minulosti, v kterých se pohlavní čistota vysoko hodnotila a kterým dnes často podsouváme, že se uzavírali mnoho ráz pouze “z rozumu”. Bylo to skutečně tak, jak to dnes chceme paušálně vysvětlovat? Bez potřebného zhodnocení jsme odsoudili tehdejší racionální prvky při volbě manželského partnera a namísto rozumu klademe na první místo lásku, kterou však ale chápeme jako pouhou eroticko – sexuální přitažlivost. A z tohoto důvodu jsme nerozumně začali preferovat význam sexuální shody, která se má údajně prý ověřit ještě před manželstvím.

No život nám opět potvrdil, že jsme se mýlili, že člověk jako “homo sapiens” se nemůže v lásce ani v sexe a tím méně při volbě manželského partnera obejít bez asistence rozumu. Vidíme, že dnešní manželství, o kterých říkáme, že jsou založeny na lásce a sexuální shodě, se přímo hromadně rozpadávají. Naproti tomu tzv. manželství z rozumu trvali v minulosti zpravidla až do smrti jednoho z partnerů. Je možné, aby všichni tito partneři zůstávali v manželství spolu jen proto, že veřejné mínění rozvod ostře odsuzovalo? Nemožno totiž tvrdit, že manželství byla tehdy v minulosti v porovnaní s těmi dnešními nešťastnější. Mnozí se přece ještě pamatujeme na manželský život rodičů, ba i prarodičů, a celkem jistě nemůžeme říci, že jejich manželské spolužití bylo špatné. Samozřejmě, byly i nepovedená manželství, ale nebylo jich až tak moc, jako je jich podle statistik dnes. Vždyť u nás je každé třetí a v některých lokalitách dokonce až každé druhé manželství rozvedeno. A nemůžeme neuvažovat ani o nepovedených manželstvích, které zatím rozvedeny nejsou.

Při hlubší analýze lze tento paradox současnosti pokládat za následek změněných, ba i znehodnocených kvalit, které se v minulosti všeobecně uznávali při volbě manželského partnera. Vždyť člověka musí dříve nebo později zklamat jeho vášně, erotika, pohlavní pud jako to, co ho povyšuje nad ostatní tvory živočišní říše, tedy rozum. Jen člověk usměrňuje své chování rozumem, pro které si kodifikuje i společensko – etické normy; pomocí výchovy, vlastní pouze člověku, je vštěpuje do jeho vědomí a svědomí.

Řekl jsem, že v minulosti se kladl na mladé lidi požadavek zachovat pohlavní zdrženlivost až do svatby. A právě v tomhle je odpověď na otázku, proč tzv. manželství z rozumu trvali v minulosti déle jako dnešní manželství, které se uzavírají – pokud ještě vůbec – tak většinou až po pohlavní zkušenosti. Pokud se i v minulosti nepodařilo všem zachovat předmanželskou pohlavní zdrženlivost až do svatby, velikou devízou manželského štěstí, vzájemné důvěry a spokojenosti byla ta skutečnost, že ve většině případů byli manželští partneři navzájem i svými prvními sexuálními partnery. Toto je důležitý prvek stability manželství i dnes. Vždyť v životě člověka sehrává významnou roli první sexuální partner. Nic na tom nemění, že tento fakt budou popírat mnozí z těch, kteří si pro svou nedočkavost nemohli ověřit pravdivost těchto slov.

Důležitou a žádoucí mravní vlastností v mezipohlavních vztazích je opatrnost. Bohužel tato vlastnost mnohým dnešním lidem chybí. Vzájemné intimní projevy, včetně líbání se, není dnes ničím zřídkavým ani na veřejnosti – a to tak mezi svobodnými chlapci a dívkami, jako i mezi těma, kteří jsou vázání manželstvím s jiným partnerem. Takováto neopatrnost přivádí mnohé dvojice k překročení rámce přípustnosti. Snad si ani neuvědomují, že pud může při takovémto počínání přesáhnout rozumové úvahy i upřímné předsevzetí.

I sám polibek mezi chlapcem a dívkou, mužem a ženou má rovněž své mravní pravidla. Za morálně oprávněný lze považovat polibek pouze jen mezi jedinci opačného pohlaví, a i to pouze jen tehdy, kdy je spojuje skutečná vzájemná láska, respektive tehdy když polibek vyjadřuje jejich skutečně hluboký citový vztah a náklonnost, tehdy kdy je spojují představy o budoucím společném životě. Nemám zde na mysli běžný přátelský polibek na líce mezi chlapcem a dívkou, ale líbání se jako sexuálně – erotický projev, což je již něco úplně jiného. Na polibek se vztahují tytéž mravní požadavky jako na celý pohlavní život – opatrnost, uvědomělá disciplinovanost a chování regulované rozumem.

Při uchování mravní čistoty v pohlavním životě, a to ať již v období před manželstvím, anebo v ochraně proti manželské nevěře se třeba vyhýbat situacím, které mohou vyústit do “vítězství” pohlavní touhy nad rozumem a mravností člověka. Vždyť líbání se muže a ženy je vysoce intimní sexuálně – erotický projev, který je součástí přípravy na intimní sblížení.

Regulátorem chování člověka i navzdory tomu, že i on je součástí přírody není živočišní pud ale lidská morálka. Ten, kdo se neřídí pravidly a požadavky morálky, je jako cestovatel bez kompasu, bez mapy. Názorně řečeno, bloudí uličkami života, ale zpravidla to, o co se každý člověk usiluje – najít lidské štěstí, nemorální člověk nikdy nenajde.

Když chce mladý člověk zachovat předmanželskou pohlavní zdrženlivost, měl by se vyhýbat situacím, v kterých mnoho riskuje, v kterých ohrožuje svá předsevzetí. Své projevy vůči partnerovi opačného pohlaví by měl podřídit úrovni vzájemného vztahu. Je jen samozřejmé, že jiné jsou projevy a dotyky mezi partnery, kteří se chtějí pohlavně sblížit a jiné u těch, kteří se usilují o zachování předmanželské pohlavní zdrženlivosti; dotyky si chtějí vyjádřit jen vzájemnou citovou náklonnost, sympatii, přitažlivost a touhu završit později v manželství svou lásku i pohlavním soužitím.

Musím ještě dodat, že uvolněné předmanželské projevy se nežádoucím způsobem odrážejí i na celkovém chování se k opačnému pohlaví; později mají za následek i porušování manželské věrnosti. Člověk se musí naučit chovat se k opačnému pohlaví disciplinovaně a sebevýchovou dospět na úroveň kulturního, morálně vyspělého muže, anebo ženu.

Rozumný a dobře vychovaný člověk by se měl vyhýbat situacím, které ohrožují jeho mravnost. Když se však přece jen “potkne” a selže ve svých dobře míněných předsevzetích, pak by měl alespoň, obrazně řečeno, rychle vstát, oprášit se a nezůstat v louži. Po takovéto zkušenosti by měl být ještě zkušenější.

Líbání není běžný komunikativní projev, protože slouží na vyjadřování jistého vztahu, například příbuzenského, přátelského, ale i intimního. Příbuzenský a přátelský vztah i mezi mužem a ženou se vyjadřuje přiměřenou formou symbolického polibku na líce. Něco úplně jiného však je již vzájemné líbání se muže a ženy na rty, protože toto již slouží na vyjádření jejich citové a erotické náklonnosti a sexuální touhy. Je součástí přípravy na pohlavní spojení partnerů. Není tedy morálně oprávněn mezi mužem a ženou, kterých nespojuje vzájemná láska. Líbání se muže a ženy, kteří se nemilují, je projevem uvolněného, ba i nekulturního chování, je projevem morální nevyspělosti jednotlivce. Líbání se s cizím partnerem je hrubým přestupkem vůči manželskému partnerovi. Pohlavní život má významné poslání. Tvoří důležitou, no nikoliv jedinou a to ani ne nejdůležitější formu vztahu mezi mužem a ženou. Jeho posláním je zabezpečit v prvním řadě reprodukci společnosti, nového dorostu. Tvoří součást manželského a rodinného života, přispívá k pocitu plnosti člověka, k obšťastňování manželských partnerů, no pouze jen tehdy, když je uspořádaný, když se uplatňuje podle daných pravidel etiky a morálky kulturní společnosti. U živočichů neexistuje dvoření či pohlavní styk jen tak pro potěšení, ale vždy se spojuje s rozmnožováním. Jedině člověk odděluje pohlavní život od rozmnožování a váže ho i na citový vztah mezi mužem a ženou. U člověka se tedy pohlavní život neřídí jako u živočichů jen pohlavním pudem, ale doplňuje ho i vztah erotické přitažlivosti, cit lásky; přitom je korigován společensko – mravními normami.

Erotika, láska a sexuální vztah k opačnému pohlaví se zpravidla pociťují kontinuitně. Navzdory tomu sexuální zájem není ani důkazem lásky, ani důkazem vzájemné náklonnosti.

Musím dodat, že láska neroste z biologické pohlavní touhy, ale z nepohlavní lidské sympatie, že mladý muž nikdy nebude milovat svou nevěstu, ženu, jestliže nemiloval své rodiče, kamarády, kamarádky. Čím rozsáhlejší je oblast této nepohlavní lásky, tím ušlechtilejší bude i láska pohlavní. Vždyť láska a přátelství se zakládají na tom, že milujeme, a nikoliv na tom, že jsme milovaní. Na druhé straně ten, kdo umí lásku dávat, má z lásky více jako ten, kdo pouze bere. Tyto aspekty se později projeví i v pohlavní lásce.

Pohlavní touha nese se sebou náboj hnací síly ve vztahu partnerské dvojice, čím se stává tento vztah hezkým a neopakovatelným. Jestliže si však partneři před manželstvím vyberou jako zálohu to, co si měli ušetřit pro manželský život, jakoby vybili ve svém předmanželském životě tu přirozenou a často opěvovanou hnací sílu, ten přirozený dynamický náboj napětí. Lásku chlapce a dívky si nesmíme plést s pohlavním aktem. Předmanželské období má přece své neopakovatelné kouzlo i bez pohlavního soužití, které mladou dvojici neobohacuje, ale spíše ji okrádá o čistotu předmanželského vztahu chlapce a dívky.

Dospívající, který se chová jako dospělý – kouří, pije a žije už i pohlavním životem – je pouze karikaturou dospělého. Dospívání je hezké a přirozené, když je naplněno čistou, romantickou láskou. Jestliže se mladý člověk staví proti přirozenému naplnění tohoto období, kvapně přeskakuje vývin, usiluje se co nejdříve žít pohlavně se svým partnerem, obvykle svou lásku ztratí, rozpadne se mu. Jeho vztah nemohl dosáhnout ještě zralost pro pohlavní soužití. Zralá láska se může vyvinout až v manželství, kdy už partneři nepočítají s rozchodem; jedině manželská láska je základem, na kterém možno vybudovat rodinné hnízdo se společným potomstvem.

Každé období života přináší člověku spokojenost a štěstí pouze tehdy, když objevuje jeho tajemství a prožívá ho přiměřeně a v souladu s tělesným, psychickým a sociálním vývojem a přitom respektuje pravidla určované morálkou společnosti.

Předčasný pohlavní život dospívajícího mládence či dívky by jsem mohl přirovnat k četbě detektivky odzadu. – z nedočkavosti si přečteme nejprve závěr knihy a pak očekáváme, že budeme mít při čtení tentýž zážitek, jako kdybychom příběh rozuzlovali postupně.

Sebeovládání má hluboké morální kořeny, je principiálním vkladem pro manželský život. Z hlediska kontinuity vztahu muže a ženy by vzestup jejich přitažlivosti měl směřovat ke vzájemné lásce. Vyvrcholením vzájemné lásky by mělo být manželství a vyvrcholením manželského života by mělo být společné potomstvo.

Manželstvo je z hlediska vývinu vztahu mezi mužem a ženou nejhlubším mezilidským vztahem. Spojuje partnery zralou a trvalou láskou, která představuje vnitřní sílu jejich vztahu; zároveň má i právní podklad, který partnery ochraňuje zvenčí. Proto je pohlavní život mravně oprávněný pouze v manželství.

Předmanželská pohlavní zdrženlivost je projevem morální kvality a charakteru mladého člověka, je eticko – estetickým a kulturním požadavkem.

Říká se, že zakázané ovoce nejlépe chutná. Naplnění tohoto přísloví se často zrcadlí nejen v praktickém životě, ale i v literatuře a vůbec v umění, zejména když se pod zakázaným ovocím rozumí nemanželské naplnění lásky pohlavním soužitím. Snad nejvíce se “opěvuje” nemanželská láska, nemanželský intimní styk. I rozhovory na téma nemanželského vztahu muže a ženy jakoby byly nejvíce vzrušující a zajímavé. Jaká je však skutečnost?

Z hlediska kvality vztahu mezi mužem a ženou je to asi tak, jako kdybychom si kupovali zlatý šperk pouze podle lesku a jeho karátovou hodnotu bychom pokladli za zanedbatelnou věc. V současnosti vzniká v porovnaní s minulostí mnohem více příležitostí na nemanželskou a mimomanželskou pohlavní lásku, přesněji řečeno na mimomanželský pohlavní styk, na milenecký vztah muže a ženy.

Řekněme si hned na počátku, že z mravního hlediska je předmanželský pohlavní styk kvalifikovaný jako nemorální a že pohlavní život muže a ženy zmravňuje vztah hluboké a zralé manželské lásky, tedy soužití v rámci manželství potvrzeném úředním obřadem svatby.

Možná si některý čtenář povzdychne, že takováto morální norma je příliš náročná a možná se i domnívá, že v dnešních časech i staromódní. Vždyť dnes žije pohlavním životem mnoho chlapců a dívek již v  průběhu školní docházky do základní školy. Pokud jde o konfrontaci se životem, musím žel, s čtenářem souhlasit. No současně musím dodat,že kronika dnešních dní zachytává i jiná fakta, a to vysokou rozvodovost, vysokou potratovost, alkoholismus, toxikomanii a jiné novodobé neduhy.

Na jedné straně tedy registrujeme vědecko – technický pokrok, no na druhé straně můžeme vidět u mnohých lidí mravní úpadek.

S touto situací se nemůžeme, samozřejmě, uspokojit a nemůžeme jí přizpůsobit mravní normy. Co by to znamenalo? Nepochybně zavírání očí před společensky neprospěšnou a škodlivou skutečností namísto boje proti negativním jevům, proti neduhům jednotlivců, kteří svým nemorálním a nezodpovědným přístupem škodí nejen sobě, ale i celé společnosti. Jestliže má být člověk pro společnost užitečný, musí být jeho osobní život uspořádaný, disciplinovaný a morální.

Odpovězme si tedy na otázku, proč i dnes, v přesexualizované době platí mravná norma, že mravně oprávněn je pouze pohlavní život muže a ženy postavený na základech vzájemné lásky a manželského spolužití?

Pohlavní život je na jedné straně přirozenou potřebou vyvolanou jedním z nejsilnějších pudů; na druhé straně z lidského hlediska je přirozená tělesná touha jen jednou sférou, s kterou pohlavní život souvisí. Pohlavní život člověka se úzce spojuje s psychickou, sociální, zdravotní, ale i právní, etickou, estetickou, kulturně – společenskou stránkou. Na rozdíl od ostatních živočichů musí tedy člověk zesouladit svůj život, své chování i s těmito oblastmi; musí žít životem lidského jedince i v pohlavní sféře. I on je sice součástí přírody, no zároveň je členem lidského společenství. Proto by měl své přirozené touhy a potřeby uplatňovat v rámci platného řádu společnosti, který je vyjádřen eticko – právními a kulturně – společenskými požadavky na své členy,

Základem společnosti jsou jednotlivci. Významné společenské postavení patří rodině, kterou nazýváme základní buňkou společnosti. Právě od kvalit rodin závisí kvalita společnosti. Kvalita rodiny je však podmíněna kvalitou manželského soužití a ta je daná osobností a charakterem manželských partnerů. Osobnost člověka, jeho temperament, intelekt, zájmy, schopnosti, charakter, potřeby, motivy, vůle, city – to vše představuje dynamický systém, který podmiňuje charakteristické chování člověka, ale i jeho přizpůsobování. Charakter člověka je přímo zastřešen jeho vůlí. Předmanželské období můžeme pokládat i za kolébku vůle člověka, která sehrává důležitou roli i při pohlavním životě. Jednotlivci, kteří nepodřizují svůj pohlavní život mravním normám, je velice často až příliš dobře znají, ba dokonce je pokládají za správné, no chybí jim pevná vůle, aby dokázali podle nich i žít.

Každé předcházející období života je základem pro další období. Předmanželské období, způsob jakým ho chlapec a dívka prožijí, se zrcadlí v dalším období manželského života. Lze říci, že kvalita manželského a rodinného života je podmíněná kvalitou předmanželského života. Ten kdo porušoval mravné normy pohlavního života v předmanželském období, bude je s velikou pravděpodobností porušovat i v manželství.

Žít podle mravních norem – to není pouze otázka mravního předsevzetí. Za tím se skrývá dlouhodobý a náročný proces výchovy, sebevýchovy, vlastní disciplinovanosti, síla vůle. Lidé, kteří neumí ovládat své pohlavní touhy a nedokáží je vtěsnat do rámce přípustnosti, nebývají zpravidla spolehliví ani v jiných oblastech života; jsou to většinou lidé se slabou vůlí, se sníženými morálními zábranami, kteří hledají v partnerském vztahu více sebe než jiného člověka.

Mravní norma doporučující pohlavní zdrženlivost před manželstvím vychází tedy z toho, že pohlavní život člověka, jako jsme už uvedli, souvisí s psychickou, zdravotní i sociální složkou, ale i s ekonomickou či právní oblastí. Právě proto společnost je již dávno usměrňuje mravními normami a pravidly tak, aby svoji pohlavní touhu uspokojovali v optimálním čase, tj. v čase fyzické, psychické a sociální zralosti, završené vztahem lásky a legalizovaným manželským svazkem. Předmanželský pohlavní život nejen že nedoporučuje, ale nechce ho ani mlčky připouštět, protože ji záleží na kvalitě rodin; na druhé straně chce mladé lidi uchránit před riziky, které se za tímto předmanželským intimním vztahem skrývají. Mravní normy i ostatní společenská pravidla nejsou samoúčelnými zákazy, ale znamenají upřímnou radu poskytovanou v předstihu, tj. před poznáním vlastních omylů!

Člověk není pouze živočich, a proto nemůžeme vidět jen jeho tělesnou stránku. Jako lidská bytost má i rozum, city, vůli. Jeho duševní život si vyžaduje stálou aktivitu, hledání, chtění, a proto mu příroda poskytla pouze vlohy, a ne hotové poznatky. Od jeho aktivity a úsilí závisí, do jaké míry tyto dané vlohy rozvine.

Člověk je bytost individuální i společenská. Nemá jen tělesné, ale i duševní potřeby. Rozdíl mezi člověkem a zvířetem je právě v jeho duchovním životě. Lidský život se uskutečňuje v mravním řádu. Bez mravního řádu, mravních norem nemůže společnost a ani člověk sám žít, neboť mravní řád je součástí lidského života a spolužití.

 

6.)Kapitola: Psychické aspekty jedinečnosti pohlavní lásky.

Láska je vzácný lidský cit a současně i specifická forma vzájemných lidských vztahů. Má rozličné podoby. Ne v každé podobě je jejím průvodním znakem erotická přitažlivost či pohlavní touha. Lásku mezi mužem a ženou však už od puberty charakterizuje erotická přitažlivost a touha po intimním sblížení. Proto zvykneme mluvit o lásce mezi mužem a ženou i jako o lásce, která přerůstá na pohlavní lásku. Tento termín však není přesný, ale ani výstižný. Láska mezi mužem a ženou má i jiné projevy, nejde jen o pohlavní život. Spojení slov “pohlavnost”, “pohlavní” a “láska” vychází z jistého zjednodušení, z tendencí zkracování výrazového prostředku, co má nepochybně své opodstatnění. Vždyť pohlavní život by se měl vázat i na vztah, který označujeme pojmem “láska”. Pohlavní život bez vzájemné lásky se hodnotí negativně – jako nemorální, nekulturní až vulgární.

Pro lásku v podobě citové náklonnosti mezi mužem a ženou je charakteristické, že se celou svou podstatou zaměřuje na jednu osobu. V lásce mezi mužem a ženou je to výhradní požadavek obou partnerů. Někdy se říká, že citová nevěra je horší než fyzická nevěra. S takovýmito názory nutno polemizovat, protože upřímná citová láska neexistuje bez jedinečnosti i v pohlavní lásce.

Pro vzájemný vztah muže a ženy není zanedbatelný vztah k jiné osobě opačného pohlaví, ba ani předcházející vztah takovéhoto charakteru nezůstává beze stopy. Nejedno manželství je poznačeno citovým rozporem, který vychází právě z předcházejícího vztahu s jiným partnerem. Manželský život se zakládá na lásce dvou heterosexuálních jednotlivců; jde o přísně monogamní vztah, v kterém partneři velmi citlivě reagují na třetí osobu opačného pohlaví. Posmívání se z této jedinečnosti je buď projevem neupřímnosti a siláctví, anebo ironizováním vlastní prohry v tomto směru.

Zachování jedinečnosti pohlavní lásky si vyžaduje od mladého člověka splnit jisté požadavky, které bychom mohli souhrnně vyjádřit slovem “opatrnost”. Co pod ní rozumíme? Předmanželské heterosexuální vztahy se neobejdou bez určitých tělesných projevů vzájemné náklonnosti. Proti tomu nemožno nic namítat. Projevy mezi chlapcem a dívkou by však neměli přesahovat symboly něhy, vyjadřující citovou náklonnost. Partneři by měli cílevědomě zachovávat hranici přípustnosti charakteristickou pro tento druh vztahu, který slouží v předmanželském období především na vzájemném poznávání a sbližování. Projev něhy směřující k pohlavnímu styku je jiný jako projev směřující k vyjádření citové náklonnosti; zjevně naznačuje uvědomělý odstup od předmanželského pohlavního styku. Tato uvědoměle postavená zábrana má veliký význam; dává předmanželskému partnerskému vztahu dynamiku očekávání a vzájemný pocit spolehlivosti na partnera. Toto je rozhodně spolehlivější prověrkou charakteru jako neoprávněný pohlavní styk. Vždyť něžný dotyk rukou, pohlazení, či upřímný pohled může vyjadřovat lásku a naplňovat vzájemným štěstím dvou mladých lidí.Je to mnohem hezčí jako setkávání sloužící pouze na uspokojení pohlavního pudu. Vývoj vztahu by mladí lidé neměli urychlovat; vždyť i čekání i objetí i pohlavní soužití – to všechno má svůj čas!

Jsem zásadně proti názorům o škodlivosti předmanželské pohlavní zdrženlivosti. Nemohu souhlasit ani s tvrzeními, že před manželstvím je údajně potřebná pohlavní zkušenost anebo dokonce údajně i zkušenost s několika sexuálními partnery. Takováto zkušenost je nepochybně špatným věnem do manželství. Opak bývá pravdou – ke spokojenosti obou manželských partnerů přispívá vědomí, že jsou svými prvními sexuálními partnery. Není pravděpodobné, že si někdo potrpí, aby měl jeho manželský partner před ním už jiné sexuální partnery. Toto bývá spíše trpěný jako vítaný fakt, který se příležitostně při rozličných nedorozuměních často “vytahuje jako triumf”, jako výčitka – a ne bezvýznamná.

Na věci nic nemění ani to, že první lásky jen málokdy přerůstají do manželství. Vždyť předmanželským obdobím je obdobím hledání manželského partnera a nemusí to být právě ten, do kterého se člověk prvý raz zamiluje. Celoživotní volbu si třeba dobře uvážit. Předmanželské období třeba přežít z hlediska vztahů k opačnému pohlaví bezúhonně.

Partnerské spolužití není nejsprávnější cestou hledání, poznávání partnera a vlastní přípravy na budoucí manželský život. Předmanželské období má pro manželství veliký význam. Je to náročné období – vždyť jde o mnoho, o celý další život, ba i o život potomstva. A to už něco znamená! Porušování pravidel mravnosti v oblasti předmanželského pohlavního života anebo dokonce předmanželská promiskuita – střídání partnerů – je celkem jistě hazardem s budoucím rodinným životem!

Časy, kdy byla svatební noc pro novomanželský pár nocí prvního pohlavního splynutí jako vyvrcholení vzájemné lásky je pro dnešní mládež bohužel ve většině případů jen romantickou vzpomínkou, mnoho ráz dokonce i ironizovanou. Navzdory tomu mohu s největší upřímností a přesvědčení říci, že je to na škodu právě dnešních novomanželských dvojic. Každé období má přece své kouzlo ve své přirozenosti a přiměřenosti.

Pohlavní zdrženlivost v předmanželském období vyjadřuje nejen míru zodpovědnosti jednotlivce k partnerovi opačného pohlaví, ale současně vyjadřuje i hloubku vztahu, lásky a úctu k němu. Člověk, pro kterého je partner sexuálním objektem, se chová nemorálně a zbavuje partnerský vztah o své vznešené poslání a o přirozenou hnací sílu. Svým nemorálním chováním ponižuje partnera na nástroj sebeuspokojení v pohlavní sféře. To, samozřejmě, nevyznívá pro partnera opačného pohlaví lichotivě. Takovýto projev je degradací lidského heterosexuálního vztahu vůbec. Ten, kdo uplatňuje vůči partnerovi mravně neopodstatněný požadavek pohlavního styku, je člověkem, který bere, ale sám nechce nic dát!

Neschopností ovládat pohlavní pud do období určeného na jeho uplatňování se vlastně partneři představují jeden druhému jako nedisciplinovaní lidé se slabou vůlí. Takovéto chování se může promítnout jako vnitřní ozvěna otázky i obavy, či partner, který se takto poodhalil, bude spolehlivým partnerem pro dlouhý manželský život, který se dá úspěšně zvládnut jen za cenu vynaloženého úsilí, sebeovládání, odříkání atd. Co má být u takovýchto partnerů příslibem pro dlouhý manželský život, když v první zkoušce před sebou neobstáli (a možná už vystřídali vícero partnerů) ? Je jen samozřejmé, že i oni/y chtějí mít uspořádané rodiny postavené na harmonickém manželství. Asi je tedy napadne otázka, jak se jim to bude dařit, když to doposud nedokázali/y, když nebyli/y ochotní popasovat se s vlastními pudy, ujmout se sebevýchovy. Vždyť bez schopnosti a ochoty sebevýchovy se nezaobejde žádný manželský a rodinný život.

Podívejme se na problém ještě z jiného hlediska. Když se člověk uchází v životě o nějakou činnost, zpravidla musí nejprve jako adept prokázat, že má pro tuto činnost předpoklady, že si v tomto směru osvojil požadované vědomosti, návyky, že má vypěstovány i adekvátní vlastnosti potřebné na kvalitní plnění úloh. Tato kritéria každý chápe a pokládá je za samozřejmé. Tu však musíme říci, že podobná kriteria by měly platit i pro adepty manželského života. Vždyť harmonický manželský život je rovněž náročná oblast života.

Předmanželská pohlavní zdrženlivost je prověrkou schopností a vnitřní síly. Takovéto kvality pozdvihují člověka i v očích partnera a současně mu dávají naději, že na takovéhoto partnera se bude moci v životě spolehnout. Toto je vlastně začátek budování vzájemné důvěry i pro celoživotní manželské soužití! Nijako nás nemůže odradit skutečnost, že někteří lidé i navzdory sebadisciplíně v předmanželském období v manželství selhali/y. Je pravděpodobné, že v dalším životě asi upustili/y z důslednosti i opatrnosti. Možná podcenili/y takzvané “malé nebezpečenstvá” ohrožující manželský život a přecenili/y svoji sílu, Možná pozapomněli/y na to, že manželstvo je samo o sobě nemohlo učinit imunním vůči opačnému pohlaví.

I když se nám na první pohled možná zdá, že předmanželský pohlavní život se týká pouze fyzické stránky člověka, není to pravda. Zasahuje celou psychiku člověka, ba má takové dlouhodobé následky, že se odráží i na kvalitě pozdějšího partnerského vztahu v manželství!

Určitě si každý přeje, aby se mu manželství vydařilo. Vždyť z hlediska osobního života je to právě manželství, kde člověk nachází potřebné životní zázemí, kde se naplňuje jeho potřeba lásky i přirozená rodičovská touha, kde nachází ochranu a pochopení v čase úspěchů i neúspěchů, v čase zdraví i nemoci. Je to jedna z pevných životních jistot. Aby toto všechno manželství a rodina splňovaly, třeba dodržovat jistá pravidla hry ve vzájemné lásce, věrnosti, upřímnosti, pomoci, spolucítění, porozumění a podobně.

Z tohoto vážného poslání manželství plyne, že se na něj musíte disciplinovaně připravit. Manželství není loterií, jak to někteří lidé říkají. Kvalita manželského soužití závisí od obou partnerů. Předpoklad, že předmanželský život je z hlediska kvality manželského soužití zanedbatelný je velikým omylem!

Tato kriteria kladené na vlastní výchovu a přípravu platí i při volbě manželského partnera. Člověk, který v předmanželském období projevuje nedisciplinovanost a nedočkavost, je rizikovým partnerem pro manželství!!!

Nesmíme zapomínat, že manželské štěstí budují oba manželé, no rozbít ho může i jeden!

Příprava na manželství a volba manželského partnera má být u kulturního člověka uvědomělá a cílevědomá. Své plné zastoupení tu patří i poznávací, rozumové stránce člověka. Nemůže být postavena jen na emocích a sexu!

Už jsem řekl, že rozum a vůle jsou páteřní kostí charakteru člověka a že charakterní člověk je neodmyslitelnou podmínkou harmonického života v manželství. Charakter je nejcennější devizou člověka. Projevuje se v jeho konání a chování, vždy a všude, jak v předmanželském období, tak i v manželském a občanském životě! Konání s chování jsou vnějším projevem toho, co označujeme pojmem charakter, pro co si člověka ctíme, pro co mu důvěřujeme.

Sexuální soužití před manželstvím neověřuje lásku, je spíše projevem sebelásky!

Naproti tomu uvědomělá předmanželská pohlavní zdrženlivost je projevem lásky a úcty k partnerovi, je důkazem schopnosti sebeovládání, sily vůle, je vizitkou spolehlivosti, oddanosti a zásadovosti. To všechno by mělo charakterizovat člověka, s kterým chceme uzavřít manželství a se kterým chceme přežít pokojný a harmonický rodinný život. Bez vypěstování těchto vlastností se neobejde ani jeden člověk, kterému záleží na uspořádaném manželství!

Monogamní manželství je nejkulturněji a zároveň nejvznešenější forma partnerského soužití muže a ženy. Jeho vznešenost spočívá právě v jedinečnosti citové lásky a pohlavní lásky!

 

7.)Kapitola: Sociální problémy a zdravotní úskalí předmanželského pohlavního života.

Pohlavní život, každý pohlavní styk se spojuje s možností početí nového jedince. Tato skutečnost zahrnuje však i sociální stránku, která není bezvýznamná. Právě proto by se měl pohlavní život vázat na manželské soužití!

Manželští partneři jsou totiž nejlépe připraveni na příchod dítěte, na jeho výchovu a starostlivost!!

Úlohy rodičovství nemůže v plné míře plnit svobodný muž ani svobodná žena, protože význam úplné rodiny je z hlediska vývinu dítěte mimořádně veliký.

Pro zdravý vývin dítěte není důležité pouze období po narození, ale i období prenatální, tedy období vnitroděložního vývinu. Psychický stav těhotné ženy se velice výrazně odráží na vývinu lidského plodu. U svobodné ženy se dají s větší pravděpodobností předpokládat rozličné negativní zážitky; už početí dítěte je zpravidla neželané. Vdaná žena se může, samozřejmě, více těšit z početí jako svobodná matka, která si těhotenství nepřála a neraz ho chápe jako své neštěstí. Těhotenství ji vlastně zaskočilo a možná i negativně ovlivnilo její předmanželský partnerský vztah.

I v těch případech u nečekaného těhotenství kdy se mladí lidé nakonec rozhodnou správně, že uzavřou manželství, příprava na svatbu má nyní už úplně jiný charakter. Do povědomí obou partnerů se vkrádá to známé “musíme se vzít”. No i tehdy, když se neberou doslovně a když předčasné těhotenství partnerky jejich rozhodnutí zvlášť neovlivnila, je to každopádně rušivý moment při vstupu do manželství.

Výzkumy potvrzují, že dokonce i budoucí rodinný život dítěte v mnohém závisí od toho, v jaké rodině vyrůstalo. Právě původní rodina mu slouží jako vzor či model, který bude napodobňovat při budování vlastní rodiny. Jestliže vyrůstá v rozhádané nebo neúplné rodině, nemá obvykle pozitivní vzor pro svůj budoucí život. Pozitivní vzor a dobrá rodinná výchova sehrávají velikou úlohu zejména tehdy, kdy mladý člověk začíná navazovat první heterosexuální kontakty.

Nezodpovědný přístup k pohlavnímu životu, neochota podřídit se požadavku předmanželské pohlavní zdrženlivosti může vyústit až tam, že narozené dítě bude potřebné umístit do dětského domova anebo do týdenních jeslí. Pohled na dítě, které je pro nedostatečnou rodinnou výchovu a nedostatečnou rodičovskou starostlivost v životě neúspěšné anebo dokonce se dostalo do skupiny delikventní mládeže, musí být pro rodiče velice smutný. Jestliže si kromě toho uvědomí svůj podíl na tomto nežádoucím stavu, pravděpodobně budou schopni jen s námahou utlumit výčitky svědomí. Jakou odpověď asi zformulují takovýto rodiče, když se jich dítě raz zeptá, proč mu připravili takovýto vstup do života?

Někdo si možná pomyslí, že dnes vstupuje většina dívek do manželství těhotných, že to není nijaká zvláštnost, ba právě naopak, že pohlavní poctivost muže a ženy do svatby je dnes už jen zřídkavou výjimkou. Podívejme se však pozorněji na dnešní život a zajisté naší pozornosti neujde, že s uvolněností předmanželského pohlavního života kráčí ruka v ruce i uvolněnost manželské etiky a vysoká rozvodovost! Mnozí mladí lidé žijí už před manželstvím jako “manželé”, dokonce čekají spolu dítě; začínají tedy číst román svého života v nedočkavosti od konce. Když se však skutečně stanou manžely, zjistí, že už všechno znají, že nemají co objevovat, a tak se rozcházejí a rozvádějí.

Smím-li něco poradit, tak domnívám se, že by nebylo špatné, kdyby si mladí lidé brzy položili otázku, zda-li se budou chovat jako většina, a to i navzdory tomu, že pak se i oni s velikou pravděpodobností octnou spolu s tou většinou v rozvodovém konání! Jestliže něco dělá většina, neznamená to, že je to dobré! Starověký čínský filozof Konfucius řekl: “Moudrost lze dosáhnout zkušeností – to je cesta nejtěžší, napodobňováním – to je cesta nejlehčí, přemýšlením – to je cesta nejušlechtilejší.”

Současná vlna orientace mladých lidí na předmanželský pohlavní život přináší ze sebou i nežádoucí zdravotní následky. Kromě pohlavních nemocí a v současnosti nejobávanější nemoci AIDS je to i tzv. moderní antikoncepce a interrupce, které nelze pokládat ze zdravotního hlediska za neškodné! Přitom v současnosti se antikoncepce i interrupce ve velikém využívají.

V této souvislosti je nutné otevřeně říci, že interrupce i antikoncepce je mravně absolutně zavrženíhodná, neboť znamená vraždu nenarozeného dítěte! Kromě toho jsou interrupce a antikoncepce škodlivé i pro samotný ženský organismus podstupující interrupci či antikoncepci. Vysvětlím to v následujících větách:

Mechanická antikoncepce zapříčiňuje vznik rozličných gynekologických zápalů. Vždyť už sám fakt, že v rodidlech ženy je umístěno cizorodé tělísko, je nepřirozeným jevem.

Chemická antikoncepce slouží na usmrcení spermií narušením chemické rovnováhy v poševním sekretu. Tato metoda navíc ani není příliš spolehlivá a způsobuje rozličné zdravotní problémy.

Hormonální antikoncepce je mezi dívkami a ženami asi nejvíce rozšířená. Její vedlejší účinky však rozhodně nejsou zanedbatelné. Tato antikoncepce vlastně udržuje v organismu ženy nepřirozený stav regulačních mechanismů. Jde tu o vážný zásah do přirozeného reprodukčního cyklu. Někteří lékaři upozorňují, že doposud není jasné, či se hormonální antikoncepce neodrazí negativně i na budoucí generaci, na potomstvu ženy, která užívala antikoncepční tabletky. Hormonální přípravky vždy zasahují celý organismus.

Interrupce, tj. potrat se v České republice vykonává do 12. týdne těhotenství. Nejčastější metodou je tzv. miniinterrupce vykonávaná do 8. týdne těhotenství, která kromě jiného stejně ohrožuje zdraví ženy a je rovněž násilným zásahem do jejího organismu. Konec konců už i osmitýdenní plod už má lidskou podobu a nelze zastřít, že tento zákrok je vraždou člověka, byť i zatím ještě nenarozeného. Navíc v případech takzvané zdravotní indikace se potrat vykonává až do konce 24. týdne, tj. v 6 měsíci. Poněvadž v tomto stadiu vývinu je již plod dosti veliký a vyspělý – měří asi 25 cm a váží okolo 500 gramů – uskutečňuje se tento zákrok tzv. císařským řezem.

Interrupce tj. potrat nejen že znamená vraždu nenarozeného dítěte, ale i pro samotnou ženu, která ji podstupuje znamená veliké riziko. Tak jako pohlavní život nese ze sebou riziko početí nového života, tak na druhé straně násilné přerušení početí interrupcí, tj. potratem nese ze sebou riziko následné bezdětnosti!

Jinak je interrupce tj. potrat násilný, drastický zásah do organizmu ženy, který se už začal přestavovat, připravovat na vývin nového lidského jedince v těle matky. Tato přestavba, kterou charakterizují veliké, ale přirozené zněny rozličných mechanizmů v organizmu budoucí matky, je náhle přerušená nepřirozenou cestou, umělým zásahem. To může mít za následek rozličné zdravotní problémy.

I sama interrupce, tj. potrat může mít za následek rozličné zápaly, poruchy menstruačního cyklu, ale i poranění krčku či stěny dělohy!

A to již nemluvím o psychických následcích!

Násilné ukončení těhotenství interrupcí, tj. potratem lze považovat z hlediska zdraví ženy za nejškodlivější. Žena se možná bude muset smířit s tím, že už nikdy nebude mít vlastní dítě! Zajisté netřeba opisovat neštěstí mladé manželské rodiny, která se nemůže dočkat vlastního dítěte jen proto, že žena se v minulosti podrobila interrupci, tj. potratu.

Třeba dodat, že interrupce, tj. potrat se odráží i na partnerském vztahu. Toto všechno jsou skutečnosti, které se nedají ze života jen tak vymazat; jsou to činy, které mají trvalé následky s trvalou ozvěnou v psychice, i když pro ženu “všechno dobře dopadlo”.

Musím se ještě zmínit o etické stránce interrupce, tj. potratu. Na prvním místě si třeba uvědomit, že jde o násilný a negativní zásah do organismu ženy – do jejího tělesného i duševního zdraví. Na druhém místě nesmíme zapomínat ani na plod budoucího dítěte, který není součástí matky, jak se někdy tvrdí, ale je to samostatně se vyvíjející člověk, který se vyvíjí přechodně v matčiném těle a už v prvních fázích prenatálního života je sám sebou! Z tohoto pohledu je interrupce skutečným dramatem života a smrti.

Potrat je v podstatě jakýsi “rozsudek” ženy nad dítětem, které je pro ni překážkou!

Z hlediska práva na život není rozhodující, zda-li jde o zahubení mladšího anebo staršího člověka, a teda ani o to, či zda-li jde o zahubení žijícího tvora před narozením anebo po narození, zda-li byla protnuta nit jeho života ve 2. anebo v 8 měsících nitroděložního vývoje. Věk zde nemůže být rozhodujícím kritériem!

Fetální a prenatální medicína dospěla dnes už tak daleko, že o několik týdnů po oplození umí určit, zda-li jde o mužského anebo ženského jedince. Už v 8 – 9 týdnu dokáže zjistit eventuální genetické poruchy a je schopna léčit plod člověka ještě před jeho narozením, a to nejen medikamenty ale i chirurgickou cestou!

Moderní přístroje odhalili, že psychický život člověka se začíná už v prenatálním období, že plod přežívá příjemné i nepříjemné pocity, reaguje na dotyky atd. Tyto objevy znamenají celkem nový etický a právní pohled na potrat. Mohli bychom dokonce říci, že nejen interrupce, ale i miniinterrupce, ba i taká mechanická antikoncepce jako například DANA, která neumožní uhnízdění oplozeného vajíčka v děloze, ničí vlastně tento život, a to již v jeho samém počátku. Dnes už nik nepochybuje, že nový život vzniká ve chvíli, když se spojí zárodkové buňky jeho rodičů a že tento okamih je početím nového života s celým genetickým základem, který by se dále rozvíjel. To, co bychom dokázali vnímat očima, se na nás sice nepodobá, no ani novorozenec není takový jako my – a přece je to tentýž člověk; v dospělosti je jen starší a zkušenější.

Závěrem této kapitoly bych chtěl ještě jednou apelovat na všechny lidi s tím, že pohlavní život patří pouze jen do manželství! Předmanželským pohlavním životem si mnozí mladí lidé komplikují život. Vždyť nejhezčí na mladosti je právě očekávání, čekání. Všechno má mít svůj čas, svůj řád. V přirozené oblasti života to platí osobitně. Ani v jedné oblasti života se lidé neusilují tak zpřeházet daný řád, jako je to právě v pohlavní sféře. V jiných oblastech ochotně respektují daný řád, ba pokládají to za projev vychovanosti, vzdělanosti, znalosti a kulturnosti.

 

8.)Kapitola: Odlišnosti mezi mužem a ženou – kamarádi a přátelé.

V přírodě panuje dokonalá harmonie. Každé “proč” má své “proto”. I odlišnost muže a ženy vychází z přirozených potřeb života. Je to vzácný dar Boží lidstvu. Právě odlišnost muže a ženy robí život přitažlivým a hezkým. Velmi mnoho znamená, že muž a žena jsou tak odlišní, rozdílní. To ovšemže, neznamená, že by na základě této rozdílnosti byl jeden schopnější anebo méněcennější než druhý. Odlišnost je nevyhnutná pro vytvoření harmonického celku.

Odlišnost muže a ženy se neprojevuje jen v tělesném, ale i v duševním ohledu. Zamysleme se nakrátko nad těmito odlišnostmi. Je velice důležité je znát. Pomůže nám to vyvarovat se rozličných životních omylů a mužům a ženám pomůže najít cestu k správnějšímu vzájemnému přístupu a vztahu.

Ženu neraz symbolicky nazýváme “srdcem” a muže “rozumem”. To neznamená, že žena je bez rozumu a muž bez srdce. Totéž platí i o ženské něze a mužské síle. Ženu příroda vyznačila mateřstvím a patřičně ji na to i připravila příslušnými vlastnostmi.

Rozdíly mezi mužem a ženou v psychické oblasti se zabývá i S. K. Neuman v Dějinách ženy. Píše, že žena je hluboko citová, no to neznamená, že má silnější city jako muž. Její city však vznikají snadněji, rychleji ji možná dojmout; i nálady se u ní střídají rychleji jako u muže.

Větší emotivnost ženy je dána tím, že její nervový systém je senzibilnější. Žena intenzivněji vnímá tlak, změny teploty, elektrické dráždění, hůře potlačuje pocity a rychleji reaguje na vnější podněty. Má jemnější chuť, čich i smysl pro barvy, zatímco muž má ostřejší sluch. Žena má i větší fantazii. Umí si přesněji představit předměty i události.

Ženský pohlavní chromozóm XX má v porovnaní s mužským chromozómem XY o jednu částici víc představující 600 až 1000 génů. Přirozené rozdíly, kterými vybavila příroda muže a ženu, se však vlivem moderního způsobu života často jakoby ztrácely. Obě pohlaví přebírají vlivem výchovy a prostředí mužskou roli. Neraz se to projevuje právě vytrácením potřebného citu, kterého studnicou má být mateřská láska.

O rozdílech mezi mužem a ženou v tělesné oblasti se dále můžeme u zmiňovaného autora dočíst, že žena je co do výšky těla nižší než muž a menší je i její tělesná hmotnost. Kosti ženy jsou tenčí a svalstvo, které obsahuje více vody je slabší a měkčí. Muž je schopný odnést raz tolik, kolik sám váží, no žena unese jen polovici své hmotnosti. Pohyby ženy jsou lehčí, ladnější; elegantnější; i její chůze je pružnější.

Trup ženy je delší jako trup muže; kratší má však ruky i nohy. Muž překonává ženu šířkou ramen, žena muže zase šířkou boků. Ženské prsa vyrovnávají nepoměr mezi hrudníkem a břichem. Ženské nohy mají mírnou tendenci do X.

Lebka ženy je menší, je i méně klenutá, na temene je plošší a vzadu je nižší a širší. Čelo ženy je kolmé a rovné, čelo muže je klenutější a šikmější. Oční jamky jsou u ženy relativně větší. Ženské patro je nižší, jemnější, s méně vyvinutými oblouky. Horní řezáky má žena širší jako muž.

Pokožka ženy je jemnější, tenčí a bledší, s takovým tím ružovkastým nádechem. Vlas ženy má menší průměr. Muž je více ochlupený jako žena. Nehty ženy jsou užší. Ženský hlas je o oktávu vyšší. Štítná žláza je u ženy menší jako u muže; u některých žen se při menstruaci zvětšuje. Zvětšuje se i po první souloži. U některých národů se kdysi zjišťovala pohlavní neporušenost měřením krku. Po porodu je zvětšení štítné žlázy běžným jevem.

Krevní tlak ženy je nižší a tep rychlejší. Žena dýchá svalstvem hrudníka, muž dýchá břišními svaly.

Kdyby muž i žena měli naskrze stejné vlastnosti, nedoplňovali by se do jednotného celku, nepřitahovali by se. Stejné zájmy, stejné vlastnosti, stejné úlohy i poslání, to by znamenalo jakýsi neustálý boj. Jenže v manželství nám vůbec nejde o konkurenci, boj, ale o harmonické doplňování se!

Není tedy ničeho méněcenného v odlišnostech muže a ženy! Tyto odlišnosti jsou zapotřebí, protože si je vyžaduje přirozené poslání člověka. Jen nafoukanec může tedy říci, že ty vlastnosti, které má on či ona, znamenají cosi více, a že tedy ten druhý je méněcenný.

Odlišnost muže a ženy ani pro jednoho z nich neznamená tedy méněcennost, právě naopak – rovnocennost, přirozenou moudrost a přednost, které se netřeba zbavovat a za kterou se netřeba stydět. Žena se musí usilovat zachovat si svůj svéráz, stále více si uvědomovat, že je s mužem rovnocenná právě ve svém typicky ženském svérázu jako jeho manželská partnerka, a nikoliv tím, že bude se usilovat o napodobování mužů přebíráním jejich životní role.

Chybně si proto počíná dívka, která se stydí za své ženství a násilně se chce ve všem vyrovnat mužům. Zříká se vlastně toho nejcennějšího. Žena by měla usilovat především zdokonalovat a rozvíjet své ženství!

Vždyť převážná většina mužů se usiluje vyniknout jako muž, za ideál si rozhodně nepostaví zženštilost. Skutečný svéráz muže a ženy se formuje již v dítěti s v dospělosti se rozvíjí v plné kráse mladíka a dívky, muže a ženy.

V každé ženě je hluboko zakořeněné mateřství. Z toho možno vysvětlit proč dívka nepodléhá síle pohlavní žádostivosti natolik jako mladý muž. Není asi na světě ženy, která by netoužila mít vlastní dítě. Intimní život je pro ženu – dárkyni života něčím jiným jako pro muže: Intimní spojení poznačí ženu mnohem hlubšími stopami jako muže – nemluvíc již o tom, když přijdou následky nového života. Pohlavní pud se u muže projevuje silněji jako u ženy. U ženy ho zpravidla doprovodí cit. Žena nejdříve miluje, a až pak se chce i oddat. U muže se nezřídka pohlavní pud projevuje a realizuje i bez doprovodného citu lásky. To, že u muže převládá více pohlavnost, u ženy více cit, láska neznamená, že by muž nebyl schopný lásky anebo že by ženinu lásku neprovázela i pohlavní touha. Jen žena chce především milovat a být milovaná, obdivovaná.

Chlapec se obyčejně usiluje získat dívku ne celkem otevřeně. Nejdříve mu jen dvoří, chce probudit u ní lásku. Jestliže je dívka zamilovaná má tendenci vyhovět chlapcově tělesné touze. Když žena miluje, neraz ztrácí ostražitost. Jaksi nevidí, neslyší, stává se vůči mužovi důvěrnější. No mladý muž si někdy už předem učiní plán, jak dosáhnout svůj cíl, to, oč mu jde.

Proto by se dívky měli obeznámit se svérázem chlapců a podle toho se i chovat. Je nemálo chlapců, pro kterých intimní styk nepředstavuje projev skutečné lásky, jako to většinou bývá u dívek, ale jen cestou bez jakéhokoliv závazku. Není divu, že dívka neraz přežije hluboké zklamání. Obyčejně se oddá chlapcovi v naději, že to je ten, za kterého se vdá – no nejednou chlapcovi však manželství ani nepřijde na rozum. Dívka to myslela upřímně, chtěla se stát jeho ženou, a nikoliv pouze hračkou na jeden večer. Ne zřídka se vyskytují i muži, kteří pohlavně souloží se ženami, vůči kterým necítí vůbec nic, kromě pohlavní touhy. U žen se cosi podobné vyskytuje mnohem méněkrát.

Dalším dost častým projevem odlišnosti v chování chlapce a dívky je, že dívka se po intimním styku ještě více přimkne k chlapcovi, no pro chlapce začátek intimních vztahů může znamenat i úplné přerušení kontaktů s dívkou. Proto nezaškodí dívkám poradit, aby si zachovali patřičnou dívčí hrdost, kterou si nakonec většina chlapců a mužů u žen i váží!

Chlapci až příliš dobře znají další dívčí slabost – soucit. Říká se že láska a soucit nebývají daleko od sebe – přitom by však neraz bylo namístě, aby právě muž měl soucit s dívkou.

Dívky jsou neraz ve společnosti chlapce, který se jím líbí, velice lehkomyslné. Setkají se s chlapcem o kterém neví nic – kdo to je, co dělá, jak žije, kde má rodiče, sourozence. Jsou ochotné uvěřit jen jeho krásným slovům, zapomínají, že to může být záletník, ženatý muž. Když po čase zjistí, že je podvedl, jsou zklamané a není to pochopit. Lehkomyslnost a přílišná důvěřivost vede mnohé dívky k tomu, že i méně známému chlapci věnují svou fotografii a napíšou na ni i nepřemyšlené věnování. Zapomínají že chlapci, zejména mladší, se rádi vychloubají úspěchy u dívek a že právě fotografie má být důkazem, že to všechno co kamarádům o dívce napovídal je pravda.

Touha líbit se je v ženské bytosti hluboko zakořeněná. Muž chce ženu dobývat, žena chce aby ji muž dobýval, aby ji získával.

Proto je flirt taký častý u dívek i žen. Flirtují s muži jen tak, aby si ověřili svoji přitažlivost, neraz bez ohledu nato, zda-li se jim muž líbí, anebo ne, někdy i ze žertu. Muž to, přirozeně nechápe jako flirt, ale jako zájem o svou osobu. Není neobvyklé že mladé dívky flirtují i se ženatými muži, přitom ví, že nemají zájem sblížit se s nimi. Mají jen radost z toho, že se jim podařilo někomu poplést hlavu, vyvolat zájem, potěšit se ze síly svého vlivu a své přitažlivosti. Muž, který takovýto “zájem o sebe” zpozoruje, chápe ho jinak jako dívka, a navzdory tomu, že je už ženatý, neraz vyvine nadměrné úsilí, aby dívku získal.

Muž a žena jsou tedy odlišní nejen tělesně, ale i duševně. Každý dobývá toho druhého svými zbraněmi. Každý svým přirozeným způsobem city projevuje i opětuje. Jestliže muž anebo žena tyto odlišnosti, způsoby projevů toho druhého, nevelmi pozná, může se popálit, neboť hledí na celou věc pouze jen svýma očima.

Rojčení, snění a idealizace partnera jsou projevy příznačné spíše pro dívky jako pro chlapce. V zamilovanosti nechtějí vidět nijaké chyby chlapce, raději si ho vysnívají, neraz i nereálně , podle svých představ a přání. Neraz se naivně usilují ospravedlnit před sebou i jeho bohaté “zkušenosti” s jinými partnerkami tím, že se před manželstvím údajně “vybouřil” a že tedy údajně prý bude o to věrnější v manželství. Nemylte se! Každý přijde do manželství takový, jaký je!!!

Nevyskytuje se zřídka omyl, že v první den v manželství se život začíná jaksi od počátku, že všechny staré chyby se ztratí a člověk se naplní jen ctnostmi. Pravda je jiná – roky před manželstvím jsou úvodem, přípravou na manželství, a proto není až tak bezvýznamné, čím jsou tyto roky naplněny, jak jsme je přežili!

Pojmy kamarád a přítel neraz dáváme do jedné roviny, chápeme je jako rovnoznačné – a přece je mezi nimi určitý významový rozdíl.

Kamarádů máte, zejména v mladších letech, hodně. Bývají to děti z okolí, spolužáci, chlapci a dívky, s kterými spolu sportujeme, chodíme do školy, do zájmových kroužků a podobně. V dětství kamarád nejčastěji bývá téhož pohlaví. Obyčejně se na něj citově nevážeme.

Přátelství to už je něco užší citový vztah. Přátel nemáme tolik jako kamarádů. Vybíráme si je mnohem pečlivěji. Máme s nimi společné zájmy.

Když je dítě celkem malé, vystačí mu na přátelství matka. Později začne navazovat přátelský vztah s dítětem, které je mu z jeho okolí nejbližší. Takovýmto přítelem bývá zpravidla dítě téhož pohlaví.

V pubertě se však začíná zjevovat zájem o přátelství s partnerem jiného pohlaví. Začínají se probouzet erotické city. Ještě to sice není nějaká vážná zamilovanost, ale takováto přitažlivost mezi chlapcem a dívkou se už celkem přirozeně projevuje. Přátelství chlapce a dívky ve velice mladém věku většinou ještě neznamená pohlavní sblížení, ačkoliv oba dva cítí k sobě navzájem určitou náklonnost a cítí se dobře když jsou spolu. Na manželství obyčejně ani jen nepomyslí. Stačí jim vidět se, jít spolu a co – to si říci, myslet na sebe. Není bez zajímavostí, že mladí lidé, chlapec a dívka, přesvědčují své okolí a neraz i sami sebe, že jde o běžné přátelství. Nechtějí připustit, ani sami před sebou, že jsou to vlastně už začátky lásky, i když bez zřetelnějších projevů. Pravda, jemný rozdíl mezi přátelstvím a celkem včasnou láskou jen velmi těžko rozpoznat a postřehnout. Většinou to však bývá tak, že se přihlásila celkem přirozená přitažlivost k druhému pohlaví. Přitom však takovéto první přátelství a první lásky se jen zřídkakdy končí manželstvím.

Přátelství se ne zřídka vyvine z kamarádství. Mezi chlapcem a dívkou však obyčejně není možné takové přátelství jako mezi dvěma chlapci anebo dívkami. I když nemožno celkem vyloučit skutečné přátelství mezi chlapcem a dívkou, třeba s ním zacházet velice opatrně, vždyť není vyloučeno, že jsou to vlastně první plamínky lásky. A protože mládenecký i dívčí věk je i obdobím přípravy na manželství, v přátelstvích v mladosti třeba dodržovat přirozený přátelský tón, zejména pokud jde o vzájemné projevy.Jestliže jsou partneři ještě příliš mladí na uzavření manželství, přátelství mezi chlapcem a dívkou by nemělo být příliš důvěrné.

Většina chlapců a dívek věří, že budou žít v manželství, a touží po tom, aby byli v manželství šťastní. Aby se jim tato touha splnila, musí i něco obětovat. To znamená nedržet se zvráceného hesla “užít si před manželstvím co nejvíce”.

Celkom neopodstatněně se označuje jako přátelství i vztah mezi chlapcem a dívkou, kteří již intimně nažívají. Některé dívky se obávají, že když odmítnou jeho naléhání na intimní vztah, chlapce ztratí. Život ukazuje, že je to často právě naopak. Dívka se po intimním styku obyčejně na chlapce zaměří ještě více, no žel, není neobvyklé, že chlapec přestane mít právě “po tom” o dívku zájem! Dívka si pak klade otázku: “Proč? Vždyť on to chtěl, on mě na to navedl!” Obavy dívek že odmítnutím intimního styku ztratí svého chlapce, jsou zbytečné. Chlapec, který má dívku upřímně rád, neztrácí o ni zájem, ale naopak – váží si jeho mravní vyspělost a disciplinovanost.

Netřeba se jistě zeširoka rozepisovat o těžkých chvílích, když dívka po intimním styku marně očekává menstruaci a začne tušit, že otěhotněla. Právě na ní dolehne celá tíha následků takovéhoto předmanželského vztahu. Ostává poznačena na celý život, ať již si dítě ponechá anebo ho nechá zabít. Když se však rozhodne pro vraždu svého nenarozeného dítěte bude to pro ni ještě mnohem hůř, než jako kdyby dítě v soukromí porodila a pak anonymním odevzdáním dítěte do nemocničního setoboxu se ho navždy vzdala.

Ovšemže o tom co přežívá dívka nemá chlapec ani jen potuchy. Mám-li být upřímný, za této situace relativně nejlepším řešením je nejen ponechání dítěte na živu, ale i vyjednávání a úsilí advokátů o vyrovnání dané situace nejlépe formou uzavření manželství dívky s otcem zplozeného dítěte! I v tomto relativně nejoptimálnějším případě však zůstane malý šrám na duši obou manželů v neurotizujícím vědomí, že toto jejich manželství se stalo okolnostmi vynucené.

Pokud jde o dotyčnou postiženou dívku, jako první krok poté co zjistila, že je těhotná bych ji doporučoval zatelefonovat na bezplatné telefonní číslo 800-108-000 patřící www.linkapomoci.cz kde se ji rychle a diskrétně ujmou a pomůžou jí v její situaci.

Zamýšlejí se mnohé nerozvážné a důvěřivé dívky alespoň někdy nad možnými následky takovéhoto “přátelství”? Nebylo by lepší tolik neriskovat? Nebylo by moudřejší, kdyby více důvěřovali svým matkám, které poznají život a i proto je vystříhají před takovýmito vztahy. Proč experimentovat a učit se na vlastních chybách a omylech? Je to přece experiment na celý život – a život máme jen jeden. Netřeba si myslet, že když je matka od dcery starší, nevyhnutně musí být staromódní. Vždyť i láska jako taková je staromódní, nepodléhá vědecko – technickému pokroku. Tak je to od věků: vztah “ty” a “ja”, co láskou a v lásce přerosteme v “my”.

I když můžeme mít různé názory na dítě narozené mimo manželství, přece jen velice dobře víme, že život svobodné matky a i dítěte bez otce rozhodně není lehký. Šťastný a zdravý rozvoj dítěte, to je věc obou rodičů. Právě jejich láska a manželská harmonie nabízí nejoptimálnější podmínky šťastného a pokojného dětství!

Pravdaže, svobodná matka se může vdát. Nejlépe kdyby se vdala za otce svého dítěte! Manželstvo s jiným mužem nemusí vždy vyřešit její bolavý problém ani životný problém jej dítěte. Škoda hazardovat ze svým životním štěstím a štěstím svých dětí.

Nebude od věci ještě dodat, že i když předmanželský pohlavní vztah zůstane bez následků, nebývá bez významu v manželství s jiným partnerem. Ba neraz právě on bývá kamenem úrazu ve vztahu mezi manžely! Tu neraz nepomůže nijaká logika. V životě to nezřídka bývá tak, že intimní vztahy s jiným partnerem se v mnohém manželství ne nejsnadněji zapomínají. Často v časopisech a v novinách čteme úryvky z listů, které píšou do redakcí i starší manželé, kterým se za dlouhé roky manželství nepodařilo zbavit se takovéto tíhy. Proto hledají radu. Pomůže jim redakce? Mělo by to posloužit alespoň mnohým mladým lidem, aby se zamysleli/y nad sebou, aby raz pro svou lehkomyslnost nemuseli i oni/y žádat nějakou redakci o pomoc.

Mladí lidé bývají alergičtí na rady starších ve věcech lásky. Domnívají se, že to co platilo v lásce a o lásce v minulosti, dnes už neplatí, a zejména že oni/y jsou výjimkou. Ale výchovné zásady a poučení starších, to není samoúčelné moralizování. Jsou to dobře míněné rady, ověřené životem, které mají ušetřit mladou generaci před zbytečným zklamáním. Leckterému zamilovanému mladému člověku se zdají zbytečné a nemoderní, protože si neumí ani jen představit, že i jeho rodiče by byli mohli přežít cosi takové mimořádné, jako přežívá právě on, že by jeho otec byl mohl k jeho matce cítit právě to, co cítí on ke své dívce. Nechce ani pomyslet na to, že i on raz bude pro kohosi nemoderný otec a jeho partnerka staromódna matka. Nelze pochybovat o tom, že rodiče svým dětem dopřejí lásku. Jde jim jen o to, ten nejhlubší lidský cit uvést na správnou míru. Všechno má svůj čas, i láska. Dítě začíná chodit po prvním roku svého života. Dříve než se pustí chodit, musí se na chůzi připravit. Nejdříve leze čtvernožky. Když se už postaví na nožičky, při chůzi se přichytává nábytku a jen postupně se rozbíhá bez pomoci, na svých vlastních nohách. Jestliže by chtělo konat proti tomuto přirozenému postupu a chtělo by hned začít běhat, bolestně by poznalo, že mu to tak nejde. A podobně je to i s láskou. Netřeba pospíchat, předbíhat, ale konat přiměřeně svému věku! Co si může dovolit třicetiletý muž, nemůže si dovolit sedmnáctiletý chlapec. A totéž platí i pro dívky.

Ještě pár myšlenek o projevech přátelství na veřejnosti. Láska dvou mladých lidí, chlapce a dívky, a její projevování, to je jejich intimní věc, a nikoliv představení v divadle, na ulici, či na jiných veřejných místech. Jako se někteří mladí lidé chovají na ulici, to se ani nepodobá na projevy lásky. Chlapec zachází se dívkou bez patřičné úcty a kavalírství, dívka se zas chová bez štipky dívčí hrdosti. Muž, který skutečně miluje, se takto vůči dívce nemůže chovat. Skutečně zamilovaný muž je obyčejně jemnější, lepší, pozornější, zdvořilejší. Jestliže chce dívka vědět, nakolik ji má chlapec skutečně rád, spolehlivě to může posoudit podle toho, jak se k ní chová.

Přátelství v mladosti je přípravou na zažití skutečné lásky, na soužití muže a ženy v manželství. Pamatujte na zrnko moudrosti: “Minulost je zárukou budoucnosti”.

Přátelství chápou lidé neraz různě. Rozličné vztahy nazývají přátelstvím zejména proto, že to tak zní jaksi lépe a ušlechtileji. Každý vztah mezi mužem a ženou, co jako důvěrný, nelze vždy nazvat přátelstvím. Skutečné přátelství mezi dvěma chlapci, mezi dvěma dívkami i mezi mužem a ženou je nevšedná vzácnost, je opora, potěšení a štěstí v životě. Přítel je člověk, který se s námi upřímně nejen raduje, ale s námi upřímně i pláče.

 

9.)Kapitola: Láska mezi mužem a ženou – mezilidské vztahy.

Láska k rodičům je první cit lásky. Láska mezi mužem a ženou má svou předpremiéru v kamarádském a přátelském vztahu v dětství. Již v pubertě pociťuje chlapec i dívka jakýsi vnitřní neklid, který jaksi nedefinovatelně blaží. Již zde se hlásí první vztah k jinému pohlaví, první citová vzplanutí, které mladý člověk stráží ještě v sobě v přísné tajnosti, ba někdy si ani sám před sebou nechce přiznat, že by již šlo o lásku.

Láska naplno rozkvete až mezi dospělým mužem a dospělou ženou. Tato láska vyrůstá z náklonnosti dvou lidí rozličného pohlaví, z náklonnosti muže a ženy. Tato mohutná síla lásky je imanentní pouze člověku, je to výlučně lidský cit, pro který je člověk ochotný jít přes různé problémy, překonávat mohutné překážky a snášet i bolest.

Láska provází člověka přes celý život. Potřebuje ji pro osobné štěstí zdatný mladík i shrbený stařec, dívka i žena. Láska spojuje v manželství muže a ženu jako dva protipóly, které se z lásky rozhodnou spolu kráčet životem jako dvě nejbližší bytosti, ochotné společně snášet starosti a dělit se o radosti života, mít spolu děti. Potřeba milovat a být milován, mít děti byla a je vlastní člověku vždy a všudy. Patrně asi každý křesťan se v posvátné úctě sklání před tímto tajemným darem života, takovým plným paradoxů, vždyť láska je něžná i krutá, blaží i bolí.

Někdy se zaměňují a nesprávně chápou pojmy láska, zamilovanost, erotika, sex, pohlavnost; všechny souvisí ze vztahem muže a ženy.

Láska se odlišuje od zamilovanosti jako pokojný mohutný tok řeky od horského pramene. Zamilovanost probíhá obyčejně bouřlivě a netrvá dlouho. Zamilovat se možno často a vícekrát. Opravdivou lásku neprožíváme tak často. Láska v sobě zahrnuje zamilovanost, přátelství, věrnost a stálost. Zdobí lidský život. Umožňuje prožít veliký pocit štěstí, při zklamání však způsobuje největší žel. Život přináší dostatek problémů, které ohrožují již vniklou lásku. I láska má vývoj – sílí i slábne, kvitne i hyne, je křehká i stálá. Při šetrnosti může vydržet přes celý život. Láska si vyžaduje i obětování i odříkání, ochotu žít životem toho druhého.

Je mnoho lidí, kteří si pletou pohlavní život s láskou. Je mnoho těch, co mají značné pohlavní zkušenosti, ale skutečnou lásku nepoznali/y. Své citové bohatství rozdrobili ve chvilkových dobrodružstvích. Láska mezi mužem s ženou může jestvovat i bez pohlavního soužití a naopak, pohlavní spojení muže a ženy se může uskutečnit i bez lásky. V starším věku je pohlavní schopnost a žádostivost převážně už nižší než v mladosti, to však neznamená, že by v tomto věku člověk potřeboval méně lásky.

Sex je biologická touha člověka. Neváže se na jedinou osobu. Mužský sex přitahuje ne určitá osoba, ale přírodou všeobecně daný ženský sex. Někteří říkají například, že “ta a ta žena má sexappeal”. Myslí se tím ve všeobecnosti ženská přitažlivost. Sex směřuje sice k zachování potomstva, ale jeho bezprostředním motivem je touha po rozkoši orgasme. Partner je jen prostředkem. Co přežívá on, o to se sex nestará. Proto sex možno oklamat i sebeukájením.

Eros se liší od tělesného sexu. Zaměřuje se i na duševní stránku partnera. Není to už “ženské” v nejširším smyslu slova, co přitahuje muže, ale je to už určitá žena, žena určitého typu. Sex je zaměřený na tělo, eros se probouzí určitými projevy odhalujícími duševní stránku. Eros představuje vztah mezi partnery, jeho smysl je v milostném vztahu. Eros je vlastní pouze člověku, zvířata ho neznají. Sex u člověka by měl být doprovázen erosem, protože jen tak přežije člověk nejvyšší štěstí. Těžištěm sexu je “ja”, těžištěm erosu je “my”.

Pohlavní život u člověka nevystačí jen se sexem a erosem, protože je budován na citu lásky. Pohlavní život bez lásky je u člověka nemorální.

Pohlavnost není nízký pud, ale je to nejvyšší pud člověka. Pohlavní pud u člověka však neslouží pouze na rozmnožování, jako je tomu u zvířat, ale je věcí lásky. Tak jako ústa mají zvířata jen na konzumaci potravy, člověk má ústa nejen na konzumaci potravy, ale i na mluvení jako řečový orgán, ruce taktéž už nejsou pouze jen na pevné uchopení, ale především na práci, taktéž je zde i odlišnost mezi lidskou a zvířecí pohlavností.

Pro mladého člověka je důležité vědět při volbě partnera pro manželství rozlišit, co je sex a co je láska. Manželstvo založené na sexe nemá dlouhé trvání.

Nepovolal-li Bůh člověka jako poustevníka, pak člověk jako společenská bytost musí žít mezi lidmi. Jestliže se mu daří vycházet s lidmi dobře, je šťastný. Aby ho však ostatní přijímali přátelsky, aby nepůsobil rušivě, musí znát určitá pravidla mezilidského kontaktu. Někteří lidé navazují kontakt s jinými velice lehce a úplně přirozeně, daří se jim i v této oblasti. Každý by se však měl o dobré kontakty s lidmi i sám přičinit.

Nejeden, zejména mladý člověk, jen co potká přitažlivého člověka, zatouží po čarovném proutku, který by mu zabezpečil jeho přízeň a náklonnost. No dosti často se stává, že právě tehdy, když vám na někom velice záleží, přestane se vám dařit. Znejistíte, zrychlí se vám tep, ani vaše řeč není tak plynulá jako jindy. Ženám se někdy zdá, že to muži mají snadnější, protože iniciativa v navazování kontaktu je více v jejich rukou. No i muž, zejména mladý a méně zkušený, může mít zábrany a pocítit obavu, zda-li ho žena neodmítne anebo dokonce nevysměje. Někdy se vám může zdát, že člověk elegantní, tělesně hezký to má lehčí. To si obyčejně myslí zejména ženy o té druhé. Krása je však velice relativní. A jen tělesná krása sama na získání trvalé sympatie nestačí. I na první pohled hezká tvář může být pod vplyvem způsobu života méně přitažlivá jako tvář třebas i nesouměrná, která může vzbudit sympatii právě přívětivostí a upřímností. Vždyť vnitřní život člověka se do jisté míry odzrcadluje i na tváři – a tak sympatičnost anebo nesympatičnost je vlastně výsledkem pozorování celého vzhledu a chování člověka. Náklonnost člověka k člověku, upřímný přátelský vztah se přece obyčejně nebuduje ani na tělesné kráse ani na penězích, ba ani na společenském postavení, ale pramení ve vnitřku člověka, v jeho osobnosti. Pěkný, ale namyšlený člověk nebývá přitažlivý. Za přátele si nevyhledáváme ani stále zamračených lidí.

V mezilidských vztazích, zejména ve vztahu mezi mužem a ženou, můžeme pozorovat, že člověka dosti často přitahuje určitý typ, reprezentovaný zejména vnějšími znaky. Například o určitém člověku tvrdíte, že právě to je váš typ. Tato přitažlivost stačí pouze na první pohled. Člověk vašeho typu zaujme při setkání vaši pozornost, je pro vás přitažlivý na první pohled. Takováto přitažlivost nemusí přerůst na přátelství. Někdy zůstanete jen na úrovni sympatií anebo váš prvotní zájem vybledne pro nedostatek ostatních duševních kvalit, nezbytných na vybudování přátelského vztahu a upřímné náklonnosti.

Přitažlivost je tedy první fází kladného vztahu, která vznikla z prvního dojmu. Na ni navazuje sympatie jako další fáze lidského kladného vztahu. Neméně důležitá je i otázka, jak si udržet získanou sympatii.

Přitažlivost vznikla už z prvního dojmu, z toho, či ta-která osoba patří do našeho typu, jako je oblečená – výstředně, střízlivě, moderně, nemoderně a podobně. Aby přitažlivost přerostla v sympatii, na to už nestačí pouze tyto vnější znaky, ale důležitou roli hraje už i celkový vzhled, projev, způsoby, charakter, životní postoje. I na první pohled nepřitažlivý člověk může se vám později stát sympatickým a naopak, a naopak přitažlivý i sympatický může časem ztratit pro vás přitažlivost i vaši sympatii.

Jak si tedy sympatii získat a jak si ji udržet? Způsobů je jistě hodně. Namyšleností, nepřátelským ani povýšeneckým způsobem si jistě sympatii ani nezískáte, ani neudržíte. Téměř každý člověk touží býti milován – a to je ta první brána, kterou otevřete upřímným zájmem, ohleduplností, pochopením, pozorností, taktností. Nehovořte stále o sobě, ale snažte se poslouchat a pochopit i druhého.

První kontakt mezi lidmi se začíná pozdravem, poté oslovením a až pak se přistoupí ke vzájemné konverzaci.

Nejběžnějším pozdravem je “dobrý den”. Jestliže tato dvě slova napíše více osob, vyznějí z hlediska vztahu člověka k člověku stejně. Ale když je vysloví dvě potkávající se osoby, vyznějí z hlediska vzájemného vztahu různě. V těchto dvou jednoduchých slovech může zaznít něha, přátelství, úcta ale i povýšenectví, cizota, odstup, nezájem.

Jestliže vás někdo pozdraví veselo, mile, těší vás, že vám je nakloněný přátelsky. Možná by jste někdy o tom i zapochybovali, ale na vlastní oči vidíte, že člověk, který vás zdraví, jeví se přátelsky a vám to jaksi mimoděk signalizuje, že jste mu sympatičtí, že vás rád vidí. To vás, pochopitelně, těší a současně i u vás se utváří zpětný obraz, takže sympatii opětujete sympatií. Když vám někdo projevuje přátelství a má zájem o vás, je vám to jistě příjemné a právě pro tento vztah k vám je vám jistě sympatičtější.

Jestliže vás však pozdraví anebo vám odzdraví odměřeně, chladně, cize, neubráníte se pocitu, že nemá velikou radost z toho, že vás potkal, že mu na vás nezáleží, ba dokonce můžete soudit, že jste mu nesympatičtí. To ve vás nebudí nadšení ani pocit spokojenosti, takovýto pozdrav vás jen rozmrzí, a v budoucnosti se takovémuto člověku raději vyhnete, vždyť i tak mu nestojíte ani jen za přívětivý pozdrav.

Jestliže se s někým poznáte již blíže, přátelské vztahy dále prohlubujete příležitostnou pozorností, dárkem, gratulací, a to osobně anebo písemně. Jestliže tak udělal někdo vám, nesmíte zapomenout poděkovat se, protože nevšímavost je hrobařem přátelství. Je uměním nejen umět darovat, ale i umět dar přijmout. Darujte třebas i drobnost, jen ať je vždy vkusně zabalená. Dárek třeba před dárcem/dárkyní otevřít a projevit radost. Nikdy nezarmucujte přítele/přítelkyni tím, že mu/ji řeknete, že takovou věc již máte, že se vám to příliš nehodí anebo že dokonce dárek nerozbalený odložíte, jako by vás ani jen nezajímala pozornost ním projevená.

Získávat přátele a udržet si sympatii znamená být taktním a nebýt vlezlým. Neoblíbení jsou lidé, kteří mluví jen o sobě, no jiné neumí ani poslouchat, ani pochopit. Lidi si musíte vážit a to projevujte třeba i tím, že přijdete na domluvené místo včas. Podmínkou dobrého vztahu je i úcta k druhému, projevená určitou formou. Každý si potrpí na to, aby si ho vážili, aby ho neponižovali. Od lidí, kteří ponižují druhých, aby sami sobě dokázali svou převahu, lidé bočí. Jestliže vám skutečně záleží na dobrých mezilidských vztazích, musíte se umět vžít do života toho druhého. To vám jistě pomůže správně se zorientovat, správně konat, získat i udržet si přátelství. Pochopit druhého je v přátelství základní věc. Co jako dobře myšlená věc bez pochopení toho druhého může vyznět ve váš neprospěch.

Oslovení je popři pozdravu při budování mezilidských kontaktů první a důležitá věc. Oslovení dává rozhovoru srdečnější, přátelštější punc. Jsou lidé, kteří se jiných neodváží oslovit, anebo je ani nechtějí oslovit. Takovýto rozhovor je chladný, neadresní. Příčinou může být ostych, ale neraz i cizí, nedobrý vztah. Při oslovení třeba dbát na to, abychom oslovili správně a s patřičnou úctou. Oslovení “teto, babi, strejdo” je přiměřené jen v příbuzenských vztazích. Není určeno na vyjádření věku. Jen celkem malé děti mohou takto oslovovat i cizí. Ani starší sousedku neoslovujeme “paní sousedko”, ale například paní Nováková. Rovněž tak i oslovení “pane kolego” třeba ponechat starším vůči mladším, funkčně výše postaveným vůči níže postaveným, anebo funkčně a věkově sobě rovným. Jestliže má někdo akademický titul, nedegradujte ho či ji. Získal/a ho za práci a může mít dojem, že ho/ji neuznáváte. A to samozřejmě, též nepřidá na dobrém vztahu.

Zvláštní kapitolu tvoří vztahy mezi dospělými a mládeží. Tento takzvaný generační problém je velmi starý. Starší generace, bohatší o životní zkušenosti, má na život odlišný pohled jako mládež plná elánu, optimismu a neraz i neopatrnosti, riskantnosti, vycházející z nedostatečné životní zkušenosti. Starší člověk si nárokuje, aby s ním mladý mluvil uctivě, je velice citlivý na drzé, neuctivé chování mladého člověka. Takt vůči starším, je projevem a důkazem dobré výchovy a ohleduplnosti mladého člověka. Není pro mladého člověka dobrým vysvědčením, když se ze staršími tvrdě hádá a za každou cenu jim chce dokázat svou převahu. Mladý člověk nemá zásadně klást starším indiskrétní otázky, jako například kolik vydělávají, jaké mají úspory, kolik mají let, ani se vtíravě vyptávat, kde dělají, zejména když zbadá, že druhá strana neprojevuje největší ochotu mluvit na toto téma. Mladý člověk má vyčkat, na jaké téma s ním chce starší anebo představený mluvit, a vyhýbá se zbytečným otázkám týkajícím se věcí ze soukromého života. Jediným usměrňovatelem je zde ohleduplnost a schopnost umět se vžít do role toho druhého, staršího.

Ve styku s lidmi třeba dále pamatovat na přiměřené uznání a pochvalu. Šetříme a nezveličujeme kritiku. Uznání a pochvala jsou stimulující prvky života, činí život hezčím a radostnějším. Je jen samozřejmé, že se lépe cítíte s přítelem, který má pro vás pochopení a uznání, jako s člověkem, který se vás usiluje jen kritizovat a shazovat. Totéž platí i o hašteřivých, stále se hádajících a nahněvaných lidech. Namrzelí lidé mají neraz pocit křivdy, že nemají dost přátel, ale nepodívají se do vlastního zrcadla, že si přátele vlastně sami odhánějí.

O přátele nemají nouzi lidé veselí, upřímní, přívětivý, ochotní, družní.

Na lidském kontaktu je tedy zajímavé všechno: pozdrav, oslovení, úsměv, mimika, konverzace a jiné projevy. Při dobrém přátelském vztahu si těžce odmyslet upřímnost. Jestliže člověk vycítí, že ten druhý je neupřímný, pak vybudování přátelského vztahu nepomůže ani uhlazené chování, ani falešná slova chvály.

Žít mezi lidmi a s lidmi je dosti složité. Mně osobně je to lhostejné. Já jsem poustevník a jako takový žiji jen pro modlitbu a kontemplaci k Bohu. Eventuální vztahy k ostatním individuálním lidem pokládám za okrajové a bezvýznamné. Důležitý je pro mne Bůh, lidé jsou mi osobně lhostejní. Nicméně povolal-li si vás Bůh do manželství, pak jste jakoby odsouzen k úsilí o dobré vztahy s ostatními lidmi. A pak tedy jestliže si chcete vybudovat dobré vztahy s lidmi, jestliže chcete mít dost upřímných přátel, pak musíte začít od sebe, musíte se zamyslet nad svým vztahem k lidem.

Každopádně všem doporučuji ono staré a moudré: “Co nechceš, aby jiní dělali tobě, ani ty nedělej jim.”

 

10.)Kapitola: Příprava na manželství – volba manželského partnera.

Dnes je už snad čímsi zřejmým, že se už v mladosti připravuje na budoucí povolání, že získává kvalifikaci na svoji budoucí práci. Již jsem mluvil o tom, že povolání na manželství jsou pro člověka nejdůležitější ukazatele a podmínky životného štěstí. Povolání vykonáváme 25 až 35 let, možno i nějaký ten rok navíc, no v manželství zůstáváte i dále. Na povolání se každý usiluje připravit se dobře a svědomitě, neboť ví, že pouze tak bude mít v něm úspěch. A do manželství většina lidí vskočí bez jakékoliv přípravy. Možná i kolem sebe vidíte, že lidé velice úspěšní v povolání jsou v manželství neúspěšní, nespokojní. A je to celkem adekvátně tomu, jak se na to připravovali.

Příprava na manželství není jednoduchá – není o nic jednodušší než příprava na vykonávání toho – kterého povolání. Manželský život si vyžaduje jen určitou odbornost – tu si lze za určitý čas osvojit. Rozhodně nestačí absolvovat nějakou tříletou anebo i pětiletou školu. Příprava na manželství se začíná od narození a kvalifikace pro manželství se doplňuje až do konce života. Příprava na manželství začíná se ještě dříve než si malé dítě uvědomí, že je chlapeček anebo děvčátko!

Nejeden z vás si pod přípravou na manželství nesprávně představí pouze přípravu na sexuální život v manželství. Těžko říci, v čem vlastně koření tento jednostranný názor. Všichni jsme žili a žijeme s rodiči a máme dost možností pozorovat a posoudit, jestli v jejich společném životě sex dominuje anebo či je dokonce jediným obsahem jejich života. Pouze na sexe manželství a rodičovství nelze vybudovat! Nejdůležitější roli v celém manželském životě hrají charakterové vlastnosti obou partnerů.

A tu jsme při samém kořeni věci: přípravu na manželství těžce omezit pouze na absolvování nějakého kurzu v předmanželské poradně, charakter se nedá vybudovat půl roku před sňatkem. Při takovéto krátkodobé přípravě se dá zaměřit spíše jen na všeobecné poučení o sexuálním životě manželů, a i to jen pokud jde o biologickou stránku. Sexuálnu výchovu člověka musí nevyhnutelně doprovázet výchova mravní. Ba dokonce mravní příprava má předcházet poučení o sexuálním životě člověka. Biologickou stránku sexuálního života má člověk společnou s ostatními tvory v přírodě. Ta druhá část sexuálního života – etická je vlastní pouze člověku. Sexuální pud sloužící na obnovování života, na zachování rodu je v přírodě veliká věc a vyžaduje si neobyčejnou úctu. Pouze mezi lidmi se o tom tak často mluví bez úcty.

Příprava na sexuální spolužití v manželství nespočívá na bohaté předmanželské pohlavní zkušenosti, spíše je potřebné připravovat se sebedisciplinovaností a pohlavní zdrženlivostí! Vždyť sexuální život v manželství si vyžaduje zachování celoživotní manželské věrnosti – a to je úloha, na kterou se třeba připravovat a přivykat už před manželstvím.

Manželství vzniká na základě lásky, spojením životných cest dvou milujících se lidí. Sexuální život, to je pouze jen nepatrná část manželského života! V manželství však žijete nepřetržitě, stále, i když jste mimo domova. A doopravdy – i mimo domova se manželský partner chová jako polovice manželského celku. To ho zavazuje k  manželské věrnosti. Jak jsem již zmínil, dobrý manželský partner je vlastně i dobrý člověk! Tato slova mají hluboký obsah, který se buduje a rozvíjí celý život, který se nedá získat ve zkráceném čase a nezískává ani neudržuje se snadno. Vyžaduje si mnoho úsilí od vychovávaného, ale i od vychovávatele. Reprezentují ho vzácné duševní hodnoty, vlastnosti, návyky, získávané jen dlouhou výchovou a uvědomělým úsilím.

Ale pouze statečnou přípravou se dobré manželství ještě nedá vyhrát. Manželské štěstí závisí i od toho, jako se na manželský život připravoval i ten druhý. Jen když oba měli to štěstí, že vyrůstali pod dohledem a láskou stejně starostlivých rodičů, že se oba na společný život připravovali stejně starostlivě a vážně, jen tehdy možno předpokládat a doufat, že se jim sen a představa o šťastném manželství splní.

Třeba však dodat, že ani při dobré přípravě obou manželských partnerů manželské štěstí nepadá do lůna samo od sebe. “Jestliže chceš být milován”, říká starověký Seneca, “miluj!” Nebojte se dávat manželskému partnerovi lásku, štěstí, porozumění, ochotu, pomoc. Hluboká, upřímná láska k manželskému partnerovi má být naplněná úctou. Netřeba se za ni stydět ani před těmi, kteří pro svůj neúspěch v manželství a nesplněné ideály mají sklon vysmívat se a ironizovat manželské vztahy.

Popři vzájemné lásce si manželští partneři musí zachovat vzájemnou úctu! Ani bez ní nelze budovat manželské štěstí. Třeba se naučit chápat svého partnera jako svou polovici, jako – řekněme to tak – sebe samého, pak nám nebude činit problém mít k němu úctu, vidět na něm méně chyb, být shovívavějším, ochotnějším a tolerantnějším. “Moje lepší já,” tak říkají staří, dobří manželé. A proto, když štěstí v manželství závisí od obou partnerů, vybírejte si partnera pečlivě. Do manželství vstupuje každý dobrovolně, sám si vybírá partnera a sám ho povyšuje za nejlepšího přítele. Podle toho by se měl i chovat. K přátelům se odjakživa chováme ohleduplně, jemně, taktně, upřímně, laskavě. Těšíme se na setkání s nimi. Jsme rádi v jejich společnosti. svěřujeme se jim ze svými radostmi i těžkostmi. Uvažujte proto zavčasu o tom, zda-li partner, kterého si chcete vybrat, má předpoklady na to, aby se stal vašim celoživotním, nejmilejším a nejdůvěrnějším přítelem, s kterým budete rádi trávit svůj volný čas, debatovat s ním a vyměňovat si s ním názory na život, na rodinu, na výchovu dětí, na práci, na zábavu a podobně. Tak jako v dobrém příteli, i v dobrém manželském partnerovi by jste měli mít jistou záruku, že vás neopustí ani v těžkých chvílích, že bude ochotný s vámi žít, i když vás postihnou životní neúspěchy a jeho zas obšťastní úspěchy.

Když uvažujete o přípravě na manželství, zamyslete se ještě nad některými nedobrými vlastnostmi, kterých by jste se měli vystříhat nejen vy sami, ale které by jste si měli všimnout i u svého partnera.

Sexuální stránka nemůže být jediným měřítkem mravní hodnoty a hodnoty člověka vůbec! I když se tento problém u mladého člověka projevuje snad nejvyhraněněji – vychází to, přirozeně z pudu zachování lidského rodu a je to pro manželský život velice důležité – sex nemůže být jediným měřítkem hodnoty člověka, ale ani jedinou podmínkou šťastnosti manželství!

Člověk s povahou “přelétavého motýla”, který se zamiluje do každého koho potká, s nestálými city, je v manželství právě takovým neštěstím jako alkoholik. Tu se vůbec nelze spoléhat na to, že vždyť on se v manželství převychová.

Takovéto vlastnosti obyčejně bývají zjevnější. Ale jsou i zamaskovanější, na první pohled nevinnější vlastnosti, a přitom i ony můžou být hrobařem manželského šťastného soužití. Vzpomeňme pomstychtivost, lakomost, závist, lenivost, namyšlenost. Tyto a jim podobné vlastnosti se rádi maskují. Lakomec se skrývá za skromnost, pomstychtivec za spravedlnost, namyšlený se vyhlašuje za sebevědomého a i lenivec si najde mnoho výmluv. Tyto vlastnosti umí nadělat v manželství hodně zla. Možná i ve svém okolí poznáte manželství, které je na pokraji rozpadu. Zdá se to být až nepochopitelné. Brali se z veliké lásky, jsou si věrní, on nepije – a přece nejsou spolu šťastní.

Nelze pochybovat o tom, že i v moderních časech třeba do přípravy na manželství zahrnout i vědomosti z vaření, šití, hospodaření, vedení domácnosti, udržování hygieny v bytě a podobně. Nelze popřít, že by i 21 storočí v přípravě na manželství nebylo třeba vypěstovat jisté zručnosti na rozličné práce v domácnosti.

Výchova k manželství se tedy začíná velice brzy, doslova v kolébce, a týká se jak chlapce, tak i dívky. Zaměřuje se na vypěstování vlastností potřebných pro společný život, pro život v páru, které nám pomáhají respektovat i toho druhého, učí vás být šťastnými z toho, že jsou šťastní i jiní. Protože v manželství je radost, štěstí, ale i bolest vždy pro dva.

Volba manželského partnera/partnerky patří mezi nejdůležitější rozhodnutí v životě člověka. Od ní ve veliké míře závisí celoživotní štěstí. Každý člověk chce být šťastný. Jestliže si uvědomíte, jaký veliký podíl na vašem životním štěstí anebo neštěstí má volba partnera do manželství, je jen samozřejmé, že volbu partnera musíte pokládat za neobyčejně důležité životní rozhodnutí. Musíte při něm pečlivě zvážit, zda-li partner, kterého si dobrovolně volíte za celoživotního druha, má všechny předpoklady na to, aby jste po jeho boku mohli být skutečně šťastní, a zda-li tato volba nabízí možnost alespoň předpokládat, že přinese štěstí nejen vám, ale i vašim dětem.

Jestliže při volbě postupujete z tohoto hlediska, na samém počátku by jste si na partnerovi měli/y všímat především trvalé hodnoty, to znamená neomezovat se jenom na jeho/její tělesnou krásu, která je velice křehká a zub času ji nejvíce nahlodává.

Výběr partnera není lehká věc. Někdy můžete až na samém konci života říci, zda-li jste volili dobře. Vždyť život v manželství je neustálé objevování toho druhého. A i v tomhle objevování je nemalý kus manželského štěstí. Jde-li o výběr manželských partnerů – vybírá muž, ale konečné rozhodnutí činí žena tím, že souhlasí anebo nesouhlasí. Souhlas anebo nesouhlas by neměl vycházet z uveličení, že muž si vybral právě vás. Souhlas ženy by měl být podepřen poznáním charakteru muže. Takového charakteru, o kterém předpokládáte, že i jeho další, postupné objevování a poznávání na společné cestě životem přinese skutečné manželské štěstí.

Za velice škodlivé a chybné třeba pokládat úvahy, že vždyť váš partner/partnerka v manželství se polepší, že ho převychováte, že co není, může být. Růžové brýle, kterými hledíte na partnera/partnerku, ospravedlňujete ho či ji, děláte si naději, že se v manželství polepší anebo dokonce snad úplně změní, vám zakrátko složí ze zamilovaných očí tvrdá realita manželského soužití.

Při volbě partnera/partnerky, zejména u mladých lidí nemalou roli hraje tělesná krása. Hezký tělesný vzhled zakrývá mnohé charakterové a povahové chyby, odvádí pozornost od vnitřních hodnot. Na tělesné kráse nemá nik vlastní zásluhu. Lehce ji dostal a lehce může i ztratit. Krása je neobyčejně křehká, navíc těžce tu stanovit nějaká všeobecně platná kritéria. Co je hezké pro jednoho, nemusí být hezké i pro druhého. Ba dokonce tutéž tvářičku možno jinak vnímat za svobodna a jinak v manželství. Již zamilovanost sama o sobě má veliký podíl na tom, že se vám někdo jeví jako hezký. Například za svobodna se vám dívka mohla vidět jako velmi hezká, jemná, něžná, no v manželství po hádkách, scénách, urážkách, muže tatáž žena vypadat až odpudivě ošklivě. Chápání krásy je tedy nestálé – a byla by chyba stavět manželství na něčem, co je tak nestálé, co může rychle zmiznout. Roky a choroby poznačí skoro každého a krása doslova uteče. Ale v manželství třeba spolu a šťastně žít i poté.

Vlastnosti, které činí lásku trvalou a udržují manželské partnery ve věrnosti, mají kořeny v charakteru člověka. Tyto vlastnosti nepadají do lůna zadarmo jako dar přírody. Třeba se k nim dopracovat pevnou vůlí, osobní disciplinovaností. Aktivní a cílevědomá účast na jejich utváření činí tyto vlastnosti ještě trvalejšími a vzácnějšími. Na charakterního člověka se vždy dá spolehnout. No s krásou těžce rátat a vystačit na celý život, zejména v situacích, když vás život podrobuje tvrdým zkouškám.

Netřeba to chápat tak, jako by jste se při výběru měli orientovat na partnera, který není tělesně hezký, protože tělesně nehezký vždy neznamená hezký duševně a naopak – hezký a nedobrý. To by bylo velice jednoduché. Jsou lidé, kteří jsou velmi hezcí tělesně i duševně a naopak Tyto úvahy jsou pouze jakýmsi upozorněním, že při volbě partnera/partnerky si na prvním místě třeba všimnout trvalejší hodnoty – vnitřní krásu člověka. A jejím spolehlivým ukazatelem jsou činy a chování se partnera/partnerky. Dříve než řeknete své “ano”, třeba se v tichosti zamyslet nad partnerovou povahou, třeba si představit jeho reakce v určitých životních situacích – jak by se asi zachoval/a, kdyby jste onemocněl/a, když bude třeba ošetřovat nemocné dítě, když přijde finanční tíseň, pracovní neúspěch atd. Na mnoho podobných otázek třeba hledat odpověď dříve, než se rozhodnete říci “ano” pro společný život. Kým jste mladí, hezcí, zdraví je jen samozřejmé, že se líbíte a že tomu druhému je s vámi dobře. Ale to všechno může odejít! I vaše setkání měli doposud více charakter zábavy, rozptýlení, a to je rovněž příjemné. No později přibudou mnohé povinnosti, starosti a zábavy bude mnohem méně.

Při volbě partnera nelze zapomínat ani na prostředí, z kterého partner/partnerka pochází, v kterém vyrůstal/a, které ho či ji formovalo, zanechalo na něm/na ní pečeť a bude na něj či na ní jistě mít vliv i v manželství. Rodina z které partner pochází ostane jeho rodinou i nadále. Jestliže se otec chová panovačně vůči matce, může se to zalíbit i jeho synovi, a jestliže je syn hrubý vůči matce, těžce očekávat že bude jemný vůči manželce.

Mladí lidé se nezřídka dopouštějí chyby, že podceňují význam partnerova rodinného prostředí. Tato naoko “nepodstatná” věc může být hrobařem manželského štěstí a neraz i manželství. Při pohledu do rodinného prostředí partnera si třeba všimnout i to, zda-li nejsou někteří příbuzní duševně nemocní, podivní – a to nejen rodiče, ale i prarodiče, strýcové, tety, protože dědičnost má rozsáhlé kořeny. Zamlčet nějaké dědičné nemoci před partnerem je velice neseriózní. Ani výskyt pohlavních nemocí v rodině nelze brát na lehkou váhu.

Mnoho mladých lidí by možná i překvapila otázka, zda-li je jejich partner například pracovitý, jak se dívá na manželskou věrnost, rozvod, výchovu dětí, pomoc v rodině, na společné finance. Ptát se na to až v manželství je už pozdě. Ovšemže mladý člověk nemá ještě dostatek životních zkušeností, aby vnikl do složitostí charakteru člověka, co jakkoliv blízkého; ne vždy je lehké rozeznat podstatné od nepodstatného, konstantní od dočasného, přetvářku od pravdy – a navíc hodnotit, posuzovat toho druhého ve stavu zamilovanosti. Tu je namístě poradit se zavčasu především s vlastními rodiči. Oni dobře poznají své dítě a mohou lépe a zodpovědněji posoudit, zda-li se vlastnosti partnera vhodně doplňují s vlastnostmi svého potomka. Bylo by velikým omylem tuto radu chápat jako omezování práva svobodné volby partnera. Radu přece nikdy nepřijímáte otrocky, ale vždy ji nejdříve zpracujete ve svém nitru. Ona vás jen má upozornit na to, na co by jste mohli v zamilovanosti pozapomenout.

Někteří mladí lidé své rodiče neraz chápou jen jako zdroj poskytující materiální potřeby jako byt, jídlo, šaty a podobně. Není to nevděčnost? Vždyť kdo jiný než rodič má tolik předpokladů na to, aby nám byl dobrým a upřímným přítelem a rádcem na cestách života? Třeba jen chtít důvěřovat mu, umět ocenit jeho životní zkušenost, a to i tehdy, když má nižší vzdělání jako jeho děti. Upřímné vztahy mezi rodiči a děti se však budují a rozvíjejí od malička, doslova od prvních hodin života každého dítěte. Chtít je utvářet a zvroucňovat řekněme až před založením vlastní rodiny, to je už zpravidla dosti pozdě.

Věk partnerů bývá nezřídka předmětem diskusí a polemik. I navzdory tomu, že je nemálo odpůrců myšlenky, že by do manželství mladí lidé měli vstupovat čím dříve, třeba přiznat, že je v tom nemálo pravdy. Vždyť mladost je obdobím překypujícího nadšení a odhodlání pracovat, překonávat překážky a těžkosti, kterých bývá na počátku manželství víc než dosti. Mladí lidé se lépe hodí za vychovávatele svých dětí jako mrzutí a životem unavení starší lidé. Mladším rodičům se snadněji podaří vybudovat si přátelské vztahy s dětmi. Příchod nového člověka na svět znamená pro rodiče mnoho nových povinností a na jejich zvládnutí třeba hodně tělesné síly a pevných nervů – a těch mladí rodiče můžou mít k dispozici víc než starší.

Jestliže říkám “mladší” partneři, neznamená to, že jsou sami ještě dětmi. Myslím tím takové mladé muže a mladé ženy, kteří/é jsou schopni/é dát nejen lásku, ale i materiálně zabezpečit svou rodinu, a ne tedy takových mladých lidí, kteří starosti spojené ze svým manželstvím a se zaopatřením nové rodiny hodí na své rodiče. Jestliže jsou partneři tak mladí, že jsou oba dva ještě existenčně závislí od rodičů, pak jim netřeba zakládat rodinu! Aspoň jeden z partnerů by měl být zaměstnán a mít takový příjem, aby vládal třebas i skromně, ale přece uživit rodinu. To přece nik nemůže pokládat za povinnost rodičů! Uzavřít manželství znamená i osamostatnit se. Chvástat se, že jste již dospělý a máte všechna práva dospělého, ale přitom od rodičů úplně existenčně záviset, to znamená vybrat si ze života pouze práva a povinnosti nechat rodičům.

Mladý partner/partnerka, když už není existenčně závislý, je pro manželství vhodnější i proto, že je formovatelnější, přizpůsobivější jako ten, co dlouhá léta chodil po svých životních chodníčcích sám, má své návyky, kterých se bude těžce zbavovat a přivykat na nové. Mladý partner/partnerka nemá ještě mnoho od čeho se odvykat, proto snadněji přivyká novým životním podmínkám, které ze sebou přináší manželský život. Navíc mladí manželští partneři mají možnost formovat a vychovávat se navzájem. U starších měl tento vliv někdo jiný, například společné peníze nemusí být pro starého mládence takovou samozřejmostí jako pro mladého muže, který si ještě nepřivykl hospodařit sám a podobně.

Když už je řeč o věku partnerů, třeba se ještě zamyslet i o věkovém rozdíle mezi nimi. Těžko stanovit nějaké jednotné měřítko, není však žádoucí aby byl muž starší o více než 10 let anebo žena starší více jako o 3 – 4 roky. Třeba vzít do úvahy i věk partnerů při vstupu do manželství. Je jistý rozdíl mezi tím, zda-li se 19-letá dívka vdá za 26-letého mládence., anebo 23-letá mladá žena za 30-letého muže. I v prvním i v druhém případě je muž starší o 7 let. První varianta by měla být o něco vhodnější, neboť muž je starší o 7 let, ale on sám je ještě mladý – 26-letý muž nemládenčil tak dlouho jako 30-letý, je tedy větší pravděpodobnost, že je i formovatelnější.

Věkový rozdíl mezi partnery nemusí být vždy jen výhodou, jak se to ještě zdůrazňuje. Neraz můžeme vidět, že například vysokoškolačky se pro studium vdávají o něco později, mají partnery spíše v tomtéž věku anebo jen o něco starším. Přitom absolventka vysoké školy má kolem 23 až 24 let. To by tedy znamenalo, že by se každá musela vdávat tak řečeno za “starého mládence”, anebo by se vůbec nemohla vdát, protože starých mládenců není tolik, kolik dívek končících vysokou školu. Nakonec i společně přežité roky mladosti představují určitou výhodu oproti partnerům s rozdílným věkem, zejména když starší partner příliš dlouho mládenčil a přežil mladost s jiným partnerem. Jak plyne z různých výzkumů, mladí lidé pokládají doslova za ideální, když jsou partneři ve stejném věku anebo jestliže je muž o něco starší, maximálně však o 3 roky.

Při volbě partnera vůbec není lhostejná ani národnost, světonázor, vzdělání, druh povolání a společenské postavení. Ne každý se stejně hodí jako partner pro lékaře, herce, lesníka a podobně. Ne každý stejně snáší v manželství zájmy horolezce anebo jiného sportovce. Za svobodna může dívka obdivovat chlapce pro jeho úspěchy ve sportu, no v manželství mohou být tyto jeho zájmy kamenem úrazu, mohou narušovat shodu a porozumění mezi manžely. O tom zda-li a jak vám bude povolání, zájmy a vůbec společenské začlenění partnera/partnerky vyhovovat v manželství, třeba uvažovat ještě před vstupem do manželství, a to nejlépe již na samém počátku známosti.

Při úvahách o volbě partnera/partnerky těžce se vyhnout významu vzájemná přitažlivost partnerů, která během známosti přeroste v lásku. Říká se zde, že ti dva se milují. Jenže mezi “milovat” a být “milovaný” je rozdíl. Milovat znamená dávat, být milován znamená přijímat. Milovat znamená porozumět, odpouštět, myslet na TEBE, věřit v TEBE, pracovat pro TEBE.

Volba partnera/partnerky je důležitá, ale i složitá, náročná úloha. Žít s někým celý život ve shodě, porozumění, přátelství, štěstí i neštěstí není lehké a nedosahuje se čirou náhodou, ale na podkladě osobní disciplíny, správné výchovy a sebevýchovy obou partnerů vstupujících do manželství a zakládajících rodinu.

 

11.)Kapitola: Rizikové faktory při volbě manželského partnera/partnerky.

Rizikové faktory při volbě partnera/partnerky pro manželský život jsou rozmanité, a proto při jejich výčtu se omezím pouze jen na ty nejfrekventovanější.

Jedno z největších rizik představuje alkoholismus. Spolužití s osobou, která je závislá od alkoholu, je bez výjimky velice těžké. Vybrat si za partnera/partnerku alkoholika/alkoholičku – to je jedna z nejnesprávnějších voleb pro manželství. Otevřeně mohu říci, že alkoholismus a manželství nejdou dohromady. Za stejně rizikové partnery/partnerky třeba pokládat i ty lidi, kteří jsou závislí od drog.

V současnosti se uzavírají manželství velice často jen na základě neplánovaného těhotenství. Mladí lidé bývají v těchto situacích doslova zaskočení. Jejich rozhodnutí uzavřít manželství je motivované jedině tím, že na svět se hlásí neplánované a vlastně neželané dítě, které zplodili, často ani ne z lásky, ale jen z touhy po sexuálním uspokojení - a bohužel neraz i pod vlivem alkoholu.

Nechci se hádat s těma, kdo namítají se sňatek s rozvedeným partnerem/partnerkou ta jejich církev či náboženská společnost jem nezapovídá. Nicméně ale i když odhlédneme od církevních předpisů jednotlivých církví a náboženských společností v oblasti uzavírání manželství, kde přinejmenším církev katolická a církev pravoslavní zastává rozumný a správný postoj nerozlučitelnosti jednou uzavřeného manželství, tak i když všechno tohle pomineme, tak i z čistě psychologického hlediska faktem zůstává, že riziko pro manželství představuje volba rozvedeného partnera/partnerky – anebo dokonce rozvedeného/rozvedené opakovaně. A čím vícekrát rozveden či rozvedená je, tím větším rizikem pro trvalé a stabilní manželství se tento partner či partnerka stává. V takovémto případě si totiž třeba pamatovat, že minulost poznačí i budoucnost.

Situace není jednoduchá ani tehdy, když má jeden z partnerů dítě. Z tohoto hlediska například není celkem zanedbatelný a jednoduchý ani vstup do manželství s ovdověným partnerem, který si přináší do nového manželství děti po zesnulém. Přítomnost dítěte z jiného partnerského vztahu bývá v některých případech neraz zdrojem napětí a konfliktů.

Za velmi rizikového pro stabilní a harmonické manželské soužití je třeba pokládat i člověka, který žil před uzavřením manželství s vícera sexuálními partnery. Takovýto člověk vlastně už ukázal, že se nerad podřizuje a že nerad respektuje mravní normy. Střídání partnerů/partnerek svědčí o tom, že úcta k partnerovi/partnerce mu či jí je cizí. Svým jednáním se představuje jako slaboch, jako bezzásadový a nespolehlivý člověk, který se řídí pouze svými pudy a egoismem. Volba takovéhoto partnera/partnerky je hazardem pro budoucí rodinný život! Vždyť vystřídat promiskuitu, střídání sexuálních partnerů, celoživotní manželskou věrností vůči jednomu partnerovi či partnerce zde jistě není lehké.

Partneři, kteří začali spolu pohlavně žít před uzavřením manželství znamenají navzájem rovněž rizikovou volbu, protože oba dva se projevili jako lidé s nedostatečným sebeovládáním!

Erotoman, hypersexuálně založený člověk je obvykle citově nestály a neustále hledá “velikou lásku”. Zaměřuje se jen na silné milostná dobrodružství. Morální zábrany obvykle nemá. Všechno ospravedlňuje “právem na lásku”. Takovíto lidé činí jiných nešťastnými, no přitom mají pocit, že oni sami jsou největšími trpiteli, že údajně osud jim nedopřál potkat “tu pravou”, “velikou”, “skutečnou” lásku. Své přelétavosti se neumějí zbavit po celý život. Přelétavý partner chápe sex konzumně.

Nadměrně podezíravý, chorobně žárlivý člověk se dá jen velmi těžce přesvědčovat rozumnými argumenty. Manželský život s takovýmto partnerem bývá někdy doslova nesnesitelný. Někdy se stává, že žárlivost se projevuje i hrubostí vůči partnerovi/partnerce.

Hysterický člověk může být na první pohled celkem příjemný, ba i vtipný. Tito lidé působí navenek neraz jako velice jemní a přecitlivělí. Jejich reakce však mají často až nekontrolovatelný průběh a jsou teatrální. Dá se říci, že hysterici více hrají než přežívají a cítí. Jejich náprava je řídká.

Hrubý, egoistický člověk může jen těžce zakrýt svou povahu. Charakterizuje ho nadřazené a namyšlené chování, které si nemožno pomýlit a zaměnit ze sebevědomím chováním. Takovýto člověk nikoho neuznává – všechny kolem sebe podceňuje a ponižuje. Partnera/partnerku chápe jako své vlastnictví. V jeho/jejím chování se projevuje bezcitnost a zaměřenost jen na sebe. Egoistický člověk vnáší do pracovního prostředí i do rodinného soužití neklid.

Rozdílná úroveň intelektu partnerů “nevěští” harmonii a porozumění. Intelekt je vrozená stránka osobnosti a projevuje se jako všeobecná rozumová schopnost. Kvalita intelektových vlastností dává člověku individuální svéráz a výrazně ovlivňuje úroveň manželského soužití i celého rodinného života. Harmonické soužití s inteligentním partnerem zabezpečuje do značné míry právě jeho duševní pohotovost, aktivita, rozumový přístup. Tu však musím poznamenat, že partneři mohou mít rozdílné vzdělání – rozhodující je přiměřený intelekt. V takovémto případě je větší předpoklad harmonického soužití jako tehdy, když partneři mají sice stejné vzdělání, ale rozdílnou úroveň intelektu.

Odlišné hodnotové orientace partnerů jsou rovněž určitým rizikem. Lidé, kteří mají podobné hodnotové systémy, si mnohem lépe porozumějí jako ti, kterých “řebříčky” jsou diametrálně odlišné.

Pro manželství není nejlépe, když partneři pocházejí z úplně odlišného rodinného prostředí. Ve východiskové rodině si každý člověk osvojuje názory a představy o rodině, manželství, o výchově dětí atd. Partneři z rodin, v kterých vládne odlišný hodnotový systém i celkový způsob života, mívají neraz problémy nejen při skloubení vlastních postojů, ale i při kontaktech s původní rodinou a jejím dalším vlivem.

 

12.)Kapitola: Typologické aspekty vhodné volby manželského partnera.

Každý člověk je neopakovatelnou individualitou. I navzdory své jedinečnosti má však s ostatními lidmi mnoho společného. Podívejte se na volbu manželského partnera z tohoto hlediska.

Do manželství se vstupuje jak se neraz říká, s “cizím člověkem”, o kterém jste předtím nic nevěděli a na kterého se díváte tak trochu přes růžové brýle zamilovanosti. Při volbě partnera/partnerky by však rozum v žádném případě neměl úplně chybět. Řeknu vám tedy něco o základných typech lidí.

Racionálně založený člověk si zachovává určitý odstup od jiných lidí, no přitom je schopný hluboké a upřímné lásky. Jeho city bývají stálé. Jako partner/partnerka umí překonávat překážky a záměrně sleduje vytýčený cíl.

Romanticky založený člověk se umí připoutat na svého partnera/partnerku velmi silně; tomu odpovídá i sexuální vzrušivost. Neustále si ověřuje zda-li ho má partner/partnerka stále stejně rád či ráda, zda-li je mu věrný či věrná atd. Lásku partnera/partnerky si doslova vynucuje rozličnými scénami – raz se vyhrožuje, jindy odprošuje. Neraz bývá ješitný/á a panovačný/á.

Přátelsky založený člověk ochotně pomáhá jiným lidem. Jeho či její city jsou upřímné. Nechce vládnout nad partnerem, ani ho nezotročuje svými city jako romantik. Jeho či její vztah bývá hluboký, plný porozumění. Přitom si vždy zachovává vlastní tvář. Váží si jiných, no neztrácí vlastní hrdost.

Závislý, infantilní partner/partnerka bývá přítulný či přítulná, rád či ráda se podřizuje a otevřeně projevuje závislost od druhého. Popři poddajnosti se však neraz projevuje jako trucující dítě – například na delší čas přestane s partnerem/partnerkou mluvit a podobně. Uvědomuje si převahu partnera/partnerky i svou závislost, co příležitostně kompenzuje záměrným znevažováním partnera/partnerky, jeho či její práce a podobně. Jinak se o partnera/partnerku velice bojí, protože má ze samoty veliký strach.

Nezávislý partner/partnerka vyznává heslo, ať si každý dělá to, co sám uzná za vhodné. Nerad či nerada spolupracuje a nerad či nerada se přizpůsobuje. Má rád více sebe jako jiných.

Rovnocenný partner/partnerka se projevuje jako silná osobnost, jako samostatný člověk, který je v citech upřímný, no nevnucuje se. Koná vždy rozvážně, cílevědomě. Rád se pochválí svými úspěchy, no dá prostor i partnerovi/partnerce. Je průbojný či průbojná i sebevědomý či sebevědomá, ale ví si vážit i práci jiných.

V literatuře se uvádějí rozličné vhodné i nevhodné či méně vhodné kombinace jednotlivých typů partnerů pro společný život. Za vhodnou se pokládá například kombinace dvou přátelských typů anebo přátelského člověka s rovnocenným, ale i dvou rovnocenných partnerů, racionálního člověka s rovnocenným a podobně. Za méně vhodnou se pokládá kombinace dvou romantiků, ale i romantika s racionálním typem.

Je optimální hledat partnera/partnerku se stejnými anebo rozdílnými vlastnostmi? Jsou lidé, kteří hledají u toho druhého takové vlastnosti, které chybí jim. Ale jsou i tací lidé, kterým se na druhém líbí právě také vlastnosti, které mají i oni. Ti první trpí trošku komplexem méněcennosti, těm druhým zas nechybí sebevědomí. Z  toho vidět, že ne vždy je to tak, jak se říká, že vrána ke vráně si sedá, rovný rovného si hledá. Někteří lidé hledají právě svůj protiklad a v tom vidí možnost vytvořit harmonický celek dvojice, která se stane jednotou – manželstvím. Z toho pak vychází, že pro manželskou harmonii není nevyhnutné, aby partneři měli stejnou povahu, protože spíše se doplňují a utvářejí soulad nestejné povahy. Kdo rád rozkazuje, nevelmi se shodne s partnerem/partnerkou, který taky rád či ráda rozkazuje, lépe se však shodne s partnerem/partnerkou, který či která rád či ráda poslouchá. Jestliže by oba dva rádi mluvili/y anebo oba dva rádi poslouchali, není pochyb o tom, že v prvním případě by neměl kdo poslouchat a v druhém kdo mluvit. Proto když zdůrazňuji vzájemné doplňování se a vytváření harmonického manželského celku, bude dobře pamatovat na to, že nejlépe je zmíchat rozdílné povahy.

Zásadu protikladnosti povah však nelze paušalizovat. Lakomec a marnotratník se ovšemže, dobře nedoplňují. Takovýto protiklad není předpokladem harmonického celku. Tu už však nejde o vlastnosti, ale spíše o charakterové nectnosti, chyby. Podobný a nežádoucí je i protiklad člověk hrubý a jemnocitný, sexuálně výstředný i umírněný. Tedy jsou lidé, kteří se k sobě hodí a vhodně doplňují, ale i lidé, kteří se k sobě nehodí a jejich spojení v manželství je neštěstím pro oba partnery.

 

13.)Kapitola: Co přezradí nonverbální komunikace o partnerovi/partnerce.

Prvky neverbální komunikace, tj. mimika, gestikulace, pohybová kultura, držení těla, jsou “prařečí” člověka, která může někdy být srozumitelnější i pravdivější než skutečná řeč. Jde totiž o neuvědomělé projevy, které vycházejí z vnitřku člověka. I samy myšlenky vyjádřené řečí nabývají odlišný význam podle toho, jak jsou podány a jakými projevy jsou doprovázeny. Tutéž větu můžete říci mile, ale i stroze, ba i nadřazeně. Závisí to právě od tónu, mimiky, gestikulace, držení těla a podobně.

Upřímnost či neupřímnost slov bychom těžce rozeznali bez těchto neverbálních doplňků řeči. Vyjádření vztahu k jinému člověku nebývá vždy stejně upřímné. Toto všechno se dá odhadnout právě podle výrazů tváře, očí, mimiky. Když se například setkají dva lidé, obvykle už z dálky vycítí a odhadnou, s jakým úmyslem se jeden k druhému přibližují. Naznačuje to držení těla. Tento odhad či úsudek je postaven na vnímání vnějších neverbálních projevů. Jiné je držení těla před útokem, jiné před přátelským objetím a podobně.

Neverbálně vyjadřuje člověk i rozličné duševní stavy – bolest, smutek, radost, hněv, veselost, sympatii, nenávist, zamilovanost atd. I když se lidé většinou usilují tyto vnitřní stavy navenek zakrývat anebo maskovat, přece je nelze úplně utajit.

Neverbální projevy – “řeč těla” se stávají v posledním čase předmětem odborného zkoumání. Moderní psychologie je zkoumá i z hlediska duševního uvolnění a relaxace člověka. Například uvolněný projev přispívá k uvolnění vnitřního napětí, zatím co předstírané sebeovládání může zapříčinit jisté vnitřní napětí. Nás však více zajímá momentálně význam “řeči těla” pro hlubší a pravdivější posuzování partnera/partnerky.

Už na první pohled se jeden od druhého lišíme vnějšími znaky. To zda-li je člověk charakterní anebo nečestný, však můžeme zjistit až po delším čase vzájemného poznávaní, protože charakter není vrozená vlastnost jako například temperament, ale je výsledkem výchovy a sebevýchovy. Při volbě partnera/partnerky je však velmi důležité jaký má charakter. No nezanedbatelný není ani typ jeho či jejího temperamentu. Možná by jste se totiž kvůli němu k sobě příliš nehodili. Nezaškodí teda podívat se na partnera/partnerku i z této stránky.

Ani vnější črty by vám neměli být lhostejné. Jsou lidé, kteří jsou vám na první pohled sympatičtí, protože mají podle vašeho vkusu například hezké oči, rty, zuby a podobně. Tyto znaky dáváme někdy do souvislosti i s povahovými vlastnostmi, ba dokonce je pokládáte za jakési vnější symboly povahových vlastností. A tak není zřídkavé, že když se po prvé setkáte s člověkem, který má tenké rty, pomyslíte si, že má tvrdší povahu.

Při setkání s neznámým člověkem se obvykle neuspokojíte s tím, že o něm nic nevíte, ale usilujete se v rychlosti získat o něm alespoň určitou představu podle toho, co je vám na první pohled nejdostupnější. Tu vám přichází na pomoc jeho pohybová kultura, mimika, držení těla, chůze, ale i tvary jednotlivých částí těla – nosu, úst, očí, rukou atd. I když víme že tyto znaky spolehlivě neidentifikují člověka, přece si je všímáme. Jinou spolehlivější informaci při prvním kontaktu obvykle nemáme k dispozici.

Mimika zanechává na tváři člověka stopy v podobě vrásek. Ten, kdo se často směje, mívá obvykle vrásky kolem očí; ten, kdo je častěji nahněvaný jako veselý, mívá zase vrásky kolem rtů, protože hněv vyjadřujeme nejvíce touto partii tváře. Vždyť i na dětské kresbě vidíme, že dítě znázorňuje veselé sluníčko se zvednutými kotky rtů a smutné anebo plačící sluníčko s poklesnutými koutky úst. Jak by jsme tedy mohli podle mimiky a mimických vrásek dešifrovat povahové vlastnosti člověka? Na problém se musíme dívat asi tak, že když má někdo vrásky okolo očí, pravděpodobně se častěji směje; není tedy veselý protože má vrásky kolem očí, ale naopak – vrásky se mu utvořili opakovanou mimikou, častým smíchem. Vrásky tedy nemůžeme chápat jako projev povahy, ale jako projev nejčastější mimiky, která vtiskuje do tváře pečeť právě v podobě vrásek. Nesmíme však zapomínat na to, že vrásky vznikají i při stárnutí pokožky, ale i pod vlivem ovzduší, v kterém člověk žije; nakonec jejich tvorba závisí i od typu pokožky.

Jinak je to s tvarem rtů, nosu či rukou, které má člověk od narození. Zatím neumíme říci, zda-li se v těchto tvarech odrážejí určité črty povahy – například hrubé ruky s krátkými prsty a podobně.

14.)Kapitola: Staropanenství a staromládenectví.

Tato kapitola se nevztahuje na poustevníky a poustevnice, a ani na řeholníky a řeholnice, právě tak jako ani na katolické kněze, kde všechny tyto osoby důsledně zachovávají své panictví a panenství pro Boží království.

Tato kapitola se vztahuje na ty osoby, které zůstanou žít v celibátu z jiných důvodů než důvodů ryze náboženských. Většina lidí totiž nerátá se životem v samotě, ale v společnosti s někým.

Malé dítě má ještě jen mlhavou představu o svém budoucím partnerovi. No už malé děvčátko uvažuje o tom s kým bude žít. A tak neraz můžeme slyšet, jako malé děvčátko vyhlašuje, že až bude velké, vdá se jen za svého tatínka. V podvědomí cítí, že ženě samé by nebylo dobře, že by chtěla žít s někým, koho má ráda, a kdo by měl rád ji. Později si dívka začne všímat chlapce ze svého nejbližšího okolí. Nemá ještě konkrétní představu o manželství a rodičovství, no už se ráda hraje na maminku. Tedy už od malička můžeme vidět, že člověk chce někomu patřit a chce, aby někdo patřil jemu.

Život neprovdané ženy není lehký. Problém neprovdané ženy netkví v staropanenství. Neprovdaná žena je ekonomicky samostatná. Neraz zastává důležité společenské postavení. Vadí jí však nesplněná přírodou daná touha být matkou, milovat své děti, dostávat lásku od nich, od manžela. Většina žen je šťastná, když může milovat, a za lásku je schopná obětovat všechno, i největší utrpení. No navzdory tomu těžko jednoznačně říci, že by provdané ženy byli šťastnější než neprovdané. Těžko říci, že je nešťastných více neprovdaných jako provdaných žen. Těžko říci, které ženě je v životě smutněji – neprovdané anebo té, které se manželství nevydařilo.

Někteří lidé se nesprávně domnívají, že žena ostala svobodnou pouze proto, že nemá takové kvality jako ostatní provdané ženy. Skutečnost je však jiná: mnozí muži si nevybírají partnerky jen podle kvality, ale často zejména i podle určitých vnějších znaků, například podle hezké postavy. Neprovdané zůstávají neraz velmi kvalitní dívky, moudré, řádné, citově bohaté i šarmantní. Mezi svobodnými je jistě aspoň tolik hodnotných žen jako mezi provdanými. Není proto namístě dívat se na neprovdané ženy povýšenecky.

Ne všechny svobodné ženy zůstali sami ze stejných příčin. Některým z nich se manželství vždy vidělo být čímsi cizím. Jiné zas mají všelijaké zdravotní důvody, možná trpí na chorobu, která by mohla na potomcích zanechat nežádoucí dědičné stopy. Mnohé ženy se neprovdali jen proto, že opatrovali těžce nemocného rodiče anebo sourozence. Některé měli i dost pytačů, ale mládenci se jim nezdali být dosti charakterní anebo nedospěli k vnitřnímu přesvědčení, že by věděli být po jejich boku šťastné. A nakonec ne každý se hodí pro manželství. Někdo je sám o sobě dobrý člověk, ale život v páru není pro něj. Ani pohlavní život nemusí být pro každého stejně přitažlivý, přitom je zdravý a normální. O mnohých velikánech lidstva se ví že nebyli ženatí, a sami přiznávají, že pohlavní pud jim nečinil vážnější starosti. A co do sexuální náročnosti jsou lidé rozdílní. Často do manželství nevstupují ani lidé sexuálně velice nároční až agresivní. Hodí se do manželství ještě méně jako umírněnější typy, protože bývají až bezohlední a život s nimi není lehký.

Je však nemálo svobodných, u kterých nejde ani o pohlavní chladnost ani agresívnost, splňují tedy všechny podmínky pro zdravý manželský život, a přece se rozhodli pro svobodný život. Můžeme to pozorovat u mnohých mužů i žen. Dobrovolně se rozhodli jít životem sami, ne v páru.

Zejména mezi ženami se najde dost takových, které by se byli rády provdali, ale jaksi jim to nevyšlo. Obyčejně bývají nešťastné z toho, že se neprovdali. Jejich původně vyrovnaná povaha se může po letech, pod vlivem tíhy z nechtěné samoty, změnit na náladovou. Takovýmto svobodným ženám je těžce na srdci když potkají stejně staré ženy jako jsou ony samotné, když je potkají s manželem a dětmi. Jejich nenaplněné životné štěstí může přerůst až do nenávisti. Provdané ženy si to neraz neuvědomují, chvástají se před nimi se svým rodinným štěstím – a tím svým neprovdaným kamarádkám jen přitěžují.

Jsou však svobodné ženy, které jsou spokojené se svým stavem. Realizují se v zaměstnání a jsou spokojené. Pro některé povolání je dokonce výhodnější, když jsou svobodné. Mnoho takových žen pracuje na různých pracovištích sociálního rázu - pomáhají jiným, a tak nacházejí své štěstí, náhradu za neuskutečněný rodinný život. Posměšky adresované neprovdaným ženám nemají opodstatnění, vždyť ani v manželství nežijí jen samé statečné a dobré ženy.

Budovat své štěstí na neštěstí jiné ženy a dětí není morální. A nakonec – manželství za každou cenu nemusí přinést štěstí. I v manželství může být žena velmi nešťastná, ba nešťastnější než svobodná. Její vůle vyhnout se staropanenství není pro vstup do manželství dostatečným důvodem. Vždyť kolik žen se provdalo a nakonec šli větší část života samy, s pocitem trpkého zklamání.

Celkově však lze říci, že většina chlapců se chce oženit, většina dívek se chce vdát. Většina chlapců i dívek chtějí mít děti a žít v uspořádané rodině s partnerem/partnerkou s kterým či kterou ho či ji spojuje láska. Takto je jejich život nejpřirozeněji naplněný. Člověku je přirozené, že touží po nějakém společenství.

Dívka, která cítí, že staropanenství by bylo pro ni těžkým údělem, měla by pamatovat na své štěstí zavčasu, neměla by přemrhat čas určený na volbu partnera, neměla by jako motýl přelétat od jednoho chlapce k druhému a vybírat si, až kým neprojde čas na vybírání, a pak se octnout vlastní vinou na prahu staropanenství. Jestliže se dívka chce vdát, jestliže chce mít rodinu, musí na to myslet, kým je čas. Některé dívky mají sklon k namyšlenosti. Nijaký chlapec není pro ně dost dobrý. Kolem sebe žijící neraz dobré chlapce podceňují. Když je však s odstupem času potkají ženatých, přijde jim líto, že sami nevyužily příležitost. Z toho kdysi neomaleného chlapce, kterého odmítly, dozrál sebevědomý schopný muž, kterého si pro pracovitost váží v společnosti, který ví být něžný i nebojácný, pouze, žel, patří už jiné, která lépe hodnotila jeho vnitřní kvality.

 

15.)Kapitola: Z výzkumu mládeže o manželském štěstí.

Většina lidí žije v manželství. Nemožno však o všech manželských dvojicích tvrdit, že jsou šťastné. Často jsme svědky životních příběhů mladých manželů, kteří vstupovali/y do manželství v přesvědčení, že se budou mít rádi celý život, v naději, že si založí stabilní rodiny v kterých bude kvitnout vzájemné štěstí a štěstí jejich dětí. Vstupovali/y do manželství bez vypočítavosti, bez ohledu na majetek, pouze na základě vzájemné náklonnosti a lásky. Navzdory tomu tyto nadějné dvojice manželů po dvou, tří anebo i vícera let společného života ztroskotávají – a co činí situaci ještě komplikovanější a neradostnější, ztroskotávají v čase, když už nejsou jenom manžely, ale i rodiči dvou i tří dětí. Děti, které mají právo na lásku, na oba rodiče a na šťastné dětství, které mají stejně rády tatínka jako maminku a stejně je oba potřebují pro svůj šťastný a pokojný vývoj.

Často si klademe otázku: “Proč?” Proč se dnes manželé rozvádějí více jako v minulosti, když ne vždy při uzavření manželství hrála roli vzájemná láska?

Krize manželství pramení z toho, že mladý člověk si dostatečně neuvědomuje své manželské a rodičovské povinnosti, nemá základní vědomosti o vztahu muže a ženy v nových společenských podmínkách. I proto se v posledním čase stále víc a hlouběji je třeba zamýšlet nad přípravou mladého člověka na život v páru, v manželství, v kruhu rodiny. Manželský život má svá úskalí, problémy, které trvají desetiletí, ale i problémy typické jen pro to-které období. Cílevědomá a systematická příprava může alespoň zčásti pomoct čelit takovýmto problémům, připravit na harmonické manželství, naučit se předcházet rozličným konfliktům a nedorozuměním. Bohužel, neraz se takováto příprava chápe jen z hlediska biologického, psychologického, sexuologického, a to i navzdory tomu, že se připouští, jaké závažné místo tu přislouchá mravní výchově a v jejím rámci etice sexuálního života člověka, nejen v manželství, ale i před manželství, tedy v partnerském vztahu muže a ženy vůbec. Vždyť období života před manželstvím úzce souvisí se životem v manželství a v rodině, ba možno říci, že to, jak přežijete období před manželstvím, do značné míry předurčuje i život v manželství.

Ve školním roku 1976/1977 se uskutečnila anonymní anketa, které se zúčastnilo 3500 mladých lidí z celého Československa ve věku od 16 do 26 let. Byli to chlapci a dívky ze středních odborných škol, učňovských škol, gymnázií, vysokoškoláci ale i zaměstnaní mladí lidé. Bylo mezi nimi několik ženatých i vdaných, co mně zčásti posloužilo při porovnávání výsledků. Vyplnění ankety s 39 otázkami zabralo respondentům dost času, no navzdory tomu přišlo nečekaně mnoho odpovědí ze všech koutů republiky. K mnohým anketním lístkům byly připojeny ještě i listy, v kterých chlapci a dívky opisovali/y své příhody související s vyplňováním odpovědí na anketu. Kolektiv 3. třídy jistého gymnázia poslal odpovědi 28 žáků s doprovodným listem, v kterém uvedli, že anketu zařadili na třídnické hodiny, že otázky rozebírali se svým třídním profesorem a že se o načrtnutý problém všichni živě zajímali.

Jistá respondentka v připojeném listu píše, že anketa byla předmětem živé diskuse na pracovišti. Měla tak možnost dozvědět se názory jiných mladých lidí na otázku předmanželského a manželského života, obsažené v anketě; byla velmi překvapená, jaké názory obhajovali někteří naoko slušní kolegové, a naopak, překvapila ji zásadovost jiných kolegů.

Doprovodných listů přišlo skutečně mnoho. Jeden však nemožno nevzpomenout pro obzvláště zajímavý obsah. Respondentka se zdravými názory v něm opisuje rozhovory ze svým snoubencem se zvrácenými názory, které spolu měli při vyplňovaní ankety. Anketa je zastihla v pravý čas. Položila jim – jak uvádí respondentka – háklivé otázky týkající se manželské věrnosti, domácích prací, trávení volného času, financí a jiné. Názory snoubenců se v mnohém diametrálně rozcházeli. Dívka pokládala manželskou věrnost za prvořadou podmínku šťastného manželství, chlapec ji však vůbec neuznával a požadavku manželské věrnosti pokládal za staromódní přežitek, protože podle něho sexuální život je takou jistou potřebou jako konzumování jídla, dýchaní, spaní. I domácí práce pokládal výhradně za povinnost ženy, v čemž se samozřejmě rovněž rozcházel s názory dívky. I na dovolenou měl svojský názor. Podle něho dovolená je určená na oddych a to se dá dosáhnout pouze tak, že každý stráví dovolenou sám. Jak jsem se z listu dozvěděl, snoubenci nikdy předtím takovéto problémy společně nerozebírali. Měli se prý rádi, bylo jim spolu dobře a to pokládali za dostatečný důvod pro zasnoubení.

Jak jsem již vzpomenul, výzkum vycházel z hypotézy, že manželské štěstí, stabilita rodiny a vzrůst rozvodovosti má kořeny i v způsobe života partnerů před manželství. Částí otázek ankety chtěli poznat názory mladých lidí na rozličné otázky partnerství muže a ženy v čase před uzavřením manželství. Jiné otázky zas měli pomoci nahlédnout do představ respondentů o jejich budoucím manželstvím. Otázky byli promíchány, různě stylizovány, tak, aby respondent ihned si nepovšiml jejich vzájemnou souvislost.

Anketa měla 39 otázek, zaměřených na čtyři okruhy problémů – na problematiku předmanželského života 2. část, otázky manželského spolužití 4. část – a protože výzkum sledoval i otázky manželského štěstí, bylo se třeba zvláště podívat na vlastnosti manželského partnera 3. část a na sám vstup do manželství 1. část.

Do první části ankety se zařadili otázky týkající se vstupu do manželství. Respondent měl odpovědět, zda-li se chce oženit či vdát a proč chce vstoupit do manželství. V dalších odpovědích se měl vyjádřit, zda-li by vstoupil do manželství ze svobodným rodičem, s rozvedeným anebo s partnerem, který je ještě vázán jiným manželstvím, jak pohlíží na uzavření manželství pro otěhotnění.

Skoro všichni respondenti se chtějí oženit anebo vdát. Jen 1% dívek a 6% chlapců odpovědělo “ne”. Jako hlavní příčinu vstupu do manželství 78 % respondentů uvedlo “potřebu žít stále v blízkosti milujícího partnera”. Jen 2 % dívek uvedlo, že se chtějí vdát proto, že chtějí být hmotně zabezpečené. Podobně jen malé procento odpovědělo, že se pro vstup do manželství rozhodne z obavy ze samoty anebo proto, že děti potřebují pokojný domov. Zajímavé jsou odpovědi i na další otázky. Polovice chlapců i dívek by byla ochotná uzavřít manželství se svobodným rodičem. Jen 32 % ženatých mladých mužů odpovědělo, že by byli ochotní uzavřít manželství ze svobodnou matkou, a až 74 % ženatých uvedlo, že by neuzavřeli manželství s rozvedenou partnerkou. Výjimku tvoří dívky vysokoškolačky – z nich až 63 % uvedlo, že by vstoupilo do manželství s rozvedeným partnerem. Až 3/4 respondentů, chlapců i dívek je proti uzavření manželství jen proto, že dívka otěhotněla, uzavření manželství připouštějí, jen když se partneři i pak mají stejně rádi.

Nemožno nevzpomenout, že se často v tisku, v rozhlase, v televizi, na Internetu i ve filmech div nezdůrazňuje a nevyzdvihuje, že dnes už nepředstavuje nijaký problém, když je svobodná žena těhotná, když je svobodnou matkou, a že není ničím zvláštním být rozvedeným. Takovýto zjednodušující pohled zbytečně zkresluje mladým holou životní skutečnost. Společnost respektuje právo každého člověka na jeho vlastní štěstí, stará se o svobodné matky a opuštěné děti, nemožno však tvrdit, že by bylo lhostejné, kolik má rozvedených a kolik svobodných rodičů, kolik dětí narozených mimo manželství…

Právě naopak: je zde prvořadý zájem na tom, aby se děti rodili v rodině, založené na manželském svazku, protože jen uspořádaná rodina poskytuje nejlepší předpoklady pro zdravý vývoj dítěte a pokojné zázemí pro dospělého člověka. Tento zájem společnosti by měl mít na zřeteli každý autor, rodič a vychovávatel. Každý rozumný muž a žena se proto usilují přivést na svět potomky až v manželství.

Třeba apelovat na rodiče, aby v přípravě svých dětí na život v páru přistupovali zodpovědně, neboť jen tak nebude přibývat zklamaných mladých lidí, kteří tak často ztroskotávají v osobním i rodinném životě jen pro nedostatek poučení.

Dále se respondenti měli vyjádřit k věku manželských partnerů. Za nejideálnější věk pro ženu při vstupe do manželství respondenti pokládají 20 až 23 let, pro muže 23 až 26 let. Za nejideálnější věkový rozdíl mezi partnery opět tři roky. Že by partneři měli být stejně staří anebo že by měla být žena starší než muž anebo muž starší jako žena o více než 3 až 5 let, uvedlo jen nepatrné množství respondentů.

Až 80 % respondentů uvedlo, že v manželství není rozhodujícím činitelem národnost a světonázor. S takovýmto postojem lze do jisté míry polemizovat. Národnostní cit je cit kladní, patří mezi mravní črty člověka. Rozdílnost mezi partnery vyžaduje zachovat celoživotní takt v tomto ohledu, neboť urazit partnera/partnerku, pokud jde o příslušnost k národnosti, může znamenat urážku jeho tradici, jeho předků. Jestliže partneři mají k těmto otázkám rozdílný postoj, musí věc přediskutovat ještě před vstupem do manželství.

Pokud jde o názory respondentů na vzdělání, až 60 % je toho názoru, že partneři mají mít stejné vzdělání, 25 % uvedlo, že muž by měl mít vyšší vzdělání, a 15 % respondentů připouští, že by žena mohla mít vyšší vzdělání.

Druhá část ankety se týkala tzv. háklivých otázek, zejména pokud jde o předmanželský pohlavní styk. Převážná většina respondentů, až 76 %, pokládá intimní styk těch, co hodlají vstoupit do manželství za správný. Pokud jde o intimní styk partnerů, kteří neuvažují o vstupu do manželství, respondenti zaujali rozdílná stanoviska: 69 % dívek pokládalo takovýto pohlavní styk za nemorální, 31 % za přirozený. Z chlapců 46 % označilo takovýto styk za nemorální a 54 % za přirozený – no ze ženatých mužů až 69 % ho označilo za nemorální.

Dívka se nejčastěji oddá chlapci v naději, že zakotví v manželství. No nikoliv každá intimní známost vyústí do manželství. Proto třeba mladým lidem říkat o možných následcích pohlavního života dříve, než se přihlásí na svět dítě, přičemž mladého člověka třeba upozornit i na výhody pohlavní zdrženlivosti.

Na další otázku 66 % dívek odpovědělo, že by jim nepřekáželo, kdyby jejich manželský partner měl předmanželský pohlavní poměr s jinou ženou. Z chlapců 57 %, no jen 37 % ženatých, uvedlo, že by jim nepřekáželo, kdyby jejich manželka měla pohlavní styk před manželstvím s jiným partnerem. Navzdory odpovědím našich respondentek nemožno jednoznačně tvrdit, že by ženám byla lhostejná manželova pohlavní zkušenost s jinými ženami, ba spíše může působit jako rušitel vztahu.

Zajímavě odpověděli respondenti na další dvě otázky. První se týkala společné dovolené chlapce s dívkou, druhá problému zda-li dívka může první pozvat chlapce na schůzku anebo mu první nabídnout manželství. Odpovědi byly takřka jednotné: 70 % dívek a 94 % chlapců pokládalo společnou dovolenou svobodného chlapce s dívkou za správnou, 70 % chlapců i dívek nesouhlasí s tím, aby dívka pozvala první chlapce. Jako nejideálnější trvání vážné známosti označilo 43 % dva roky, 39 % jeden rok.

Poměrně diferencovaně respondenti odpověděli na otázku, zda-li by jim nepřekáželo, kdyby si jejich manželský partner občas promluvil ze svou starou láskou. Svobodným by to nepřekáželo až v 76 %, ženatí uvedli takovouto odpověď v 53 %. Je však správnější, když stará láska dále nepokračuje, i když z ní zůstal již jen přátelský vztah. Žádá si to takt vůči manželskému partnerovi.

Až 95 % respondentů vyjádřilo názor, že pro manželství a rodičovství třeba mladé lidi vychovávat. Až 65 % tvrdí, že by se tato výchova měla zaměřit na poučování, jak vychovávat děti a spolužít v rodině, 27 % čeká jen poučení o spolužití dvou lidí rozdílného pohlaví, a jen 7 % respondentů uvedlo požadavek, aby se takováto příprava zaměřila jen na poučení o sexuálním životě.

A.Vaněk ve své práci Příznaky krize manželské rodiny informuje o výzkume na středních odborných školách v celém Československu. Z informací jsem se dozvěděl, že předmanželský pohlavní život připouští 1/4 dívek na teritoriu dnešní České republiky a 1/10 na Slovensku. K pohlavnímu styku před vstupem do manželství se na Slovensku zde staví odmítavě jen necelá polovice anketovaných dívek.

V malé anketě o velikých věcech položila J.Pondělíčková kromě jiného i otázku, kdy by dívka měla začít pohlavní život. Uzavírá: “Není nevyhnutné, aby to bylo až po svatbe”, poznamenává však ale, že dívka by před prvním pohlavním stykem mělo dobře poznat partnera a milovat ho, co předpokládá i určitou zralost a vyspělost. Dále uvádí, že většina účastníků této ankety umístila první sexuální styk do blízkosti 18. roku, protože právě v tomto věku se dosahuje alespoň první fáze duševní a společenské zralosti. Tyto závěry dokládá výsledky sexuologického průzkumu pražského sexuologického ústavu na devítiletých, dvanáctiletých a učňovských školách, podle kterého 60 % dívek a 50 % chlapců mohlo mít sexuální styk v 17. Roku už za sebou. Viz. Podrobněji v knížce Mladá dívka a sex.

Tato anketa, ale i jiné podobné výzkumy potvrzují, lze říci, přímo masovou orientaci mladých na pohlavní život svobodných lidí. Nemožno souhlasit s teorií, která se přizpůsobuje této praxi. V našich podmínkách 17 až 18-tiletý člověk ještě nedosahuje takovou zralost, aby se mohlo pokládat za správné, aby už v tomto věku začal pohlavně žít.

Někteří autoři se, a nesprávně, domnívají, že partneři by měli žít intimně, aby prý tak zjistili, zda-li se pohlavně shodnou anebo neshodnou. Zodpovědní odborníci takováto tvrzení nepokládají za opodstatněná, protože takováto shoda by měla vyplynout z citového vztahu partnerů, co jinými slovy znamená, že sexuální shoda se může ztratit, jen co se vytratí vzájemný vztah. Naproti tomu v mnohých manželstvích nastává pohlavní harmonie partnerů až po určitém čase. Známost mladých lidí, to je čas určený na bližší poznávání se. Jestliže zjistí, že se povahově neshodnou, bude lepší, když se rozejdou. Ba právě to možno označit za zodpovědný přístup k manželství. Celkem jednoznačně to však nelze tvrdit o partnerech, kteří začali pohlavně žít.

Podobně se mi zdá nutnost polemizovat s těmito respondentmi i v otázce pohlavního soužití bez perspektivy na manželství. Jestliže má být pohlavní život člověka mravní, musí ho doprovázet vzájemná láska. Jestliže se partneři mají skutečně rádi, je jen samozřejmé, že spolu plánují i manželství. Jestliže tomu tak není, pak těžce mluvit o vzájemné lásce. Jde spíše o eroticko – sexuální přitažlivost.

Není však nevyhnutné, aby se každá erotická anebo citová náklonnost završila i pohlavním stykem. Jinak bychom vůbec nemohli uvažovat o manželské věrnosti, protože ani manželství nečiní člověka imunním vůči přitažlivosti a náklonnosti k jinému pohlaví. Pohlavní život je u člověka, na rozdíl od jiných živočichů, povýšen na lidskou úroveň právě tím, že ho doprovází citová náklonnost, erotická přitažlivost.

Ani to však nemožno brát za jediné kritérium správnosti a oprávněnosti pohlavního styku mezi dvěma lidmi, vždyť pak by vůbec nebylo třeba zdůrazňovat pohlavní zdrženlivost, protože pro většinu lidí pohlavní styk zpravidla nemotivuje jen sexuální, ale i erotická přitažlivost a citová náklonnost. Mezi partneři by na prvním místě měla být vzájemná manželská láska. Manželská láska znamená totiž i společný manželský život, v kterém se nepočítá s trvalým rozchodem, s rozloučením.

Současný takzvaný moderní pohled na vstup do manželství je často děsivý. Partneři po nedlouhé známosti, často až příliš krátké začnou spolu pohlavně žít a až později se rozhodnou vstoupit do manželství i úředně. Předpokládají, že láska naplno rozkvitne až v manželství. Jen zřídka se jejich předpoklad splní. Často však ale jen co se narodí dítě počaté před vstupem do manželství, podávají žádost o rozvod. Takzvaní moderní partneři tedy – nesprávně – předpokládali, že láska bude výsledkem sexuálního soužití, a zapomenuli na dávnou zkušenost a logický požadavek, že sexuální soužití má vyrůstat z lásky a že intimní styk vůbec nemůže být zkušebním kamenem lásky. Právě hluboká láska, zralá láska má být nejhlavnější podmínkou a příčinou vstupu do manželství. Zralá natolik, že si oba partneři uvědomují, že manželství je trvalý svazek muže a ženy, tedy nikoliv na zkoušku, zda-li nám to tak anebo onak půjde. Pohlavní život není jen věcí rekreace, jak to napsal jistý autor.

Ruský lékař N.M.Chodakov ve své knížce Mladým manželům doslova říká: “Panenská čistota, hrdost, cudnost, nevyhnutelnost pohlavní zdrženlivosti do uzavření manželství – to nejsou zastaralé pojmy. Jsou to nejen otázky morálky, ale i štěstí a zdraví. Věrnost, panenství - to nejsou jen všední slova a nepotřebné pro štěstí, jak to chtějí tvrdit někteří dnešní mladí lidé.” Zda-li je předmanželské pohlavní soužití nevyhnutné pro ověření sexuální shody partnerů? O tom tento autor říká: Podobné teorie… třeba odsoudit a zamítnout. Jedinou příčinou, proč vůbec existují, je neznalost fyziologie a psychologie pohlavních a partnerských vztahů.

Předpokladem oprávněnosti pohlavního soužití partnerů tedy má být:

  • jejich fyzická a duševní zralost,
  • jejich vzájemná erotická a trvalá citová náklonnost,
  • jejich sociálně-ekonomická připravenost na rodičovství,
  • jejich vzájemná láska a trvalé soužití v manželství.

Požadavek vázat pohlavní soužití na manželství není ani zbytečný ani zastaralý. Manželství je úřední, zveřejněný svazek muže a ženy. V praxi to znamená, že oba se veřejně představí společnosti jako manželé, a tímto činem oznámí, že začínají spolu žít. Společnost jejich rozhodnutí a vyhlášení přijímá jako svazek, který je z hlediska společnosti zaměřen především na reprodukci obyvatelstva.

Jestliže by společnost netrvala na občansky zveřejněné formě sňatku, jestliže by na oprávněnost a mravnost pohlavního soužití muže a ženy stačil jen citový vztah, následkem by mohlo být ustavičné anebo alespoň dost časté střídání partnerů.

Třetí část ankety byla zaměřena na otázky, jaké vlastnosti jsou potřebné pro šťastné manželství, co narušuje manželské štěstí, a jaké jsou nejčastější příčiny rozpadu manželství. První tři otázky se týkaly kladných a záporných vlastností manželského partnera, další tři stability manželství a poslední otázka se týkala rozvodovosti.

Jako první vlastnost vyžadovanou od manželského partnera respondenti uvedli věrnost. U chlapců je požadavek věrnosti na prvním místě. U dívek přibližně stejný počet odpovědí připadá na tyto vlastnosti: čestný 30 %, inteligentní 28,5 %, věrný 28 %, přitom u zaměstnaných dívek a učnic je věrnost na prvním místě. Na další místa byly zařazeny takové vlastnosti jako pracovitý, skromný, jemný, průbojný. Pracovitý/á se u dívek i chlapců dostává na čtvrté místo, jen ženatí a učnice uvedly pracovitost na třetím místě.

Na otázku, s kterými vlastnostmi by se respondent u manželského partnera nevěděl vůbec smířit, chlapci na prvním místě uvedli nevěru a na druhém místě alkoholismus. Dívky naopak na první místo uvedly alkoholismus 73 %, na druhé místo nevěru.

Věrnost je protikladem nevěry. První jako vlastnost žádoucí, druhá jako vlastnost, s kterou by se respondenti nevěděli smířit. První jako vlastnost nepomáhající manželské štěstí, druhá jako štěstí rozbíjející. Alkoholismus se v mnohých případech snoubí s nevěrou. I soudní praxe ukazuje, že alkoholismus a nevěra jsou nejčastější příčiny, které přivedou manželský pár až k rozvodu. A ačkoliv alkoholismus ani netřeba v každém případě označovat jako prvotní příčinu manželské krize, protože často je jen následkem jiného konfliktu v manželství, nevěra vždy, bez ohledu na to, zda-li je prvotní anebo jen následnou příčinou krize, dává za manželstvím definitivní tečku a dovršuje jeho rozpad.

Nemohu Vám nabídnout všeobecně platný recept na šťastné manželství ve výsledcích této ankety, v které alkoholismus a nevěra tak jednoznačně vystoupili jako činitele narušující a rozbíjející manželské štěstí, možná však najít zašifrovanou alespoň jeho část.

V další otázce měl respondent sestavit pořadí důležitosti vlastností: bohatý, hezký, vzdělaný, charakterní. Na první místo vlastností požadovaných od manželského partnera 91 % respondentů vybralo vlastnost charakterní. V dalším seřazení už chlapci a dívky nejsou jednotní. Dívky dali na druhé místo vzdělaný, na třetí hezký. Chlapci obráceně – nejdříve hezká, pak vzdělaná. Požadavek bohatý/á uvedli respondenti na čtvrté místo.

V dalších dvou otázkách se měl respondent vyjádřit k manželské věrnosti. Až 89 % respondentů uvedlo, že v manželství je nezbytná nepřestajná věrnost. Až 93 % uvedlo, že v manželství je věrnost podstatná. A že věrnost v manželství je údajně nepotřebná, nemoderní, nepřirozená uvedlo jen 7 %.

Dále měl respondent sestavit pořadí důležitých činitelů, které jsou podle něho nevyhnutné pro šťastné manželství: láska, věrnost, dost peněz, harmonie v sexuálním životě, vzájemná pomoc. Jako první tři byly zařazeny požadavky láska, věrnost a vzájemná pomoc, a to ještě před požadavkem harmonie v sexuálním životě a požadavkem mít dost peněz. Je jen samozřejmé, že láska obsahuje v sobě i vzájemnou pomoc a vzájemnou věrnost.

Respondent měl volně vyjmenovat, v čem vidí hlavní příčiny stoupající rozvodovosti. Za největšího nepřítele manželského štěstí uvedli chlapci nevěru, dívky alkoholismus a pak nevěru. Ostatní příčiny: žárlivost, sňatek pro otěhotnění dívky, nedostatečně se poznáme, neshoda povah, bytový problém, nepřipravenost na manželství, ekonomická nezávislost ženy, pracovní zaneprázdněnost, sexuální neshoda, panovačnost, lenivost a jiné.

Láska a věrnost jsou tedy i v moderních časech prvořadé podmínky šťastného manželství, a to nejen u nás, jakoby se ukazovalo z odpovědí našich respondentů, ale jako ukazují výzkumy i v jiných zemích. Totéž platí o příčinách rozvodovosti. Nevěra a alkoholismus, to jsou prvořadé příčiny rozvodů u nás aj jinde ve světě. Každý čtvrtý muž odpověděl, že by se nevěděl smířit s nevěrou partnerky za nijakých okolností. Podobně odpověděla i každá pátá žena. Na otázku, jestli někdy zapochybovali i věrnosti svého manželského partnera 69 % žen a 81,2 % mužů odpovědělo, že o věrnosti svého manželského partnera vůbec nezapochybovali. Že věrnost je základní podmínka dobrého a šťastného manželství, vyslovilo 70 % chlapců a 65 % dívek.

Stoupající křivka rozvodovosti nás nutí zamyslet se nad prevencí a přitom se zaměřit zejména na nejzávažnější příčinu rozvodovosti – nevěru – a na prvořadý požadavek na manželského partnera – věrnost – a to nejen výchovně, ale i a zejména sebevýchovně.

Čtvrtou část výzkumu jsme věnovali problémům manželského spolužití. Jednalo se o otázky: Kdo má dělat domácí práce, kdo má mít na starosti peníze v rodině, a jak mají chodit manželé na dovolenou.

Na všechny tři otázky odpověděli chlapci i dívky téměř jednoznačně – domácí práce mají manželé vykonávat spolu, s penězi mají hospodařit společně a i na dovolenou mají manželé chodit společně. Že domácí práce jsou společnou povinností obou manželů, vyjádřilo 82 % respondentů, stejně chlapci i dívky.

Většina respondentů, až 78 %, je toho názoru, že peníze v rodině mají mít na starosti oba manželé. Alternativa, aby s penězi disponoval jen muž anebo jen žena, dostala velmi málo hlasů.

Nejsprávnější je, když oba partneři, navzdory tomu, že nemají stejný příjem, dávají peníze do společné rodinné pokladnice a z ní si každý z nich může i vybírat podle potřeby, větší sumy po přediskutovaní. Vyčleňovaní peněz pro partnera narobí hodně zlé krve, odvádění příspěvku na rodinu nebuduje zas důvěru mezi partnery a nesvědčí o dobrém vzájemném vztahu. Manželé mají společně hospodařit, společně přispívat, společně kalkulovat a společně i zodpovídat za ekonomickou situaci rodiny.

I na třetí otázku chlapci a dívky odpověděli skoro jednoznačně, že manželé mají na dovolenou chodit spolu. Někdy se však setkáme s tvrzením, že manželé by měli chodit na dovolenou každý osve, neboť jen tak si prý lépe oddechnou. Rodina má spolu přežívat nejen starosti, ale i radosti. Dovolená poskytuje hodně příležitostí na prohloubení vzájemných vztahů a navíc hezké zážitky z dovolené patří mezi příjemné a společné vzpomínky. Jestliže manželé tráví dovolenou raději osve, nesvědčí to o jejich hluboké citové náklonnosti, protože jestli je nám někdo milý, jsme s ním rádi i ve svátečné a dovolenkové dni.

Dále součástí ankety tvořily otázky týkající se populace. Všichni respondenti chtějí mít děti. Polovice chce mít dvě děti, 40 % tři, jen 2,5 chce mít jedno dítě, ostatní uvedli, že chtějí mít 4, 5 a více dětí.

Péčí o dítě vyjádřili respondenti požadavkem, aby matka pečovala o dítě 2 – 3 roky. Středoškolačky jsou převážně za dva roky, zaměstnané, vysokoškolačky a vdané jsou zas za tři roky. Tento požadavek odpovídá i poznatkům o vývinu dítěte: zejména v prvních letech života dítěte je role matky z hlediska jeho vývinu velice důležitá.

Až 95 % respondentů je toho názoru, že mladí manželé nemají bydlet v společné domácnosti s rodiči.

Další otázky se týkali rozvodu, antikoncepce a interrupce.

Manželé mají udělat všechno proto aby se nemuseli rozvést. Takto odpovědělo 63 % chlapců i dívek. Jestliže si partneři nerozumějí, nemají otálet s rozvodem – takovýto názor zastává 36 % respondentů. Jen 1 % uznává rozvod jen proto, že se jim bude líbit jiný partner. Tyto odpovědi ukazují úsilí i vůli založit si stabilní manželství, no i tak je rozvodovost u nás velmi vysoká.

Obdobné je to i s interrupcemi. Až 54 % odmítá interrupci jak u svobodné, tak i u vdané ženy. Asi třetina 33,5 % připouští interrupci u vdané ženy jestliže není zdravá. Ostatní odpovědi zněli: je to správné u vdané, jestliže má více dětí, anebo je to správné u svobodné.

Interrupce je násilný zákrok, který nejenže narušuje tělesné zdraví ženy, ale hluboko zasahuje i do její psychiky. Je to nejnesprávnější cesta plánovaného rodičovství.

Na otázky o antikoncepci až 58 % respondentů odpovědělo, že antikoncepce není ze zdravotního hlediska výhodná pro ženy. O antikoncepci je po ruce dost popularizační literatury. Nejčastěji se na ochranu před nežádoucím otěhotněním používá coitus interruptus – přerušená soulož a coitus condomatus – použití kondomu, prezervatívu, dále chemické, hormonální, mechanické antikoncepční prostředky, metoda ranního měření teploty, Knausova-Oginova metoda a jiné.

Ani jedna z antikoncepčních metod není stoprocentně spolehlivá. Na rozličné druhy antikoncepce není ani mezi odborníky jednotný názor. Zejména hormonální antikoncepce představuje pro ženu ze zdravotního hlediska značný problém. Ani používání rozličných druhů mechanické antikoncepce, jako je zavedení ochranného tělíska do dutiny dělohy, používání pesaru, nebývá vždy bez komplikací.

Postoj muže k interrupci a k antikoncepci ženy možno shrnout velmi stručně: je vyjádřením i jeho vztahu k partnerce. Jestliže ji má skutečně rád, nechce riskovat její zdraví. Pokud jde o regulaci rodičovství těžko rátat jen s ochrannou antikoncepcí anebo přerušením těhotnosti. Zde je na místě široce osnovaná výchova mladého člověka k zodpovědnému přístupu k pohlavnímu životu, v které nelze obejít ani nejspolehlivější metodu předcházení nežádoucímu těhotenství a tou je pohlavní zdrženlivost mladého člověka.

Nevelmi lichotivě vyzněli odpovědi respondentů na otázky o manželství vlastních rodičů. Až 60 % dívek a 51 % chlapců uvedlo, že by nechtěli mít takové manželství, jaké mají jejich rodiče. Ve výchově pro manželství a rodičovství je však nejpůsobivější osobní příklad vlastních rodičů. Dítě má tendenci napodobňovat rodiče. Zejména jeho manželský a rodinný život je pro něj živým modelem. Jestliže byli rodiče spolu šťastní, dítě to jistě zbadalo a rado si osvojí styl jejich vzájemného života. Jestliže se nesnášeli, jsou to pro dítě nejsmutnější vzpomínky a zážitky. I když se nemůže o své rodiče opírat jako o dobrý vzor, mohlo si osvojit určité projevy, které budou později působit i v jeho manželství.

Názornost je nejúčinnější a nejsrozumitelnější výchovní prostředek, jeho působivost teoretické příručky a přednášené slova jen těžko mohou dosáhnout. Na to by měl pamatovat každý – a to nejen, když je už sám rodičem, ale už při volbě partnera, ba mnohem dříve.

 

16.)Kapitola: Jak souvisí pojmy láska, sex, manželství a rodičovství

Láska mezi mužem a ženou je nejušlechtilejším a nejmravnějším lidským vztahem, v kterém je zahrnutá úcta k partnerovi, porozumění, ochota, žičlivost a vzájemná přitažlivost.

Láska je výsostně lidským projevem vůči jinému člověku. pomáhá jednotlivci překonávat egoismus, robí ho lepším, šlechetnějším a dává mu silu milovat jiného člověka, projevovat mu dobro.

K lásce, k tomuto ušlechtilému citu, se třeba dopracovat výchovou. Síla lásky je úměrná mravní síle člověka.

Navzdory tomu, že láska a sex se mohou vzájemně doplňovat, nejsou totožné ani jako pojmy, ani jako projevy. Z mravního hlediska může láska mezi mužem a ženou jestvovat i bez sexuálního spolužití; pohlavní spolužití bez lásky je však nemorální.

Sex je vrozená dispozice zaměřená na uspokojení pohlavní touhy s partnerem opačného pohlaví. Přirozeným následkem pohlavního aktu je možnost početí nového lidského jedince.

Manželství je monogamný institucionalizovaný celoživotní svazek jednoho muže s jednou ženou, který právně i morálně opravňuje dva heteropohlavní jedince na pohlavní soužití, vzájemné uspokojování a uplatňování pohlavní touhy. Cílem společného svazku muže a ženy je kromě jiného plození dětí a jejich výchova.

Rodičovství je reprezentované biologickým a sociálním vztahem k vlastnímu potomstvu. Rodičem se stává člověk po zplození dítěte. Tím plní biologickou roli rodiče. Výchovou a péčí o potomka, které jsou jeho morální i právní povinností, naplňuje sociální roli rodiče.

Jestliže se má dítě zdravo a harmonicky vyvíjet, je potřebné, aby vyrůstalo v úplné rodině, tj. aby ho vychovávali oba rodiče – matka i otec.

Sex, manželství a rodičovství se v životě uplatňují ve vzájemné spjatosti.

Je pravda, že sexuální touha se hlásí u muže a u ženy i bez této vzájemné spjatosti a navíc mnohem dříve, jako je člověk zralý na manželství. Sex má však v životě člověka velice vážné postavení, a proto se jeho uplatňování upravuje společensko-etickými, ba za jistých okolností i právními normami a pravidly.

Sex plní v životě člověka vícero funkcí. Každá z nich se má odvíjet podle ustálených a společností kodifikovaných pravidel.

Nejvážnější postavení sexu a pohlavního života je vyjádřené v jeho reprodukční funkci, tj. ve funkci plození dětí. Početí nového člověka je přirozeným následkem pohlavního života. Člověk přichází na svět v porovnaní s ostatními živočichy mnohem bezmocnější a péči potřebuje mnoho let. Socializace člověka, jeho výchova a příprava na život jsou podmíněny ochranou a péčí rodičů. Zdravý vývin dítěte je bez rodičovské péče a lásky téměř nemožný. Tyto vážné důvody, jako i důvody vyplývající z heterosexuálního vztahového komplexu člověka a podstaty lásky mezi mužem a ženou se stali základem při kodifikovaní mravních norem v oblasti pohlavního života. Podle nich je mravné jen pohlavní spolužití v manželském svazku založeném na vzájemné lásce partnerů.

Mezi sexem a manželstvím je z morálně-společenského hlediska taky hluboká vazba, spjatost. Narozením dítěte se stává z manželské dvojice dvojice rodičovská. Žena se stává matkou a muž se stává otcem. Otcovství a mateřství jsou nejvýznamnější sociální role. Od kvality jejich plnění v mnohém závisí další kvalitativní vývoj celé společnosti daného národa. Péče o dítě a jeho výchova jsou nejen velmi významné, ale i velmi náročné úlohy. Nejvhodnější podmínky na plnění rodičovských úloh utváří úplná rodina. Náročné úlohy rodičovství pomáhá rodičům zvládnout jejich vzájemná pomoc a láska. Optimální podmínky zdravého duševního i tělesného vývinu můžou zabezpečit nejlépe oba rodiče. Jeden rodič může zabezpečit jen jakousi poloviční výchovu a péči, jen těžko může v plné míře zastoupit žena muže, matka otce a naopak.

Otcem a matkou dítěte se partneři nestávají až po jeho narození, ale už při jeho početí. Pro zdravý vývin dítěte má okrem jiného veliký význam i vztah mezi těmi, kteří ho zplodili, tento vztah se odráží na psychice matky.

Sex tedy vážeme na manželství právě pro jeho významné poslání. Pohlavní soužití je vlastně specifická forma nejimtimnějšího kontaktu a vztahu dvou heteropohlavních jedinců. Intimní život pomáhá manželský vztah udržovat a rozvíjet. V manželském soužití je neodmyslitelným prvkem harmonie, blízkosti, spolupatřičnosti a zjednocování manželské dvojice pro celý život. Pod komunikativní funkcí však nemám na mysli výhradně jen pohlavní styk, ale i všechny eroticko-sexuální něžnosti, objetí, pohlazení a poláskaní. Z hlediska rozvoje vzájemné náklonnosti mají tyto projevy významné poslání po celý život. Právě jejich vyhasnutí je signálem ztráty vzájemné lásky. Sex, manželství a rodičovství se na jedné straně rozvíjí samostatně, no na druhé straně by se měl každý usilovat o to, aby se rozvíjeli ve vzájemné spjatosti.

 

 

17.)Kapitola: Manželství jako společenská instituce – jaké cíle a úlohy plní manželství.

Manželství je osobitý vztah dvou dospělých lidí rozličného pohlaví. Je to vztah muže a ženy, kteří našli v sobě zalíbení, cítí vůči sobě vzájemnou náklonnost a přitažlivost a na základě vzájemné lásky se dobrovolně rozhodli stát se manžely. Toto jejich rozhodnutí, utvrzeno sňatkem, vzala na vědomí i společnost a chápe již jako jeden celek.

Člověk je často společenský tvor, který rád žije v společnosti jiných lidí. Poustevníci jsou ojedinělí jedinci. Už malé dítě se těší ze společnosti dětí. Později mu skupinu dětí a kamarádů nahrazuje především partner, kterého má rád. Přirozenou touhou člověka je žít v šťastné dvojici. Manželství tedy plyne z přirozené touhy a potřeby člověka. Nakonec do manželství vstupuje většina lidí. Navzdory tomu však mnozí o něm vědí jen málo; méně jako o vesmíre, o hvězdách, ba i o smrti.

Jistěže na šťastné manželství není po ruce univerzální recept. Každé manželství je jakási rovnice o mnohých neznámých, které řeší každý manželský pár jinak. To nás však nemůže svádět k tomu, abychom tuto důležitou oblast našeho života zanedbali. Čím je problém složitější, tím se na jeho řešení lépe připravujeme, přistupujeme k němu s celým vědeckým aparátem. Možná se někdo pousměje: Věda o manželství a rodině? To co naši rodiče řešili zdravým sedláckým rozumem, chceme dnes řešit na vědeckém základě. Ale takovýto přístup si vynucuje sám život. Vždyť se jen podívejme kolem sebe a uvidíme, kolik známých v manželství selhalo, kolik dětí je nešťastných. Mít dobré manželství a dobře vychované děti, to není také jednoduché, jako by se a a první pohled zdálo. Proto se tomuto problému věnuje osobitná, ještě mladá vědecká disciplína, gamologie, věda o manželství.

Člověk je součástí přírody. Těžce si nevšimnout, že život v párech není čímsi žijícím ani u ostatních živočichů. Mezi živočichy žijícími v párech však méně pozorujeme narušování tohoto zákona. Proti zákonům přírody se nejvíce prohřešuje člověk. Pravda, nemožno ho – jako homo sapiens – klást na jednu úroveň s ostatními živočichy, spíše tím chci argumentovat proti těm, co tvrdí, že podstata manželství se v čase prudkého rozvoje vědy a techniky úplně změní, ba dokonce že manželství zanikne. Samozřejmě, že tato oblast lidského života nepodléhá až takovým prudkým změnám. Vždyť i nyní, podobně jako v minulosti, člověk se narodí, má otce a matku, kteří ho milují, vychovávají…

Neshledávám, že by nynější rodiče své děti milovali méně, jako povězme milovali nás naši rodiče, ani že by se měnil přirozený vztah muže a ženy. Vidíme neustálý trvalý koloběh lásky muže a ženy, i když jsou to raz dlouhovlasí a bradatí muži a ženy v minisukních, jindy zas jiní muži a ženy. Láska civilizovaného člověka ve srovnání s láskou příslušníka primitivního kmene je vždy jen tatáž láska, hluboký a nejhezčí zážitek člověka, který přetrvává, protože láska je věc přirozená, diktovaná a podmíněná přímo zákony přírody. Člověk ji neobjevil, on se jí podřizuje. Tak jako v přírodě pozorujeme, že strom rok co rok zakvitne, zarodí, odpadne mu listí a tak stále dokola se opakuje tento proces, i manželství je rodícím stromem, který rodí společnosti nejcennější plody života – děti. Vztah muže a ženy je přírodou dané takové mocné pouto, že tyto objevy zůstanou nadále jen objevy. Manželství je společenská instituce, která přetrvala i přetrvá celá tisíciletí. Manželský a rodičovský cit je stejně tak hezký v ubohé chatrči, ve starobylém paláci i v moderním činžáku. Jen vnější podmínky manželského života a způsobu života vůbec podléhají výdobytkům moderní vědy a techniky. Láska je proti modernosti imunní, disponuje vždy stejně neznámou silou, která ví zlomit i nejsilnějšího muže moderních čas a rozněžnit i pracovně nejzaneprázdněnější rodičovské srdce.

Manželství se vyvíjelo zejména co do vnější formy. Manželství je dovršením vzájemné úcty a lásky mezi rovnocennými partnery – mužem a ženou.

Rodina je založená na manželství. Její stabilita závisí od manželských vztahů. Jestliže se naruší, oslabí manželské vztahy, je ohrozená i rodina.

Vztahy mezi manžely jsou pro rodinu doopravdy základním a oporným pilířem. Jestliže se naruší vztahy mezi manžely, zákonitě následuje i narušení – rozvrat rodiny. Nemusí se vždy končit rozpadem rodiny. Manželé by se měli usilovat co nejdříve napravit své vztahy, obnovit manželskou harmonii, a tak odvrátit nebezpečenství trvalého rozvratu rodiny, aby manželství a rodina začali čím prv znova plnit své úlohy. Je to v zájme jejich dětí a také i jich samotných. Společný život, společné štěstí doopravdy stojí za to.

Manželé se mají navzájem milovat, vytvořit společenství lásky a v lásce. Dalším cílem manželství je dát možnost pohlavně žít. Sexuální pud je u člověka velmi silný. Jestliže se člověk naučí ho správně a cílevědomě kontrolovat, učiní to jeho život šťastným. Sexuální život v manželství dává člověku zažívat hluboké a doopravdy lidské štěstí. Sexuální život však není cílem, ale jen prostředkem manželského štěstí. Aby manželství skutečně obohatil a učinil šťastným, musí se manželé naučit sexuální etice. A právě láska činí sexuální život hluboko lidským zážitkem. Právě proto sexuální život může být v jednom manželství velikým štěstím, kým v jiném manželském svazku nepříjemnou povinností.

Dalším podstatným cílem manželství je mít společné děti. Touhu po vlastním potomstvu člověku dala příroda. Rodičovství je mocný cit, ochotný na veliké oběti a odříkání, schopný nezištné a veliké lásky. Moudrý Bůh vystrojil člověka touto touhou po dětech, a tak mu pomohl přemoci egoismus, neboť být rodičem znamená umět a chtít mnoho obětovat pro jiného. Rodičovství možno označit jako nejsociálnější roli člověka. Proto si ho až tak vysoko váží všechny národy. I v těch nejzaostalejších a nejprimitivnějších kmenech je otcovství a mateřství ve veliké úctě a pokládá se za čest.

I vzájemná pomoc patří mezi základní cíle manželství. Manželství trvá dále, i když už děti odešli od rodičů a založili si vlastní rodiny. Manželství plní tuto svou úlohu i mezi partnery, kteří neměli spolu děti. Povinnost navzájem si pomáhat je velice důležitá během celého trvání manželství a jak přibývají roky, její význam se znásobuje. Pohlavní soužití v manželství časem ztrácí intenzitu, děti jsou již samostatné, a tak manžely spojuje láska a ochota navzájem si pomáhat; právě ony činí jejich dny na podzim života hezčími a bohatšími. Této stránce manželského života třeba věnovat pozornost od samého začátku společného života, protože později by se její praktikování nemuselo velice dařit.

Manželství je taký vzájemný vztah manželů, který není dán jaksi na stálo – stále se vyvíjí, podléhá jakémusi osobitnému vývinu, který v mnohém můžou právě oni sami napomáhat, ovlivňovat. Z toho plyne, že manželé by svůj vztah měli cílevědomě pěstovat a dále rozvíjet a prohlubovat. V čem to tkví? V tom, že si projevují vzájemnou náklonnost, jsou si věrni, vzájemně si pomáhají, jsou k sobě taktní, ohleduplní, ochotní, milí, navzájem se váží, milují se. Pečují o to, aby vzájemné vztahy byli dobré, aby se jejich erotická přitažlivost nevytratila, ale pečlivě ji pěstují udržováním osobní hygieny, pečlivostí o svůj zevnějšek. Usilují se vytvořit si pokojný a skutečný domov, kam se všichni členové rodiny vždy a odevšud vracejí bez obav, že by tam nenašli porozumění, lásku a odpočinek.

 

18.)Kapitola: Co nejvíce manželství rozkládá

Především ztráta lásky, nejčastější následek nešetrného zacházení s partnerem. Podle jistého autora v lásce nemůže být polovičatost, a ten kdo svou ženu mocně neobjímá, nemá ani jej úctu, ani jej lásku. Nudí ji a není daleko od nenávisti. Manžel, který zahrne svou ženu penězi a přitom nemá pro ni a na ni vůbec čas, ztrácí ji, protože žena má pocit, že je milovaná, a to ji doslova svádí k nenávisti.

Šťastné manželství budují vždy dva. Dobrá vůle a úsilí jen jednoho nestačí. Jednomu by se manželství podařilo spíše rozvrátit.

Manželství dále ohrožuje a často i rozvrací nevěra. Bolest způsobená nevěrou se hojí nejtěžší a obyčejně poznačí manželské vztahy a manželskou lásku natrvalo, a to i tehdy, když si manželé odpustili a zůstali žít v manželství. Jejich vzájemné manželské štěstí po nevěře už není tak hluboké jako před ní. Nevěra znamená velikou zradu partnera a třeba za ni zaplatit vysokou daň. Není divu, že i zdravá společnost se k ní staví přísně a velmi kriticky.

Všechno zlo ohrožující manželství nemožno zužovat jen na nevěru. Nemalý podíl na neúspěchu mnohých manželství má i zloba člověka vůči tomu druhému, teda hrubé, ba až surové zacházení s partnerem, neustálé ponižování, urážky, nadávky, ztráta úcty, nepochopení, neochota, nezájem o partnera a rodinu vůbec a podobně.

A třeba rozvádět, kolik manželství a rodin rozbil alkohol? Život s alkoholikem je pro partnera i pro děti obyčejně velice těžký a bohužel, dost často není reálné naděje, že by alkoholik natrvalo zanechal tuto svou neřest, tak neúprosně ohrožující lidské štěstí vůbec.

Manželství je monogamní, to znamená, že je svazkem jednoho muže s jednou ženou. Proč? Říkal jsem již, že základní cíle manželství představuje ochota vytvořit společenství lásky, sexuálně spolunažívat, mít děti a navzájem si pomáhat. Jak se to odráží na monogamnosti manželství?

Patří k přirozenosti lásky, že milovaný se o svého milujícího partnera nechce dělit s nikým jiným. Láska je skutečně mohutná síla, která vás přitahuje právě k tomuto, a ne k jinému člověku. Jen těžko bys věděl říci, proč právě k tomuto a ne k jinému. Když třena najdete toho “svého”, berte ho jako druhou polovici jediného celku – a tam nikdo třetí skutečně nemá místo.

Jestliže má být výchova dětí plná a celá, vyžaduje si otce i matku. Vždyť když každý z nich je jen polovice jediného celku, potom i výchova jen jedním je poloviční a polovičatá, chybí prvky vlastní pouze té druhé polovici – a člověk přece na svůj správný vývin potřebuje výchovu komplexní, v které jsou zastoupené prvky příznačné pro muže i pro ženu. Výchova dětí je velmi náročná úloha a vyžaduje od člověka mnoho ochoty – a na to má největší předpoklady právě vlastní rodič. Lidské mládě v porovnaní s ostatními živočichy potřebuje péči a přípravu na samostatný život velice dlouho. Při dnešním vzdělávacím systéme je to neraz skoro celé první čtvrtstoletí života. No ani pak úloha rodiče není bezvýznamná. Jestliže by žena měla více mužů, tehdy mluvíme o polyandrii, nikdy by vlastně nebylo jisté, kdo je otec, a tedy nik z vícera mužů by se necítil vázán povinnostmi otce. A totéž platí i o muži, který by měl děti s vícera ženami, tehdy mluvíme o polygýnii – jen těžko by věděl plnit výchovné úlohy vůči všem svým dětem.

Sexuální život má u člověka vyplynout a zakládat se na vzájemné lásce partnerů. Sexuální nažívání s vícera ženami anebo muži by neposkytovalo tento plný lidský zážitek sexuálního života ve vzájemné lásce.

Vzájemná pomoc vůči vícerým partnerům anebo partnerkám těžce realizovat. Vzájemná pomoc to není jen vykonání určitých domácích prací anebo jen obstaraní a poskytnutí peněz, to je i především bezprostředný a neustálý zájem o život a problémy toho druhého, znamená to myslet naň i tehdy když je daleko, uvědomovat si spolupatřičnost s ním a k němu či k něj, přežívat upřímně radost i starost. A nevyhnutnou podmínkou a jejím vyjádřením je právě jedinečnost partnera – jen ona a já, m dva v lásce a v manželství.

Manželství je tedy instituce uznávaná společností a pramenící z přirozené potřeby člověka. Má své úlohy a cíle a je základným pilířem a i místem lidského štěstí.

 

19.)Kapitola: Manželství a pracoviště alias vztah k tchánovi a tchýni.

Po uplynutí školních let přežije člověk další část tvořivého života v zaměstnání a v soukromí, pod kterým se především rozumí život v rodině a čas po skončení každodenních pracovních povinností.

I když se nám na první pohled může zdát, že jde o dvě samostatné a od sebe nezávislé oblasti lidského života, vůbec tyto sféry nelze chápat jako skutečně izolované, oddělené. Je více jako zřejmé, že vzájemně úzce souvisí, navzájem se ovlivňují a doplňují – vždyť navenek tvoří celek života člověka.

V každodenním životě se dosti často setkáme s dvojakým postojem lidí v životu na pracovišti a v soukromí. Jedni se až příliš rádi vměšují do osobního života jiných lidí, jiní zas zastávají názor, že život člověka po pracovním čase je soukromou věcí každého jedince, a že tedy když se o něj zajímají spolupracovníci a nadřízení, je to skrz-naskrz nemístné. Berou tak člověka jen jako pracovníka a vůbec se nezajímají o způsob jeho života mimo pracoviště. Zajímají se jen o to, zda-li si plní či neplní pracovní povinnosti, vůbec je ani nenapadne zamyslet se nad tím, proč se asi plnění svých povinností vyhýbá, hledat kořeny jeho neúspěchů, vyzkoumat příčinu jeho chování.

Do jaké míry tedy třeba respektovat soukromí spolupracovníka anebo podřízeného a nakolik je soukromí i věcí celého pracovního kolektivu? A nevšímavost i přílišný zájem o soukromí jsou na škodu. Pokusme se proto najít zlatou střední cestu zájmu o člověka i v čase stráveném mimo pracoviště.

Soukromí člověka z největší části tvoří rodina. Pracoviště a rodina, to jsou dvě prostředí, v kterých člověk přežije největší část svého života. Proto by se právě ony měli navzájem co nejvíce doplňovat, ale i respektovat, měli by oboustranně napomáhat vytváření harmonického života člověka. Například člověku z rozbitého rodinného prostředí se jen těžko bude dařit podávat dobré pracovní výkony, těžko od něho očekávat vynikající pracovní disciplinu. Je to tak proto, že snem snad každého člověka je realizovat se na pracovišti, na kterém by se mu práce skutečně dařila, zároveň však touží i po štěstí soukromém, osobním životě. Vždyť i proto si při určitých příležitostech popřejeme “úspěchy v práci i v osobním životě. Tyto dvě oblasti jen těžko od sebe oddělíme.

Jestliže tedy spokojenost v osobním životě ovlivňuje i pracovní výkon, je jen samozřejmé, že osobní život vůbec není jen soukromou věcí každého jedince, ale je a má být do jisté míry i předmětem zájmu pracovního kolektivu, jako i bezprostředního nadřízeného. Každý zkušený vedoucí nepochybně potvrdí, že pokojné rodinné prostředí a vyrovnaný soukromý život jsou oporou i na pracovišti. Dobrý pracovní kolektiv proto neříká, že rodinné problémy nepatří na pracoviště, ale právě naopak – usiluje se napomáhat stabilitu každé rodiny a vyloučit z pracoviště jakékoliv rušivé momenty, které by co i jen nepřímo podrývali pokojné soužití v rodině.

Podle poznatků ze soudních síní největší procento rozvodů má na svědomí alkohol a nevěra. Bohužel i jedna i druhá příčina rozvratu rodiny nachází neraz živnou půdu právě i na pracovišti. Na jednom pracovišti je více, na jiném méně pracovníků, no na každém se najde nějaká ta příčina vypít si (nakonec – kdo hledá, nalezne) narozeniny, raz úspěch, jindy neúspěch, narození dětí – a tak bych mohl pokračovat. Posezení při alkohole může mít i jiné negativní črty jako jen přivykání na alkohol. Někdy může být i vhodnou příležitostí na hlubší sblížení některých provdaných a ženatých pracovníků. Vznikající vztah nezřídka najde u ostatních spolupracovníků podporu a pochopení. Jestliže si takovýto vznikající pár například naplánuje společnou pracovní cestu, ostatní spolupracovníci jsou náramně “ohleduplní”, raději o tom nemluví – “vždyť je to jejich soukromá věc”. Všechno se přikryje pláštěm pracovních povinností. Podnik poskytne auto, dvou-třídňový pobyt v hoteli – a možná nikoho nezajímá, i když tuší, že se zas začíná bortit kohosi rodinné štěstí, že se začíná kymácet domov dvou, tří a možná i vícerých dětí. Takovéto počínání, zahalené jakoby plněním pracovních povinností, se na pracovišti nedá dlouho utajit. Potom sice dvojici každý sleduje, ale spíše ze zvědavosti a pro zábavu; nejeden spolupracovník se tváří jakože nic nevidí, anebo začne horlivě dokazovat, že vždyť on není indiskrétní. Ba i mnohý vedoucí jaksi ochotněji zavře oko, a snad i obě, nad přemrhaným pracovním časem anebo nad neodůvodněným prodloužením pracovní cesty.

Jestliže už mluvím o pracovních cestách, snad nebude celkem od věci poukázat na – dalo by se říci – více méně běžnou praxi, že vedoucí pracovník ani velmi neuvažuje, koho a s kým na ni pošle. Jde mu o splnění naléhavých pracovních úloh a ani mu nenapadne, jaký to může mít dosah v osobním anebo rodinném životě účastníků cesty. A neraz složení posádky podnikového auta bije až do očí. Mezi spolupracovníky se otevřeně říká, jak se to těm dvěma náramně hodí, no navzdory tomu nik nenavrhne jiné řešení, i když by se to dalo lehce vyřešit. Nikomu ani na um nepřijde, že i on je svým způsobem spoluzodpovědný nejen za výsledek pracovní cesty, ale i za její dosah v soukromém životě spolupracovníka. Ba dokonce na protesty manželského partnera se nezřídka odpoví, že vždyť zaměstnavateli nepřináleží starat se do soukromí svých pracovníků. A zda-li se v takovýchto situacích do soukromí nezasahuje, a to ještě jak negativně?

Nezdravé tolerance, narušující soukromí, je na našich pracovištích více. Na některých jsou ve veliké oblibě zábavy anebo zájezdy bez manželských partnerů.

Stává se, že ženatý pracovník dostane poukaz na rekreaci sám, bez manželského partnera, přičemž druhý poukaz dostane kolegyně. Přitom bývá pozoruhodná reakce ostatních spolupracovníků: takto zorganizovanou rekreaci svých kolegů dokonce ospravedlňují a tvrdí, že je to konec konců věc důvěry jejich manželských partnerů. Přitom by bylo správné, aby manželští partneři svou dovolenou trávili společně. Je to vynikající příležitost na upevnění vztahu mezi manžely i mezi rodiči a dětmi, na vyřešení a dořešení mnohých problémů, na které přes rok není ani času ani příležitosti.

Na pracovišti by měli být kolegiální, přátelské vztahy. A nikdy by neměli přesáhnout hranici přátelství a kolegiality. Na to by měli dbát i vedoucí pracovníci. Je třeba dohlížet na to, aby se na pracovišti pracovalo a nedvořilo. Situace je nepřijatelná, jestliže do intimního přátelství přerůstají kolegiální vztahy mezi spolupracovníky vázanými manželstvím. Pak už těžko tvrdit, že je to jen jejich soukromá věc, že pracovní kolektiv a vedoucího pracovníka do toho nič. Takto někdy, bohužel, na pracovišti odpovědí i druhému manželovi, který přišel požádat o spolupráci a pomoc při záchraně rodiny. Vůbec nejde jen o soukromou věc. Soukromou věcí to není ani tehdy, když takovýto vztah vznikl mezi pracovníkem organizace a partnerem mimo organizace. I tehdy má vedoucí pracovník přijat jeho manžela s pochopením a ve vědomí spoluzodpovědnosti se zaangažovat na konsolidaci manželských vztahů a na zachování rodiny.

S falešnou kolegialitou se někdy možno setkat, když jde o spolupracovníka holdujícímu nadmíru alkoholu. Není zřídkavostí že se alkoholik podrobí protialkoholickému léčení. Na léčení byl potřebný dosti dlouhý čas a vynaložili se na něj značné finanční prostředky – a když se vyléčený spolupracovník vrátí, ostatní ho bez štipky zodpovědnosti přivítají – láhví.

Příležitostí, kdy by se kolektiv spolupracovníků neměl k soukromí kolegu stavět lhostejně nevšímavě, je skutečně dost. Kolega může mít například zdravotní těžkosti anebo má dokonce nemocného člena rodiny, invalidní dítě, zemřel mu někdo blízký atd. Při trošce porozumění a uznání se i takovéto okolnosti soukromého života dají řešit na oboustrannou spokojenost, bez jakéhokoliv ohrožení splnění pracovních povinností. Když bychom odbavili spolupracovníka s tím, že vždyť jsou to jen jeho soukromé starosti, mohli by jsme ho vehnat do možná až neřešitelné situace, co by se mohlo vážně odrazit i na jeho zdraví. Skutečně dobrý pracovní kolektiv může sehrát v životě každého z nás významnou úlohu. Upřímný zájem o spolupracovníka přece patří mezi charakteristické črty dobrého pracovního kolektivu.

Soukromé problémy pracovníka nemusí mít vždy jen smrtelně vážné a trvalé příčiny. Těžko však nešťastnou lásku, zklamání, rozchod mladého pracovníka s dívkou odbavit jen s posměškem. Zejména vedoucí pracovník by měl mít určité pochopení i pro takové osobní problémy, protože se aspoň na čas mohou odrazit i na pracovním výkonu. Ne, že by měl nevím dokdy ospravedlňovat neplnění pracovních povinností – vždyť to bývá obyčejně jen dočasný problém. I na pracovišti je člověk jen člověkem a tak se třeba vůči němu i chovat. Nevšímavost a lhostejnost mu skutečně nepomůžou.

Nedobré vztahy v pracovním kolektive snižují pracovní iniciativu a stěžují i plnění úloh, někdy mohou vyvolat až zdravotní těžkosti a psychické stresy. Dobré vztahy mezi pracovníky jsou i dobrou vizitkou vedoucího. Od něho tedy do značné míry závisí, jaká atmosféra vládně na pracovišti. Jestliže jeho podřízení zjistí, že vedoucí je spravedlivý, že si nepotrpí na donášení, pomlouvání a protekcionářství, i ti méně stateční brzy pochopí, že by se v takovémto kolektive jejich “horlivost” potkala s odporem, a tak se usilují alespoň se přizpůsobit soužití na pracovišti. Člověk pracující v kolektive, v kterém vládnou upřímné vztahy, má pocit existenční jistoty, co má nemalý podíl i na jeho osobním štěstí.

Tedy raz soukromí ovlivňuje pracovní výkon, jindy pracovní podmínky ovlivňují a zasahují hluboko do soukromí. Z toho plyne, že mezi pracovištěm a rodinou jsou velmi úzké souvislosti, které nelze a nemožno podcenit.

Strom lásky je košatý. Má rozličné větve – větev-lásky mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, mezi přáteli a podobně.

Dost často a bolestivě se narušuje láska ve vztahu v partnerovým rodičům, které nazýváme tchán a tchýně.

Vztah tchán + tchýně – zeť se narušuje méně často a ne tak drsně jako vztah tchán + tchýně – nevěsta, no nejvypukleji je to snad ve vztahu tchýně – nevěsta.

To, že syn má rád rodiče, otce i matku, a rodiče zas syna, je cosi tak přirozené a krásné jako vztah rodiče a dcera. Jen egoista žádá od svého partnera, aby neměl rád své rodiče anebo aby rodiče neměli rádi jeho.

Vztah mezi nevěstou a tchýní se jen zřídka podaří vybudovat na takový vztah, jaký bývá mezi matkou a dcerou. To však není ani nepřirozené ani nenormální, ani nevděčné. I láska, která úzce souvisí s úctou, má své určité podoby. Vždyť mezi láskou mezi rodiči a dítětem a láskou mezi manželskými partnery nemůžeme dát znaménko rovnosti. A přece i jedno i druhé představují lásku. Láska mezi rodiči a dětmi je dána jaksi od přírody. No už sama láska mezi mužem a ženou, co jako silně závislá od přírody, je do značné míry závislá i od vzájemného úsilí. Vyžaduje si pěstování vycházející ze vzájemného porozumění, úcty, úsilí pochopit, ohleduplnosti. Stačí, aby jeden z partnerů nechtěl, nebyl ochotný – a oběma manželům se nepodaří vybudovat vzájemnou lásku. To platí i ve vztahu tchán,tchýně – zeť a nevěsta. Ani tato láska nepřichází sama od sebe, dokonce ani není daná od přírody, jako je to u vlastních rodičů, je spíše plod kultivovanosti člověka, plod, který se zrodil z lásky mezi manžely, plod vzájemného respektování a pochopení manželského partnera, jeden z důkazů lásky k němu. O vybudování tohoto vztahu se třeba cílevědomě usilovat.

Tchána, tchýni si nevybíráme jako přátele anebo manželského partnera. Jsou bez naší vůle přibalení do batůžku lásky k našemu manželskému partnerovi, bez přidání citového vztahu k nim, jako je to při vztahu k rodičům a sourozencům. Ani ty si nevybíráme, a přece nám příroda dala k nim hluboký citový vztah. O to je to vůči rodičům jednodušší a vůči tchánovi a tchýni náročnější.

Lásku k partnerovi možno do jisté míry posoudit i podle vztahu k jeho rodičům. Tu se nemožno nechat jen na cit, ale na každý pád si na pomoc pozvat i rozum. Jestliže urážíme tchána a tchýni, urážíme i vlastního partnera. Zlým, vyhroceným vztahem k tchánovi a tchýni možno partnera zranit až natolik, že ztratíte jeho lásku. Ani lidé s velmi tvrdým srdcem si nenechají osočovat rodiče. To je celkem přirozené. Nemožno žádat od partnera na důkaz lásky ztrátu lásky k rodičům. V zájmu dobrých partnerských vztahů není jiné cesty, jako zachovat k tchánovi a tchýni alespoň takt a úctu. Každá nevěsta by měla pamatovat, že i ona jednou bude tchýně.

Tchýni nemusíte milovat jako vlastní matku, ale pro pokojnou rodinnou atmosféru se třeba vůči ní chovat minimálně s takovou úctou, jako se chováme k starším lidem. Třeba pamatovat i na to, že zaujatost, právě tak jako láska, zkresluje v našich očích toho druhého.

Již před vstupem do manželství, a to už tehdy, když začínáte s partnerem chodit, třeba brát na vědomí i jeho rodiče. I když s nimi do manželství nevstupujete, i když s nimi nebudete bydlet v jednom bytě, i tehdy musíte rátat s tím, že budou žít vedle vás jako vaši nejbližší.

O partnerových rodičích se třeba i v jejich nepřítomnosti vyjadřovat slušně. Váš partner je jejich pokračováním. Tchánovi a tchýni jste však povinni projevovat nejen suchou zdvořilost. Patří se vzpomenout si na ně malou pozorností při různých příležitostech, udržovat s nimi osobní styk, jestliže žijí od vás velmi daleko, tak alespoň písemný styk a i ten by měl být srdečný a milý. V osobním styku s tchánem a tchýní je zvláště důležitý takt. Nesvědčí o dobré výchově, jestliže se s tchánem a tchýní hádáte, silou-mocí dokazujete svou pravdu, neraz i v banálnostech. I v tomto styku by mělo platit, že mladý má staršímu ustoupit, jestliže jen nejde o zásadní věci.

Mnohé ženy jsou velmi citlivé na to, když manželovi chutná jídlo, které mu připravila jeho matka. Je jim však celkem samozřejmé, když jim doma u jejich matky chutná jídlo, které za dívčích let oblibovali. No manželovi to zazlívají, ač jemu ani nemusí napadnout, že by jeho manželka byla horší kuchařka než jeho matka. A nakonec – kdyby i hned jeho matka věděla například buchty urobit lépe jako jeho mladá žena, není tím nijako ohrožena manželova láska vůči jeho ženě, ale zaujatost vůči matce, jej nepřestajná kritickost a zlý vztah k ní, to může narušit a někdy i zabít manželskou lásku. Přísloví, že láska jde přes žaludek, netřeba vždy brát až tak doslova.

Rodičům ale i tchánovi a tchýni dlužíte lásku a úctu, aby neměli smutnou starobu – a oni obyčejně kromě lásky a úcty od dětí ani nic jiného nečekají.

Vztah k rodičům a tchánovi a tchýni je i modelem pro děti, na kterém se od rodičů učí, jak budou s nimi žít, až budou i ony dospělé.

 

20.)Kapitola: Manželské konflikty alias rozpad manželstva a rodiny

Domov je místo, kam se s důvěrou uchylujete nejen tehdy, když jste šťastní, ale i a zejména tehdy, když jste nešťastní. Pociťujeme upřímný soucit s lidmi, kteří nemají domov. Lidé, kteří nepoznali, co je šťastný domov, bývají tím poznačeni na celý život. Na to by měli pamatovat manželští partneři při vstupe do manželství, při narození dítěte i při každé konfliktové situaci, která se zjevila v rodině.

Šťastné dětství je nemyslitelné bez šťastného rodinného prostředí a to je zase zakotveno v manželském porozumění a shodě. Láska rodičů je nejdůležitější podmínka šťastného dětství, ale i zdravého vývinu dítěte. Jestliže je rodinný život přeplněný konflikty, jestliže namísto lásky v rodině vládne neporozumění a nenávist, je tím poznačený i život dítěte. Manželské vztahy tedy nabývají mimořádnou důležitost, jestliže jsou v rodině děti. Konfliktové situace v rodině totiž způsobují rozmanité stresy, které zas vyvolávají i u dospělých i u dětí různá psychosomatická onemocnění.

Neraz můžeme slyšet, že jestliže konfliktové situace v rodině vyvolávají stresy a navíc mají takový závažný vliv na vývin dítěte, třeba dítě před nimi chránit rozvodem. Je to sice velice jednoduché řešení, avšak není správné. Někteří rodiče se i ospravedlňují tím, že se rozvedli kvůli dětem, jako kdyby se konfliktové situace a působení škodlivých stresů na dítě rozvodem skončili. Dítě má rado oba rodiče, otce i matku. Oba potřebuje a oba i chce mít. Příležitostné setkání s jedním s rozvedených rodičů situaci dítěte vůbec neřeší. A jestliže se později k problémům přidruží ještě příchod nevlastního rodiče do rodiny, může stres již přesáhnout hranici “přípustnosti”, únosnosti.

H. Selye, tvůrce teorie stresu, vymezuje hranici mezi “přípustnými” a “nadhraničnými” podněty, které organismus přijímá. Podle něho cílem správného rytmu života není a nemůže být stresům úplně se vyhnout, protože stres v mírných dávkách je pro život doslova nevyhnutný. Konfliktní situace, vyvolaná odloučením rodiče od dítěte, stejně tak jako trvalá konfliktní situace v rodině, to zajisté není stres v mírných dávkách. Je jen přirozené, že takovýto druh konfliktů může vyvolat i velmi vážné poruchy, které jsou doprovodem dítěte už po celý život – vždyť jde o porušení jeho nejdůležitějších citových vztahů!

Rodiče by se tedy k celému problému neměli stavět tak, že porovnávají konfliktní situaci v rodině s konfliktní situací po rozvodu, případně v novém manželství, ale měli by zásadně uvážit význam uspořádané rodiny v protikladu s rodinou plnou konfliktů. Takovýto přístup si však žádá od manželů mnoho dobré vůle, vzájemného porozumění, ochoty a chuti vytvořit pro sebe a pro své děti šťastný domov. Rozvod je kapitulace před vítězstvím – před vítězstvím, za které třeba bojovat.

Konfliktní situace se ani rozvodem anebo vytvořením nového manželství nekončí ani pro děti a často ani pro samotné manželské partnery. Konflikt v rodině je vlastně konflikt mezi manžely a nejtvrději doléhá právě na děti. Konflikt v rozvedené, případně novovytvořené rodině je už přímým konfliktem ve vztahu rodič – dítě. I vztah mezi rodičem a dítětem vplývá na citový život dítěte mnohem naléhavěji jako vztah mezi rodiči. Při rozvodu a po něm se dítě cítí opuštěno, nemilované. Tedy konflikt se ho dotýká přímo osobně, bytostně.

Zajisté třeba rozlišovat mezi konfliktem a konfliktem. Nepochybně je jistý rozdíl v tom, zda-li konflikt vzniká pro trvalou surovost, anebo notorický alkoholismus, anebo jen proto, že se vám začal více líbit někdo jiný.

Příčiny konfliktů v rodině bývají různé. Nejčastějšími ohnisky poruch manželského soužití bývají tyto oblasti:

  1. sféra osobnosti manželských partnerů, jejich biogenních a psychogenních vlastností
  2. sféra manželské interakce a komunikace, tedy oblast, v které se projevují manželské vztahy a v kterých tkví nejčastěji ohnisko poruch manželského soužití. Je to oblast sexuálního soužití, naplňování volného času, hospodaření s penězi, výchovy a péče o děti,
  3. sféra vnější sociální interakce manželství, která se projevuje v oblasti pracovní činnosti manželů, příbuzenských vztahů, zájmové činnosti a volného času; patří sem i vztahy k přátelům a sousedům,
  4. sféra makrosociálních vlivů, činitele sociálně-ekonomické, sociokulturní a politické, biosociální a ekologické.

Manželské konflikty vznikají doslova z malicherných příčin. Manžel má například nějakého koníčka. V manželce z toho může vzniknout pocit, že muž ji již nemá dost rád a že se proto věnuje radši svým zálibám. Nic neuráží ženu více jako nevšímavost muže a naopak nic jí nelichotí více jako projevený zájem. Mužova koníčka si tedy žena začne vysvětlovat jako nezájem o ni – a to už není daleko od proměny lásky až na nenávist. Příčinou konfliktů mezi manžely může být tedy jakákoliv drobnost, přitom je zajímavé, jak ví lásku proměnit v nelásku. Pro oba partnery by měla platit zásada: respektovat jeden druhého a zásadně neudělat nic, co by se nelíbilo vám, kdyby to udělal partner.

Manželské soužití si těžce představit bez konfliktů. Nesvobodno však nikdy připustit, aby přerostli rámec přípustnosti a trvali delší čas, protože tak mohou hrubě narušit vztahy mezi manžely. Každé manželství má svá tajemství. Co se v jednom manželství toleruje, to v jiném manželství může vyvolat vážný konflikt, ohrožující až stabilitu rodiny. Měřítkem příčiny a závažnosti konfliktu jsou ti dva. Naučit se žít život toho druhého a milovat ho, to je skutečně spolehlivý klíč k řešení vzniknuvších konfliktů.

Malé konflikty anebo – lépe řečeno – nedorozumění, které se nakonec v rodině prodiskutují, nemusí negativně vplývat na výchovu dětí. Vychovávají se zde děti pro skutečný život, do kterého se přímo zapájejí i ony. Negativní vliv na výchovu dětí mívají jen ty konflikty a nedorozumění, které negativně zasáhnou vztahy mezi manžely a oslabí anebo úplně vykoření jejich vzájemnou lásku.

Každý manželský konflikt by se měl uhasit do večera. Jen dlouhotrvající konflikty mívají za následek trvalý rozvrat.

Manželství je sobášem legalizovaný vztah dvou pohlavně odlišných jedinců. Rodina vzniká příchodem dítěte do manželství. Zkušenost lidstva již staletí ukazuje, že nejvýhodnějším prostředím pro život dospělého člověka i dítěte je právě rodina. Stabilita rodiny je významným sociálním jevem, ovlivňujícím úroveň stability rodiny a širší vnější prostředí. Přitom rodina je založená na manželském partnerství, v souvislosti s rozpadem manželství se rozpadá i rodina. Rozpad rodiny mívá negativní vliv na jej dospělých členů i na výchovu mladé generace.

Muž a žena se příchodem dítěte stali malým kolektivem, který se skloubil v jednom “my”, který spojuje pocit spolupatřičnosti, v kterém je společné cosi, co si nemožno rozdělit – a to jsou společné děti, které mají oba rodiče stejně rádi. Oba rodiče zas dítě potřebuje, oba je má rádo a na oba má i přirozené právo. Proto je jakýkoliv tzv. “rozvod manželství” kategoricky nepřijatelný.

V rozvodovosti neutěšené prvenství na celém světě patří Švédsku. Podle starších údajů OSN uveřejněných v tisku na sto sňatků připadá rozvodů ve Švédsku 60, v Spojených státech severoamerických 44, v Dominikánské republice 43, v Dánsku 39. V Československu bylo roku 1950 kolem 13 000 rozvodů, roku 1975 se tento počet zvýšil na více než 32 000 rozvodů.

Z krátké statistiky vidíme, že rozvody jsou dnes mnohem rozšířenějším jevem jako v minulosti. Právem si kladu otázku: Proč to tak je? Jste lehkomyslnější, horší, nemravnější?

Je rozvod jediným řešením, jedinou cestou hledání lásky v manželství? Na počátku láska přece byla! Jen se jaksi vytratila, protože partneři s ní špatně zacházeli, neraz jen proto, že nevěděli, jak si lásku v manželství udržet.

Nejedno manželství se rozpadne vlastně z touhy jednoho z partnerů najít dokonalejší a plnější štěstí s jiným partnerem. Jsou však tito partneři a jejich děti po rozvodu skutečně šťastnější? I když se na první pohled zdá, že mladý partner v manželství má život vlastně ještě před sebou, a tedy může začít nanovo soužití s jiným partnerem a s ním být šťastnější, nebývá to však tak. Vytoužené štěstí velice často zkalí minulost, předešlé manželství i děti z něho pocházející. Jestliže se například rozvedou manželé s dvěma dětmi a oba si založí nové rodiny a opět se jim narodí děti, nastane situace, jak vidět zřejmě už na první pohled, dosti zauzlenou. Mít v rodině moje děti, tvoje děti i naše děti, to si od obou partnerů vyžaduje nemálo pochopení i sebezapření. Jestliže někdo nevěděl vycházet v rodině kdy byly jen naše děti, jak to bude umět v takovéto kombinaci. Musí se pravděpodobně sám hodně změnit. Takováto sebaprevýchova by však zřejmě stačila i na zkonsolidování první rodiny. A dále: schůzky partnera z prvního manželství s dětmi můžou rušivě působit i na vztah nové manželské dvojice, protože táto víkendová návštěva partnera z předešlého manželství vždy znova a stále připomíná první manželství, společně prožitý čas naplněný láskou a z ní narozené dítě. Našli tedy noví manželští partneři to pravé manželské štěstí? Nenahlodává ho stále minulost, na kterou těžce zapomenout, když je tu cosi, co se nedalo a nedá rozdělit – společné dítě?

A co dítě, které dostalo nového tatínka nebo novou maminku? Je šťastné? Jak se bude formovat při dvou tatíncích anebo dvou maminkách? A kterého anebo kterou má mít raději – toho vlastního anebo tu vlastní, či toho s kterým teď bydlí? Který(á) bude pro něj životní jistotou a vzorem?

Rozpad manželství má i jiný negativní vliv. Nezřídka i muži i ženy sáhnou po alkoholu jako po náhradě za ztracené štěstí a z předtím jsoucího člověka se neraz stává doslova ruina.

Nové časy přinesly i nové podmínky rodinného života, nové požadavky manželských partnerů vůči sobě, mnohé nové problémy, na které někteří partneři vůbec nejsou zralí a připravení. A manželství a rodičovství se třeba učit, i na tyto životní úkoly se třeba pečlivě, svědomitě a soustavně připravovat, naučit se včas poznávat příčiny nahlodávající manželské a rodinné štěstí a ze všech sil jim předcházet.

 

21.)Kapitola: Význam úplné rodiny alias stabilita manželství

Úplná rodina je reprezentovaná oběma manželskými partnery, otcem, matkou a jejich potomstvem. Rodinu, v které chybí jeden z rodičů nazýváme neúplnou rodinou.

Přirozené složení úplné rodiny utváří nejoptimálnější podmínky na plnění všech úloh rodiny. Jak jsem již řekl, nejdůležitější úlohou rodiny je plození a výchova dětí. Kromě výchovy dětí rodina plní i socializační a emocionální funkci. Její plnění bezprostředně závisí od vztahu mezi manželskými partnery, který se odráží i na vztahu mezi rodiči a dětmi. Chladný anebo dokonce nevraživý či úplně rozpadnutý vztah mezi manželskými partnery neutváří vhodné podmínky na citový vývin dítěte. Jestliže si uvědomíme, že rodina je při citové výchově dítěte nenahraditelná, potom musíme jednoznačně konstatovat, že rozvod, který robí z úplné rodiny rodinu neúplnou, se výrazně dotýká i samého dítěte, tedy nejen jeho rodičů, kteří se rozhodli rozvést se. Neúplná rodina nemůže dítěti v plném rozsahu zabezpečit kvalitní rodinnou výchovu.

Přednost úplné rodiny spočívá právě v rodinné výchově. Není však jen její povinností a prvořadou úlohou, ale zároveň je i základným cílem rodiny. Tuto výsadu a významné poslání může v plné míře plnit jedině úplná rodina. Rozvodem se úplná rodina rozpadá, a tím ztrácí schopnost kvalitně plnit úlohy rodinné výchovy, tedy zbavuje se zároveň svého prvořadého cíle.

Jistý autor napsal, že úplná rodina je jako párový orgán. Lidé mohou žít i s jedním okem, s jednou rukou či s jednou nohou, no zajisté nebude nikdo tvrdit, že je to jedno. Rovněž není jedno, zda-li dítě žije v úplné anebo v neúplné rodině, či mu lásku a péči poskytují oba dva rodiče, anebo jen jeden z nich.

K harmonii v přírodě patří i oboupohlavnost. Ani rodinný život by se neměl vymykat této přirozenosti. Matka bývá charakterizována jako symbol emocionální síly, otec zase jako ochránce, opora, jistota rodiny.

Otcovství a mateřství poznačují vztah partnerů již během těhotnosti ženy. I toto období partnerského vztahu má svá specifika, která nejsou zanedbatelná z hlediska zdravého vývinu plodu, jako i samého vztahu mezi budoucími rodiči.

Otec má ve vztahu k dítěti stejná práva a povinnosti jako matka. Proto se má hned po narození zapojit do péče a jeho výchovy. Vztah mezi otcem a dítětem a mezi oběma rodiči a dítětem není daný “od přírody”, ale dotváří se a buduje při vzájemných kontaktech, při péči o dítě.

Nejnegativnější skutečností, která souvisí s rozvodovostí, je ztráta úplné rodiny pro dítě. Úplná rodina je pro dítě místem bezpečnosti, lásky a jistoty. Jestliže se má dítě zdravo vyvíjet, potřebuje péči, oporu, jistotu a lásku ze strany obou rodičů. Úplnou rodinu je třeba pokládat za plnohodnotné prostředí, v kterém probíhá socializace dítěte. Pozorováním života otce a matky dítě získává představu o roli muže a ženy, o role manželského partnera, o role otce a matky. Děti, které vyrůstají v úplné, harmonické rodině, mívají častěji uspořádány i vlastní rodiny. Napodobňují vzor rodiny, v které vyrostli. To, bohužel, může platit i o dětech z rozvedených rodin. U takovýchto dětí si těžko můžeme odmyslet vliv prostředí, v kterém vyrůstali, které jich formovalo a které jim poskytovalo model manželského a rodinného života. Výzkumy ukazují, že děti pocházející z rozvedených rodin se častěji rozvádějí. Jejich vztahy k lidem jsou do jisté míry narušeny. Nemožno se tomu divit, vždyť je zklamali jejich nejbližší, vlastní rodiče. Je tedy přirozené, že mají větší nedůvěru vůči ostatním lidem a že si nedůvěru přenášejí i do svého partnerského vztahu v manželství. Jsou velmi opatrné zejména při citové investici do jiného člověka; nechtějí ještě jednou zažít bolestné zklamání, které jim připravil vlastní rodič, když je – pro ně z nepochopitelných důvodů – opustil, ačkoliv ho upřímně milovali a neomezeně mu důvěřovali. Pro zdravý vývin dítěte je potřebný citový kontakt s oběma rodiči.

Podle výzkumů Katedry aplikované sociologie v Olomouci (roku 1972), na kterém se zúčastnilo 500 respondentů z nápravných zařízení a 500 netrestaných respondentů, z řad trestaných vyrůstalo v neúplných rodinách 38,5 % a mezi netrestaných jen 14 %. Ze skupiny trestaných vyrůstalo ve výchovných zařízeních 22,2 % respondentů; a jen 0,2 % respondentů nevyrůstalo v těchto zařízeních. Šťastné soužití s rodiči mezi trestanými uvedlo jen 43,6 % respondentů, kým mezi netrestanými uvedlo šťastné soužití s rodiči až 71,4 %.

Východisková rodina má tedy pro další život dítěte veliký význam, s to nejen při jeho začleňování do rodinného, ale i do občanského života. Navzdory tomu mohu konstatovat, že stoupá nezodpovědnost mužů i žen vůči založené rodině. Podle Statistické ročenky se roku 1925 rozvedli ze 100 manželství jen 4 manželství; roku 1980 však již připadalo na 100 sňatků už téměř 30 rozvodů. A dnes je to ještě horší. Jako nejčastější příčiny rozvodů se uvádějí alkoholismus a nevěra.

Na margo těchto skutečností třeba uvést, že nevěra má hluboké kořeny již v předmanželském životě. Respondenti, kteří mají liberálnější postoj k předmanželskému pohlavnímu styku častěji připouštějí manželskou nevěru. Z 1842 respondentů takto odpovědělo 38,3 %;; předmanželský pohlavní styk neschvalovalo jen 12 respondentů. I k interrupci se stavěly ženy schvalující předmanželský pohlavní styk mnohem benevolentněji jako ženy s opačnými postoji. Lze říci, že cesta k rozvodu se začíná u mnohých často mnohem dříve, než si stihnou založit vlastní rodiny.

Zde třeba snad ještě dodat, že je poměrně mnoho rodičů, kteří tvrdí, že mají své dítě rády, no jejich manželské soužití je velmi zlé. Projevy lásky k dítěti neraz až přehánějí; jakoby se v tomto rodičovském vztahu současně sytili i láskou, která jim chybí v manželském svazku.

Poznatky z výzkumů však celkem jasně říkají, že pro dítě jsou citové vztahy mezi rodiči často důležitější než jednostranná rodičovská láska.

Tam, kde není vzájemné lásky, tam, kde jsou narušeny manželské vztahy rodičů, tam chybí dítěti pocit jistoty a tepla.

Šťastnou rodinu lze definovat jako rodinu úplnou, v které žijí muž a žena v trvalém harmonickém manželství založeném na vzájemné lásce a rovnosti.

Štěstí v rodině je determinované její úplností. Tam, kde jeden z rodičů chybí, tam je narušená přirozená klíma rodiny a je sporné, zda-li lze označit takovouto rodinu vždy za šťastnou.

Charakteristickým znakem manželství a zároveň jeho nejdůležitější hodnotou je jeho stabilita, tj. trvání až do smrti jednoho z manželů. V zájmu stability manželství jsou partneři ochotní činit si navzájem rozličné ústupky. A v minulosti významný podíl na stabilitě rodin mělo i veřejné mínění, které pozitivně přijímalo tuto hodnotu manželství a odmítalo jeho ohrožování.

Mnozí dnešní manželští partneři zaměňují hodnotu stability manželství za hodnotu subjektivního osobního štěstí. Osobní štěstí se dostává v hierarchii rodinného života nad štěstí jiných – i vlastních dětí. Rozvod, respektive rozpad manželství a rodiny nikdy není nevyhnutným menším zlem, ale jednoduše postavením vlastního štěstí na neštěstí jiných, na neštěstí nejbližších. A toto vyvěrá z nestálosti, nedisciplinovanosti a egoismu.

V dnešní takzvané moderní době se na stabilitu manželství a rodiny dnes často mnozí dívají jako na okovy a na rozvod jako na osvobození. Položte si však ruku na srdce – je to skutečně tak?

Rozvod můžeme pokládat vždy za nesprávný a neuvážený, škodlivý krok, který je řízen buď hněvem a vzdorem, anebo úsilím ublížit partnerovi, který se vám nějako znelíbil, případně vás urazil. Nesmíte zapomínat, že manželství není skleníkový život. I ve vydařeném harmonickém manželství se střídají období vzájemné pohody a důvěry s nepokojem a neporozuměním. Je to přirozené, ba neraz to může přispívat i k dotváření, prohlubování partnerského vztahu či dokonce k upevňování stability. Je to však jen tehdy, když chápete stabilitu jako želanou hodnotu, jako optimum, když se každou chvíli neohlížíte po rozvodu. Již samo připouštění si rozvodu ovlivňuje upřímnost partnerských vztahů, chování i vzájemné přizpůsobování. Tolerance vůči rozvodům nesporně ovlivňuje chování manželských partnerů. Vždyť už i při menších nedorozuměních a konfliktech takovíto partneři pomýšlejí na rozvod, čím chtějí vytrestat jeden druhého. Všeobecné veřejné mínění je dnes vůči rozvodům skutečně až příliš tolerantní, ba dokonce rozvodovost hodnotí jako celosvětový módní prvek současnosti. Takovéto názory a postoje dodávají některým jednotlivcům odvahu kalkulovat s možností rozvodu už při vstupe do manželství. Ba lze potkat i lidi, kteří mluví o manželství na zkoušku. Toto je už projev vrcholné neserióznosti a absurdnosti.

Rátání s možností rozvodu je většinou vyjádřením egoistického zaměření jednotlivce, který uvažuje jen o výhodách pro sebe a není ochotný pochopit nevyhnutelnost, že manželský a rodinný život musí budovat oba dva partneři. Oba dva musí hodně dávat, mnoho si odříkat a pracovat na sebevýchově a převýchově. Neochota pochopit tyto souvislosti je potom přivádí k rozvodu. Mezi rozvedenými je však nemálo takových, kteří brzy zjistí, že rozvod jim nepřinesl nijaké štěstí, ba přiznávají, že nové manželství – jestliže ho znovu stihli uzavřít – se ničím neliší od prvního. Jejich vnitro naplňuje zklamání, smutek a beznaděj. Vždyť rozvod lze označit za havárii v osobním životě, které následky – jizvy poznačují člověka natrvalo.

S politováním musím hledět na mnohých dnešních mladých lidí, kteří vstupují do manželství. Kolik naděje, společných plánů, lásky, jistoty, vyjde nazmar, a to už za velice krátký čas. V jejich vnitru se uhnízdí zklamání, nedůvěra, smutek.

Žijeme v době, která má mnohé přívlastky: doba vědecko-technického pokroku, moderní doba, doba pokroku atd. Smutnější je však to, že bychom o ní mohli říci i to, že je dobou sexuální revoluce, přesexualizovanou dobou, ale i dobou rozvodovosti, masového rozpadu rodin. Jsem rád, že jsou za námi časy, když vládl mor a hubil tisíce lidí. Můžeme se však ale oprávněně obávat nového nebezpečenství – choroby AIDS i dalších pohlavních onemocněních. A nakonec – není vlna rozvodovosti jakýmsi novodobým morem, novodobým společenským onemocněním? Neohrožuje nás více než jiná onemocnění? Zda-li je pro člověka zásadně horší tělesná jako duševní bolest manželských partnerů a jejich dětí? Zdá se, že příliš málo protestujeme proti této nové metle lidstva, jaksi bezmocně se smiřujeme s tím, že nelítostně vymetá z našich rodin pokoj, jistotu, potřebné zázemí a lásku. Kladu si tedy ještě jednu otázku. Doopravdy se nedá nic dělat pro zachování stability našich rodin? Domnívám se, že ano. Každý z Vás, které Bůh povolal do manželství, by si měl hledat partnera na celý život, aby tak zabezpečil sobě i svému potomstvu životní jistotu a ochranu.

 

22.)Kapitola: Výchova k rodičovství – Úloha matky

Jen co se dítě narodí, zasypou ho mladí rodiče láskou, pozorností a něhou. Ono učinilo z dvojice šťastnou trojici – ja, ty, ono -, šťastnou , ucelenou, i když nejmenší buňku lidské společnosti, v které všichni cítí MY. Příchodem dítěte se spolupatřičnost této základní společenské jednotky umocní. Štěstím jednoho je štěstím všech. A to platí i o neštěstí. Je komu se zdůvěřit, o koho se opřít.

Většina rodičů se usiluje vychovat své dítě tak, aby bylo podle jejich představ v životě šťastné a úspěšné. Podaří se jim to? To ukáže život! Bohužel, ne všichni rodičové si od prvních chvil narození dítěte uvědomují svou velikou zodpovědnost i nelehkou úlohu. Mnozí se nad svým posláním rodiče začnou zamýšlet, až když se v chování dítěte ukáží první vážnější nedostatky. Mnozí začnou cílevědoměji přistupovat k formování svého dítěte, až když dospívá, a když se jejich sen, který snívali už při jeho kolísce počne bortit. Jenže tehdy je obyčejně již dost pozdě.

Proč je to tak v mnohých rodinách? Dnes je už úplně samozřejmé , že každý získává kvalifikaci na své budoucí povolání, a to poměrně dlouho a pod vedením kvalifikovaných odborníků. Rodičem se stává téměř každý člověk - na tuto zodpovědnou úlohu se jen málokdo cílevědomě připravuje. Podle dosavadní praxe se rodiče opírají většinou o poznatky “odkoukané” ze života vlastních rodičů. Oni jsou živá učebnice. Je však ta učebnice vždy dobrá?

Mít dobré rodiče – být dobrým rodičem – vychovávat děti tak, aby se i ony raz staly dobrými rodiči, to je jakýsi ustavičný koloběh rodinné výchovy. A přitom výchova na rodičovství, to není jen jakýsi krátký kurz, ale cílevědomý, dlouhotrvající proces – prakticky od narození dítěte. To znamená už při kolísce myslet na výchovu na rodičovství, na to, aby z vašeho dítěte vyrostl dobrý a laskavý rodič, vypěstovat v něm kladné lidské vlastnosti a ctnosti, skládající se z množstva maličkostí a pomaličky od malička, stávající se charakterovými črtami. Čestnost, mravnost, pracovitost, spravedlnost, laskavost, humánnost, obětavost, korektnost, disciplinovanost, spolehlivost a mnohé další, to jsou ty vlastnosti potřebné pro každého rodiče, jestliže má být doopravdy dobrým rodičem, které se nedají vypěstovat za krátký čas a již vůbec ne v zrychleném předmanželském kurze.

Nedobrá příprava na manželství a rodičovství zvyšuje množství rozvodů a rozmnožuje počet dětí žijících v  dětských domovech i navzdory tomu, že jejich rodiče jsou naživu(“siroty žijících rodičů”). Kdo by pochyboval, že i tyto děti mají své rodiče rády? Ale těžce by si z nich mohli brát příklad pro svůj život. A tak se chyba může opakovat. Dobrého rodičovského příkladu nebylo, rodičovství v novém pokolení se začíná přes vlastní pokusy a omyly – a řetěz lidského neštěstí může dále růst.

Podstatnou přípravu na rodičovství má tvořit etika a pedagogika – etika proto, aby rodič celým svým životem a životním stylem mohl být vzorem svým dětem, pedagogika zas proto, aby poznal jak může a má formovat mladého člověka v jednotlivých věkových obdobích.

Rodinu netvoří jen matka, patří do ní i otec. Pro oba etické zásady platí stejně, za dobrou výchovu jsou odpovědný oba dva.

Dobrá rodina nemůže existovat bez charakterního a skutečného otce. Syna třeba na to cílevědomě vychovávat, musí to pochopit mnohem dříve než si založí vlastní rodinu. Být otcem dítěte neznamená dítě jen zplodit, případně postarat se o jeho materiální zabezpečení. Otec by se při výchově syna měl vžít do role, že vychovává zetě, manžela pro svou dceru. Co by nás mrzelo na zeťovi, nestrpte ani synovi. A podobně by to mělo být i s výchovou dcery – nedovolte aby se u ní vyvinuli vlastnosti, které by jste těžko snesli u nevěsty. Syna třeba naučit, aby se k partnerce ku které ho váže cit, choval jako čestný muž. Svůdce, který se chlubí kolik dívek se mu podařilo oklamat nebývá ani dobrým manželem ani dobrým otcem.

Proto rodiče nemají zapomínat na projevy vzájemné úcty, na slušné chování vůči sobě, neboť ono je samo o sobě výchovou. Ve výchově není maličkostí. Dítě si všechno všímá, napodobňuje, zapamatuje si, odnese si do života. Ani jednoho rodiče nepotěší rozvod dětí, opuštěnost vnuků – a přece neraz nejeden z vás při výchově zapomíná na dobrou přípravu dětí na manželství, na úlohy plynoucí z rodičovství. Váš příklad je mocný, účinný, proto právě na to třeba pamatovat v celém svém konání doma i mimo domu. Všechno, co na mladých kvitujete i kritizujete, je i vaše zásluha.

Slovo matka je odjakživa symbolem lásky a úcty. Matky představují jistotu, spokojenost a štěstí. Tato symbolika je odvozená z duševních schopností matky, z její lásky, kterou bezhraničně miluje své děti, bez ohledu na jejich krásu, sílu, schopnosti. jednoducho je miluje takové, jaké jsou. Vztah matky k potomstvu je mimořádně silný. Takovouto sílou se žádný jiný vztah nevyznačuje.

Vztah mezi matkou a dítětem se utváří vlastně již v prvních dnech po zplození. Již tehdy, když žena ještě ani neví, že se v ní začal nový život, rozhoduje se o mnohém podstatném v životě nového člověka.

Z hlediska vývinu plodu je velmi důležité, aby žena přežívala mateřství v pohodě, v lásce a s pocitem jistoty, kterou jí poskytuje muž – partner. Je potřebné, aby si chránila zdraví a vyhýbala se psychickým stresům. Nejnovější poznatky praví, že plod se během nitroděložního života vyvíjí nejen tělesně, ale i duševně, v citové sféře.

Moderní technika umožňuje přímo pozorovat plod v těle matky. Pomocí přístrojů se podařilo zaznamenat, že plod přežívá příjemné i nepříjemné pocity. Spokojeně se pohybuje, hýbe končetinami. Reaguje však i na vnější podněty.

Dítě je tedy spjato nejen s tělem matky, ale i s její psychikou. Všechno, co přežívá matka, odráží se i na dítěti. V ostatním čase se podařilo odhalit zajímavé skutečnosti týkající se i samotného porodu. Podle těchto nových poznatků působí porod na dítě jako stres, a proto se prosazuje požadavek, aby byl příchod na svět co nejšetrnější. Ruský vědec Tiarchovský i francouzský lékař Leboyer doporučují zacházet s dítětem co nejjemněji i těsně po porode. Novorozeně má zůstávat v blízkosti matky, nejlépe položené na jejím břichu, aby cítilo teplo jejího těla a slyšelo tikot jejího srdce, jak na to bylo zvyklé během nitroděložního života. Dítě se od matky neodděluje, ale zůstává v její blízkosti. Tím se utvářejí možnosti na probouzení a rozvíjení hlubokého citového vztahu mezi matkou a dítětem.

Všechno, co se s dítětem po narození děje, zanechává na něm a na jeho citovém životě stopy. Dítě poznává svět již z prvních dotyků. Matka mu pomáhá tím, že ho pěstuje, něžně se mu přimlouvá, láská se s ním a podobně. Její reagování na chování dítěte ovlivňuje i jeho další vývin a chování. Takto se budují citové vztahy, které pomohou dítěti najít cestu do lidské společnosti. Z hlediska vývinu dítěte není lhostejné, kdo se o něj stará.

Novorozeně má velmi citlivou pokožku. Hned od začátku rozlišuje příjemné a nepříjemné dotyky. Z hlediska citové výchovy je tedy důležitá stimulace dotykem. Osobitný význam má pro dítě dojčení – nejen pro kvalitu výživy, ale i pro úzký vzájemný kontakt mezi ním a matkou. Při dojčení se utváří mezi matkou a dítětem intimní situace. Matka se s dítětem láska, hladí ho, usmívá se na něj a ono s úsměvem, plné pohody a radosti, poslouchá její hlas, reaguje natahováním ručiček a vydáváním zvuků. Stály a intimní kontakt s matkou se pro dítě stává potřebou. Nepřítomnost matky ho naplňuje nepokojem; jejího návratu se dožaduje pláčem. Matka je pro dítě největší jistotou.

Veliký význam pro další vývin má přístup matky k dítěti, a to zejména v prvních měsících života. Podle nejnovějších poznatků se nedoporučuje nechávat dítě dlouho plakat a nechávat ho dlouho samé; třeba mu věnovat co nejvíce času, společně se s ním hrát a projevovat mu lásku a něhu, aby mělo dostatek příjemných pocitů. Předpokládá se, že kořeny pozdější agresívnosti dítěte sahají až do útlého dětství a jsou způsobeny flustrací, nedostatkem citových projevů.

Dítě, kterému chybí rodičovská láska a vřelost, později tížeji navazuje přátelské kontakty k jiným lidem. Podle ruského autora I.S.Kona jsou těžkosti osob, které trpí neurotickými poruchami a problémy v sociálních vztazích, v mnohých případech podmíněny nedostatečnou rodičovskou pozorností, láskou a srdečností v dětství.

Matka je pro duševní vývin dítěte neobyčejně důležitá. Odborníci se shodují v tom, že dítě, které nemělo možnost vyrůstat v péči matky, zejména v předškolním věku, když je citový rozvoj dítěte nejintenzivnější, bývá tímto nedostatkem navždy poznačené.

Podle výsledků psychologického výzkumu U.Langeho (Opuštěné dítě a péče o něj) z roku 1965 dítě, které stihne to neštěstí, že ho nemůže vychovávat vlastní matka, mělo by vyrůstat u jedné ženy, aby se aspoň tak mohli u něj vybudovat určité citové vztahy. Jestliže dítě vyrůstá v rukou neustále se střídajících pečovatelek, těžce se zformuje jeho citový svět – vždyť jen co si vybuduje citový vztah k jedné osobě, už se dostane do péče druhé, a tak se už vybudovaný citový vztah přetrhne a přichází budovat nové citové kontakty, které se nakonec pro krátkost času ani nemohou přiměřeně prohloubit a upevnit. U dítěte tedy vznikají jen povrchní citové vztahy. To se může přenést i do jeho dospělosti a vyvolat stíženou schopnost přizpůsobit se ostatním lidem, případně založit si klidnou rodinu. A právě zde neraz lze hledat kořen a příčinu trvalého sklonu k nedůvěře.

Podle výsledků tohoto výzkumu už velmi malé dítě ví, co se s ním děje, ačkoliv si situaci “uvědomuje” více srdcem než rozumem. Již malé 3 až 4 týdenní dítě reaguje nepokojem a pomaleji přibírá na váze jestliže najednou začne o něj pečovat někdo cizí. Tedy už v nejrannějším věku vytváří styk dítěte s matkou základ dalšího vývinu. Z něho pak vzniká pocit spokojenosti a důvěry, co má pro budoucí život dítěte neocenitelný význam. Tým, že malé dítě je v trvalém styku s matkou, vytváří se u něj citový vztah k ní a nejedné neposlušnosti se nedopustí jen proto, aby neztratilo milovanou osobu. Jestliže se však pečovatelka střídá, dítě nemiluje nikoho a podle toho se i chová; neomezuje se ve svém chování kvůli jinému člověku, ale čisto jen ze strachu před trestem; to může mít za následek vznik a rozvoj egoismu a v dospělosti až bezohlednost k jiným lidem.

Mateřská láska tedy není nevyhnutná jen nato, aby dítě mělo příjemné pocity, ale i proto, že tvoří neodmyslitelnou součást a podmínku jeho správného duševního a tělesného růstu. Během prvních tří let života si dítě vytvoří takový vztah k matce, že už se bez komplikací nedá ničím nahradit. Neraz můžete vidět, jak se dítě těžko loučí s matkou, která ho přinesla do mateřské školky, jak se jí křečovitě drží – není divu, vždyť v ní cítí svou největší a možná jedinou oporu a jistotu. V předškolním věku si dítě žijící s matkou již stačí vybudovat pocit vnitřní jistoty. Po uplynutí tohoto věku je však již natolik schopné pochopit, proč je nevyhnutné odloučit se na čas od matky, že se na to umí i vnitřně přizpůsobit. Když už začne chodit do školy, snadněji se ráno rozloučí s matkou, i když ví, že ve škole na něj čekají povinnosti. Odloučení od matky v předškolním věku bylo tedy mnohem těžší, ačkoliv v jeslích ani v mateřské školce ho ještě nečekali povinnosti plynoucí z vyučování, ale jen hra.

Základy celé osobnosti člověka vznikají do 6. roku života. A zejména v tomto období hraje matka velice důležitou roli. Její láskaní, pěstování, přitulení, pohladkání, blízkost při přidájení a krmení, to všechno dává dítěti pocit jistoty, vyvolává v něm spokojenost. Kolem 11. Roku se dítě začleňuje do kolektivu svých vrstevníků, a tak pomalu opouští svou závislost od rodiny a postupně dozrává na dospělého člověka. Samozřejmě, neobejde se to bez větších anebo menších konfliktů. Úlohou rodičů je napomáhat tento přirozený vývoj, osamostatňování a dospívání. I dítě raz musí přestat být dítětem.

Matka plní jednu z nejsociálnějších úloh a projevů člověka vůči člověku. Vyžaduje si to mnoho odříkání, nezištnosti a lásky, právě proto je slovo matka tým nejhezčím slovem, symbolem lásky a obětavosti. Proto má dítě jako základní povinnost být vděčné matce. A i proto si naše společnost tak vysoko váží každou matku – proto, že není jen dárkyní života, ale i nenahraditelnou formovatelkou nové generace.

Důležitost úlohy matky ve výchově dítěte názorněji oceníte, když si uvědomíte, že základy pro vývoj a utváření lidské povahy a charakteru se kladou mnohem dříve, než má člověk, jak se říká, rozum, dříve než se může domluvit s jinými lidmi. Představa mnohých rodičů, že své dítě začnou vychovávat, až když si budou moci s ním rozumně promluvit, není správná, vždyť celý výchovní proces se začal už mnohem dříve a navíc je neobyčejně závažný, protože od něho bude záviset všechno, co a jak bude dítě později v životě přijímat. Z těchto základů položených na začátku života se sice ještě nedá vyčítat, jestli dítě bude v manželství šťastné, zda-li bude mít takové anebo onaké povolání, no možno z nich aspoň v náznaku usuzovat, zda-li bude umět v manželství lásku dávat i přijímat, zda-li bude mít zodpovědný přístup k práci a podobně. Pravdaže, člověk se neformuje jen v dětství, ale i v dospělosti. No jak celá budova závisí od kvality a hloubky základů, i formování člověka v dospělejším věku je podmíněné základem položeném ve včasném dětství.

Pro zdárný vývin dítěte je důležité položit tyto základy již v prvních dnech života, tedy velice zodpovědná úloha, přesvědčivě vyzdvihující význam rodičovské, a tedy i mateřské úlohy v životě dítěte. Proto by k této úloze ani jeden zodpovědný rodič neměl přistupovat jen tak amatérsky.

Dítě na svůj zdárný vývin potřebuje co nejvíce podnětů zvenčí. Potřebuje, aby okolí reagovalo na to, že vyslovilo první hlásku, že zdvihlo ručičku, že umělo chvíli samo sedět anebo stát, že udělalo krůček. Na projevy dítěte, které se nám líbí, matka reaguje souhlasně, na projevy nevhodné buď nereaguje vůbec, anebo je tlumí ták, že své reagování spojuje s určitými nepříjemnými podněty. Dítě vyčkává jak reagujete na jeho projevy, tedy očekává váš podnět na svou činnost. Jestliže není při dítěti nikoho, kdo by na určité jeho projevy pohotově reagoval, kdo by projevil radost nad tím, co dítě již umí, dítě nejenže postupuje pomaleji ve vývinu, ale bude mít i menší schopnosti učit se v dalším životě. A kdo má nejvíce předpokladů reagovat nejpohotověji, projevovat největší radost z úspěchů dítěte, jestliže ne matka? V tom ji skutečně nik nemůže zastoupit.

Jistý americký profesor dělal pokusy s opičkami. Některá mláďata vychovával bez matky, jiné s matkou. Při pokusech s těmito dvěma skupinami se zjistilo, že když do klece mláďat vpustil strašidelnou mechanickou hračku, mláďata vychovávané bez matky vyděšené zalezli do kouta a tam zoufale stáli. Mláďata vychovávaná matkou se přitulili k ní, u ní hledali jistotu a bezpečnost. Po chvíli se už odvážili podívat se na hračku, nakonec se s ní i hrály. Tedy mládě, které cítilo nablízku matku, bylo schopné o chvíli, jen co se upokojilo, vydat se na cestu poznání. S pomocí matky překonalo i strach z neznámého.

Z tohoto výzkumu vyšli najevo i další zajímavé poznatky. Mláďata vychovávané bez matky byli v dospělosti velice surové k svým mláďatům, až natolik, že jim je výzkumníci museli odejmout, neboť se už nemohli dívat na to, jak je samičky bili.

Při výzkumech dětí M.Damborské v Luhačovicích rovněž před zkoumané dítě postavili děsivou hračku. Dítě, které sedělo v  lůně matky, po krátkém upokojení se s hračkou začalo hrát. Dítě sedící na kolenou sestry, která byla pro něj cizí žena, leklo se na neuvěření. Takováto jistota jedněch a nejistota druhých se i v dalším životě bude projevovat nejen pokud jde o věci, ale i pokud jde o lidi.

Důležitost matky a její úlohu ve vývinu dítěte bych mohl ilustrovat i dalšími příklady. Bylo by to snad i zbytečné, vždyť život sám a zkušenosti lidstva jsou dostatečně přesvědčivé. Navzdory tomu však ještě i dnes můžeme potkat matky, které si neplní úlohy, které se ospravedlňují, že pro pracovní zaneprázdněnost nemají čas na výchovu svých dětí. Opakem těchto žen jsou zas matky, které prý nemají vůbec čas pro sebe, na svoji úpravu, protože se starají jen o rodinu a děti. Často nejsou ani zaměstnané, nemají ani pořádek v bytě, péči o děti omezili jen na přípravu stravy, tedy ne na výchovu, ale na “chovu” dětí. Svou zanedbanost označují za skromnost a tedy ctnost. Třetí skupinu tvoří matky, které si myslí, že jejich povinností je jen a jen pracovat. Posedět si s dětmi anebo s manželem, povyprávět si s nimi, upravit se, něco si přečíst, to pokládají za ztrátu času. Stále nahánějí jen práci, neraz si ji nevědí ani zorganizovat, a to v nich vyvolává neustálou podrážděnost. Zapomněli, že matka vychovává především svým příkladem.

Úloha dnešní matky není lehká. Jestliže má sladit úlohu matky, manželky, pracovníčky, jestliže chce vytvořit skutečný domov, a nezapomínat přitom ani na sebe, na to, jak vypadá a co umí, musí si práci dobře zorganizovat, moudře hospodařit s časem a vychovávat všechny členy rodiny k tomu, že si třeba navzájem pomáhat.

Mateřská láska je tedy nevyhnutnou podmínkou zdravého vývinu dítěte. Není však v plném rozsahu daná od přírody, jak se to někdy tvrdí. Mateřská láska je sociální cit a je i výsledkem výchovy a přípravy dívky na úlohu matky. Žena, která nemá vypěstovánu schopnost mateřské lásky, která vyrůstala bez dostatečné citové výchovy, často není schopná hlubokého mateřského citu, a to i navzdory tomu, že si to uvědomuje.

Velmi angažovaná žena si obvykle uvědomuje povinnosti matky, no navzdory tomu se dítěti věnuje poměrně málo. Celá komunikace a kontakt s ním probíhají jaksi unáhleně. Toto všechno dítě cítí. Uvědomuje si, že matka pro něj nemá dostatek času, ba že je možná pro ni brzdou v její pracovní angažovanosti. Toto všechno se může později projevit tak na výsledcích výchovy, jak i na vzájemném vztahu.

Péče matky o dítě a jeho výchova napomáhají socializaci dítěte, co má veliký význam při dalším zařazování do širší společnosti, do zaměstnání a pod. A tak se vlastně nešvar opakuje, narůstá v nové generaci.

Nedostatek mateřské lásky zapouští hluboké kořeny asociálnosti, krutosti, sadismu, vandalismu, cynismu, delikvence atd. Na toto by měla každá dívka pamatovat dříve, než se stane matkou.

 

23.)Kapitola: Úloha otce – Láska mezi rodiči a dětmi

Muži odpradávna připadala úloha starat se o obživu rodiny. Dnes se však již většinou na materiálním zabezpečení rodiny zúčastňují oba manželští partneři. No není zřídkavostí ani to, že rodina materiálně závisí více od otce než od matky.

K úplnosti rodiny patří otec, matka a dítě anebo děti. Netvoří ji tedy jen žena a děti, ale trvalá a významná úloha v ní připadá i otci. Dítě potřebuje oba dva rodiče – právě pro rozdílnost obou pohlaví, pro duševní svéráz muže a ženy, kteří se vzájemně doplňují jako dvě polovice tvořící jediný celek. Dítěti, které pro také či onaké příčiny vychovává jen otec anebo jen matka, doslova chybí právě ta druhá polovice výchovy. A z toho můžou vzniknout rozmanité životní i osobní komplikace.

Aristoteles zdůrazňuje: “Muž učí, žena pěstuje.”

Žena je více pod vlivem citu jako muž. Žena je více zaměřena na darování se, chce se líbit, cítit, že ji kdosi ochrání. Muž chce být veliký, silný, chce ochraňovat. Tyto a jiné rozdílnosti neznamenají pro nikoho méněcennost, ale se navzájem doplňují a tvoří harmonický celek. Muže a ženu neodlišují tedy jen určité tělesné, ale i duševní zvláštnosti. A právě ony ukazují, že úlohou muže a ženy vůči novému stvoření není jen zplodit a porodit, ale i pečovat o nového člověka – a že i v tom se muž a žena navzájem a přímo obdivuhodně doplňují. Už za svobodna by si každý takovýto muž měl uvědomit, že raz bude otcem, že ním i chce být, že dítě potřebuje oba rodiče a že jejich úloha při výchově je nezastupitelná a nenahraditelná.

Tak jak si výchovu dítěte v nejútlejším věku těžce představit bez matky, právě tak těžko si možno odmyslet úlohu otce zejména během puberty a dospívání. Právě v tomto období si dítě všímá především otce. Je hrdé na jeho pracovní úspěchy, na jeho sílu a schopnosti, na jeho úsilí chránit rodinu a pečovat o ni, a to mu dodává zdravé sebevědomí a pocit vyrovnanosti. V otci hledá a nachází poradce, přítele i příkazce. Otcovskou autoritu nemůže a neví nic nahradit. Je potřebná stejně jako mateřská láska. Obě se doplňují a vytvářejí jednotu nevyhnutnou pro zdravý vývin dítěte. Nedostatek jedné anebo druhé může zapříčinit škody ve výchově, které můžou na dítě působit celý život, někdy i v podobě deformací charakteru.

Úloha otce se projeví nejvypukleji tehdy, když ji otec přestane plnit. Otec je důležitý pro výchovu syna i dcery. Syn vidí v otci svůj vzor, dcera hledá u něj ochranu a oporu a vzor pro výběr svého budoucího partnera. Otec i matka jsou rodiče a pro syna anebo dceru je jeden anebo druhý vždy stejně rodičem. Nejeden otec, bohužel, chápe svoji úlohu mylně, jestliže ji vidí jen v materiálním zabezpečení rodiny. Poláskat děti, pohrát se s nimi, na to si jaksi neumí najít času, nepřipadá mu to dost chlapské, myslí si, že by mu to mohlo ubrat na autoritě. Zapomíná, že všestranný zájem o dítě je vlastně trvalá povinnost každého rodiče a tedy i otce.

Pro duševní vývin dítěte má otec nesmírný význam. Celkem malému dítěti stačí na pocit jistoty být při matce. Otce malé dítě spíše obdivuje. Má přece tolik povinností mimo domova a ony jsou pro dítě tabu. Jen co však dítě počne chodit do školy, a tedy i ono má povinnosti mimo domova, začne se úloha otce v jeho  životě zvyšovat, doslova znásobovat. Okolo 12. Roku se dítě začíná vzdalovat od matčiny ochrany a hledí se pomaly i samo uplatnit ve vnějším světě. A tu mu přichází na pomoc otec jako vzor. Dítě sleduje, jak se on prosazuje ve svém povolání, okolí. Začíná být hrdé na svého otce, jeho prostřednictvím se začíná osamostatňovat. I mrtvý otec může posloužit aspoň zčásti jako vzor, zejména když matka dítěti připomíná, jak by ten anebo onen problém byl řešil otec. Tu třeba říci, že horší to mají děti, které otec opustil ne proto, že zemřel, ale že šel za jinou ženou. V takovém otci dítě jen těžko najde vzor, spíše má pocit neodpustitelné křivdy.

Pro dítě je neobyčejně důležitý otcův příklad. Od toho, jak se otec chová k matce, velmi závisí, jak se raz syn bude chovat ke své ženě. Otcovo chování k matce je knihou života pro syna i pro dceru, on je pro oba pramenem představ o mužích. Dobrý otec je ideálem pro svou dceru a příkladem pro syna. Příklady každodenního života nenahradí nijaký jiný způsob výchovy. Trvale se vrývají do paměti už i proto, že je doprovází cit.

Děti nesmí vidět v otci strašáka. Otcův hlas má být sice vyrovnaný a rozhodný, ale i laskavý. V některých rodinách se úloha otce omezuje jen na trestání. Nejeden otec se rád doma hraje na nepřístupnou autoritu. Když přijde domů, nedělá nic jiného, jen rozkazuje, zakazuje a trestá – a aby se neřeklo, z času na čas rozdává i kapesné. To na výchovu nestačí. Nestačí jen poučovat anebo přikazovat; důležitý a nenahraditelný je osobný příklad. Je tedy jen správné, když otec o práci jen nemluví, ale když spolu s dětmi i pracuje a učí je pracovat, aby tak měli možnost napodobovat. Otcovou povinností je děti nejen chovat, ale i vychovávat. Vzbudit v nich citovou náklonnost je stejně důležité jako je nakrmit a ošatit. Najdou se otcové, kteří sice ochotně dají dětem všechno, na co si jen pomyslí, ale aby jim ochotně dali co jen ždibek svého volného času, to je ani nenapadne.

Děti sice porodila žena, no jsou to i mužovy děti. Domov je i mužovým domovem, proto mají oba vůči němu stejné povinnosti, včetně výchovy a péče o děti. A protože k šťastnému manželství patří i společná práce, skutečný otec vykonává své otcovské povinnosti rád, bez reptání a zveličování zásluh pomáhá ženě, koupe děti, hraje si s nimi, čítá jim pohádky, odpovídá na jejich zvědavé otázky.

Jsou hrdí na svůj podíl na práci pro rodinu a při výchově dětí. Jsou to otcové, kteří si zaslouží lásku a úctu svých dětí, protože právě svým příkladem je učí žít, pracovat, milovat, svým životem jim ukazují, jak se projevuje a žije láska.

V Slovníku českého jazyka se láska charakterizuje jako přirozená náklonnost k někomu, příznivý cit vůči někomu. Definicí a charakteristik lásky je skutečně mnoho, no asi není definice, která by úplně vyčerpala celý obsah tohoto pojmu. Láska činí s člověkem zázraky, přichází jako záhadná síla, naplňuje ho štěstím – takový by byl možná jeden z pokusů objasnit co je láska. Štěstí člověka se tedy váže s citem, který nazýváme láska.

Měsíc máj – květen již jaksi mimovolně spojujeme s láskou, ba i ho nazýváme měsícem lásky. Je to tak asi proto, ýe v květnu se příroda probouzí ze zimního spánku, začíná v ní pučet nový život. I klíčení nového života člověka se váže se slovem láska. Z lásky se rodí člověk, aby sám poznal lásku.

Láska má rozličné podoby. Vyrůstá ze vztahu mezi mužem a ženou, ze vztahu mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci, přáteli, příbuznými a v rozličných mezilidských vztazích. Tam, kde je láska, vládne i pokoj, porozumění,štěstí.

Prvé klíčky lásky přináší vzájemný vztah mezi rodiči a dětmi.

Rodiče milují své dítě ještě dříve než se narodí. Těší se na jeho příchod. Už při prvých pohybech dítěte těhotná žena pociťuje lásku k svému dítěti. S největší něžností připravuje plínky, je ochotná udělat všechno, aby napomohla pocit štěstí dítěte, které ještě ani nezná, ale už cítí, že ho bude mít ráda, že bude pro ni tím nejmilejším na světě. Po jeho příchodu na svět dítě se pro rodiče stává trvalou a nejvyšší hodnotou. Láska je to, co nutí rodiče pečovat o dítě, vychovávat ho, strachovat se o něj i těšit se s ním i z něho. Láska je puto mezi rodiči a dítětem, které je spojuje přes celý život. Rodičovskou lásku v správném zdravém vývinu dítěte nik a nic nenahradí. Dítě jí potřebuje jako vzduch a potravu. Rodičovská láska má na vývin dítěte tak mohutný vliv, že bez ní by se dítě nemohlo zdárně vyvinout. Ona dodává dítěti životní jistotu, spokojenost a vyrovnanost. V životě se ani často nestává, že by rodič odepřel dítěti lásku; jestliže se tak stane, vzbudí to neslýchanou hrůzu, protože každý ví, že to pro dítě znamená veliké neštěstí.

Neraz nesprávně tento vztah zužujete jen na vztah mezi dítětem a matkou. Dítě však pro svoje zdravé a šťastné dětství potřebuje lásku otce, lásku obou rodičů. Narodilo se z lásky muže a ženy a svým příchodem učinilo z nich rodiče. Rodičovská láska je vzor pro jeho klíčící cit lásky, rodící se ze vztahu vůči rodičům.

Láska má tedy rozmanité podoby. Je mezi manžely, aby se z lásky narodil nový život. Je mezi rodiči a dítětem, aby z něj ono čerpalo životní jistotu a spokojenost a aby rodičům vlila sílu, nekonečnou obětavost, vůli a ochotu odříkat se, až kým z jejich potomka nevyroste dospělý člověk, který opět zahoří láskou, aby se narodil nový život, aby tak stále vířil koloběh života, poháněný sílou veliké, lidské lásky.

V lůnu rodiny se rodí i láska mezi sourozenci; i ona hraje při formování člověka významnou úlohu.

Láska se dostává člověku od chvíle početí a doprovází ho v rozličných podobách přes celý život. Je hnací sílou člověka, je podmínkou jeho štěstí a její nedostatek je pramenem velikého a mohutného neštěstí.

Láska je nevyhnutná pro dítě i pro dospělého.

Rodičovská láska nás hřeje po celý život, je pro nás živou učebnicí obětavosti a vztahu k jiným lidem.

 

24.)Kapitola: Úlohy rodiny alias Výchova dítěte v rodině.

Rodina je historická kategorie a její formy a funkce podmiňuje charakter existujících výrobních a společenských vztahů, jako i úroveň kulturního rozvoje společnosti. A naopak, rodina zase působí na život společnosti – rodí děti, fyzicky, mravně a esteticky působí na své členy. Tato vzájemná podmíněnost platí vždy a v každém čase.

Úloha rodiny vyplývá z potřeb dítěte i dospělého jedince. Reprezentují ji základní funkce rodiny – funkce biologická, výchovná, emocionální, ekonomická a ochranná.

Biologická funkce rodiny, to je reprodukce, rozmnožování, přinášení nového potomstva. Z hlediska zachování lidského rodu je to významná ba ústřední funkce. Populace tvoří střed zájmů každé společnosti, je vyjádřením její perspektivy, budoucnosti národa. Postoj obyvatelstva k populaci jako k závažnému společenskému problému se mění z hlediska historického, kulturního a národního. Porodnost nepředstavuje neměnitelnou hodnotu, stoupá i klesá v závislosti od mnohých činitelů.

Nevolá-li vás Bůh k něčemu většímu, pak mít vlastní potomstvo je přirozená touha každého zdravého jedince. Vzhledem k tomu, že rodina poskytuje nejvhodnější podmínky pro zdravý a zdárný duševní i tělesný vývin dítěte, je celkem přirozené a opodstatněné, že společnost má zájem, aby se děti rodili právě v rodinách, tj. legitimním manželským párům. Monogamní rodinu stát a společnost pokládají za jedinou instituci, v které se uskutečňuje reprodukce obyvatelstva.

Zájem společnosti o to, aby se děti rodili v monogamní rodině, vyplívá přímo z přirozenosti člověka. V rodinném hnízdě se začíná život každého žijícího tvora, i člověka. Každé mládě, i lidské, zůstává jistý čas po narození v péči rodičů. Toto období trvá u mláďat rozličného druhu různě dlouho. Jedno mládě je schopné již několik hodin po narození postavit se na vlastní nohy, jinému to trvá mnohem déle. S řad všech tvorů člověk potřebuje rodiče nejdéle. Jeho příprava na život trvá skutečně dost dlouho. Bez péče dospělých by hned v počátcích života zahynul. A právě rodiče, ti, kteří mu dali život, mají nejvíce předpokladů dát dítěti i všechno to, co na svůj zdravý duševní a tělesný vývin potřebuje. Ostatní dospělí, kteří pečují o malé dítě namísto rodičů, jen suplují jejich úlohu, pomáhají jim ji plnit.

Pod biologickou funkcí kromě reprodukce, rození nových členů společnosti, rozumíme i pohlavní nažívání, uspokojování pohlavního pudu. Pohlavní pud se spojuje s rozmnožováním. A manželství se pokládá za nejpřirozenější prostředí na uspokojování pohlavní touhy člověka. I v tom je jeden ze závažných důvodů pro monogamii manželství. Monogamní rodina má opodstatnění z hlediska pohlavní funkce rodiny i z hlediska reprodukce lidského rodu.

Rodina i ve vyspělé současné společnosti plní neobyčejně významnou výchovní funkci. Jej posláním je zabezpečit dětem všestranný duševní a tělesný rozvoj, starat se o harmonický, fyzický, intelektuální, citový a morální vývin, podložený a obohacený rodičovskou láskou. Láska je nevyhnutnou podmínkou štěstí, ale i zdravého a obohacujícího dětství. Vytvořit prostředí naplněné láskou je schopná jen zdravá rodina.

Člověk je společenská bytost, kterou třeba vychovávat. Prostřednictvím výchovy se dítě seznamuje se vším, k čemu dospěla lidská společnost. Od malička reaguje na vnější podněty a činnost přiměřeně věku je jedním z hlavních činitelů výchovy a vývinu člověka. Prostřednictvím činnosti dítě nabývá sociální zkušenost a vrůstá do života společnosti.

Dospělost získává člověk až na konci druhého desetiletí života. Celých 20 let se opírá o rodinu a rodiče. Je to dlouhý čas formování, výchovy a převýchovy, co si od rodičů vyžaduje mnoho lásky, odříkání, obětí. Tato rodičovská péče dává dítěti pocit jistoty a spokojenosti, pomáhá mu vytvářet a rozvíjet vztahy k lidem i k sobě samému. Rodiče jsou první vychovatelé. Rodina je první výchovní instituce. Její výchovná úloha se nekončí dovršením dětského věku, protože rodina má nemalý podíl na formování člověka i v dospělosti. Pro tuto mohutnost a mnohotvárnost výchovné funkce rodiny je jen samozřejmé, že výchova v rodině má být cílevědomý a přemyšlený, rodiči pečlivě usměrňovaný proces, v kterém nic nesvobodno ponechat na náhodu anebo na živelní průběh, a to i navzdory tomu, že na výchovu těžko dát nějaký přesný návod.

Výchova v rodině má určité osobitosti. Tělesně nemocný lékař může léčit a i vyléčit tělesně nemocného pacienta – no úlohou rodiče je dítě i duševně formovat a tu je už nevyhnutné, aby formovatel, tedy rodič, byl především sám “zdravý”, neboť jen tak bude pro výchovní vliv kladný. Těžko předpokládat, že by se nečestnému, nepořádnému rodiči podařilo vychovat čestné, pořádné dítě, rodiči se zlým vztahem k lidem člověka, který bude vycházet s lidmi a pod. Rodinnou výchovu si jen těžce představit bez dobrého příkladu rodičů, a i to je jedna z její osobitostí. Tedy, kdo se chce dožít dobře vychovaných dětí, musí začít od výchovy sebe samého.

To, co dítě dostane v rodině, nemůže v plné míře nahradit nijaká jiná výchovní instituce. Právě pro tuto nenahraditelnost a dosah rodinné výchovy není plnění rodičovských povinností takou čisto soukromou věcí, jak se někteří rodiče domnívají, ale je to věc výsostně celospolečenská a občanská. Společnost má právo požadovat od každého rodiče, aby se staral o dobrou výchovu svého dítěte, aby společnost obohatil dobře vychovanými dětmi, neboť nedobře vychované děti jsou společnosti na přítěž.

Výchovní funkce rodiny se zrodila současně s rodinou jako základní společenskou buňkou. Cíl a obsah výchovy v rodině se však v průběhu staletí měnil. Vývoj společnosti a rozvoj kultury výchovní funkci rodiny stále více posilňuje a rozvíjí prostřednictvím státních institucí. Moderní společnost počítá s prací rodičů mimo rodiny na nejrozmanitějších pracovištích. Protože dětem by přes den chyběla rodičovská péče, když pracují oba rodiče, stát, obec, společnost jim pomáhá plnit rodičovskou úlohu budováním sítě jeslí, mateřských školek, školských družin. No i navzdory tomu plní rodina, zejména v prvních letech života dítěte, prvořadou a nenahraditelnou úlohu ve výchově. Shodně s tím zdůrazňují i naši pedagogové, že výchova v prvních letech života zůstane převážně doménou rodiny.

Klíčové postavení v rodinné výchově má mravní, světonázorová a pracovní výchova. Přitom nejsou zanedbatelné ani ostatní složky výchovy. Jejich podceňování snižuje celkovou úroveň rodinné výchovy. Výchovná funkce rodiny je prostředkem, ale zároveň i cílem rodinného života.

To, jak plní rodina svou výchovní funkci, značně závisí od skutečnosti, zda-li jde o rodinu úplnou anebo neúplnou. V úplné rodině si můžou výchovní úlohy oba rodiče rozdělit, příp. se mohou navzájem doplňovat. Osamělý rodič má situaci mnohem těžší – chybí mu morální podpora, fyzická i psychická pomoc druhého partnera – rodiče. V neúplné, zejména v rozvedené, rozvrácené či labilní rodině chybí pozitivní příklad rodiče, ba naopak působí tu dokonce negativní vzor. Výchovná funkce rodiny se jejím rozpadem narušuje.

Emocionální funkce rodiny je ovlivněná intenzitou a hloubkou vzájemného vztahu mezi manžely, který poznačuje celou rodinnou atmosféru a je důležitým prostředkem výchovy dětí. Citové vztahy v rodině jsou kriteriem její stability, mravnosti a kulturnosti. Láska mezi mužem a ženou nabývá v manželství nové kvality. Stává se základem sociálních potřeb manželských partnerů a přenáší se dále na jejich potomstvo jako jeden ze základných prvků šťastného dětství. Láska je projevem civilizovanosti, kulturnosti a mravnosti člověka. Jen citově a mravně vyspělá osobnost je schopná vybudovat v manželství hluboké citové vztahy, které partnery spojují po celý život.

Atmosféra rodinného života se tedy utváří vzájemnými vztahy mezi manžely a přenáší se na děti jako model emocionálně-etických a estetických projevů mezi mužem a ženou s jejich vzájemné komunikace.

Nedostatečné plnění emocionální funkce negativně zasahuje vnitro jejich členů a způsobuje vzájemné odcizení. Citové odcizení vede k rozpadu manželství a rodiny. Citová chladnost činí rodinnou atmosféru nepříjemnou. Třeba dodat, že se zvyšující se životní a kulturní úrovní obyvatelstva vzrůstají nároky na citové vztahy uvnitř rodiny.

Rodina je založená na partnerství dvou rovnoprávních, rovnocenných a milujících se lidí rozličného pohlaví, kteří si příchodem dítěte založili rodinu a stali se rodiči.

Oběma generacím rodina poskytuje potřebné a nenahraditelné teplo domova, které je úzce spjato s představou o lidském štěstí. Dva dospělí lidé, muž a žena, v uspořádané rodině nacházejí potřebné zázemí, které jim dodává pocit společenské jistoty a spokojenosti a zbavuje je pocitu opuštěnosti. Umožňuje jim pokojně pracovat. Uspořádaná rodina je pro dospělého člověka kompenzátorem všech nesrovnalostí a neúspěchů, je místem, kde se dělí se svými radostmi i starostmi. Ne nadarmo se říká, že rozdělená starost je menší a rozdělená radost se znásobí. Nejen shoda, ale i konflikty v rodině mocně zasahují vnitro člověka a ukazují se i v jeho práci a v občanském životě.

Pro šťastné, zdravé a pokojné dětství má citová úloha rodiny nenahraditelný význam, proto z hlediska vývinu dítěte není lhostejné, kdo se o něj stará. Jeho kontakt s rodiči plní významnou úlohu při utváření citových vztahů, jeho vztahů vůči ostatním lidem, při otevírání cesty dítěte do lidské společnosti. Rodina i v budoucnu zůstane místem odpočinku lidí po celodenní práci, místem, kde se vychovávají děti a činí první kroky do života, školou citových vztahů k ostatním lidem. V těchto oblastech nemožno nahradit rodinu jinými formami společenského soužití, a proto i v budoucnosti má rodina své oprávnění.

Ekonomická funkce rodiny. Každá rodina hospodaří podle vlastního rozpočtu, který závisí od příjmů jednotlivých jejich členů a z kterého se kryjí jejich potřeby v oblasti výživy, odívání, bydlení a uspokojování jiných potřeb. Tento problém úzce souvisí se správnou dělbou práce v rodině, a to nejen mezi manžely, ale i mezi rodiči a dětmi.

Současná rodina do značné míry závisí od pomoci společnosti. No tato pomoc není naléhavá jen v oblasti materiálně-ekonomické, ale v nemalém rozsahu i v oblasti kulturní a mravní. Jen materiální pomoc pro rodinu by nestačila. Rodina oplývající blahobytem ještě nemusí být dobrým základním článkem společnosti, státu. Jestliže má být skutečnou kolébkou nového pokolení a jestliže má být vůbec schopná obohacovat společnost dobře vychovanými dětmi, musí stát na solidních mravních základech. Jen v takovéto rodině se mohou dětem vštěpovat základy takovýchto přepotřebných vlastností jako je pracovitost, čestnost, humánnost, jen taková rodina může vychovat důstojné pokračovatele v započatém díle a budovatele hezčí budoucnosti. Při takovéto přípravě je rodina nezastupitelná. Materiální starosti možno rodině pomoci snášet, výchovní problémy za ni vyřešit nemožno.

Důležitost a vážnost poslání rodiny opravňuje rodiče požadovat od společnosti pomoc při vytváření podmínek pro stabilitu rodiny, při rozvíjení vlivu na veřejné mínění, aby se rodině dostalo přiměřené vážnosti, aby se ze života co nejvíce vyloučili prvky, které rodinu narušují. Rodinný život v nemalé míře ovlivňuje i práci rodičů v zaměstnání, no i podmínky na pracovišti ovlivňují rodinný život. Dobré a pokojné rodinné prostředí je nejlepší oporou v práci. Součástí pracovní náplně dobrého vedoucího pracovníka by proto mělo být starat se o kolektiv podřízených pracovníků tak, aby se z pracoviště vyloučilo všechno, co by mohlo negativně vplývat na jejich rodiny; sám, ovšemže, má být v tomto ohledu vzorem. Všechno, co má společnost po ruce – společenské organizace, literatura, film, televize, osvěta atd. – mělo by napomáhat stabilitu rodiny, a tak pomáhat plnit tuto náročnou službu rodičů společnosti i celému lidstvu.

Ochranná funkce rodiny. Rodiče jsou povinni starat se o duševní a tělesný rozvoj dětí, o jejich výživu, bydlení a ošacení. Péče o nemocné, i to je jedna ze starostí rodiny, osnovaná na příbuzenských vztazích, které jsou silným činitelem a oporou člověka v rozličných životných situacích. Společnost od rodičů vyžaduje správnou výchovu dětí a péči o ně.

Teplo domova, citová vazba mezi manžely i mezi rodiči a dětmi, jako i mnohotvárné příbuzenské vztahy poskytují nejlepší podmínky pro štěstí člověka. Jsou trvalou součástí způsobu života lidského jedince, nejpřirozenější formou jeho zázemí jako základu jeho spokojenosti a životní jistoty, nejvhodnějším projevem společenského života a šťastného soužití s lidmi od narození do posledního výdechu.

Funkce rodiny se naplňují v rámci interakce rodičů a jejich dětí, příp. jednoho rodiče s dítětem. V průběhu vývoje společnosti se funkce rodiny jako základní společenské buňky interpretovali různě. Vždy se kladl důraz na jinou oblast. Můžeme říci, že dnes se klade důraz na oblast mezilidských vztahů a s tím souvisí i změny v poslaní rodiny z hlediska jejich tradičních funkcí. I navzdory tomu, že reprodukční funkce zůstává i nadále dominantní, vzrůstá význam eroticko-sexuální funkce. Stále větší úlohu v úspěšném fungování rodiny sehrávají vzájemné vztahy a vzájemná láska manželů.

V ostatním čase se osobitně zdůrazňuje i význam výchovní funkce, kterou nemůže dost dobře zastoupit nijaká jiná instituce. Svou úlohu nepochybně sehrává při výchově i škola, no její náplní je především vzdělávání a příprava na povolání. Kdysi se učili děti téměř všechno od rodičů, kterých pozorovali při práci – oni jim dávali základy zručnosti, pracovních návyků, poznatků z jednotlivých oblastí.

V porovnaní s minulostí se změnila i výrobní funkce rodiny. Kdysi byla rodina jako výrobní jednotka soběstačná v tom smyslu, že si vyprodukovala všechno, co potřebovala, od ošacení, přes bydlení až po kompletní zabezpečení výživy. Dnes je rodina konzumní jednotkou, která si obstarává to, co potřebuje, za mzdu získanou prací v zaměstnání. I navzdory tomu však některé činnosti, které se týkají chodu domácnosti jako bytová hygiena, vaření, nakupování a podobně, třeba nadále vykonávat. Realizují se však spíše na bázi vzájemné pomoci a spolupráce všech členů domácnosti; nedělí se už striktně na mužské a ženské práce.

Změny, kterými poznačila současná epocha funkce rodiny, mají i svou negativní stránku. Důraz na sexuální aspekt vede popři zaměstnanosti žen často k nevěře a rozpadu rodin. V “dvoukariérových” manželstvích není zřídkavostí, že se zanedbává výchova dětí, narušují se citové vztahy a všechno úsilí členů rodiny směřuje jen k uplatnění mimo domova. S tím souvisí i pokles populace v rodinách. Nezanedbatelný není ani problém dnešních starých lidí, kteří byli předtím celkem přirozeně začlenění do rodin svých dětí.

Výchovou dětí plní rodina důležitou společenskou úlohu. Rodinnou výchovu nemůžeme totiž chápat jako cosi izolované, ale jedině v úzkém vztahu se společností, s jejími nároky, zájmy, potřebami, ale i problémy. Jinak by se prosazovali jen úzké rodinné zájmy. Pěstování vyšších společenských citů, zájem o život národa a společnosti, o její problémy a další rozvoj mají být trvalou součástí rodinné výchovy. Mezi péči o domácnost a péči o dítě nemožno klást znamínko rovnosti.

S dalším rozvojem společnosti můžeme očekávat, že význam výchovné funkce rodiny vzroste. Z toho plyne, že se bude klást stále větší důraz na kvalifikované plnění této funkce. Nakonec v každé oblasti společenského života se stupňují nároky na vzdělání. Je tedy přirozené, že stoupnou i nároky a požadavky na vzdělanostní úroveň rodičů v oblasti rodinné výchovy, na její kvalitativně vyšší úroveň. Jestliže má být rodinná výchova úspěšná, musí být cílevědomá, plánovitá a systematická; musí se opírat o konkrétní výchovné cíle a o poznatky z pedagogika i psychologie. Bez konkrétního výchovního programu, bez cílevědomé a kvalifikované práce rodičů možno jen těžce očekávat žádoucí výsledky. Proto je nevyhnutné, aby se budoucí rodiče obeznámili co nejdříve s principy rodinné výchovy. Třeba jim umožnit, aby poznávali působivost rodinného prostředí, rodinné atmosféry, která se utváří přičiněním rodičů, atmosféry, v které se na základě vzájemné úcty a lásky i osobního příkladu rodičů formuje nový člověk, nový člen společnosti. Síla rodinného soužití založeném na harmonickém manželském životě rodičů, má pro formování dítěte nesmírný význam. Na dítě působí především to, co kolem sebe vidí. Musíme zdůraznit, že je velmi zlé, když se slova rodičů rozcházejí s jejich skutečným životem, s jejich jednáním. Další život dítěte závisí v prvním řadě od rodinné výchovy; ona předurčuje i jeho zařazení do společenského a rodinného života. V rodině se kladou i základy mezilidských vztahů. Tu se formuje osobnost dítěte. V ní se rozhoduje o tom, či z něho vyroste slaboch, či bude ve svém životě mravné, vytrvalé, anebo naopak lehkomyslné.

Dítě představuje největší hodnotu rodiny. Rodina je formovatelkou mladé generace. Klade základy charakteru, vztahu k práci, k lidem, k životu. Na to, aby vůbec plnila toto své poslání, musí být uspořádaná, zdravá a stabilní, neboť jen harmonická rodina může poskytnout ty nejoptimálnější podmínky pro výchovu. Důležitou úlohu tu proto hrají vztahy mezi manžely – rodiči a citové vztahy mezi sourozenci.

Vychovat dobré, poslušné a usilovné dítě s perspektivou, že bude užitečné společnosti, pro rodiče znamená mnoho se odříkat, mnoho pracovat a v nemalé míře mít i přiměřené vychovávatelské schopnosti. Povinnost obou rodičů je starat se o všestranný duševní a tělesný rozvoj dítěte, poskytnout mu od malička řádnou výchovu, pěstovat v něm mravné vědomí a přesvědčení, poskytnout mu hluboké citové zázemí.

V současnosti možno vidět dva od sebe úplně odlišné postoje rodičů k dětem a jejich výchově.

Jedna skupina rodičů se usiluje dát dětem co nejvíce, zejména to, co se jim v dětství nedostalo. Takovíto láskou zaslepení rodiče od svých dětí nepožadují nijakou práci, neukládají jim nijaké povinnosti. Zapomínají, že radost z vykonané práce má pro dítě nevýslovnou cenu.

Druhou skupinu tvoří rodiče, podle kterých starat se o děti není jejich povinností, ale povinnost státu. Z takovýchto rodin vyprchala láska a vystřídal ji egoismus. Co jaká významná a rozsáhlá je pomoc společnosti, je to jen úsilí pomoci péči a výchově dětí v rodině. Žít v rodině, to je přirozená potřeba dítěte. Dítě musí vědět a cítit, že rodiče ho mají rádi, že je pro ně skutečnou hodnotou. O tento pocit jsou neraz ukráceny i děti, které žijí u svých rodičů, no oni dávají přednost kariéře, autu, chatě a nechávají děti toulat se bez dozoru po ulici. Takovéto děti se neraz ocitnou v rozličných bandách a v nich hledají ocenění, uznání a lásku. Takovíto rodiče mohou být stokrát naslovovzatými odborníky, protože zanedbávají své rodičovské povinnosti, jsou společnosti na škodu, protože jí nabízejí nedobře vychované děti. Nemilované dítě nemiluje. Je uzavřené a egoistické; může z něho vyrost surový člověk, který nepoznal lásku a není schopný lásky.

Jestliže se má dítě správně vyvíjet, potřebuje lásku rodičů, jejich trpělivost, upřímnost i porozumění pro samostatnost, pro potřebu dětské společnosti, v které se chce uplatnit a zaujmout určité postavení; rodiče by měli projevovat porozumění i pro jeho neustálou zvědavost, pohyb, který není projevem samopašnosti, ale přirozeného vývoje a potřeby. Při výchově dítěte třeba neustále zohledňovat věkové i individuální odlišnosti, které jsou mezi dětmi. Třeba respektovat i zájmy dětí, které se odlišují podle věku, pohlaví, ale i individuality dítěte. Při výchově je důležitá především pravidelnost, důslednost a vzájemná důvěra. To úzce souvisí s oceňováním a hodnocením dítěte, které má být pravidelné, ne pouze sporadické.

Dítě třeba motivovat k činnosti a konání spíše kladnými požadavky než zákazy a tresty. I při hodnocení by se měla upřednostňovat více odměna ve formě pochvaly a uznání. To všechno vyvolává u dítěte radostný pocit. Jestliže se při výchově uplatňují spíše tresty a zákazy, dítě začne mít z rodičů strach.

Někteří rodiče však šetří pochvalou. Mylně se domnívají, že dítě by mohlo zpyšnět. Ve skutečnosti je jen velmi málo lidí, na kterých upřímná a zasloužená pochvala působí záporně. Je to spíše vynikající výchovní prostředek. Nakonec každý rodič pozná, jak povzbudivě zapůsobilo na něj uznání na pracovišti. Jistě ho ani nenapadlo, aby po takovéto pochvale zhoršil svůj pracovní výkon. Na dítě založené emocionálněji má pochvala skutečně pozitivní vliv.

Opakem pochvaly je trest. S ním třeba šetřit více jako s pochvalou. Dítě nesvobodno trestat, když je rodič rozčilený, nervózní a podobně. Tehdy totiž trest nemusí být přiměřený provinění. Nezasloužený, nespravedlivý trest může být z výchovního hlediska spíše na škodu jako na užitek. Ale ani odkládat trest není správné, protože dítě po delším čase zapomene na svůj přečin a pocit provinění z něj vyprchá. Potom se mu trest může jevit jako nepřiměřený anebo až nespravedlivý.

Rodiče si mají osvojit určitý pedagogický takt. Ustavičné napomínání, zahanbování a podceňování schopností dítěte, nedostatečný zájem o něj, ale ani přílišná povolnost a nerespektování věkových osobitostí dítěte nepomáhají vytvořit kladný vztah k práci ani k rodičům. Bez příkladu a autority rodičů si těžko představit žádoucí výchovný vliv na dítě.

Výchovu dětí však vůbec nemožno chápat tak, že jsme povinni děti obsluhovat, obskakovat okolo nich. Právě naopak, třeba je učit pracovat, být samostatnými, udělat si určité věci. Práce jde dětem zpočátku dost pomalu, to však neznamená, že ji má za ně udělat matka. Na práci dětí má dohlížet i otec. Každý by se měl podle svých sil a schopností zapojit do domácích prací. Dítě tím nabude nejen pracovní zručnosti, ale i potřebné morální vlastnosti, ozřejmuje si vztah k práci a k jiným lidem, vyvíjí si ochotu pomáhat, pěstuje si vůli a rozvíjí disciplinovanost, má možnost přežít radost z vydařené práce, pocítit úspěšnost, poznat své schopnosti, naučí se ocenit práci jiných, tedy i vlastních rodičů. Když neví, co je práce, i tvrdá práce, neumí ji ocenit ani u druhých.

Jestliže rodič chce, aby ho dítě poslouchalo, musí se nejdříve přičinit o to, aby vědělo a poznalo, co se od něho očekává, co je jeho povinností. Nemůže se domnívat, že dítě přijde samo na to, co by mělo dělat, jak se náležitě chovat. Úlohou rodiče je dítě učit žít, objasňovat mu a odůvodňovat, proč má konat právě tak a ne jinak, učit ho, jak se chovat. Bez jeho pomoci by dítě přišlo jen na nemnoho věcí a neraz až poté, co by se pomýlilo. Přitom však rodič musí respektovat i dítě, jeho zájmy, schopnosti, věkové zvláštnosti, neměřit všechno jen mírou dospělého.

Trpělivý rodič si vždy najde čas vštěpit dětem principy života, základy etiky a společenského chování. Slova poučení se však nesmějí rozcházet se skutečným životem rodiče. Stále třeba pamatovat na to, že příklad rodiče je ten nejúčinnější výchovní prostředek. Jen dobře vychované dítě je přínosem pro společnost.

Život v uspořádané rodině charakterizuje vysoká schopnost její členů přizpůsobovat se jeden druhému. Dítě se tedy již od malička učí lidskému soužití. Jestliže dítě vyrůstalo v neuspořádaných rodinných poměrech, těžce si bude vědět vybudovat v budoucnosti harmonický život, protože jeho představy o rodině jsou zkresleny.

Úsilí rodičů se musí zaměřit na to, aby jejich děti byli schopné založit si raz vlastní rodinu. V porovnaní s ostatními výchovnými institucemi tu má rodina osobitné postavení. Můžeme ji pokládat za jakýsi universální systém, který zprostředkuje dětem model chování, hodnotovou orientaci, postoje k partnerovi opačného pohlaví, k manželství, k rodičovství, k dětem, jiným lidem ku kultuře, materiálním hodnotám a jiné.

Rodina a život v rodině poskytuje tedy dítěti hotový model rodinného života, rodinného soužití. Říkáme, že rodina plní funkci modelu. Tento model však nepřebírá dítě pasivně, vždyť na rodinném životě se i ono aktivně zúčastňuje. Jako člen rodinného kolektivu nejen všechno pozoruje, ale od malička si i přecvičuje způsoby chování. To mu umožňuje, aby se model rodinného života u něho hluboko zakořenil, aby si ho osvojilo jako životní vzor i pro svoji budoucí rodinu. Dítě se tedy přímo a aktivně angažuje na životě rodiny. Získává tu nejen poznatky, ale i návyky a zvyky, které si odnáší jako vklad sociálních, emocionálních a etických hodnot do dospělosti. Rodinný život, rodinné prostředí, manželský život rodičů velmi intenzivně působí na člověka i v dospělosti. Rodiče se tedy jakoby svým životem zúčastňovali i na manželských vztazích svých dětí. Je to nakonec jediný model manželského života, který mohlo dítě důvěrně poznat. I když později hledá své životní vzory mimo rodiny, rodiče zůstávají nadále účinným vzorem.

Rodina sehrává obrovskou úlohu v mravní, citové a estetické výchově dítěte. V tomto ji nemůže nahradit nijaká jiná společenská instituce. Mladý člověk je bytostně spjatý s rodinou, v ní si osvojuje základní prvky životního stylu, tradice, návyky, světonázor, mravní kriteria i politické postoje. Proto ani dobře vybavené rozličné dětské zařízení nemohou nahradit rodinu, vliv rodinného prostředí. I když psychická deprivace v běžných dětských zařízeních jako jsou jesle a mateřské školky nepředstavuje až taký závažný problém jako v dětských domovech či v týdenních dětských jeslích, třeba připomenout, že existuje. Například jesle nemohou plně zastoupit rodinu v citové výchově. Týdenní dětská zařízení jsou rozhodně nevhodné a nežádoucí. Oslabuje se interpersonální vztah matka – otec – dítě. Tento vztah je přitom důležitý nejen pro dítě, ale i pro oba rodiče. Ani jejich vztah není daný – musí být “živený” intimním stykem s dítětem.

Význam rodiny v celkovém procesu výchovy mládeže neustále roste. Její klíčovou úlohou je všestranná péče o děti a jejich výchova. Budovat uspořádaný rodinný život je mravnou povinností každého člověka, ledaže jej Bůh povolal k něčemu vyššímu.

 

25.)Kapitola: Typy rodinné výchovy alias Výchova sourozenců v rodině.

Tak jak se od sebe odlišují jednotlivé rodiny svým způsobem života, tak se odlišuje i sama rodinná výchova v nich.

V některých rodinách se uplatňuje autoritativní výchova, která se opírá o absolutní poslušnost dětí. Rodiče neomezeně vládnou – o rozkazech, příkazech a zákazech se v rodině jednoduše nediskutuje. Nevelmi hledí na to, co si o tom myslí jejich děti. V případě, že dítě se odmítá bezvýhradně podřídit, následuje obyčejně tělesný trest. Děti z takovýchto rodin bývají sice poslušné a svědomité, no zato jsou nesmělé, plaché a nervózní. Některé se později tvrdohlavě postaví proti rodičům. Nechtějí se stále podrobovat jejich přísnosti, lepší řečeno drezúře, uchylují se buď k projevům hněvu a nevraživosti, anebo odmítají například jíst, trucují a podobně.

Opakem autoritativní výchovy je nadměrně shovívavá výchova. Děti z těchto rodin bývají obvykle sobecké i neposlušné. No na druhé straně mívají větší sebedůvěru a bývají v životě podnikavější.

Při krajně náročné rodinné výchově vyžadují rodiče, aby bylo dítě vždy ve všem první. Ve školním prospěchu uznávají jen jednotky, a to i tehdy, když na to dítě jednoduše “nemá”. Takováto výchova vede zpravidla k pocitům méněcennosti, protože ideál, který by rodiče chtěli dosáhnout, dítě není schopné naplnit. Všechno co udělá, hodnotí rodiče jako neúspěch; laťku náročnosti zvedli do takové výšky, že dítě není vůbec schopné ji dosáhnout.

Degradující až brutální rodinná výchova spočívá v neustálém podceňování dítěte. Jeho výkon i usilovnost rodiče permanentně kritizují. Na dítěti hledají a vidí jen chyby. Takovýto přístup působí nejen na dítě, ale i na dospělého depresivně a celkem jistě nevede k pracovnímu nadšení ani tvořivosti, ale spíše k agresivitě anebo ku komplexům méněcennosti.

Příliš velmi úzkostlivá výchova má za následek nesamostatnost dítěte. Samostatnost se dá nabýt jen za předpokladu, že rodiče dítěti důvěřují, že mu umožňují, aby pracovalo samostatně a přitom bralo za své jednání i zodpovědnost. Někdy mívá úzkostlivá výchova kořeny ve zdravotním stavu dítěte. No nezřídka jsou nemoci z dětství již dávno vyléčeny, no přístup k dítěti je i nadále poznačen přehnanou péčí a úzkostlivostí.

Rodinná výchova bez lásky zanechává na dítěti snad nejvýraznější stopy. Citový vztah k dítěti je rozhodujícím činitelem při jeho formování. Rodiče si obvykle nepřiznávají, že své dítě nemají rády, no ono to vycítí. Takovéto nemilované děti bývají často svým okolím označované jako zlé.

O preferující rodinné výchově mluvíme tehdy, když rodiče upřednostňují některé ze svých dětí.

Kořeny citových projevů vůči dětem mívají rozličný původ. Někteří rodiče jsou k dětem laskaví jednoduše proto, že v laskavém ovzduší vyrůstali i oni sami. Jiní měli přísné rodiče a tak uplatňují přísnou výchovu i u svých dětí; pokládají ji za jedinou správnou výchovu.

Vztah rodičů k dítěti však ovlivňuje i jiné aspekty. Například nadanost dítěte, jeho tělesný vzhled, přítulnost a rozdílnost v pohlaví, ale i podoba na matku či na otce, “do rodu” a podobně.

Při laxní rodinné výchově jsou rodiče lhostejní, ba až chladní k dítěti; je odkázáno většinou samo na sebe a rodičům často ani nezáleží na tom, co dělá, kde se pohybuje a podobně. Děti z takovýchto rodin bývají egoistické a mívají problémy se sociálními vztahy.

Při pedocentricky zaměřené rodinné výchově dítě samo určuje, co bude dělat. Rodiče ochotně plní každé jeho přání. Z takovéhoto dítěte vyrůstá egoistický člověk.

Musím ještě vzpomenout patologickou rodinnou výchovu, kterou zabezpečuje patologický rodič – alkoholik, psychopat, sexuální aberant a podobně.

Jaká je tedy správná rodinná výchova? Rozhodně nesmí být příliš autoritativní, ale ani příliš shovívavá. Je důležité, aby byla doslova protkaná láskou k dítěti, porozuměním, přiměřeným kladením požadavek a důsledností. Na dítěti se projeví především tím, že bude citově vyrovnané, veselé, usilovné, vytrvalé, uvědomělé, poslušné a statečné.

Poznáme rodiny vícedětné, ale i rodiny s jediným dítětem. Z tohoto hlediska se kladou na vychovávatelské mistrovství rodičů značně odlišné nároky. Někdy se říká, že ve vícedětné rodině je výchova jednodušší a že z hlediska vývinu osobnosti je pro dítě vhodnější, když vyrůstá v kolektivu sourozenců. Na základě takovýchto úvah se pak o jedináčcích často říká, že jsou obvykle méně disciplinovaní a že jsou egoističtější jako ti, kteří vyrůstají v početné rodině. Domnívám se, že toto je zjednodušený pohled, a to i navzdory tomu, že život poměrně často potvrzuje takovéto zevšeobecnění.

Výchova jednoho či vícera dětí je vždy náročná a může se odrazit stejně pozitivně tak u jedináčka, jako i u dětí z vícedětných rodin. Důležitá je především kvalita rodinné výchovy, která závisí od charakteru otce a matky, od harmonie jejich manželského života, od pedagogicko-psychologických poznatků o výchově a vůbec od celkové atmosféry rodinného života.

Navzdory tomu však nebývá zřídkavostí, že rodiče mnohokrát nevědí, proč v jejich vlastní rodině za těch samých podmínek vyrůstá z každého dítěte jiný jednotlivec, který se jinak chová k rodičům i k jiným lidem. Jednoduše každé dítě je úplně jiné.

Na formování dítěte má vliv výchova, prostředí, v kterém vyrůstá, ale velikou úlohu tu sehrávají i vrozené, zděděné dispozice. Dědičný “dar” se pod vlivem výchovy, prostředí, ale i vlastní aktivity, socializace, sebevýchovy i převýchovy rozvíjí anebo potlačuje.

Kromě těchto individuálních odlišností, které získalo dítě dědičností, ovlivňuje výsledky rodinné výchovy i další skutečnosti. K nim zařazujeme vliv sourozeneckých vztahů. Důležitý je nejen počet sourozenců, ale i pořadí, v jakém přicházejí na svět.

Rodiče se zpravidla jinak chovají k nejmladšímu dítěti a jinak k staršímu či nejstaršímu dítěti.

Nejstarší dítě – tedy první dítě – bývá příchodem nového sourozence neraz zaskočeno. Zpočátku se na nového sourozence velmi těší, ba když je dlouho samo, touží po něm a žádá od rodičů bratříčka anebo sestřičku. I rodiče neraz uvažují o dalším dítěti právě proto, aby první dítě nezůstalo v životě samo, aby mělo sourozence a aby bylo veselejší. Příchodem mladšího dítěte se však situace mění. Rodinný život je na jedné straně sice rušnější a zajímavější, no na druhé straně si starší dítě začíná uvědomovat, že o lásku rodičů se musí s novým sourozencem podělit. Podle toho kolik času a starostlivosti věnují rodiče jemu a novému sourozenci usuzuje, že mladšího mají asi raději než jeho. O pozornost rodičů, která se předtím obracela jen směrem k němu, se nyní nejen musí podělit se sourozencem, ale i vidí, že rodiče se mnoho věnují mladšímu sourozenci. Toto však ještě neumí pochopit. Vidí jen to, že všechno se točí kolem mladšího dítěte, s kterým se podle svých představ nemůže ani pohrát. I rodičům se zdá spíše narozené dítě odrazu jakési dospělejší a podle toho se k němu i chovají. Očekávají například od něho, že se samo obleče, že bude poslušné a že mladšímu sourozenci vždy ustoupí. Žádají od něho, aby mu pomáhalo, strážilo jej a podobně. Takovéto zdánlivě drobné požadavky však činí staršímu dítěti veliké problémy, co může vyústit až do neurózy. Na druhé straně je však možné, že starší dítě získá sebedůvěru, bude si připadat důležité a bude cítit zodpovědnost za mladšího sourozence, a tak z něho vyroste starostlivý a zodpovědný člověk.

Druhé dítě bývá o něco veselejší i méně nervózní; bývá i samostatnější, protože rodiče jsou při jeho výchově a péči zkušenější. Mívá více volnosti. Od svého narození vyrůstá nejen v společnosti dospělých, ale i v společnosti sourozence. Přirozeněji přijímá prvky kolektivizmu, protože pozná jen to, že v rodině třeba brát ohled i na prvního sourozence. K tomu ho vedou i rodiče.

Nejmladší dítě je už výchovně ovlivňované i staršími sourozenci. Obvykle bývá středobodem pozornosti, ba i miláčkem nejen rodičů, ale i sourozenců. Tak může získat větší životní optimismus. Na základě přílišné privilegovanosti však bývá někdy náročnější a méně poslušné.

Z pedagogického hlediska se nedoporučuje dávat dítěti za vzor jeho sourozence. Takovýto přístup by mohl narušit sourozenecké vztahy. Dítě se obvykle neusiluje podobat svému sourozenci. Chce být jiné, chce si zachovat svou individualitu. Jestliže rodiče příliš chválí staršího sourozence (například pro jeho vážnost), druhé dítě se nebude usilovat obsadit rolu vážného (ta je už obsazena), ale překvapí rodinu pravým opakem – bude veselé, více se bude zajímat o sport než o učení a podobně. Chce být samo sebou, a nejen kopií svého sourozence.

Soutěž v jednotlivých oblastech je hnací sílou, no soutěž o prvenství mezi sourozenci navzájem anebo o lásku rodičů je škodlivá. Dítě musí mít jistotu, že ho rodiče mají rády, i když by bylo méně úspěšné než jeho sourozenec.

Vidíte tedy, že úplně stejná výchova dětí v rodině vede neraz k odlišným výsledkům, odlišnost dětí je přirozená. O to náročnější je však rodinná výchova.

 

26.)Kapitola: Jak vychováva ovdovělý rodič alias Výchova dítěte tehdy, když rodiče pracují na směny.

Smrt člověka se dotkne citů všech jeho blízkých. No nejbolavěji se dotkne těch, s kterými dennodenně žil, kterým byl nejbližší a nejmilejší, tedy zejména jeho dětí a jeho manželského partnera.

Smutek a bolest za zemřelým rodičem jsou veliké. A ačkoliv děti žel méně vyjadřují slovy, ačkoliv se hned na druhý den hrají, uvnitř přežívají hluboký smutek. I celkem malé dítě se neustále ohlíží ku dveřím, či se v nich nezjeví ten blízký a milovaný člověk, s kterým mu bylo tak dobře. Ještě sice neví vyjádřit svůj smutek nad tím, že milovaná osoba dlouho nepřichází, no badá a cítí , že i jeho druhý, ovdověný rodič je jakýsi smutný, a to ještě znásobuje jeho žal. Dítě trpí i později, zejména když dorůstá – jakoby se stále ohlíželo, zda-li přece jen nepřijde ten, koho vyčkává – kolem sebe přece vidí, že každý má i otce i matku.

Ztráta takové blízké a milované osoby, jakou je rodič a manžel, jakoby na chvíli zastavila běh času a život této rodiny. Všichni jsou naplněni smutkem. Bolest jen těžko zmírní slova útěchy známých, jediný, kdo ji léčí a zmírňuje je jen čas. Rodina se pomalu přizpůsobuje nové situaci. Jakoby se podobala nemocnému, kterému amputovali jednu nohu, a nyní se učí chodit, tak i ovdovělý manžel se učí žít a vést rodinu sám.

Úloha otce i matky, laskavého i přísného rodiče, stala se úlohou jednoho. Není to však tak lehké. Navzdory tomu nemusí z hlediska výchovy dítěte vzniknout až také problémy jako v rodině, v které zůstal též jen jeden rodič, ale pro rozpad rodiny rozvodem.

Zemřelý rodič může být pro dítě vzorem i po smrti. Žijící rodič jistě dítěti neraz připomíná, že nebohý tatínek anebo maminka by měli z něho radost, že by podobně konal i on atd. A i kdyby se ovdovělý rodič rozhodl vstoupit do manželství, není proč nebohého před dítětem vzpomínat ve zlém. A obyčejně to tak ani není. To už nemožno tvrdit o všech rozvedených. Neraz takovíto rodiče před dítětem shazují jeden druhého – a jestliže to i nedělají, dítě možná pohlíží s výčitkou v oku i na rtech na rodiče, který je opustil. Zemřelému nemožno smrt vyčítat.

Tedy výchova dítěte, kterému umřel jeden z rodičů, je sice náročná a nelehká, no sama tato skutečnost nemusí z výchovného hlediska působit negativně. Je velice důležité, aby žijící rodič přistupoval k výchově cílevědomě, aby se usiloval co nejvíce a co nejlépe zastat výchovní úlohu nebohého.

Může se však stát, že situace přesáhne výchovné schopnosti a možnosti žijícího rodiče. Například: ovdověný otec má dospívající dceru. Dívka čeká radu v takzvaných ženských problémech. Ne vždy je to lehké pro otce i pro dceru. Ne každá dívka se umí s takovýmito problémy obrátit na otce. Bude pak správnější, když se otec postará o to, aby dívka měla možnost promluvit si důvěrněji s některou tetou z rodiny anebo s učitelkou, aby nezůstalo bez správného vedení, případně aby nebylo odkázané jen na poučení od kamarádek, co by nemuselo kladně působit na její další formování.

Komplexnost výchovy dítěte předpokládá, že se na výchově zúčastňuje muž i žena, neboť jen tak se zabezpečí, že výchova nebude jaksi jen čisto ženská anebo jen čisto mužská. Ovdověný partner by si to však neměl vysvětlovat jen tak, že právě v zájme výchovy dítěte by se měl čím dříve oženit anebo vdát, protože s příchodem nevlastního rodiče do rodiny souvisí mnohé osobitné výchovní problémy.

V rodinách, v kterých vychovává dítě jen jeden, ovdověný partner, nebývá zřídkavostí přílišná benevolentnost vůči dítěti. Ovdověný rodič jakoby chtěl takto nahradit dítěti ztraceného rodiče. I dítě – poloviční sirotu třeba vychovávat s láskou, ale i v přiměřené disciplině. Výchova bez disciplíny není výchova. Disciplina je nejen prostředek, ale i výsledek výchovy. Ve výchově má místo právě v zájme dítěte.

Všeobecné zásady výchovy dítěte v rodině jsem již shrnul. No jsou rodiny, v kterých se vyskytují určité výchovní problémy souvisící s pracovními povinnostmi rodičů, zejména když pracují na směny. I pro takovéto rodiny platí ve všeobecnosti to, co jsem řekl o výchově dítěte v rodině. Rozdíl je spíše v dělbě této úlohy mezi manžely. I zde platí, že práce a osobní příklad jsou nejúčinnější výchovní prostředky. Jestliže otec poučuje syna jen slovy o tom, že moderní muž úplně samozřejmě vykonává i domácí práce a zúčastňuje se i na výchově dětí, ale sám doma nepohne ani prstem, těžko přesvědčí syna jak je důležité pomáhat při domácích pracích a mít účast na vedení domácnosti. Dělba povinností v rodině a domácnosti mezi mužem a ženou by měla být čímsi samozřejmým i tam, kde rodiče nepracují na směny. O to důležitější a náročnější je tam, kde manželé pracují na směny – zde se od nich obou i v práci i ve výchově dětí očekává větší samostatnost a rozhodnost, protože když je jeden partner doma, druhý je v práci, z čeho můžou vzniknout určité výchovní problémy. Dítě brzy zaregistruje, že předpolednem třeba dodržovat příkazy jednoho rodiče, popoledni druhého. Velmi lehko se může stát, že co jeden rodič předpolednem nedovolil, dovolí druhý rodič popoledni. A tak dítě začne spekulovat. Proto je velice potřebné, aby oba rodiče respektovali, co řekl jeden z nich, a to i tehdy, když ten druhý není doma, aby dítě čím dříve a co nejvíce pochopilo, že rodiče jsou zajedno.

Přitom si oba dva rodiče aspoň z času na čas musí najít chvíli na rozhovor o tom, jak se jim daří výchova dítěte. Nestačí dorozumívat se lískami anebo telefonicky. Je víc jak nevyhnutné, aby dítě nabylo pocit, že ten rodič, který je právě doma, počíná si stejně jako rodič, který je v práci. A je správné a potěšitelné, když ten pocit mají i oba rodiče.

 

27.)Kapitola: Výchova dítěte prarodiči alias Když dítě začne dospívat.

Rodina v minulosti, to bylo pokope více příbuzných jako dnes. Do jedné rodiny patřili prarodiče, jejich děti se svými rodinami, strýcové, tety, množství sestřenic a bratranců.

Dnes jako rodinu chápeme jen manžele a jejich děti. Dnešní mikrorodina nezahrňuje ostatní příbuzenstvo,nežije s nimi společně. Kontakty s dalším příbuzenstvem jsou více – méně pouze příležitostné. I prarodiče dnes žijí většinou už samostatně. Společnou domácnost s novou, mladou rodinou tvoří obyčejně jen pro nedostatek bytů. Jen co mladí manželé mají možnost získat byt, zpravidla se osamostatní.

V těch rodinách, kde mladá rodina žije společně s prarodiči, bývá starost o obě domácnosti na prarodičích. Starosti s vedením domácnosti mladé rodiny, včetně vaření, uklízení i výchova vnoučat nejčastěji dolehnou na babičku. Výchova vnoučat však neraz připadne i těm prarodičům, kteří nežijí s mladou rodinou v jedné domácnosti, nezřídka tak, že si vnouče seberou k sobě, do své domácnosti. Najdou se však i rodiny, v kterých pomoc prarodičů přijmou jen v krajném případě.

Ačkoliv beru s vděčností na vědomí přímo masové zapojení se prarodičů do pomoci mladým rodinám, nemohu obejít i určité negativní vlivy, které na mladou rodinu jako následek takovéto pomoci působí. Nejedni prarodiče již mají na svědomí, že se jejich děti dostali až do soudní síně před soudce, kteří je měli rozvést, protože nerozlišovali, co je pomoc a co už znamená míchat se do osobních věcí mladých manželů. Zpravidla jde o nekritické nadržování svému dítěti a nepochopení jeho manželského partnera, pro ně vždy cizího a podle toho i posuzovaného.

I výchovní vliv prarodičů na vnouče má rub i líc. Vnoučeti se od prarodičů dostává mnoho ponaučení, citu, lásky. Mezi prarodiči a vnoučetem bývá zpravidla veliké citové pouto. No v určitém ohledu nemusí být výchovný vliv prarodičů na vnouče vždy nejlepší.

Mladí rodiče obyčejně s nadšením přijmou ochotu prarodičů starat se o vnouče – a protože ponuka je velkorysá, bez delšího uvažování svěří dítě do péče babičce, anebo oběma prarodičům, přitom však pečlivě neuváží, zda-li se prarodiče vůbec ještě hodí na takovouto zodpovědnou úlohu. Jestliže nebývají s prarodiči spolu v jedné domácnosti, neváhají svěřit jim dítě do péče třebas i na celý týden a domů si ho seberou jen v neděli. Aby se nemuseli zatěžovat nedělným nákupem, neraz si to vyřeší i tak, že přijdou k prarodičům na neděli i oni. Jednoznačně možno říci, že takovýto kontakt s rodiči dítěti nestačí.

Babička je dobrá, něžná, dítě ji má rádo, manželé si žijí poměrně bezstarostně. Život v prvních letech dítěte plyne zdánlivě bez komplikací. Když však dítě je dítě větší, neraz začínají být rodiče s jeho chováním nespokojní. Není zřídkavostí ani ostřejší výměna názorů s prarodiči – jenže tehdy už může být pozdě. Dítě už dostalo základy, budovali je však prarodiče – mladí rodiče si odrazu povšimnou, že je nebudovali podle jejich představ. Začne se ofenzíva převýchovy. Ta se však už nemusí podařit, protože převýchova je těžší než výchova. To, co se zakořenilo, třeba nejdřívě vykořenit a vybudovat nanovo. A to je už složitý proces, protože každé věkové období má svoje specifika. Člověk se sice učí celý život, jednotlivé životní období a v nich získané návyky se však nedají vygumovat jen tak jako soubor na CD.

Rozhořčovat se nad prarodiči je zbytečné. Oni se usilovali dát vnoučeti podle svých možností co nejvíce. Je zbytečné pracovat i na převýchově prarodičů. Každé životní období představuje optimální podmínky pro tu – kterou činnost. Prarodičům patří zasloužený oddych, mladým rodičům výchova vlastních dětí. Zbavovat se této povinnosti se nemusí vždy vyplatit. Přitom, samozřejmě je třeba rozlišovat mezi občasnou výpomocí prarodičů a trvalou starostlivostí o vnoučata, respektive i o celou mladou rodinu.

Když se mladí rodiče již rozhodli svěřit výchovu dětí prarodičům, pak nesmějí zůstat bezstarostně bokem, ale musí být s dětmi den co den v kontaktu, aby tak ani na chvíli nechyběl jejich rodičovský výchovní vliv.

Jen stálý kontakt s dítětem, společně prožité chvíle pomáhají budovat hlubokou citovou náklonnost mezi rodiči a dítětem. Jen v trvalém kontaktu a starostlivosti o něj má dítě možnost pocítit, že rodiče ho mají skutečně rádi a že jsou s ním rádi. To mu dodává pocit jistoty a spokojenosti a klade základy v lidském životě takové velice důležité citové oblasti, aby bylo později schopné včlenit se mezi lidi a umět s nimi žít. Bez citové základně dobře vybudované v rodině se těžko později budují dobré mezilidské vztahy.

Z odborného hlediska se duševní vývin dítěte rozděluje na mladší školní věk od 6 do 10 let, střední školní věk od 10 do 12 let, starší školní věk, puberta – od 12 do 15 let a období adolescence – od 15 do 18, případně 22 let. U chlapců se vývin posouvá asi o dva roky později v každém období.

Každé období má určité zvláštnosti, které třeba brát při výchově do úvahy. První fází výchovy dítěte je výchova rodinná, na ni navazuje výchova školská a nakonec sebevýchova. Rodinná výchova tedy klade základy školské výchovy a sebevýchovy. Vplývá na dítě velmi silně, zejména proto, že je spojena s rozvojem a upevňováním citů a rodinných vztahů. V rodině jako v primární výchovné instituci vycházíme zejména ze zákona vzájemné lásky, v společnosti je však základným měřítkem zákon spravedlnosti – a právě v tom je podstatný rozdíl mezi rodinou a společností. To je jedna z příčin, proč má vliv rodiny tak hluboké kořeny. A právě proto rodinná výchova má být přemyšlená a cílevědomá. Jak s tím porovnat fakt, že rodiče, kteří mají na dítě nejmocněji výchovně vplývat, obyčejně nejsou na toto zodpovědnou úlohu dostatečně připraveni – většinou ani neznají věkové, psychologické a biologické zvláštnosti svého dítěte?

Do 6 roku života je dítě téměř úplně závislé od svých rodičů. V tomto období vznikají zárodky podstatných charakterových vlastností a v něm se naznačuje a upevňuje další dotváření osobnosti. Například odloučení matky od dítěte v tomto věku může mít za následek plytkost emocí, špatnou společenskou přizpůsobivost a podobně.

Největší výchovné starosti v rodině obyčejně způsobí děti v období puberty.

Hned na počátku si pokládám za povinnost upozornit na nezanedbatelný fakt, že ve fyzickém vývinu současné generace nastaly určité změny. Stoupla průměrná výška a hmotnost těla. Mládež tělesně dospívá dříve jako v minulosti, na druhé straně však její příprava na život, podmíněna neustálým technickým a vědeckým pokrokem vyžaduje více času. Pohlavní zralost se u dívek začíná projevovat menstruací kolem 12 až 13 roku, u chlapců polucí kolem 15 až 16 roku. Dnešní dívka je tělesně úplně zralá kolem 16 roku, chlapec kolem 18 roku. To je však jen tělesná zralost. Sociální zralost přichází později. Psychická struktura mladého člověka se ještě stále vyvíjí a dotváří. Možno sledovat přestavbu celé jeho osobnosti. Na kvalitativně vyšší úroveň se dostává rozumová činnost, neustále přibývají nové vědomosti a zkušenosti. Nastává veliký rozmach fantazie. Obraznost je často ještě rojčivá, proto mládež tak ráda čte životopisy velikých lidí, cestopisy, hrdinské romány a i sama nezřídka touží po hrdinství, dobrodružné knihy, knihy o vesmíre, objevech a podobně.

Myšlení 15 – letého chlapce anebo dívky je už více – méně na úrovni dospělého člověka. Již se neorientuje jen na konkrétní a známé věci jako v předešlých letech, ale zaměřuje se na vzdálené, předtím nepoznané. Pozoruhodně se tedy rozvíjí abstraktní myšlení.

I řeč zaznamenává rozvoj. Dospívající používá více abstraktních slov a pojmů. Vyjadřování myšlenek je stále bohatší, až nakonec řeč dospívajícího se ničím neodlišuje od řeči dospělých. Značně se rozvíjí paměť, zejména slovně-logická, definitivní podobu však nabývá až po 20 roku.

Pro období dospívání je příznačné pěstování vůle, zaměřené na činnost a překonávání těžkostí; navíc má nesmírný význam pro úspěšnost v jakékoliv budoucí činnosti.

Období puberty je tedy obdobím velikých tělesných a duševních proměn. Je to čas začínající se sebevýchovy, sebehodnocení, no i kritického hodnocení dospělých, kdy se nejtěžší snáší zesměšňování, ačkoliv samo toto období je poznačeno cynismem. Dítě si začíná uvědomovat, že je stále méně závislé od dospělých, začíná se osamostatňovat, co si rodiče nezřídka vysvětlují jako nevděčnost. Zjevují se první lásky, většinou bez touhy a úsilí o tělesné sblížení. Je vidět ještě značný ostych u chlapců i u dívek. Je to období, v kterém si mladí od dospělých vyžadují mimořádný takt, jemný přátelský přístup, přiměřenou pochvalu a důvěru. Pochvala, uznání, úspěch i důvěra mají na mladého člověka blahodární účinek.

Mladí lidé v pubertě jsou, jak se říká, samá ruka, samá noha. Jejich pohyby jsou nemotorné. Není správné, jestliže si z dítěte pro jeho nemotornost utahujete. Třeba mu spíše vysvětlit, že je to v jeho věku přirozené, že z toho časem vyroste a bude také obratné a šikovné jako ostatní. Děti přežívající toto období třeba poučit o tom, jaký je pro jejich správný a zdravý vývin potřebný sport.

U nás 15-tiletí mladí lidé dostávají občanský průkaz, tím jakoby byly přijati mezi dospělých. Patnáctiletí, to už nejsou děti, no ještě nejsou ani dospělí. Nebýt ani dospělým ani dítětem není nejpříjemnější. Proto tělesné tresty v tomto věku už vůbec nejsou na místě.

Mládež v pubertě se velmi chce od dospělých odlišit účesem i oděvem.

Účes je právě v tomto věku jakýmsi kompenzátorem vnitřní rozpolcenosti, nejistoty při hledání sebe samého. Udělat si v tomto období posměch z účesu dítěte je něco tak urážlivé jako udělat si posměch z rozumových anebo pracovních schopností dospělého. Patnáctiletému záleží více na účese, dvacetiletý si už více zakládá na tom co umí. V rámci toho, co je slušné a čisté, dopřejme mladému projevit svou mladost a odlišnost od dospělých. Chápejme to jako přechodný jev, přiměřený tomuto období. Nehledejme v těchto často nevinných projevech mladosti hned mravní úpadek, chuligánství, protože to vyrůstá z jiných, charakterových defektů.

Mezi mládeží v tomto věku se neraz setkáváme s drzým chováním a velice kritickým postojem k dospělým. Nevhodné chování u nich neraz vyplývá z hledání vlastního “já”, pramení z příliš velikého sebevědomí, no neraz i z pocitu méněcennosti.

K vlastnostem tohoto období patří i hádavost. Nejeden rodič možná zažil něco podobné: dítě se s ním do krvi hádalo o nějaké věci, no o chvíli se telefonicky pohádalo s přítelem a – obhajovalo názor rodiče. Co si o tom myslet? Jde o provokaci, takovou typickou pro období dospívání. Dítě z toho vyroste a později může být z něho skutečně taktní diskutér.

Takovéto zvláštnosti třeba při výchově brát do úvahy, přitom je však nesvobodno přeceňovat a dítěti všechno tolerovat.

Velmi důležitým formujícím činitelem v tomto věku je názor kamarádů, rodičů, učitelů. Jestliže dítě jeho prostředí povzbuzuje a uznává za šikovné, bude se o to skutečně usilovat. Jestliže se však o něm bez přestání mluví jen špatně, nepřímo si takovýto názor osvojí i samo a podle toho se i začne chovat.

Mezi dospívajícími často můžeme vidět přeceňování vlastních sil, rychlé nadchnutí se pro určitou věc, ale i rychlé ochabnutí. Takovéto projevy třeba opatrně, taktně s pochopením a s respektem těchto přirozených proměn výchovně formovat.

Dospívající se neraz jeví dospělým ve zkresleném zrcadle jako lenivý. Pro toto období je příznačná větší únavnost dítěte, zapříčiněná disproporcionalitou vývinu orgánů a celého organismu. Souvisí to s množstvím vnitřních změn, s regulující funkcí ústřední nervové soustavy, která zaostává za prudkým růstem kostry a svalů, čím se dočasně narušuje i koordinace pohybů.

Tempo vývinu není u všech dětí v stejném věku stejné. Nemožno tedy vývin dítěte, tělesný i duševní, porovnávat s vývinem jeho vrstevníků. V posledních ročnících školní docházky možno nejvypukleji pozorovat, že žák, který tělesnou výškou zaostává za ostatními v třídě, neraz je co do výšky nejen doběhne, ale dokonce ještě i předběhne.

Dobrá výchova je to nejcennější, co možno dítěti dát. No ani výchova není všemohoucí, na formování osobnosti dítěte má významný podíl i prostředí, v kterém dítě vyrůstá, dědičnost a aktivní účast mladého člověka na výchově. Ani jeden z těchto faktorů nesvobodno přeceňovat ani podceňovat, protože jsou navzájem velice úzko spjaty. Výchova, to nejsou jen požadavky, které musí dítě splnit. Je to i pomoc při řešení životních problémů – právě proto by se rodiče měli co nejlépe obeznámit s vývojovými osobitostmi dítěte v tom – kterém věku.

Výchova dospívajícího si vyžaduje úctu k dítěti, výchovu slovem i příkladem, které si nesmějí protiřečit, důslednost. Trestáme spravedlivě a přemyšleně. Pochvala aktivizuje dítě, aby plnilo úlohy stále lépe, utváří u něj zdravé sebevědomí, proto ji používáme i jako prevenci, musí být však zasloužená a přiměřená. Oba rodiče mají postupovat při výchově jednotně. Je důležité, aby dítě konalo z přesvědčení, že to, co koná je správné, protože jen tehdy bude konat samostatně, a to i tehdy, když naň nebudeme dohlížet a kontrolovat jej.

U třináctiletých až patnáctiletých pubescentů se výrazněji jako v předcházejícím vývojovém období projevuje úsilí trávit čas ze sobě rovnými vrstevníky. Skupiny kamarádů sehrávají velikou úlohu v sociálním vývoji jedince, no v období dospívání mají osobitný význam. Pubescent se usiluje v něčem vyniknout, a tak chce získat uznání v skupině sobě rovných. Přátelství utvářená v tomto věku jsou obvykle velmi silné a trvají dlouho. Ušlechtilé přátelství založené na vzájemném porozumění má veliký podíl na duševním a morálním rozvoji dospívajícího. Pomáhá mu rozvíjet ušlechtilé city, například solidaritu, oddanost, ochotu pomáhat, obětavost, sebeovládání a jiné. Mladý člověk se usiluje být lepším v chování i v učení.

Kolem 14. až 15. roku se probouzí i citová náklonnost k opačnému pohlaví. Vznikají první lásky, které mají charakter erotického vztahu a zájmu. Je to období velmi emotivní. Zájem o opačné pohlaví a zamilovanost mobilizují touhu být lepším. Mladého člověka vedou k sebezdokonalování, k převýchově a sebevýchově.

Dospívání je velmi křehkým obdobím v životě člověka, a proto si vyžaduje od rodičů citlivý přístup, taktnost a upřímný zájem.

 

28.)Kapitola: Co rozumíme pod mravní a citovou výchovou dítěte alias Sexuální výchova dítěte v rodině.

Výchova je cílevědomé a plánovité působení dospělých na formování mládeže. Je zaměřená na širokou škálu oblasti života a realizuje se v rozličných složkách. Těžištěm rozumové složky výchovy je zejména škola. Pracovní, tělesná a estetická složka výchovy se uskutečňuje v škole i v rodině. Těžištěm rodinné výchovy je výchova mravní, citová a sexuální.

Škola je místem výchovno – vzdělávacího procesu, to znamená, že celý vyučovací proces je naplněn všestrannou výchovou.

Složky výchovy se nedají izolovat jedna od druhé, mezi sebou navzájem velice úzce souvisí. Těžko si představit například mravní výchovu bez výchovy pracovní a naopak, tělesnou výchovu bez mravní, rozumové, pracovní anebo estetické atd.

Protože moje úvahy se zaměřují na výchovu rodinnou, věnuji prvořadou pozornost zejména těm složkám výchovy, které dominují právě v rodinné výchově.

Mravní výchova je nejstarší složka výchovy. Tvoří jakousi červenou nit v celém procesu formování osobnosti.

Úlohou mravní výchovy v rodině je vypěstovat u dětí mravní vlastnosti, a to ve vztahu k lidem: úcta k člověku, přátelství, zdvořilost, taktnost, slušnost, kulturnost, humanismus, spravedlnost, upřímnost, spolehlivost, věrnost a jiné; ve vztahu k práci: pozitivní vztah k práci, pracovitost, disciplinovanost a jiné; i ve vztahu k sobě samému: skromnost, sebekritičnost, zdravé sebevědomí, čestnost, sebeovládání, pevná vůle a jiné.

Důležitou úlohou rodinné výchovy je tedy pěstovat mravní, charakterové a vůlové vlastnosti, mravní návyky a zvyky, mravné vědomí, mravní přesvědčení a mravní postoje, motivy a city.

Neméně významné poslání má rodinná výchova i ve světonázorové a vlastenecké výchově, ale i ve výchově k manželskému životu a rodičovství.

Cílem mravní výchovy v rodině je vychovat z dítěte člověka s ušlechtilými mravními vůlovými a charakterovými vlastnostmi.

V mravní výchově uskutečňované v rodině spočívají základy celého obsahu mravní výchovy. Právě v rodině se dítě učí dobrému vztahu k lidem, a to na vztahu k rodičům, sourozencům, příbuzným a známým. V rodině nachází model svého postoje a vztahu k jiným lidem. Čerpá to názorně ze života rodičů, z jejich vztahu k sobě navzájem i ostatním lidem. V mravní výchově hraje velice důležitou úlohu cit, proto i veliká část mravní výchovy připadla právě rodině vybudované na nejhlubším citu vzájemné lásky, proto je i jejich osobní život tím nejpůsobivějším vzorem a výchovním činitelem.

V rodině se dítě přiučuje uvědomělé disciplině a pěstuje si vůli, co napomáhá práce, činnost, plnění povinností. V ní získává první informace o nevyhnutelnosti žít v kolektivu, mezi lidmi, o humanismu. Ani výchova k vlastenectví se nezačíná až v škole, ale už vytvářením vztahů k rodičům a sourozencům, k rodné obci a přes tyto vztahy postupně i vztahů k vlasti a k lidem ostatních zemí. V chování otce k matce a naopak dítě hledá svůj model chování a vztahu mezi mužem a ženou. Sexuální výchovu si jen těžce možno představit bez mravní a citové výchovy. Ba ony v jistém smyslu musí předcházet sexuální výchovu.

I kulturnost chování člověka je do veliké míry výsledkem rodinné výchovy. V rodině by se proto mělo neobyčejně dbát na chování, řeč a konání. Nespoléhat se na to, že vždyť nás nevidí, neslyší nik cizí. Vidí a slyší Vás Vaše dítě, všímá si Vás velice pečlivě a hned se usiluje napodobit, co vidělo a slyšelo. Je přesvědčené, že tak je to nejlépe, vždyť otec a matka by mu přece nepředváděli, co není dobré a hezké, cosi, co se nesluší, za co by se muselo venku stydět.

Rodič, který chce vypěstovat v dítěti zdravé sebevědomí, měl by ho pěstovat společně se skromností. Sebevědomí se pěstuje pomocí pochvaly a uznání, eliminuje se zdůrazňováním záporných vlastností.

Ani čestnost nepadá do lůna sama od sebe. Rodič ji pěstuje pozitivním zdůrazňováním a eliminuje negativním působením – podezíráním, nedůvěrou, zastrašováním. Čestnost velmi úzce souvisí s pravdomluvností.

Je velice důležité, aby dítě vždy vědělo, co třeba dělat, aby to i vědělo udělat a i chtělo udělat. Rodič ho vede cvičením, čím dítě získává návyky a zvyky správného chování, až nakonec dospěje k morálnímu přesvědčení a upevní se v něm morální vlastnosti, pomocí kterých pracuje dítě dále na vlastní morální sebevýchově a sebezdokonalovaní. Kritériem mravnosti člověka je jeho konání.

Mravní výchova se zaměřuje na intelekt: přesvědčování, vysvětlování, rozhovor; na vůli: cvičení a činnost; na city: povzbuzování a trestání. No nejdůležitějším prvkem mravní výchovy v rodině je osobní příklad rodiče.

S citovou výchovou dítěte se začíná už v kolébce. V dítěti se už ve včasném věku probouzí hluboká citová náklonnost k rodičům. Rodiče tento proces napomáhají tím, že se s dítětem mazlí, hrají, tulí se k sobě, pěstují ho. Tak dítě poznává, že i rodiče ho mají rády. Z toho v něm vzniká pocit spokojenosti a jistoty, nevyhnutelná podmínka zdravého duševního i tělesného rozvoje. Ani starší dítě nemá co jen na chvíli zapochybovat o tom, zda-li ho rodiče mají rády. Mohlo by to pro něj znamenat nejeden nežádoucí stres.

Navzdory veškeré zaneprázdněnosti moderních rodičů by si otec i matka měli najít pro dítě čas, v kterém by se mu věnovali s láskou, a měli by být v kontaktu s dítětem, i když jsou mimo domova. V dítěti nesmí skrsnout pocit, že jen co se rodič vzdálí z domu, už na něj nemyslí. Někteří rodiče jaksi tají před dítětem svou lásku k němu, no mnohem zjevněji a zřetelněji ho trestají. Takto jakoby si chtěli zabezpečit a utvrdit rodičovskou autoritu. Zapomínají, že jestliže je dítě poslouchá jenom proto, že ho za neposlušnost mohou potrestat, dospěli vlastně k drezúře, používané při výchově zvířat. Dítě učíme, že má poslouchat uvědoměle, chápajíc, že plnit úlohy je nevyhnutelnost. Na dosažení takto chápané uvědomělé discipliny je nevyhnutelná vzájemná důvěra. A důvěra dítěte vůči rodičovi je možná, jen když dítě ví, že rodič ho má skutečně rád, jestliže je mezi nimi silná citová vazba a jestliže splnění povinnosti žádá rodič od dítěte pro jeho dobro.

Rozvoj citové oblasti se v rámci rodinné výchovy uskutečňuje na základě osobního příkladu – dobrého vztahu mezi rodiči i mezi sourozenci. Významnou úlohu tu sehrávají například i společné hry s dětmi, společné rozhovory, společná práce, společný odpočinek, společné výlety do přírody a podobně.

Citovou náklonnost neprojevujeme dítěti jen tím, že se s ním mazlíme. Projevuje se i tónem rodičova hlasu, gestem , mimikou, výrazem očí a podobně. Jestliže je dítě přesvědčené, že ho rodiče mají rády, s větším pochopením přijme od nich i výčitku, případně i trest.

Láska je to nejcennější, co rodič může dítěti dát.

Dost často se mezi rodiči rozebírá otázka: Starat se o sexuální výchovu v rodině anebo ne?

Hned na začátku si třeba ujasnit, že sexuální výchova vůbec není totožná s výchovou na rodičovství, ale je jen její součástí. Vychovávat na rodičovství znamená utvářet, formovat celou osobnost člověka, působit na ni všemi složkami výchovy – výchovou rozumovou, mravní, tělesnou, pracovní a estetickou.

V rodinné výchově se nedá vyhnout sexuální výchově a poučení o pohlavním životě člověka, ba rodič by se ani neměl usilovat vyhnout se těmto základním poučením. Třeba si uvědomit, že přednáška lékaře v škole pro celý kolektiv třídy anebo dokonce vícerých tříd, pro chlapce současně s dívkami, není nejšťastnější formou pohlavní výchovy a plní vlastně jen ponocnou úlohu – měla by doplnit poučení rodičů a dopovědět to, co rodiče nevěděli anebo nechtěli říci. O nevhodnosti jakýchkoliv jiných forem takzvané sexuální výchovy ve škole již ani nemluvě.

Proto by první informace o sexualitě, pohlavnosti měli poskytnout dětem právě rodiče, nejlépe otec synovi a matka dceři. I když mnohým rodičům stud brání mluvit se svými dětmi o pohlavnosti a nemálo otců a matek není vůbec připravených splnit tuto úlohu, přece jen nemožno odvolat dávno platnou a i rozumově a citově dokázanou zásadu, že právě rodič je nejpovolanější poučit dítě o všem, co souvisí s pohlavností. Vždyť jenom on může s náležitou vážností, důvěrou a skutečně nejlépe přiblížit se k dítěti. Právě jemu musí a má nejvíce záležet na tom, aby si jeho dítě raz vybudovalo šťastný manželský život, pokud ho Bůh snad nepovolal k něčemu vyššímu. Pohlavní pud je u člověka velmi silný a ani jeden rodič ho nezmenší tím, že si bude před přirozenými problémy dítěte zavírat oči.

Důležitým prvkem sexuální výchovy jsou sami rodiče. Již jsem vícekrát zdůraznil, že rodič nevychovává jen slovem, ale i zejména celým svým životem, a to i tehdy, když není společně s dítětem. Pozornosti dítěte neujde nic, ani to, když se rodič pobírá jít spát, ani slova vyslechnutá skrze zatvořených dveří. Ve výchově v rodině není maličkostí, neboť neraz právě to, co se dospělým zdá jako maličkost, má na dítě doslova převratný vliv.

Rodiče neraz kladou otázku: Jak vlastně vysvětlit dětem, co je pohlavnost a jaké problémy s ní souvisí? Jedni se uchýlí k vymyšleným pohádkám o čápovi, a tedy celou věc dítěti úmyslně vysvětlí nepravdivě. Jiní rodiče jsou zas za to, aby se dětem řekla skutečná pravda. Přitom jako všude, i zde – a zejména zde – platí zlatá střední cesta. Dítěti třeba říci pravdu, třeba ji však formulovat přiměřeně věku. Nakonec – tak to činíme v celém výchovně-vzdělávacím procese: neučíme dítě například v matematice řešit hned složité rovnice, ani v gramatice mu nedáváme rozebírat složité věty, ale začínáme postupně, od samého počátku, přiměřeně věku, zkušenostem a vědomostem.

I pokud jde o pohlavnost, pro každý věk dítěte jsou typické určité otázky. J. Boroš ve své knize Základy psychológie, Bratislava, SPN 1987 například píše, že 4 až 5 leté dítě si už všímá pohlavní rozdíly a ptá se, jak přicházejí děti na svět. Sedmileté děti už jeví zájem o porod, 8 až 10 leté děti chtějí vědět, co je s dítětem před porodem a jak se dostane do těla maminky. Obyčejně 11 až 13 leté dítě nejčastěji zajímají otázky související s pohlavním dospíváním. Otázky týkající se pohlavního styku převládají v 15 roku. I tu můžeme vidět určité rozdíly v zájmech. Dívky se více zajímají o průběh těhotnosti a porodu, chlapce zas více zajímá, jak nastane oplodnění. V 16. až 17. roku se otázky kroutí kolem pohlavní stránky lásky, pohlavních nemocí, pohlavních úchylek, antikoncepci a podobně. Otázky týkající se manželství a rodičovství se vyskytují zejména kolem 17. až 19. roku. Mladých neraz například zajímá, zda-li je pohlavní zdrženlivost škodlivá. Není pravda, že by pohlavní zdrženlivost mladým lidem škodila. Mýlí se každý, kdo si myslí, že pohlavní pud je taká jistá potřeba jako potřeba jest, pít anebo dýchat.

Na samém začátku cílevědomé sexuální výchovy má stát výchova úcty vůči druhému pohlaví a vůči pohlavnosti vůbec. Až pak má následovat poučování o úloze a činnosti pohlavních orgánů, o oplodnění, těhotenství a porode a o pohlavní hygieně a na samém konci o pohlavních chorobách a pohlavních úchylkách.

Dítě neochráníme před pohlavností tím, že se rozhovoru o těchto věcech budeme záměrně vyhýbat. I ono se přece setkává v životě s pohlavností a jejími projevy a s velikými obavami bychom sledovali jeho vývin, kdyby nebylo na tuto stránku života připravené, kdyby ho o ní nepoučil ten nejpovolanější – vlastní rodič. Ulice mu jistě poskytuje poučení i o této oblasti lidského života, jenže nepřiměřené. Jestliže se takovéto poučení dostane nepřipravenému dítěti, které v rodině drželi jako v skleníku, může ho neraz i podstatně narušit, ba až změnit jeho životní cestu. Pak je už na upřímnou radu a poučení od rodičů obvykle velice pozdě. A bohužel, nestává se to velmi zřídka.

Pohlavní výchova v rodině, to nejsou jen poučení slovem a příkladem rodiče. Dítě třeba přiměřeně pracovně zaneprázdňovat, otužovat, umožnit mu věnovat se sportu a jiným ušlechtilým zájmům, a tak vybíjet nahromaděnou energii. Strava nemá být příliš dráždivá. Alkohol nepatří do rukou dítěte, neboť kromě jiných následků se projevuje negativně, a pokud jde o sexualitu, působí na ni dráždivě.

Velmi důležitou úlohu v pohlavní výchově hraje literatura, umění, televize, film, Internet. Rodiče by neměli zanedbat využívání těchto prostředků pohlavní výchovy. To však současně znamená i spolupůsobit při výběre a podat náležité vysvětlení, jestliže je nevyhnutelné – nečekat, až se dítě bude ptát samo.

Dítě by mělo být poučeno o tom, co a jaká je sexualita, pohlavnost, současně by si však mělo uvědomovat, proč se o tom s ním mluví, že jde o oblast života zasluhující si úctu a jistou diskrétnost. Právě proto zdůrazňuji důležitost poučení od rodičů, neboť již sám diskrétní, důvěrný rozhovor dítěti má signalizovat, že jde o oblast lidského života, o které se nemluví příliš nahlas, která se nedává na buben.

Rodič je tedy nejpovolanější – vždyť kdo kromě něho může a umí vzbudit u dítěte potřebnou autoritu, důvěru a úctu? Proto o věcech souvisejících s pohlavností třeba mluvit vždy vážně a s úctou, i když otevřeně; vyprávění vtipů na toto téma před dítětem skutečně není na místě.

Jestliže se stane, že dítě nakreslí neslušný obrázek, netřeba ho zato hned zbít či jinak potrestat. Je to pro rodiče signál, že něco zanedbal. Neměl by otálet s dítětem si rozumně promluvit, všimnout si, co čte, s kým se přátelí, co dělá ve volném čase.

Experimenty některých rodičů například neskrývat své nahé tělo před dospívajícími dětmi, aby si prý zvykali a neměli prý falešné zábrany, těžko označit za správnou formu pohlavní výchovy. Z nahého těla sice netřeba dělat tabu ani nesvobodno v něm vidět jen to nejhorší, ale vše musí mít určité meze. Pěstovat zdravý stud to je též jeden z důležitých prvků pohlavní výchovy.

Jestliže rodič zpozoruje, že dítě začíná navazovat známosti s mladým člověkem jiného pohlaví, nemá litovat čas promluvit si s ním o lásce, zamilovanosti, o přitažlivosti mezi mužem a ženou, o jejich tělesných a duševních odlišnostech. Promluvit si i o tom, co se patří a co ne, tedy o sexuální etice. Tyto rozhovory by se neměli vést příliš autoritativním tónem, mladý člověk si nesmí všimnout, že “zas” chceme vychovávat. Spíše třeba volit formu přátelského rozhovoru o životě, o budoucnosti, o tom, co dospívajícího syna anebo dceru čeká, jak si mladý člověk v takové anebo onaké situaci má počínat a jak se má chovat, a tak se připravovat na šťastný manželský a rodinný život.

Takovéto přátelství a důvěrný vztah mezi dítětem a rodičem však těžko začít budovat, až když naše dítě potkalo lásku. O vzájemnou důvěru a přátelskou upřímnost se třeba usilovat, ještě kým je dítě celkem malé. Jen pak mu bude samozřejmostí a nebude mu dělat problém zdůvěřit se rodičům – a rodičovi zas nepadne těžko promluvit si se svým potomkem o všem, co přináší život. Bude mít nepochybně radost z plnění rodičovské úlohy, z toho, že i takto může svému dítěti dát kus sebe, pomoci mu a poradit, jak najít své skutečné, hluboké lidské štěstí.

 

29.)Kapitola: Výchovné aspekty volného času alias stanování dívek.

Využít volný čas a naučit dítě, jak ho vyplňovat, je velmi důležitá úloha při formování jeho osobnosti. Způsob trávení volného času je velmi mocným výchovním činitelem, zejména proto, že v něm hraje popřední úlohu zájem každého jedince, jako i určitá citová zainteresovanost, která – o tom není pochyb – z výchovného hlediska plní důležité výchovní poslání.

Člověka, jeho osobnost, možno formovat tak, že na něj působíme cílevědomě, záměrně – tehdy mluvíme o působení intencionálním.

Na formování člověka se zúčastňuje i působení funkcionální, více – méně náhodné. Škola je příkladem prvního způsobu výchovy – i když obsahuje určité prvky druhého způsobu, přece jen hlavní slovo v ní má cílevědomé, záměrné působení vychovávatele. Při naplňování volného času je to naopak: převažuje funkcionální působení, doplňované působením intencionálním. Čím je však svět lidštější a humánnější, tím důležitějším se stává působení intencionální. Z toho tedy plyne, že trávení volného času dnes už nemožno nechat jen tak, na vůli samého jedince, bez záměrného výchovního působení. Ve vyspělé společnosti bude mít každý její člen stále více volného času, no o to naléhavější bude úloha naplnit účelně i tuto část jeho života.

Každý rodič ví z vlastní zkušenosti, jak nelehké je poradit si s volným časem, zejména když jde o volný čas dítěte. Přes pracovní dny plyne život z tohoto hlediska jaksi pokojněji a “normálněji”: škola, družina, domácí úkoly, večeře, umýt, spát. Přes týden má dítě obvykle dost svých povinností. Za krátký čas, který mu po skončení školských povinností a napsání domácích úkolů zůstane, nevyvádí toho až tak mnoho. Větší jsou starosti s volným časem v sobotu a neděli a během prázdnin.

Ve dnech pracovního volna a přes prázdniny nejeden rodič doslova vyžene dítě ven z domu zaraz ráno. Jen jdi, vypadni kdesi, dej pokoj, nevyptávej se stále, nerozhazuj po bytě, jen jdi, jdi… Nezajímá se blíže o to, kam a s kým dítě jde, jak tráví svůj volný čas. Možná se hraje venku s kamarády, možná se věnuje sportu anebo jiné užitečné činnosti. No možná právě s jinými kamarády kuje dolu ve sklepě jakýsi divný plán.

Jestliže se rodič nevelmi stará o to, kde, jak a s kým tráví volný čas jeho dítě, je to vážný přestupek proti úloze rodiče – vychovávatele a neraz i vážná příčina vybočení dítěte na nesprávnou životní cestu. Dát dítěti sto korun a volnost, to vůbec neznamená splnit si rodičovskou úlohu a povinnost postarat se o rozumné a účelné strávení volného času.

Kdyby si rodiče co jen na chvíli uvědomili, jaký dosah může mít jejich nezájem o volný čas dítěte, nepochybně by museli vidět, co všechno zmařili, a poznali by, do jaké míry je právě nezájem o dítě v tomto ohledu příčinou mnohých i vážných poklesků.

Možná si nejeden rodič vzdychne: “A kdože nás na vesnici vychovával, vždyť rodiče měli plné ruce práce!?” Kdo? Právě oni, rodiče a prarodiče a vůbec, starší lidé! Zapájeli nás do domácích a jiných prací, dali nám možnost sledovat je při práci a ve styku s jinými lidmi, a tak jsme se od nich přiučili pracovitosti, statečnosti, čestnosti, spravedlnosti vůči jiným lidem. Kromě toho se lidé na vesnici navzájem dobře poznali – jen co si všimli, že čísi dítě dělá něco, co se nesluší, ihned ho napomenuli a dítě je i respektovalo, protože vědělo, že se poznají s jeho rodiči, a tedy lehce je mohou upozornit na to, co se stalo.

Nynější, zejména městské dítě nemůže s takovýmito vlivnými výchovními způsoby počítat, vždyť ho neraz nezná ani jen obyvatel sousedního bytu. A sledovat rodiče při práci, to dítě už vůbec nemůže. Oba rodiče jsou obvykle zaměstnaní mimo domu a s dítětem se vidí až večer.

Není proto náhoda, že právě ve velkoměstech se nejvíce projevuje nežádoucí chování mládeže. Jednou z příčin je i nedostatečná starostlivost o její volný čas. Jestliže se mládeži neurčí, co má dělat, sama si už něco vybere – a nemusí to být vždy to nejsprávnější.

Správně zorganizovaný volný čas dětí znamená velikou příležitost na správné výchovní působení; jen těžko ji nahradit anebo vyvážit jinou formou výchovy. Mladším dětem se třeba věnovat přímo. Pokud jde o starší děti, třeba se každodenně zajímat, jak tráví volné chvíle a s kým přijdou do styku a kde chodí.

Velikou část volného času, zejména večer, už zákonitě vyplňuje rozhlas, televize a Internet. Děti a mládež by měli sledovat jen programy, které jsou pro ně určené, no vždy s dovolením a vědomím dospělých. Takovéto programy obohacují děti o určité poznatky, vědomosti a rozvíjejí jejich zájmy. Výchova má však za cíl i socializovat člověka, to znamená pěstovat v něm cit a ochotu spolupracovat pro dobro celé společnosti. To, co poskytuje rozhlas, televize a Internet nemůže se ani zdaleka vyrovnat společenské angažovanosti mladého člověka v kolektivu, v různých zájmových kroužcích a podobně. To tedy znamená pomoci mu zapájet se do kolektivní činnosti.

Volný čas dětí by neměla vyplňovat jen zábava. Třeba jim ve volném čase přidělit i určité povinnosti v domácnosti. Je však stejně důležité i pomoci jim splnit je tak, aby z vykonané práce mohli mít radost. To znamená nezakřičet ode dveří, když ráno pospícháte do práce: “Když půjdeš ven, dobře zamkni, kamarády sem nevoď, něco sněz, dej na sebe pozor a něco doma i udělej!” Tím jsme dítěti určitě nepomohli zorganizovat si práci a správně využít volný čas. O tom, jak, kdy a co má dítě dělat, promluvme si s ním v pokoji, když nepospícháme, nejlépe večer. Televizor nemusí běžet celý večer. Vypněte ho, aby jste v tichu slyšeli, co dítě celý den dělalo, aby jste mu mohli poradit, co a jak má udělat. Jeho denní program třeba i správně motivovat, vzbudit o něj u dítěte zájem. Například dívku přiučujeme vaření, šití. Dáme mu možnost určité přiměřené práce dokončit samostatně, když je samo doma. Otec může začít ze synem něco modelovat anebo v bytě opravovat a zařídit, aby syn mohl sám, když jsou rodiče v práci, pokračovat. A jaké jsou pro děti přiměřené povinnosti? Například udělat běžné nákupy, uklidit a podobně.

Nikdy by neměla chybět pochvala. Když dítě například hezky umylo umyvadlo, uklidilo kuchyni a podobně, třeba ho pochválit, třeba si to vždy všimnout, zhodnotit zejména úsilí, i když se mu to tak na sto procent nepodařilo. Nezaškodí někdy za odměnu jít s ním v neděli po mši svaté na zajímavější výlet.

Je dobře, když dítěti pomůžete splnit povinnosti i tím, že si s Vaší pomocí zapíše v bodech, co má vybavit, kým se rodiče vrátí z práce domů. Pak však večer nesvobodno zapomenout celodenní činnost dítěte zhodnotit.

Bohužel, najdou se i tací rodiče, kteří na otázku, kde tráví prázdniny jejich syn anebo dcera, jsou schopni říci jen tolik, že dítě šlo na “výlet” a přijde asi o dva týdny, no blíže se o program své ratolesti nezajímají. Takovýto přístup nemožno označit jinak jako hrubé porušení rodičovských povinností.

Rodič má žít společně s dětmi, a ne pouze vedle nich. Společně i tehdy, když je on v práci a ony doma. Ani v práci, ba ani tehdy, když rodič jde například do kina anebo divadla, nesmí nevědět, co asi právě dělá jeho potomek, kde a s kým je. Když přijde večer domů starší dítě, nestačí mu lakonicky říci: “Tam máš večeři a jdi spát!” Je rodičovskou povinností zeptat se ho, kde bylo, co dělalo, jak se cítilo. Tyto otázky nesvobodno klást nervózně, podrážděně, ale pokojně, aby dítě bylo ochotné promluvit upřímně, bez zábran a aby rodič měl možnost dozvědět se, co ho zaujímá, neboť jen tak ho bude moci včas varovat, přátelsky upozornit, že to anebo ono není v pořádku.

Co dítě dělá ve volných chvílích, a vůbec přes celý čas, když není s námi, jak se mu vodí, jaké má problémy a starosti, to musí zajímat každého dobrého rodiče. I tehdy když má dítě už šestnáct anebo i více a skoro dva metry. I tehdy potřebuje, aby mu rodič pomohl správně využít volný čas. Ba možná právě tehdy ho potřebuje nejvíce.

Volný čas mládeže má být usměrňován dospělými, aby se dítě mohlo pozitivně formovat a rozvíjet.

Spolu přežité volné chvíle rodiče s dítětem však často nahrazuje Internet a hračky. Dobrý rodič se usiluje projevit svému dítěti lásku i tým, že se mu věnuje, že si pro něj najde tolik času, kolik mu to okolnosti dovolují. Nákladné dary dítě obvykle nechápe jako největší projev lásky ze strany rodiče. Podle něho je hlavním kriteriem lásky množství času, které s ním rodič ochotně stráví. Věnovat se dítěti, mít pro něj čas – to je projev uvědomělé lásky k dítěti.

V teplých letných dnech nás sluníčko láká do přírody, volá nás k vodě.

Již během roku obvykle přemýšlíme, jak strávíme hezké letné dny na dovolené. Každý touží zažít něco hezké, chce strávit radostnou dovolenou.

Někteří z Vás se však domnívají, že během dovolené je dovoleno všechno, že vůbec netřeba respektovat běžné společensko-mravní normy a brát ohled na blízkých i cizích.

Nejpočetnější skupinou dovolenkařů jsou rodiny, pak jsou to mladí lidé bez doprovodu rodičů, nejčastěji dospívající a dospělí chlapci. No v posledním čase se rozrůstá i skupina samostatně dovolenkujících dívek.

Manželé a děti chodí na dovolenou nejčastěji spolu. Někteří tvrdí, že manželé si lépe oddechnou, když jdou na dovolenou každý sám. Není nejmenšího důvodu ztotožňovat se s takovýmto tvrzením. Manželé žijí spolu celý rok, přeplněný povinnostmi a prací. Proč by tedy nešli spolu na dovolenou, která jim nabízí příležitost přežít hodně hezkých chvil, z kterých budou čerpat ještě dlouho po návratu domů? Společně přežitá dovolená sbližuje manžely navzájem i rodiče s dětmi.

V nejedné rodině dítě postaví rodiče před problém, že půjde přes prázdniny pod stan s přáteli.

Stanování dívek, dvou-tří kamarádek, není také rozšířené jako stanování dvou-tří kamarádů – chlapců. Je to celkem přirozené. Ze zdravotního i bezpečnostního hlediska je stanování chlapců bezproblémovější než stanování dívek. Chlapec je i fyzicky zdatnější a je jen samozřejmé, že mu pobyt v stane “sedí” lépe než dívce.

Ani z hlediska bezpečnosti se chlapcům nestává, že by je v stane přepadly dívky – střízlivé anebo opilé. Ba ani osamělému chlapci se nemůže stát, že by ho v přírodě přepadla anebo dokonce znásilnila nějaká dívka.

Některé dívky pochopily, že příroda je pro osamělou ženu trošku tvrdá, že ji tam čekají jisté nástrahy, a tak si tento problém vyřešily velmi zjednodušeně – jdou stanovat ne sama, ale s chlapci.

Společné stanování chlapců a dívek není správný způsob dovolenkování ani z hlediska zdravotního, ani společenského a mravního. Je až překvapivě zarážející, jak suverénně některá dívka vyhlásí, že jde přes prázdniny stanovat se svým kamarádem. Ani zdaleka by jen tak bez ostychu nevyhlašovala, že chodí k němu občas do bytu spávat, že s ním spává v jeho pokoji. A stan je především pokoj v přírodě! A pokoje ještě nikde na světě nejsou koedukované, ale jsou určeny osobitně pro muže a osobitně pro ženy. Jen manželské pokoje jsou koedukované – míchané, tam spí spolu muž a žena. I v hotelu ubytují v jednom pokoji jen manžele, kteří i doklady dokážou, že jsou manželé. Nejedna dívka špatně vzpomíná na dovolenou strávenou s přáteli ve stanu. Někdy zůstane vzpomínka na celý život, zejména když se jí o devět měsíců narodí dítě a kamarád není jsoucí anebo ochotný oženit se. Často se dívka rozhodne strávit dovolenou jen se zběžně známým chlapcem, za kterého by se ani nechtěla vdát. Takovouto dovolenou těžko označit za oddych, jestliže ji přežila tak, že se za ni třeba stydět před vlastními rodiči a neraz i před ostatními lidmi.

Tak jak stan by neměl být koedukovaný, to jisté by mělo platit i o pobytu na chatě.

Někdy se ze stanem vyberou z domu jen sami dívky anebo sami chlapci. No neraz jen proto, aby oklamali rodiče. Venku to pak vyřeší tak, že stany postaví vedle sebe, ale spí spolu. Bohužel, nezřídka jde o partnery bez jakýchkoliv hlubších citových vztahů, bez nejmenších náznaků vzájemné lásky. Takovýto způsob dovolené nemožno označit za rekreaci, za způsob nabírání nových tělesných a duševních sil, nového pracovního elánu, životného optimizmu, ale spíše jako způsob rozbití ideálů a ztroskotání jakýchkoliv iluzí o lásce a o druhém pohlaví a neraz i tvrdého a předčasného probuzení se z hezkého dívčího snu.

Dovolenou mladé, nedospělé dívky by si mě vzít na starost dospělý. To platí i o skupině mladých dívek. Dívka se vůbec nemá vybrat na dovolenou kdekoliv do světa jen tak sama. Stanování v přírodě poskytuje příležitost být mnoho na čerstvém vzduchu, nikdy to však nemá být na úkor mravnosti a bez respektování společensko-etických norem.

 

30.)Kapitola: Autostop a cestování dívek alias volba povolání

Kosmické lety vybudovaly v člověku odpradávna zakotvenou touhu po cestovaní.

Cestování kočem, vozem anebo na koni patří už nenávratně minulosti. Dnes cestujeme letadlem, vlakem, autobusem, autem, někteří autostopem i pěšky.

Nové časy nepřinesly jen nové formy cestování, ale rozšířily i možnosti cestování pro ženy, které v minulosti necestovali tolik jako muži, co nepochybně vyplývalo zejména z nepohodlnosti cestování.

Dnešní zaměstnaná žena cestuje už častěji. Cestuje za povinnostmi vyplývajícími ze zaměstnání, ale cestuje i za rekreací, oddychem a touhy poznávat nové místa, nové země.

Žena je přirozeně odlišná od muže a z toho pro ni plyne i nevyhnutelnost odlišných životních podmínek, jiných jako jsou podmínky vhodné pro muže. To platí i o cestování. To si však třeba uvědomit dříve, než se vydá na cestu, ještě když je doma.

Když žena cestuje autobusem, vlakem anebo letadlem, bude správnější, když bude cestovat přes den, a ne v noci. Cestování v noci jej může způsobit vela nepříjemných starostí a překvapení. Když cestuje ve vlaku přes den, ale zejména večer, neměla by si sednout do kupé, v kterém sedí osamělý muž, ale vždy jen do oddělení, v kterém je více cestujících, jinak může zažít otrasné situace. Jsou muži, kteří vědí využít a i zneužít jakoukoliv příležitost. Vědí být velice drsní, surový, bezohlední. Ve večerních vlacích neraz hledají příležitost. Násilí je vždy šokující.

Žena by si ve vlaku neměla přisednout k mužovi, když jsou volné i jiné místa. I iniciativa při navazování rozhovoru ve veřejném dopravním prostředku přistane více mužovi jako ženě. Když chce žena sledovat krajinu, nenaklání se přes spolucestujícího sedícího při okně, ale raději ho poprosí, zda-li by ji na čas nepustil k oknu.

Opatrně si má žena počínat i při vycházkách do přírody. Neměla by se procházet sama, ale aspoň s kamarádkou.

Velmi rozšířenou formou cestování, zejména mezi mladými lidmi, je cestování autostopem.

Je to do jisté míry dobrodružný druh cestování, spojený s rozličnými příjemnými, ale neraz i nepříjemnými překvapeními. Toto dobrodružné napětí bývá v nejednom případě mezi hlavními důvody pro rozhodnutí cestovat právě takto. Finanční stránka většinou nehraje prvořadou úlohu. I o tom, žr by takovéto cestování bylo pohodlnější, těžce mluvit. Vyčkávat při cestě, svést se kus cesty, a zas vyčkávat, nevědíc, dokdy a na koho, to skutečně těžce označit za pohodlnější cestování jako cestování autobusem anebo vlakem.

Autostop však není jen dobrodružní, ale i riskantní forma cestování, a to tak pro stopaře, jako i pro řidiče, zejména když je ním žena. Mladá stopující žena si často ani neuvědomí, jak velmi riskuje, když se postaví se zdvihnutou rukou na krajnici cesty, aby nasedla do auta s kýmkoliv, kdo jí zastane, a to neraz bez ohledu na to zda-li je den, anebo večer. Nemůže ani tušit, jaký člověk jí zastane a nabídne se, že jí sveze. Neví, zda-li to bude humánně založený člověk, který rád pomůže jiným, anebo zlý, násilně založený člověk, pro kterého je tato takzvaná ochota jen krycím pláštíkem pro příležitost zneužít důvěru a často i naivitu mladé ženy.

Kdyby ten jistý muž zazvonil při dveřích bytu téže ženy, jistě by ho nevpustila dnu, protože by se obávala, že zneužije její důvěru – a vůbec by o neznámém muži uvažovala, zda-li může být slušný anebo neslušný. V aute není pro ni situace o nic výhodnější. Podobně by tato žena uvažovala, kdyby měla jít večer do přírody sama. Jestliže by na odlehlém místě potkala neznámého muže, jistě by se vylekala. Tato jistá žena však úplně pokojně přisedne k celkem neznámému do auta a možno nocí se veze s ním po odlehlých koutech přírody.

Mnohé dívky i ženy pokládají cestování autostopem za jakýsi důkaz osobního úspěchu, šarmu a přitažlivosti. Předpokládají, že muž zastavil auto jen proto, že se mu líbili.

Kriminální policie neraz přetřásá toto téma v rozhlase, v televizi, v novinách. Opsala přímo otřasné případy znásilnění a vražd stopujících žen. Navzdory tomu stojí na cestách stále dost těch, co si za každou cenu chtějí vyzkoušet tento dobrodružní i riskantní způsob cestování. Jestliže řidič zastane, překypují smíchem a milotou a tak jaksi se chtějí odvděčit ochotnému řidiči. Ten však jejich milotu může chápat jinak.

Tak jak řidič může být slušný i neslušný člověk, tak i stopaři bývají rozliční. Jsou tací, kteří se chtějí skutečně jen svézt, no najdou se i tací, co stopují jen proto, aby mohli něco ukrást, ba neraz se neštítí ani násilí na ochotném řidičovi. Jedni s tím úmyslem do auta už nastupují, jiné to může napadnout až v autě. Dá se pokládat za nerozvážnost, jestliže žena – řidička zastaví stopujícímu muži. Stopař, který cestuje stopem ne z nevyhnutelnosti, ale z dobrodružnosti, narušuje soukromí druhého člověka.

Autostop by tedy měl být jakýmsi druhem první pomoci na cestách, a ne formou cestování.

Při úvahách o správné volbě povolání třeba vycházet ze tří základních podkladů – z dědičnosti, prostředí a výchovy. Dědičností si člověk přináší na svět vlohy, schopnosti a nadání úspěšně vykonávat určitou práci. Prostředí, v kterém dítě vyrůstá a žije, přímo anebo nepřímo dále rozšiřuje a rozvíjí jeho schopnosti. A výchova, tento cílevědomý proces, má veliký podíl na formování člověka. Všechny tři činitele jsou si navzájem velice úzce spjaty, takže nemožno brát osve jen jeden z nich. Jestliže má někdo nadání na hudbu a začne se učit hrát na nějaký hudební nástroj, ale nebude soustavně cvičit, stěží se stane hudebníkem. Ani dědičností získané nadání samo o sobě nestačí, ale musí se dále rozvíjet, přičemž důležitou úlohu hraje aktivní účast a usilovnost.

Příprava na správnou volbu povolání se začíná už v předškolním věku. Už tehdy se kladou základy vytrvalosti, usilovnosti, sebedůvěry, samostatnosti a jiných nenahraditelných vlastností, potřebných pro budoucí pracovní úspěchy. Každé rozšíření poznatků, získaných sledováním filmu anebo divadelního představení, v rozhovore, osobním příkladem, společnou prací a podobně, může ovlivnit rozhodnutí právě pro toto anebo jiné povolání.

Dítě se většinou rozhoduje pro takové povolání, které už alespoň zčásti pozná, a o kterém má alespoň jakou – takou představu. Mladý člověk však obyčejně nemá dost představ o jednotlivých druzích povolání, o tom, co je jejich náplní – dost na to, aby se věděl suverénně rozhodnout. Ani rodiče nezřídka nevědí, co je obsahem jednotlivých povolání, a neraz v nich žije ničím neodůvodněná nedůvěra k určitému povolání. Přitom správná volba povolání, orientování mladých lidí na to, aby se správně rozhodli, není důležitá jen z hlediska potřeb společnosti, ale má nemalý význam i z hlediska uplatnění schopností každého mladého člověka a uspokojení jeho ambicí. Rozvoj vědy a techniky přinesl množství nových, ještě nedávno neznámých oborů. Ba i mnohé “staré” a osvědčené obory se změnily. Tam, kde se ještě včera vyžadovala těžká a manuální práce, dnes se v široké míře uplatňuje technika, mechanizace a automatizace.

Jestliže se má žák správně rozhodnout, jestliže si má dobře vybrat budoucí povolání, měl by mít dost příležitostí obeznámit se s jednotlivými obory. Začít uvažovat o tom, čím budu, až v posledním ročníku základní školy, je už dost pozdě. Proto by nebylo na škodu, kdyby na školy přicházeli odborníci z různých druhů povolání a kdyby dětem povyprávěli o své práci, a tak jim přiblížili jednotlivé profese. Rodiče mohou zasvětit děti jem do těch profesí, které sami znají. Rodičům připadá jiná, neméně důležitá součást přípravy na budoucí povolání – správná výchova dítěte pro povolání a pro život tým, že v něm od malička pěstují také důležité vlastnosti, jako je kladný vztah k práci, čestnost, ochota, iniciativa, svědomitost, samostatnost, ochota spolupracovat a podobně. Představy o určitých povoláních a vztah k nim rozvíjejí i správně zvolené hračky. Na rozvíjení zručnosti dobře poslouží i pomoc v domácnosti.

Děti se nezřídka rozhodují pro povolání, v jakém pracují jejich rodiče. Nejčastěji to tak bývá proto, že je to vlastně jediný obor, který jak – tak poznají. Jestliže má být volba povolání správná, dítě musí mít dostatek informací o rozličných druzích povolání.

Není zřídkavostí ani to, že rodiče dítě navádějí, aby se rozhodlo pro povolání, o kterém oni za mlada snívali, no v kterém se jim nepodařilo uchytit. Přitom zapomínají, že jejich dítě nejenže může mít jiný sen ale mohou se u něj objevit i jiné vlohy a schopnosti.

No jsou i tací rodiče, kteří si vůbec nepřejí, aby se jejich dítě rozhodlo pro povolání, v kterém oni pracují, a to neraz možno pro jejich neúspěchy. I takovýto rodiče zapomínají, že dítě a rodiče, to není tatáž osoba, tytéž zájmy, schopnosti a nadání.

Jestliže už chce rodič dítěti upřímně poradit, měl by brát do úvahy především jeho schopnosti. Jestliže vybereme pro dítě co je efektní, společensky uznávané a finančně výnosné povolání a přitom nezvážíme, že má schopnosti na úplně odlišný typ povolání, nejenže nebude s naším výběrem spokojené, ale nebude moct být ani dost úspěšné ani šťastné. Ve svojí práci, na kterou nemá přiměřené schopnosti, může získat pocit méněcennosti a možná ho bude život nutit natrvalo se uspokojit s podradnějším zařazením,jestliže neobstojí v porovnaní s těma, kteří byli na vykonávaní tohoto povolání schopnější. A přitom syn anebo dcera mohli být v jiném přiměřenějším povolání úspěšnější a tedy i spokojenější a v životě šťastnější.

Při hodnocení schopností svého dítěte se mnozí rodiče domnívají, že jestliže má dítě dobrou paměť, jestliže se lehce a rychle učí nazpaměť, už to samo o sobě říká, že je jsoucí i na studium na vyšších typech skol. Kdo se lehce učí nazpaměť, může mít dobré výsledky na základní škole, no dobrá paměť mu už nemusí stačit na studium na střední anebo vysoké škole. Proto se třeba zamyslet i nad schopností dítěte abstraktně a názorně myslet. Schopnost abstraktně myslet se projevuje pohotovým chápáním psaného a mluveného slova, bohatou slovní zásobou, logikou úsudku. Je to neodmyslitelná podmínka úspěchu při studiu. Schopnost myslet názorně se projevuje při řešení konkrétních úloh. Dítě s převládajícím názorným myšlením umí pohotově sestavit například stavebnici, zručně vykonat určitý úkon, a to i bez předběžných teoretických poznatků o něm anebo o postupu práce. Jestliže se u vašeho dítěte projevuje tento typ myšlení, nebude od věci zaměřit ho na studium technického směru. Těžko si představíme jsoucího technika bez názorné představivosti. Často se i inteligence, tedy schopnost orientovat se v nových situacích na základě rozpoznávání podstatných souvislostí a vztahů, člení na abstraktní, schopnost používat slova a symboly, technickou, schopnost zacházet s předměty, a sociální, schopnost stýkat se s lidmi.

Při volbě povolání se nesvobodno dát pomýlit zájmy dítěte. Zájmy třeba přesně rozlišovat od schopností. Zájmy dětí se většinou mění, schopnosti jsou trvalejší, zůstávají. Dítě může mít řekněme zájem o určité povolání, no nemusí mít i schopnosti na jeho vykonávání. Schopnosti možno výchovou ovlivnit, nemožno je však úplně změnit anebo vytvořit jako zájmy.

Při správné volbě povolání nejsou nevýznamné ani povahové črty. Určité povolání si vyžadují lidi průbojnější, jiné zas vysloveně skromnějších.

A to by mělo být vždy výsledkem správné volby povolání – úspěšná práce pro blaho společnosti a osobní spokojenost.

Pokládá se za normální, že známky v škole jsou více – méně jediným ukazovatelem schopnosti žáka pokračovat v studiu na vyšších typech skol. Někdy však žák v nižších ročnících mohl získat jednotku mimořádnou usilovností, řekněme tak, že se všechno učil nazpaměť. Tedy jeho výkon byl dobrý, no jeho schopnosti mohou být slabé – a to by mu už při dalším studiu mohlo být na překážku. Naproti tomu je nemálo žáků, kteří mají až výjimečné schopnosti, ale ve škole dosahují jen průměrný prospěch. Vplývá na to vícero, neraz složitě působících činitelů, například situace v rodině, nesprávní přístup k mladému člověku atd. Nevyhovující podmínky v rodině nemusí vždy znamenat, že rodina je neuspořádaná. I v naoko uspořádané rodině může mít řekněme jeden ze čtyř sourozenců podmínky nevyhovující na studium. Co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat i druhému. Proto by si rodič měl všímat osobitně každé dítě a přistupovat ke každému i trošku diferencovaněji a i kvalifikovaněji, najít si čas prostudovat si alespoň občas nějakou knížku, která by mu pomohla při úloze vychovávatele.

 

31.)Kapitola: Spolupráce rodiny se školou alias Vplývá na rodinný život i byt?

Třídní schůzky sdružení rodičů se konají obyčejně čtyřikrát do roku. Je to už – dá se říci – běžná forma spolupráce školy s rodinou. Předností schůzek je, že bývají více – méně pravidelně. Rodič má možnost dozvědět se o výsledcích svého dítěte v škole ještě před klasifikační poradou.

Není však správné omezit spolupráci školy a rodiny jen na tyto čtyři setkání. Rodina a škola jsou dvě prvořadé výchovní instituce, proto musí být v co nejužším styku. Třídní aktivy rodičovských sdružení, to je jen jedna s forem vzájemné spolupráce. Dítě stráví v škole jen pár let, v rodině prakticky celý život. Rodina je s ním citově mocně spojená, není proto divu, že ovlivňuje jeho chování i v škole. Učitelé dobře poznají silný vplyv rodinné výchovy, proto se stále více usilují o co nejtěsnější spolupráci školy s rodinou.

Jak se rodič připraví na třídní aktiv rodičovského sdružení, jak z něho přijde a jak ho vyhodnotí, to vůbec nejsou zanedbatelné anebo dokonce bezvýznamné výchovní momenty. Mnozí rodiče nesprávně chápou svou přítomnost na třídním aktivu rodičovského sdružení jen jako určitou formu svého kontaktu s učitelem, cílem kterého je získat od učitele informace o chování a prospěchu žáka. Ba některé rodiče zajímají jen známky, jakoby jen ony byly výsledkem a ukazatelem úspěšnosti docházky do školy. Jen co se dozvědí, jaké známky má jejich ratolest, poberou se domů. Jestliže jsou se známkami spokojení, ponechají si to pro sebe. Jestliže však s nimi spokojení nejsou, uhánějí domů nahněvaní a hned ode dveří začnou dítěti nadávat, ba někdy ho i zbijí. Nuž takto chápaný třídní aktiv rodičovského sdružení je spíše na škodu jako na užitek. Jeho dozvuky nepomohou dítěti odstranit chyby a nedostatky ani v prospěchu ani v chování. Přibude spíše strach před budoucí schůzí třídního aktivu rodičovského sdružení a možná i nenávist vůči třídnímu učiteli, který se v očích žáka začne jevit jako původce zla.

Možná si nejeden rodič před odchodem na třídní aktiv rodičovského sdružení všimne, že dítě je jakési nervózní, stále se kroutí okolo něho, z očí se mu dá vyčítat že by cosi chtělo říci, vysvětlit. A to i když jde o dobrého žáka. Už to, že se rodič setká s učitelem, že se setkají dvě, pro dítě největší autority, které si budou o něm povídat, je nepochybně vzrušujícím momentem a současně i dobrou příležitostí na výchovné působení. Škoda, když rodič takovouto příležitost nevyužije.

Těžko vysvětlit, proč je v mnohých rodinách třídní schůzka třídního aktivu rodičovského sdružení jen věcí rodičů. Po návratu z třídního aktivu rodičovského sdružení rodiče debatují o tom, jak schůzka probíhala, co se na ní mluvilo – a přitom dítě jakoby tu ani nebylo, jakoby se ho to vůbec netýkalo, jakoby se o něm nebylo mluvilo. Dělají z toho před dítětem dokonce jakousi tajnost. Tváří se, jakoby bylo třeba mluvit jen o přestupcích dítěte ve škole. Někdy možná, ačkoliv jde o dobrého žáka, otec anebo matka mu jen tak na postrašení po návratu z třídního aktivu rodičovského sdružení řeknou: “Ale si toho vyváděl ve škole! Si ty pěkný ptáček! A podobně. Takto pochopené třídní aktivy rodičovského sdružení vůbec neplní své výchovní poslání, neslouží na zkvalitnění žákovy práce.

Ačkoliv se na schůzi třídního aktivu rodičovského sdružení setká rodič a učitel, je to i věc dítěte, ba především dítěte. Vždyť se tam o něm mluví – o jeho práci, chování, výsledcích jeho úsilí.

Jestliže má setkání rodiče s učitelem pomoci zkvalitnit žákovu práci, je vhodné, když si rodič hned po návratu z třídního aktivu rodičovského sdružení s dítětem promluví. O čem se tam mluvilo, to přece není žádná tajnost. Dítě by se i takto mělo dozvědět o svých kladech i nedostatcích. To, co se rodiče dozvěděli od učitele, má mu pomoci zlepšit práci v škole. Rodič by však měl průběh třídního aktivu rodičovského sdružení a to, co se dozvěděl, opsat pokojně a důstojně, a to i tehdy, když slyšel na dítě stížnosti. Tím učí dítě hodnotit svoji práci. Oba spolu jako přátelé popřemýšlejí, v čem jsou příčiny úspěchů i neúspěchů ve škole. Všeobecně platí, že když hodnotíme práci člověka, musíme se vůči němu chovat taktně. O hodnocení práce dítěte to platí dvojnásob. Začínáme tedy slovy uznání, až pak vyčítáme chyby. Dáme dítěti možnost nahlas popřemýšlet, jak napraví své chyby. Rodič musí udělat všechno, aby dítě cítilo, že chápe jeho problémy a že chce spolu s ním hledat řešení. I při napomínaní musí mít dítě pocit, že rodiče ho mají rádi, že to s ním myslí dobře. Donucování není dobrý výchovní pomocník. Dítě třeba přesvědčit, že je nevyhnutelné dobře se učit a slušně chovat, neboť jen v tomto smyslu je záruka jeho aktivnosti a jen tím se dosáhne, že bude konat zodpovědně, i když na něj nebudeme přímo dohlížet. Takovýto zodpovědný přístup k práci a povinnostem má pro budoucí život dítěte veliký význam. Jestliže dítěti řeknete, že je neschopné, že nic neumí, určitě ho k práci ani k usilovnosti nepovzbudíte. Neúspěch není přitažlivý a není ani motivačním činitelem.

Slabší žáci mají neraz dojem, že učitel je nemá rád, a proto hledají kořeny svých neúspěchů v tomto nedobrém vztahu. I mnozí rodiče si to dost často myslí – jestliže jejich dítě neprospívá, začnou si více všímat učitele a u něj hledají příčiny, zejména podjatost vůči dítěti. Zdánlivě ji i najdou, protože nedisciplinované a slaběji prospívající dítě musí učitel častěji napomínat, kým dobrého žáka více chválí. Tak vzniká dojem, jakoby jednoho měl rád, druhého nikoliv. Mezilidský vztah hraje ve výchově důležitou úlohu a třeba k němu přistupovat citlivě. Když učitel hodnotí práci žáka před rodiči, nejdříve by měl mluvit o dobrých stránkách dítěte, aby tak vzbudil u rodičů důvěru, a až potom by měl opatrně a šetrně přejít i na neúspěchy.

Rodič, který se vrátí z třídního aktivu rodičovského sdružení a chce, aby čas strávený v škole přinesl užitek i jeho dítěti, musí dobře zvážit, co dítěti řekne a jak mu to řekne. Jestliže i učitel zapomněl vyzdvihnout dobré stránky, rodič musí začít s něčím kladným. V každém člověku je přece i něco dobré. Rodičovi jistě nebude činit problém vzpomenout si na nějaké kladné stránky dítěte. Může začít řekněme takto: “Pani učitelka řekla, že jsi velice milý chlapec (velice milá dívka), ale měl by si se zlepšit v matematice a nezaškodilo by zlepšit i chování.” A postupně vzpomenout i jiné nedostatky. Výčitka byla přiměřená. Pozornosti dítěte jistě neujde, že paní učitelka se o něm zmínila jako o milém chlapci. Slovy “milý chlapec” jsme u dítěte vzbudili důvěru nejen k sobě, ale i k učiteli. Dítě z tohoto taktního hodnocení vycítí, že rodič i učitel to s ním myslí dobře. Jeho důvěra k učiteli stoupne. Začne mu záležet na tom, aby neztratilo tuto poodhalenou učitelovu náklonnost, a bude se usilovat polepšit se. Před dítětem tedy netřeba chyby zastírat anebo zmenšovat, třeba mu je jen taktně vyčítat a spolu s ním pouvažovat, jak zlepšit práci ve škole, jiným slovem: udělat z toho společný problém, aby nevznikl dojem, že dobré známky jsou jen na potěšení rodičů.

Rodinné prostředí, materiálně reprezentované bytem, neslouží jen na uspokojování materiálních potřeb, jak mít se kde najíst, vyspat, oddechnout si, ale plní i významnou výchovní úlohu. Byt, v kterém žijeme, představuje obyčejně náš domov. Je to přímo kouzelné slovo. Domů se vracíme odevšud, ze školy, ze zaměstnání, z cesty, ze zábavy. A co jak dobře se cítíme na dovolené, přece jen se rádi vracíme domů, ta, kde máme svůj oblíbený koutek, k těm, ke kterým cítíme to zvláštní, co označujeme slovem láska.

V prvních letech života žije člověk převážně v rodině. Později jeho životní a pracovní prostředí tvoří kombinace rodina – škola, pak rodina – zaměstnání. Rodina je trvalé prostředí, v kterém člověk žije od narození až po smrt. Pro tento trvalý vliv je nevyhnutelné, aby domov byl uspořádaný. Atmosféra rodinného prostředí závisí především od vzájemných vztahů mezi členy rodiny, no v nemalé míře na rodinnou pohodu vplývá i vybavenost bytu. I takový naoko mrtvý materiál, který nás obklopuje, jako jsou jednotlivé místnosti bytu a jejich zařízení, má na formování člověka silný vliv. V domácnosti, v které je neustále nepořádek, těžko formovat pořádkumilovného člověka. Pořádek v bytě však do značné míry není jen výsledkem disciplinovanosti členů rodiny, ale i vybavení bytu. Když je byt malý a členů rodiny je mnoho, skutečně je výchova k pořádku stížená. V těsném a přeplněném bytě se těžce udržuje pořádek, vždyť věci i lidé, doslova všechno je tu natlačeno a stěžuje manipulaci s jednotlivými věcmi i s bytem jako celkem. A to pak už jaksi samo od sebe svádí k nepořádku.

Jestliže se dítě má učit pořádku, musí mít vyhrazen určitý prostor jen pro sebe, na uložení svých věcí. Jestliže je byt tak malý, že dítě nemůže mít uložené svoje věci a hračky samostatně, že mu tedy nemůžeme uložit zodpovědnost za pořádek v jeho skříni anebo koutku, nebude lehké vychovávat jej k pořádku. A to jaksi mimovolně svádí k lhostejnosti a pak udržování pořádku zůstává jen na matce.

Pořádkumilovnost se nejsnadněji vštěpí tehdy, když se dítě od malička učí starat se o svoje věci, jestliže si samo uklízí hračky anebo školní potřeby. Jestliže na to nemá podmínky, jestliže může mít hračky pomíchané se školními potřebami a při hledaní sešitu anebo učebnice může znovu prohrabávat celý tento chaos, zvykne si na to, stane se pro něj pohodlným řešením a nepořádek ho nebude – a možno ani v dospělosti – vůbec znepokojovat. Tento zlozvyk si z domu může později přenést i na pracoviště a tam nikdy nebude vědět najít právě to, co potřebuje, a nebude si vědět vůbec představit, co to vlastně pořádek je. Jeho spolupracovníci si jistě všimnou tuto jeho slabost a podle toho se ho budou i vážit a budou mít k němu důvěru.

V posledním čase se i u nás stále více uplatňuje požadavek, aby každé dítě mělo svůj vlastní pokoj. Z výchovného hlediska to má určité přednosti, vždyť jestliže si udělá nepořádek, například nechá po židlích rozházené šaty, bije to do očí i dítěti samému. Kdyby místnost patřila vícerým anebo i všem členům rodiny, nebylo by hned na první pohled zřejmé, kdo má nepořádek na svědomí, vymlouvali by se jeden na druhého.

Jestliže dítě má vlastní pokoj, nevedeme ho k udržování pořádku jen v něm. To by ho mohlo svádět k separatismu. Nevěděli by jste ho vychovat k takové potřebné družnosti, k ochotě pomáhat, k správnému vztahu ke společnému majetku a podobně. Čím je dítě větší, tím by se jeho povinnost udržovat pořádek měla rozšiřovat i na ostatní prostory bytu, zejména ty, které jsou společné pro všechny členy rodiny.

Kromě přiměřeného počtu pokojů, podle počtů členů rodiny, důležitý vliv na formování člověka mají i prostory, které používají všichni členové rodiny společně – předsíň, kuchyně, koupelna, komora a jiné. Jestliže není byt dost veliký co do počtu pokojů, třeba ho rozdělit tak, aby v něm každý měl alespoň neveliký koutek, v kterém by se cítil dobře a v kterém by mohl v klidu pracovat.

Prostranná předsíň s dostatečným počtem skříní, v kterých by každý měl dost místa na uložení svých věcí, jistě působí výchovně kladněji jako předsíň, v které visí věšáková stěna, vždy naplno s pověšenými kabáty, anebo obložená klobouky anebo čepicemi a v které se na podlaze povaluje hromada bot celé rodiny. Předsíň je vizitka bytu, ní musí projít každý návštěvník – a přece jak často až nápadně kontrastuje s pouklízeným pokojem?! Šatníky ještě zvyšují komfortnost bytu.

Kuchyně a komora se nejvíce “zmodernizovali” co do velikosti. Komoru představuje většinou vestavěná skříň v kuchyni, těžko do ní uložit potraviny do zásoby, třeba je dennodenně kupovat, co znamená poměrně velikou ztrátu času i námahu. V kuchyni bývá zaměstnaná zejména žena a v ní se ze vší místností bytu zdržuje nejdéle. Není se co divit, že děti jsou nejraději tam, kde je matka, a to i když mají svůj pokojík – matka pracuje zejména v kuchyni. Je to místo, kde skoro vždy najdeme mámu, kde se vždy chystá něco dobré, kde se každý rád zastaví a pochutnává. No v kuchyni se obvykle najde i dost práce pro všechny členy domácnosti. Jenže v moderních kuchyních není pro ochotné pomocníky dost místa. To vidět zejména tehdy, když se připravuje větší oběd anebo večeře, a už ani nemluvíc o případě, že se čekají hosté. Není tu jednoduše místa pro vícerých. A tak namísto pomoci a urychlení práce můžeme být svědky výbuchu nervozity.

Zejména malé děti se rády zdržují při matce v kuchyni. Vždyť se tu děje mnoho zajímavého: čistí se mrkvička, dělá se těstíčko. Do takové skutečné hry se dítě i rádo zapojí. Chce pomáhat. A je to právě kuchyně, kde se často položí základy slovní zásoby, kde má matka možnost i názorně ukázat: “Toto je brambůrek a toto je mrkvička.” Kde více jak tu má dítě možnost vidět, chytit, ovonět, ochutnat, napodobovat? A napodobováním matky získává první zručnosti, vztah k práci. Je šťastné, když může s matkou spolupracovat. A kde jinde v rodině je tolik možností poznávat všemi smysly jako právě v kuchyni?

Koupelna pomáhá vychovávat k osobní hygieně. Ve vícečlenné rodině bývá někdy umývání plné nervozity. Proto je dobré, když každý člen rodiny má vyhrazený čas na umývání.

Z výchovného hlediska jistě stojí za zmínku, že když už nemáme doma malou dílničku, měli bychom na zájmy vyhradit alespoň neveliký koutek. Může se stát kolébkou dobrého vztahu k práci, vytváření pracovních zručností, pěstování vůle, ochoty vzájemně pomoci a vůbec správného využití volného času.

Bytová výstavba a vybavenost bytu tedy není jen věcí projektantů, ale i rodičů a vůbec pedagogů, protože bytové prostředí skrývá v sobě i mnoho důležitých výchovních prvků.

 

32.)Kapitola: Společenský život rodiny alias Alkohol, cigarety, drogy alias Televize a Internet v rodině.

Staří Slované byli známi svou pohostinností. Starodávný zvyk nabídnout hostům chléb a sůl se ještě i dnes zachovává při vítaní oficiálních návštěv. Moderní časy však vtlačili pečeť i pohostinnosti a vůbec společenskému styku.

Pro některé lidi jsou návštěvy přátel zbytečnou ztrátou času a peněz. Raději tráví svůj volný čas v záhradě, v chatě anebo v autě. To mnohé přivádí k chorobné lakomosti, vytláčí z nich city spolupatřičnosti a nahlodává kořeny upřímných vztahů k jiným lidem. Automobilismus člověkovi umožnil poznávat i daleké cizí země, no neraz ho nezajímají starosti a radosti nejbližšího souseda.

Jen práce v zaměstnání, pobyt v přírodě, cestování, to je skutečně velmi málo na to, abychom poznali, jak žijí jiní lidé, abychom vypěstovali přátelské vztahy, nadvázali upřímné kontakty. Člověk se ze života jiných lidí učí poznávat jejich život, způsoby, návyky. Úroveň stolování, kultura odívání a bydlení se nedají osvojit jen z knih anebo časopisů. Společenský styk je v tomto ohledu nejlepším učitelem, nabízí mnoho inspirací, poučení a nových nápadů, učí člověka společensky žít.

Návštěvy obsahují mnoho hodnotných výchovních momentů. Prohlubují mezilidské vztahy, učí člověka spolužít s jinými lidmi. Přinášejí i patřičné rozptýlení a pobavení, co člověk nakonec potřebuje i ze zdravotního hlediska. I práce se mu pak lépe daří. Udržovat přátelské kontakty je nezbytné zejména ve městě, kde člověk sice žije mezi mnohými lidmi, přitom je však stále jakoby sám. Vždyť zejména ve velikých sídliscích neraz nezná ani jen souseda bydlícího řekněme o poschodí výše anebo níže, ba možná ani na stejném podlaží. Jen co vyjde na ulici, potkává jen samé neznámé a neúčastné tváře. Každý pospíchá za svými povinnostmi.

Vesnický člověk to má o cosi lehčí. Všichni se navzájem znají. Stačí vyjít před dům a společnost se hned najde, tam není anebo často není takové nouze o lidské slovo. Ve městě by člověk darmo stál před domem třeba i celý týden. Mnoho lidí z domu vyjde, mnoho do něj vejde, no nik se nepřimluví. Takovouto chladnost v lidských vztazích těžce snášejí především staří lidé, zejména ti, co přišli z venkova.

Člověk se od ostatních živých tvorů odlišuje i tím, že umí mluvit, že se umí dorozumět. Bez možnosti mluvit a vymluvit se je člověku obyčejně i smutně. Jestliže vás navštíví skutečný přítel, nabízí vám nejlepší příležitost vzájemně si promluvit, podělit se s radostmi i starostmi.

Jestliže se má pozvednout ta příjemná stránka návštěvy, i návštěvník i navštívený by se měli navzájem respektovat. Očekávání návštěvy i posezení s ní má být jakousi slavností. Návštěva, která se připravuje a probíhá v radostném vzrušení, učí děti pohostinnosti, družnosti, obětavosti, přátelství.

Je velmi milým zvykem, že si i děti na určité příležitosti mohou pozvat své nejbližší přátele, tehdy ať se přípravy pohoštění i hostitelství ujmou sami děti. Jestliže uspořádají nějakou oslavu starší děti v míchané společnosti, rodiče by společnost neměli nechat celkem bez dozoru, například odcestovat, mohlo by to mít nepříjemné společenské i morální následky. Na druhé straně však “dozor” musí být nevtíravý, nebadaný. Někdy stačí zabránit náběh do nesprávného anebo nevhodného směru milým a úsměvným slovem, ba někdy na to stačí už sama přítomnost rodiče v bytě.

Rodiče vedou děti k tomu, aby čekali své hosti přiměřeně upravené ( ne v teplácích, i když jsou čisté). Totéž platí když jdou na návštěvu. Je velmi milým a výchovním zvykem, že dítě koupí ze svých úspor příteli, kterého jde navštívit, malou pozornost. Učí se tak dělat radost jiným, potlačuje vlastní sobectví a formuje své společenské chování. Přirozeně, i rodiče by se měli usilovat vytvořit doma příjemnou atmosféru na přijetí hostí, a to nejen přiměřeným pohoštěním, ale i úpravou bytu i úpravou vlastního vnějšku. I pro rodiče platí, že návštěvu očekáváme ve svátečních šatech.

Někteří lidé se mylně domnívají, že neohlášená návštěva nenarobí hostiteli starosti. Ve skutečnosti neraz mnohem větší, jako kdyby se byli alespoň telefonicky předem ohlásili. I krátkou návštěvu, třeba jen na vybavení nějaké věci, třeba předem ohlásit, případně se dohodnout o čase, kdy se možno potkat. Jestliže není po ruce telefon, neznamená to, že by se návštěva nedala ohlásit jinak, řekněme listem anebo ústním vzkazem.

Neohlašujeme se proto, aby kvůli nám dali do roury péct kačici, ale aby si věděli rozdělit čas. Co když se právě dali do velikého uklízení anebo praní, jestliže začali malovat byt a podobně? Přivítají nás například s prachovkou v ruce, a my přijdeme oblečení jako do společnosti. Nastane panika a situace se jen těžce zkonsoliduje natolik, že by si obě strany mohli pokojně posedět a promluvit si.

“Přijdeme vás někdy navštívit”, to není ohlášení návštěvy. Stejně tak nemůžeme pokládat za pozvání větu: “Přijděte někdy!” Je to spíše společenská fráze a někdy možná i chuť vyhnout se setkání. Skutečné pozvání i skutečné ohlášení musí obsahovat i přesný údaj o čase, kdy se návštěva uskuteční, a to po vzájemné dohodě.

O dobré výchově nesvědčí ani to, když se někdo ohlásí na přesnou hodinu a pak bez ospravedlnění buď vůbec nepřijde, anebo přijde, ale s trojhodinovým zpožděním. Hostitelé jsou dlouhým čekáním unaveni a to obyčejně poznačí i návštěvu.

Na oživení společenských styků je vhodné i setkání spřátelených rodin ve veřejném podniku.

Život rodiny nemá plynout jen v samých povinnostech a v práci. Třeba pamatovat i na přiměřené rozptýlení a zábavu. Organizátory by měly být všichni členové rodiny, při oslavě člena rodiny vždy ti, kteří svátek nemají. Tedy otci organizuje oslavu matka s dětmi, matce otec s dětmi. A to – pokud je to možné – i poté, když se rodina rozroste o zetě, nevěsty, vnuky. Rodina by se měla scházet na domácích oslavách, při narozeninách, výročích svatby rodičů a podobně. I na těchto uzavřených rodinných oslavách, které příjemně oživují a prohlubují rodinný život, mají být všichni účastníci přiměřeně společensky oblečení. Úpravou bytu dostane oslava svátečný ráz. Rodinné setkání by si mělo zachovat příjemnou a milou atmosféru. Proto se vyhýbáme řešit na nich jakékoliv nepříjemné rodinné spory. I v rodinném styku je důležitý společenský takt.

Společenský život rodiny se však neomezuje jen na návštěvy. Jeho součástí je i návštěva kina, divadla, koncertů, výstav, výlety, vycházky. Televize a Internet tvoří samostatné kapitoly rodinného programu. Snad stačí připomenout, že program by se měl pečlivě vybírat a přiměřeně časově rozvrhnout, aby zůstal čas i na rozhovor mezi členy rodiny – vyslechnout si navzájem zážitky z celého dne, problémy z pracoviště, ze školy. Občas prohodit slovo – dvě během sledování televize či Internetu, to skutečně nemá nic společného s dorozumíváním. A nemluví to nic dobrého ani o zájme o ostatních členů rodiny. Na tomto se nestavějí upřímné lidské vztahy ani mezi cizími, a již vůbec ne mezi příbuznými.

Upřímné slovo v přiměřené atmosféře je mocným činitelem při utváření i upevňovaní dobrých mezilidských vztahů v rodině i mimo ní.

Doma v rodině se mladý člověk přiučuje mnohým dobrým, ale žel i škodlivým projevům a způsobům. Holdování alkoholu je zlozvyk, kterému nezřídka položili základy v rodině. Kořeny chování člověka, jeho postoje k životu, možno hledat v dědičnosti, prostředí a výchově, které se mu dostalo.

Mnozí alkoholici rádi ospravedlňují svůj sklon k alkoholismu dědičností. Na dědičnost by jste neraz nejraději svalili všechno, co není na vás a ve vás dobré. Výzkumy však ukazují, že při alkoholisme není dědičnost rozhodující až natolik, jak se mnozí z vás domnívají. Neexistuje nijaká zákonitost, podle které by děti dědili tuto vlastnost po otcovi-alkoholikovi anebo matce-alkoholičce. Alkoholik se tedy nemůže ospravedlňovat svým jakoby předurčením na alkoholika. Jestliže to dělá, zbavuje se jen zodpovědnosti za své nesprávné konání.

Jestliže se i stane, že děti vkročí do šlépějí rodičů-alkoholiků, není na vině dědičnost. Náklonnost na alkoholismus je spíše výsledkem působení prostředí, ve kterém dítě žije a vyrůstá. V rodině alkoholika by zálibu v nadměrném pití alkoholu mohlo získat i dítě, které se tu nenarodilo, ale jen vyrostlo. V alkoholické rodině, v alkoholickém prostředí, přivyká dítě na alkohol téměř od peřinky. Má možnost pozorovat, že dospělí pijí alkohol jako cosi velmi dobré, velmi příjemné. Nesetká se s odsouzením jeho negativního vlivu. A tak pomaly nejenže přivyká na alkohol, ale současně si osvojuje i skreslený názor na jeho nadměrné používání.

Nejeden otec-alkoholik pokládá za vrcholný projev synovské lásky, když ho syn z první výplaty pozve do hospody a tam se oba dva do němoty opijí. Výsledkem takovéhoto siláckého důkazu “chlapskosti” může být, že do poměrně veliké “rodiny” alkoholiků bude náležet ještě další jeho člen, kterého za člena zapsal a přímo za ruku dovedl jeho vlastní otec.

M. Turček ve své knize “Alkohol a děti” uvádí, že zkoumané děti prvýkrát dostali alkohol od rodičů anebo jiných příbuzných, na prvním místě rodiče, na druhém jiní příbuzní. V témže pořadí zkoumaní odpovídali i na otázku: “Kdo mi teď dává pít?” Cizí to byli jen zřídka a i sami děti si alkohol sebrali jen velmi zřídka. I do hospody poslali dítě na prvním místě rodiče, na druhém příbuzní. Žel, mnozí rodiče si ani neuvědomí, co dělají, když pošlou dítě po pivo!

Prostředí v rodině alkoholika dítěti neškodí jen tím, že ho navyká na alkohol, ale i tím, že citelně ovlivňuje jeho celkový duševní a tělesný vývin. Bývá to prostředí přímo nabyté napětím, strachem, nepokojnými dny i nocemi. Opilý otec nehledí na to, koho udeří, když přijde v noci opilý domů, či ženu anebo celkem malé dítě. V opilosti neví číst v dětských očích ani hrůzu, ani strach, neslyší žalostný pláč. Již nemluvně zakusuje strach ze surovosti toho, kdo by ho měl vlastně ochraňovat, kdo by ho měl mít nejraději, kdo by se s ním měl hrát. A jakou představu získá dcera vyrůstající v rodině alkoholika o svém budoucím partnerovi a o mužích vůbec? A co syn – jak si on představuje své budoucí postavení v rodině, jestliže mu má být vzorem otec-alkoholik? Jakou představu může mít o šťastném rodinném soužití dítě z rodiny, ve které namísto lásky a porozumění vládla hůl a nadávky? Podle jakého vzoru bude ono budovat svoji rodinu?

Dítě z alkoholické rodiny bývá často neúspěšné ve škole. Výsledky jeho práce nemožno porovnávat s výsledky spolužáků, kteří mají pečlivé rodiče; kořeny jeho neúspěchů třeba hledat v prostředí, v kterém žije, v celé atmosféře jeho rodiny.

A jak bojovat proti alkoholismu, který až tak nepříznivě zasahuje do vašeho života?

Nejprve je každý nealkoholikem. Alkohol mu vůbec nechutná. Kterémuže dítěti chutná například slivovice? Otřese se od ní jako od čehosi velice nepříjemného. Nejeden dospělý ho však posmělí: “Jen si dej, však ty tomu raz přijdeš na chuť!” Mnozí z vás učí děti dívat se na alkohol – jen Bůh ví proč – jako na znak dospělosti. A najde se dítě, které by nechtělo, co i pomocí alkoholu, urychlit a projevit svou dospělost? A tak se pomalu usiluje oblíbit si mok dospělých, až nakonec hledá v něm již sílu, která by ho alespoň na chvíli zbavila životních problémů a starostí a dala by mu pocit štěstí a bezpečnosti.

No i v mnohých rodinách nealkoholiků bývá nedobrým zvykem, že se před dětmi pochvaluje pijatika, říká se o tom, jaká je lahodná, příjemná. Jistě to neujde pozornosti dítěte, a tak postupně získává představu, že alkohol je cosi vynikající, na čem si dospělí alespoň ve svátek pochutnávají a netrpělivě čeká na chvíli, když si i ono bude moci napít z této pro něj ještě zakázané dobroty.

Ten, kdo už holduje alkoholu, může se léčit a vypětím své vůle i vyléčit. Pro toho, kdo ještě nenavykl na alkohol anebo si na něj začíná navykat, je nejlepší prevencí dobrá a správná výchova.

Úlohou dobré výchovy je už od malička přesvědčovat dítě o škodlivosti alkoholu z hlediska mravného, zdravotního a společenského.

Ani při rodinných posezeních by rodiče neměli zapomínat na výchovnost svého příkladu. Když hostitelka nabídne hosti, obvykle se o jídle jen krátce řekne, že bylo dobré, no o dobré chuti alkoholu se někdy mluví až příliš dlouho, a to i před dětmi. Tak se dítě může lehce dovtípit, že pro dospělých alkohol znamená cosi více jako dobré jídlo, že je tu cosi, co dobře chutí, na co se při pohoštění klade největší důraz, co napraví náladu, po čem jsou všichni veselejší, mnohomluvnější, co vyvolává více vtipů a při čemž se stále zdůrazňuje, aby sloužilo “na zdraví”.

Dětem neraz nabízejí alkohol i proto, že prý dělá chuť na jídlo a napravuje zdraví. Ve skutečnosti však nejde ani tak o upevnění zdraví, ale spíše o upevnění přátelství s alkoholem.

Možná, že někdy alkohol nemožno z rodiny, zejména při určitých příležitostech úplně vyloučit. Třeba však před dětmi zachovat určitou opatrnost – nebudete si tedy s rozzářenou tváří hladkat bříško a pochvalovat si, že co to byla za dobrota ten alkohol.

Na dítě negativně vplývá i to, když s ním jdete po ulici a smějete se z opilého člověka. V dítěti může vzniknout dojem, že opilý člověk je skutečně zábavný, když se na něm lidé tak dobře baví. A může to dítěti posloužit jako námět, jak se i ono může stát středem pozornosti. Dobrý rodič by měl takovouto příležitost využít spíše na poučení o škodlivosti alkoholu, o nesprávném postupu opilého, a o nedůstojnosti jeho chování.

Opilého můžeme potkat doslova kdekoliv: na ulici, v parku, neraz snad i na školní zábavě. Alkohol vás doprovází téměř na všech společenských akcích. Narozeniny, výročí, setkání, radost, žel i smrt, všechno se zalévá alkoholem. Bez alkoholu se už snad ani neumí zabavit mladí i staří. A či skutečně není co nabídnout hosti? Možná by mu lépe padlo ovoce, džus, koktail anebo cosi podobné. Ba nejeden hostitel nabízí alkohol i takovému hostovi, o kterém ví, že nepije anebo nemůže pít, a uráží se, jestliže nechce co jen ochutnat.

Podobně dotíravě a neodbytně, jako se nabízí alkohol, nabízejí se i cigarety. A přitom kuřák neškodí na zdraví jen sobě, ale i těm, co musí být s ním v jedné místnosti. Jsou lidé přímo alergický na nikotin: bolí je hlava, červenají jim oční řasy, zvracejí a podobně. Kuřáci jsou neraz bezohlední. Kouří všude, kde se jen dá, dokonce i na návštěvě u nekuřáků si vynutí souhlas. Kuřák, podobně jako je to při jiných druzích narkomanie, propadne této vášni, zavře oči přede vším, co se sluší a co nesluší, a jen s vypětím všech sil se umí zříci tohoto svého návyku. V rodině, v které rodiče kouří, jen těžko se bude dařit takové či onaké prevenci. Slova poučují, příklady táhnou. Mladý člověk se naučí kouřit obvykle od kamarádů, no nezřídka i od rodičů. Tvrzení, že kouření škodí zdraví, není pro mladé lidi dost působivé, vždyť z vlastní zkušenosti mnohé nemoci ještě velmi neznají a zdraví pokládají za vyslovenou samozřejmost. Je však po ruce i jiná stránka kuřáka, která pro mladých nemusí být až taká nezajímavá – jsou to estetické “mínusy” kouření. Každý mladý člověk chce být hezký, přitažlivý. Proto si při zdůrazňování nevyhnutelnosti předcházet kouření třeba vzít na pomoc zbraň z jeho hlediska účinnější: poukázat na to, jak kouření vplývá na vzhled zubů, jak je kuřácký pach obvykle nekuřákovi nepříjemný a podobně.

V rodinné výchově nesvobodno zapomenout ani na účinné předcházení používání omamných drog.

Používání narkotik se dost dlouho pokládalo jen za “vlastnost” některých národů. Lidé již ve starověku a středověku poznali rozkoš vyvolanou konzumací některých rostlin. Do konce devatenáctého století se však konzumace omamných jedů nepovažovalo za akutní nebezpečí. Byl to spíše ojedinělý jev. No v současnosti se používání drog na světě rozmohlo. Přispělo k tomu objevení syntetických látek, kterými se dají nahradit přírodní omamné jedy. Předpokládá se, že toho času je na celém světě miliarda drogovaných lidí, to znamená – každý pátý obyvatel naší planety.

Opakovaná konzumace omamné látky se mění na těžký návyk. Za drogu možno pokládat každou látku, i když se běžně používá v lékařství, která se užívá na jiný jako léčebný cíl. Jestvují rozličné drogy – od utišujících přes stimulační až po halucinogenní omamné látky. Zdravý člověk jim propadne obyčejně ze zvědavosti. Později ho ovládne nepřekonatelná touha konzumovat drogu stále znova, zvyšovat její dávku, až se dostane do takové závislosti od ní, že při jejím nedostatku je nervózní, zvrací, mívá svalové křeče, hysterický záchvat a podobně, co ho nutí získat si drogu za jakoukoliv cenu. Jed svede narkomana nejdříve rozkoší, no potom si ho už udržuje v moci bolestí, kterou postižený zahání opět drogou.

Popři přírodních omamných jedech, které se vyrábějí z máku, kokosových listů, z indických konopí a podobně, začali se vyrábět i syntetické omamné látky. Vyrábějí se z chemických látek, tím se stěžila jejich kontrola a zjednodušil se přístup k nim.

Pod vlivem drogy se člověk neraz dopouští rozmanitých násilností, ublížení na těle, krádeže, prostituce ale i sebevraždy. Proto třeba mladé lidi včas a důrazně varovat před touto zkázou lidské osobnosti, aby z případné zvědavosti nezkoušeli to, co z nich učiní doživotní otroky.

Mezi narkomany můžeme zařadit nejen alkoholiky, kuřáky, nadměrné konzumenty kávy, ale i ty, co užívají nadměrné množství analgetik. Nemálo lidí užívá tablety proti bolení hlavy, nespavosti, podrážděnosti téměř den co den, často i bez lékařského vyšetření. Velmi rozšířeným zlozvykem, zejména mezi mládeží, je užívat tablety se stimulačním a antidepresivním účinkem; zejména studenti před těžkými zkouškami namísto řádné životosprávy a soustavného studia shánějí povzbuzující tablety.

U nás se nejvíce holduje konzumaci alkoholu. Ze zdravotního, morálního a společenského hlediska možno alkoholismus pokládat za stejně škodlivý jako konzumaci jiných omamných drog; rozdíl je jen v tom, že na jeden neduh jsme si již jaksi zvykli a na druhý se u nás ještě jen přivyká. U nás se vedou skutečně přísné a důkladné záznamy o drogách určených na lékařské a vědecké cíle.

I proto se u nás až tak nerozšířilo používání klasických drog, jako je opium, hašiš, morfium, heroin. Toxikomanie se projevuje více užíváním halucinogenních léků, případně rozmanitých chemikálií, lepidel, čistících, chladících a hasících prostředků, ke kterým se velmi lehce může dostat i mládež a může si z nich “namixovat” velice účinnou směs.

Právě rodičům připadá veliká úloha varovat své děti před zvědavostí poznat opojení tohoto druhu.

Drogy, kouření, alkohol obírají člověka o zdraví i o peníze, často i o přízeň nejbližších a nejmilejších a navíc činí z člověka otroka, který už není pánem samého sebe, ale otrocky poslouchá svoji “milovanou” drogu.

Velikost člověka je i v tom, jak se ví ovládat, jak ví žít mezi lidmi a s lidmi.

Nové výdobytky vědy a techniky nabízejí člověku možnost stále lépe a kvalitněji využívat volný čas, bez přestání se zdokonalovat, duchovně růst, a to až do pokročilého věku. Kromě tištěného slova, rozhlasu a Internetu takovéto možnosti v rodinách dává velmi populární televize.

Již dávno neplatí, že vzdělávání se končí absolvováním školy. Dnes si už jen těžce představíme odborníka v jakékoliv oblasti, který by obstál bez ustavičného dalšího vzdělávání ve svém oboru.

Vedle Internetu je televize prostředkem masové komunikace, který nejvíce mění dosavadní formy vzdělávání nejen dospělých, ale i dětí a mládeže. Dá se říci, že televize je jakýmsi programem pro rodinu, protože jejímu sledování se věnuje především doma, v rodinném kruhu. To, že přichází přímo do rodiny, televizi zavazuje, aby se v jejím vysílání nenašlo místo jen pro zábavu. Televize i Internet působí na lidi rozličných věkových kategorií, s rozličnou vzdělanostní a kulturní úrovní. Televizi i Internetem jako programu, který působí přímo v rodině, se nabízí veliká příležitost poskytovat rodině širší obzory v oblasti výchovy a vzdělávání, aby mohla ještě kvalitněji plnit své poslání při formování nového pokolení.

Dospělí, tedy i rodiče, nenabývají další poznatky v školské, ale v mimoškolské soustavě výchovy a vzdělávání – a v něm se na první místo klade televize. Je přitažlivá, každému dostupná, populární, z hlediska názornosti mimořádně působivá a navíc má skutečně spolu i s Internetem nejmasovější pole působnosti. Televize i Internet jako prostředek masové komunikace nabízí výchově a vzdělávání velmi slibnou perspektivu. Slibuje pozdvižení vzdělanostní úrovně nejširších vrstev obyvatelstva, a to i v těch nejzapadlejších vesnicích, mladým i starým. Takový masový výchovně-vzdělávací vliv, jaký umožňuje televize, doteď kromě Internetu neměla nijaká jiná instituce.

V Sociální pedagogice polského autora Wroczyňského se uvádějí výsledky anglického výzkumu Television and the Child o výchovním vlivu televize. Výzkum probíhal ve větších městech. Zjistilo se, že televize má z výchovního hlediska klady i zápory a že určité nebezpečí hrozí zejména dětem rozumově a psychicky aktivním – televize snižovala jejich aktivitu, přitom však zvyšovala aktivitu dětí s nižším inteligenčním kvocientem. Dále se zjistilo, že děti s nižším stupněm inteligence sledují televizní program nejvíce a nejdéle 3 až 4 hodiny denně. Televize omezuje takové formy aktivity, jako je čtení, poslouchání rádia, hry a jiné zábavy.

Podle výzkumu E. Fleminga v Polsku “televize ovlivňuje intelektuální a morální vývin mládeže, urychluje procesy rozumového dozrávání, rozšiřuje poznatky o světě a životě". Televize sice na jedné straně ohrožuje děti množstvím času stráveného při televizore na úkor času stráveného na čerstvém vzduchu, no na druhé straně ovlivňuje jejich zájmy o výlety a rozvíjí jejich zájmy o mimoškolní činnost.

Je velice důležité sledování televizních programů plánovat a kontrolovat. Veliký význam stále více nabývá pěstování estetického cítění mládeže tak, aby si věděla z prostředků masové komunikace vybrat díla hodnotné, vždyť jejím prostřednictvím se mladým lidem můžou dostat nejen díla hodnotná, ale i díla bez umělecké hodnoty, dokonce i díla bezcenné. Nejlépe se estetický cit utváří právě přes tvořivý postoj k věcem i jevům a vlastními zkušenostmi.

Z hlediska rodinné výchovy pokládáme za potřebné zdůraznit, že pro děti třeba programy vybírat za účasti rodičů. Dbát o to, aby děti nesledovali programy určené jen dospělým, aby čas strávený před televizí a Internetem byl přiměřený, aby nevyplňoval všechen volný čas, ale aby jim zůstal čas i na kamarády, na sport a pohyb na čerstvém vzduchu. Aby si nevytvářeli zážitky jen pasivní konzumací televizního obrazu či Internetu, ale aby se k nim dostávali i vlastní aktivní činností.

Obohacování člověka o nové poznatky, výchovné formování, pobavení, to jsou klady televize i Internetu. No televize i Internet má z hlediska rodiny i rub, zejména když se nevybírá co bude prohlíženo a sledováno, ale dívá se na všechno k čemu se dostane. V některých rodinách se televizor zapne na začátku vysílání a vypne se až jdou spát. V případě počítačů a Internetu je tomu podobně. Život takovéto rodiny je vetkaný do televizního programu či počítače a Internetu. Děti si píšou úkoly v pokoji, v kterém naplno hraje televizor, večeří se při zapnutém televizore, mluví se též jen tak úchytkem mezi televizním programem. V případě počítače a Internetu je tomu podobně. Takto sledovaný televizní program či počítač ať již s  Internetem anebo i bez něj, není přínosem pro rodinný život ani pro členy rodiny. Ochuzuje je o osobní kontakty a o možnost pokojně a pozorně si navzájem povyprávět o problémech, zjistit od dětí, co nové v škole, co přežili, co se jim podařilo, z čeho měli radost a podobně. Umlčovat děti: “Teď nevyrušuj, řekneš to až po programu” je velice nebezpečné, protože děti se rodičům postupně odcizí, nezvyknou si mluvit s nimi o svých problémech a zážitcích. Podobně se takto sledovaná televize a Internet může odrazit na vývoji manželských a partnerských vztazích.

A ještě o jedné věci se musím zmínit v souvislosti s televizí a Internetem. Jestliže se mluví o televizi či Internetu a dětech, rodičům se obvykle doporučuje, aby nedovolili svým ratolestem dívat se na nevhodné věci. Za “nevhodné” se pokládají nejčastěji takové věci, které znázorňují buď drastické formy násilí a krutosti, anebo vyjadřují eroticko-sexuální vztahy bez zábran, vulgárně, ba z etického hlediska až nemorálně. Některé programy čí stránky bychom mohli označit za pornografické, urážející jemnocit diváka. To platí jak o DVD filmech, tak i o televizních programech. Tento sexuální naturalismus se obvykle ospravedlňuje přirozeností sexu. Je pravda, že pohlavní soužití muže a ženy je přirozené a při zachování etických požadavek i vysoko mravné, no navzdory tomu nemožno právě z eticko-estetického hlediska souhlasit, aby se tento akt, který běžně označujeme slovem intimní, předváděl do nejmenších detailů před očima třetího člověka. Jestliže tedy říkáme, že pohlavní soužití je intimní, pak třeba tuto intimitu respektovat tak v životě, jako i v uměleckém ztvárnění. Pohlavní život člověka nesmí být zbaven patřičné stydlivosti, cudnosti, intimity a diskrétnosti.

Někteří rodiče dovolí dívat se dospívajícímu dítěti v televizi a na Internetu na všechno, co tam je. Tvrdí, že dítě ví o sexu možná více než oni. Vědět o sexu je jedna stránka věci, no odstraňovat zábrany, stydlivost a jemnocit takovýmto způsobem je projevem nezodpovědného rodiče.

Dítě ani rodič sám nikdy není až tak dospělý, aby ho to opravňovalo dívat se na morálně závadné filmy a stránky. V slušné rodině se na takovéto věci nedívají ani rodiče.

 

… pár slov na závěr.

Příroda, kterou neraz nazýváme učitelkou života, nám na každém kroku ukazuje, že v ní vládne řád, harmonie, pravidelné střídání jednotlivých období.

Život člověka plyne podobně jako život přírody. Má taky svá stadia – začíná se narozením, pokračuje obdobím dětství, mladosti, dospělosti, staroby a nakonec se končí smrtí.

Navzdory tomuto cyklickému opakování je život jednotlivce vždy jedinečný a neopakovatelný. Jednotlivec přežívá každé stadium života jen jednou. Učí se však od předcházejících generací, aby přežil svůj život co nejlépe.

V životě člověka je každé věkové období něčím charakteristické, typické. Z hlediska naší problematiky – lásky, sexu, manželství a rodičovství – bychom je mohli charakterizovat například takhle:

Život v přírodě nás často nabádá k četným přirovnáním. Člověk je však nejdokonalejším tvorem přírody, a tak jsou tato přirovnání spíše jen ilustrací některých vlastností. Třeba je však rozvinout do vyšší, lidské podoby.

Na závěr ještě několik slov. Upřímně si přeji, aby čitatel pochopil to, o čem se v knížce mluví a ztotožnil se s jejím obsahem. V tom případě budou chlapci a dívky pokládat mravní čistotu za nejhezčí ozdobu a největší hodnotu v předmanželských vztazích, manželští partneři budou pokládat manželskou lásku a věrnost za největší hodnotu jejich vztahu a rodiče budou pokládat výchovu svých dětí za svou nejhezčí životní úlohu, za svou morální i občanskou povinnost.

 

 

Doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména ještě i těchto pět hlavních a velikých následujících prácí:

1./Henryk Lahola : Sociální spravedlnost a ekonomicky maximálně výkonná i spravedlivá ekonomická revoluce a revoluční stát i manifest. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Revoluce.htm

2./Henryk Lahola :Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. (po česky i po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

3./Henryk Lahola : Bezdomovec a nezaměstnaný. Bezdomovci a nezaměstnaní. Práce o chudobných lidech a sociální problematika adresována zejména pro chudobné lidi. (po česky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Bezdomovci.htm

5./Henryk Lahola : Slobodní murári. Svobodní zednáři. Konkrétne fakty o celosvetovej nadvláde slobodných murárov - svobodných zednářů. (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Nadvlada.htm

4./Henryk Lahola : Homosexuáli a lesbičky! Preč zo zvráteným úchyláctvom!! Vyliečte sa z tej odporne hnusnej a zvrhlej homosexuality!! Táto práca je určená k samoliečbe homosexuálov a lesbičiek, ktorí či ktoré o túto liečbu majú úprimný záujem!!! (po slovensky), Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Terapiabuz.htm

Zpět na hlavní stránku!