wz

Zpět na hlavní stránku!


Dominikáni bratři kazatelé či dominikáni bratia kazatelia a dominikánky. Dominikánsky řeholní řád bratrů kazatelů či dominikánsky rehoľný rád bratov kazateľov . Svatý Dominik – zakladatel dominikánského řeholního řádu či dominikánskeho rehoľného rádu.

Téměř současně s františkány či minority vznikli i dominikáni bratři kazatelé nebo po slovensky dominikáni bratia kazatelia. Docela jiná osobnost nežli svatý František z Assisi byl zakladatel druhého velikého mendikantského řádu svatý Dominik. Pokud bych to trochu zjednodušil tak lze říci, že františkáni či minorité nebo minoriti jsou původně žebravou řeholí italského původu, zatímco bratři kazatelé dominikáni či bratia kazatelia dominikáni jsou původně žebravou řeholí původu španělského. Jinak ale na rozdíl od svatého Františka z Assisi byl svatý Dominik vzdělaný teolog. Svatý Dominik si byl velice dobře vědom světlých i stinných stránek své doby a chtěl po zralé úvaze budovat hráz proti novým omylům. Jestliže svatý František z Assisi působil na city svých současníků, a tak je chtěl přivést k nápravě života, svatý Dominik chtěl bloudící přivést rozumovou cestou zpět do lůna Církve.

Zakladatelem řehole bratrů kazatelů – zvaných dominikáni (Ordo Frantrum Praedicatorum – OP) je sv.Dominik, který pocházel ze vznešené španělské rodiny. Sv.Dominik Guzmán se narodil v malé kastilské vesnici Caleruega či Calarueze někdy kolem roku 1170. Svatý Dominik pocházel ze šlechtického rodu Guzmanů.

Sv.Dominik již od mládí směřoval k duchovnímu stavu a již v době jeho studií v Palencii se projevovalo – podobně jako tomu bylo i u jeho současníka sv.Františka z Assisi - až neuvěřitelně veliké sociální cítění. Výrazem tohoto až neuvěřitelně velikého sociálního cítění sv.Dominika bylo to, že sv.Dominik ačkoliv coby student bohosloví potřeboval své knihy ke studiu, tyto své knihy přesto prodal /!!/, aby za to, co takto tímto prodejem svých knih získal, opatřil alespoň to nejnutnější pro hladovějící chudáky své doby!!

Nakonec ale přece jen sv.Dominik v Palencii absolvoval filozofická a teologická studia. Po ukončení filozofických a teologických studií v Palencii svatý Dominik ve věku 25 let se jako mladý kněz stal členem kláštera řeholních kanovníků kapituly v Osmě, nedávno předtím zreformovaném péčí biskupa Diega z Avezedo, kam jej v roce 1196 biskup Diego sám povolal.. Sv.Dominik byl člověkem apoštolského smýšlení podobně jako sv.František z Assisi, avšak na rozdíl od něj byl sv.Dominik navíc i intelektuálem, protože byl – na svoji dobu - teologicky vysoce vzdělaným.

Život sv.Dominika v Osmě spočíval v především v pěstování vnitřní a liturgické modlitby. Se svým biskupem Diegem z Avezedo navštívil svatý Dominik v letech 1203 až 1204 jižní Francii a poznal tak z vlastní zkušenosti nebezpečí, hrozící Církvi z hereze katarské, albigénské.

Událostí zásadního významu v životě sv.Dominika bylo setkání s albigénci, katary v jižní Francii v roce 1205 při jeho diplomatických cestách se svým biskupem Diegem, když mohl pozorovat rozmáhání se této zhoubné sekty jako i boj, který byl proti nim veden z výsledky více než problematickými. Učení katarů, albigénců se zcela odklonilo od Bohem zjevené pravdy, avšak na rozdíl od nemalé části katolického duchovenstva tito heretici vedli vzorný život v apoštolské chudobě, který jim mezi obyčejnými teologicky nevzdělanými lidmi získával řadu stoupenců.

Svatý Dominik uvědomil si spolu se svým biskupem Diegem z Avezedo, že proti katarům - albigéncům lze bojovat účinně jen tenkrát, poučí-li se lid o skutečných přednostech katolické nauky. A to nikoliv vnějším leskem a pánovitým jednáním, nýbrž kázáním chudě žijících kazatelů bude možno znovuzískat důvěru kolísavých a vystoupit účinně proti bloudícím albigéncům - katarům.

Sv.Dominik pochopil, že my katolíci ač sice máme pravdu, nemůžeme poznanou Boží pravdu uplatňovat násilím, protože to je zcela kontraproduktivní. A proto my katolíci musíme sáhnout k zcela jiné, přiměřenější, a zejména pak sice k mnohem složitější, ale též i k mnohem důstojnější zbrani, protože hlásat pravdu nekatolíkům o našem pánu Ježíši Kristu Bohu Spasiteli a Vykupiteli je nezbytné kvůli věrohodnosti hlásat nejen slovem, ale i osobním příkladem!

Podle těchto zásad se svatý Dominik zařídil a spolu s biskupem Diegem z Avezedo dva roky apoštolsky působil mezi jihofrancouzským lidem.

Byla to veliká výzva Boží pro sv.Dominika, jako i pro biskupa Diega z Avezedo, když s maximálním zděšením ve svých srdcí upřímně milujících Pána Boha mohli tito dva Španělé v jižní Francii vidět, že zde dokonce i samotní mnozí katolíci svěřovali vyučování svých dětí těmto heretickým, protikatolickým bludařům.

Biskup Diego z Avezedo pojal posléze myšlenku založit řeholní společnost takových lidových kazatelů jako byl os sám společně i se svatým Dominikem. A svatý Dominik tuto myšlenku i uskutečnil.

V roce 1206 na úpatí Pyrenejí v diecézi toulouské v Prouville či Prouille sv.Dominik klášter pro výchovu nábožensky ohrožených dětí a pro obrácené katarské - albigénské sektářky. Vedle dominikánského ženského konventu byl mužský dominikánský klášter, jehož bratři dominikáni konali duchovní správu sester dominikánek. Převor mužského dominikánského kláštera spravoval i ženský dominikánský konvent.

Ba co víc, vzhledem k poznané psychologické skutečnosti, že ”příklady táhnou” rozhodli se sv.Dominik a společně s ním i biskup Diego – z lásky k Pánu Bohu a lidem – dále dobrovolně žít přísně asketickým životem a v naprosté apoštolské chudobě společně putovali po okolí a bojovali tak za zájmy Ježíše Krista a Božího království nikoliv zbraněmi, ale tím, že s maximální horlivostí a neúnavností kázali lidem Boží slovo, vysvětlovali lidem základní pravdy víry, ba dokonce nevyhýbali se ani setkáním ze samotnými heretiky, aby s nimi disputovali o základních pravdách víry a tak se snažili alespoň některé z nich přesvědčit, aby se obrátili a vrátili zpátky do lůna naší svaté katolické církve. Tato obětavá apoštolská práce sv.Dominika a biskupa Diega byla velice namáhavá a vysilující. Není proto divu, že v důsledku naprostého vyčerpání – věkově starší – biskup Diego již v roce 1207 nebo 1208 umírá. A tak po smrti biskupa Diega v roce 1207 nebo roku 1208 pokračoval sv.Dominik v započatém díle již osamocen. Pro sv.Dominika byl totiž charakteristický veliký soucit s lidmi, kteří trpěli materiálně anebo duchovně.

Jinak ale sv.Dominik podobně jako i jeho současník sv.František z Assisi byl vždy veselý, radostný. Veškerá činnost sv.Dominika tryskala z jeho hluboké modlitby! A sv.Dominika v podstatě sám pokračoval v tom, co započal již společně s biskupem Diegem, totiž že noc a často i úplně celou noc/!!/ věnoval svým osobním vroucným modlitbám, kontemplativním rozjímáním a pilnému studiu s rozšiřováním si vlastního intelektuálního obzoru a vzdělanosti, zatímco ve dne zas lidem veřejně a neúnavně kázal Boží Slovo, jako i diskutoval s bludaři.

V diskusích z heretiky byl sv.Dominik mimořádně trpělivý, ba dokonce je i neohroženě vyhledával a napomínal i nadále přes to, že se sv.Dominika pokusili dokonce i zabít. Kromě toho sv.Dominik konal i kající skutky za bludaře i hříšníky a přinášel oběti za duše, které takto vyprostit z jejich heretických omylů. Sv.Dominik celé období mezi léty 1206 – 1215 kázal Boží Slovo v jižní Francii. Za tu dobu ve sv.Dominiku uzrála myšlenka, že by měl vytvořit společenství mužů, kteří by se posilováni modlitbou i pečlivým permanentním studiem s rozšiřováním svého intelektuálního obzoru a žijící v chudobě po vzoru Ježíše Krista a prvních apoštolů věnovali věroučnému kázání – hlásání Boží pravdy!

Po smrti biskupa Diega si svatý Dominik našel jiné pomocníky, a těmto svým prvním dominikánům chtěl dát svatý Dominik pevnou organizační formu. Jeden toulouský měšťan, který se k svatému Dominikovi přidal, daroval svatému Dominikovi svůj dům nacházející se při kostele svatého Romana. To byl první domov nové dominikánské řeholní společnosti. Toulouský biskup svatému Dominikovi jeho dominikánskou řeholní společnost potvrdil a měl ji pod dohledem, dokud zůstávala tato dominikánská řeholní společnost omezena pouze na jeho diecézi.

A tak byla v dubnu 1215 v Toulouse založeno první sdružení bratří – kazatelů, kteří po důkladném teologickém a asketickém školení se věnovali zejména kazatelství, náboženskému vyučování lidu a tak odvracet lid od bludných, heretických nauk. Aby sv.Dominik dosáhl pro své dominikánské sdružení schválení Sv.stolice, vybral se v roce 1215 do Říma. Bylo to již po čtvrtém lateránském koncilu, který zavedl opatření proti přílišnému vzrůstu nových řeholí.

Papež Inocent III. (papežem byl v letech 1198 – 1216) žádosti sv.Dominika sice vyhověl ale současně požádal sv.Dominika, aby jeho nový řeholní řád přijal reguli již některé ze schválených řeholí. Sv.Dominik si jako bývalý augustiniánský kanovník vybral za základ augustiniánskou řeholy s dodatkem premonstrátských konstitucí. Papež Honorius III. (papežem byl v letech 1216 – 1227) dal nové dominikánské řeholi i písemné schválení, a tak nový dominikánský řád byl schválen papežem Honoriem III. dne 22.prosince 1216. V roce 1217 dal papež Honorius III. příslušníkům dominikánského řeholního řádu název bratří kazatelů.

Brzy po tomto papežském schválení sv.Dominik přes všechna rizika a varování rozeslal všech sedmnáct svých spolubratrů dominikánů z sice čerstvě schváleného, avšak přece jen ještě ne příliš upevněného dominikánského řádu do rozvíjejících se měst, zejména však tam, kde se rozmáhala hereze, aby proti ní svým veřejným kázáním Božího Slova a příkladným životem v apoštolské chudobě jeho dominikáni úspěšně pracovali mezi lidem. A tak se dominikáni mimovolně též začali velice rychle rozšiřovat. Jako noví dominikáni se stávali zejména ti katolíci, kteří byli upřímně nadšeni pro život v apoštolské chudobě a pro hledání i hlásání ”veritas” (tj.pravdy), která se stala heslem dominikánského řeholního řádu.

Dominikáni měli svůj kazatelský řeholní dům v Toulouse se zpočátku příliš nelišil od kláštera augustiniánských kanovníků; měl své statky a požíval stejných práv a výsad jako řeholní kanovníci. Ale dominikáni brzy pole působení svého řeholního řádu rozšířili. Římská kurie, na níž se svatý Dominik vždy s důvěrou obracel takové plány podporovala. Dominikánský klášter se měl stát střediskem pro výchovu nových dominikánů a útulkem putujících kazatelů – dominikánů. Dominikánská chórová modlitba měla ustoupit činnosti kazatelské, která byla hlavním posláním dominikánského řeholního řádu. Již v roce 1217 rozeslal svatý Dominik své dominikány do světa, a to hlavně do tehdejších středisek západoevropské vzdělanosti, do Říma, do Paříže a do Bologně. Papež Honorius III. všem biskupům doporučil dominikánské bratry kazatele, kteří “bezplatně a spolehlivě hlásají slovo Boží, věnují se spáse duší a vztyčili korouhev chudoby, následujíce Pána”. Tím dostal dominikánský řád univerzální charakter, ale zároveň se dominikáni přiblížili řádům žebravým.

V pospolitém životě se dominikáni zpočátku příliš nelišili od konventů starších řeholních řádů. Směrodatná byla pro dominikány zejména statuta premonstrátská, protože i premonstráti žili vlastně podle řehole svatého Augustina. Přitom však bylo přihlíženo k hlavnímu účelu tohoto dominikánského řádu. Dominikáni dbali o to, aby dominikánská chórová modlitba nebyla nadměrně rozšiřována a o ruční práci dominikánů nebylo vůbec řeči. Dominikáni též kladli důraz na to, aby studium dominikánů nebylo ničím omezováno.

V celkové organizaci následovali dominikáni stejně jako františkáni či minoriti nebo minorité cisterciáky. Těmto řádům byla společná značná centralizace. Dominikáni měli v čele dominikánského řádu voleného generála, dominikánský řád byl rozdělen na provincie, spravované provinciálními dominikánskými převory a kapitolami. Konstituční prvek vyniká u dominikánů více než u minoritů – františkánů. Dominikáni měli své provinciály od počátku voleny, zatímco františkáni či minoriti nebo minorité až do roku 1245 měli provinciály jmenované generálem. U dominikánů hráli značnou roli i definitoři. Byli to důvěrníci volení na provinciálních kapitolách jako zástupci dominikánských bratří a tvořili stálé poradce dominikánského provinciála. Zatímco dominikánští provinciální převoři se scházeli na generálních kapitolách každý třetí rok, dominikánští generální definitoři se scházeli dvakrát v letech, kdy se nekonala generální kapitola; jejich úkolem bylo též dozírat na dominikánského generála. Podobně jako cisterciáci měli i dominikáni své vizitátory. Dominikáni měli o kontrolní orgány tedy dobře postaráno; všude u dominikánů bylo dost pojistných ventilů, jež mohli odstranit každou případnou nespokojenost. Plným právem bývá tedy ústava dominikánského řeholního řádu označována jako vzorná klášterní organizace středověku.

Dominikáni se šířili pomaleji, ale klidněji než františkáni či minoriti nebo minorité. Dominikáni postupovali opatrně, což bylo zcela oprávněné, protože se vyskytovaly různé těžkosti. Světský klérus se díval na dominikánské ale i jiné žebravé mnichy a na jejich působení v duchovní správě s nedůvěrou. Když žebrota se lidem zprotivila, dominikáni se postupně zřekli zásady úplné nemajetnosti, což ostatně pro dominikány bylo jen prostředkem k cíli. Papež Martin V. (papežem byl v letech 1417 – 1431) dovolil, aby dominikáni získávali pozemky.

Podobně jako františkáni či minoriti nebo minorité měli i dominikáni ženskou dominikánskou větev. Počátky ženské dominikánské větve sahají již do roku 1206. K tehdy založenému ženskému dominikánskému klášteru v Prouille přistoupil v roce 1220 i ženský dominikánský klášter S.Sisto v Římě. Z příkazu papeže Honoria III. provedl svatý Dominik reformu ženských dominikánských klášterů v Římě, shromáždil řeholnice v restaurovaném klášteře S.Sisto a za představenou jim dosadil sestru Blanku z Prouille a zavedl i stejné zřízení jako v onom mateřském dominikánském klášteře. Nejstarší instituce dominikánského kláštera S.Sisto se zachovaly v bule, kterou papež Řehoř IX. (papežem byl v letech 1227 – 1241) poslal v roce 1232 magdalenitkám. V roce 1259 dal pátý generál dominikánského řádu Humbert de Romanis dominikánkám novou řeholi. Dominikánky se staly kontemplativním řeholním řádem s přísnou klauzurou a měly oděv podobný jako bratři kazatelé – dominikáni.

Dominikáni právě tak jako františkáni či minoriti nebo minorité měli mnohem hlubší vliv než byl vliv starších řeholí. Svými spisy, ale zejména svým kázáním působili dominikáni na světský lid, zejména ve městech, velmi úspěšně. Dominikáni měli své kostely, které stáli v nejživějších částech města a byli četně navštěvovány. Dominikáni poskytovali lidu poučení, a lid se svěřoval duchovnímu vedení dominikánů a ovšem dominikány i hmotně podporoval raději než duchovenstvo při farních kostelech.

Proto světský klérus dominikány a jiné žebravé mnichy nerad viděl a vznášel proti působení dominikánů a jiných žebravých mnichů opětovné stížnosti. Ještě více na dominikány a ostatní žebravé mnichy žárlili starší řády. Vilém ze St.Amour napsal v roce 1255 proti novým řeholním řádům traktát De periculis novissimorum tempum – tj. O nebezpečí nejnovějších časů, v němž dokonce křivě obviňoval žebravé mnichy z hereze. Papež Alexandr IV. (papežem byl v letech 1254 – 1261) žalobu odmítl. Největší nenávist projevil vůči mendikantům Fridrich II., který v roce 1249 dokonce nařídil, aby dominikáni, františkáni či minoriti nebo minorité a… (cituji přibližně do češtiny): “…a všichni, kteří si pod pláštíkem náboženství hrají na anděly světa, byli upáleni.”

Velkých úspěchů dosáhli dominikáni ve studiu. Dominikáni se nespokojili s tím, že hledali poučení u vynikajících učitelů na tehdy kvetoucích univerzitách, nýbrž dominikáni si záhy vychovali vzdělané profesory a vybudovali vlastní kvetoucí studia v rámci dominikánského řeholního řádu. Mnozí dominikáni působili i na univerzitách.

Také k misiím dominikáni obrátili svůj zřetel. U příležitosti křížové výpravy Fridricha II. založili dominikáni provincii Svaté země. Druhý dominikánský řádový generál, Jordán Saský, dominikánské misie řádně zorganizoval a jeho nástupce Rajmund z Pennaforte vytkl svým dominikánským bratřím za úkol obrátit na katolickou víru mohamedány ve Španělsku a v Africe. Dominikán svatý Tomáš Aquinský za tímto účelem napsal svou summu Contra gentiles anebo De veritate fidei catholicae contra errores infidelium – tj. O pravdě katolické víry proti omylům nevěřících (1261 – 1264), rozumové zdůvodnění katolické víry. Kromě toho dominikáni pracovali jako misionáři i v Persii a v Arménii. V roce 1290 diskutoval s perskými nestoriány dominikán Ricoldo de Monte di Croce. V Sultanyehu, mongolském městě mezi Elbrusem a Kaspickým mořem, mohl papež Jan XXII. (papežem byl v letech 1316 – 1334) zřídit roku 1318 arcibiskupství. Arcibiskupem se stal Berengar z Landore, generální vikář dominikánské misijní organizace Societas peregrinantium; bylo mu podřízeno šest biskupství. Velikých úspěchů v Arménii dosáhl dominikán Bartoloměj z Bologně, který přesvědčil mnoho tamních mnichů, aby přijali šat a v podstatě i řeholi svatého Dominika a vzali se za úkol šířit unii s Římem. Proto se jim říká unitoři nebo unitáři. Veliké služby, zejména překladatelské, prokázal Bartolomějovi synovec arménského knížete Jan z Kherni.

Kanovník z Olmy – tj. svatý Dominik a chudáček z Assisi – tj. svatý František z Assisi nezůstali sami, jejich příklad přitáhl mnoho následovníků a jejich činnost vyústila v založení nových žebravých řeholních řádů, které nesou jejich jména. Španěl Dominik Guzmán zachování striktní osobní chudoby spojil s kněžským a zejména kazatelským působením. Se svatým Dominikem Guzmánem a jeho dominikány se k poslušnosti vůči církevní autoritě přidružila též i vůle hájit čistotu katolické víry na poli teologie.

Při srovnání sv.Dominika a sv.Františka z Assisi, lze konstatovat následovní:

Sv.Dominik na rozdíl od sv:Františka z Assisi byl intelektuál a tudíž sv.Dominik coby intelektuál převyšoval svého současníka sv.Františka z Assisi svým vzděláním, učeností, intelektuálním rozhledem, jako i kombinační plánovitostí s jasněji vytyčenými konečnými cíly a představami hned od počátku, zatímco u sv.Františka z Assisi jeho představy zejména z počátku mnohem více mlhavější a krystalizovali do jasných konkrétních představ v delším časovém horizontu než u sv.Dominika.

Na druhé straně však ale sv.František z Assisi zas nepochybně převyšoval sv.Dominika charizmou svojí osobnosti, protože ač sice sv.František z Assisi na rozdíl od sv.Dominika intelektuálem nebyl, nelze nijak zpochybnit, že sv.Dominik ani zdaleka neměl až tolik náboženské vroucnosti a okouzlující osobnosti ”serafínského světce” (”andělského světce”) jako měl právě sv.František z Assisi, a to navzdory tomu, že jinak ve srovnání s ostatními lidmi byl sv.Dominik i v této oblasti týkající se svého osobního charismatu a náboženské vroucnosti zcela výjimečnou osobností.

Dominikáni podobně jako i františkáni či minoriti nebo minorité působili právě v tehdy se rodících se městech stlačených do úzkých kruhů městských hradeb. Do těch ovšemže dominikáni nemohli umístit rozsáhlé kláštery s hospodářským příslušenstvím, jako tomu bylo v předcházejícím výlučně zemědělským období. Ve městech se tak mohli sice umístit pouze skromné konventy mendikantů se zahrádkou a nevelikým kostelíkem, přesto však i to byl nesporný úspěch, a tak sv.Dominik v letech 1218 – 1219 na své cestě po Evropě nalezl vícero kvetoucích komunit v Paříži, Madridu, Bologni a jinde.

V roce 1220 v Bologni měli dominikáni první generální kapitulu v čele se svatým Dominikem, kde shromáždění dominikáni zastupovali již patnáct klášterů. Zde dominikáni stanovili i svá první řádová pravidla. Tehdy dokonce dominikáni na této první generální kapitule – inspirováni františkány či minority – dokonce se i sami zřekla vlastnictví a rozhodli se rovněž přijmout úplnou chudobu, čím vedle františkánů či minoritů se také dominikáni stali tenkrát řeholí žebravou.

Dnes ovšemže dominikáni jsou na tom úplně stejně jako i františkáni či i jakákoliv jiné řehole – rozhodně nejsou o nic ”chudší” než jiné řeholní řády. Ba dokonce pokud se na vše podíváme dokonce i z toho prvotního historického aspektu tak je zřejmé, že dominikáni dokonce ani ve svých počátcích přece jen nebyli v otázce chudoby až tam moc radikální jako františkáni, což – ač mně osobně idea apoštolské chudoby sice velice imponuje – nicméně poněkud paradoxně musím uznat, že umírněnější orientace dominikánů právě v otázce chudoby měla i své kladné stránky v tom, že řehole dominikánů ve svém historickém vývoji nikdy nezažila v otázce chudoby ani zdaleka až tak veliké názorové pnutí a ani takové veliké množství vnitřních sporů mezi jednotlivými řeholníky jako tomu bylo právě v samotné řeholi menších bratrů sv.Františka z Assisi.

Mnoho dominikánských klášterů v Itálii, Francii i Španělsku také sv.Dominik založil. Sv.Dominik se věnoval péči o řád a také reformě ženských klášterů dominikánek v Římě. Sv.Dominik pro ženy - dominikánky založil druhou řeholi, která měla svými modlitbami podporovat apoštolát dominikánských bratrů – mužů z prvních řádů sv.Dominika. A ovšemže analogicky jako je tomu i u premonstrátů sv.Norberta či františkánských řádů sv.Františka z Assisi, tak rovněž i sv.Dominik založil coby doplněk prvního a druhého řádu i takzvaný třetí řád, zde v případě dominikánů nazývající se Kristovými rytíři (militia Christi).

Roucho dominikánů bylo bílé s černým pláštěm. Dominikáni i dominikánky se rychle šířili ve všech zemích.

Když dominikáni v roce 1221 skončili druhou generální kapitulu, svatý .Dominik byl již svojí vysilující prací zcela vyčerpán a vážně onemocněl, v důsledku čeho předčasně umírá jako jednapadesátiletý dne 6.srpna 1221 v Bologni, kde je také i pohřben. V tomto čase dominikáni měla již šedesát dominikánských konventů v osmi dominikánských provinciích.

Na počátku 14. století již dominikáni měli 562 klášterů v 21 dominikánských provinciích a svým vlivem na veřejný život se plně rovnali řeholi františkánům či minoritům.

Pokud jde o teritorium dnešní České republiky tak třeba konstatovat, že do českých zemí přišli první dominikáni již záhy po založení řádu. Dominikáni měli první komunitu v českých zemích již v roce 1226 v Praze a v roce 1301 byla dokonce i zřízena samostatná česká dominikánská provincie, která čítala již 22 mužských dominikánských klášterů.

Koncem první třetiny 13. století přišli dominikáni do Čech s přičiněním krakovského provinciálního převora dominikánů, kterým byl Gerard. První sídlo měli dominikáni při kostele svatého Klementa v Praze v německé čtvrti na Poříčí. Později přenesli dominikáni své sídlo k svatému Klementu u pražského mostu a získali štědrého podporovatele v biskupovi Pelhřimovi, který se dal u dominikánů u svatého Klementa také i pochovat. Čeští dominikáni měli své kláštery do roku 1301 spojeny v jednu dominikánskou provincii s polskými dominikánskými kláštery.

Velikou příznivkyní dominikánského řádu byla svatá Zdislava z Lemberka, dcera zakladatele cisterciáckého kláštera ve Ždáře (1252) Přibyslava z Křižanova a jeho choti Sibylly, jež přišla do Čech v průvodu štaufské princezny Kunhuty, přičemž svatá Zdislava byla současně matkou rodiny, která byla terciářkou dominikánského řeholního řádu. Svatá Zdislava byla provdána za Pavla z Lemberka a na Jablonném, mocného pána českého a věrného stoupence krále Václava I., žila ve šťastném manželství a vedle dcery Markéty povila tři syny: Havla z Lemberka, Jaroslava z Turnova a Zdislava ze Zvířetic, po nichž se zvaly nové větve rodu Markvarticů. Kronikář, který svatou Zdislavu dobře znal, o ní praví, že žila bez úhony. Péčí její a jejího manžela vznikly dominikánské kláštery v Turnově a v Jablonném. Svatá Zdislava byla pohřbena v Jablonném. Záhy po své smrti byla svatá Zdislava uctívána a její přímluvě jsou připisovány četné zázraky. Zdislava byla beatifikována jako blahoslavená v roce 1908, kanonizována za svatou byla při příležitosti apoštolské cesty Jana Pavla II. (papežem byl v letech 1978 – 2005) ve dnech 20. – 22. Května 1995, kdy došlo ke kanonizaci dvou českých světců, jedním byla svatá Zdislava z Lemberka a tím druhým byl svatý kněz a mučedník Jan Sarkander. Ke kanonizaci obou těchto světců – svaté Zdislavy i svatého kněze a mučedníka Jana Sarkandra došlo v jeden a tentýž den, dne 21. Května 1995 v Olomouci.

Pokud jde o teritorium dnešní Slovenské republiky tak třeba konstatovat, že i když dominikáni měla v Uherském království hodně osad, na samotném Slovensku v této prvotní etapě vznikl pouze jeden dominikánský klášter a to v Gelnici v roce 1228. Ostřihomský klášter dominikánů patřil ale mezi jednu z nejstarších dominikánských osad vůbec!

Coby žebraví mniši k františkánům či minoritům a dominikánům patří též karmelitáni a augustiniáni. Společným znakem všech těchto řeholí a novinkou oproti dosavadním zvyklostem odříkavého způsobu existence byl životní styl, který přijali za svůj jejich členové. Odmítání bohatství, byť společného, vedlo tyto řády k tomu, že se dominikáni a ostatní žebraví mniši vzdali možnosti zajišťovat si živobytí pomocí pozemkového majetku, jenž byl materiální základnou všech typů dřívějších klášterních komunit. Dominikáni a ostatní žebraví mniši naproti tomu žili aspoň v principu výhradně z almužen. Tím, že se dominikáni a ostatní žebraví mniši odpoutali od “stability místa” pobytu, která byla například přímo povinností pro benediktiny, umožnilo dominikánům a ostatním žebravým mnichům velkou pohyblivost a především z něho vyplynulo, že místem působení dominikánů a ostatních žebravých mnichů se stala hlavně města. A právě v této době začal v celé Evropě prudce stoupat význam měst, zejména v ekonomické a intelektuální, ale zčásti i v politické oblasti. Pro naši katolickou církev reprezentovanou papežstvím bylo důležité, aby naši papežové v těchto dynamicky se rozvíjejících městech měli své věrné dominikány a další žebravé mnichy, kteří se stali neochvějnou oporou papežské autority. Dominikáni, jako i ostatní žebraví mniši, kteří v oboru chudoby a asketismu naprosto snesli srovnání s heretickými valdenskými a “dokonalými” heretiky katary či albigénci, se stali účinnou zbraní Církve v duchovním zápase s těmito herezemi. Úspěchy kazatelské činnosti dominikánů jako i ostatních žebravých mnichů se občas neobešli bez tenze s lokálními církevními institucemi. Světští faráři na dominikány, jako i ostatní žebravé mnichy občas žárlili, neboť spatřovali ukrácení svých práv v tom, že věřící mnohem raději se dávali pohřbívat a přijímali svátosti, které udělovali právě dominikáni a jiní žebraví mniši jako oni samotní. Římský papežský stolec ovšemže potřeboval jak světské, tak i řeholní duchovní, a snažil se tedy tyto spory mezi světským a řeholním klérem urovnat vymezením pravidel, podle nichž se měli jedni i druzí o pastorační úkony podělit. Tím vlastně nepřímo dominikáni jako i ostatní žebraví mniši ke společnému prospěchu naší katolické církve mimoděk svou aktivitou přispěli k posílení papežské autority v naší Církvi, protože role arbitra mezi světským a řeholním klérem, která takto papežům připadla byla blahodárná pro posílení papežské autority.

Dominikáni, jako i ostatní žebraví mniši přinesli naší Církvi ještě i mnohé další velice užitečné služby. Třebaže se to špatně srovnávalo s principy svatých zakladatelů těchto žebravých řeholních řádů, mnozí dominikáni, jako i ostatní žebraví mniši často zastávali i významné funkce v římské kurii a někteří z nich se dokonce stali i biskupy. Největší prospěch však ale přineslo, když dominikáni a františkáni či minoriti nebo minorité působili na univerzitách. Univerzita jako typ školy byla rovněž novinkou 13. století, třebaže ve většině případů nešlo o učiliště, která byla v tomto období založena, ale o pokračování již dříve existujících zařízení. Nová byla též pozornost, kterou papežský Řím věnoval vzdělání kleriků. Až do konce předchozího věku se jím papežové příliš nezabývali a péči o ně přenechávali místním biskupům a klášterům. Když však – také v souvislosti s rozvojem měst jako center intelektuálního života, ale i v souvislosti se vzestupem jejich bohatství – vzrůstali počty mistrů a studentů katedrálních škol, stala se pro kleriky, kteří na nich studovali či vyučovali, podřízenost místním hodnostářům často jhem, jež by rádi setřásli. K tomuto cíli jim mohl dopomoci pouze římský papežský stolec, a papežové Innocencem III. či Inocencem III. počínaje správně pochopili výzvu nové doby a ochotně vycházeli vstříc žádostem kvalitních škol o udělení papežského privilegia, které těmto školám dávalo autonomní statut a povyšovalo je na studium generale. Brzy se tak vytvořila v celé jižní a západní Evropě nová intelektuální centra v podobě rozsáhlé sítě kvalitních středověkých univerzit, které byly v té době navzájem úzce propojeny, neboť vesměs měli – právě díky papežskému privilegiu – právo udílet licentiam ubique docendi. V té době tedy studenti i mistři mohli volně přecházet z jedné univerzity na druhou. Třebaže sice úrovni vyučování jednotlivým oborům se univerzita od univerzity lišila, systém studia byl na všech středověkých univerzitách totožný a pestrou internacionální různost národů tehdy vjedno spojovala společná latina. Rozvoj těchto středověkých univerzit je velikou zásluhou progresivního intelektuálního smýšlení papežů, kterým chod těchto univerzit zajišťovali univerzitní učitelé mezi kterými byli zejména františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni. Přitom přítomnost františkánů či minoritů a dominikánů nejenže nesnižovala intelektuální úroveň univerzit, ale byli to právě samotní františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni, kteří patřili mezi největší intelektuální kapacity tehdejších univerzit. Skrze toto univerzitní studium generale tedy františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni zajišťovali nejen kvalitní vzdělávání duchovenstva, včetně jeho intelektuálních špiček pro nejvyšší úřady v římské papežské kurii, ale právě tak františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni byly vůdčími intelektuálními kapacitami i v celé tehdejší nejen teologické, ale i filozofické, právnické a medicínské vědě.

Těžkou ránou pro dominikánský řád – zejména pokud jde o české země – byli husitské války, kdy bylo mnoho dominikánských klášterů zničeno a mnohé dominikánky a dominikáni byli povražděni.

Dominikáni a dominikánky zažili nové období rozkvětu v 17. a 18. století.

Nicméně koncem 18. století císař Josef II. zrušil všechny dominikánské kláštery, které se mu nejevili jako veřejně prospěšné. Období 19. století pak bylo opět dobou stagnace.

Dominikáni zažili nový rozkvět svého řeholního řádu po obnovení české dominikánské provincie v roce 1905. Tento rozkvět byl násilně ukončen totalitním režimem v roce 1950, kdy v noci z 13 na 14.dubna 1950 došlo k násilné likvidaci všech mužských řeholních řádů v Československu. Nicméně od konce 60.let dominikáni – tak jako i ostatní řeholní řády a kongregace v Československu – fungovali alespoň v ilegalitě a až po listopadu roku 1989 mohl i dominikánský řád – právě tak jako i ostatní československé řeholní řády a kongregace – konečně vystoupit z ilegality.

Dominikáni i dominikánky vždy plnili a plní i nadále v Církvi velice důležitou roli a působili v různorodých oblastech lidské činnosti.

Dominikáni si získala hlavně veliké zásluhy svojí kazatelskou činností spojenou s upřímnou péčí o obrácení různých bludařů a hříšníků, a proto i instituce inkvizice byla ze strany církevní vrchnosti svěřována převážně dominikánům, což jen svědčí o tom, že se dominikáni v pastorační činnosti mezi prostým lidem zpravidla velice dobře osvědčili jako horliví kazatelé a hlasatelé teologicky přesné náboženské víry, a proto díky vynikajícím úspěchům duchovních pastýřů, obětavé kazatelské činnosti, příkladně mravnímu osobnímu životu a mimořádně dobré pověsti příslušníků dominikánského řádu byla i tato tehdejší služba Církve svěřována právě dominikánům.

Dále dominikáni pomáhali i světskému katolickému duchovenstvu i v oblasti pastorace, ba dokonce často diecézní světské duchovenstvo i velice vhodně coby řeholníci doplňovali.

Dominikáni v různých částech světa pracovali i v katolických misiích.

Dominikáni – jak už jsem se zmínil - dosáhli skvělých výsledků v odbore vědy a umění. Dominikáni dali katolické církvi i vynikající papeže a učence. Dominikánští učenci byly největší ozdobou středověkých univerzit – v této souvislosti za zmínku stojí například svatý Albert Veliký a svatý Tomáš Akvinský. Dominikáni vynikali zejména na univerzitách v Paříži a v Bologni.

Svatý stolice (papež) uznala, že dominikáni mají veliké zásluhy v církevním životě kromě jiného i tím, že úřad nejvyššího cenzora knih tj.”magister sacri palatii” svěřila právě dominikánskému řádu a dominikánům.

Celkově lze konstatovat, že dominikáni prosluli jako teologové a vědci jako například svatý Tomáš Akvinský a svatý Albert Veliký. Velký dominikánský intelektuál svatý Tomáš Akvinský žil v letech 1224 – 1274 a byl to veliký středověký myslitel, filozof i teolog. Počínaje papežem Lvem XIII. (papežem byl v letech 1878 – 1903) až dodnes, všichni papežové doporučují učení svatého Tomáše Akvinského jako tomismus za nejjistější, třebaže nikoli výhradní anebo jediný možný způsob výkladu nauky Církve.

Dále dominikáni prosluli jako misionáři jako například svatý Ludvík Bertrand, dále dominikáni prosluli i jako obhájci lidských práv jako například Bartolomeo de las Casas; dále dominikáni prosluli i jako reformátoři katolické církve v časech jejího hlubokého renesačního úpadku, kde jako významná osobnost dominikánského řádu proslul zejména Hieronym Savonarola či Jeroným Savonarola, světec a mučeník za katolickou víru, který výrazně pozvedl renesační zhýralostí pokleslé mravy ve Florencii, nakonec však ale v důsledků intrig papeže Alexandra VI. byl napaden zločineckými živly a zavražděn. Jeroným Savonarola či Hieronym Savonarola tak zemřel mučenickou smrtí pro svoji víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele dne 23.května 1498; ale i duchovní vůdci jako byl dominikán Ludvík Grenadský, a v neposlední řadě dominikáni prosluli i jako mystici, jako například Echhart, blahoslavený Jindřich Seuse, svatá Kateřina Sienská atd.

Dominikánka svatá Kateřina Sienská se zasloužila o návrat papežů i celé papežské kurie z Avignonu do Říma v roce 1377, kdy se papež Řehoř XI. (papežem byl v letech 1370 – 1378) v sedmém roce svého pontifikátu nakonec vrátil do Říma. Svatá Kateřina Sienská když byla kanonizována za svatou, byla jako první žena, které se dostalo té pocty, že byla současně prohlášena i za učitele církve”. Kromě toho svatá Kateřina Sienská a svatá Terezie z Avily, která byla navíc teprve ve 20. století prohlášena za “učitele církve” byly vůbec jediné dvě ženy, kterým se kdy dostalo této pocty.

Dominikáni jsou velice rozmanitou řeholní společností. Dominikáni kromě bratří a kněží mají také kontemplativní a kongregační sestry dominikánky, a jak jsem se již zmínil, existují zde i laici – terciáři sdruženi v tzv.”třetím řádu” sv.Dominika.

Ve 14. století i dominikáni přece jen přežili menší vnitřní spor o chudobu. Nicméně papež Martin V. (papežem byl v letech 1417 – 1431) dovolil na žádost samotných dominikánských představených, aby jednotlivé dominikánské konventy mohly vlastnit majetky.

Podle legendy modlitbu sv.Růžence údajně zavedl samotný sv.Dominik. Já se však domnívám, že tato modlitba je výplodem nějakého delšího vývoje, ač sice nepopírám, že později i samotní dominikáni mají nemalé zásluhy na všeobecném rozšíření se této modlitby. Pokud jde o mariánskou úctu, rád bych připomněl, že historicky mariánskou úctu scholastičtí teologové pojmenovali ”hyperdulia”. Na pocty Matky Boží stavěli se chrámy. Papež bl.Urban II. (papežem byl v letech 1088 – 1099) zasvětil sobotu jako mariánsky den ( officium de Beata), sv.Bernard, Bonaventura skládali mariánské hymny, tehdy vzniklo hodně mariánských poutnických míst. Až do 12. století obvyklou modlitbou křesťana byl ”Pater noster” a ”Credo in unum Deum”. Nyní přibylo navíc i ”Ave Maria” – pozdravení to archanděla Gabriela a sv.Alžběty, ke kterým přidávali slova ”Ježíš Kristus”. V 15. století přibyla navíc prosba o šťastnou hodinu smrti. V úplně dnešní formě ve všeobecnosti se modlitba ”Ave Maria” ujala až ve druhé polovině 17. století! Jinou významnou mariánskou modlitbou je ”Salve Regina”. Není mi zcela jasné to, kdo je jejím autorem – domnívám se, že to je buď Herman Křivý anebo papežský legát Adhemar z Puy. Salve Regina byla zejména písní námořníků a pochodovou písní našich statečných křesťanských křižáků. A tak dnešní růžencová pobožnost je výplodem dlouhého vývinu, který se vlastně začal ve 12. století. V dominikánských ale i jiných klášterech totiž bylo zvykem se modlit 50, 100 či 150 krát ”Pater noster” anebo i ”Ave Maria”. Aby se řeholníci nepletli, počítali jednotlivé otčenáše perlami, navlečenými na motouz. V 15. století se začali vsunovat i tajemství ze života Ježíše Krista a Panny Marie. Růženec v dnešní formě (50 anebo 150 zdravasů a 15 tajemství) pochází z konce 16. století. Legenda sice přivlastňuje původ růžence sv.Dominikovi, který ho prý osobně dostal od Matky Boží jako nejmocnější zbraň v jeho boji proti sektě katarů, albigénců. Nicméně poprvé v historických pramenech je vzpomínán vztah mezi růžencovou modlitbou a sv.Dominikem až v 15. století – kdy ho vzpomíná Alanus de Rupe a později na tom základě Albert de Castellano - oba dva byli dominikáni. Historický základ to však ale asi nemá. Nicméně to nic nemění na tom, že se jinak dominikánský řeholní řád a dominikáni zasloužili o šíření růžencové pobožnosti.

V období první Československé republiky významnými členy dominikánského řeholního řádu bratří kazatelů byli dominikáni Silvestr Braito, Metoděj Habáň a Reginald Dacík.

Na závěr bych ještě uvedl jednu hezkou modlitbu velkého dominikánského intelektuála svatého Tomáše Aquinského (přibližný překlad do češtiny):

  1. Dej mi, Pane, bdělé srdce, ať se ti dnes nevzdálím nerozvážným smýšlením. Dej mi srdce ušlechtilé, jež by žádný špatný cit nedokázal ponížit.
  2. Dej mi, Pane, pevné srdce, které nikdy nezlomí nesnáze či pohromy. Dej mi srdce nezávislé, svobodné a odvážné, povznesené nad vášně.
  3. Dej mi rozum, jenž tě hledá, moudrost, která nalezne život podle vůle tvé. Dej mi pravou, pevnou víru, lásku, v níž se přetvořím a stanu se zcela tvým.

Dne 12.5.2007 tuto stručnou informaci: Dominikáni bratři kazatelé čí dominikáni bratia kazatelia a dominikánky. Dominikánsky řeholní řád bratrů kazatelů či dominikánsky rehoľný rád bratov kazateľov. Svatý Dominik – zakladatel dominikánského řeholního řádu či dominikánskeho rehoľného rádu napsal:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!