wz

Zpět na hlavní stránku!


Aktivní a takzvané pasivní usmrcení sebe sama z hlediska eschatologie.

Dostal jsem jeden velice zajímavý e-mail, ve kterém mi jistý čtenář sdělil, že “si se zájmem přečetl moji práci odmítající trest smrti, umělé přerušení těhotenství, euthanasii”, současně mi však ale kriticky vytkl, že jsem “zcela zavřel oči před problematikou sebevražednosti ve společnosti a fenoménem sebevraždy jako takovým”.

Co na to mám říci?

Svým způsobem má tento čtenář nepochybně pravdu. Ne sice proto, že bych snad záměrně před touto problematikou zavíral oči anebo dokonce ji nějak podceňoval. Ostatně různých e-mailů reagujících na tuto práci jsem obdržel více. Ku podivu tento nedostatek mi nikdo jiný nevytkl, ač jinak mnozí byli proti mně dosti kritický, vytýkajíc mi zejména údajný přílišný konservativismus v myšlení, nemodernost mých názorů atd. Ale naopak byli i tací, co zejména s aspektem na mé stanovisko vůči takzvanému trestu smrti mi vytýkali přílišný liberalismus.

Pokud začnu psát o fenoménu “sebevraždy” či “sebevražednosti” pak vzhledem ke složitosti této tematiky tento nálepkovací “konzervativně – liberální” zmatek v myslích čtenářů zda-li mně mají si zaškatulkovat jako “extrémního konservativce” anebo naopak jako “extrémního liberála” bude ještě mnohem větší. Vysvětlení mého stanoviska k této problematice ostatním lidem rozhodně není zcela jednoduché. Zejména pokud chci, aby mně lidé správně porozuměli. Samozřejmě, že toto uvádím pouze jako vysvětlení, nikoliv jako nějakou výmluvu. A ačkoliv jsem si vědom všech úskalí, zejména pak toho, že mé stanovisko k této tematice správně nepochopí – přesto jsem se rozhodl, že ho napíši právě teď, zde a nyní:

Všichni chodíme, anebo jsme alespoň v minulosti chodili někam do školy nebo do práce. Člověk který chodí někam do školy či do práce v okamihu kdy mu skončí škola nebo práce již s radostí myslí na to, co bude studovat nebo pracovat zítra. A v noci se často budí a čím se více blíží hodina stávaní, tím se budí častěji nemohouce samým vzrušením se dočkat, kdy bude již konečně vstávat a pak z radostí utíkat s velikým nadšením do školy nebo do práce. Pak když zazvoní budík vítězoslavně se vyskočí z postele a rychle se připravuje na svůj odchod do školy nebo do práce a pak, kdy již do té školy nebo práce utíká, pak tento člověk uměle musí se nutit koncentrovat svoji pozornost i na dopravní situaci kolem, aby od samého blaha, které ho právě jako studenta nebo zaměstnance čeká z roztržitosti nezpůsobil nějakou dopravní nehodu.

Nebudete mi to sice věřit, ale já znám i takové lidi, kteří do školy či do práce chodí aniž by pociťovali mimořádně velikou radost a nadšení, že do školy či práce mohou chodit. Ba dokonce jsou prý i tací lidé, kteří se prý někdy usilovali se ze školy nebo práce “ulít”. Bohužel znal jsem několik takových studentů. Pokud jde o práci osobně sice nikoho takového ve svém okolí neznám, nicméně i o těchto případech jsem slyšel. Tomuto takzvanému “ulití” ze školy nebo práce se v konvertibilní rovině říká “absence” a lidem, kteří se dopustili absence se říká “absentéři”. Právní formulace i důsledky jsou různé: u studentů – gymnazistů jsou to “neomluvené hodiny” a pak případně třeba snížená známka z chování, u studentů – vysokoškoláků absence na seminářích některým učitelům je lhostejná, jiní ale odmítají dávat zápočty. A pokud jde o práci, tam by měli nastoupit sankce předvídané zákoníkem práce. Nejspíše u zaměstnance to má následek, že se pak najednou ocitne v pekle “nezaměstnanosti”. A po tomto delším imaginárním úvodu mohu teď napsat, že tytéž následky má i sebevražda!

Pokud jste v předešlém odstavci můj obrazný výklad v kontinuitě kausálního aspektu věty poslední ne zcela pochopili pokusím se to vysvětlit ještě takhle:

Položili jste si již někdy otázku co je to lidský život? Pokud ano tak jste si již na ni i odpověděli, že lidský život je nikdy nekončící linie bolesti, utrpení, strachu ale i průšvihů v nepravidelných kombinacích i intervalech po sobě jdoucích (při určitém dosti výrazném zjednodušení si prostě a jednoduše pouze představte matematický vzorec vyšší matematiky pro “nekonečné řady”).

Ačkoliv škola a studium, právě tak jako i práce a zaměstnání je to největší blaho a rozkoš jaké člověk může mít, přesto se najdou i tací lidé, kteří se jim chtějí vyhnout. A pokud jsou lidé, kteří se chtějí “ulít” ze školy či z práce a to i navzdory tomu, že být studentem či zaměstnancem je to největší blaho a ta největší rozkoš jaká člověku může být přána, tím spíše ještě mnohem větší počet lidí by se velice rádo svým způsobem “ulilo” ze života vlastním samousmrcením, aby si tímto způsobem délku svého utrpení v tomto “slzavém údolí” zkrátilo a umělým způsobem si takhle urychlilo cestu do nebe.

To je však ale zásadní omyl a hned i vysvětlím proč:

Představte si, že jste ve vězení a nelíbí se Vám tam (vždyť ostatně komu by se líbilo!!). A rád by jste z vězení utekl pryč (vždyť ostatně kdo by nechtěl!!) a přesto – pokud nejste úplný blázen – neutečete ani kdyby jste měl k útěku reálnou možnost a příležitost. Rozumíte již?

Pokud ne, tak to vysvětlím ještě jinak:

Dejme tomu, že by jste přece jen utekl z vězení. Co by jste dělal dál? Ač třeba možná nemáte právnické vzdělání – i svým laickým rozumem víte, že to není “jen tak”. Chápete, že se Vaše uvěznění protentokrát sice skončilo, skončilo se však pouze fakticky, nikoliv však ale právně. Pokud Vás chytí pak si nejenže budete muset odsedět zůstatek svého trestu odnětí svobody, ale a - i když třeba konkrétní důsledky Vám coby právnímu laikovi unikají, nicméně i svým laickým rozumem alespoň v hrubých obrysech chápete, že – Vám za ten útěk zřejmě i “něco přidají”.

A útěk ze života není v podstatě nic jiného! Podobně jako je třeba trest odnětí svobody ve vězení, co znamená si určitou soudem přesně stanovenou dobu “odsedět” ve vězení, rovněž i život jako takový není ničím jiným. Jediný rozdíl je pouze v tom, že vězeň ví jak dlouhý trest ve věznici ho čeká, zatímco člověk ve vztahu k délce svého života nikdy přesně a určitě neví jak dlouho toto jeho utrpení bude trvat.

Nicméně tak či onak – efekt je tentýž. Je zde vždy totiž určitý přesně individuálně vyměřený objem utrpení, který je třeba vždy bezpodmínečně protrpět. Kdo by si čas své vlastní míru utrpení zkrátil, jedná tak zcela evidentně neoprávněně a protiprávně a ponese za to následky!

Vězeň, který si takto svůj pobyt ve vězení neoprávněně a protiprávně takovýmto způsobem “zkrátil” může čekat, že metafyzická ruka lidské spravedlnosti míru jeho utrpení novým trestem ještě zvýší, a to třeba i tím, že skončí v pekle mnohem horší věznice než je ta ze které tak hloupě utekl; tak i člověk, kterému se na tomto zlém světě samé bolesti a utrpení nechce žít (a komu se chce!!), pak tím, že si čas svého vlastního utrpení takto neoprávněně a protiprávně takovýmto způsobem “zkrátil” rovněž může čekat, že mu – tentokrát – v podstatě skutečná ruka Boží spravedlnosti rovněž za trest míru jeho utrpení “na druhém světě” ještě zvýší, a to třeba i tím, že skončí třeba i v pekle skutečném!

I když nikdo neví jakými dimenzemi bytí se řídí “druhý svět” (v tomhle jsme všichni laici!!), všichni máme alespoň určitou laickou, povrchní představu, že samousmrcené není a ani nemůže být plně v pořádku. Každý z nás slyšel jistě větu: “Člověk míní, ale Pán Bůh mění…”. Teď – a dělám to pouze jako hyperbolu, přehnanou nadsázku pro vykreslení celé absurdity rozhodnutí se člověka pro předčasnou, svévolnou, neoprávněnou a protiprávní smrt a tedy nikoliv pro to, že bych se chtěl nějak rouhat – představme si svévolné, neoprávněné a protiprávní přeformulování této věty na:”Pán Bůh míní, ale člověk mění…”

Soud vězni přesně vyměřil čas, který má strávit za mřížemi. Když vězeň uteče z věznice – je to v imaginární rovině negace státu, společnosti, hodnot na kterých společnost stojí, jejího právního řádu a tedy v podstatě i urážkou státu, společnosti, hodnot na kterých společnost stojí, jejího právního řádu atd. Tento stát, společnost a spravedlnost tomuto vězni sice individuálně a konkrétně určili určitou dobu, kterou má dotyčný vězeň strávit za mřížemi, avšak tento vězeň svévolně, neoprávněně a protiprávně si délku svého pobytu ve vězení změnil, respektive zkrátil. Tím dal současně i explicitně najevo jak velice se státem, společností a jeho spravedlností pohrdá.

U samousmrcení je to totéž! Bůh člověku přesně vyměřil čas, který má strávit “na zemi”. Když člověk se sám usmrtí – je to negace Boha a Boží spravedlnosti a tedy v podstatě i urážkou Boha a Boží spravedlnosti. Bůh totiž tomuto člověku sice individuálně a konkrétně určil určitou dobu, kterou má dotyčný člověk strávit zde “na zemi”, avšak tento člověk svévolně, neoprávněně a protiprávně si délku svého pobytu ze “na zemi” změnil, respektive zkrátil. Tím dal současně i explicitně najevo jak velice s Bohem a jeho spravedlností pohrdá.

Člověk tím, že své problémy, bolesti a utrpení vyřeší tím, že se dobrovolně usmrtí nemůže čekat, že těmto problémům, bolestem a utrpení takovýmto způsobem unikne! To je velice naivní představa!!

Asi jako představa vězně, že útěkem z věznice již navždy získal svobodu, jako kdyby snad okamihem jeho útěku z věznice všechny úřady i všichni lidé totálně zapomněli, že kdy v minulosti ve vězení byl a tudíž by ho “jen tak” nechali na svobodě. Ve skutečnosti však vězeň tím, že utekl z věznice svévolně, neoprávněně a protiprávně změnil (zkrátil) rozhodnutí státu, společnosti a pozemské spravedlnosti o délce pobytu tohoto vězně ve vězení, čím tento vězeň s pohrdáním plivnul do tváře státu, společnosti a spravedlnosti – a to bude mít nevyhnutně pro tohoto vězně i své neblahé následky! Uteklý vězeň za to rozhodně žádnou odměnu čekat nemůže – právě naopak, postihne ho trest z rukou “lidské spravedlnosti”, a tedy jeho celkové postavení bude nakonec ještě horší než bylo před útěkem!!

Stejně naivní je i představa člověka, že tím, že se dobrovolně usmrtil získal konečně svobodu “na druhém světě” jako kdyby snad Bůh zapomněl, že na jeho “pozemském životě” mu stanovil delší život jak si dotyčný člověk sám “naoktrojoval” a ponechal by to všechno “jen tak”, což by bylo asi totéž, jako kdyby v rámci “lidské spravedlnosti” společnost usvědčeného bankovního lupiče by nejenže vědomě a úmyslně nijak nepotrestala, ale ještě navíc by mu i řekli ať si ta uloupené peníze klidně nechá, že je to v naprostém pořádku. Ne, naopak! Ve skutečnosti člověk tím, že se dobrovolně sám usmrtil svévolně, neoprávněně a protiprávně změnil (zkrátil) rozhodnutí Boha a Boží spravedlnosti o délce pobytu tohoto člověka “na zemi”, čím tento člověk s pohrdáním plivnul do tváře samotného Pána Boha a Boží spravedlnosti – a to bude mát nevyhnutně pro tohoto člověka i nějaké neblahé následky! Uměle zemřelý člověk za tuto svoji smrt rozhodně žádnou odměnu čekat nemůže – právě naopak, postihne ho nějaký trest z rukou Boží spravedlnosti, a tedy celkové postavení tohoto člověka “na druhém světě” bude nakonec ještě horší než bylo jeho postavení “na zemi” před tím než si svůj – oproti Božímu plánu předčasně vynutil odchod “z pozemského světa” tím, že se sám dobrovolně a úmyslně usmrtil.

Kdysi jsem někde slyšel anebo četl, že prý jakási asociální lumpenproletář prohlašoval, že by prý “již dávno spáchal samovraždu, ale protože to náboženství zakazuje a on by se pak nedostal do nebe, tak si pouze velice moc kouří jednu cigaretu za druhou a chlastá alkoholické nápoje v co největší míře s úmyslem a cílem co nejrychleji si takovýmto způsobem urychlit vlastní smrt a konečně již zemřít”.

Osobně si již detaily tohoto případu nepamatuji, nicméně se domnívám, že dotyčný člověk byl ve skutečnosti obyčejný narkoman závislý na jedu nikotinu a současně chronický alkoholik v jedné osobě, který to co řekl ve skutečnosti řekl pouze proto, aby navenek ospravedlňoval to, že je tento narkoman (náruživý kuřák) a alkoholik. O nic jiného zde patrně ani nešlo! A svého jakéhosi dovolávání se náboženství a touhy dostat se do nebe byly pouze nějaké farizejské a pokrytecké kecy, kterým sám vůbec nevěří, jakákoliv náboženská víra je mu zcela cizí a ukradená, neboť každému musí být z kontextu jeho života jasné, že se nejedná o úpřimně věřícího člověka, ale pouze o obyčejného lumpenproletářského asociála jehož “bohem” je pouze odporný alkoholický chlast a ještě odpornější nikotinové kuřácké svinstvo.

Pokud bych se ale třeba čistě hypotetické rovině mýlil, a dotyčný člověk, kterého zmiňuji o odstavec výše by byl v určitém smyslu přece jen člověkem, kterému Bůh a náboženství není úplně lhostejné a skutečně – teoreticky hypoteticky vzato – by kouřil a chlastal nikoliv proto, že by mu to satanské svinstvo chutnalo, ale pouze proto a jen proto aby uspíšil svoji smrt (čemuž já ale absolutně nevěřím!!), i tak by bylo v tomto čistě hypoteticky vzatém a absolutně nepravděpodobném případě nutné konstatovat, že i v tomto případě by se jednalo o případ zcela svévolného, neoprávněného a protiprávního úmyslného usmrcení vlastní osoby, které má v  podstatě úplně stejný charakter, ale i následky jako má kterákoliv jiná “samovražda”! To je třeba zcela na rovinu říci! Je totiž zcela irelevantní to, zda-li úmyslné a vědomé samousmrcení člověka je plánováno tak, aby ke smrti došlo třeba za deset let nebo za deset vteřin či pouhou desetinu vteřiny!!

Jakákoliv forma aktivního samousmrcení člověka bez ohledu na předpokládanou délku procesu jeho umírání znamená vždy vynucení si zcela svévolné, neoprávněné a protiprávní změnu Boží vůle ohledem délky pobytu tohoto člověka zde “v pozemském životě” a jako taková bude vždy – bez ohledu na konkrétně použitý způsob umělého předčasného umírání mít pro tohoto hříšníka své neblahé následky před Boží spravedlností! Představa, že lze takovýmto způsobem Pána Boha nějak “přechytračit” a obejít takovýmto lstivým způsobem Boží zákaz samousmrcení je velice naivní! V pozemském životě sice různí “chytráci” jsou všelijak zvyklí hledat všelijaké díry v zákonech a ty pak zneužívat ve svůj prospěch – to jsou však ale pouze nedokonalé zákony lidské, pozemské legislativy. Boží zákony nijak “přechytračit” a ani obejít nelze, neboť Boží zákony a Boží spravedlnost ta je absolutně dokonalá a jakýkoliv pokus o hledání děr, obcházení či “přechytračování” Božích zákonů a Boží spravedlnosti vždy skončí s naprostým nezdarem!

Jakákoliv forma aktivního samousmrcení člověka je tedy vždy úplně obyčejnou “samovraždou”!!

Jak ale posoudíme otázku takzvaného pasivního samousmrcení, která v podstatě v pravém slova smyslu řádným samousmrcením ani není…??

Otázku takzvaného pasivního samousmrcení pokládám za vůbec nesložitější část z celé této práce a zde již vůbec nevím, zda-li se mi to podaří natolik dokonale objasnit, aby čtenáři správně pochopili jak to vlastně myslím. Zkusím to vysvětlit asi takhle:

Současná doba je jiná než byla doby před dvěma tisíci léty když na zemi působil náš Pán Ježíš Kristus. Byla jiná oproti naší současnosti přinejmenším pokud jde o stav vědy a techniky tehdejší starověké a současné naší společnosti. A výrazně jiná je rovněž v oblasti rozdílného objemu vědeckých poznatků a reálných možností aplikované léčby různých nemocí a jiných zdravotních neduhů pokud jde o možnosti tehdejšího a současného zdravotnictví. Před dvěma tisíci leky prakticky nebylo žádných medikamentů v dnešním slova smyslu. A něco takového jako injekce, krevní transfuze či infuze různých látek, transplantace různých orgánů a podobně, to nebylo tehdy známo vůbec!

Náš Pán Ježíš Kristus proto k těmto věcem explicitně nezaujal vůbec žádné stanovisko. To ale neznamená, že by nebylo možné z celkového kontextů evangelií nepřímo poznat i v této oblasti Boží vůli!

Ježíš Kristus jednou “proklel” fíkovník a ten uschl anebo jindy Ježíš Kristus jednou dovolil vyhnaným “zlým duchům” aby směli vejít do vepřů, a když jim to náš Pán Ježíš Kristus dovolil, tak tito “zlí duchové” vešli do vepřů, které pak srázem hnali dolů do moře, kde se všichni vepři utopili!

Ježíš Kristus však ale nikdy neusmrtil žádného člověka, ačkoliv jako Bůh – kdyby chtěl měl by k tomu všechny možnosti, moc i prostředky. Ba dokonce nikdy se ani nestalo, že by někomu ať již nějakou “kletbou” anebo jakkoliv jinak ublížil na zdraví!

Na druhé straně ale je známo, že Ježíš Kristus křísil mrtvé a to opakovaně! Anebo také léčil různé nemoci a neduhy nemocných či zdravotně postižených lidí a to rovněž opakovaně!!

Není však znám ale jediný případ, kdy by Ježíš Kristus někoho vzkřísil z mrtvých, či uzdravil nějakou jeho nemoc či jiný zdravotní neduh anebo zdravotní postižení proti jeho vůli! Vždy pokud tak náš Pán Ježíš Kristus učinil, tak tak učinil vždy pouze na základě explicitně vyjádřeného anebo alespoň konkludentně logicky předpokládaného souhlasu nemocného či jinak zdravotně postiženého člověka, ne-li snad přímo a výslovně pouze na jeho žádost (viz. často se vyskytující prosbaJežíši, syne Davidův smiluj se nade mnou!” ze strany slepců, malomocných atd.). A zde je taky i klíč k vysvětlení této problematiky!

Pokud jste to snad ne zcela pochopili, pokusím se to vysvětlit ještě úplně jinak:

Ve společnosti jsou jako náboženští fanatici prezentování například Svědkové Jehovovi, kteří jsou v České republice i ve Slovenské republice příslušným ministerstvem kultury registrovanou náboženskou společností což z hlediska platné legislativy týkající se legislativní úpravy “církví a náboženských společností” znamená, že v České republice (a zhruba totéž se vztahuje i na Slovenskou republiku) mají minimálně deset tisíc registrovaných věřících, což je základní podmínka pro zaregistrování a tedy i oficiálního uznání příslušné církve a náboženské společnosti. Zapomíná se však, že v České republice, ve Slovenské republice, ale v podstatě i všude po naší zeměkouli existují i různé jiné, ať již nějaké podobně jako jsou Svědci Jehovovi - relativně větší ale i menší náboženské komunity, kde ty nejmenší sektičky mají často jen pár desítek členů a o existenci jejich sektičky neví nic ani ministerstvo kultury ani ministerstvo vnitra, ba možná někdy ani nejbližší sousedé, kteří nejsou členy dotyčné miniaturní sektičky. Přitom často zde platí jakési nepsané pravidlo nepřímé úměrnosti, že čím menší je sekta či sektička, tím je radikálnější. A často jsou mnohonásobně radikálnější než dotyční výše vzpomínaní Svědkové Jehovovi. Říká se, že Svědkové Jehovovi odmítají krevní transfuzi. Méně se již ale mluví o tom, že Svědkové Jehovovi ač odmítají transfuzi krve současně ale akceptují různé moderní uměle vyrobené pseudokrevní substituční látky, které se sice ještě zcela nevyrovnají originální lidské krvi, avšak z velké části fakticky plní tutéž funkci, kdy v případě ztráty většího množství krve lze člověku namísto transfuze lidské krve dát transfuzi těchto uměle vyrobených pseudokrevních substitučních látek, čím se dočasně překlene deficit přirozené krve v krevním řečišti organismu člověka, než jeho vlastní kostní dřeň si vyprodukuje vlastní krev.

Jsou však mnohem radikálnější sektičky, které odmítají nejen krevní transfuzi, ale i transfuzi těchto umělých pseudokrevních substitučních látek. Ba dokonce některé sektičky odmítají i injekce či medikamentózní léčbu, popřípadě i obojí atd.

Co k tomu říct? Jaký postoj zaujímá náš Pán Ježíš Kristus třeba ke krevní transfuzi??

Odpověď je úplně stejná jako kdyby jste se zeptali jaký postoj zaujímá náš Pán Ježíš Kristus k čemukoliv co se týče moderních výdobytků současného zdravotnictví, co se týče moderních výdobytků a vymožeností současné moderní zdravotní vědy a techniky!

Ať již je to třeba krevní transfuze anebo v podstatě jakýkoliv výdobytek či vymoženost současné moderní vědy a techniky je zřejmé, že člověk má právo je využívat či používat ke zkvalitnění svého zdraví, k vlastní léčbě, tj. k léčbě svých nemocí a jiných zdravotních neduhů či postižení. Bůh to člověku celkem jistě nezakazuje.

Když jsem však ale řekl, že člověk má právo, myslel jsem tím skutečně pouze právo! V žádném případě jsem ale nemyslel tím to, že má člověk snad povinnost akceptovat medikamentózní léčbu, injekce, krevní transfuze, transplantace orgánů atd. Člověk tedy sice má právo, ale současně právě tak je i třeba říci, že člověk nemá povinnost přijmout medikamentózní léčbu, injekci, krevní transfuzi, transplantaci lidského orgánu atd.

A totéž co jsem uvedl výše samozřejmě, že platí i tehdy pokud člověk – a to třeba i ateista – odmítá medikamentózní léčbu, injekci, krevní transfuzi, transplantaci lidského orgánu anebo jakékoliv jiné zdravotní zákroky či léčebné postupy třeba i z jiných důvodů anebo pohnutek než jsou důvody náboženské.

Před dvěma tisíci lety jak jsem již uvedl neexistovala možnost medikamentózní léčby, neexistovali ani injekce, ani krevní transfuze, ani transplantace orgánů a ani jiné výdobytky a vymoženosti naší současné moderní zdravotnické vědy a techniky. Dnes však všechny tyto moderní výdobytky a vymoženosti zdravotnické vědy a techniky existují a Bůh plně toleruje absolutně úplnou svobodu naší volby zda-li je ke své léčbě akceptujeme anebo nikoliv.

Bůh nám tedy nijak nebrání, abychom tyto výdobytky a vymoženosti naší současné moderní zdravotnické vědy a techniky používali. Jinými slovy, pokud se jich rozhodneme využít či použít nebude nám to pokládat za hřích, neboť plně respektuje naši svobodu.

Na druhé straně však ale platí i to, že Bůh nás ani nijak nenutí k tomu, abychom tyto výdobytky a vymoženosti naší současné moderní zdravotnické vědy a techniky používali. Jinými slovy, pokud se jich rozhodneme nevyužívat či nepoužívat nebude nám to pokládat za hřích, neboť plně respektuje naši svobodu.

Pokud někdo je zletilý a svéprávný a sám se svobodně, dobrovolně a bez jakéhokoliv nátlaku či jiné cizí ingerence rozhodne pro takzvané “pasivní samousmrcení” (které v pravém slova smyslu žádným samousmrcením podstatě ani není!!) tím, že například přestane užívat léky, přestane brát injekce, přestane docházet na různé léčební zákroky pak toto jednání člověka nelze pokládat za svévolné, neoprávněné a ani protiprávní usmrcení vlastní osoby, protože otázka života a smrti je výlučně pouze v Božích rukou a člověk pokud aktivně neudělal nic proto, aby si svůj život jakkoliv zkrátil, nijak tím neovlivnil délku svého pobytu v tomto “pozemském životě” který mu stanovil Bůh!

Jakákoliv léčba je totiž pouze dílem lidských rukou a lidského umu v touze prodloužit si život na tomto pozemském světě. Některé léky působí pouze silou psychologické sugesce, neboť nemocný pevně věří v jejich obrovskou sílu mu pomoci. Tím ale rozhodně nechci nic zlehčovat. Ovšemže je i mnoho takových léků, které skutečně léčí a dosahují skvělých léčebných úspěchů výrazně nad rámec jakéhokoliv byť i jen hypoteticky možného sugestivního působení víry člověka v léčebnou sílu různých medikamentů a léčebných zákroků.

To ale nic nemění na tom, že i u intenzivně léčeného člověka se může jakákoliv léčba setkat s naprostým nezdarem. Na druhé straně člověk, který jakoukoliv moderní léčbu odmítl by měl podle všech známek lékařské vědy v důsledku toho být již dávno mrtvý a pohleďme on žije, ba dokonce navzdory absence jakékoliv léčby se jeho zdravotní stav ať již zdánlivě anebo i ve skutečnosti výrazně zlepšil a lékaři si lámou hlavu proč a vlastně jak je to vůbec možné, neboť to co z našeho přirozeného lidského hlediska, daných dimenzemi našeho současného lidského poznání je nemožné, je nemožné pouze pro nás lidi, nikoliv však pro Pána Boha.

Pokud je to vůle Boží, člověk nevyhnutně na své zdravotní potíže umřít vůbec nemusí ani když se neléčí, ač podle všech známek lékařské vědy by tedy zcela logicky zemřít měl. Na druhé straně pokud je to Boží vůle, aby určitý konkrétní člověk zemřel, protože již – na základě Boží vůle - přišel jeho čas, tam žádná byť i sebevíce intenzivnější léčba nijak nepomůže a pacient navzdory veškerému úsilí a snaze lékařů zemře.

Pokud jde o úsilí člověka prodloužit si svůj život na tomto pozemském světě má zde člověk od Pána Boha plnou svobodupoužívání či využívání ke prospěchu svého zdraví všeho co uzná on, či s jeho souhlasem jiní lidé (lékaři!) za vhodné, užitečné a prospěšné, aniž by mu Bůh jakkoliv garantoval, že toto jeho úsilí o prodloužení života bude sám akceptovat.

Ve Zlíně 14.3.2007

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

 

 

Zpět na hlavní stránku!