wz

Zpět na hlavní stránku!


Františkáni či minorité nebo minoriti a kapucíni ale i klarisky či františkánky. Františkánsky nebo minoritský a kapucínsky řeholní řád či rehoľný rád. Dějiny františkánského nebo minoritského a kapucínského řeholního řádu či rehoľného rádu. Svatý František z Assisi a svatá Klára.

Historicky první žebravou řeholí jsou františkáni či minoriti nebo minorité (fratres minores, OFM). Pro vysvětlení jen dodám, že pojmy františkáni či minoriti nebo minorité jsou všechno pouhá synonyma a že i já v následujícím textu používám všech těchto pojmů františkáni – minoriti – minorité zcela promiskuitně a v podstatě více – méně i zcela nahodile.

A mezi řeholníky sv.Františka z Assisi patří i kapucíni. A pokud jde o ženy – řeholnice, tak zase klarisky. Ostatně někteří bratři a sestry z těchto výše uvedených řádu sv.Františka z Assisi občas jemně nezapomínají připomenout jednu důležitou skutečnost. Totiž to, že je sice pravda pokud se podíváme na jednotlivé řehole a kongregace katolické církve jednotlivě, že největší a nejpočetnější řeholní řád jsou jezuité, avšak když sečteme dohromady všechny řeholníky svatého Františka z Assisi, kterými jsou františkáni či minoriti nebo minorité a kapucíni z prvních “mužských” řeholních řádu svatého Františka z Assisi s řeholnicemi z druhého řádu svatého Františka z Assisi, kterými jsou klarisky, tak lze konstatovat, že je jich jako řeholníků a řeholnic sv.Františka z Assisi dohromady po tomto sečtení dokonce i více než samotných jezuitů.

Ať již totiž jde o první řád (tj.mužský řád) tj.řeholníky jako františkány nebo minority a dále o kapucíny a pak druhý řád (tj.ženský řád) tj.řeholnice jako klarisky, lze konstatovat, nejen to, že zakladatelem všech těchto řádů přímo anebo nepřímo je sv.František z Assisi a že jich je všech dohromady dokonce i více než samotných jezuitů; ale mnohem důležitější je poukázání na to, že Boží prozřetelnost si vyvolila právě sv.Františka z Assisi, aby v katolické církvi obnovil ducha evangelijní chudoby a pokory.

Sv.František z Assisi se narodil v umbrijském městě Assisi v roce 1182 bohatému obchodníkovi s látkami, (tj.textil), který byl typickým představitelem tehdy se vzmáhajícího se měšťanstva v Itálii. Tento otec svatého Františka z Assisi se jmenoval Pietro di Bernardone, a do Assisi se přitěhoval z Luccy. Pietro di Bernardone náležel k proslulému lucskému tkalcovskému a kramářskému rodu Moriconi. Manželka Pietra di Bernardoneho Pica, byla francouzského původu, pocházela z francouzské Provensálska (Provencie).

Svatý František z Assisi byl pokřtěn dne 26.září roku 1182 v románské křtitelnici chrámu San Rufino, což je v Assisi v polovině 12. století podle nákresů Jana z Gubbia zbudována basilika San Rufino. Jen málokdo ví, že Sv.Františka z Assisi když pokřtili dali mu jméno ”Jan”. Když se svatý František narodil, byl jeho otec Pietro di Bernardone právě na obchodní cestě ve Francii; když se vrátil, bylo jeho první starostí změnit jméno svého prvorozeného syna z Jana na Františka - ”Francesco” (význam: Francouzek, malý Francouz).

Sv.František z Assisi byl neobyčejně živý a oduševňoval se pro vznešené a veliké věci. Sv.František z Assisi chtěl být rytířem a i stal se ním! Současně však ale sv.František z Assisi mněl veliký a úpřimný soucit s chudými lidmi. A tak sv.František z Assisi svoji rytířskou službu zemskému pánovi zaměnil za službu Boží. A tak sv.František z Assisi stal se rytířem Kristovým!

Rytířské ctnosti, zejména pak rytířská věrnost jsou základním rysem osobnosti a zbožnosti sv.Františka z Assisi. Podobně jako i ostatní rytíři, také i sv.František z Assisi byl veselé nálady a cítil radost ze života, miloval zpěv, poezii a hudbu trubadúrů.

Taky se sv.František z Assisi i zasnoubil – avšak ne s děvou či ženou – ale s ”chudobou”!!

Svatý František z Assisi se tedy stal vskutku rytířem, ale rytířem v jiném smyslu. Místo do služby pozemského pána se dal svatý František z Assisi do služeb Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, a místo pozemské nevěsty jakou si berou rytíři, se zasnoubil s “paní chudobou”, a odtud jeho jméno “Poverello”.

A právě této ”chudobě” sv.František z Assisi věnoval své písně i básně a ”chudobě” zůstal i navždy věrný!

K chápání rytířství v takovémto vyšším, ideálním (duchovním) smyslu dospěl sv.František z Assisi skrze své zajetí, vězení a těžké nemoci. Sv.František z Assisi přežil sice tím i těžkou vnitřní krizi, ale ta byla pro svatého Františka z Assisi spásonosná! Svatý František z Assisi přilnul se k Bohu a v častých modlitbách prosil Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, aby mu ukázal, jak má naplnit jeho vůli.

K tomuto vnitřnímu obratu došlo u svatého Františka z Assisi ve Spoletu, když bylo svatému Františku z Assisi 23 let. Uvědomil si nicotnost pozemské rytířské služby, odhodlaně se obrátil svatý František z Assisi zády ke všemu a dal se do služeb Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele.

Jednou když se Sv.František z Assisi v napolo rozpadlém kostele sv.Damiána před obrazem Ukřižovaného Ježíše Krista modlil, uslyšel najednou hlas Boží: ”Františku, zachraň můj dům, který se rozpadá.” Sv.František z Assisi okamžitě začal vlastnoručně opravovat nejprve tento kostel a poté i další rozpadávající se kostelíky a kapličky ve svém okolí. A mezi nimi i kapličku Matky Boží Andělské - Porciunkula.

Den 24.únor 1208 byl pak rozhodujícím dnem v životě sv.Františka z Assisi. V kostelíku Panny Marie Andělské - ”Porciunkula” slyšel toho dne evangelium mše svaté ve kterém se mluvilo o rozeslání apoštolů, aby v ”chudobě šli do světa a hlásali pokání”. A to si sv.František z Assisi vzal k srdci jako ústřední program svého života: ”nic nevlastnit a současně v této absolutní své chudobě hlásat všude Slovo Boží”!!

Podrobněji řečeno ještě jasnější poznání svatému Františku z Assisi zasvitlo, když v kostelíku Panny Marie Andělské – zvaném Portiuncula, posluhoval starému a chudému knězi při mši svaté dne 24.února roku 1208 a slyšel v evangeliu slova, která náš Pán Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel řekl při rozeslání svých apoštolů: “Za onoho času řekl Ježíš učedníkům svým: Chodíce pak, hlásejte: Přiblížilo se království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé křiste, malomocné očišťujte, zlé duchy vymítejte; zdarma jste vzali, zdarma dejte.Neopatřujte si zlata ani stříbra ani mědi do svých opasků; nemějte mošny na cestu, ani dvou sukní, ani obuvi, ani holi; neboť hoden jest dělník pokrmu svého. Když pak do některého města nebo místa vejdete, vyptejte se, kdo v něm jest hoden; a tam zůstaňte dokavad nevyjdete. Vcházejíce pak do domu, pozdravte jej řkouce: Pokoj tomuto domu. A bude-li dům ten hoden, přijdiž pokoj váš na něj; pakli nebude hoden, pokoj váš vrať se k vám. A kde vás nepřijmou a neposlechnou řečí vašich, tu vycházejíce z domu nebo města, setřeste prach z nohou svých.” (Mat. 10, 7 – 14). “To je co chci činit” – zvolal svatý František z Assisi plný radosti, odhodil svou hůl a obuv (vyzul si opánky), místo koženého opasku se opásal provazem – až dosud byl svatý František z Assisi oděn jako poustevník – a zhotovil si jiný oděv z nejhrubšího materiálu. Tohoto dne se tedy svatý František z Assisi definitivně zasnoubil s Chudobou, jak to svým štětcem znázornil Giotto v dolním kostele v Assisi a jak o tom zpívá Dante.

Tím se tedy úplně dovršilo i duchovní zrání sv.Františka z Assisi, který se úplně obrátil k Bohu, v důsledku čeho se radikálně zřekl veškerého otcovského majetku a pevně se přilnul k Ježíši Kristu. Zřeknutí se veškerého majetku sv.Františkem z Assisi bylo tak důsledné (či chcete-li radikální), že vrátil svému otci dokonce ještě i nádherné, drahé šaty, které měl oblečeny na sobě a namísto těchto luxusních šatů od svého otce si sám opatřil a poté i oblékl ubohé, bídné, žíněné roucho, respektive dosti drsnou a nepohodlnou kutnu s kapucí převázanou povrazem, což bylo oblečení, které v té době na přelomu 12. a 13. století nosili jako své oblečení právě ti nejchudší lidé (dnes bychom řekli ”bezdomovci”) v dané oblasti v Itálii. Sv.František z Assisi se tak tedy zcela dobrovolně, definitivně rozhodl pro chudobu a život podle evangelia.

A tak podle evangelia i sv.František z Assisi skutečně i žil a všem lidem ohlašoval Boží lásku! Svatý František z Assisi když někde uviděl hlouček lidí, zamířil hned k nim, stoupl si bosýma nohama na schod nebo na kámen a začal kázat. Když svatý František z Assisi začal kázat, vždy začínal s pozdravem “Pokoj Páně s tebou”. Bylo to prosté a krátké vybídnutí k mravní nápravě a zvláště k pokoji. K svatému Františku z Assisi se brzy připojili dva druhové, nejprve jeden jehož jméno se nedochovalo, a pak šlechtic Bernard z Quintavalle; oba pocházeli z Assisi. Společně se svatým Františkem z Assisi oni dva byli první členové františkánské či minoritské řeholní družiny, jejíž základy byli položeny dne 15.dubna roku 1208 v kostele svatého Mikuláše na náměstí v Assisi, když svatý František z Assisi jako cíl pro sebe a pro své druhy stanovil splnění tří klíčových míst z evangelia.

To první klíčové místo z evangelia znělo: “Chceš-li dokonalý být, jdi, prodej co máš a dej chudým, a budeš mít poklad v nebi; a pojď a následuj mně.”

Dále to druhé klíčové místo z evangelia znělo: “A přikázal jim, aby nebrali na cestu nic, leč toliko hůl; ne mošny, ne chleba, ani peněz do opasku.”

A nakonec to třetí klíčové místo z evangelia znělo: “Chce-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe a vezmi svůj kříž a následuj mně.”

Po přečtení těchto tří klíčových míst z evangelia svatý František z Assisi řekl: “Bratři, toto je náš život a naše řehole.”

Později nejen Bernard z Quintavalle, Angelo Tancredi z Riety, Egidio, ale prameny uvádějí i celou řadu dalších jmen františkánů či minoritů: Silvestro a Rufino – oba dva ze šlechtického rodu Scifi, bratr Jalovec – tj. Junipero neboli Ginepro, Leone, Sabbatino, Morico, Masseo, a Jan, který později dostal příjmení Capella, “s kloboukem”, neboť jako první nosil tuto pokrývku hlavy.

Ostatní současníci sv.Františka z Assisi (včetně i jeho vlastního otce), přirozeně, že chování sv.Františka z Assisi absolutně, že vůbec nepochopili, ba někteří si dokonce i sami mysleli, že se sv.František z Assisi úplně zbláznil. Jediný člověk z jeho bývalých známých, kterému se svatý František z Assisi občas mohl svěřit byl biskup Quido z Assisi, který byl zřejmě asi zpovědníkem svatého Františka z Assisi.

Brzy se kolem sv.Františka z Assisi začali shromažďovat i další podobně smýšlející mladíci (pocházejících většinou z bohatých rodin!!), kteří se rovněž radikálně a zcela dobrovolně zřekli veškerého svého osobního i rodového majetku a přerušili i veškeré kontakty se svými rodinami, aby se pak v úplné bídě coby bezdomovci přidružili k sv.Františkovi z Assisi. A tak tito první františkáni či minoriti nebo minorité společně se sv.Františkem z Assisi obcházeli okolí a žebrali veřejně v ulicích města a na náměstí, ale i soukromě po domech a domácnostech ostatních spoluobčanů o milodary ze kterých nejenže oni sami ve své absolutní chudobě coby bezdomovci žili, ale též ze kterých též sami si financovali stavební materiál pro své vlastní iniciativy, respektive práce, když nezištně a ”na vlastní pěst” opravovali kostely a kapličky v okolí (což jim sice nikdo explicitně nepovolil, pokud šlo o různé – zejména - opuštěné ruiny či poloruiny kostelíků a kapliček, tak se nikoho o nějaké povolení zpravidla ani neptali a ovšemže prakticky nikdo proti těmto nezištným veřejně-prospěšným aktivitám konaným ”na vlastní pěst” ani neměl žádné zásadnější námitky).

Ze svých následovníků sv.František z Assisi pak utvořil sdružení, kde bratři svojí úplnou chudobou měli posvěcovat sami sebe a svým kázáním Božího Slova zase měli posvěcovat své bližní!

Sv.František z Assisi tak svým druhům (viri poenitentiales) uložil kromě mravní čistoty (tj.celibátu) zachovávat též věrnost k Církvi a zejména pak absolutní chudobu, která znamená, že nic nemají vlastnit ani jednotlivci a ani společnost jako celek.

Sv.František z Assisi sepsal velmi jednoduchá a stručná pravidla své společnosti (obsahově byly složené převážně z evangelijních citátů) a v roce 1209 přišel i se svými dvanácti spolubratry do Říma, aby papeže Innocence III. či Inocence III. (papežem byl v letech 1198 – 1206) požádal o jejich schválení, o povolení jejich františkánského či minoritského sdružení a o udělení práva veřejně kázat Boží Slovo. Když přišli do Říma, vyhledali nejdříve biskupa Quida z Assisi, který právě v té době, možná podle dohody se svatým Františkem z Assisi, dlel ve věčném městě. Assiský biskup Quido představil svatého Františka z Assisi a společně i s ním i jeho františkáni či minoriti nebo minorité byli rovněž představeni známému assiského biskupa Quida mezi kardinály, Janovi de S. Paulo – a tím jim byla připravena cesta k papeži.

Papež Innocenc III. či Inocenc III. váhal potvrdit řeholi, kterou mu svatý František z Assisi předložil, neboť spočívala jen v oněch třech místech Písma Svatého s několika málo dodatky. Františkáni či minorité nebo minoriti se měli zdržovat na svých dosavadních působištích ve špitálech (tu dávali přednost špitálům pro malomocné), v klášterech i ve službě u soukromníků, jen když se tito františkáni či minorité nebo minoriti zabývali počestnou prací. Abychom tomu rozuměli, musím připomenout, že tehdejší františkáni či minorité nebo minoriti svatého Františka z Assisi byli v té době vlastně pouze výlučně jenom laici. Bratry rozuměl svatý František z Assisi nejnižší služebníky, neboť usiloval právě o poníženost. Františkáni či vlastně přesněji řečeno minorité nebo minoriti měli být podle představ svatého Františka z Assisi “minores”, tj. “menší” řeholní bratři, a měli být tedy poddáni všem, kteří pospolu se s nimi v některém domě zdržovali. Výraz minores se svatému Františku z Assisi tak velice zalíbil, že nařídil svým františkánským bratřím, aby na otázku, kdo jsou, odpovídali, že jsou minoriti či minorité, tj. menší bratři. Tento výraz minoriti či minorité, kterým se františkáni dodnes označují, naznačuje jednu z hlavních myšlenek svatého Františka z Assisi – sebeponížení.

Význam velikého světce, kterým byl svatý František z Assisi byl pro zmírnění napětí – když albigénci či kataři a valdénští ohrožovali tehdejší Církev, respektive soudržnost stavby Církve – zřejmý již tehdejším současníkům svatého Františka z Assisi. Výstižně jej vyjadřuje událost, kterou zaznamenal první životopisec svatého Františka Assisi, kterým byl Tomáš z Celana: příhoda o snu papeže Innocence III. či Inocence III. V noci předtím než papež Innocenc III. či Inocenc III. přijal “chudáčka z Assisi”, který mu přinášel ke schválení františkánská či minoritská řeholní pravidla, jimiž se chtěli řídit svatý František z Assisi a jeho františkáni či minoriti nebo minorité; se papežovi ve snu zdálo, že vidí, jak se hroutí lateránská bazilika. Tu však ale hroutící se lateránskou baziliku podepřel jakýsi neznámý muž v hnědé kutně a stavba tak byla zachráněna. V rysech tohoto cizího neznámého muže v hnědé kutně co zachránil ve snu papeže Innocence III. či Inocence III. následně druhého dne když se setkal se svatým Františkem z Assisi poznal právě tohoto svatého Františka z Assisi. Zajímavá je též epizoda z audience svatého Františka z Assisi, když papež Innocenc III. či Inocenc III. ukazoval svatému Františku z Assisi svou pokladnici a přitom řekl: “Petr už nemůže říci: “Stříbro ani zlato nemám.” A svatý František z Assisi papeži Innocenci III. či Inocenci III. na to odpověděl: “Proto také nemůže říci: “Vstaň a choď”. Tento ať již skutečný anebo pouze fiktivní dialog mezi papežem Innocencem III. či Inocencem III. a svatým Františkem z Assisi je fakticky narážkou na biblický příběh ze Skutků svatých apoštolů, v němž apoštol svatý Petr obdaroval jistého chromého žebráka namísto očekávané finanční almužny jeho zázračným uzdravením ve jménu Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Konkrétně je tato příhoda faktickou narážkou na výrok apoštola svatého Petra: “Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám, ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď” (viz. Sk 3,6). Velký papež Innocenc III. či Inocenc III. se nijak neurazil, neboť pochopil, že se zde ze strany svatého Františka z Assisi nejedná o nějakou kritiku stavu papežství či dokonce jeho samého, ale realistické konstatování dělby úkolů u vědomí toho, že dnešní nástupce apoštola svatého Petra papež má z pověření našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele na starosti jiné úkoly než konat nějaké zázraky. Kromě toho za zmínku stojí i ta skutečnost, že když kdysi mocný papež Innocenc III. či Inocenc III. ode všech opuštěn umíral, byl svatý František z Assisi přítomen u jeho lože.

A tak tedy klíč k řešení zdánlivě neřešitelného dilematu plynoucího z nezbytnosti volby a nutícího k rezignaci na hodnoty jedné či druhé z obou alternativ poskytuje opětovně historická paměť instituce papežství. Ve chvíli kdy je autorita a moc středověkého papežství za pontifikátu papeže Innocence III. či Inocence III. dovedena na sám vrchol, který už později nebyl překonán, vzniká na opačném pólu tehdejší křesťanské společnosti ideál úplné chudoby, jehož hlasatelem byl svatý František z Assisi. A papež Innocenc III. či Inocenc III. nezavrhne chudáčka z Assisi, ale naopak schvaluje svatému Františku z Assisi pravidla života podle evangelia; svatý František z Assisi zas na druhé straně nevypoví poslušnost římskému biskupovi a papeži oděnému v drahocenném rouchu, ani nekárá jeho bohatství, lesk a moc. Hrubá hnědá kutna chudáčka svatého Františka z Assisi se dobře snáší se zlatou tiárou papeže Innocence III. či Inocence III., a mezi jejich nositeli – mocným papežem Innocencem III. či Inocencem III. a pokorným menším bratrem svatým Františkem z Assisi dokonce vzniklo i osobní přátelství. Závěr tedy zní, že nelze-li tyto alternativy spojit, lze je pěstovat zároveň, paralelně a rozdělit si přitom úkoly. Papežskému Římu připadá úloha onoho rovnocenného partnera států a vůbec mocných tohoto světa, protože papež má k dispozici obdobné prostředky jako oni, ať již je to mezinárodní uznání statutu Vatikánu, diplomacie, možnost vysílat zástupce do mezinárodních organizací, k účasti na konferencích atd., zatímco mnozí jiní katolíci – například coby individuální poustevník i moje osobní maličkost – se o toto vše vůbec nijak starat nemusíme a ani nestaráme, ale v absolutní chudobě jdouce ve stopách svatého Františka z Assisi pěstujeme křesťanskou svobodu v dobrovolné co nejabsolutnější chudobě.

A tak v jistém slova smyslu podle tohoto modelu distribuce rolí ve stopách papeže Innocence III. či Inocence III. se snažil postupovat i papež Jan Pavel II.(papežem byl v letech 1978 – 2005), který si – mám-li zmínit někoho světově známého - velice dobře rozuměl třeba s takovou osobností jakou byla například Matka Tareza z Kalkaty. Papež Jan Pavel II. si s Matkou Terezou z Kalkaty rozuměl stejně dobře, jako si i papež Innocenc III. či Inocenc III. ve 13. století rozuměl se svatým Františkem z Assisi. Mezitím sice již i jak Matka Tereza z Kalkaty, tak i papež Jan Pavel II. zemřeli, nicméně v jejich stopách pokračuje jak současný papež Benedikt XVI. (papežem je od roku 2005), tak na opačném pólu křesťanské společnosti ve stopách svatého Františka z Assisi milióny jiných, často i úplně bezejmenných, respektive neznámých poustevníků oddaných ideálu absolutní chudoby, mou osobní maličkost zde nijak nevyjímaje.

Novota františkánské či minoritské řehole ve srovnání se staršími řeholemi spočívala v tom, že svatý František z Assisi vyžadoval nejen aby se jednotliví františkáni či minoriti nebo minorité zřekli majetku, ale takovýto požadavek kladl i na celý svůj františkánský či minoritský řád. Ani řád františkánů či minoritů neměl nic získávat, nic nazývat svým vlastnictvím. Společný majetek byl až dosud ve všech klášterech, a je nesporné, že péče o společný majetek, o jeho udržení a rozšíření měla pro kulturní vývoj rozmanité přednosti. Umožnila benediktinům a cisterciákům zakládat rozsáhlá vzorná hospodářství a zřizovat školy, ani nemluvě o tom, co znamenala pro umění. Jenom díky řádovému majetku mohli řádoví rytíři bojovat ve Svaté zemi a příslušníci řádů pro péči o nemocné konat krásné skutky lásky k bližnímu. Na druhé straně je ovšem nesporné, že přílišné zdůrazňování hmotné základny znamenalo nebezpečí pro náboženského ducha každého řeholního řádu. Jestliže tedy svatý František z Assisi žádal od svých bratří františkánů či minoritů, aby se zřekli i společného majetku, vyjádřil tím do jisté míry tehdy často projevovanou kritiku starších řeholí, a zároveň starším řeholím i znesnadnil, aby se na jeho dílo dívali se sympatiemi.

Papež Innocenc III. či Inocenc III. však byl velice opatrný a proto sv.Františka z Assisi a jeho společníky zpočátku podezíral, že by se mohlo jednat o nějaké takové hnutí, které je podobné valdenským; a kromě toho úplnou nemajetnost společnosti pokládal ze naprostou nemožnost a tedy dílo sv.Františka z Assisi za nereální ideály přesahující lidské síly, v důsledku čeho chtěl tuto žádost sv.Františka z Assisi zamítnout.

Následující noci ale papež Innocenc III. či Inocenc III. viděl ve snu lateránský chrám jak se nachyluje k pádu. A v tomto snu papež Innocenc III. či Inocenc III. uviděl i muže v oděvu žebráka, jak budovu podepírá, aby nespadla. A v tomto snu papež Innocenc III. ”když přišel blíže”, tak v tomto žebrákovi poznal samotného sv.Františka z Assisi.

Papež Innocenc III. či Inocent III. tomuto svému snu správně porozuměl a - navzdory veškerým svým dřívějším výhradám a veškeré své dřívější averzi – program sv.Františka z Assisi a jeho společnost schválil alespoň verbálně.

Více než papež Innocenc III. či Inocent III.(papežem byl v letech 1198 – 1216) ale porozuměl sv.Františkovi z Assisi a jeho programu následující papež Honorius III. (papežem byl v letech 1216 – 1227) a společnost, respektive řeholu sv.Františka z Assisi v roce 1223 schválil a potvrdil i písemně!

Sv.Františkovi z Assisi v jeho skromnosti však plně stačilo i pouhé slovo papeže Inocence III., protože tak byl sv.František z Assisi osobně skrze tento verbální souhlas papeže Inocence III. ujištěn o tom, že je na správné cestě. A od papežské kurie oficiální vydání písemného dekretu nejenže nijak nevymáhal či neurgoval, ale ba co víc, ve svém životě sv.František z Assisi nechtěl vlastnit absolutně žádný majetek což vztahoval nejen na majetek hmotný, ale dokonce i na majetek nehmotný, a tedy tím i na takový druh nehmotného majetku jako jsou papežské buly, hodnosti, tituly, dekrety, privilegia atd. (tj.mluvíme-li o nehmotném majetku, myslíme tím nikoliv ten materiální substrát na kterém jsou publikovány či otištěny, ale pouze samotné udělené papežské buly, hodnosti, tituly, dekrety či privilegia jako takové, neboť pouze ty jako takové jsou sami o sobě předmětem nehmotného majetku!!).

A naopak na druhé straně pokud jde o samotnou papežskou kurii, u té i navzdory verbálního souhlasu papeže Inocence III. zřejmě jisté pochybnosti ohledem sv.Františka z Assisi a jeho sdružení patrně zůstaly i nadále a proto s přípravou písemného dokumentu úřednictvo papežské kurie samo o sobě nijak příliš nespěchalo, obzvláště když v daném směru nikdo na ně nijak netlačil, respektive nikdo ho ani neurgoval, ale ve své opatrnosti zaujala papežská kurie proto prozatím vůči sv.Františkovi z Assisi a jeho františkánským či minoritským spolubratrům ze společnosti opatrnou, vyčkávací pozici, čekající a pozorně sledující duchovní život a dílo již ”de facto” povoleného řádu sv.Františka z Assisi.

Počet menších bratří (fratres minores) jak se sami nazývali se rychle vzmáhal. Po dvou vycházeli do světa a v Itálii i v jiných zemích působili se skvělými výsledky. Po stopách kde šli františkáni či minoriti nebo minorité pak všude začínal klíčit nový náboženský život. Vliv, který svatý František z Assisi získával svým příkladem a osobním kouzlem, byl ještě zesilován kazatelskou činností, kvůli níž vlastně byl františkánský či minoritský řád založen. Tím se františkáni či minoriti nebo minorité odlišovali od starších řeholních společenství, vybudovaných na řeholi benediktinské nebo augustinské. Kazatelskou činnost rozvíjeli františkáni či minorité nebo minoriti hlavně ve městech. Svatý František z Assisi sám byl původně měšťanský syn a především obyvatelé měst se stávali jeho františkány či minority. Františkáni či minoriti nebo minorité se stali pro města cenným přínosem pro jejich duchovní život. O tom jak františkáni či minoriti nebo minorité byli u měšťanů oblíbeni, dosvědčuje to, že brzy nebylo významnějšího města, kde by františkáni či minoriti nebo minorité neměli svůj klášter. Ještě za života svatého Františka z Assisi měli františkáni či minoriti nebo minorité již dvanáct provincií.

Sv.František z Assisi získal v roce 1212 pro svůj program života podle evangelia i svatou Kláru, která se narodila v Assisi dne 11.července roku 1194. Otec svaté Kláry byl Favorino dei Scifi, matka svaté Kláry byla Ortolana z rodiny Fiumi, která byla domovem v Sterperu. Oba rody byli šlechtické, Scifiové náleželi k nejvznešenějším rodinám v Assisi. Otec svaté Kláry Favorino dei Scifi měl titul hraběte ze Sasso –Rosso, což bylo jméno skály, která se zdvíhala nad vesnicí Capodacqua, vzdálenou hodinu chůze od Assisi. Palác otce svaté Kláry Favorina dei Scifi v Assisi dodnes ukazují návštěvníkům poblíže Porty Vecchie, nedaleko kostela Santa Chiara. Matka svaté Kláry Ortolana darovala Favorinovi dei Scifi pět dětí – syna jménem Boso a čtyři dcery, které se jmenovaly Penenda, Chiara, Agnes a Beatrice. O matce svaté Kláry Ortolaně se vypráví, že byla hodná a zbožná žena, která mimo jiné podnikla i tak nebezpečnou a dlouhou pouť, jako byly výpravy do Svaté země, do Bari a do Říma. Krátce předtím než se Ortolaně narodila svatá Klára, dostala Ortolana prý v modlitbách slib, že dítě, kterému daruje život, stane se celému světu jasným světlem. Proto dostalo toto dítě při svatém křtu právě jméno Chiara – tj. po česky: Klára, což je jméno, které má význam: jasná, zářící, případně v přeneseném smyslu proslavená. Svatá Klára vyrůstala doma obklopená blahobytem, ale již ve velmi mladém věku četla líčení života starokřesťanských asketů na poušti – Vitae patrum. Svatá Klára již jako mladé děvče potají se trýznila, nosíc košili z koňských žíní, jaké používáme my poustevničtí kajícníci, a zcela jako poustevník Pavel z Ferma ve vyprávění Historia Lausiaca se svatá Klára denně modlila velmi mnoho modliteb, odpočítávajíc si je na kamínkách. Svatá Klára vyrostla v krásnou dospívající dívku. Viděl jsem její obraz, a musím říci, že se mi velice líbila, byla skutečně velice moc hezká. Když bylo svaté Kláře patnáct let, ucházeli se o ni první nápadníci. Jeden z nich se jejím rodičům velice pozdával. Promluvili o něm s dcerou svatou Klárou, ale k svému velikému úžasu narazili u svaté Kláry na rozhodný odpor. Svatá Klára nechtěla o vdávání ani slyšet, a když na ni matka uhodila, přiznala se, že se zasnoubila Bohu a že nechce jiného ženicha.

V dějinách oněch dob jsme byli nejednou svědky rozhořčeného boje, které vedli otcové a matky se svými syny a dcerami, jejichž zbožnost a bohabojnost překračovala podle nich hranice toho, co se podle jejich šlechtického či měšťáckého názoru sluší. A tento boj si musela vybojovat i šestnáctiletá svatá Klára Scifiová. Bylo to právě v době, kdy se svatý František z Assisi, jehož obrácení vzbudilo v Assisi tolik pozornosti, vrátil z Říma s papežovým dovolením kázat a skutečně také svatý František z Assisi i brzy vystoupil na kazatelnu v assiské katedrále San Rufino. A v této assiské katedrále San Rufino, ale i v kostele San Giorgio svatá Klára uslyšela kázání a od prvního okamžiku, kdy tohoto chudého františkánského či minoritského kazatele svatého Františka z Assisi spatřila, bylo svaté Kláře jasné, že františkánský či minoritský život jaký vede svatý František z Assisi i ona svatá Klára musí přijmout za svůj, protože je to vůle Boží. Kromě toho františkáni či minorité – bratři Rufino a Silvestro oba náleželi k její rodině Scifi, razili jí cestu. Svatá Klára doprovázená svou příbuznou Bona Guelfucci vyhledala svatého Františka z Assisi a otevřela mu své srdce.

Svatý František z Assisi když slyšel svatou Kláru, přál si vyrvat ji zlému světu a upřímně radil proto svaté Kláře, aby zavrhla svět, jeho marnost a pomíjejícnost, aby nepovolila rodičům a neprovdala se podle jejích přání, ale aby si uchovala tělo čisté, panenské jako chrám samého Boha a nepřijala jiného ženicha než našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele.

Když v půstu roku 1212 seděla svatá Klára v kostele San Giorgio a poslouchala svatého Františka z Assisi jak z kazatelny hezky mluví o pohrdání světem a o pokání, o dobrovolné chudobě, o touze po nebesích, o potupě a nejsvětejším utrpení našeho ukřižovaného Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, zahořelo jí srdce prudkou touhou ihned se sebrat, svléci si své drahocenné šaty a obléci si šaty nejchudší žebračky, a žít jako náš Pán Ježíš Kristus a jako svatý František z Assisi v chudobě, v práci, v modlitbách, v míru a radosti. Touha po novém životě byla tak silnou, že jí svatá Klára nemohla potlačit a musela rozbít dosavadní způsob života. Svatý František z Assisi stanovil svaté Kláře noc po Květné neděli k tomu, aby “zaměnila radosti tohoto světa za zármutek nad utrpením Páně”. Svatá Klára tedy květnou neděli dne 18.března roku 1212 využila k tomu, aby tomuto zlému a zkaženému světu dala vale. Vyšnořila se do své největší nádhery a odešla s matkou a se sestrami do kostela. Žádná z assiských paní a slečen se neskvěla tak slavnostně jako krásná, zlatovlasá svatá Chiara dei Scifi. Po skončení této mše svaté na květnou neděli dne 18.března roku 1212 ještě téhož dne v noci na pondělí devatenáctého března provedla svatá Klára svůj útěk z domova, vyšla zadními dvířky z domu na ulici a zamířila, provázena Bonou Guelfucci k Porciunkule, kde ji již očekávali františkáni či minoriti s pochodněmi.

Svatá Klára čisto pochopila ideály sv.Františka z Assisi. Sv.Klára přijala v Porciunkule závoj z rukou sv.Františka z Assisi. Své nádherné šaty svatá Klára odevzdala do rukou františkánů či minoritů a přijala místo nich hrubou kytlici jako měli františkáni či minoriti. Pas vykládaný šperky zaměnila svatá Klára za hrubý provaz s několika uzly, a když zlaté vlasy svaté Kláry spadly pod nůžkami, které vedl svatý František z Assisi, nechala svou vysokou, škrobenou pokrývku hlavy ležet na zemi a zastřela si hlavu místo ní hustým černým závojem. Místo vyšívaných střevíčků, které obula svatá Klára k chrámové slavnosti, připevnila si nyní na bosé chodidla dřevěné sandály. Svatá Klára složila potem tři klášterní sliby a slíbila kromě toho, že bude poslouchat svatého Františka z Assisi jako svého představeného. Když tak byla dokonána proměna svaté Kláry, a z urozené slečny Chiary Scifiové se stala sestra Klára, dovedl ji svatý František z Assisi ještě téže noci do kláštera benediktinek u svatého Pavla, poblíž vesničky Isola Romanesca (nyní Bastia) a později svatý František z Assisi přestěhoval svatou Kláru do kláštera Sant' Angelo in Panso, který rovněž náležel benediktinkám. Šestnáct dnů po útěku svaté Kláry opustila domov také i její mladší sestra Agnes – tj. česky Anežka, která rovněž odešla do kláštera Sant' Angelo in Panso, aby tam žila týmž životem jako její starší sestra svatá Klára. Klášter Sant' Angelo in Panso se stal dočasným, prozatímním útulkem obou sester.

Klášter Sant' Angelo in Panso mohl být jen prozatímním útulkem obou sester. Svatá Klára a ani Anežka nebyli přece benediktinky, nenosily roucho svatého Benedikta a neřídily se jeho řeholí. Svatý František z Assisi hledaje nyní pro ně klášter, utekl se znovu ke svým starým dobrodincům, otcům kamaldolským na Monte Subasiu, kteří svatému Františku z Assisi již postoupili Portiunculu, a kteří dne 22.dubna roku 1212 darovali městu Assisi Minervin chrám, proměněný pak v kostel Panny Marie, který je možno dodnes na náměstí vidět, projevili nyní ochotu svatému Františku z Assisi věnovat kostel San Damiano i s malým klášterem při něm. Později se k svým sestrám svaté Kláře a Anežce přidružila i třetí sestra, Beatrice, a ještě později po smrti jejich otce Favorina i jejich matka Ortolana sama.

Mnohem později z kolem sebe družících se kamarádek, které navíc později následovali ještě i další dívky (rovněž často z bohatých rodin!!), které se rovněž nadchli pro program sv.Františka z Assisi, kterým byl život v absolutní chudobě dle evangelia se tímto přičiněním sv.Františka z Assisi utvořila řehola klarisek coby druhá (tj.ženská) řehola sv.Františka z Assisi zvaného též jako sesterské společenství ”Chudých paní”. Klarisky byli papežem uznány v roce 1215, a v témž roce 1215 na přímé vyzvání svatého Františka z Assisi se svatá Klára ujala postavení abatyše v klášteře klarisek v San Damiano.

Pro světské lidi byla založena takzvaná třetí řehole, zvaného též ”bratrstvo Kajícníků”, popřípadě dnes nazýváno jako Sekulární františkánský řád.

Zvláštností žebravých řeholí například františkáni či minorité nebo minoriti, dominikáni atd., ale i některých dalších řeholí či kongregací (například salesiáni atd.) jsou takzvaní ”terciáti”, tj.takzvaná třetí řehole (eventuálně kongregace) existující jaksi paralelně popři prvním odvětví mužském a druhém ženském. Historicky jsou ”terciáti” původně jakousi imitací laických bratrstev inspirujícím se typickou cechovou institucí z počátku 13. století.

Je třeba ještě uvést, že nejvýznamnějšími terciářkami a terciáři byli v minulosti například taková sv.Alžběta z Durínska, sv.Ludvík – francouzský král, dále Dante atd. V této souvislosti tudíž nelze popřít pozitivum, které je spojeno s existencí instituce terciářů, a to zejména tehdy, pokud jde o tyto výše zmiňované osobnosti, které jsou široké veřejnosti velice dobře známy. Historicky z minulosti je navíc velice dobře známo i to, že množství ze ”světských laiků” žádalo si na své ”smrtelné posteli”, aby mohli být pohřbeni v mnišském rouchu a v cmiterech mendikantů, aby tak alespoň po své smrti měli osobní účast na požehnaném stavu a milosti mnišství.

Svatý František z Assisi si získal značné zásluhy i tím, že dal podnět k mimoevropským misiím. Kázání v Itálii svatému Františku z Assisi brzy nestačilo, zvláště když záhy místo pohrdání, výsměchu a potupy začal svatý František z Assisi najednou sklízet od svých posluchačů projevy úcty a obdivu. Hlásat katolickou víru nevěřícím ve Svaté zemi s vyhlídkou na korunu mučednické smrti pro víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele se stalo nejžhavější přání svatého Františka z Assisi.

Ostatně kazatelskému programu sv.Františka z Assisi se obzvláště hodila misijní, apoštolská činnost. Již v roce 1212 se proto sv.František z Assisi pokusil odcestovat do Sýrie, kde stáli proti sobě křesťané a muslimští Saracéni ve zbrani. Vítr však ale zahnal loď se sv.Františkem z Assisi k jaderskému pobřeží do Dalmácie a svatý František z Assisi se musel vrátit do Itálie. Svatý František z Assisi chtěl tedy kázat poddaným alnohadovského sultána, kterým byl Mohamed – el – Nazir, a který právě v tom roce 1212 utrpěl porážku od křižáků u Navas de Tolosa. Přes jižní Francii přišel svatý František z Assisi až do Španělska, ale tu svatého Františka z Assisi zachvátila nemoc a opět donutila k návratu.

Při svém dalším pokusu v roce 1214 se sv.František z Assisi vybral, či přesněji řečeno chtěl vybrat na misijní cestu mezi mohamedány do Maroka, ale ve skutečnosti přišel jen do Španělska. Sv.Františkovi z Assisi tentokrát v realizaci jeho úmyslu zase zabránila nemoc, která ho postihla ještě před tím, než se stačil ve Španělsku nalodit.

Roku 1215 se konal IV. lateránský sněm, který zakázal zakládat nové řeholní řády. Každá nově vzniklá společnost zasvěceného života tak musela přijmout regule některého již schváleného řeholního řádu. Nicméně pokud šlo o Menší bratry sv.Františka z Assisi, prohlásil papež Innocenc III. či Inocenc III., že jejich způsob života ”de facto” potvrdil Apoštolský Stolec již před tímto sněmem (a tudíž na samotné ”Menší bratry sv.Františka z Assisi se výše uvedený zákaz IV.lateránského sněmu z roku 1215 nevztahoval, protože by se pak jednalo o právně nepřípustnou ”pravou retroaktivitu”!!).

Na generálních kapitolách, které měli františkáni či minoriti nebo minorité v letech 1217 a 1219 poslal svatý František z Assisi některé své bratry františkány či minority na východ do Syrie, do Maroka a Tunisu.

V roce 1219 se sv.František z Assisi i s několika spolubratry sám vydal na cestu do Orientu, když se osobně zúčastnili, respektive přidali se k právě probíhající křižácké výpravě, protože si toužebně přáli dostat se takto mezi nevěřící a hlásat jim tam evangelium. Křesťané a Saracéni tehdy proti sobě bojovali. Nilská tvrz Damietta byla tehdy úporně Saracény bráněna a křižáky obléhána. Svatý František z Assisi přišel na podzim roku 1219 do křižáckého tábora, ale k úžasu bojovníků se pak se svým průvodcem Illuminatem odebral na druhou stranu, aby se dostal až k vrchnímu veliteli Saracénů, kterým byl sultán El-Kamil nebo jiné prameny uvádějí jeho jméno jako Al–Kamil.

Sv.František z Assisi si osobně velice přál podstoupit mučednickou smrt pro svoji víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. (Ostatně vždyť kdo by nechtěl! Já sám jsem rovněž – zejména ve svém mládí (adolescenci) – velice si přál zemřít za svojí katolickou náboženskou víru obětováním svého života v boji proti bolševikům či jiným podobným nepřátelům Ježíše Krista!!).

V Egyptě při obléhání pevnosti Damietta statečnými křesťany - křižáky se ještě statečnějšímu sv.Františkovi z Assisi i skutečně podařilo proniknout pokojnou cestou, bez boje přejít přes bojovou linii mezi udatnými křesťanskými křižáky a mohamedánskými Saracény, a dostat se tak na území, které kontrolují Saracéni až k samotnému sultánovi, respektive sv.František z Assisi se odvážil před samotného sultána, kterým byl Al Kamil dokonce i osobně předstoupit!

Podniknutí této obdivuhodné ”misijní” cesty sv.Františka z Assisi přímo přes bojovou linii k samotnému saracénskému sultánovi, kterým byl Al Kamil či El Kamil nebo Al-Kamil či El-Kamil bylo až tak extrémně statečné, že to snad hraničilo až téměř se šílenstvím! A to když již pro nic jiného, tak jednoduše proto, že v té době zfanatizovaní muslimští vojáci - Saracéni vždy bez sebemenšího zaváháni nemilosrdně zavraždili každého křesťana, který se dostal do blízkosti jejich tábora!!

Přesto všechno sv.Františkovi z Assisi podařilo se dostat až před samotného sultána Al Kamila či El Kamila, kterého svatý František z Assisi nejen že poučoval o základních pravdách křesťanské – katolické víry, ale ba co víc, sv.František z Assisi pln svého horlivého nadšení dokonce s neuvěřitelnou odvahou sultánovi navrhl i to, že je ochoten se sám podrobit společně i s jedním muslimským duchovním ”zkoušce ohněm”, aby se tak prý ukázalo která víra je pravá zda-li křesťanství anebo islám. Tento odvážný návrh sv.Františka z Assisi byl pro všechny kolem nepochybně nesmírně šokující. V této souvislosti dokonce historické prameny se zmiňují i o tom, že když to uslyšel hlavní mufti, tak se prý raději – pro jistotu - okamžitě až nápadně rychle vzdálil.

Uvážlivý sultán samozřejmě, že k uskutečnění takovéto šílené takzvané ”zkoušky ohněm” svůj souhlas nedal, žádná takováto zkouška se ani neuskutečnila a také i iluze sv.Františka z Assisi, že by snad mohl nějak přesvědčit sultána, aby přijal křesťanskou víru byla do jisté míry naivní. Nicméně horlivé nadšení sv.Františka z Assisi spojeno s prakticky až s nekonečnou odhodlaností a zapáleností za svoji víru jehož důsledkem bylo téměř osobní sebeobětování sv.Františka z Assisi v navrhované ”zkoušce ohněm” sultána nesmírně dojala a sv.František z Assisi si osobně tak získal sultánovu náklonnost.

Sultán poznal, že se kazatele svatého Františka z Assisi nemusí obávat, proto jej vlídně přijal a po několik dní naslouchal kázáním svatého Františka z Assisi. Saracéni však ale z fakticity přítomnosti křesťana svatého Františka z Assisi v jejich ležení byli neklidní a nespokojení, čím byl saracénsky sultán Al Kamil či El Kamil nebo Al-Kamil či El-Kamil fakticky donucen, aby svatého Františka z Assisi propustil. Při loučení svatému Františku z Assisi sultán Saracénů Al Kamil či El Kamil nebo Al-Kamil či El-Kamil dokonce řekl: “Modli se za mně, aby mi Bůh zjevil tu víru, která je mu milejší.” Mučednické koruny, jíž se později v roce 1220 dostalo pěti františkánům či minoritům v Maroku svatý František z Assisi nedosáhl.

Praktický užitek, který z této ”misie”, kdy se osobně setkali svatý František z Assisi a sultán Saracénů Al Kamil či El Kamil nebo Al-Kamil či El-Kamil přinesl katolické církvi a celému křesťanskému světu je tak skutečnost, že od té doby až dodnes Saracéni a prakticky i všichni muslimové začali k řeholníkům svatého Františka z Assisi jimiž jsou františkáni či minorité nebo minoriti ale později i kapucíni chovat s jistou šetrností, a taky i muslimové od toho času začali tolerovat usazování řeholníků sv.Františka z Assisi ve všech zemích, které muslimové ovládají. Tak tedy byla dána možnost trvalého usídlení Menších bratří ve Svaté zemi, kteří se tak - a skrze ně celý křesťanský svět – stali strážci Kristova hrobu ve Svaté zemi Izraeli/Palestině, protože františkáni či minorité nebo minoriti měli ve všech významnějších městech Izraele/Palestiny své kláštery, čímž se stali ”strážci Svaté země a posvátných míst křesťanství”, byť i třeba občas nejeden z nich tu i tam musel tam podstoupit i mučednickou smrt.

Již za života samotného sv.Františka z Assisi – respektive již za pouhé dočasné nepřítomnosti sv.Františka z Assisi vznikali v jeho společnosti ”Menších bratří” spory, pro které sv.František z Assisi vnitřně ve své duši velice trpěl, když se vrátil ze Svaté země Izraele/Palestiny.

Podstata těchto sporů totiž tkvěla v tom, že některým spolubratrům se zdaly náhledy sv.Františka z Assisi o absolutní apoštolské chudobě příliš přísné. Navíc když se řád stále více rozrůstal (zejména rostl co do počtu řeholníků!!), bylo třeba doplnit původní stručná pravidla skládající se převážně z evangelijních citátů a uvést je v soulad i s novými církevními předpisy. Společnost ”menších bratří” neměla totiž doposud určitých pravidel a řídila se pouze podle několika vět, které byli vyňaty ze Svatého Písma (bible) a které schválil papež Inocenc III.

V roce 1221 byl proto svatý František z Assisi za těchto okolností přinucen sestavit fakticky skutečné řeholní regule, které později ještě opravil, spolupodílel se na nich i kardinál Ugolino - některé prameny jeho jméno uvádějí jako kardinál Hugolino či kardinál Hugolin, který později v letech 1227 – 1241 byl papežem Řehořem IX.!!, a tak definitivní znění regule Františkovy řehole pro Menší bratry bylo schváleno svatou stolicí za pontifikátu papeže, kterým byl Honorius III. (papežem byl v letech 1216 – 1227) dne 29. listopadu 1223. Tím byla společnost ”Menších bratří” současně povýšena na řeholi. Zasloužil se o to zejména samotný kardinál Ugolino či kardinál Hugolino nebo kardinál Hugolin, z něhož se stal pozdější papež Řehoř IX, kterému záleželo na tom, aby ducha, vyplívajícího z osobnosti sv.Františka z Assisi zachytil do přesnějších regulí a tak ho zachránil i pro budoucnost. Později kardinál Ugolino či kardinál Hugolino nebo kardinál Hugolin, poté co již jako papež Řehoř IX. zasedl na papežský trůn, vydal - již po smrti svatého Františka z Assisi - v roce 1230 ještě i bulu Quo elongati.

Sám sv.František z Assisi ale nebyl s tím ani zdaleka zcela nadšen, protože v písemných regulích, respektive přesněji řečeno ve fakticitě jejich samotné existence jako takové viděl jistý odklon od toho bezprostředně Bohem daného ideálu, který chtěl uskutečnit. Ale poslušně se podrobil vůli papeže, kterým byl Honorius III. Vůbec v celém svém životě sv.František z Assisi považoval za velice důležitou i svoji věrnost k Církvi a k papežům.

A zde je jeho velikost! Sv.František z Assisi totiž takhle nikoliv proti Církvi, ale právě naopak společně s Církví a skrze Církev katolickou církev vnitřně zreformoval! Pokud jde například o srovnání sv.Františka z Assisi dejme tomu s albigénci či katary a valdénci, tak možno konstatovat, že albigénští či katarští a ani valdénští absolutně ničeho ze svého programu zreformování katolické církve v praxi nedosáhly a později se i rozpadly a to právě proto, že katolickou církev pouze kritizovali a kategoricky ji odepřeli svoji loajalitu, čím se fakticky sami postavili mimo Církev a současně i proti Církvi, čím se vlastně sami stali nepřáteli Ježíše Krista, v důsledku čeho všechny jejich reformní ideály (i ty co byly relativně možná trochu i oprávněné!) byli již předem touto vzpourou proti samotnému Pánu Bohu odsouzeny k naprostému nezdaru!

Dne 25. prosince 1223 slavil sv.František z Assisi poprvé v Grecciu slavnost narození Páně na způsob ”živých jesliček”. V přírodní jeskyni, upravené podle vyprávění evangelia jako betlémská stáj, byla sloužena mše svatá. Lidé tak mohli na vlastní oči vidět, prožít a hlouběji pochopit tu velikou lásku a pokoru Božího Syna v tajemství jeho vtělení.

Nejvýraznějším rysem spirituality sv.Františka z Assisi byla jeho nekonečná láska k Bohu a hluboké prožívání všeho, co bylo spojeno s tajemstvím Božího vtělení a pozemského působení našeho Pána Ježíše Krista na naší zemi. A úplně stejně tak veliká byla i úcta sv.Františka z Assisi k Eucharistii, neboť v ní skrze svoji hlubokou víru viděl Krista přítomného na tomto světě úplně stejně, jako když pobýval se svými apoštoly.

Zvláště však ale sv.Františka z Assisi přitahovalo tajemství kříže. Toužil, milovat i trpět jako Ježíš Kristus když za nás umíral na kříži. V tom mu Pán posléze vyhověl zázračným způsobem. Ježíš Kristus zjevil se svatému Františku z Assisi v podobě ukřižovaného serafa a sv.Františka z Assisi odměnil Kristovými ranami - stigmaty dne 14.září 1224, tj. dvě léta před koncem pozemského života svatého Františka z Assisi když sv.František z Assisi dlel na modlitbách na hoře zvané Alverno. A tak sv.František z Assisi po ostatek svého života měl stigmata – rány Kristovy, které mu za jeho svatý život plný oddané služby a lásky k Bohu daroval sám Pán Ježíš Kristus. A tato stigmata zůstala pak v těle sv.Františka z Assisi vtištěny až do smrti.

Stigmatizace sv.Františka z Assisi je absolutně první případ, kdy k něčemu podobnému došlo. Ve své hluboké pokoře a skromnosti se s tím sv.František z Assisi nejenže nijak a nikomu nechlubil, ale ba co víc, lze konstatovat, že sv.František z Assisi samotný nakolik mohl, zatajoval svá Kristova stigmata až do své smrti.

Delší čas se o pravdivosti stigmatizace sv.Františka z Assisi ve vědeckých kruzích pochybovalo, v současnosti se však ale již delší dobu pokládají za historicky hodnověrně a naprosto spolehlivě zjištěný fakt. Jediná sporná věc je pouze v tom, že část vědců pocházející z řad ateisticky smýšlejících historiků a lékařů se snaží Boží akt stigmatizace sv.Františka z Assisi zpochybňovat , a to vědecky absolutně nijak nepodloženou ateistickou hypotézou, že prý se nejedná o Boží zázrak, ale pouze o jakousi subjektivní autosugesci sv.Františka z Assisi.

Ovšemže je úplně jasné to, že ateističtí nepřátelé Ježíše Krista nemohou nikdy prokázat to, že ta stigmata, které obdržel sv.František z Assisi mu nedal Ježíš Kristus! Toto prokázat absolutně nikdy nemohou!!

Ovšemže celá tato věc je ještě závažnější! Ovšemže nikdo a nikdy nemůže prokázat, že ta konkrétní stigmata sv.Františka z Assisi nepocházejí od Ježíše Krista, nicméně zaměřme se nyní na otázku, zda-li vůbec by z vědeckého lékařského hlediska, v alespoň v té všeobecné, abstraktní rovině bylo vůbec alespoň teoreticky nějak možné dosáhnout ”autostigmatizace” člověka pouhou jeho vlastní myšlenkovou autosugescí!!

Dokonce ani tohle není možné! Do dnešních dnů nikdo z těchto ateistických lékařů, historiků, novinářů a dalších nepřátel Ježíše Krista nijak neprokázal dokonce ani jen to, že by objektivní znaky stigmatizace Kristovými ranami bylo možno – byť i jen čistě teoreticky – vyvolat si samočinně nějak uměle pouhou psychickou subjektivní autosugescí, tj.pouhou vnitřní subjektivní myšlenkou dotyčného stigmatizovaného člověka!!

Neexistuje do dnešního dne jediný důkaz, že by se ateistickým lékařům a dalším jim na roveň postaveným pochybným bezbožným vědátorům či ostatním nepřátelům Ježíše Krista alespoň jednou povedlo například v nějakém tom svém lékařském laboratoriu posadit člověka bez stigmat, který by si sám vlastní autosugescí tato stigmata vyvolal umělým způsobem!!

To by sice nebylo důkazem toho, že sv.František z Assisi prý neobdržel svá Boží stigmata od samotného Boha Spasitele a Vykupitele Ježíše Krista, ale alespoň by se prokázalo to, že je alespoň čistě teoreticky možné to, aby si nějaký člověk vyvolal tato stigmata i umělým způsobem bez Božího zásahu pouhou autosugescí! Avšak do dnešního dne nikdo z těchto zarytých nepřátel Ježíše Krista neprokázal ani jen to, že by alespoň toto – alespoň čistě hypoteticky – bylo vůbec nějak možné!!

Před mnohými léty jsem v jakýchsi novinách četl jakousi pseudovědeckou debatu několika psychiatrů, psychologů a dalších vědátorů, kteří s fanatickou nenávistí proti Ježíši Kristu mluvili právě o stigmatizaci, rouhali se Bohu a stigmatizované světce považovali fakticky za blázny.

Na počátku 13. století žádná lidská práva neexistovala a v důsledku toho i sv.František z Assisi si musel protrpět jistou dávku pronásledování. Dnes na počátku 21. století velkohubě o lidských právech žvaní kdejaký bezbožný pokrytec a lhář, nicméně vůči křesťanům vůbec žádná lidská práva neexistují! Dnes sice křesťané nejsou křižování, dnes křesťané nejsou ani v cirkusech předhazování vyhládlým lvům k sežrání pro pobavení buržoasní smetánky bohatých paniček a pánů (případně soudružek a soudruhů??), to však ale neznamená, že by snad pronásledování křesťanství v České republice, ve Slovenské republice či dalších evropských zemích bylo dnes méně zákeřné či nebezpečné! Právě naopak!!

Římané nám křesťanům brali ”jen” naše životy; současní nepřátelé Ježíše Krista se nám snaží vzít ale to nejcennější co máme – naši víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele!!

Pokud jde o sv.Františka z Assisi kladu si otázku jaké by to bylo, kdyby sv.František z Assisi byl třeba Čech a žil v České republice dnes na počátku 21. století. Myslím si totiž, že současný ateistický režim v České republice, který soustavně pronásleduje křesťanství a brutálně utiskuje křesťany, a slouží nepřátelům Ježíše Krista s téměř veškerým tiskem, televizními a rozhlasovými stanice v České republice. A určitě by tomuto pronásledování pro svoji hlubokou víru neunikl ani sv.František z Assisi. Ba dokonce pokud by byl sv.František z Assisi stigmatizován Kristovými ranami, to by ateistický režim nepřátel Ježíše Krista, který vládne v České republice určitě rozzuřilo až do fanatické nepříčetnosti, sv.František z Assisi by byl proto asi pod nějakou záminkou zatčen a uvězněn v nějaké psychiatrické léčebně a současně by se tento prohnilý a bezbožný ateistický režim pokusil veřejně nějak ve všech svých několika desítkách televizních a rozhlasových stanic, ale i v tisku zdiskreditovat sv.Františka z Assisi jako údajného blázna, ba dokonce pokud by se tato kampaň ateistického diktátorského režimu v České republice míjela účinkem a popřípadě by hrozilo, že skrze fakt stigmatizace sv.Františka z Assisi uvěří v Ježíše Krista hodně lidí (čemu by chtěl režim v České republice ovšemže třeba i zuby – nehty bránit!!) tak by se tato prohnilá a bezbožná ateistická despocie v České republice neštítila ani přistoupit k surové vraždě sv.Františka z Assisi v dotyčné psychiatrické léčebně s tím, že pak by tuto svojí předem a do nejmenších detailů promyšlenou úkladnou a chladnokrevně provedenou vraždu třeba následně hodili na krk nějakému prý zcela nahodilému, individuálnímu selhání jakéhosi pomateného saniťáka ”kterému už dali výpověď ze zaměstnání a který už i byl policejním radou obviněn ze spáchání trestného činu…atd.”

Na konci svého života sv.František z Assisi velice moc trpěl duševně i tělesně. Uprostřed velikých bolestí dokončil svoji ”Píseň Bratra Slunce”, kterou složil v období let 1224 – 1225. Jedná se o překrásný chvalozpěv sv.Františka z Assisi o jeho lásce k Bohu Stvořitele (mortem cantando suscepit), a to právě skrze lásku ke všemu stvoření a dílu Božích rukou, ve kterém zmiňuje o všech stvořeních a dílech Božích rukou jako o svých bratrech a sestrách a současně s projevem své hluboké vděčnosti děkuje Bohu za: bratra Slunce, bratra Měsíc, bratra vítr, sestru vodu, bratra oheň, naši sestru – matku zem, ba dokonce i za samotnou smrt, kterou označuje za ”sestru smrt těla”. Dotyčná nádherná báseň, kterou složil sv.František z Assisi a vyjádřující jeho hlubokou lásku stojí za to, aby byl její úplně celý text publikován:

”PÍSEŇ BRATRA SLUNCE” text(přibližný překlad do češtiny):

1.) Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane, tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení. Náleží jen tobě, Nejvyšší, a žádný člověk není hodný vyslovit tvé jméno.

2.) Buď pochválen, můj Pane, spolu se vším svým stvořením, především s panem bratrem Sluncem, jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo. A on je krásný a září velikým jasem; tvým, Nejvyšší, je obrazem.

3.) Buď pochválen, můj Pane, za bratra Měsíc a za hvězdy, na nebi, které jsi stvořil jasné, vzácné a krásné.

4.) Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr, za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí, jímž dáváš svým tvorům obživu.

5.) Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu, která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.

6.) Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň, kterým osvětluješ noc, a on je krásný, veselý, silný a mocný.

7.) Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru - matku Zemi, která nás živí a stará se o nás a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.

8.) Buď pochválen, můj Pane, za ty, kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.

9.) Blaze těm, kdo to snášejí pokojně, neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.

10.) Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla, které žádný živý člověk nemůže uniknout. Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších; blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí, protože druhá smrt jim neublíží. Chvalte Pána a dobrořečte mu, děkujte mu a služte mu s velikou pokorou! Amen.

Tato nádherná píseň či modlitba svatého Františka z Assisi má zejména při překladech do češtiny ovšemže vícero mutací a variant, a proto uvedu ještě jednu z nich, a to konkrétně tu, kterou obsahuje Kancionál jako společný zpěvník českých a moravských diecézí, neboť tuto poněkud zkrácenou verzi lze pokládat za oficiální překlad v České republice:

  1. Nejvyšší a mocný, dobrý Pane, tobě ať zní chvála, čest a dík. Přísluší jen tobě, jehož jméno člověk není hoden vyslovit.
  2. Ať tě Pane, chválí všechna díla, zvláště bratr slunce ve výši, on je dárce života i světla, je tvůj obraz, Bože nejvyšší.
  3. Ať tě Pane, chválí sestra luna, všechny jasné hvězdy na nebi, ať tě chválí svěží bratr vánek, mraky, vzduch a každé podnebí.
  4. Ať tě Pane, chválí sestra voda, čistá, sloužící a pokorná, ať tě chválí jasný bratr oheň, jehož moci obává se tma.
  5. Ať tě Pane chválí sestra matka země, rodí pro nás trávu, plod i květ, ať tě chválí trpící a tiší, kteří s láskou umí odpouštět.
  6. Ať tě Pane chválí sestřička smrt těla, které neunikne žádný tvor, běda těm, kdo zemřou v těžkém hříchu, šťastni v tvé vůli mají vzor.
  7. Nejvyššímu, všemocnému Pánu vzdejte čest a chválu veškerou, dobrořečte s díky jeho jménu, služte jemu s velkou pokorou.

Misijní plány svatého Františka z Assisi měly dalekosáhlý význam. Malý evropský západ, který až dosud byl zastiňován kulturou byzantskou a mohamedánskou, si díky svatému Františku z Assisi znovu uvědomil své poslání šířit křesťanskou nauku po celém světě. Předtím bylo pro šíření křesťanství mimo západ málo pochopení, jak ukazuje i to, že neexistoval žádný řeholní řád, který by měl za úkol mimoevropské misie. Františkáni či minoriti nebo minorité začali naproti tomu hned od počátku své existence šířit katolickou víru právě v oblastech, kde misijní práce narážela na největší překážky, mezi Saracény. Po boku křižáků, kteří s mečem pronikali do mohamedánských oblastí šli prostí řeholníci františkáni či minoriti nebo minorité a snažili se získat místní muslimské obyvatelstvo pro křesťanství svým kázáním. Františkáni či minoriti nebo minorité jako misionářů přicházeli do východních oblastí i po skončení křížových výprav. Františkáni či minoriti nebo minorité byli od muslimů přijímáni relativně šetrněji než ostatní křesťanští misionáři. Proto také hlavně františkáni či minorité nebo minoriti se mohli na východě a zejména ve Svaté zemi uplatnit.

V posledních letech svého života byl sv.František z Assisi téměř slepý a velmi vážně nemocný. Probouzel však i nadále ve svých bratrech ale i v ostatních lidech lásku k Bohu a ochotu k vzájemnému smíření. Zemřel v absolutní chudobě v blízkosti kostelíka Panny Marie Andělské (v Porciunkule) dne 3. října 1226 ve večerních hodinách. V mladém věku 44 let svatý František z Assisi zemřel – mortem cantando suscepit, tj. přijal smrt zpívaje dne 3.října 1226.

Chudáček z Assisi – tj. svatý František z Assisi a kanovník z Olmy – tj. svatý Dominik nezůstali sami, jejich příklad přitáhl mnoho následovníků a jejich činnost vyústila v založení nových řeholních řádů, které nesou jejich jména. Coby žebraví mniši k františkánům či minoritům a dominikánům patří též karmelitáni a augustiniáni. Společným znakem všech těchto řeholí a novinkou oproti dosavadním zvyklostem odříkavého způsobu existence byl životní styl, který přijali za svůj jejich členové. Odmítání bohatství, byť společného, mělo za následek, že františkáni či minoriti nebo minorité a ostatní žebraví mniši se vzdali možnosti zajišťovat si živobytí pomocí pozemkového majetku, jenž byl materiální základnou všech typů dřívějších klášterních komunit. Žebraví mniši a v jejich rámci františkáni či minoriti nebo minorité naproti tomu žili aspoň v principu výhradně z almužen. Tím, že se františkáni či minoriti nebo minorité a ostatní žebraví mniši odpoutali od “stability místa” pobytu, která byla například přímo povinností pro benediktiny, umožnila, aby františkáni či minoriti nebo minorité a ostatní žebraví mniši získali velkou pohyblivost a především z něho vyplynulo, že františkáni či minoriti nebo minorité působili zejména ve městech. A právě v této době začal v celé Evropě prudce stoupat význam měst, zejména v ekonomické a intelektuální, ale zčásti i v politické oblasti. Pro naši katolickou církev reprezentovanou papežstvím bylo důležité, aby naši papežové v těchto dynamicky se rozvíjejících městech měli své věrné františkány či minority, kteří budou neochvějnou oporou papežské autority. Františkáni či minoriti nebo minorité, jako i ostatní žebraví mniši, kteří v oboru chudoby a asketismu naprosto snesli srovnání s heretickými valdenskými a takzvanými “dokonalými” heretiky katary či albigénci, se stali účinnou zbraní Církve v duchovním zápase s těmito herezemi. Úspěchy kazatelské činnosti františkánů či minoritů jako i ostatních žebravých mnichů se občas neobešli bez tenze s lokálními církevními institucemi. Světští faráři na františkány či minority, jako i ostatní žebravé mnichy občas žárlili, neboť spatřovali ukrácení svých práv v tom, že věřící mnohem raději se dávali pohřbívat a přijímali svátosti, které udělovali právě františkáni či minoriti nebo minorité a jiní žebraví mniši jako oni samotní. Římský papežský stolec ovšemže potřeboval jak světské, tak i řeholní duchovní, a snažil se tedy tyto spory mezi světským a řeholním klérem urovnat vymezením pravidel, podle nichž se měli jedni i druzí o pastorační úkony podělit. Tím vlastně nepřímo františkáni či minoriti nebo minorité jako i ostatní žebraví mniši ke společnému prospěchu naší katolické církve mimoděk svou aktivitou přispěli k posílení papežské autority v naší Církvi, protože role arbitra mezi světským a řeholním klérem, která takto papežům připadla byla blahodárná pro posílení papežské autority.

Františkáni či minoriti nebo minorité, jako i ostatní žebraví mniši přinesli naší Církvi ještě i mnohé další velice užitečné služby. Třebaže se to špatně srovnávalo s principy svatých zakladatelů těchto žebravých řeholních řádů, mnozí františkáni či minoriti nebo minorité, jako i ostatní žebraví mniši často zastávali i významné funkce v římské kurii a někteří z nich se dokonce stali i biskupy. Největší prospěch však ale přineslo působení františkánů či minoritů a dominikánů na univerzitách. Univerzita jako typ školy byla rovněž novinkou 13. století, třebaže ve většině případů nešlo o učiliště, která byla v tomto období založena, ale o pokračování již dříve existujících zařízení. Nová byla též pozornost, kterou papežský Řím věnoval vzdělání kleriků. Až do konce předchozího věku se jím papežové příliš nezabývali a péči o ně přenechávali místním biskupům a klášterům. Když však – také v souvislosti s rozvojem měst jako center intelektuálního života, ale i v souvislosti se vzestupem jejich bohatství – vzrůstali počty mistrů a studentů katedrálních škol, stala se pro kleriky, kteří na nich studovali či vyučovali, podřízenost místním hodnostářům často jhem, jež by rádi setřásli. K tomuto cíli jim mohl dopomoci pouze římský papežský stolec, a papežové Innocencem III. či Inocencem III. počínaje správně pochopili výzvu nové doby a ochotně vycházeli vstříc žádostem kvalitních škol o udělení papežského privilegia, které těmto školám dávalo autonomní statut a povyšovalo je na studium generale. Brzy se tak vytvořila v celé jižní a západní Evropě nová intelektuální centra v podobě rozsáhlé sítě kvalitních středověkých univerzit, které byly v té době navzájem úzce propojeny, neboť vesměs měli – právě díky papežskému privilegiu – právo udílet licentiam ubique docendi. V té době tedy studenti i mistři mohli volně přecházet z jedné univerzity na druhou. Třebaže sice úrovni vyučování jednotlivým oborům se univerzita od univerzity lišila, systém studia byl na všech středověkých univerzitách totožný a pestrou internacionální různost národů tehdy vjedno spojovala společná latina. Rozvoj těchto středověkých univerzit je velikou zásluhou progresivního intelektuálního smýšlení papežů, kterým chod těchto univerzit zajišťovali univerzitní učitelé mezi kterými byli zejména františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni. Přitom přítomnost františkánů či minoritů a dominikánů nejenže nesnižovala intelektuální úroveň univerzit, ale byli to právě samotní františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni, kteří patřili mezi největší intelektuální kapacity tehdejších univerzit. Skrze toto univerzitní studium generale tedy františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni zajišťovali nejen kvalitní vzdělávání duchovenstva, včetně jeho intelektuálních špiček pro nejvyšší úřady v římské papežské kurii, ale právě tak františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni byly vůdčími intelektuálními kapacitami i v celé tehdejší nejen teologické, ale i filozofické, právnické a medicínské vědě.

Po smrti sv.Františka z Assisi ho papež Řehoř IX. (papežem byl v letech 1227 – 1241) prohlásil za svatého již dne 16. července 1228. Následně pak v roce 1939 papež Pius XII (papežem byl v letech 1939 – 1958) prohlásil sv.Františka z Assisi ”patronem Itálie” a v roce 1980 papež Jan Pavel II. (papežem byl v letech 1978 – 2005) prohlásil sv.Františka z Assisi za ”patrona ekologie”.

Pokud jde o povahu sv.Františka z Assisi tak třeba konstatovat, že sv.František z Assisi, serafínský světec je jeden z nejpoutavějších a nejsympatičtějších zjevů nejen církevních, ale i všeobecných dějin. Sv.František z Assisi nebyl ”výplodem” svého prostředí, vyrostl z milosti Boží a ze svého hlubokého vnitřku. Providenciálním způsobem řešil ty nejtěžší otázky své doby.

Sv.František z Assisi přitom se vůbec nikdy nestal knězem! Sv.František z Assisi se stal pouze jáhnem (po slovensky: jáhen = diakon). Z hluboké skromnosti se svatý František z Assisi knězem stát nechtěl.

Ba co víc Sv.František z Assisi dokonce nebyl ani jen intelektuálem - neměl totiž vůbec žádného univerzitního vzdělání jako měli například svatý Bernard, svatý Dominik či svatý Ignác z Loyoly a jiní!!

Přesto však ač sice Sv.František z Assisi nebyl ani kněz, ba dokonce ani jen intelektuál, nic to nemění na té skutečnosti, že sv.František z Assisi byl přesto všechno naprosto výjimečná a zcela jedinečná osobnost:

Sv.František z Assisi byl totiž světec podivuhodné hluboké mravní povahy! Vzhledem k tomu, že sv.František z Assisi přemohl svojí vírou a svatostí v sobě následky dědičného hříchu našich prvních prarodičů Adama a Evy, sloužila mu příroda tak, jako sloužila prvnímu člověkovi Adamovi před úpadkem. Zvířata naslouchali hlasu sv.Františka z Assisi a poslouchaly jej, rostliny se mu usmívali a vyprávěly. Sv.Františkovi z Assisi hlásal Boží dobrotu i zpívající škovránek, lezoucí mraveneček, zelenající se travička, ba i rozkvetlý keř.

Sv.František z Assisi ve své lásce k Bohu skrze Boží stvoření a díla Božích rukou nazýval Slunce, hvězdy, zvířata i rostliny svými bratry. A tak sv.Františkovi z Assisi bratrem byl nejen zkrocený beránek, ale i dravý vlk.

Sv.František z Assisi byl od tuzemských věcí úplně odpoután jako snad žádný jiný člověk, takže téměř nic od nich ani nečekal a přitom ve své hluboké lásce k Bohu, že právě skrze tuto velikou Boží lásku tak velice miloval i všechna díla Božích rukou, že byl skrze tato pouta Boží lásky tak dokonale srosten s tímto světem jako nikdo jiný. Sv.František z Assisi cítil velikou lásku k přírodě a těšil se z ní.

Sv.František z Assisi byl zdravé a veselé povahy a rád zpíval. Ano, byl to ”chudobný z Assisi” - poverello ďAssisi a byl veselým zpěvákem Pána iocular Domini.

Sv.František z Assisi měl hluboký náboženský cit. Divil se proto, když slyšel, že někteří lidé shánějí důkazy pro jestvování Boha. Podle sv.Františka z Assisi lidé mají hledat jen cesty a způsoby jak Pána Boha nejvíce milovat a Ježíši Kristu nejvíce sloužit. Zbožnost sv.Františka z Assisi vynikala láskou k na kříži trpícímu Spasiteli, k Oltářní svátosti, ale i ke katolickému duchovenstvu, které si velice ctil i když třeba někdy někteří z katolických duchovních byli zcela nehodní, ba dokonce i pronásledovali sv.Františka z Assisi.

Pokud jde o vliv sv.Františka z Assisi tak třeba konstatovat, že mystické tajemství Kalvárie nikdy nikdo tak kontemplativně vroucně neprožíval jako právě samotný sv.František z Assisi, protože nikdy nikdo sám v sobě neztělesnil tak dokonale učiní Ježíše Krista jako právě samotný sv.František z Assisi!

A tak vysoké ctnosti sv.Františka z Assisi neměli v sobě nikdy nic násilného či uměle strojeného – všechny tyto šlechetné ctnosti byli úplně přirozenou součástí osobnosti sv.Františka z Assisi!!

Proto tyto svaté ctnosti sv.Františka z Assisi působili tak mocným kouzlem charismatické osobnosti sv.Františka z Assisi nejen na jeho současníky, ale úplně stejně tak působí dodnes a to ani zdaleka ne pouze mezi katolíky, ale i mezi jinověrci a vůbec všemi lidmi dobré vůle.

Svatý František z Assisi je jako osobnost dokonalou syntézou bohatého subjektivního spirituálního života s objektivním učením katolické církve! Takový Renan a Sabatier se hluboce mýlili, když mermomocí chtěli v takové osobnosti jakou byl sv.František z Assisi vidět jakéhosi prý předchůdce moderního subjektivismu a navíc i údajného stoupence takzvaného nedogmatického citového náboženství. Právě naopak! Pokud jde o osobnost sv.Františka z Assisi nelze o jeho absolutní věrnosti katolické církvi a katolické církevní hierarchii ani nejméně pochybovat, byť i uznávám, že těžce, přetěžce se to chápe bezbožníkům, kteří ve své bezbožnosti pouze povrchně hledí na osobní vlastnosti sv.Františka z Assisi a nechtějí, či nejsou schopni vidět, že svatý František z Assisi jako osobnost je zvláštní nástroj Boží!

Pokud jde o šíření se řeholníků svatého Františka z Assisi, kterými jsou františkáni či minorité nebo minoriti a později i kapucíni, potažmo též spory ve františkánské či minoritské a eventuálně později i kapucínské řeholi tak lze konstatovat, že cíl, který sv.František z Assisi vytýčil pro své řeholníky, primárně kromě samotného žebrání byla též práce a kázání Božího slova. A z toho a pro to měli žít menší bratří. Ovšemže i samotné sbírání milodarů a žebrání bylo též jedním ze způsobů jak si obstarat potřebné prostředky ke svému životu.

Svatý František z Assisi byl toho názoru, že samotná jeho řehole by neměla kromě potřebného příbytku mít absolutně vůbec žádný jiný majetek, neboť právě dokonalá apoštolská chudoba jeho řeholníků měla být stálou spirituální vzpruhou činnosti jeho františkánů či minoritů.

A tak františkáni či minorité nebo minoriti a později i kapucíni v nejlepším slova smyslu zreformovali zmaterializovaný svět morálně zkaženého a bezbožného renesančního světa peněz a bohatství. Ve své pokoře a skromnosti se nenazývali sice ani dokonalými, ani čistými, ani vyvolenými či Božími spravedlivými (ačkoliv ve skutečnosti takovými byli), čímž se výrazně lišili od takových sektářů jako například albigénci či kataři a valdénci. A přesto v jejich stopách kvitl nový, dokonalejší a mravně čistější život. Řehole františkánů se šířila se zázračnou rychlostí. V Itálii brzy nebylo městečka, kde by se tito přátelé chudobného lidu nenacházeli. Koncem 13. století již měli asi 2000 osad nacházejících se ve 34 provinciích prakticky ve všech evropských státech. A působili v souladu s přáním svého svatého zakladatele, kterým byl sv.František z Assisi především v pastoraci. Později se františkáni či minorité nebo minoriti a nakonec i kapucíni věnovali i vědě a dosáhli i pozoruhodných výsledků na univerzitách.

Ovšemže nelze vyloučit to, že čím větší měli františkáni či minoriti nebo minorité a nakonec i kapucíni nával do svých klášterů, tým komplikovanější bylo, či eventuálně mohlo být žití pouze z milodarů a žebrání. Podle okolností to snad nejvíce mohli pociťovat takové řeholní domy, ve kterých se vychovával dorost.

Diskrepance mezi čistými ideály chudoby jakou propagoval svatý František z Assisi a nejrůznějšími problémy či potížemi, které v praxi přinášel konkrétní život se v řeholi františkánů občas objevovali dokonce už za života samotného svatého zakladatele, kterým byl sv.František z Assisi, přičemž bezprostředně když svatý František z Assisi zemřel, otázka chudoby začala permanentně způsobovat spory ve františkánské či minoritské řeholi.

Poté co zemřel sv.František z Assisi někteří františkáni či minoriti nebo minorité a později i kapucíni trvali na tom, aby se ideály apoštolské chudoby i nadále důsledně zachovávali v těch intencích, jak je vytyčil samotný svatý zakladatel svatý František z Assisi. Byli však ale i takoví řeholníci, kteří – a to ať již z důvodů nejrozličnějších – se domáhali zmírnění původní františkánské či minoritské přísné chudoby.

Nechci zde dělat absolutně žádného soudce, protože svým způsobem měli či mohli mít v ledačems pravdu obě skupiny řeholníků. Pokud bych totiž měl se ke konkrétním požadavkům konkrétních řeholníků, co požadovali zmírnění této sv.Františkem z Assisi vytyčené původní apoštolské chudoby nějak meritorně vyjádřit, musel byl nejprve detailně se zabývat jejich konkrétními specifickými pohnutkami a důvody proč toto požadovali a teprve až pak na základě obeznámení se s těmito skutečnostmi bych v jednotlivých konkrétních specifických případech tyto požadavky buď mohl schvalovat jako opodstatněné, anebo kritizoval jako neopodstatněné. Taková hluboká sonda zabývající se konkrétní specifickou situací v jednotlivých františkánských komunitách a subjektivními pohnutkami jednotlivých řeholníků by ale již byla nad rámec obsahu i rozsahu této mojí stručné práce.

Později ve 14. století se františkáni či minorité nebo minoriti jako řeholní společenství rozštěpili na takzvané konventuály (minority) a takzvané observanty.

Spor mezi oběma křídly teď vyvrcholil za třetího generále řehole, kterým byl Eliáš z Cortony, který zmírnil původní přísnou chudobu řehole, vystavěl nádhernou baziliku San Francesco v Assisi, usiloval se do františkánské či minoritské řehole zavést vědecká studia, což znamená povolit vlastnictví knih, které tehdy vzhledem k tomu, že ještě neexistoval knihtisk byli vytvářeny pouze ručním opisováním a tudíž byli finančně i velice drahé.

Když mám k tomu vyjádřit svůj osobní názor tak musím říci, že podle mého názoru není žádného opodstatněného důvodu zakazovat vlastnictví knih a to ani v tom případě, když vezmu do úvahy jejich obrovskou cenu v době když ještě nejestvoval žádný knihtisk a veškeré knihy pak vznikali pouhým ručním opisováním a přepisováním. Ostatně knihy neodmyslitelně patří do osobní výbavy každého intelektuála. A i já jako intelektuál dovedu si představit svůj život v absolutní apoštolské chudobě v tom smyslu, že bych teoreticky třeba po tomto zlém a zkaženém asociálním světě musel běhat hladný, v letě i zimě doslova bosý a možná – kdybych se nestyděl – dokonce i úplně nahý, avšak nedovedl bych si absolutně představit život bez knih (v této souvislosti podotýkám, že ve 14. století ještě vůbec žádné veřejné knihovny neexistovali!!). Kniha je totiž ta absolutně nejsamozřejmější věc na světě, bez které si absolutně nedovedu představit vůbec žádný život člověka, tím méně snad život člověka – intelektuála. Přičemž názor, že knihy jsou pro život člověka absolutně nezbytné jsem osobně zastával prakticky odjakživa, a tedy i před samotným rokem 2000, kdy jsem dosáhnul první akademické vysokoškolské tituly, tj.kdy jsem se já sám stal také intelektuálem! V této sporné otázce tudíž stanovisko generála Eliáše z Cortony považuji za plně opodstatněné, správné a rozumné. Vědecko - naučné knihy totiž vždy sloužili a slouží k intelektuálnímu vzdělávání ducha a nikoliv tedy snad k nějaké osobní zábavě či ”vyhazování si z kopýtka”. Tudíž není žádný důvod je nějako omezovat.

Generál Eliáš z Cortony přijal pro františkánskou řeholi i privilegia od Svaté stolice, ačkoliv svatý František z Assisi právě tohle ve své závěti přísně zakázal.

I zde se osobně domnívám, že postup generála Eliáše z Cortony byl v této věci rozumný, opodstatněný a správný. Všemi deseti jsem totiž za zachovávání absolutní apoštolské chudoby, avšak pouze pokud jde o majetek hmotný! Pokud jde o ”privilegia od Svaté Stolice” je to v podstatě úplně stejný typ majetku nehmotného jako jsou i různá vyznamenání, hodnosti, tituly a to včetně například i mých vlastních vysokoškolských doktorských a magisterských titulů které všechny přináleží do okruhu majetku nehmotného a zde – na rozdíl od majetku hmotného – nevidím vůbec žádný důvod, aby člověk, byť i takový člověk, který se zavázal absolutní chudobou pod záminkou chudoby měl odmítat vedle hmotného majetku i majetek nehmotný!! Pokud by papež třeba chtěl poslat nějaké peníze či jiné hmotné dary, pak bych takovéto odmítnutí chápal! Zde však takovéto odmítnutí není na místě. Já osobně nejsem žádný řeholník, jsem poustevníkem. Byť i jinak jsem se Ježíši Kristu kromě jiného zavázal zachováváním chudoby, tuto chudobu jsem však vždy chápal pouze ve vztahu k majetku hmotnému! Pokud jde o majetek nehmotný zde absolutně žádné omezení neexistuje. Že jsem přijal čtyři akademické tituly?? Klidně bych přijal i další!! Zda-li bych – čistě hypoteticky vzato – přijal státní vyznamenání například od prezidenta Václava Klause?? Samozřejmě!! Zda-li bych – čistě hypoteticky vzato – přijal šlechtický titul od španělského krále či jiného katolického panovníka?? Ano a z velikou radostí!! Zda-li bych – čistě hypoteticky vzato – přijal za něco Nobelovu cenu?? I zde odpovím: samotnou cenu v podobě písemného diplomu, medaile atd. bych sice s velikou radostí přijal, nicméně převzít peníze, které jsou s ní spojeny bych důrazně odmítl!!

A to jsou též důvody proč jsou mně postoje třetího generála františkánů Eliáše z Cortony – odhlédnouc od toho jak sám nakonec skončil (a rozhodně se ho nechci nijak zastávat!) - tak sympatické! On totiž nemá žádnou vinu za stav řehole na počátku 21. století. Dnes ve 21. století pokud jde o chudobu již dávno je faktickou skutečností faktická nivelizace prakticky všech řeholních řádů. Řeholníci z těch řeholních řádů, které nesou historický název ”žebravé řehole” nejsou objektivně o nic chudší něž řeholníci z těch řádů, které se mezi ”žebravé řehole” neřadí. Kromě toho ”žebravé řehole”, respektive řeholníci ze žebravých řeholí již několik set let na našich ulicích a náměstích žebrat nemusí a taky mezi žebráky na našich ulicích a náměstích žádné osoby oblečeny v řeholním habitu žebravých řeholních společností nenajdeme. Sám nad tím jak skončil původní ideál chudoby svatého Františka z Assisi často pláčů, nicméně si uvědomuji, že za naši současnost rozhodně Eliáš z Cortony nijak nemůže!!

Když se opět vrátím k historickému výkladu, tam musím říci, že proti reformám třetího generála Eliáše z Cortony se postavili nejstarší stoupenci zakladatele sv.Františka z Assisi - zejména brat Leo a Caesarius ze Špýru, kteří trvali na doslovném zachovávání testamentu sv.Františka z Assisi. Ostatně podle tohoto testamentu menší bratří jako milodary směli přijat pouze k samotnému živobytí nezbytné věci, peněz se však nesměli ani jen dotknout!!

Sv.Anton Paduánsky (il Santo, zemřel v roce 1231), původem z Lisabonu, veliký kazatel, který se zpočátku pokoušel být zprostředkovatelem mezi oběma stranami. Později se ale sám svatý Anton Paduánský fakticky přidal k ”rebelům” a přičinil se o v roce 1239 o sesazení generála Eliáše z Cortony, ba dokonce Eliáš z Cortony byl vyloučen i z řehole. Ač jsem se doposud z věcných důvodů některých postojů Eliáše z Cortony zastával, třeba otevřeně říci, že v žádném případě nelze schvalovat chování Eliáše z Cortony poté, co byl v roce 1239 sesazen z úřadu generála františkánského či minoritského řádu. Eliáš z Cortony poté co byl sesazen přešel k Fridrichu II., byl papežem Řehořem IX. (papežem byl v letech 1227 – 1241) uvržen do klatby a vyloučen z řádu (v roce 1253 opět smířen).

Když byl generálem františkánské řehole rozvážný a laskavý Bonaventura - generálem františkánů byl v letech 1257 – 1274, díky své diplomatické obratnosti uměl mezi oběma ”křídly” udržet příměří, čině rozdíl mezi nezávaznými ideály svatého Františka z Assisi a požadavky papežskou stolicí schválené františkánské či minoritské řehole. Poté co zemřel generál minoritské či františkánské řehole Bonaventura, doutnající spory opět naplno propukly. Takzvaná reformní strana – spirituálové – trvala na zachovávání původního rigorismu sv.Františka z Assisi. Papež Mikuláš III. (papežem byl v letech 1277 – 1280) se marně pokoušel v roce 1279 zjednat klid dekretálkou Exiit qui seminat. V roce 1294 papež svatý Celestýn V. (papežem byl v roku 1294) se domníval, že by bylo nejlepší přísnější křídlo od františkánského či minoritského řádu oddělit a spojit s poustevnickým, eremitským řádem celestinů, které sám papež svatý Celestýn V. ještě předtím než se stal papežem jako poustevník založil.

Pokusy papežů svatého Celestína V. a Bonifáca VIII. (papežem byl v letech 1294 – 1303) o smíření obou křídel však vyšlo úplně naprázdno.

Když proti nim přísněji vystoupil papež Jan XXII (papežem byl v letech 1316 – 1334), odloučili se od řehole, utvořili sektů ”fracelitů” a spojili se s nepřáteli papeže (tj. s Ludvíkem Bavorským). Pouze když se v roce 1517 jednotní františkáni či minoriti nebo minorité coby řeholníci rozdělili na dvě samostatné řehole ”observanty” a ”konventuály” skončily se tyto spory mezi františkány či minority.

Františkáni či minoriti nebo minorité se s mimořádnou rychlostí rozšířili po celé Evropě. Na generální kapitole ve Strasburku v roce 1282 bylo zjištěno, že františkáni či minorité nebo minoriti mají již 1583 sídel, rozdělených do 34 provincií. Do Německa byl františkánský či minoritský řád uvedl v roce 1221 Caesarius ze Špýru a odtud pronikl do Čech.

Podle starobylé řádové tradice byl první františkánský konvent na Starém Městě u svatého Jakuba založen v roce 1225 přičiněním krále Přemysla Otakara I. Minoritská či františkánská myšlenka působila přitažlivě i na nejvyšších místech. Dcera Přemyslova a jeho druhé manželky Konstancie Anežka zasvětila ideálu svatého Františka z Assisi svůj život a dosáhla pověsti světice. Anežčina cesta na vrchol ctnosti byla trnitá. Její otec Přemysl Otakar I. byl obratný panovník velikého rozhledu a využíval i rodinných svazků k dosažení svých politických plánů, a také Anežka měla svým sňatkem s některým významným panovníkem posílit otcovo postavení. Nápadníků bylo hodně. Již v útlém věku byla Anežka zaslíbena “jakémusi vévodovi do Polska”, potom se měla stát chotí nastávajícího německého císaře Henricha VII. tj. česky: Jindřicha VII. Když z toho sňatku sešlo, Přemysl Otakar I. zamýšlel provdat dceru za anglického krále Jindřicha III. Přemyslův syn a nástupce Václav I. se vrátil k myšlence sňatku s Jindřichem VII. a posléze sám císař Fridrich II., otec Jindřicha VII., se ucházel o Anežčinu ruku. Všechno toto jednání se dálo bez Anežčina souhlasu a její citlivou duši to nemálo zraňovalo. Posléze se však Anežka bratrovi energicky vzepřela a prohlásila, že podle Božího vnuknutí svůj další život zasvětí Bohu. Ke klášternímu životu měla Anežka od svého mládí. Ovzduší kláštera třebnického a doxanského, kde byla vychována, zanechalo v ní hluboké stopy právě tak, jako krásný příklad jejich příbuzných, svaté Hedviky Slezské a Alžběty Durynské. Chudý a prostý život svatého Františka z Assisi a svaté Kláry se jí však zamlouval ještě více, a proto, když se zřekla světa, rozhodla se jít ve stopách obou světců z Assisi. V roce 1234 vstoupila do kláštera klarisek v Praze na Františku, který sama nedlouho předtím založila. Do Prahy uvedený řád klarisek ovšem již neodpovídal zcela představám svatého Františka z Assisi, nýbrž to byl útvar přizpůsobený starší řeholní tradici a zajišťující konvent řádnými důchody z vlastních statků. Anežka však chápala františkánský ideál chudoby či minoritský ideál chudoby nesmírně opravdově. Nejenom se vzdala správní moci nad špitálem svatého Františka, který byl rovněž jejím dílem, a odevzdala jej špitálnímu bratrstvu zřízeném při něm, nýbrž podnikla usilovný a vytrvalý zápas, aby jejímu klášteru byla povolena přísnější řehole, nepřipouštějící ani společný majetek.

Anežce se dostalo dvakrát odmítnutí z nejvyšších míst v roce 1238 a pak opět v roce 1243, ale co nedosáhla na první dva pokusy od papežů, kterými byl jednak papež Řehoři IX. (papežem byl v letech 1227 – 1241) a papež Innocencovi IV. či Inocenc IV. (papežem byl v letech 1243 – 1254), si konečně vyprosila u papeže Alexandra IV. (papežem byl v letech 1254 – 1261). Řehole, kterou papež Alexandr IV. Anežce v roce 1260 povolil, uspokojila téměř všechna její přání. Také v po oře šla Anežka ve stopách svatého Františka z Assisi. V roce 1238 se vzdala hodnosti abatyše a zůstala nadále jen soror maior. Aby se posílila v následování svatého Františka z Assisi a aby podle něho žila co možná nejvěrněji, navázala styky se svatou Klárou. Dochovaly se čtyři listy svaté Kláry svaté Anežce České, jež ukazují, jak přátelský byl vztah mezi oběma stejně smýšlejícími dušemi. Svatá Klára musela příliš horlivou svatou Anežku krotit, tak opravdově svatá Anežka chápala následování assiského “Poverella”. Hned po smrti v roce 1282 byla svatá Anežka ve svém klášteře uctívána a již Eliška Přemyslovna podnikla pokus o oficiální potvrzení jejího kultu. Toto přání se však splnilo až v roce 1874, kdy Anežka byla prohlášena za blahoslavenou, a v roce 1989, kdy byla kanonizována.

Františkánské kláštery či minoritské kláštery v českých zemích se rychle šířily. Do roku 1255 patřili k minoritské či františkánské provincii saské, potom byla vytvořena samostatná minoritská či františkánská provincie českopolská. V roce 1284 měla tato františkánská provincie či minoritská provincie již 31 minoritských či františkánských konventů.

V souvislosti s františkány či minority nemohu nevzpomenout schizma v Církvi, ke kterému došlo po roce 1378 v souvislosti s římskou volbou papeže Urbana VI. (papežem byl v letech 1378 – 1389) a pak ve Fondi zvolení protipapeže Klementa VII. (1378 – 1394), kterého nástupcem byl Benedikt XIII. v letech 1394 – 1422. Naopak nástupcem papeže Urbana VI. se pak stal papež Bonifác IX., který byl papežem v letech 1389 – 1404; nástupcem papeže Bonifáce IX. se pak stal papež Innocenc VII. či Inocenc VII., který byl papežem v letech 1404 – 1406; a nástupcem papeže Innocence VII. či Inocence VII. se pak stal papež Řehoř XII., který byl papežem v letech 1406 – 1415. V roce 1409 se sešel sněm v Pise, který se pokusil sesadit Řehoře XII. i Benedikta XIII. tím že za nového papeže se pokusil zvolit Alexandra V. (1409 – 1410), což byl františkán či minorita, který se upřímně zabýval projektem reformy Církve, a jako takový skýtal pro Církev určitou naději, že by se mu eventuálně mohlo podařit překonat schizma v Církvi a obnovit tak jednotu Církve; nicméně zemřel dříve, než se z jeho reformních plánů mohlo cokoliv uskutečnit, a posléze volba jeho nástupce Jana XXIII. (1410 – 1415) se již ukázala být již výrazně méně šťastnou než volba předchozí, protože zde již šlo o muže pochybných mravních kvalit.

Františkáni či minorité byli v polovině 19. století s třinácti až patnácti tisíci členů nejsilnějším mužským řeholním řádem a od té doby vzrostli dvojnásobně. Velmi prospěšné bylo to, že v roce 1897 byli shrnuty různé jejich dosud samostatné kongregace jako observanti, alkantarini, rekolekti a jiní v jednu minoritskou či františkánskou rodinu s názvem Ordo Fratrum Minorum. Pokud jde o první Československou republiku, jedním z nejvýznamnějších našich františkánů či minoritů byl Jan Evangelista Urban.

Většina řeholního kléru, včetně františkánů či minoritů zůstala katolické církvi věrná i poté co vystoupil Martin Luther a Jan Kalvín, a mnozí příslušníci řeholního kléru, a v rámci nich i mnozí františkáni či minoriti nebo minorité věnovaly velikou pozornost obnově a prohloubení duchovního života v klášterech, ať již k tomuto cíli volili návrat ke spiritualitě zakladatele svého františkánského či minoritského řeholního řádu svatého Františka z Assisi anebo hledali cestu k naplnění ideálů svatého Františka z Assisi v přizpůsobení vyzkoušených hodnot dobovým podmínkám. Takto vznikla nová řehole kapucínů inspirující se příkladem svatého Františka z Assisi. Ani selhání kapucínského generála nezabránilo tomu, aby se kapucíni jako lidoví kazatelé nestali jednou z předních opor katolické reformace.

V roce 1525 pak vznikli navíc kapucíni (OMCap). Kapucíni vznikli jako třetí větev řehole sv.Františka z Assisi. Přísný observant v klášteře Monte Falco P. Matouš z Bassi nebo Basci případně nazýván i jako Matouš Bascio se snažil přivést františkány - minority k původní jednoduchosti a přísnosti. Františkáni či minoriti nebo minorité, kterých zreformoval P. Matouš z Bassi nebo Basci případně nazýván i jako Matouš Bascio, nosili bradu a dlouhou končitou kapuci a zřejmě i proto se nazývají kapucíni. Papež Klement VII. (papežem byl v letech 1523 – 1534) schválil kapucíny v roce 1528 jako větev minoritů - františkánů.

Z veliké rodiny františkánských řeholních řádů povstal tedy ještě jeden řeholní řád, který si získal velikou oblibu a to kapucíni. Kapucíni nepatří k řeholním klerikům, nýbrž jsou další větví řádu františkánského - minoritského. Přání přiblížit se co nejvíce k prvotnímu ideálu chudoby a k přísnosti františkánské či minoritské řehole svatého Františka z Assisi vedla k tomu, že uvnitř františkánského – minoritského řádu častěji vznikaly reformní kláštery a reformní kongregace. V roce 1525 zahájil P. Matouš z Bassi nebo Basci případně nazýván i jako Matouš Bascio reformu takřka eremitského charakteru. Papež Klement VII. (papežem byl v letech 1523 – 1534) potvrdil v roce 1528 kapucínské sdružení nových klášterů, vyňal tyto kapucíny ze svazku observantů a podřídil kapucíny a kapucínského generálního vikáře generálnímu ministru konventuálů.

Kapucínská řehole však ale hned zpočátku přežila svoji velice těžkou krizi. Původně kapucíni měli zakladatele, kterým byl kapucín P. Matouš z Bassi nebo Basci případně nazýván i jako Matouš Bascio – který se stal prvním generálním vikářem kapucínů - se totiž vrátil k observantům; pak kapucíni jako druhého generálního vikáře měli kapucína, kterým byl Ludvík Fossombrone či Ludvík z Fossombrone, toho ale zase odehnali samotní kapucíni pro jeho přísnost, respektive druhý generální vikář kapucínů Ludvík Fossombrone či Ludvík z Fossombrone byl v roce 1536 z kapucínského řeholního řádu vyloučen. Jako třetího generálního vikáře kapucíni měli muže svatého života, kterým byl kapucín Bernardin z Aosti. Tento třetí generální vikář kapucínů Bernardin z Aosti dal kapucínům vlastní organizaci, a proto kapucíni v něm plným právem shledávají zakladatele kapucínského řeholního řádu. Jako čtvrtého generálního vikáře kapucíni měli pozdějšího odpadlíka, kterým byl Bernard Ochino či Bernardin Ochino, který dokonce zradil Ježíše Krista, respektive odpadl k protestantizmu, ba dokonce se i ”oženil”! Tento bývalý kapucín Bernard Ochino či Bernardin Ochino se stal nepřítelem Ježíše Krista – v Ženevě se oženil /!!/, byl profesorem v Oxfordu a zemřel v roce 1565 v Slavkově na Moravě. Odpad tohoto čtvrtého generálního vikáře kapucínů Bernarda Ochina či Bernardina Ochina ze Sieny k protestantizmu, respektive přesněji řečeno ke kalvinismu v roce 1542 ohrozil mladý kapucínský řeholní řád v samých základech. Ale i tuto krizi kapucíni šťastně překonali a v roce 1574; a když papež Řehoř XIII. (papežem byl v letech 1572 – 1585) kapucínům dovolil zakládat kapucínská sídla mimo Itálii, nastoupili kapucíni a jejich nový kapucínský řeholní řád vítězný pochod světem, a jako takoví působí kapucíni velmi přitažlivě na všechny stavy.

A tak tedy když tuto krizi kapucíni a řehole kapucínů zdárně překonali, tak po této krizi ve druhé polovině 16. století se kapucíni začali šířit ve Francii, Švýcarsku, Německu i Rakousku. Zejména v Německu si kapucíni získali veliké zásluhy o zachování katolické víry.

Oficiálně ale teprve papež Pavel V. (papežem byl v letech 1605 – 1621) v roce 1619 povýšil kapucíny na úplně samostatnou řeholi.

I dnes kapucíni hodně působí v pastoraci i v misiích. Kapucíny máme v Praze i v Brně, na Slovensku se v roce 1674 usadili kapucíni v městečku Pezinok a v roce 1676 v Bratislavě.

Svatý otec Jan Pavel II. (papežem byl v letech 1978 – 2005) o kapucínech řekl: ”říká se o Vás, že jste chudí, ale vy jste bohatí v počtu svatých!”

Jinými slovy v současnosti je na světě asi šedesát biskupů katolické církve, kteří vyšli z řad kapucínů, mnozí kapucíni pracují v misiích v Guatemale, Kolumbii, Středoafrické republice atd. Celkově prozatím jedenáct kapucínů bylo kanonizováno za svaté a dalších jedenáct kapucínů beatifikováno za blahoslavené.

Na závěr bych ještě přidal jednu modlitbu svatého Františka z Assisi (přibližný překlad do češtiny):

  1. Učiň mě Pane nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem. Kde dusí nenávist, ať lásku vnáším, kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším, ať smírem spojuji, kde dělí hádky, ať pravdou přemáhám omyl a zmatky. Učiň mě Pane nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem.
  2. Ať vírou postavím hráz pochybnostem, ať propast zoufalství překlenu mostem, kde vládne temnota, ať světlo křesám, se všemi smutnými ať v tobě klesám. Učiň mě Pane nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem.
  3. Požehnej, Pane můj, mé snaze přímé: víc, než být potěšen, chci těšit jiné, víc než být pochopen, druhé chci chápat, víc než být milován, chci lásku dávat. Učiň mě Pane nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem.
  4. Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí, nalézá sebe i jiné, kdo bližním odpouští, sám milost pozná, ba ani smrt mu víc nebude hrozná. Učiň mě Pane nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem.

Dne 7.5.2007 tuto stručnou informaci: Františkáni či minorité nebo minoriti a kapucíni ale i klarisky či františkánky. Františkánsky nebo minoritský a kapucínsky řeholní řád či rehoľný rád. Dějiny františkánského nebo minoritského a kapucínského řeholního řádu či rehoľného rádu. Svatý František z Assisi a svatá Klára. Napsal:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!