wz

Zpět na hlavní stránku!


Dějiny: Babice Cerony Uherské Hradiště Moravské Slovácko Huštěnovice Traplice Mistřice Jalubí Kostelany Bílovice Kněžpole Mařatice Jarošov Staré Město Cisterciácký klášter Velehrad velehradský velehradské Cisterciácké panství na Velehradě Cisterciáci Kudlovice Jankovice Sušice Spytihněv Topolná Napajedla Buchlov Zlechov Boršice Halenkovice Košíky Kunovice Janíkovice Jindřich Zdík biskup Vladislav Olomouc Plasy Plzeň Láník Pololáník Zahradník Gemeinde Zeronin Veligrad Pulkau Zalavár Devín Cluny Robert z Molesme Citeaux opat Alberich Sv.Bernard Přemyslovci Katolická církev Historie Středověk Novověk Dějiny Velehradu Babičtí poddaní Městské Brněnské právo.

A jak to bylo na počátku v Babicích...

Nejprve bych chtěl poprosit různé “génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, kteří již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad “ubohou a dementní úrovní mých prací”. A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane “génie” (nebo ctihodná dámo “génijko”) – nečtěte raději ani tuto další “dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vašemu osobnímu vkusu, přesvědčení a intelektuální úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že různé nafoukané psychopaty s ubohými jedináčky před svými jmény jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce “A jak to bylo na počátku v Babicích?”. Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl psát o Babicích. Osobně bych možná o Babicích nikdy ani nepsal, nicméně od Vás – mých veřejných ale i anonymních přátel a příznivců – jsem dostal již desítky (ne-li snad stovky!) e-mailů ve kterých mně prosíte, abych něco napsal o Babicích, respektive o počátcích. Není sice již v mých lidských silách individuálně odpovídat na celé to množství Vašich obdivných e-mailů v českém a slovenském jazyce které mi posíláte nejen z České republiky a Slovenské republiky ale ze všech koutů naší zeměkoule, ale věřte mi, že je velice rád čtu a Vaše vřelá slova chvály a uznání (někdy snad až nezasloužená!) vždy hřejí na srdci, protože si pak hlouběji uvědomuji, že moje práce v souvislosti s psaním těchto prací nebyla zbytečnou ztrátou času.

A také občas dostanu taky i takovéto e-maily jako například tento:

“Vážený pane doktore, dovolte, abych vás pozdravil v Babicích z Ameriky. Jsem profesorem…na universitě v…ve státě…, který se nachází na…Spojených států. Já jsem se osobně narodil v…ve státě…, nicméně moji rodiče pocházejí z Československa. Velice vám fandím! A taky hodně toho vím i o Babicích. Kdo by neslyšel o statečných lidech v Babicích? Kdo by neslyšel o hrdinném protikomunistickém odboji hrdinských babických lidí? Kdo by neslyšel o komunistickém teroru v padesátých letech a zinscenovaném babickém procesu kde byl dokonce i…a tento babický případ ukázal, že lid z Babic…nikdy se nesmířil se stalinistickou diktaturou…lid Babic skrze babický případ prokázal svoji věrnost presidentu Benešovi a svobodnému Československu…(atd)”.

A podobných e-mailů a to dokonce často i e-mailů i ze samotné České republiky jsem dostal více. Nepopírám, že takovéto milé e-maily rovněž hřejí u srdce jako ani nebudu zastírat, že při čtení těchto a podobných e-mailů mně často satan pokoušel abych si přivlastnil cizí slávu. To však ale jako křesťan a věrný laický služebník Ježíše Krista nikdy neudělám a proto hned úvodem i Vám všem ostatním řeknu čistou pravdu:

Božechráň abych snad někdy podlehl pokušení přivlastnit si cizí slávy!! A proto to řeknu vše hned zde na úvod, a to nejen proto, abych nepodlehl satanovi toto Vám sdělit a vyvést Vás tak z Vašich omylů, ale též i proto, abych na to snad později třeba i neúmyslně nezapomněl!

Ano, je to pravda, že já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola skutečně pocházím z obce Babice. Avšak ty Babice ze kterých já pocházím nejsou ty Babice, které vy myslíte, že jsou!!

Ono totiž – co Vy jistě nevíte, když mi takovéto e-maily píšete – těch obcí s názvem Babice je vícero!

A jen v samotné České republice se v různých částech České republiky nachází celkově až šestnáct obcí, které nesou název Babice. Ba dokonce několik obcí s názvem Babice se nachází taky i v Polské republice.

Pokud jde o ty “moje” Babice, jedná se o Babice v jihovýchodní části Moravy zvaném též “Moravské Slovácko” a to v rámci okresu Uherské Hradiště.

Taky – a k tomu se rovněž zcela otevřeně přiznávám – lid ze zdejších “uherskohradišťských” Babic pokud jde o “statečnost” a “hrdinství” se nijak nevymyká “šedému” celostátnímu průměru. I zde – právě tak jako i kdekoliv jinde – žijí lidé stateční i zbabělí, hrdinové ale i zbabělé krysy, lidé svědomití, čestní a slušní, ale taky i různí zloději, podvodníci, podlí a vychytralí bezcharakterní kariéristé a patolízalové. A ani v minulosti tomu rovněž nebylo jinak.

Chlubení je přirozenou špatnou lidskou vlastností. Například po skončení druhé světové války se kde – kdo vychloubal jak “statečně bojoval” proti nacismu, podobně po roce 1989 se obdobně rovněž kde – kdo vychloubal jak “statečně bojoval” proti režimu v letech 1948 1989. Ostatně proti režimu, který již neexistuje se vždy velice lehce dodatečně “bojuje”, a přihřát si tak vlastní “protinacistickou” či “protikomunistickou” polívčičku je pro každého takovéhoto zbabělce, kariéristy a patolízala zcela bez jakéhokoliv osobního risika.

Nicméně nebojme se podívat otevřeně pravdě do očí (byť i je velice nepříjemná!) a řekněme si zcela na rovinu, že jak v čase nacistické okupace drtivá většina lidí nejen u nás, ale prakticky v celé Hitlerem podrobené Evropě kolaborovala s nacisty, tak později ve všech zemích světa ve kterých byl nastolen totalitní režim sovětského typu drtivá většina lidí kolaborovala rovněž s těmito totalitními režimy. A pokud jde o obec Babice na Uherskohradišťsku taky to ani zde nebylo jinak.

Ba dokonce zde je to v současnosti ještě mnohem horší. Celá desetiletí v Babicích na Uherskohradišťsku vládli “komunisté”, přičemž KSČM otěže moci v obci Babice pevně drží i nyní. V těchto “mých” Babicích se jakoby zastavil čas. Ovšemže v roce 1989 byla v listopadu v Československu jakási “sametová revoluce”, kdy československý lid svrhl nenáviděný totalitní režim. Třeba však ale po pravdě a úpřimně říci, že tato revoluce nebyla úplně na celém teritoriu československého státu bez jakékoliv výjimky. To tedy doopravdy určitě ne! Proti totalitnímu režimu se vzbouřil lid v Praze, Brně, Bratislavě, ale celkem určitě ne v Babicích na Uherskohradišťsku!! Zde v Babicích na Uherskohradišťsku zůstal ještě i dnes “babický lid” ve své většině věrný milovanému Josifu Visarionoviči…(tak jako do roku 1945 byl věrný Emanuelovi Moravcovi).

Ovšemže v listopadových dnech roku 1989 se několik ojedinělých “kontrarevolucionářů” nesměle opovážilo zvednou své hlavy i zde v Babicích a odemknout opatrně tisíceré zámky na svých ústech s naivní představou, že narovnají svůj hřbet a konečně začnou žít jako svobodní lidé! U většiny babického lidu (který je však ale rudý!!) zde na Uherskohradišťsku se však tito “bílý” potázali pouze se strohým a nenávistným, fanatickým odmítnutím od většiny zdejších “babických” lidí.

Ovšemže taky místní soudruzi v letech 1989/1990 byli celkovým vývojem v Praze trochu polekáni a narychlo vyklidili některé své mocenské pozice dokonce i ve své baště v Babicích. Nebylo však ale nikoho, kdo by toto “babické” vakuum obsadil a tak se soudruzi opět vrátily a vládnou zde dodnes. V současnosti jejich nejvyšší babický šéf sice již se nejmenuje “předseda národního výboru” ale “starosta” – to je však ale zřejmě pouze jediná změna ke které zde v Babicích od pražské listopadové “kontrarevoluce” z roku 1989 došlo. Jinak se ale nezměnilo prakticky vůbec nic. Každý drží hubu a krok, jedni ze zbabělosti, jiní z prospěchářství, kariérismu a patolízalství. A tedy všechno jede nadále po starém.

Z obyčejných politicky a veřejně neangažovaných občanů obce například jako divák na zasedání komunistického zastupitelstva kromě mé osobní maličkosti nechodí prakticky nikdo či téměř nikdo. Je to totiž tím, že zhruba polovina “babických” občanů – eufemicky řečeno – “kaká” na komunisty a druhá polovina strachy “kaká” do kalhot. Celé samotné zastupitelstvo pak v praxi funguje na principu jakéhosi inovovaného takzvaného “demokratického centralizmu”. Představa, že by snad některý ze zastupitelů a to ať již zastupitelů z KSČM nebo takzvaných “nezávislých” hlasoval i jinak jako ostatní je dosti neobvyklá. A představa, že by v čemkoliv podstatném byl “starosta” přehlasován je prakticky nemyslitelná.

Osobně je mi sice velice nepříjemné pravdivě a otevřeně se přiznávat k tomuto skutečnému stavu věcí. Jistě bych měl velikou radost, kdybych se mohl pochlubit statečností babického lidu z období nacistické okupace a následně po druhé světové válce i bolševické totality pokud by zde někde nějaké takové statečnosti bylo. Chlubit se cizím peřím či přivlastnit si nezaslouženou cizí slávu a chválu je jistě nepochybně velice lákavé. Já osobně jako člověk mám možná i tisícero nejrůznějších osobních chyb a nedostatků, přesto však ale stoprocentně zásadně nikdy nelžu (což nezpochybňují ani mí největší nepřátelé!!) – a proto nebudu lhát ani o tom, že Babice ze kterých pocházím já osobně (či spíše – přesněji řečeno - pouze moji předkové!!) nejsou těmi slavnými Babicemi, jejichž občané se mohou před oči celého národa veřejně postavit a chlubit se “babickým případem” či “babickým procesem” anebo jiným odbojem proti totalitním režimům vůbec.

Přesto však ale nelze říci, že by historie obce Babice, a to i té “mojí obce” Babice byla absolutně nudná a nezajímavá, či dokonce, že by snad “moje” obec Babice neměla vůbec žádnou historii o které by bylo možno poutavě mluvit. Právě naopak! A proto mi dovolte, i když sice nejsem z těch absolutně “nejslavnějších” Babic, abych Vám trochu představil v souladu s tématem této práce historické “počátky” té skutečné “mojí” obce Babice na Uherskohradišťsku:

Nejprve na počátku bych ale objasnil ekonomicko - právní podstatu feudálního vztahu mezi feudálem a poddaným. Většina laiků se totiž domnívá, že zde jde pouze o absolutní bezpráví, zotročení a vykořisťování poddaných ze strany feudála. To je však ale příliš zjednodušující pohled! Většina laiků totiž vůbec ani netuší, že ve skutečnosti i právní vztah mezi feudálem a poddaným měl určitou dosti hlubokou a právně dokonale propracovanou logiku, o které obyčejní laici neměli ani tušení. Oč tedy šlo?

Podle původní raněfeudální právní teorie vlastníkem veškeré půdy byl panovník. Čistě teoreticky vzato panovník mohl obdělávat veškerou půdu v zemi a žít z její zemědělské produkce. To však ale vzhledem k hospodářsko-technické úrovni tehdejší společnosti nebylo objektivně možné. Samozřejmě, že určitá část půdy byla skutečně přímo obdělávána samotným panovníkem, respektive přesněji řečeno jeho služebnictvem. To byl ale pouze nepatrný zlomek z celkového státního území. Panovník jednoduše své království rozdělil na jednotlivé části, popřípadě i několik desítek částí, které svěřil svým nejvěrnějším spojencům. Tato “území” byla v rozsahu asi jako dnešní kraje v dnešní České republice, popřípadě jen asi jako dnešní okresy v České republice, či něco mezi krajem a okresem. V podstatě se jednalo o právní vztah emphyteusis, tj. o dědičný nájem. Panovník formálně zůstával vlastníkem území svěřené emphyteutovi i nadále. Držitelem daného území byl však ale emphyteuta, který měl výlučné uživatelské právo k tomuto svěřenému území, svěřenou půdu mohl podle své vlastní úvahy libovolným způsobem dále obdělávat, sklízet úrodu, která se tak stávala emphyteutovým vlastnictvím, a jako takovou ji mohl buď sám konzumovat anebo prodávat, a ovšemže taky mohl svěřenou půdu, nebo její část v libovolném rozsahu dále pronajímat (pokud jde o toto hospodaření se “svěřeným územím” od panovníka, jednalo se o výlučné vnitřní věci emphyteuta, do kterých se mu panovník fakticky nijak nevměšovat). Samozřejmě, že panovník svěření části svého území jiným osobám nedělal zadarmo. Očekával od jednotlivých místodržitelů buď že mu budou platit nájem, a to ať již v penězích, ve zlatě nebo v nějakých naturálních dávkách a podobně. Anebo očekával poskytnutí určitého množství vojáků, služebnictva či jiné pracovní sily atd. Popřípadě nějakou kombinaci z výše uvedeného. Z těchto místodržitelů určité části panovníkem svěřeného území se postupně stali příslušníci vysoké šlechty – panovníkovi velmoži. Samotnou smrtí velmože (místodržitele) tento nájemní vztah nezanikal, protože se jednalo o dědičný nájem. Tento vztah zanikl až odúmrtí, tj.až úplným zánikem dynastie velmože (místodržitele) a teprve až poté se opět vrátilo zpátky panovníkovi, který ho pak zpravidla zpětně pronajal analogickým způsobem a za analogických podmínek někomu dalšímu.

Velmož (místodržitel) čistě teoreticky vzato mohl obdělávat veškerou půdu “na svěřeném území” – které mu svěřil panovník – a žít z její zemědělské produkce. Avšak i v jeho případě vzhledem k hospodářsko-technické úrovni tehdejší společnosti to nebylo objektivně možné a proto se zachoval v podstatě analogickým způsobem jako předtím panovník. Určitou část půdy skutečně přímo obdělával samotný velmož (místodržitel), respektive přesněji řečeno jeho služebnictvo. To byl ale pouze nepatrný zlomek z celkového území, které mu svěřil panovník. Velmož (místodržitel) proto jednoduše “své území” rozdělil na ještě menší části, popřípadě i několik desítek částí, které svěřil svým nejvěrnějším spojencům. Tyto menší celky byli zpravidla celky tak na úrovni dnešních okresů v České republice, ale zpravidla byli výrazně menší a zahrnovali často jen několik vesnic, popřípadě u těch “nejchudších” šlechticů zahrnovali třeba jen jednu jedinou vesnici! Z nich se postupně vyvinula nižší šlechta - zemani. Právní a ekonomický vztah mezi velmožem (místodržitelem) a jemu podřízené nižší šlechtě – zemany (zeměpány) byl v podstatě analogický právnímu a ekonomickému vztahu mezi panovníkem a jeho velmoži (místodržiteli).

Zeman (zeměpán) čistě teoreticky vzato mohl obdělávat veškerou půdu “na svěřeném území” – které mu svěřil velmož (místodržitel) – a žít z její zemědělské produkce. Avšak i v jeho případě vzhledem k hospodářsko-technické úrovni tehdejší společnosti by to bylo dosti složité, ne-li přímo objektivně nemožné a proto se zachoval v podstatě analogickým způsobem jako předtím se zachoval panovník vůči svým velmožům (místodržitelům), a posléze i velmož (místodržitel) vůči svým zemanům (zeměpánům). Tyto menší celky byli zpravidla celky tak na úrovni dnešních okresů v České republice, ale zpravidla byli výrazně menší a zahrnovali často jen několik vesnic, popřípadě u těch “nejchudších” šlechticů zahrnovali třeba jen jednu jedinou vesnici! Z nich se postupně vyvinula nižší šlechta – zemani (zeměpáni).

Právní a ekonomický vztah mezi velmožem (místodržitelem) a jemu podřízené nižší šlechtě – zemanům (zeměpánům) byl v podstatě analogický právnímu a ekonomickému vztahu mezi panovníkem a jeho velmoži. Menší část půdy obdělával samotný zeman (zeměpán), respektive jeho služebnictvo. Větší část své půdy tento “nejnižší” feudál pronajal do dědičného nájmu lidem, kterých si sám pečlivě vybral a kteří byli ochotni stát se jeho poddanými. Právní vztah mezi panovníkem a jeho velmoži (místodržiteli) byl následně přiměřeně aplikován nejen pro právní vztah mezi velmožem (místodržitelem) a jeho zemany (zeměpány), ale právě tak byl přiměřeně aplikován i na právní vztah mezi zemanem (zeměpánem) a rodinou, která ve vztahu k němu vstoupila do poddanského stavu.

A ač to bude pro mnohé lidi veliké překvapení, o vstup do poddanského stavu byl mezi obyčejnými lidmi veliký zájem!

Pokud se tedy – z jakéhokoliv důvodu – nějaká poddanská usedlost “uvolnila”, její zeman (zeměpán) rozhodně nikdy neměl nouzi o lidi, kteří měli zájem vstoupit do poddanského stavu k tomuto zemanovi (zeměpánovi) a tuto uvolněnou usedlost tak získat pro sebe do dědičného nájmu.

A proto zeman (zeměpán) si měl z čeho vybírat! A určitě si mezi zájemci vybíral velice přísně. Sám měl totiž zájem na tom, aby rodina, kterou vybere a přijme do poddanského stavu hospodařila dobře a výkonně – když už pro nic jiného – tak alespoň proto, aby mu byli schopni plnit řádně a včas všechny dohodnuté poddanské dávky a povinnosti. Rozhodně tedy – přinejmenším z tohoto hlediska – nebylo zemanovi (zeměpánovi) úplně lhostejno jaká rodina bude přijata k hospodaření na “jeho” uvolněnou poddanskou usedlost a jaká nikoliv.

Poddanství tedy nebylo něco automatického. Počet poddanských usedlostí byl limitován a tím (počtem těchto poddanských usedlostí) byl také pevně určen i počet poddanských rodin, který se tak rovnal počtu samotných poddanských usedlostí!

Přinejmenším tedy z tohoto důvodu byl přísný “numerus klausus” počtu poddaných a nejednalo se, ba vlastně se proto ani nemohlo jednat o libovolný či neomezený počet poddaných jak se mylně domnívají laici, kteří této problematice právního fenoménu poddanského stavu v podstatě vůbec nerozumí.

A ač je to pro mnohé laiky nepochybně překvapení, státi se poddaným znamenalo zisk i určitého postavení a společenské prestiže v tehdejší středověké společnosti, kdy obyčejná rodina bez jakékoliv půdy a majetku, který měl to štěstí, že se stal vítězem quasi “výběrového řízení” o místo poddaného pro konkrétní uprázdněnou poddanskou usedlost najednou od zemana (zeměpána) dostal přidělen určitý rozsah zemědělské půdy do dědičného nájmu zpravidla dokonce i s určitým obydlím a dalšími budovami či infrastrukturou, která byla součástí dotyčné usedlosti a která zde zpravidla zbyla po předchůdcích (tj.jiné rodině poddaných), kteří na této poddanské usedlosti hospodařili v minulosti. Ba dokonce někdy součástí této usedlosti byl i nějaký “živý inventár” jako například dobytek, vepři nebo drůbež.

Ovšemže ani v tomto případě to zeman (zeměpán) nedělal zadarmo. A od poddaného a jeho rodiny buď očekával placení nějakého nájmu, a to ať již v penězích anebo – zejména co bylo obzvláště v počátcích častější - v naturáliích, popřípadě odpracování příslušného počtu dní na pozemcích nebo jiných nemovitostech (například práce na stavbě) v přímé držbě zemana (zeměpána) nebo jiných prací či služeb pro zemana (zeměpána), včetně eventuální služby strážní, policejní či vojenské.

A ovšemže tak jako poddaní jsou – v případě potřeby – povinni vojenskou službou pro zemana (zeměpána), zemani (zeměpáni) zas vojenskou službou pro “svého” velmože (místodržitele) a velmožové (místodržitelé) zas vojenskou službou pro “svého” panovníka, platí to v určitém smyslu i obráceně. Každá zeman (zeměpán) je garantem právní i mocenské ochrany “svých” poddaných a jejich majetku. Každý velmož (místodržitel) je garantem právní i mocenské ochrany “svých” zemanů (zeměpánů) a jejich majetku. A každý panovník (král) je garantem právní a mocenské ochrany “svých” velmožů (místodržitelů).

Samozřejmě, že každý zeman (zeměpán) měl osobní zájem, aby každá rodina z “jeho” poddaných mohla nerušeně užívat poddanskou usedlost, kterou jí svěřil. A pokud třeba odněkud nějaká lupičská banda vtrhla na území některého zemana (zeměpána) a dopustila se násilí, či způsobila škodu kterémukoliv z jeho poddaných, pokládal to za svoji vlastní ujmu prakticky stejně, jako kdyby se dotyčná lupičská banda dopustila násilí či způsobila škodu jemu samotnému. A bylo jen logické, že tento zeman (zeměpán) proti této lupičské bandě vojensky zasáhl i tehdy i když se třeba dopouštěla, či hrozila dopouštět násilí pouze proti “jeho” poddaným, eventuálně páchat škodu pouze k újmě “jeho” poddaných.

Mnozí laici si domnívají, že pojem “poddaný” je ve středověké společnosti synonymem pro pojem “spodina”. To je ale velký omyl!

Zejména v období ranního feudalismu – kdy ještě nebylo svobodných královských měst a tedy ani svobodného městského stavu – lze poddané v sociální hierarchii středověké společnosti bez jakékoliv nadsázky označit za příslušníky středních vrstev středověké společnosti.

Tak jako je tomu i dnes, právě tak úplně stejně i ve středověku nejchudší vrstvou středověké společnosti byli bezdomovci.

O jeden řebříček v sociální hierarchii středověké společnosti výše než bezdomovci byli otroci. Pro laiky jsou otroci bytostně spjatí pouze se starověkými společnostmi a jen málokdo ví, že v určitém omezeném rozsahu otroctví přežívalo i ve středověku zejména pokud šlo o využívání pracovní síly různých válečných zajatců, ale naopak i vlastních lidí přinucených k vojenské službě (tato forma otroctví v mnohých a to dokonce i takzvaných “demokratických” zemí přežívá dokonce i v třetím tisíciletí po Kristu!!), popřípadě chování různých poručníků k “sirotám”, které jim byly svěřeny či se jich zmocnili jiným způsobem nelze nazvat jinak než otroctvím. Otroci na rozdíl od bezdomovců měli alespoň kde bydlet.

Ještě o jeden řebříček v sociální hierarchii středověké společnosti výše než otroci byli různí bezzemci.

Nejednalo se ani o bezdomovce a ani o otroky. Na rozdíl od bezdomovců měli kde bydlet a na rozdíl od otroků byli navíc i formálně osobně svobodní. Nebyli však poddanými a tudíž ani neměli ve své držbě ani žádnou půdu a ani zpravidla nevlastnili žádný dobytek, neboť – přinejmenším – vzhledem k tomu, že nebyli držiteli žádných pozemků měli by problém kde by eventuální dobytek vůbec pásly! Pastva dobytka na cizím pozemku (ať již by se jednalo o pozemek v přímé držbě feudála či pouze některé “jeho” poddanské rodiny) se totiž rovnala krádeži. A jakákoliv krádež byla ve středověku trestána zpravidla trestem smrti! Bezzemci tudíž se mohli živit pouze jako levná nádenní pracovní síla. Často jen za jídlo. Zpravidla pásly cizí dobytek.

Ještě o jeden řebříček v sociální hierarchii středověké společnosti výše než bezzemci byli poddaní. Třeba však ale říci – což zřejmě též každý neví – že poddané nelze charakterizovat jako příslušníky jedné a téže sociální skupiny!

Podobně jako dneska například mezi jednotlivými vysokoškolskými studenty jsou obrovské často až téměř nekonečně propastné ekonomicko-sociální rozdíly, že jsou na jedné straně chudí vysokoškolští studenti, kteří na tom ekonomicky nejsou o moc lépe než obyčejní bezdomovci, právě tak na druhé straně jsou i takový vysokoškolští studenti, kteří jsou milionáři! Sociální diferenciace mezi jednotlivými poddanými sice nebyla až tak veliká jako je dneska například mezi vysokoškolskými studenty, nicméně ani sociální diferenciace mezi jednotlivými poddanými nebyla zcela zanedbatelná. Ne každý poddaný měl totiž přidělenu stejnou výměru půdy (o její bonitě a další infrastruktuře konkrétní poddanské usedlosti již ani nemluvě!). Obdobně ne každý poddaný měl stejné množství dobytka nebo drůbeže.

Tolik tedy o vysvětlení právní podstaty ekonomicko-právních vztahů mezi feudálem a poddaným!

V dalším bodu bych – v maximální stručnosti - chtěl vysvětlit ten název “Babice”:

Podle zcela pochybného ústního podání výklad názvu je dvojí. Babice prý jsou pojmenovány podle (ve skutečnosti nikdy neexistující!!) vybájené pohanské bohyně Baby, která zde údajně měla svůj háj a chrám anebo také současně i po stejnojmenné matce rodu – báby. Zhruba dvoumetrová zlatá socha bohyně Baby s velikými rubíny místo očí (pokud vůbec kdy něco takového existovalo!!) byla strážci pohanské svatyně bohyně Baby údajně zakopána do “obrovské” hloubky kdesi ne příliš daleko od soutoku potoka a řeky Moravy. A hlavní pohanský “kněz” pohanské bohyně Baby vyřkl v té souvislosti údajně i kletbu proti křesťanství, která se prý naplní až bude tato socha bohyně Baby vykopána těmi, kteří nejsou věřícími pohanského kultu bohyně Baby. Osobně se domnívám, že celá tato báchorka je nesmyslná, vymyšlená, a že na ní není ani zrnko pravdy! Vzhledem ke své protikřesťanské konotaci ji zřejmě šířili estébáci, před estébáky gestapáci a před gestapáky místní komunisté, a před nimi pak nějací jiní zarytí nepřátelé Ježíše Krista.

Ve skutečnosti totiž název Babice má úplně přirozené a jednoduché vysvětlení. S největší pravděpodobností byla obec Babice na Uherskohradišťsku pojmenována jednoduše podle křestního jména Vavřín, tj.”Vava”, vždyť ostatně například v roce 1321 se uvádějí jako “Bawitz” a v roce 1386 jako “Pawitz”. Nemluvě již o tom, že jen v jihomoravském kraji je pět obcí nesoucí název “Babice”, v celé dnešní České republice je 16 obcí nesoucí název Babice a několik dalších obcí nesoucí název Babice jsou pak i v Polsku. Není tedy proto vůbec žádného důvodu být namyšlený či paranoidní (anebo dokonce přímo obojí!) a za názvem Babice hledat tak něco mimořádného.

Tolik tedy pokud jde o vysvětlení názvu “Babice”!

A teď již konečně můžeme přistoupit k samotné historii obce “Babice” na uherskohradišťsku:

Katastrální území obce Babice poskytuje bohaté doklady lidského osídlení již v průběhu celé doby bronzové!

Na území pozdější obce Babice se již v šestém století po Kristu začali usazovat Slované, jejichž potomci o čtyři století později vybudovali v daném uherskohradišťském geografickém prostoru to nejmohutnější a nejvýznamnější raněfeudální centrum mojmírovského státu – Velkomoravskou říši!

Z let 800 – 950 po Kristu je znám archeologický nález přímo z Babic, kterým je šest velkomoravských sídlišť a jedno kostrové pohřebiště.

V devátém století po Kristu byli Babice hustě osídleny velkomoravskými Slovany, rozkvétalo několik málo kilometrů jižně po proudu řeky Moravy jedno z nejvýznamnějších center Velkomoravské říše na pravém břehu řeky Moravy přibližně v místech dnešního Starého Města. Ba dokonce mnozí lidé jsou hluboce přesvědčeni, že právě toto centrum bylo hlavním městem celé Velkomoravské říše Veligrad (v překladu:”Veliké město”), kde byl také v roce 885 po Kristu pohřben arcibiskup sv,Metoděj.

Taky nebude se ani zde “chlubit cizím peřím” a otevřeně přiznám dokonce i to, že já osobně mám v této věci dost veliké pochybnosti a osobně se přikláním k tomu, že skutečné hlavní město Velkomoravské říše Veligrad (Velehrad) se nachází v oblasti Pulkau (dnes Rakousko). Osobně bych sice měl velikou radost z toho, pokud by se v budoucnosti ukázalo, že jsem se mýlil, a že dnešní Staré Město (které dříve taky mělo název “Veligrad”) mělo skutečně něco společného s hlavním městem Velkomoravské říše zvaném Veligrad, kde byl také v roce 885 pohřben arcibiskup sv.Metoděj, nicméně ale obávám se, že bohužel tomu tak asi nebude.

Nemluvě již o tom, že někteří z mých kamarádů se dokonce domnívají, že hlavní město celé Velkomoravské říše Veligrad by se mohlo nacházet ještě i někde jinde! Někteří si dokonce myslí, že by to mohlo být u Mikulčic na Moravě či jiní na Děvíně na Slovensku. Ba jsou i tací co posouvají hlavní město Veligrad na teritorium někdejšího Pribinova knížectví do Nitry anebo dokonce až do někdejší Panonie do Zalaváru v dnešním Maďarsku či někde jinde na pobřeží Blatenského jezera v dnešní Maďarské republice.

Ale ať již je to jakkoliv, faktem zůstává, že toto velkomoravské sídliště ve Starém Městě bylo částečně opevněno jako velkosídliště městského charakteru s významnou politicko-mocenskou, výrobně-tržní a ideologicko-kulturní funkcí.

V době velkomoravské byla geografická oblast dnešní obce Babice a blízké okolí hustě osídleno. Nebylo to ostatně ani jinak možné už vzhledem k velkomoravskému kmenovému a správnímu středisku Velkomoravské říše na území dnešního Starého Města, odkud do Babic nebylo daleko (cca nějakých 5 km).

Zánikem Velkomoravské říše bylo toto staroměstské hradisko zničeno a během desátého století po Kristu již jen dožívalo. Rozvrat Velkomoravské říše nebyl bez rušivých vlivů na sídelní poměry našeho kraje. Poloha starého hradiska byla stále méně vyhovující, aby i nadále vykonávala funkci správního střediska. Tímto novým správním střediskem se stal v první třetině jedenáctého století za krále Břetislava nově založený hrad Spytihněv, kde na tomto hradu Spytihněvgradu byl taky i kostel s duchovenstvem vykonávající světskou i duchovní správu této oblasti. Tento spytihněvský kostel nacházející se na hradu Spytihněvgradu jako sukcesor zdejšího starého “Velehradu” přejímá také i jeho statky, a jeho chrám přebírá “patrocinium” jeho stoličního chrámu Panny Marie.

Následně pak zhruba o jedno století později v rámci církevně-správní reformy olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka staly se všechny statky tohoto Spytihněvského kostela majetkem olomouckého kostela, tj.kostela sv.Václava zřízeného počátkem dvanáctého století. V listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1141 se vzpomínají i mnohé vesnice patřící ke kostelu do Spytihněve a Staré Město se zde uvádí jako trhová ves “Veligrad”. A k olomouckému kostelu bylo také přeloženo i biskupské sídlo.

Přes všechny změny, k nimž na Moravě došlo počátkem jedenáctého století, všechny kulturní a etnické spojení s dřívější velkomoravskou dobou nemohly být přerušeny. Jen tak si lze vysvětlit, proč v roce 1207 se olomoucký biskup Robert zabývá úmyslem přeložit své sídlo opět do této oblasti, konkrétně ke kostelu sv.Petra v Kunovicích a zejména též proč markrabě moravský Vladislav Jindřich se rozhodl založit opodál starého velkomoravského hradiska a v blízkosti sousedství kostela sv.Jana cisterciácký klášter, osázený v roce 1205 osadníky z kláštera Plasy u Plzně.

Snad by se nyní slušelo, abych teď já jako jeden z mnoha potomků poddaných někdejšího velehradského cisterciáckého kláštera s projevem své hluboké úcty k bratřím cisterciákům na chvíli nyní odbočil a alespoň stručnou pozornost věnoval také i samotnému cisterciáckému řádu:

Cisterciáci typově patří mezi takzvanou druhou generaci řeholních řádů založených podle benediktinských regulí. A ve své podstatě vznik cisterciáků byl logickou reakcí na tehdejší přechodný úpadech a zesvětštění benediktinského řádu a z těchto skutečností plynoucí plně opodstatněná nespokojenost křesťanů úpřimně toužících po skutečném křesťanském řeholním životě. V minulosti sice duchovně zreformované a do kongregací sdružené benediktinské kláštery vykonali duchovní práci světového významu, když vydatně pomáhaly katolické církvi vysvobodit se ze státní prepotencie (investitury), odstraňovat simonii a klerogamii a zejména klunská kongregace vynikla na poli církevní reformy a do dvanáctého století měla v romto ohledu vedoucí postavení.

Ale v polovině dvanáctého století nastal u benediktinů – na přechodnou dobu – výrazný duchovní úpadek. Částečně k tomuto úpadku došlo z důvodů velikého zbohatnutí benediktinských klášterů klášterů, z větší části ale však proto, že děti popředních rodičů ze šlechtických a jiných bohatých či politicky vlivných rodin se fakticky protekčně a bez osobního Božího duchovního povolání k duchovnému životu víry a modlitby, a tak tito světáčtí – fakticky téměř bezbožní – přišelci narušili přísnou benediktinskou disciplínu a morálku.

Benediktinská řehole byla v té době v hluboké duchovní krizi. Na její místo nastoupily nové řehole, které se sice rovněž opíraly o benediktinské reguly, ale přidali k nim také konstituce a staly se plně samostatnými řeholními řády. Byli to zejména kartuziáni a cisterciáci.

Pokud jde o cisterciáky, tak zakladatelem řehole cisterciáků byl benediktinský opat Robert z Molesme (zemřel v roce 1100), který byl nespokojen pro duchovní a mravní úpadek svojí řehole, a proto se v roce 1098 uchýlil s asi dvaceti podobně smýšlejícími bratmi do pustatiny Citeaux (Cistercium) při Dijone a tam založil nový klášter. Jednalo se mu zejména o to, aby oživil v klášteře starou dobrou benediktinskou přísnost.

Nástupce opata Roberta z Molesme, kterým byl opat Alberich zaměnil tehdejší černé benediktinské roucho za bílé (monachi albi grisei), ke kterému později přidali černý škapulíř.

Třetí nástupce opat Štěpán složil řeholní statuty (charta charitatis), které předpisovali řeholníkům nejpřísnější chudobu. Ta se měla projevit ještě i v kostelní budově a jejím zařízení. Zakazovalo se cisterciákům stavět zděné věže a ozdobovat přepychově interiér kostela. Řehole cisterciáků znamenala ostrou kritiku tehdejšího řeholního stavu nacházejícím se v přechodném duchovním a mravním úpadku, které svým přílišným bohatstvím se fakticky odvracelo od původní řeholní myšlenky.

Cisterciáci zpočátku nebyli vyňati zpod dozoru biskupa (exemcia), konali ruční práce; taky pozemky obdělávali sami řeholníci a to laičtí bratří (conversi). Tak vznikl mezi chórovými řeholníky a laickými bratry zjevnější rozdíl.

Vzhledem k tomu, že tento životní způsob se zdal mnohým velice přísný, vstupovalo do řehole jen relativně málo noviců a konventu hrozil zánik. Když ale přistoupil k cisterciákům sv.Bernard se svými asi dvaceti stoupenci (mezi nimi byli čtyři bratři a strýc), vdýchl do řehole nový život a dopomohl jí k netušenému rozvoji. Řehole cisterciáků uctívá sv.Bernarda jako svého druhého zakladatele a podle sv.Bernarda je dokonce někdy nazývána i řeholí “bernardínů”. Pod vlivem sv.Bernarda mnozí se pak hlásili k cisterciákům, takže se musely založit nové kláštery, mezi kterými popřední místo měl klášter v Clairvaux, kde byl sv.Bernard opátem.

Sv.Bernard pocházel z popřední burgundské rodiny (narodil se v roce 1090 ve Fontaines, zemřel v roce 1153 v Citeaux); byl neobyčejně nadán a již od malička jevil náklonnost ke kontemplativnímu životu. Nevstoupil však do clunského kláštera, protože ten byl velice bohatý a politicky vlivný, co sv.Bernarda osobně dosti odpuzovalo.

V sv.Bernardovi se harmonicky spojoval skutečný génius se životní svatostí.

Sv.Bernard vnesl do křesťanství novou spirituálnější a subjektivnější zbožnost (mystiku) namísto do té doby takzvané “objektivní zbožnosti”, ve které – s vyloučením jakéhokoliv filozofování - křesťanství lze říci, že pouze pasivně přijímalo učitelským úřadem Církve předkládané učení. To sice mělo tu výhodu, že vylučovalo možnost omylu – hereze; nicméně na druhé straně však ochromovalo křesťanského ducha, který objektivně křesťanské pravdy vnitřně neprožíval a tak jimi vnitřně neoplodněný ani nevěděl tvořit nové křesťanské hodnoty.

Sv.Bernard spojil objektivní katolické církevní učení se subjektivním osvojením si, vnitřním přežíváním a tím vyvolal v křesťanstvu nové – gigantické síly, které ve středověké mystice, umění a lidové zbožnosti obohatili svět skvělými produkty trvalé hodnoty.

Sv.Bernardem uvedená nová zbožnost se živila z citově zachyceného lidského, pozemského obrazu Božského Spasitele – mystiky Ježíše, ke které se družila jemná mystika mariánska.

Osobnost sv.Bernarda ve své době lidi fascinovala ještě mnohem více než fascinuje mně osobně dnes!

Sv.Bernard byl génius!! A životní svatost sv.Bernarda se odrážela jak z jeho verbálního, tak i písemného projevu. A jako taková umí strhnout nejen mně v současnosti, ale v ještě mnohem větší míře uměla strhnout čtenáře a posluchače v jeho vlastní době. V té době totiž byla vzdělanost na mnohem nižší úrovni jako dnes, a proto když svého času v Porýní oduševňoval tamní křesťany za křižáckou výpravu, tak jeho “románské” “šišlavé” cizí řeči – s největší pravděpodobností v té době v germánském Porýní – rozuměl zřejmě jen málokdo z obyčejných lidí (pokud vůbec někdo!!). A přesto však – podle dobových pramenů – jeho cizí řeč (ač jí tamní lidé prý vůbec nerozuměli!) zanechala u každého posluchače velice hluboké dojmy. Uvádí se, že prý “celé tělo”, respektive celá postava sv.Bernarda “mluvila”, že sv.Bernard na všechny (ač mu nerozuměli!!) působil velice sugestívně. Každý z něj vycítil, že z něho mluví láska k Bohu, že je to mluvčí Boží lásky! Vedle čisté křesťanské lásky měl sv.Bernard až neuvěřitelnou vůli, se kterou věděl zvládat sebe a přesvědčovat i jiné.

Sv.Bernard, ačkoliv osobně bytostně toužil pouze po životě do samoty utáhnutého řeholníka, nicméně v důsledku svých mimořádných schopností a vlastností, brzy se mimoděk ocitl v popředí cirkevně-politického života své doby.

Sv.Bernard byl muž kontemplace zřeknuvší se světa, který se fakticky stal mužem činu a formování života. Sv.Bernard byl vůdcem ale i soudcem svého století. Útěk před světem a formování světa, čistá zbožnost a nezlomná lidskost tvoří u sv.Bernarda nádhernou katolickou syntézu.

U sv.Bernarda je vidět možná i více než u kteréhokoliv jiného světce, že typ katolického světce není suchý a nudný v oblacích se vznášející ideál “mimo realitu”, jak se někteří ateisté mylně domnívají, ale Bohem milostiplný člověk činu, kterého řeholní život není ani “suchý” ani “nudný”, kterého se nedotkne ani “pozemská nízkost”, a to navzdory tomu, že mezi oběma nohami stojí pevně na zemi! Živí se z nebeských pramenů, ale žije pro Boží věčnost.

Zdá se, že jsem se nechal strhnout svým nadšením pro osobu sv.Bernarda až v takové míře, že jsem se trochu pozapomněl a tak i odchýlil od původního tématu této práce. Ovšem o sv.Bernardovi by mohl prakticky kterýkoliv katolík popsat ještě třeba i stovky stránek, avšak vraťme se zpátky k  tématu, respektive – přesněji řečeno – vraťme se k cisterciákům o kterých jsem slíbil, že Vám jich trochu představím:

Zásluhou právě sv.Bernarda se řehole cisterciáků stala nejvýznamnější řeholí křesťanstva ve dvanáctém století. Rozšířila se velice brzy ve všech křesťanských státech a ve čtrnáctém století měla již více než 700 opatství!

Na teritoriu dnešní České republiky – jak jsme již uvedli - nejvýznamnější cisterciácké kláštery byly právě v Plasech u Plzně a na Velehradě. Není snad o tom duplicitně psát více, a to tím spíše, že Babice a jejich historie je bez cisterciáků prakticky nemyslitelná. Zmíním se však ale ještě alespoň ve stručnosti o cisterciácích na Slovensku.

Na teritoriu dnešní Slovenské republiky kromě benediktinů důležitou nábožensko-kulturní práci konali právě cisterciáci. Na Slovensko cisterciáci přišli především z Polska a Rakouska, a to počátkem třináctého století. Opatství cisterciáků byly v Bardějově, Lipovníku pri Krásnej Hôrke, v Lučenci, v Štiavniku na Spiši (z roku 1223), ale i při (maďarském) Ostřihomě (Esztergom – mezö). Ženský dům cisterciaček byl založen v Bratislavě v roce 1235, později ho ale převzali klarisky.

Když jsem již vzpomenul i ženské cisterciácké kláštery, tak by bylo třeba uvést, že ženských cisterciáckých klášterů bylo dokonce ještě více. Zakládání nových ženských klášterů však ale zakázala generální kapitula v roce 1228.

Svatou patrónkou cisterciácké řehole je Matka Boží a právě Matce Boží jsou zasvěceny skoro všechny cisterciácké kostely.

Pokud jde o organizaci cisterciácké řehole tak třeba říci, že jednotlivým cisterciáckým klášterům je ponechána samostatnost ve vnitřních věcech, ve vnějších však tvoří řehole pevně sloučenou společnost. U cisterciáků se po prvý raz objevila výslovná řeholní soustava, která byla vzorem i pro pozdější řehole. Podle řeholních konstitucí (charta charitatis) opat mateřského kláštera vizitoval všechny filiální kláštery a opati filiálních klášterů se scházeli v Citeaux, sídle generálního opata, kde uspořádali generální kapitulu, které patřilo právo zákonodárné a právo nejvyššího kontrolního a dozorčího orgánu (detaily ale neznám, neboť přece jen cisterciáky znám výrazně méně než například jesuity, či eventuálně i některé další řehole).

Na závěr tohoto představení cisterciácké řehole ve všeobecné rovině bych ale chtěl ještě uvést, že cisterciáci se taky zasloužili i o rozšíření křesťanství v severní Evropě, o povznesení hospodářství (zejména zemědělství!), o zúrodnění divých pustatin, klčování lesů a o pěstování stavitelského umění. V minulosti byly dvory cisterciáků hospodářskými školami tehdejší doby.

Zejména slovanské národy se od cisterciáků naučili chovat dobytek, pěstovat váno a řemeslí.

Pokud jde o oblast dnešního uherskohradišťského okresu, cisterciáci poté co přišli na Velehrad z Plasů u Plzně následně zdejší kraj i dokolonizovali dalšími obyvateli, v té době převážně německými přistěhovalci. V té době byli proto poněmčeny mnohé vesnice: Boršice, Polešovice, Huštěnovice a také Mistřice (pojmenovány od Mönster – klášter, jímž byli založeny jako klášterní statek.

Pokud jde o cisterciácký velehradský klášter, osobně se domnívám, že markrabě moravský Vladislav Jindřich neměl na mysli pouze zájmy náboženské, ale také i důvody kulturně-politické. Chtěli-li totiž Přemyslovci upevnit v dobyté zemi své pozice, museli navázat na vše, co v zemi z dob někdejšího velkomoravského rozkvětu zbylo, což bylo důležité zejména u těch míst, která zejména v době cyrilometodějské christianizace měla klíčový význam. Jen tak si lze totiž logicky vysvětlit onu velikou přízeň, kterou jeho zakladatel se svým bratrem Přemyslem I. prokazoval velehradskému klášteru. Nezračilo se to jen v majetkovém vybavení, ale také v podpoře věnované při výstavbě přímo kolosálního velechrámu, který svými rozměry se stal prvním kostelem v zemi.

Původní dotace velehradského kláštera byla malá. Skládala se ze statku sv.Jana u Velehradu, ze Zlechova, Boršic a Huštěnovic, k nimž později přibývali statky ostatní jak z vlastního přičinění jeho osazenstva, které muselo podat důkaz o své hospodářské zdatnosti, tak i z přízně zemepanské, okolních šlechticů a vladyků, jejichž odkazy přispívali také k rozhojnění statků kláštera. Stěžejního významu pro klášter bylo získání trhové vsi Velehradu, dnešního Starého Města, výměnou za Nedachlebice. K tomu došlu už někdy v letech 1210 – 1211. Do roku 1220 byl klášter už majitelem Tupes, Polešovic, Nedakonic a necelých Babic s dvorkem a dvěma podplužími a v roce 1228 též vlastníkem Traplic, Vážan, Domanína i dnes zaniklého Újezda (Újezdce) u Buchlovic. Před rokem 1250 získal klášter celé Babice. V roce 1261 se připomíná u kláštera vesnice Jalubí. V roce 1283 přibyli k těmto obcím ještě dnes už zaniklé Zábcany u Polešovic.

Celkově klášterní území sahalo i na protější moravní břeh, kde klášter vlastnil Jarošov, Kněžpole, Mařatice, Mistřice a Horní i Dolní Popovice. Tyto obce později odkoupilo město Hradiště. Když v roce 1241 kraj poplenili Tataři a v roce 1253 Kumáni, rozhodl se Přemysl Otakar II. založit královské město Hradiště, které jako vodní pevnost mělo zabránit dalším vpádům Uhrů do země.

Velehradský klášter byl nositelem hospodářského pokroku. Velehradští cisterciáci se zpočátku omezovali spíše jen na dosídlování, méně na nové zakládání. Cisterciáci sledovali především zájmy nové hospodářské techniky, s níž se už setkáváme ve dvanáctém století a která všude s konečnou platností převládla.

Protože základem všeho zemědělského hospodaření bylo pěstování obilí, bylo nutno rozdělit dosavadní ornou půdu a zcelit ji do tří celků. To znamená, že každý musel tutéž plodinu set a sklízet ve stejnou dobu. Základní zemědělskou půdu vyměřoval a přiděloval lokátor do dědičného nájmu na základě smlouvy s vrchností (emphyteusis).

Všichni byli povinni po dohodě s ostatními členy obce pěstovat na nich jeden druh obilí, a to tak, že prvním rokem se sel ozim, druhým jař a třetím rokem leželo pole úhorem. Obyvatelstva přibývalo a nezbylo postarat se o půdu získanou na úkor porostů.

Babice jsou původně zeměpanská obec. Původní nepravidelné dělení půdy bylo přeměněno v lánový systém. Babice byli osídlovány po právu zákupním (purkrechtním), které zaručovalo uživatelům vyživovací oblasti dědičný nájem (emphyteusis). Emphyteuti odváděli tak vlastníkovi feudální rentu plus měli povinnost pozemky ve své emphyteutní držbě řádně obdělávat.

Podle tehdejšího práva organizace či reorganizace osad bylo především hospodářským podnikem vlastníka, tj.feudála, v našem případě tedy velehradského kláštera. Klášter zcela racionálně neváhal eventuálně se rozhodnout pro likvidaci starších osad, které byli buď poničeny válkami, anebo měli nevhodnou polohu. Tak například Huštěnovice byli opětovně postaveny dále od řeky Moravy, poněvadž původní vesnice Huštěnovice trpěly povodněmi, zatímco Babice, výše položené stojí na původním místě od počátku.

I když velehradští cisterciáci byli povinni podle řádových stanov si vše potřebné k živobytí obstarávat prací svých rukou, byli nuceni se podřídit a srovnat se s hospodářskými poměry zde stávajícími. Žili proto také i z peněžních a naturálních platů svých vesnic, odváděných na sv.Jiří (24.dubna) a sv.Václava (28.září). Ve 14.století byl například pro obec Kostelany základní gruntovní “plat” 18,5 gr, výška maturální dávky 3 kuřata a 45 vajec. Vesnice ale ne zcela přispívaly na vydržování kláštera. Aby řeholníci učinili zadost řeholním řádovým předpisům mívali ve své réžii dvory, grangie zvané, na jejichž pozemcích pracovali. Klášterní dvory bývaly také shromaždištěm plodin které odváděli poddaní ze své úrody.

Roboty byly malé a omezovaly se jen na výkony v době nejvyšší potřeby, tj. při setbě a orbě a dále při žetí. Poddaní robotovali proto po kratší dobu ve třech lhůtách na jaře, v létě a na podzim. Značnou část klášterních příjmů spotřebovala nejen obživa početného konventu, ale také pohostinství a konečně stavba klášterních budov, zejména kostela. I když Přemyslovci se snažili všechny takové úkoly jim ulehčit novými a novými projevy přízně hmotné povahy, přece hlavní tíha starostí s opatřováním potřebné úhrady spočívala na samotném osazenstvu.

Okolnost, že na trzích v Hradišti se otevírala možnost zpeněžení nadbytečných zemědělských produktů vedla k tomu, že z příkazu krále anebo podkomořího byla uvalena na Babice, stejně jako i na ostatní vesnice velehradského panství, povinnost platit “mostné”, kterou máme doloženu nejpozději od roku 1362 (ve skutečnosti se však ale “mostné” platilo zřejmě již mnohem dříve). Konkrétně Babice platily mýto k bráně staroměstské.

Ekonomicky neklidná doba v poslední čtvrtině 14.století nebyla proto ani příznivá tomu, aby klášter, který se dostal do hospodářské tísně držel své statky ve své přímé správě. Řešením býval i pronájem statků. Zástava se dohodla buď na několik málo let, jindy ale zase na doživotí. Zástavě tak neunikli ani samotné Babice, protože jejich polnosti byli rovněž dosti odlehlé. Klášter si půjčoval nejen u města Hradiště, ale i od okolních držitelů statků. Ke krytí investičních potřeb opatřil si klášter potřebné prostředky půjčkou 600 zl. uh. Od Protivce ze Zástřizl a z Pavlovic, jemuž a jeho dědicům Heřmanu a Janu ze Zástřizl zapsal pak náhradou za úroky 30 hřiven ročního úroku na vsi Babicích a to s dostatečným svolením krále Jiřího z 28.července 1463. Roku 1474 byly Babice ještě zastaveny, ale v zástavě nesetrvaly dlouho, klášter je brzy vyplatil a Babice již zůstaly pak v přímém držení velehradského kláštera až do roku 1784, kdy zarytý nepřítel Ježíše Krista - císař Josefa II. cisterciácký klášter násilně zlikvidoval.

Pokud jde o vztah Babic a dalších vesnic velehradského kláštera k Buchlovu, Napajedlům a Uherskému Hradišti, lze konstatovat, že zeměpanské zájmy v tomto kraji střežil hra Buchlov postavený na výhledovém kopci v sousedství pravěkého hradiště Modly. Jeho původ sahá údajně až do počátku 11.století, o čem já osobně mám jisté pochybnosti.

Buchlovice jsou doloženy počátkem 13.století. Roku 1321 je zaznamenán Albert z Donky, který byl lovčím nad královskými lesy na hradě Buchlově, lovčím všech lesů při řece Moravě, který z královského nařízení vyměřil a stanovil hranice mezi lesy královskými a lesy kláštera velehradského.

I když sice velehradskými privilegii z roku 1228 měli lovci zakázáno vstupovat do klášterních obcí, nebyli ochotni ani po vzniku velehradského kláštera toto respektovat. Zneužívali také faktické existenční závislosti klášterních vesnic na buchlovských lesích, které byli životně důležité pro pastvu dobytka. A odtud tedy pramení požadavky Buchlovských na jakousi quasi protislužbu ve formě platů a robot. Podle privilegia markrabí Karla z roku 1334 směli si poddaní velehradského kláštera jednak kupovat stavební dříví v Buchlovských horách za cenu pro obě strany přijatelnou, jednak si též mohli brát zdarma méně hodnotné dříví na opravu svých stavení stejně jako suché dříví na palivo. Nesměli sice tak činit úplně svévolně, ale s vědomím buchlovských lesníků.

Panstvu a senoseč mohli poddaní provozovat v přilehlých částech buchlovských hor svobodně bez překážky ze strany buchlovského purkrabího a jeho lesníků. Podmínky, za nichž se pastva v buchlovských lesích mohla provozovat, se však čas od času měnily. A tyto změny měli tendenci vyvíjet se ke změnám v náš neprospěch (tj.v neprospěch poddaných velehradského kláštera).

Tak například dozvěděl jsem se, že v roce 1504 poddaní Babičtí spolu s Traplickými směli sice pást dobytek v buchlovských horách na základě dohody uzavřené se zástavním pánem Buchlova Bohušem Kostkou od velikonoc po celé léto, měli však ale zakázáno brát se sebou psy. Navíc nepásly už zadarmo, jak to ustanovovala privilegia markraběte Karla. Klášterní poddaní měli ročně za to dávat na Buchlov 74 grošů.

Jeho nástupce Václav Šturm pojal do smlouvy, zprostředkované mezi ním a klášterem Václavem z Ludanic též otázku “krevního soudu” a robot. Protože jako protistrana vystupoval při tom velehradský opat Krištof, spadá tato smlouva do let 1511 – 1519. V této smlouvě se již setkáváme s tezí, že roboty jsou protislužbou za oprávnění velehradských poddaných brát si na opravu svých stavení méně hodnotné dříví. Platnost této dohody se výslovně vztahovala nejen nejenom na Babice, ale také na Jalubí, Traplice, Boršice, Zlechov a Tupesy. Na pastevních možnostech se kromě koní a skotu podíleli také ovce a vepři.

Naše situace se ještě více zhoršila po roce 1547, když velehradské panství velehradského kláštera bylo zastaveno Pavlovi ze Žerotína, držiteli Napajedel, který se rozhodl omezit svobody velehradského kláštera (a jeho poddaných) a odpojit od Buchlova onen severovýchodní cíp jeho lesů Rovnou a Bukáčovou a připojit jej k napajedelské tvrzi, která po odprodeji Buchlova Janu Ždánskému ze Zástřizl se od roku 1544 stala střediskem místní žerotínské větve. Důsledky toho pocítili velehradští poddaná brzy po tom, když na jaře roků 1550 vyšel Pavel se svými bratry Janem a Václavem ze zástavního držení velehradských statků ve které se uvázal před třemi roky.

Moji dávní předkové (tj.Babičáci v polovině 16.století) měli na Pavla Žerotína špatné vzpomínky. Z roku 1548 se zachovala petice, v níž si robotní ponížení a poddaní lidé ze vsi Babic stěžují císaři Ferdinandovi I. na nespravedlivý postup Pavla ze Žerotína, který po nich požadoval nový obilní desátek, kterého ani oni a ani předkové jejich svým předešlým pánům nedávali. Z těchto sporů z let 1547 – 1552 se vynořují jména babických poddaných, a sice Václav Duda, Martin Machač, Jiřík Mazuch, Jiřík Vávrů.

O konflikty s napajedelskou vrchností nebyla nouze, protože v polesí, připojeném k Napajedlům pásly mimo Traplické a Jalubské také poddaní z Huštěnovic a Babic. Slyšíme o nich počátkem osmdesátých let 16.století, kdy pánem v Napajedlích byl Pavlův syn Jan Jetřich ze Žerotína a po něm nový majitel Zdeněk z Wartenberga, kterého v roce 1582 pohnal k soudu (tj.žaloval) velehradský opat Bílský, že 5.února 1582 rozkázal vzíti Filipu Pánkovi a Janu Dunátovi ze vsi Babic koně v místech “Na travním díle”, když se z jeho poručení vypravili do Hříběcích hor pro dříví k stavení a opravě kláštera.

Značná hospodářská závislost velehradských vesnic na Buchlovu byla také dovršena výsadním jeho postavením po stránce právní.

Do té doby perkrabí buchlovských lesů podle starých zvyklostí vykonával soudní pravomoc nad přestupky spáchanými v jejich lesích, zaměřených zejména k ujmě zeměpanského honebního regálu.

Tato soudní pravomoc ještě vzrostla, když buchlovským purkrabím byla svěřena pravomoc provinciálů nově zřízených za Přemysla Otakara II.

V důsledku toho se na Buchlově ustavuje zvláštní zemské právo, respektive “landrecht” ve funkci hrdelního práva, oprávněného trestat na životě všechny zločiny spáchané krádežemi, loupežemi, vraždou, žhářstvím a cizoložstvím.

Protože přísedícími tohoto soudu byli lovčí, říkalo se mu také “soud lovčí”.

Ale lovčí soudní řád pro Buchlov není původním zřízením lovčím, nýbrž zřízením, jak bylo vysazeno a vyvinulo se v 13.století, když pravomoc buchlovského purkrabího byla rozšířena o pravomoc landrichtera.

Značná hospodářská závislost velehradského kláštera a jeho poddaných na buchlovských lesích měla za následek, že nakonec fakticky zatlačila do pozadí též oprávnění kláštera k vyššímu a hrdelnímu soudnictví na svých statcích. Nakonec se jeho výkonu klášter úplně vzdal a ponechal si pouze přítomnost svého úředníka při zasedání lovčího buchlovského soudu plus také účastí představených několika svých přilehlých vesnic, a to zejména Tupes, Zlechova a Boršic, které byli nejvíce zainteresovány na buchlovské lesní pastvě. K nim pak přistoupili později rovněž zástupcové Polešovic a samotných Buchlovic, které až do počátku 16.století k Buchlovu ještě vůbec nepatřily.

Zasedání buchlovského lovčího soudu byli už v první polovině 16.století přítomni též zástupci města Hradiště, které Buchlovským k výkonu “hrdelního trestu” zapůjčovalo svého městského kata.

O příslušnosti velehradských vesnic k buchlovskému “hrdelnímu právu” rozhodla také ta skutečnost, že velehradské statky byly považovány zásadně za součást “královské komory”. Nejinak to bylo rovněž u lenních a stolních statků biskupských. Výjimkou byl pouze Spytihněv s Topolnou, protože i v samotné Spytihněvi byla zvláštní lovčí organizace, která svým původem sahá až do doby, kdy tu ještě existoval zeměpanský hrad. O tom, že Spytihněv nenáležela k buchlovskému “hrdelnímu právu”, se dozvídáme výslovně v roce 1495. Lovčí organizace je zde doložena v roce 1551, kdy se uvádí ve Spytihněvi Martin Lovčí a o němž je zmínka ještě v roce 1562.

Lovčí organizace se udržela také v Lubné. Zdejší existence lovčích je v souvislosti s Buchlovem, protože Lubná a Kostelany byly podobně jako část Kudlovic a Sušice, příslušenstvím Buchlova do roku 1544, kdy Lubná i s okolními lesy, s Kudlovicemi a Sušicemi se dostaly k Napajedlům, Spytihněv a Topolná až roku 1582.

Obstarávání “hrdelního soudnictví” na poměrně rozsáhlém prostoru kolem Buchlova stalo se postupně tíživou povinností buchlovských zástavních a později alodních pánů. Činili si proto nároky na peněžní úplatu ve formě “krevního platu”, na pokuty a majetek odsouzeného. Vesnice, které patřily ke krevnímu soudu buchlovskému, se zvaly “krevní grunty”.

Vesnice Huštěnovice nenáležely k buchlovským “krevním gruntům”, právně totiž patřily pod trestní pravomoc hradišťského rychtáře.

Vesnice Huštěnovice měla mezi poddanskými vesnicemi velehradského kláštera zvláštní postavení, protože v roce 1383 byl Janek z Huštěnovic komořím olomouckého biskupa. Z tohoto důvodu také představitelé velehradského kláštera titulovali obyvatele Huštěnovic jako “sousedé nám zvlášť milí”.

Vesnice Babice se dostala k buchlovskému “krevnímu soudu” pouze jednou. Bylo to kvůli zločinu smilstva, kterého se dopustil Jiřík Vašiců a Kača z Babic. K soudu na Buchlově v této věci došlo dne 4.listopadu 1637 – oba smilnící byli ale na svou dobu relativně mírně “metlami trestáni a z krevních gruntů vypovězeni”.

Po zrušení lovčího soudu na Buchlově v roce 1751 byly Babice jako i všechny ostatní klášterní vesnice ve “věcech hrdelních” přikázány k soudu hradišťského magistrátu.

Buchlovští měli rovněž výsostná oprávnění ve věcech honitby. Zjistil jsem v archivu, že buchlovští páni tato svá práva realizovali tak, že provozovali čas od času honitbu na “krevních gruntech” a tedy kromě jiných vesnic také i v Babicích. V polovině 16.století tedy všichni, kdo chtěli třeba uskutečnit lov divokých holubů sítěmi na západ od cesty Hradiště – Bzenec, museli se napřed ohlásit na Buchlově a zde se také dohodnout s purkrabím anebo jeho lovčími o “výši platu”.

Vyjma “hrdelního soudnictví” které patřilo do kompetence lovčího soudu na Buchlově, jinak ale každá obec velehradského kláštera měla i právo i soudit, a ani Babice nebyli žádnou výjimkou. A týkalo se to jinak všech právních kaus civilního ale i trestního soudnictví.

Pokud jde o soudnictví ve věcech trestních, obžalovaný musel po vznesení obvinění stát u pranýře, výjimečně byl i sevřen v pranýři. Pranýř stával na veřejnosti dostupném místě. Z pramenů nelze spolehlivě zjistit, kde se pranýř v Babicích nacházel. Osobně se však domnívám, že se mohl nacházet v urbanistickém centru současných Babic, a to buď v oblasti současné hospody u Jakuba či přilehlém okolí anebo někde v rozmezí trojúhelníků současných staveb: Obchodní dům Globus – Pošta – Kostel.

Soud byl tedy i ve vesnici Babice. V právně složitějších případech se Babice obraceli o právní radu, respektive – jak se tenkrát říkalo – o právní “naučení” k městskému právu do Hradiště. A v obzvláště složitých právních případech – když jej ani samo Hradiště nedovedlo rozsoudit – tak se jeho měšťané tázali práva brněnského.

Podle “Liber informationum et sententiarum” (v překladu: kniha informací a myšlenek) - obsahující “Naučení Brněnská Hradišťské radě dávaná od roku 1447 až do roku 1509” (plus s dodatky až do roku 1540) – dostaly se takto Babice skrze Hradiště k brněnskému právu celkem třikrát. A úpřimně řečeno, ani brněnské právo se v prvních dvou případech příliš nevyznamenalo (i když chápu, že jako právník z přelomu druhého a třetího tisíciletí bych možná neměl nijak soudit právníky z patnáctého století za jejich absurdní chyby a zmetky).

Nejprve v roce 1447 se jednalo o jednu kausu z oblasti trestního práva.

V roce 1447 totiž podezřelý z Babic bránil mečem “vražedníka” (tj.vraha), kterého syn poškozeného (tj.syn zavražděného) pronásledoval. A pokud jde o popis skutkového stavu – tohle vše se v roce 1447 odehrálo v Napajedlích. Hradiště tento případ postoupilo brněnskému právu se slovy: “A což sie nám od vás naučenie dá, v tom sie tak zachovati chceme”. A brněnské právo takto přisoudilo: “Na to vás naučujem, že ten z Babic rušitel míru a pokoje frejunkovského, kterýž v frejunku mečem a sudlicí bil ty, kteříž vraha ku právu chtěli připraviti, a svú příčinú přivedl, že vrah právu ušel, má býti mečem hlavy odpraven. A hospodář domu toho, do kteréhož vrah utekl, z kteréhož člověk z Babic vyskočiv, bil na lidi za vrahem přišlé a k tomu i sudlici z téhož domu dodali k bití, povinovat jest pokutu dáti čtyři sta groší pražských”.

Podle mého názoru se jedná o justiční zmetek. Otázkou zůstává jednak to zda-li podezřelý z Babic věděl, že se jedná o osobu podezřelou z vraždy a jednak to, zda-li jeho jednání bylo motivováno úmyslem umožnit tomuto vrahovi útěk. Nicméně i v případě eventuálně kladné odpovědi na obě tyto předběžné právní otázky pokud jde o “míru zavinění” podezřelého z Babic, odpovídá pouze za útěk osoby podezřelé z vraždy, nikoliv však ale za vraždu jako takovou na místo “skutečného vraha”. Pokuta čtyři sta grošů pražských jako trest hospodáři domu do “kterého vrah utekl a ze kterého člověk z Babic vyskočiv” je absolutně protiprávní, protože tento “hospodář domu” se nedopustil porušení žádné právní povinnosti, která by mu byla uložena zákonem. Právě tak nemůže trestněprávně a ani občanskoprávně odpovídat za jednání třetích osob.

Navíc z jiného aspektu třeba zdůraznit, že toto středověké právo zcela zjevně nezná presumpci neviny, když o člověku podezřelém ze spáchání vraždy mluví jako o “vrahovi” a to přímo “ipso facto” bez toho, aby mu byla jeho vina řádně prokázána před nezávislým a nestranným soudem. Nicméně pokud bychom zohlednili i tuto presumpci neviny (která byla v té době středověkému právu ještě zcela neznámá!) tak bych musel navíc konstatovat dokonce i to, že podezřelý z Babic se vůbec žádného protiprávního jednání nedopustil, protože jeho jednání bylo činěno v rámci nutné obrany pronásledovaného člověka a to bez ohledu na to, zda-li si byl vědom nebo nebyl vědom toho, že tato osoba je podezřelá ze spáchání vraždy.

V roce 1463 se zas jednalo – nezávisle na sobě – o dvě kausy z oblasti civilního práva (občanského práva).

Druhý případ byl z roku 1463, a se jednalo se zde o spor z kupní smlouvy mezi prodávajícím purkrechtu a kupujícím. Kontrahenti této kupní smlouvy se dohodli, že kupující zaplatí prodávajícímu za purkrecht hořskými (tj. z Kutné Hory) penězi. Kupující to ale odmítl a tak došlo ke sporu. Spor “vyhrál” kupující.

Pokud se oba kontrahenti dohodli, že kupující zaplatí prodávajícímu za purkrecht hořskými (tj.z Kutné Hory) penězi, mělo se tak i stát. Pokud se tak nestalo z toho důvodu, že kupující odmítl zaplatit kupní cenu v té měně v jaké zněla dohoda mezi prodávajícím a kupujícím, tak je zřejmé, že kupující se dopustil porušení svého smluvního závazku. Za těchto okolností tedy měl “vyhrát” prodávající a nikoliv kupující.

Třetí případ byl rovněž z roku 1463. Jednalo se o občansko-právní spor o vlastnické právo k nemovitosti, respektive k pozemku: “Píší nám fojt a konšelé z Babic tato slova: “jakož vás tajno nenie, a před vaší Milostí ty pře z obú stran sepsány byly, což sie Jiříka mlynáře Otrokovského a Jiříka, syna Petráňova, kterýž od téhož mlynáře obžalován jest, což sie kupě téj lúky dotýče, vaší Milostí prosíme za naučenie, má-li Jiřík, syn Petráňov, témž mlynáři o to odpovídati, poněvadž dle dvaceti let otec jeho ani on od žádného obžalován nebyl, ani jich kdo z toho vinil až do čau nynejšieho, či nic, abychom se uměli kterak zpraviti. Na to vašich Milosti prosíme za naučenie k rozdělení stran.” A odpověď brněnského práva byla takováto: “Jestliže Jiřík žalobník žaluje o lúku, tehdá jemu Jiřík obžalovaný nic povinovat nenie vedle práva.”

Pouze v tomto případě jako jediném z těchto tří případů poradilo brněnské právo správně. Či už jde o právní institut vydržení nemovité věci anebo právo reklamace vad koupené věci v případě kupní smlouvy, potažmo hmotněprávní promlčecí lhůty či prekludování práv, či eventuálně další věcná ale i obligační práva, která jsou spojena s vlastnictvím či držbou nemovité věci anebo i s jejich samotným prodejem či koupí, objektivně nejen podle dnešního práva, ale i podle civilního římského práva – které v daných soukromoprávních záležitostech bylo po celé období středověku zpravidla primárním pramenem práva – se uznává existence i jistých jak hmotněprávních, tak i procesněprávních lhůt a ať již to bereme podle kteréhokoliv z možných práv vhodných k jeho aplikaci v daném občanskoprávním vztahu, tak je zřejmé, že doba dvaceti let pokojné držby oprávněného držitele aniž by zde vznikl během této doby jakýkoliv spor ohledem dotyčné nemovitosti (louky) je příliš dlouhá lhůta na to, aby zde subjekt žalující proti subjektu žalovanému se z úspěchem ještě mohl domáhat po dvaceti letech jakýchkoliv práv.

V té době docházelo také i k obchodním sporům. A to dokonce i ke sporům mezi jednotlivými fyzickými i právnickými osobami, které jinak svým způsobem fakticky měli též postavení subjektů veřejného práva. Zajímavý je spor města Hradiště ohledem odbytu svého piva v Babicích a dalších vesnicích patřících velehradskému klášteru. Dlouho jsem váhal, zda-li o tom mám vůbec psát. Osobně jsem totiž absolutní abstinent, jakýkoliv alkohol nenávidím a nejraděj bych byl, kdyby se jakákoliv výroba všech alkoholických nápojů bezpodmínečně zakázala a tak i jakákoliv konzumace alkoholických nápojů byla nekompromisně zrušena. A to by se mělo týkat všech alkoholických nápojů a tedy i piva.

Nicméně chápu, že ač třeba bezprostřední předchůdce Ježíše Krista sv.Jan Křtitel byl kategoricky proti alkoholu tak jako jsem i já samotný, naopak samotný Pán Ježíš Kristus “pro tvrdost srdce lidu” se smířil s tím, že mnozí lidé mají rádi víno a pití vína lidem plně toleroval a nijak jim ho nikdy proto ani nezakazoval.

Tudíž i já – bez ohledu na to, co si já osobně myslím o konzumaci vína, piva či jiných alkoholických nápojů – chtě nechtě ač sice velice nerad, přesto však ale beru na vědomí, že většina lidí na rozdíl ode mě má tyto hnusné, odporné alkoholické nápoje ráda, a tudíž je k mojí osobní nelibosti i ráda konzumuje.

Proto jsem se nakonec rozhodl, že ač se jedná o pivo a tedy rovněž jeden prokletý alkoholický nápoj, přesto přece jen se v maximální možné stručnosti zmíním i o této právní kause:

Město Hradiště si činilo nárok, aby klášterní vesnice odebíralo pivo z jeho pivovaru: “aby od téhož města lidé pivo na šenk odjinud nežli z města Hradiště bráti a kupovati nesměli”. Roku 1547 město podalo žalobu na zástavní pány klášterních statků Pavla ze Žerotína se svými bratry, že na Velehradě vaří pivo a odtud ven šenkují. Spor trval delší dobu (asi jako je tomu u soudů i dnes!!) a v roce 1565 byli poddaní velehradského kláštera vyslýcháni purkmistrem a radou města Ostrohu ohledem dodávání piva do klášterních vesnic. Jako svědkové byli tenkrát vyslechnuti i dva lidé z Babic, a to konkrétně Jura Bílek a Vašek Marků, kteří po složení přísahy vypověděli, že mají svobodu bráti pivo odkud chtějí: “o tom žádné vědomosti nemáme, že by nás k tomu opat nebo kněz nutil, aby od něho z Velehradu pivo na šenk jsme brali a nám nebrání, aby z Hradiště jsme pivo brali, než to povídáme, že piva z Hradiště neberem, že je velice zlé, tak že ho odbývati nemůžem, protože nám zkyselí velmi brzo”.

Na závěr třeba též konstatovat, že později i Traplice podle smlouvy z roku 1577 měli brát pivo z Hradiště, avšak trapličtí poddaní měli s tímto nekvalitním pivem fakticky stejně špatné zkušenosti jako již předtím měli i poddaní babičtí. A tato neschopnost města Hradiště uspokojit poptávku po pivě v sousedních vesnicích vedla nakonec k tomu, že jak Traplice, tak i Kostelany a Huštěnovice braly pivo z Velehradu.

Za válek husitských a českouherských v době větší hospodářské nejistoty následkem inflace peněz se fakticky cena naturálií zvýšila o zhruba 250 %. Pak se hospodářské poměry vcelku uklidnili natolik, že se zas začal projevovat dokonce nedostatek půdy pro zdejší obyvatelstvo.

Na čele každé vesnice stál fojt, který zprostředkovával spojení mezi vrchností a poddanými a kontroloval plnění povinností poddaných, Ve středověku stál na čele každé vesnice fojt a později funkci fojta nahradila funkce purkmistra a par funkci purkmistra nahradila funkce rychtáře, a poté, co byl dne 17.března 1849 vyhlášen “obecní zákon”, tak funkci rychtáře nahradila funkce starosty. V roce 1944 na základě dekretu prezidenta republiky Československé funkci starosty nahradila funkce předsedy národního výboru, což bylo postupně uvedeno do praxe v letech 1944 – 1945 tak jak právě probíhalo osvobozování Československa od fašistické poroby. A nakonec v roce 1990 byl schválen zákon o obcích č.367/1990 Sb., který funkci předsedy národního výboru opět nahradil funkcí starostou (a úplně stejně je tomu tak i podle současného platného zákona o obcích č.128/2000 Sb.).

V roce 1510 byl fojtem v Babicích nějaký Jakub a konšely (radními) jakýsi Martin a Mikuláš. V roce 1516 stál v čele obce Babice fojt Jiřík Petráň a konšel Mach, kteří taky v zastoupení obce odvedli do Olomouce daň 14,5 zl.

Pokud jde o bonitu půdy, v Babicích je půda první třídy a poddaní z ostatních poddanských vesnic velehradského kláštera měli proto veliký zájem o získání nějaké poddanské usedlosti právě v Babicích. To jsou také hlavní příčiny, proč právě v Babicích se počet obyvatelstva permanentně zvyšoval. Dnes totiž má obec Babice téměř dva tisíce obyvatele a tedy patří mezi relativně středně veliké obce.

V období fojta Jiříka Petráně žilo v Babicích 28 rodin. Pokud jde o alespoň přibližné srovnání s některými dalšími obcemi lze konstatovat, že například v Mistřicích (což byla vesnice nadána přízní velehradského kláštera) v téže době žilo 41 rodin, ve Spytihněvi 32 rodin, v Jalubí 36 rodin, v Bílovicích 28 rodin, v Huštěnovicích 26 rodin, v Topolné 23 rodin, v Kněžpoli 20 rodin, v Mařaticích 16 rodin, v Traplicích 16 rodin, v Jarošově 14 rodin atd.

Jinak celé 16.století v Babicích proběhl v relativním klidu a bez většího množství válek, pohrom a neštěstí. Výjimkou však byli rok 1546 a poté rok 1595, respektive pak dále i počátek 17.století, zejména rok 1605.

V roce 1546 přiletěli žravé kobylky – sarančata stěhovavá – jak o tom napsal doktor medicíny J.F.Corvinus v “Annales Gradistienses” tuto zprávu: “Letha 1546 v sobotu před památkou sv.Petra v okovách veliké množství kobylek prve nevídaných na noc přiletělo a před městem Hradištěm na vinohradích a ovsech se usadily, škodu znamenitou na lukách a na ovsech učinily, v neděli druhého dne až dopoledne ležely; množství lidu obojího pohlaví z města vyšlo a rozličným zvoněním je sháněli.”

Koncem 16.století zase válečný vpád a sice v roce 1595 Kozáci, Poláci, Uhři, a Tataři dne 4.dubna přitáhli do Starého Města, která vypálili, shořela i mnohá cenná stará registra a i “některé mory se sběhly”.

Pak už válečné hrůzy neustávaly. V roce 1605 Bočkajovci poplenili celý levý břeh Moravy od Olšavy k Napajedlům; citelně na tento vpád doplatila zejména Derfle (Sady), kde byli povražděni všichni lidé, kteří se právě zúčastnili bohoslužeb v katolickém kostele. Podle archivních pramenů v lamentaci jistý neznámý člověk napsal: “…žalostivý pláč a toužebné naříkání země Moravské na mnohé ohavnosti a rozličné těžkosti a trápení její, v němž se vypravuje, co se stalo léta 1605 k budoucí výstraze…kdo by se k poželení nepohnul, musil by srdce kamenného a zatvrdlého býti”.

Bitva na Bílé hoře, ke které došlo dne 8.11.1620 jak víme přinesla porážku nepřátel Ježíše Krista, katolické církve a katolického císaře Ferdinanda II. Bezprostředně v pobělohorské době pak ti, kteří podporovali protestantské vzbouřence byli spravedlivě potrestáni a jejich majetek byl zabavován státem. V Babicích byl takto majetkově perzekvován majitel dvora jistý Wosypal, který “pomáhal rebélii a z ní se těšil”, jak je v dané souvislosti napsáno v seznamu pořízeném v roce 1622 kardinálem Ditrichštejnem.

Když mluvím o spravedlivém potrestání “nepřátel Ježíše Krista..” myslím to ovšemže v obecně metafyzicko-teologické a morální podobě v tom smyslu, že se domnívám, že ti, kteří se vzbouřili vůči katolické církvi a chtěli ji fakticky zničit si zasloužili, aby byli za to nějak potrestání. Tím ovšemže netvrdím, že jejich proces byl úplně spravedlivý v těch dimenzích spravedlivosti jak to chápe současné právo na spravedlivý proces v dnešní době a jak to chápu i já. A ani nelze ospravedlnit v té době na obou stranách běžně používaného takzvaného trestu smrti se kterým ze zásadních důvodů humanitních, morálních i náboženských zásadně osobně nikdy nesouhlasím (a nesouhlasím s ním ani nyní bez ohledu na to, která strana ho kdy použila).

Třicetiletá válka přinesla veliké utrpení obyčejných lidí ve všech zemích ve kterých probíhali válečné operace či které se na válce jinak podíleli. A tak tato třicetileté válka byla obrovskou tragédií miliónů Evropanů bez ohledu na jejich národnost či náboženskou příslušnost.

Současná interpretace třicetileté války ze strany režimu současného i předešlého je však proti katolíkům velice tendenční a nespravedlivá a nevylučuji proto, že na těchto webových stránkách se někdy budu alespoň ve stručnosti zabývat pravdivým a objektivním popsáním historických událostí třicetileté války. Já osobně sice nepopírám, že na prvním místě v mém životě je víra v Ježíše Krista, což je nejcennější poklad, který mám. A tudíž ani nepopírám, že na prvním místě jsem katolík a až poté na druhém místě jsem Čechoslovák (nebo chcete-li Čech, jste-li “Češi”, potažmo třeba chcete-li jsem možná i Slovák, jste-li “Slováci”). Zde však se ale domnívám, že výsledek třicetileté války byl přínosem nejen pro nás jako katolíky, ale i pro nás jako Čechy, jako pro příslušníky českého národa mluvícími česky!!

Případné vítězství protestantů třicetileté válce by totiž přineslo jednotnou protestantskou veleříši jejichž součástí by byli nejen veškeré německy mluvící země, ale i celé Rakousko a také všechny země Koruny České což by pak vedlo k totální germanisaci i všech Čechů a zániku naší líbezné češtiny! Pak by dnešní České republika buď vůbec ani neexistovala, anebo by byla sedmnáctou spolkovou zemí Spolkové republiky Německa, a to takovou zemí, kde by obyvatelstvo mluvilo úplně stejným jazykem jako mluví obyvatelstvo ve všech ostatních spolkových zemích tohoto našeho osmdesátimilionového souseda!. Ovšemže ke germanizaci sice došlo později i tak jako tak, nicméně rakouských němců bylo příliš málo na to, aby byli schopni vlastními slabými silami úspěšně spolknout a asimilovat Čechy a ostatní Slovany Rakouské říše. Chápete to??

Ještě se rány z bělohorské bitky a jejich následky v podobě přechodného politického a ekonomického rozvratu v celém království ani nestihly zacelit, a již naplno vypukla třicetiletá válka. V tyto nepokojné časy byl v roce 1631 vypálen Spytihněv. Ba dokonce agrese švédských protestantských vojsk probíhala i na samotném našem území patřícímu našemu velehradskému klášteru.

Podle hradišťské matriky švédská vojska v roce 1645 vypálili Staré Město a dobytek byl odvlečen. Podobně i Kudlovice a Sušice. Rovněž mnoho obyvatel, a to i civilních obyvatel bylo Švédy buď zabito anebo odvlečeno do zajetí.

To vše mělo nepříznivý vliv jak na hospodářské poměry velehradského kláštera, tak i na hospodářské poměry samotných poddaných velehradského kláštera.

Podle archivních materiálů, již v roce 1636 opat Jan Greifenfels oznamuje:”kterak pro tyto nepokojné časy válečné na chudém státečku našem všechny vesnice napořad k zkažení a záhubě přišli, vinohrady docela zpustly.

A přestože nedocházelo a vzhledem k situaci ani nemohla být tato situace nijak nepravena, opat Jan Greifenfels oznámil, že propůjčí dědičně (emphyteusis) pod desátkem pusté vinohrady každému, kdo by se jich chtěl ujmout. A dával lhůtu do tří let.

A ještě se náš kraj z předešlých pohrom ani nevzpamatoval a přišel vpád turkotatarský v roce 1663. Tento agresor plenil prakticky na téměř celém levém Pomoraví zhruba od Kunovic až po Napajedla. Mnoho poddaných bylo odvlečeno do tureckého zajetí. Zanikla Nová Ves na Vrchovici mezi Spytihněví a Halenkovicemi. Mnoho peněz bylo vydáno na obranu krajiny proti Turkům, kteří byli postrachem i babických poddaných. Nepřátelé podpálili dokonce i samotný velehradský klášter.

Velehradský klášter se ale začal obnovovat a ještě v roce 1682 napsal úředník tohoto kláštera Bartůšek: “že úbozí poddaní s vožením potřeb k spálenému klášteru dosti co činiti mají.

Velehradští cisterciáci si byli vědomy, že podmínkou prosperity klášterního podnikání je zvýšení výnosů ekonomiky vlastního panství a to ve formě kapitálu. Proto i v Babicích rozhojnili své kapitálové příjmy tak, že v roce 1660 se koupil mlýn o dvou složeních, postavil se dvůr a toto vše se vzápětí pronajalo, a to za relativně vysoký poplatek, a sice za 104 zl., šenk byl v Babicích již od roku 1650 a v první čtvrtině přibyla v Babicích i cihelna.

Poddaní nacházeli živobytí v půdě. Babičtí hospodáři byli velice snaživí lidé a proto hledali nové zdroje výživy i mimo babický katastr.

Nicméně třicetiletá válka se neblaze dotkla i babických poddaných a od roku 1620 z objektivních příčin neodváděli napajedelské vrchnosti ročního platu z  opánek, takže v roce 1653 dlužili již 77 zl. Kopánky a Dlouhý drželi babičtí poddaní ještě v roce 1707, jak vím z archivních pramenů, respektive ze stížností obce kudlovské a sušické. Všichni sousedé těchto obcí podali žádost ve formě stížnosti Františkovi Vilémovi z Rotálu, aby jim dal v užívání za roční činži pole Kopánky a Dlouhý, kterého dosud užívají cizí poddaní babičtí. Tuto svoji žádost odůvodňovali tím, že jsou již po léta a zvláště v této dlouholeté válce s nepřáteli a kuruckými vpády prý obtíženi mnohými a nebývalými dávkami a že jinak údajně již nestačí k plnění povinných císařských daní a hraběcích dědičných nájmů.

I v období pobělohorském pokračovali různé spory klášterních vesnic s napajedelskou vrchností. Také i služebnosti městu Hradišti. Služebnosti klášterních vesnic v přilehlém severovýchodním cípu buchlovských lesů, které byli odděleny enklávou lesů velehradského kláštera, přibližně ohraničených hned při samém jeho vzniku pomezím mezi horou Skalou a Královým stolem, k němuž vedla od Velehradu Klášterní cesta a pak také samotnou říčkou Peškou (koncem 17.století se zvala Jankovický potok) od svého spojení s Kobylím žlebem. Když se situace změnila a když polesí bylo připojeno k Napajedlům, o konflikty s napajedelskou vrchností nebyla nouze. Přímo dramaticky vyvrcholily, když napajedla byly majetkem zištného Jana z Rotálu, který se rozhodl omezit nebo jinak znehodnotit všechny výhody, které obyvatelé klášterních vesnic užívaly v prostoru Rovná a Bukáčová. V roce 1638 byl však donucen ponechat klášterní poddané při jejich právu pastvy a spokojit se s naturálním platem, který pro Traplice byl vyměřen ve výši 50 měřic a u Jalubí 30 měřic ovsa. O Babicích ale není takových údajů.

Byly to neklidné a přímo bouřlivé poměry. Nemohlo být pomalu řeči o tom, že klášterní poddaní by mohli ve větší míře těžit dříví, protože Jan z Rotálu jim to zakazoval a dával zajímat jejich povozy i s koňmi. Takové spory končívaly i násilím.

Jan z Rotálu sáhl také i k jinému, doposud zde neobvyklému prostředku boje proti klášteru a klášterním poddaným. Aby “cizopanským” lidem fakticky znemožnil přilepšovat si kučováním luk a kopanin, rozhodl se kolonizovat celý blízký okruh svých lesů. Založil zde valašské vesnice Alinkovice (jméno podle jeho manželky Aliny Bruntálské) v letech 1626 – 1643, Jankovice, původně Janíkovice (jméno podle zakladatele) roku 1648 a Košíky 1632 – 1658 (jméno podle Košíkovského dvoru Rovné, uváděném už na počátku 16.století). Novým osadníkům dával Jan z Rotálu dovolení, že si může každý ke svému gruntu, který si postaví, vyklučovati tak mnoho rolí a luk, jak Alenkovští (podsedky o 7 měřicích, malé podsedky o 3 a půl měřici). Do 7 let jim poskytoval také osvobození jak od císařské kontribuce v zemi, tak také od všelijakých poplatků, daní a platů. Podle Děkanské matriky z roku 1644 halenkovští volali cizí predikanty, nekřtili děti a pohřbívali v lesích.

Jankovice byly založeny zcela, Košíky jen částečně na území velehradských Svobod. S tím ovšem nesouhlasili ve svých vydržených právech postižení Trapličtí poddaní. Za života Jana z Rotálu nebylo proto šarvátkám konce. A pokračovalo to i po smrti Jana z Rotálu, kdy se dědici napajedelského panství stali jeho synové Jan Kryštof a Július Vilém z Rotálu. Nepomohl ani nález brněnského královského soudu, podle něhož Napajedelští museli připustit bezplatnou pastvu, omezenou však jen pro dosavadní stavy dobytka v Traplicích a Jalubí.

Jestliže dříve Trapličtí spolu Jalubskými poddanými se sráželi ve svých zájmech s panskými napajedelskými zaměstnanci, nyní přichází do otevřených konfliktů s poddanými nové založených valašských vesnic, které někdy končili i těžkým zraněním anebo i smrtí. Přitom srážky mezi znesvářenými poddanými obou táborů se neomezovaly jen na území Svobod, ale se rozšířili i do prostorů nacházejících se mimo ně. Košíkovským tak bylo bráněno ve volném přístupu na hradišťské trhy. Na oplátku jim zase tito poddaní zase stěžovali návštěvu trhů v Kroměříži, na něž se sebou klášterní poddaní odváželi ovoce – zejména broskve a oskeruše. Příjem z ovoce snažili se poddaní z košíků klášterním poddaným podťat tím, že činili nájezdy do vinic a sadů v Traplicích a někdy i do dalších vesnic velehradského kláštera. Poddaní z Košíků při těchto nájezdech káceli ovocné stromy, jejichž dřevo se jim hodilo na výrobu domácího nářadí, hlavně necek. O dramatické okamžiky nebyla nouze.

Za opakované vpád do svých sadů a vinic se “ozbrojení” Trapličtí, Jalubčtí, Huštěnovští a Babičtí poddaní (ozbrojeni především různými holemi) odplatily poddaným z Košíků jednotně zorganizovaným vpádem do Košík, ke kterému došlo dne 13.prosince 1693, kdy tuto vesnici vydrancovali a pobořili tam i vápennou pec.

Ovšemže jak znám lidi a to zejména lidi nevzdělané, domnívám se, že je dosti pravděpodobné, že koncem sedmnáctého století klášterní poddaní patrně asi neměli příliš veliké pochopení pro úplně přesné dodržování soudem stanovených časových lhůt pro pastvu dobytka, nemluvě již o tom, že v době rozvinutého feudalismu a tedy již relativně výrazně intenzivnějšího hospodaření na pozemcích než tomu bylo v období ranného fudalismu, se právo pastvy v cizopanských lesích zřejmě čím dále tím více stávalo neúnosným břemenem pro každého feudálního vlastníka na jehož pozemcích měli právo pást svůj dobytek nějací cizí poddaní v důsledku čeho to vedlo nejen k růstu napětí, ale také byl velehradský klášter pod značným tlakem ze strany sousedních feudálních vlastníků, aby se tohoto práva zřekl.

A nakonec velehradský klášter za vedení smířlivého opata Nezorina se smlouvou sjednanou dne 24.října 1701 u historického Králova stolu se jménem svých poddaných zřekl všech svobod v napajedelských lesích a do budoucna se uspokojil pouze s nově provedeným a přesněji vymezeným hranic na velehradsko-napajedelském úseku obou panství a přiznáním práva lámat v Rovné pro sebe vápenec do čtyř svých pecí.

Velice zajímavým je historicky první babický katastr. Jak vypadal tento samotný první babický katastr nám pomůže objasnit “Lánský rejstřík Babic”.

Podle majetkové diferenciace poddaných vykazoval v roce 1656 celkem šest “láníků”, čtrnáct “pololáníků” a osm “zahradníků”.

Půda byla měřena na “měřice”, která měla osm osmin. Dvě osminy dávali čtvrť, podle nichž se ještě dlouho v Babicích měřilo. Staří hospodáři říkávali, že mají tam a tam na př. ale pod čtvrt řepy.

Láník měl přiděleno do svého dědičného nájmu 26 měřic polností I.třídy plus 26 měřic polností II.třídy.

Pololáník měl přiděleno do svého dědičného nájmu 10 měřic a 4 osminy polností I.třídy plus 10 měřic a 4 osminy polností II.třídy.

Zahradník měl přiděleno do svého dědičného nájmu 2 měřice a 4 osminy polností I.třídy plus 2 měřice a 4 osminy polností II.třídy.

V roce 1656 jak jsem se jíž zmínil vesnice Babice měla šest “láníků”. Bylo to těchto šest “láníků” (seřazeni podle abecedy): 1.)Jan Haška; 2.)Jiřík Lahola; 3.)Jiřík Láník; 4.)Daniel Pučalka; 5.)Jiřík Svoboda; 6.)Václav Švec.

V roce 1656 jak jsem se jíž zmínil vesnice Babice měla čtrnáct “pololáníků”. Bylo to těchto čtrnáct “pololáníků” (seřazeni podle abecedy): 1.)Jan Bartašek; 2.)Jan Bartošek; 3.)Jiřík Bazalík; 4.)Jan Donátík; 5.)Vávra Lavenků; 6.)Jan Nespol; 7.)Matouš Ondržálek; 8.)Jan Pospíšil 9.)Martin Rozumů; 10.)Jakub Rozsypálek; 11.)Janek Slezák; 12.)Jiřík Slyšek; 13.)Martin Svoboda; 14.)Staněk Větr.

V roce 1656 jak jsem se jíž zmínil vesnice Babice měla osm “zahradníků”. Bylo to těchto osm “zahradníků” (seřazeni podle abecedy): 1.)Martin Bazalíků; 2.)Václav Donatek; 3.)Jiří Miskyřů; 4.)Havel Navrátil; 5.)Jan Olejný; 6.)Martin Paška; 7.)Jiří Pospíšil; 8.)Jan Slezák.

Z lánského rejstříku jsem zjistil, že fluktuace babických poddaných (tj.poddaných v postavení láníků, pololáníků a zahradníků) byla velice obrovská.

Jen v průběhu let 1656 – 1669 z 28 poddanských usedlostí v Babicích - tj.6.láníků plus 14.pololáníků plus 8.zahradníků = 28 poddanských usedlostí v Babicích - totiž pouze v pouhých devíti případech (z 28!!) nevyměnilo rodiny svých dědičných držitelů v rozmezí těchto třinácti let 1656 - 1669!!

A pokud jde o období posledních 350-ti let, respektive od roku 1656 až do právě uplynulého roku 2006, tak lze konstatovat že z těchto 28 poddanských rodin pouze jedna jediná má své potomky žijící v obci Babice dokonce i dnes po uplynutí dotyčných 350 let od roku 1656! Přitom podle archivních pramenů je rod Lahola coby láník v Babicích vzpomínán již dokonce v roce 1645!!

V roce 1645 je zmiňován rod Laholů jak ve vesnici Babice, tak i ve vesnici Mistřice.

Jinými slovy z původních 28 rodin žijících v obci Babice v roce 1656, dnes v obci Babice žijí již pouze potomci láníka Jiříka Laholy a rod “Lahola” je tudíž nejstarší dosud žijící rod v obci Babice!!

Pro objektivitu je však ale třeba říci následovné:

Babice které měli v roce 1656 celkem 28 poddanských rodin, měli ke dni svatého Václava roku 1656 ( tj.ke dni 28.9.1656) přesně 189 obyvatel. Dnes má obec Babice tedy zhruba desetinásobek počtu obyvatel oproti počtu obyvatel z roku 1656. A na místo 28 poddanských usedlostí v roce 1656 má dnes obec Babice zhruba 600 čísel popisných. A pokud jde o moji maličkost osobně, rozhodně ani zdaleka nejsem jediným potomkem láníka Jiříka Laholy, který žije dnes v Babicích.

Ba dokonce ohlédnu-li se do minulosti, tak musím popravdě přiznat, že já osobně jsem převážnou většinu svého života žil úplně jinde (tj.v Bratislavě, Brně a Praze) než v Babicích, a tedy jsou to spíše tito ostatní “Laholové” žijící v obci Babice (nota bene – kterých osobně často ani jen osobně neznám a oni možná zas vůbec neznají mně!!), kteří jako rovněž potomci láníka Jiříka Laholy z roku 1656 se v mnohem větší míře jako já mohou dovolávat rodové kontinuity tohoto svého předka, protože tito ostatní “Laholové” zde žili i v průběhu oněch posledních desetiletí druhého tisíciletí během něhož jsem já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola žil zcela evidentně mimo obec Babice.

A ani jiné skutečnosti dnešní současnosti nejsou evidentně ničím, čím by se dalo v současnosti chlubit. V minulosti sice to ano, lánící zcela přirozeně byli nejbohatší vrstvou poddaných velehradského kláštera. Ba co víc láník Jiřík Lahola byl intelektuální elitou dokonce i mezi samotnými láníky. Jiřík Lahola totiž uměl číst, psát a počítat, což v té době nebylo mezi láníky a tím méně mezi ostatními poddanými nebylo vůbec obvyklé. A gramotný nebyl pouze Jiřík Lahola, ale prakticky i všichni jeho potomci mužského pohlaví a v některých případech i potomci pohlaví ženského. Ovšemže Laholové ve svém průměru měli relativně mnohem méně potomků než ostatní rodiny. Z mnohých Laholů se stávali kněží a řeholníci kteří žádné děti neměli. Mnozí navíc Babice opustili a někteří odešli i na misie do zámoří. Dokonce ještě i dnes, když si člověk do kteréhokoliv internetového vyhledávače zadá vyhledávat heslo “Lahola” s překvapením zjistí, že mezi Laholy různých národností a státních příslušností a žijícími na různých kontinentech naší zeměkoule je až neuvěřitelně obrovské množství různých kněží, řeholníků a jiných aktivních křesťanských laiků. Všechno tohle je ale minulost anebo dědictví minulosti!!

Co však ale dnešní současnost? Příjmení Lahola je velice zřídkavé. A Laholové, přinejmenším ti co doposud žijí ještě v Babicích patří zpravidla mezi majetkově nejchudší obyvatele obce Babice, byť i třeba někteří z Laholů, zejména pak těch co žijí v zahraničí patří mezi kněze, vědce či jinou vysokoškolsky vzdělanou inteligenci. Pokud jde o samotné Babice, jediným vysokoškolsky vzdělaným Laholou z této vesnice je pak pouze JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. A i navzdory tomu, že i on je potomek láníka Jiříka Laholy a tedy relativně značně bohatého poddaného velehradského kláštera, navzdory tomu rovněž JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola patří mezi majetkově nejchudší obyvatele v Babicích.

Dnes jsou nejčetněji se vyskytující příjmení ve vesnicích Zlínského kraje, které v minulosti byli vlastnictvím velehradského cisterciáckého kláštera, taková příjmení jako například Chybík, Bičaník, Biček, Maňásek, Mahdalek, Rozumek, Hanáček, Korvas, Polášek, Janeček, Rožek, Chlacholík, Řezníček atd. Nicméně v roce 1656 ještě žádné z těchto příjmení se mezi obyvateli žijícími ve vesnicích patřících velehradskému klášteru ještě vůbec ani jen nikde nevyskytlo!!

Pokud jde o dnes se vyskytující příjmení na celém teritoriu dnešního Zlínského kraje, lze konstatovat, že z těchto příjmeních se až v roce 1680 mezi velehradskými poddanými objevují příjmení Chybík a Bičaník, až v roce 1690 se objevuje mezi velehradskými poddanými příjmení Mahdalek, až v roce 1691 se objevuje mezi velehradskými poddanými příjmení Chlacholík, až v roce 1692 se mezi velehradskými poddanými objevuje příjmení Rozumek, až v roce 1693 se mezi velehradskými poddanými objevují příjmení Korvas a Polášek a až v roce 1699 se mezi velehradskými poddanými objevilo příjmení Janeček.

U některých poddaných i vím odkud přišli. Tak například rod Řezníčků sem přišel z Domanína v roce 1691. Některá příjmení se navíc ještě dále “vyvíjela” v důsledku komolení jejich jmen v matrikách. Tak například v roce 1669 na místo pololáníka Jana Pospíšila se na této poddanské usedlosti objevil pololáník Jan Zevala. V důsledku germanizačního útisku pod vlivem němčiny jeho jméno četly nesprávně jako “Cefala”. Následně pak i jeho jméno v písemné podobě zkomolili jako “Cevala”, později jako “Cevela” a úplně nakonec “Čevela”. Dnes je příjmení Čevela nejčetněji se vyskytujícím příjmením v Babicích. Nebo například v roce 1683 se mezi velehradskými poddanými objevil jakýsi Václav (jako příjmení!), od kterého se postupně vyvinulo Vicko a pak ještě dále od jedné větve rodu Vicko se vyvinulo příjmení Biček. Podobně též v roce 1689 přišel odněkud zřejmě z německy mluvících Rakous německo-židovský obchodník Mathias a usadil se ve vesnici Jalubí. Byl to ale bohatý obchodník, ne nějaký poddaný! Kromě toho navíc ve středověku ještě žádný “ekumenismus” neznali a vůči Židům měli v té době neodůvodněné předsudky. A Mathiase by klášter tedy nebyl ani jinak ochoten přijmout za poddaného již proto že byl Žid a tedy nikoliv křesťan - katolík. Pro negramotné místní české obyvatelstvo v Jalubí bylo jeho německé jméno Mathias těžce vyslovitelné a proto jeho jméno zkomolili na příjmení Maňas. Fyzicky však ale Maňasové byli relativně malého vzrůstu, a proto u jedné větve Maňasů toto příjmení ještě dále zkomolili na Maňásek. Také babka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy z matčiny strany Marie Gajdošová se za svobodna jmenovala Maňásková. To je však zde ale čirá náhoda, babka Marie Maňásková totiž pochází se Spytihněvi, a tudíž zřejmě vůbec ani není potomkem kšeftmana Mathiase. Pokud jde o obec Babice, dnes je příjmení Maňásek druhé nejrozšířenější příjmení v Babicích. Absolutně nejrozšířenějším příjmením v Babicích – jak jsem již uvedl – je příjmení Čevela. Podobně též v roce 1692 se mezi velehradskými poddanými objevilo příjmení Hanátček, ze kterého později z jedné větve tohoto rodu se vyvinulo příjmení Hanáček. Anebo zas v roce 1707 se mezi velehradskými poddanými objevilo příjmení Rožňák, ze kterého později z jedné větve tohoto rodu se vyvinulo příjmení Rožek.

Součásti obce Babice jsou dnes i Cerony, původně dvůr hraběte Ceroniho a ještě i později až do roku 1938 byly Cerony osadou se zvláštním číslováním. Cerony získaly pečeť podle Čoupkových asi brzy po svém založení, doložena je z roku 1820. V pečetním poli se šikmo křížem šrafované půdy na levé straně vyrůstá košatý strom, v  pravé polovině pečetního pole se vznáší radlice a nad stromem je nepravidelná šesticípá hvězda. Opis mezi vnějším perlovcem a vnitřní linkou zní “Gemeinde Zeronin”. Samostatně razítka osada Cerony neužívala.

Spytihněv měl na pečeti loďku s převozníkem nebo rybářem a po obou stranách větve, Huštěnovice měli radlici mezi dvěma stromy, Kudlovice a Sušice vinařský nůž (kosíř) a hrozen.

Babice si vzaly jako znak do své pečeti vinnou ratolest. Urbariální fasse z roku 1775 obsahuje řadu pečetí, ale žádná z nich není pečetí obecní, všechny jsou vrchnostenské (velehradské). Pečeť se nenachází ani v Rektifikačních aktech z poloviny 18.století, ani v Josefinském katastru. Pravděpodobně obec Babice tehdy ještě vlastní pečeť ani neměla a peče%t Babic v jejíž legendě je rok 1798 je první pečetí obce Babice. Malá pečeť Babic – vrchnostenská, je otisknuta na robotním seznamu z roku 1777, kde je psáno česky Babice a zde jsou podepsáni Martin Chybík, Šebesta Šustal a Jan Hastík (soused jménem výboru). Avšak ani po roce 1798 obec Babice fakticky pečetidlo nepoužívala. Pokud jde o pečetidlo z roku 1798, v pečetním poli lemovaném úzkým vavřínovým věncem je vlevo vinařský nůž, vpravo hrozen. Opis zní “Diedina Babice 1798”. Otisk této pečeti se nalézá pouze na indikačních skicách z roku 1827. Kromě toho je tento otisk dosti nezřetelný a pod papírovým krytem. Jsou zde podepsáni Bernard Čechmánek, rychtář Frantz Rozumek, Jan Bičan (“soused”), Ludvík Chybík a rychtář Dobiáš Maňásek. Jmenování dvou rychtářů v Babicích svědčí o tom, že se Cerony zřejmě ani podílely nějak na správě obce Babic, protože Dobiáš Maňásek bydlel v té době právě na Ceronech.

Zpět na hlavní stránku!