wz

Zpět na hlavní stránku!


Islam či islám a muslimské právo či moslimské právo nebo islámské právo či islamské právo.

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, popřípadě ty ještě větší “supergénie” co nemají ani tento ubohý jedináček (popřípadě se dokonce jedná i o různé dvacetileté sopláky, kterým teče mléko po bradě) kteří ve své ubohosti si myslí, že již spolkli všechnu moudrost světa a již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”.

A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” (nebo ctihodná dámo ”génijko”) – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vašemu osobnímu vkusu, přesvědčení a intelektuální úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory (pokud vůbec nějaké máte!!) plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že teď různé tyto výše zmiňované nafoukané psychopaty jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce ”Pohled JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy na islámské právo”.

Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl o tomto vůbec psát. Osobně bych možná o tomto nikdy ani nepsal, nicméně od Vás – mých veřejných ale i anonymních přátel a příznivců – jsem obdržel již vícero e-mailů ve kterých se mně zvědavě vyptáváte na to, jaký je můj názor či pohled na problematiku islámského či muslimského práva šaria. Není sice již v mých lidských silách individuálně odpovídat na celé to množství Vašich obdivných e-mailů v českém a slovenském jazyce které mi posíláte nejen z České republiky a Slovenské republiky ale ze všech koutů naší zeměkoule, ale věřte mi, že je velice rád čtu a Vaše vřelá slova chvály a uznání (někdy snad až nezasloužená!) vždy hřejí na srdci, protože si pak hlouběji uvědomuji, že moje práce v souvislosti s psaním těchto nejrůznějších prací nebyla zbytečnou ztrátou času. Kromě toho nemohu ignorovat Váš zájem o problematiku islámského práva a proto jsem se rozhodl vyjít Vám vstříc a informovat Vás o mém osobním pohledu na problematiku šariatského práva.

Pokud jde o mně JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu tak určitě nemusím zdůrazňovat, že pokud jde o moje náboženské vyznání, já osobně jsem křesťan – římský katolík. Současně pokud jde o moje vzdělání tak jsem právník a filozof. Je sice pravda, že jako právník a také i jako filozof mám sice “evropské” vzdělání, čímž zejména z hlediska arabské muslimské inteligence je na mně pohlíženo s určitou nedůvěrou jako na evropského, či dokonce doslova jako na takzvaného “západního” právníka a filozofa (a o tom, že jsem k tomu ještě navíc sám křesťanem to již ani nemluvě!), to však ale pro mě osobně vůbec neznamená, že bych svoji zvědavou pozornost a zájem nemohl ve svém volném čase věnovat i samostudiu muslimského šariatského práva!

Důvodů pro to mám rozhodně víc než dost. Ovšemže já jsem křesťan a oni jsou muslimové. Odlišnost mojí náboženské víry a jejich náboženské víry určitě není malá, nicméně jako seriozní a objektivní člověk nemohu přehlédnou i určitá pozitiva a klady, které nacházím i na těchto mých sice věroučně velice vzdálených, nicméně z aspektu názorů na určité morálně – etické otázky (například stanovisko muslimského práva k alkoholu a alkoholismu, k trestání hříchů cizoložství, k trestání hříchů sodomie, k trestání bohorouhačství atd.) i dosti blízkých spolubratří ve víře v “existenci jednoho Boha”, jsou tudíž některé názory a stanoviska muslimského šariatského práva i pro mne coby nemuslima velice zajímavé a inspirující. A to tím spíše, že zatímco mezi námi křesťany pod zkázonosným satanským vlivem sekularizace křesťanského světa (který je dnes již spíše ateistickým než křesťanským!!) bohužel velice vychladla křesťanská náboženská horlivost a vroucnost oproti té normální a zdravé křesťanské náboženské horlivosti a vroucnosti jakou jsme měli u nás v Evropě ve středověku a můj určitý zájem o samostudium muslimského šariatského práva je tedy paradoxně motivováno právě tím, aby se v oblasti křesťanské náboženské vroucnosti a horlivosti evropského lidu opět vrátili ty staré, dobré a zlaté časy, které jsme tu měli právě ve středověku, kdy Evropa ještě byla skutečně křesťanskou. Dnes v důsledku působení tohoto satanského sekularismu je totiž Evropa prakticky bezbožná a ateistická. A i těch pár křesťanů, kteří v Evropě ještě zůstali jsou v drtivé většině křesťané nábožensky úplně vlažní a to až v tak veliké míře vlažní, že já sám mám často pochybnosti, zda-li tyto nábožensky naprosto vlažné “téžkřesťany” je možné ještě vůbec pokládat za křesťany, spíše se domnívám, že není, protože skutečným křesťanem je pouze ten, kdo si Ježíše Krista postavil na první místo ve svém životě a tedy ten, kdo je pro svoji víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele ochoten obětovat i svůj život – a takovýchto křesťanů, neboť pouze tito lidé jsou skuteční křesťané je velice, opravdu velice málo (a to zejména v Evropě!!).

Ovšemže satanský mor sekularizace má zničující, zkázonosný vliv nejen na křesťanství ale i islám. Přesto však ale satanská sekularizace ani zdaleka neublížila náboženské vroucnosti a náboženské horlivosti věřících muslimů až v tak veliké míře, jako je tomu v případě nás křesťanů. A domnívám se že dnes na prahu třetího tisíciletí po Kristu markantní rozdíl mezi náboženskou horlivostí a vroucností muslimských věřících v arabských a dalších muslimských zemích ve srovnání s totální náboženskou lhostejností, vlažností a bezbožností v dnešní – kdysi v minulosti ještě – křesťanské Evropě je zřejmý dokonce i tomu, kdo je v otázkách náboženských totálním laikem a náboženským analfabetem!

A proto není divu, že já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, který jsem navzdory všem sekularizačním trendům a jiným jim podobným satanským intrikám a ateistickým útokům proti čistotě své náboženské víry zůstal skutečným křesťanem, skutečným intelektuálním a duchovním vojákem Ježíše Krista, a tak v této odkřesťančené kdysi křesťanské Evropě jsem se stal v tomto marasmu a náboženském vakuu coby “sám voják v poli” v naprosté izolaci, v důsledku čeho v této nejvyšší a největší nouzi z nedostatku jiných možností a příležitostí se ze zájmem ohlížím a hledám inspiraci dokonce i v normách muslimského šariatského práva, abych pak přemýšlel o tom, jak bych tyto původně normy muslimského práva mohl pro své potřeby si “pokřesťančit” a tím pak tyto původně muslimské normy převlečené do nového křesťanského právního habitu si mohl recipovat coby morální imperativ pro můj náboženský život věřícího křesťana – katolíka. Dalším důvodem je moje práce: “Manifet revoluce proti kapitalismu pluralitnímu i státnímu!” – kterou jsem taky uveřejnil na těchto mých webových stránkách. Samozřejmě, že tento na mých webových stránkách publikovaný “Manifest revoluce proti kapitalismu pluralitnímu a státnímu!” není ani žádnou ústavou, ani žádným zákonem a ani žádnou právní normou v pravém slova smyslu! Je to pouze stručný “Manifest” a tedy stručná filozofická proklamace – nikoliv však ale právní norma!! Je to pouze jakýsi základní a ovšemže mezerovitý proklamativní náčrt modelu ideálního státu, který se ekonomicky opírá o přerozdělovací, redistribuční a doslova skutečně komunistickou (navzdory vědomí si politické diskreditace tohoto slova!) ekonomiku bez existence peněz, měny, vlastnického práva a tedy bez jakékoliv existence trhu a tržní směny; a politicky se pak zas opírá o ideály křesťanského Božího státu. Ovšemže můj “Manifest revoluce..” který jsem publikoval je již nyní z mého osobního hlediska dokumentem dosti překonaným, protože mezitím jsem na této tematice pracoval dále a tak nový dokument, který jsem vypracoval v poslední době (byť i jsem ho sice ještě nepublikoval na webu) má zhruba osmadvacetkrát větší rozsah než ten můj původní “Manifest revoluce…”, který se doposud nachází na těchto mých webových stránkách.

A v této souvislosti třeba konstatovat, že ač sice oproti původnímu dokumentu, který se nachází na těchto mých webových stránkách jsem rozvíjel a dále propracovával jak její “ekonomickou”, tak i její “politickou”, či přesněji řečeno “politicko-právní” část; zejména pak při rozpracovávání této takzvané “politické části” jsem se dostával do velice svízelné situace, protože neexistuje, potažmo alespoň mi není znám žádný moderní právní dokument křesťanského Božího státu, kterým bych se mohl inspirovat a to jednoduše proto, že za hranicemi středověku prakticky již žádné křesťanské Boží státy neexistovali a tudíž nebylo kde hledat svoji inspiraci. V důsledku této veliké nouze jsem se proto začal ohlížet i jinam a nemohu popřít, že svoji inspiraci jsem nalezl především mezi právními normami muslimského šariatského práva. Ostatně není na tom nic zvláštního, protože kromě již výše uvedených důvodů a příčin je si třeba uvědomit i historickou odlišnost postavení křesťanství a islámu v prvopočátcích jejich existence. Křesťané byly na svém prvopočátku vystaveni třísetletému období pronásledování ze strany státu, a až v roce 313 po Kristu římský císař Konstantin vydal Milánsky edikt, který znamenal legalizaci křesťanství, zastavení jeho pronásledování ze strany státu a tudíž teprve od této doby mohli i křesťané coby plnoprávní občané Římské říše začít participovat na úkolech státní správy své země. V případě muslimů to bylo úplně jinak, ruku v ruce se šířením islámu šlo i budování politické a správní moci vznikajících islámských států, v důsledku čeho se muslimové museli zabývat i s otázkami řešením praktických problémů státní správy a správního práva. Přičemž tato skutečnost v konečném důsledku se nakonec nevztahovala pouze na oblast správního práva, ale i na oblast trestního práva a v konečném důsledku i na tu oblast rodinného práva, kterou bych nazval jako “veřejnoprávní sankční právo rodinné” (vysvětlení: křesťanství v prvních třech století nebylo vládnoucím náboženstvím a tudíž nemohli ukládat provinilcům vůbec žádné “veřejnoprávní” sankce, protože tyto sankce může ukládat pouze stát za použití státní moci, kterou Církev v této době neměla a tudíž Církev mohla provinilce potrestat pouze tím, že ho vyloučila ze svých řad, nemohla ho však ale ani dát zavřít do vězení a ani nijak jinak potrestat trestem, který předpokládá existenci státem uznané a sankcionované “veřejnoprávní” moci).

Jako názorný příklad bych uvedl toto ustanovení z prvního listu Apoštola sv.Pavla korintským: “Což nevíte, že nespravedliví nebudou mít účast na království Božím? Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, a ani ti, kteří souloží se stejným pohlavím, ani zloději, ani chamtivci, opilci, rouhači, lupiči nebudou mít účast na Božím království. A to jste někteří byli (1Kor 6, 9 – 11). Zde apoštol sv.Pavel tedy explicitně jmenuje smilníky, modloslužebníky, cizoložníky, sexuálně nemravné lidi, homosexuály, zloděje, chamtivce, opilce, rouhače a lupiče a praví, že tito lidé, když zemřou tak půjdou po smrti do pekla! Jinde tentýž apoštol sv.Pavel radí i místním představitelům Církve to, jak naložit s těmito konkrétními hříšníky (tj. smilníky, modloslužebníky, cizoložníky, sexuálně nemravné lidi, homosexuály, zloděje, chamtivce, opilce, rouhače a lupiče), pokud se nacházejí v jejich křesťanské obci. Apoštol sv.Pavel radí to, aby představený Církve takovéhoto hříšníka nejprve sám napomenul mezi čtyřma očima! Pokud to nepomůže a takto napomenutý hříšník i navzdory svému napomenutí mezi čtyřma očima pokračuje dál v páchání těchto hříchů, tak ho má představený Církve napomenout ještě jednou, tentokrát ho však má napomenout již za přítomnosti dvou “svědků”, kterými by měli být dva popřední představitelé dotyčné místní křesťanské obce. Pokud ani toto druhé napomenutí nepomůže a takto napomenutý hříšník i navzdory tomuto svému již dvojímu napomenutí pokračuje dál v páchání těchto hříchů, tak ho má představený Církve napomenout ještě po třetí a na posled, tentokrát ho však má napomenout veřejně za přítomnosti celé křesťanské obce při nedělní bohoslužbě. A pokud hříšník i po tomto třetím a posledním napomenutí pokračuje dál v páchání těchto hříchů tak teď má následovat jeho okamžitá exkomunikace, tj.vyloučení z Církve. Toto jsou křesťanské prameny a proto jsou pro mne nadevše svaté. Problém je však v tom, že zde v celém Novém Zákoně nenacházím nikde křesťanské řešení toho, jak by měl stát a státní moc postupovat vůči těmto provinilcům, tj. proti smilníkům, modloslužebníkům, cizoložníkům, sexuálně nemravným lidem, homosexuálům, zlodějům, chamtivcům, opilcům, rouhačům a lupičům. Vzhledem k tomu, že v době vzniku spisů Nového zákona křesťané nikde nedisponovali veřejnoprávní státní mocí, je pak jen přirozené, že tyto otázky nemuseli nikdy řešit a proto Nový zákon toto absolutně nijak neřeší.

Nový zákon sice stanovuje, že smilstvo, modloslužebnictví, cizoložství, sexuálně nemravné chování (byť i heterosexuální), homosexualita, zlodějina, chamtivost, opilství, rouhačství a lupičství je společensky nežádoucí chování a že lidé co toto páchají jednak mají být vyloučeni z Církve, jednak nás informuje o tom, že lidé co toto páchají půjdou po své smrti do pekla! Ale ač sice Církvi radí, aby tyto hříšníky vyvrhla pryč ze svých řad – absolutně mlčí o tom, co by proti těmto hříšníkům měl podniknout stát, respektive jak by proti nim měla zasáhnout státní veřejnoprávní moc! A to je z hlediska úvah o hypotetické existenci křesťanského teokratického státu značně nevyhovující, protože zde právně i fakticky vzniká určité “vakuum legis”, které se musí nějak naplnit, které se musí nějak překlenout, protože ho je zde nezbytné nějak řešit. A vzhledem k tomu tedy, že můj hlavní pramen práva, kterým je Nový zákon mi zde bohužel nedává absolutně žádnou odpověď na otázku jak by měl křesťanský stát a jeho veřejnoprávní moc zakročit vůči pachatelům smilstva, modloslužebnictví, cizoložství, sexuálně nemravného chování (byť i třeba heterosexuálního), homosexuality, zlodějiny, chamtivosti, opilství, rouhačství a lupičství, pak mi nezbývá jiná možnost než hledat inspiraci jinde.

A měl jsem zde celkově pouze tři možnosti:

První možností je zde naše světské takzvané kontinentální evropské právo, a i navzdory všem mým výhradám vůči tomuto bezbožnému ateistickému právu jsem nemálo toho recipoval do modelu svého křesťanského Božího státu dokonce i z tohoto právního okruhu vládnoucího právního systému v Evropě, a to z procesněprávní oblasti jsem toho recipoval trochu více, a z hmotněprávní oblasti naopak trochu méně než polovinu existujících právních institutů a norem panujícího moderního pozitivního kontinentálního (quasi germánského) středoevropského práva v Evropě, zejména pak v České republice a na Slovensku.

Druhá možnost je pak ohlížet se k náboženským normám našich starších bratrů ve “ víře v jednoho Boha” – ohlížet se k bratrům Židům, a tedy ohlížet se na Starý zákon, Talmud (Mišna i Gemara) a židovské náboženské tradice vůbec, což jsem také činil a svoji inspiraci i zde hledal.

Třetí možností je pak muslimské šariatské právo a musím na rovinu říci, že například byla to právě inspirace ze strany tohoto muslimského práva, které mi dalo odpověď na tu moji otázku, jak by měl stát a jeho veřejnoprávní státní moc postupovat vůči těm, co se dopouštějí opilství, homosexuality atd., což jsou problémy a otázky na které jsem jinde, v jiných normativních systémech či právech uspokojivou odpověď nenašel anebo dokonce se ten či onen normativní anebo právní systém k těmto otázkám nevyjadřoval vůbec. Vzhledem k tomu, že jsem si plně vědom toho, že je to právě muslimské šariatské právo, které je pro většinu Čechoslováků (anebo chcete-li Čechů a Slováků) totální španělskou vesnicí, je mi proto jasné, že teď na závěr – který současně pokládám za samotné jádro této mojí práce – musím napsat kvůli informování právních analfabetů v oblasti muslimského šariatského práva (mezi které zařazuji nejen neprávníky, ale v podstatě i samotné “evropské” právníky, kteří se s problematikou muslimského šariatského práva nikdy nezabývali!!) několik následujících skromných myšlenek, které současně v souladu s názvem této mojí práce jsou vyjádřením mého osobního pohledu a názoru na problematiku muslimského šariatského práva:

Mezi muslimi dnes sunnité a šiité představují dvě hlavní větvy islámu. Hlavní rozdíl mezi sunnity a šiíty byl na počátku zejména v chápání legitimizace politické moci. Sunnité totiž požadovali volitelnost nejvyšších politických představitelů islamského společenství. Šiíté naopak uznávali pouze vládu přímých potomků proroka Mohammeda.

Později rozpory mezi sunnity a šiíty se rozšířili i do oblastí nábožensko – dogmatických otázek, a to včetně i problematiky týkajících se právních otázek. Kromě těchto již výše zmiňovaných otázek týkajících se rozdílného chápání legitimizace politické moci u sunnitů a šiítů mají obě tyto hlavní náboženské komunity věřících muslimů též rozdílný pohled a přístup k pramenům šarie, protože sunnité a šiíté zastávají odlišný přístup k obsahu právních institutů, které jsou zejména typické pro oblast trestného práva, dědičského práva jako i práva rodinného a manželského.

Islám je časově v pořadí třetí (nejmladší) veliké monoteistické světové náboženství historicky vzniklé po náboženstvích židovském a křesťanském; a podobně jako židovství a křesťanství, tak i islám vznikl na Blízkém východě. Klíčovou osobností tohoto náboženství je prorok Mohammed, který žil v letech 570 – 632 a svými následovníky je pokládán za jediného proroka jediného boha Alláha.

Podle všech známek si Mohammed měl získat autoritu a uznání těch – kteří mu uvěřili – prý nikoliv požadavkem podřízenosti a poslušnosti vůči své vlastní osobě, nýbrž vůči vzdálenému a všemocnému bohu Alláhovi, kterého příkazy a nařízení prý sám jen tlumočí. Na základě toho tedy muslimských věřících prý neusměrňoval Mohammed samotný, ale pouze prorokem Mohammedem tlumočený text božího zjevení tj.korán a jeho předpisy. A také Mohammed vykládal nejasné (tj. “mudžmal”) místa koránu, zejména pak vysvětloval rozdíl mezi výroky, které rušili platnost jiných výroků. K permanentně větší autoritě proroka Mohammeda přispívalo rovněž i to, že Mohammedovy výroky a činy začali muslimové pokládat za nevyhnutnou podmínku na výklad jejich posvátného textu, kde se velice cenila především srozumitelnost Mohammedova výkladu. Ve společnosti muslimů veliká vážnost proroka Mohammeda přispěla k tomu, že i když se některé výroky proroka Mohammeda měnily na “hadísy” – které sami o sobě nejsou obsahem koránu – v očích muslimů měli úplně stejnou váhu, jako kdyby byli zjeveny Bohem. Muslimové akceptovali prorokovy výroky a činy do takových důsledků, že neměli sebemenší pochybnosti o neomylnosti toho, co bylo spojeno se životem proroka Mohammeda, přičemž k takovémuto chápání osobnosti proroka Mohammeda přispěly i prorokovy zkušenosti z oblasti morálky, etiky a celkového společenského života, kde prorok Mohammed poučoval své stoupence a ti muslimové, kteří byli, z úst proroka Mohammeda obeznámeni o všech výrocích koránu se například dozvěděli to, že verš “Když přijde boží pomoc a vítězství” zvěstuje smrt proroka Mohammeda.

Osobnost proroka Mohammeda plnila v muslimském společenství dvě základní role. Tou první byla funkce proroka a tou druhou zas hlava muslimské komunity náboženské i politické. Ač sice tato dvojjediná role proroka Mohammeda byla jakoby spojenou nádobou, ve skutečnosti ale fundamentálním základem jeho veliké autority mezi svými stoupenci bylo právě jeho náboženské postavení proroka, respektive tlumočníka boží vůle zvěstované v koráne. V jeho ponětí tedy tyto dvě jeho role (náboženská i politická) byli vzájemně propojeny a tvořili jeden celek. Zde je tedy geneze toho, že se v celých dějinách islámu vždy prolínají důležité otázky vztahu náboženství, politiky a samozřejmě, že i práva. Ostatně tyto otázky ke svému plnému pochopení nejsou zcela jednoduché ani pro mě samotného, protože tyto vztahy v celé té historické chronologii procházeli zákonitostmi svého vlastního vývoje a měnili se pod vlivem složitých vnitřních, ale i vnějších historických podmínek muslimské společnosti, co pak zase v jednotlivých muslimských zemích zpětně formovalo teorii a praxi muslimského práva. A tak islám jako takový v tom nejširším slova smyslu představuje celkový systém, který v sobě syntetizuje nejen náboženské učení spojeném s náboženskou praxí, ale též i muslimské představy a normy etické, estetické, politické a právní.

Zde si je třeba uvědomit, že v životě věřících muslimů islám spočívá na pěti pilířích víry. Prvním pilířem muslimské víry je vyznání víry ( tj. “šaháda”), druhým pilířem muslimské víry je modlitba (tj. “salát”), třetím pilířem muslimské víry je almužna (tj. “zakát” či “sadska”), čtvrtým pilířem muslimské víry je půst (tj. “saum”) a nakonec pátým pilířem muslimské víry je pouť do Mekky (tj. “hadždz”). Těchto pět pilířů muslimské víry se symbolicky dá znázornit jako dlaň se pěti prsty, přičemž o posledních čtyřech jmenovaných pilířích muslimské víry lze mluvit jako o kultových povinnostech věřícího muslima. Tyto se z našeho (tj. křesťanského) hlediska fakticky dělí na skutky lásky k bližnímu a úkony kultové, jejichž cílem je vyjádřit oddanost člověka k Bohu. Jinak ale tohle je pouze můj osobní pohled na tyto pilíře muslimské víry skrze mé křesťanské oči, a tedy zde se jedná pouze o můj subjektivní pohled a nic víc. Ve skutečnosti totiž z exaktně – historického hlediska je faktem, že samotný prorok Mohammed neznal takovéto dělení, protože obě tyto skupiny vnímal jako jednu jedinou službu Bohu!

Jak jsem se již zmínil výše, je historickou skutečností, že v podstatě od prvopočátků svého vzniku se islám stal státním náboženstvím. Pro srovnání například křesťanství v době, kdy bylo konečně prohlášeno za státní náboženství již existovalo paralelně s rozvinutým politickým a právním systémem Římské říše, který jako takový se zformoval již dávno před vznikem křesťanství. V důsledku toho v křesťanských zemích posléze se objevily vedle sebe dva systémy právních okruhů a to duchovní i světská, které jsou kreována jednak zákony stanovené lidmi (tj. “lex humana”), jednak zákony, které jsou potvrzeny samotným Bohem (tj. “lex Divina”). V zemích muslimského světa však v důsledku právě v důsledku odlišného historického vývoje se vyvinulo velice úzké spojení sféry světské ze sférou náboženskou. To je též příčinou toho, že třeba Osmanská říše, různé arabské kalifáty či emiráty, respektive klasické muslimské státy se mohli mnohem spíše - nežli to bylo možné v případě středověkých křesťanských států – vyvinout v morálně zdravý a prosperující teokratický stát, o kterém navzdory odlišností ve víře mezi islámem a křesťanstvím nemohu popřít, že tyto státy jsou mi jako svobodně bádajícímu intelektuálovi o ideální společnosti i v lecčems sympatické a inspirativní při teoretickém modelování Království Božího na zemi, kde by byli všichni slušní lidé maximálně šťastní a spokojení.

Tak jako v případě nás křesťanů je hlavním pramenem Písmo Svaté – zejména pak Nový zákon a v trochu menší míře i Starý zákon; v případě muslimů jejich hlavním pramenem je korán tj. doslova etymologicky z arabského výrazu “al-korán”, co znamená “čtení”. Korán je tedy nejdůležitější posvátná kniha všech muslimů, a to jak sunnitů, tak i šiítů. A tedy z hlediska islámského práva je korán hlavním pramenem i šariatského práva. Jinak arabský výraz korán pochází ze slova “qur án”, což má základ od hláskového kmene “Q – R” a jeho doslovný význam je přednášet, respektive ve smyslu “přednášet to, co bylo zjeveno Boží sílou”. Proto tedy jako základní právní zdroj islámu je pro věřící muslimy “zjeveným božím slovem”. Obsahově jeho text sestává z vyjádření Alláha, obsažených ve sbírce textů přednášených jeho prorokem Mohammedem. Korán tedy obsahuje soubor sdělení, které se prý zjevily Mohammedovi na vrcholku Híra nedaleko Mekky, kdy ho prý oslovil anděl “Džabrailá” (zřejmě tím myslí archanděla Gabriela) jako posel boží. Samotný Mohammed žil v letech 570 – 632, a jeho útěk z Mekky do Mediny, ke kterému ho přinutili jeho nepřátelé, se stal kromě jiného i východiskovým datumem muslimského letopočtu. Tematicky byla v koráne obsažen celá řada morální, náboženské, politické, sociální, společenské a právní problematiky, která se více méně týkala všech sfér života tehdejší muslimské společnosti. Pokud jde o samotné členění, tak třeba konstatovat, že korán obsahuje 114 súr (kapitol) s tím, že každá súra je dále rozdělena na několik aját (veršů). Délka súr je různá – ta nejkratší má jen tři verše, zatímco ta nejdelší má 286 veršů. Celkově má korán asi šest tisíc aját. Korán působí na první pohled trochu chaotickým dojmem, přesto však pokud jde o systematiku lze konstatovat, že súry jsou seřazeny podle jejich délky, neboť každá súra vyjadřuje podstatu islámského poselství. Muslim, který měl ve středověké muslimské společnosti ambice zastávat nějaké vlivnější postavení, musel se již od dětství učit text koránu nazpaměť, aby ho byl schopen zpaměti recitovat, což v praxi znamenalo, že si takto musel do své paměti uložit 77 934 slov (v arabštině). A v koráne se nachází více než 200 aját, které mají vysloveně právní charakter.

Jako právník velice dobře vím, že právní norma, která pro případ svého nerespektování neobsahuje proti těm co je nerespektují žádné sankce, pak je tato norma coby imperfektní právní norma velice málo účinná; a tedy každá dokonalá právní norma musí vedle své hypotézy a dispozice – ke své dokonalosti – nutně obsahovat i příslušnou sankci! A proto pro mne coby nemuslima je korán zajímavý tím, že právně reglementuje nejen širší okruhy právních vztahů v muslimské společnosti, a to včetně příslušných pravidel chování, nýbrž i příslušné sankce, neboť jsou to právě ty “světské sankce” pro ty, co nejsou ochotni respektovat příslušné právní normy, aby k respektování práva a právních norem byli donuceni skrze příslušnou sankci formou státního donucení, pokud provinilec není ochoten stanovené právní normy respektovat dobrovolně, což ostatně je dnes základem fungování každého právního státu a není tedy na tom nic zvláštního; nicméně, které se – v důsledku odlišného historického vývoje u nás křesťanů – v našem Novém Zákoně tyto “světské sankce” nevyvinuly a tedy ani nenacházejí. Proto tyto “světské sankce” všude tam kde chybí v Písmu Svatém (například pro: smilníky, modloslužebníky, cizoložníky, sexuálně nemravné lidi, homosexuály, zloděje, chamtivce, opilce, rouhače, lupiče atd.) se snažím hledat i v jiných systémech práva, a to i včetně systémů muslimského šariatského práva, kde v oblasti trestních, správních i civilních sankcí jsem často nalezl to, co jsem hledal. Samozřejmě, že i když korán vystupuje jako fundamentální pramen islámského práva, není to kodex v našem “západním” slova smyslu, nicméně zásady a normy právního charakteru v koráne obsažené mají základní obecně-právní charakter o něž se opírá a z něhož vychází i muslimské šariatské právo.

Ve všeobecné rovině lze o základních pramenech muslimského práva konstatovat, že pro věřícího muslima se jedná o východiska pro poznání Alláha (a jeho vůle), tj.jeho myšlenky záměry a cíle, které jsou určeny pro všechny lidi, kteří jsou muslimové. Ovšemže věřící muslimové potřebovali i určitá pravidla, které definovali jejich povinnosti v náboženské a právní oblasti v celém komplexu právních vztahů v muslimské společnosti. A v tomto smyslu plnila či plní tuto funkci šaria, která představuje tento systém závazných pravidel nábožensko – morální a zejména pak právní povahy. A tato pravidla šarie jsou závazná pro každého muslima chovat se tak, jak praví šaria. Zkorumpovaní ateističtí politikové označují spravedlivý národněosvobozenecký boj arabského lidu proti cizáckým vetřelcům a okupantům jako takzvaný “islámský terorizmus”, přičemž v rámci tohoto tažení “proti terorizmu” se nespravedlivě démonizuje rovněž i šaria, ačkoliv ve skutečnosti drtivá většina Američanů i Evropanů má jen velice mlhavé představy o tom, co to vlastně to právo šaria je. Pokud bych se tedy měl pokusit o nějaké definování práva šaria, tak bych asi ve všeobecné řekl, že právo šaria je především určitý souhrn etických principů a apelů k morálnímu chování věřících muslimů. Komu tato všeobecná definice se zdá být poněkud informačně nedostatečná, pro toho tedy uvedu i to, že právo šaria lze v určitém ohledu chápat jako určitý souhrn tří zákoníků, kde za ten – alespoň pro mne osobně – nejzajímavější a nejinspirativnější pokládám “úkubát”, který řeší otázky trestněprávního charakteru, dále je pak zajímavý a inspirativní také i “mu amalát”, který je quasi jakýmsi občanským nebo civilním zákoníkem, no a nakonec do třetice je zde “ibadát”, který se věnuje problematice rituálních, náboženských záležitostí. Když se ohlédneme do minulosti, za celé období fungování šarie jako islámského normativního systému, šaria navzdory konkurence ze “západu” prokázala svoji vitalitu, životaschopnost a zejména vysokou morální kredibilitu, díky níž i pro mne coby nemuslima a křesťana je v lecčems velice zajímavá a inspirativní. Šaria měla a má v muslimském světě veliký vliv v podstatě ve všech základních oblastech společenského dění a lidského chování. Pokud srovnáme šariu s našim ateistickým “západním” právem, o zásluhách šarie, ba dokonce i o jejich přednostech šarie v nejedné právní oblasti mající své výrazné morálně – etické dimenze nemůže být ani pochyb.

Ovšemže tím v žádném případě nechci podceňovat či zpochybňovat ideologickou sílu našeho “západního” ateistického práva, což je kromě jiného dáno též obrovskou vojenskou, politickou, ekonomickou a diplomatickou sílou našich “západních” ateistických států severní Ameriky a Evropy ve vztahu k zemím muslimského světa. Tak jako tato odporná ateistická sekularizace zničila křesťanství v Evropě, tak v podstatě o totéž se pokouší i ve své vojenské i pseudokulturní ateistické agresi i vůči zemím muslimského světa. A zkázonosný vliv prohnitého, západního ateistického, bezbožného sekularizmu se dnes začíná s výjimkou Iránu – který je mi v současnosti nejsympatičtější muslimskou zemí - negativně projevovat dokonce i v prakticky všech muslimských státech, které ještě donedávna tomuto odpornému moru sekularizace se úspěšně bránily. V současné době se totiž dokonce i ve většině arabských a dalších zemích s majoritou muslimského obyvatelstva začínají pod vlivem různorodých emisarů světového ateizmu, sekularizmu a jiných jim na roveň postavených satanských zločinců objevovat “názory”, které vyslovují “pochybnosti” o tom, zda-li prý šaria je tím nejhodnějším právním nástrojem, který je nejoptimálnější formou způsobilý nejlépe regulovat všechny vztahy trestního, správního a občanského práva. Zde třeba konstatovat, že i kdyby byla pravda to, že šaria ve srovnání s našim “západním” ateistickým právem je třeba trochu méně propracovaným právním systémem s aspektem na formálně – legislativní dokonalost právních norem, nic to nemění na tom, že i toto eventuální drobné mínus šarie oproti bezbožnému, ateistickému “západnímu” právu je více než vykompenzováno typickou úpřimností všech náboženských právních sytému, neboť pouze tyto náboženské systémy mají na rozdíl od ateistického práva i svoji morálně – etickou dimenzi, která našemu “západnímu” ateistickému právu úplně chybí (pokud nepočítáme několik zpravidla pouze farizejských proklamací odvolávající se pokrytecky “na dobré mravy”). A tak islámské právo je charakteristické úpřimností, tak jako v podstatě ani žádné náboženství nemůže připustit, že “Bůh by mohl být jiný než-li dobrý”, co pokud jde o islámské právo našlo své vyjádření i v koráne ajátem “Alláh neoklame nikoho ani jen o váhu zrníčka prášku jediného!”. A tak – zcela správně – každého hříšníka islámské práva potrestá “v souladu s právem”.

Fikh je islámská právní věda, která se zabývá výkladem šarie. Jejich vykladači se stávají fukahá (poznámka: jednotné šíslo je “fakíh”), což byli a jsou muslimští právníci, kteří se profesionálně zabývají studiem a výkladem fikhu, a z nich se stali tedy právní učenci muslimského práva “ulamá”. Ovšemže islámské právo nebylo vždy uzavřeným systémem a až do 10.století, kdy se začalo pomalu stabilizovat, bylo možné do něho relativně dosti běžně včleňovat jednak praktické, ale i teoretické výsledky a zkušenosti muslimské společnosti ze všech sfér jejího života. Od desátého století pak sunnitčtí právníci dospěli k právnímu názoru, že “brána idžtihádu” - respektive právo samostatně rozhodovat na základě analogie či vlastního úsudku o teologických a právních otázkách – se uzavřela. Naopak šiítští právníci zastávají jiný názor, v šiítském islámu zůstala brána idžtihádu i nadále otevřená pro nejuznávanější “ulamá”, kteří požívají titul “mudžtahid”. Protože zde panuje mnoho mýtů a předsudků v našem “západním” světě (zejména pro to, že pro většinu nemuslimů je tato věc španělskou vesnicí) tak musím říci, že Mudžtahid je muslimský učenec, který je oprávněn k idžtuhádu, je to bohoslovec a nejučenější z nich mají titul “ajátulláh”.

Rád bych zdůraznil, že “ulamá” jsou osobami, kterým je dovoleno vysvětlovat pravý smysl koránu a odvozovat z něj praktické závěry pro právní oblast. Já osobně jsem samozřejmě, že korán nikdy v životě nevysvětloval a nikdy bych si něco takového ani jen nedovolil! Muslimové jsou na to totiž oprávněně citlivý, lehce může nechtěně dojít k podobnému nedorozumění jako se to již jednou stalo mně osobně a pokud by jste s muslimskými věřícími na toto téma diskutovali, buďte velmi opatrný, aby nedošlo k takovémuto nedorozumění.

Nechci zacházet do nějakých podrobností, ale jednou jsem se zúčastnil diskuse ohledem okruhu jistých morálně – etických otázek se skupinou muslimů. Samozřejmě, že je jen přirozené, že vždy pokud diskutuji v rámci určité uzavřené skupiny lidí – snažím se argumentovat takovým způsobem, od kterého předpokládám největší přesvědčivost. Již předem když jsem přicházel tak jsem věděl, že se jedná o muslimy, nejprve jsem je chvíli poslouchal a tak jsem mohl z kontextu toho co říkali poznat, že se jedná s největší pravděpodobností zřejmě o sunnitské muslimy. Pak jsem se taky zapojil do diskuse i já. Když diskutuji s předpokládanými ateisty snažím se argumentovat všeobecně – mravními argumenty bez jakékoliv zjevné náboženské konotace. Naopak když diskutuji s křesťany nevyhýbám se ani častému používání náboženských citátů z Písma Svatého. A teď jsem zas diskutoval se sunnitskými muslimy a tedy opět jsem na podporu svých argumentů svoji rěč přešpikoval množstvím náboženských citátů, rozdíl byl pouze v tom, že nyní sem “z rukávu” nesypal již citáty z Bible ( tj. z Písma Svatého Nového zákona, popřípadě Starého zákona), ale citáty z koránu a sunny, potažmo místo našich “západních” judikátů zde našla v mé argumentaci své místo částečně i idžmá a quijás. Někteří když se dodatečně dozvěděli, že jsem ve skutečnosti křesťanem se na mně zlobili, protože nevím ani proč, ale mysleli si o mně, že jsem i já sunnitský muslim a muslimský právník, který je stoupencem učení sunitského muslimského právníka a učitele muslimského práva Abú Hanífa an-Númana ibn Thábita. Já jsem při tom ale nikdy o sobě neříkal, že jsem muslim a absolutně nechápu jak si to o mně mohli vůbec myslet. Namítali mi, no že explicitně jsem sice neříkal, že bych byl muslim, avšak že prý jsem se tak “tvářil” (dodnes netuším co to znamená tvářit se “jako muslim”). Naštěstí, ale i mezi těmito sunnitskými muslimy byli někteří, kteří skutečně jsou stoupenci této islámsko právní školy a alespoň ti se mně verbálně zastali, když řekli, že je jim sice velice líto, že nejsem muslim, avšak že to nic nemění na tom, že moje názory, které jsem vyslovil byli úplně správné a rozumné a že jim proto ani nevadí, že tyto správné a rozumné názory vyslovil třeba i nemuslim, i když je jim jinak přece jen velice líto to, že nejsem muslimem (a tedy jedním z nich)…

A proč já – ač jsem sám křesťan - cítím vůči islámskému právnímu systému tak veliký obdiv a úctu? Výjimečnost islamského právního systému spočívá především v tom, že v ideálním islámském státě nikdo, a to ani samotný vládcové či vládce není a ani nemůže být zákonodárcem! Zákonodárcem totiž je vždy pouze a jedině Bůh!! Pokud jde tedy například o islám – ani samotný nejvyšší vládce v islámském státě nemůže si svévolně, účelově interpretovat ustanovení v posvátné knize (tj. v koráne), protože šaria stojí nad ním, a je tedy šaria (ať již se mu to osobně líbí nebo nikoliv) i pro něho samotného závazná v úplně stejné míře jako je šaria závazná i pro toho nejposlednějšího muslimského žebráka či bezdomovce. Vládcem tedy zde není člověk, ale Bůh; protože člověk v pozici vládce se tak stává pouze nástrojem v rukou Božích, jehož povinností je plnit tuto Boží vůli a to dokonce i tehdy, pokud je mu to osobně třeba někdy i proti mysli. O mnoho let později se také i v “západním” konstitucionalismu objevila podobná idea, která hlásá, že nad hlavou nejvyššího vládce panuje “Ústava”, která je i pro něj osobně závazná a ať již se mu to líbí nebo nikoliv, je povinen “Ústavu” tento vládce respektovat. V ideálním islámském státě platilo v podstatě totéž již mnohem dříve než-li se analogická “ústavní” idea objevila v “západním” světě. Jediný rozdíl je v tom, že zatímco v “západním” světě se proklamuje primát “Ústavy” stojící nad hlavou nejvyššího vládce, pak v případě ideálního islámského státu se jedná o primát islámského práva šaria, které rovněž stojí nad hlavou nejvyššího vládce. Kromě toho ještě k tomu navíc, zatímco “západní” takzvaný ústavní konstitucionalismus je totálně ateistický a proto i mravně nihilistický pokud jde o mravní nároky vůči vládci a jeho osobní morálce, protože na něj prakticky neklade vůbec žádné mravní požadavky a nároky. Naše “západní” Ústavy sice stanoví různé podmínky za kterých vládce může vykonávat svůj nejvyšší státní úřad; nicméně to nic nemění na tom, že tento “vládce” klidně může být třeba mravně zvrhlý člověk, být rozvedený, žít si v  nemanželském konkubináte s cizími ženami, být smilníkem, cizoložníkem, mít množství nemanželských dětí a podobně, aniž by se musel obávat, že tyto skutečnosti budou mít za následek ztrátu jeho funkce, nebo dokonce ze ztrátou jeho funkce i jeho spravedlivé potrestání za tento svůj nemravný život.

Právo šaria totiž vůbec nelze nijak srovnávat s ateistickým “západním” ústavním konstitucionalismem. Právu šaria nejenže nejsou mravní otázky lhostejné, ale ba co víc, samotné právo šaria je součástí islámské teologie představující mravně ale i právně závazné teologické dogmy, které svojí povahou znamenají inkorporaci právně vynutitelných morálně – etických závazků ve smyslu donucujícího obligačního práva. Šaria sice není nějak samostatně kodifikovaná v tom smyslu jak to chápe naše “západní” právo, protože fukahá svoji zákonodárnou činnost nezakotvili v nějakých zákonících nebo kodexech, ale ve spisech, které studovali a aplikovali celé další generace muslimských právníků pro soudní, ale i mimosoudní praxi. V “západním” státě se vychází z teoretického modelu schizofrenní fragmentace státní moci na separátní moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, což je svým způsobem dokonalý pilátovský, alibistický model státu kde nikdo za nic nezodpovídá, a kde představa, že by poslanci museli uhradit ze svého soukromého majetku škodu, kterou státu způsobili vadným zákonem za který zvedli ruku nepřichází v úvahu, protože škodu samotnou vlastně způsobila “moc výkonná”, respektive posléze ani “moc výkonná” za nic neodpovídá jestliže postupovala striktně na základě platného zákona, což ostatně i bylo její povinností takto postupovat. A tak v “západním” světě takzvaná zákonodárná moc má sice legislativní funkce, nemá však ale již funkce interpretační ve vztahu k těmto svým vlastním zákonům, které vydala. Takzvaná moc výkonná společně i s mocí soudní sice funkce interpretační mají, nicméně interpretují zákony, které sami neschválily čímž je schizofrenní kvadratura tohoto Kocourkova dokonale uzavřena.

V ideálním islámském státě je postavení zákonodárné funkce naprosto odlišné. Tato funkce se v ideálním islámském státě nenachází v rukou nějakých laických politiků, kteří se sice stali poslanci, ale jinak jako takoví ve své drtivé většině nemají vůbec žádné právnické vzdělání jak je to v “západních” státech zcela běžné, v důsledku čeho “západní” poslanci jsou zpravidla právní analfabeti ve vztahu k drtivé většině zákonů pro které mechanicky zvedají své ruce na výzvy svých partajních leadrů, anebo dokonce přímo i na jejich nátlak, protože se obávají, že by o toto své výnosné poslanecké bidlo mohli přijít, protože v dalších volbách je třeba jejich partaj již neumístí na volitelné místo umístit. V ideálním islámském státě zákonodárnou funkci vykonávají odborníci, kteří velice dobře ví oč se jedná. V ideálním islámském státě se tato zákonodárná funkce totiž fakticky a nachází v rukou fukahá anebo ulamá, kteří mají současně za úkol kontrolovat i soudnictví a to zejména pokud jde o důležitou interpretační funkci, v důsledku čeho v ideálním islámském státě nemůže dojít k takovému schizofrennímu rozštěpení obvyklému pro “západní” státy, kde někdo někdo má určité pohnutky a cíle, které vtělí do vlastní legislativní normy, zatím co někdo úplně jiný má pak za úkol svojí soudní praxi de facto podávat výklad těchto cizích legislativních norem, cizích pohnutek a cizích cílů, v důsledku čehož lze paragrafy libovolně točit tak, jak to dámám a pánům co sedí nahoře osobně vyhovuje. Je asi realitou, že stěží lze schválit nějaký zákon, který by neobsahoval vůbec žádné mezery. A pokud se takováto mezera v zákoně vyskytne, pak je jen logické a přiměřené, že výklad nejasné, neúplné či dvojsmyslné normy by měl podat ten, kdo tuto normu vydal jak tomu ostatně vždy i bylo v ideálních islámských státech a nikoliv tedy nějaký soud či jiný podobný subjekt, který s vydáním této normy neměl sám absolutně nic společného, což pak má své schizofrenní důsledky, kdy – obrazně řečeno – levá ruka neví co dělá pravá a obráceně. Smyslem a účelem právní normy totiž je – popřípadě by alespoň mělo být – aby plnila zadání svého tvůrce a proto pouze tento tvůrce by ji měl vykládat a interpretovat vždy pokud se vyskytnou nějaké nejasnosti, pochybnosti či dvojsmyslné interpretace. V “západním” světě se norma často stává jakoby hračkou v iracionálním vlnobití různorodých politických sil, což narušuje právní jistotu zákonodárce, že norma kterou vydal bude skutečně i interpretována v duchu pohnutek a cílů pro které se ji rozhodl vydat.

Pokud jde o muslimské náboženství a muslimské právo, fikh představuje systematizaci šarie a jako takový si klade za cíl zabývat se a zpracovávat právní předpisy potřebné pro každodenní život, a to od otázek morálně – etických, až po legislativní normotvorbu ustanovení práva trestního, rodinného, dědičského nebo třeba obchodního; ale též i reglementace záležitostí práva daňového, ale i jiných ryze politických záležitostí v tom nejširším slova smyslu. A ovšemže se šaria jako propracovaný systém právní a náboženské povahy zabývá i přestupky delikty či trestními činy, kterých se muslim v islámské společnosti dopustil. A v podstatě jsou dvojí kategorie. Pod pojmem “makrúh” se myslí na ty, které se neměli stát, zatímco pod pojmem “harám” zas ty, které jsou v rozporu s božím zákonem a za jejich porušení čeká viníka spravedlivý trest. Samotný korán obsahuje více než třicet ajátů, které mají svoji přímou souvislost s oblastí trestního práva. Ostatně již výše zmiňovaný fikh meritorně stanovil osm okruhů kategorií trestních činů.

Jsou jimi za prvé okruh trestních činů představujících “rebelii proti autoritě vládce”, co ve srovnání s českým trestním právem těmto trestním činům odpovídají “Trestní činy proti republice” podle ustanovení § 91 – 115 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění. Druhý okruh trestních činů představuje “Odpadlictví od víry otců”, což naopak v České republice a dalších “západních” státech pokud jde o odpadlictví od křesťanství (ale i jiných náboženství!) nejenže není vůbec nijak postihováno, ale je dokonce ateistickým státem i vřele doporučováno a podporováno, ba dokonce skrytým, ale někdy i otevřeným způsobem “západní” takzvané “demokratické” státy vyvíjejí více – méně na všechny věřící lidi zcela nedemokratický psychologický, administrativní, ekonomický a často i jiný nátlak aby se zřekli své křesťanské či jiné náboženské víry a stali se bezbožnými ateisty anebo alespoň úplně nábožensky vlažnými lidmi, což vlastně ve své podstatě vlastně znamená úplně totéž. Třetí okruh trestních činů představuje “krádež nad určené minimum”, čemuž v českém právu odpovídají trestní činy krádeže (§ 247 zákona č.140/1961 Sb.), zpronevěry (§ 248 zákona č.140/1961 Sb.), podvod (§ 250 zákona č.140/1961 Sb.) a další obdobné trestní činy, které zná trestní zákoník v České republice, pokud je “výše škody vyšší než nepatrná” jedná se o trestný čin (pokud výše škody je nižší než nepatrná jedná se o přestupek proti majetku podle ustanovení § 50 zákona č.200/1990 Sb., o přestupcích), což fakticky odpovídá pojmu “krádeže nad určené minimum” tak, jak je zná i samotné islámské trestní právo. Čtvrtý okruh trestních činů pak představuje “loupež”, přičemž loupež je v českém trestním právu trestním činem podle ustanovení § 234 trestního zákona č.140/1961 Sb. v platném znění, a podobně jako v českém právu, úplně tak i v islámském právu je loupež trestná bez ohledu na výši škody, která byla poškozenému touto loupeží způsobena.

Pátý okruh trestních činů pak představuje cizoložství což naopak v České republice a dalších “západních” státech nejenže není vůbec nijak postihováno, ale je dokonce ateistickým státem i vřele doporučováno a podporováno a pachatelé těchto zločinů jsou velebeni a chváleni jako údajní hrdinové. V ideálním islámském státě pokud jde o cizoložství a trest za něj, korán říká: “Cizoložnici i cizoložníka zbičujte tak, že každý z nich ať obdrží sto rán bičem. A ať nemáte s nimi lítosti, s ohledem na náboženstvo Boží, pokud věříte v Boha a v den poslední. A věřící ať jsou svědky trestu jejich” ( súra 24 aját 2).

Naopak snad téměř všechny “západní” televizní i rozhlasové stanice společně i s tiskem ateistických “západních” zemí propagují již celá léta pornografii, sexuální nevázanost, promiskuitu, ba dokonce teď nejnovějším hitem západních masmédií ale i politiků je propagace homosexuality, přičemž čeští homosexuální poslanci si dokonce odhlasovali zákon o takzvaném registrovaném partnerství. Já osobně sice se na televizi vůbec nedívám, rozhlas vůbec neposlouchám a tisk čtu pouze příležitostně v různých veřejných knihovnách, nicméně když jsem od kohosi v jednom kostele slyšel, že homosexuální poslanci si již před mnoha měsíci odhlasovali zákon o takzvaném registrovaném partnerství byl jsem tím velice překvapen, protože to jsem vůbec netušil že v naší Poslanecké Sněmovně Parlamentu České republiky sedí tak mnoho homosexuálů.

Později jsem ze zvědavosti dokonce dohledal o tom statistické výsledky o hlasování, a to jsem byl překvapen ještě více, když jsem zjistil, že vyjma lidovců mají homosexuály ve všech politických stranách mající své zastoupení v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, ba dokonce některé poslanecké kluby se skládají pouze jen ze samých “teplých” poslanců, neboť jak jejich hlasování zcela jednoznačně ukázalo, v některých poslaneckých klubech dokonce nemají ani jen jednoho jediného normálního, tj.heterosexuálního poslance.

Ba dokonce jeden kněz, který pravidelně, každodenně sleduje zprávy mi říkal, že se prý připravuje zákon, který mně fakticky donutí zanechat poustevnického života a vstoupit do některého z regulérních řeholních řádu, protože kdo tak prý do zákonem stanovené lhůty neučiní, ten bude povinen vstoupit do manželství (strašné!) anebo dokonce do takzvaného registrovaného partnerství (ještě strašnější!!), jinak půjde do vězení (což je z těchto tří alternativ snad relativně ještě to nejpřijatelnější). Ten kněz mi dále říkal, že prý dostane jakousi novou funkci ve státní správě co by mu umožnilo, pokud by jsem se rychle nestal regulérním řeholníkem a ani pokud bych se sám neoženil, že by mě pak oženil on sám a že by mi vybral za manželku fyzicky tak velice zdatnou kulturistku, která by mě každý den surově zbila, což – úpřimně řečeno – by přece jen ještě nebylo úplně absolutně to nejhorší, pokud by snad nechtěla po mně již nic jiného, tj. pokud by té vnucené manželce stačilo pouze to, že mně “jen” bije. V každém případě ale tak nebo onak tyto ateistické “novoty” se mi vůbec ani nejméně nezamlouvají, a jediné co mně utěšuje je určitá naděje, že se třeba dotyčný kněz zmýlil a že toto v správách nedávali, respektive, že třeba něco špatně pochopil. Nicméně telefonicky jsem se ptal v Poslanecké Sněmovně a také na Úřadu vlády a také i v její legislativní komisi a také ještě i na několika jiných místech, a všude mně vyhýbavě řekli, že “jim nic takového není známo, avšak že tím nejsou si zcela jistí a proto v dalším mně odkazují na svá tisková mluvčí, neboť pouze ti jsou kompetentní a oprávněni se k tomu meritorně vyjádřit.” Prakticky pak všichni tiskoví mluvčí, ke kterým jsem se dovolal (k některým jsem se ale nedovolal vůbec!!) mi poněkud vyhýbavě sdělili, že “toho času jim není známo, že by se v dohledné době takový zákon připravoval, protože prý nic takového není v programovém prohlášení vlády České republiky” a proto tedy vůbec nevím co si mám o tom všem sám myslet. Jediné co zde udělat mohu a udělám je více, častěji a vroucněji se modlit k mému Pánu Ježíši Kristu, aby se tato děsivá pohroma pokud možno vůbec nestala s nadějí, že snad Bůh vyslyší moje modlitby a nic takového se pak v České republice možná nestane.

Šestý okruh trestních činů pak představuje “křivé obvinění z cizoložství”. České trestní právo sice jak jsem se již zmínil – bohužel – skutkovou podstatu trestného činu cizoložství vůbec nezná. Tudíž což je pak za daných okolností zcela logické, když české právo nezná skutkovou podstatu trestního činu cizoložství, pak zcela logicky české právo nezná a ani nemůže znát ani žádnou takovouto speciální skutkovou podstatu trestního činu “křivého obvinění z cizoložství”. To ale neznamená, že podle okolností i české trestní právo zná dvě šířeji všeobecně pojaté dvě skutkové podstaty, kde jednou skutkovou podstatou je trestní čin pomluvy podle ustanovení § 206 trestního zákona č.140/1961 Sb., která stanoví, že se tohoto trestního činu dopustí ten kdo “o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou ujmu”; a tou druhou je eventuálně někdy navíc i skutková podstata trestného činu “Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek” podle ustanovení § 175 trestního zákona č.140/1961 Sb., která stanoví, že se tohoto trestního činu dopustí ten kdo “jako svědek, znalec, tlumočník před soudem, státním zastupitelstvím, nebo před vyšetřovatelem nebo policejním orgánem, pokud konají přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké Sněmovny uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké Sněmovny nebo takovou okolnost zamlčí”.

Sedmý okruh trestních činů pak představuje “pití alkoholických nápojů”, což bohužel podle našeho “západního” trestního práva rovněž není trestné, ba dokonce “západní” stát zpravidla pití alkoholických nápojů vřele podporuje a propaguje protože pro ně alkoholické nápoje znamenají nemalou část zisků pro státní rozpočet z titulu spotřební daně “z lihu a lihovin”. Pokud jde o alkohol, není žádných pochyb o tom, že fiskální zisky z prodeje tohoto satanského nápoje jsou nepochybně pro každý státní rozpočet velice lákavé. Přesto však v ideálním islámském státě stojí slušnost a morálka nad jakýmikoliv lukrativními kšefty a zisky z prodeje této satanské tekutiny a v ideálním islámském státě je pití alkoholických nápojů, jako i jejich výroba, prodej, dovoz, vývoz či i jen pouhá držba vždy považována za trestný čin a pachatelé těchto trestných činů jsou vždy spravedlivě trestáni. Osmý okruh trestních činů pak představují hazardní hry, které podle našeho “západního” trestního práva rovněž nejsou trestné a i tyto hazardní hry stát a v ještě mnohem větší míře obce a města podporují, protože poplatky z takzvaných výherních hracích automatů znamenají pro rozpočty měst a obcí vydatný zdroj finančních příjmů. A v “západním” světě kde jde o peníze, tam jde slušnost a morálka úplně stranou.

I když sice islámské právo je odvozeno od religiozity, v reálním životě se zabývá více světskými záležitostmi než náboženskými, a tím si i upevnilo své postavení jako symbol islámu. A i když teoreticky všechny odvětví islámského práva jsou stejně spojeny s religiozitou islámu, v praxi však vznikali mezi nimi rozdíly. Například rodinné právo, které obsahovalo normy religiózního a rituálního charakteru se vždy pokládalo za velice důležité pro šarii. Vědomí věřících bylo a je silně poznamenáno spojením mezi částmi muslimského práva, které tvoří osobní statut s náboženstvím. Svědčí o tom i korán, v kterém se vyskytuje největší počet psaných příkazů tohoto charakteru. Například Libanon v oblasti osobního statutu patří do té skupiny států, která umožňuje různým náboženským komunitám upravovat otázky manželství, rozvodů, výživného a adopce dětí. Představitelé jednotlivých náboženských konfesí jsou kompetentní vydávat k těmto otázkám své zákonodárství a náboženské soudy – které tu ještě působí – neuznávají civilní manželství. Jurisdikci náboženských soudů v těchto otázkách uznali v minulosti již francouzské mandátní úřady, Pro každého Libanonce totiž zákonodárství té či oné náboženské komunity ve věcech osobního statutu je současně též oficiálním libanonským zákonodárstvím.

V prvních třech staletích existence islámu byl vývoj právního systému determinován vznikem a rozvojem čtyř hlavních sunnitských právních škol a směrů, takzvaných “mazhabů”, ze kterých každá měla větší anebo menší vliv především v zemích arabského světa. Islámské právo tak aplikuje pravidlá, které jsou obsaženy v učení té které školy muslimského práva. Ovšemže každá škola (ať již přísluší k islámu sunnitskému anebo šiítskemu) se vyznačuje svojí specifickou existencí diferencovaných přístupů, které tuto školu reprezentují a různými způsoby interpretují islámské právo.

Popřední postavení v Medine patřilo a patří islámské právní škole jejímž zakladatelem je Málik ibn Anas ibn Abi Ámer al-Asbábí, který žil v letech 715 – 795; a napsal dílo “Vychozený chodník”, ve kterém vysvětlil primární zákony na základě zdravého a všeobecného, uznávaného, tradovaného materiálu, a své dílo uspořádal podle právnických kategorií, protože pokládal za zdravé pouze něco kolem 300 islámských tradic, které se nacházeli v jeho sbírce. Největší vliv této islámské právní školy je v v Egyptě, jako i v severozápadní a centrální Africe vůbec. Pro ty muslimské země, kde zapustilo své kořeny učení této islámské právní školy je typické, že obyvatelé těchto zemí se již nepřidržovali učení jiných muslimských právních škol, což je zřejmě možné vysvětlit tím, že zpravidla putovali pouze do Hidžazu a dále již nešli. Medina byla totiž tenkrát centrem náboženských a právních věd, které pak pronikali do Iráku a dále. Přínos této islámské právní školy vidím především v tom, že přidala další právní důkazy k těm, které již znali i jiní islámští intelektuálové, včetně praxe samotných Medičanů. Stoupenci této školy zastávají názor, že pokud jde o to, co se má udělat a co nikoliv, tak se Medičané díky svému náboženství a tradicionalismu vždy přidržovali předcházející muslimské generace.

Další pozoruhodnou islámskou právní školou patří škole, jejímž zakladatelem je Imám Abú Hanífa an-Núman ibn Thábit, který žil v letech 699 – 767, a byl nejvyšší autoritou iráckých právníků, okolo kterého se soustřeďovala jeho škola. Největší vliv této islámské právní školy je prakticky na všech teritoriích bývalé Osmanské říše, Afganistanu, Pákistánu, Indie, Číny, středoasijských republik bývalého Sovětského svazu, ale i oblasti Balkánu v Evropě atd. Někteří muslimští právníci tvrdí, že postavení a vliv, které tato islámská právní škola má či měla v islámské právní vědě je nepřekonatelná. Náboženští vůdcové a stoupenci této islámské právní školy s právem nezávislého úsudku se od sebe odlišují rozsahem znalostí tradicí. Samotný zakladatel této islámské právní školy neuznával více než padesát tradic a díky jeho činnosti se jich zachovalo sedmnáct. Je to relativně malý počet, ale ten se vysvětluje tím, že tvrdě uplatňoval kritéria, které určovali, které tradice třeba šířit a které třeba zadržet. Historicky praxe této islámské právní školy spočívala v tom, že všechny tradice, které odporovali rozhodujícím argumentům prohlašovali za “slabé”. To ale neznamená, že by se zakladatel této islámské právní školy intenzívně nezabýval šířením tradic, protože mnozí další islámští intelektuálové co se stali stoupenci této islámské právní školy když učení této islámské právní školy následovali, tak se na ni odvolávali a byla to právě tato islámská právní škola, která byla pro ně směrodajná pro zachovávání či přijímání argumentů. A zejména Irák byl znám tím, že mezi jeho obyvateli kolovalo relativně málo islámských tradic, což byla také příčina toho, proč relativně často používali analogii a byli při jejich aplikaci zběhlí – z těchto důvodů je někdy též nazývali i jako “ahl ar-raj”, tj.”představitelé úsudku”. Stoupenci této islámské právní školy zanechali po sobě veliké množství spisů, z nichž si já osobně nejvíce cením myšlenkově podnětné polemické spisy se školou islámského práva Abú Abdallába Muhammada ibn Idrise al Muttalibího aš-Šafiího. Zejména v minulosti představitelé a čelní stoupenci této islámské právní školy vystupovali s pozoruhodnými myšlenkami a ve své době s nimi pronikali až do Magribu.

Třetí pozoruhodná islámská právní škola je škola, jejímž zakladatelem je Abú Abdalláb Muhammad ibn Idris al Muttalibí aš-Šafií, který žil v letech 767 – 820, a orientoval se na problémy islámskych tradic, které ruší platnost jiných tradic, tj. “násich”, jako i tradicím zrušeným, tj. “mansúch”. Zakladatel této islámské právní školy správně vycházel z toho, že pokud se dvě tradice, které se vzájemně vylučují a lze je jen stěží dát do vzájemného souladu pomocí jejich výkladu, přičemž se ví, že jedna z těchto islámských tradic časově předchází druhou, vždy se vychází z presumpce, že pozdější islámská tradice ruší tu dřívější, což je v podstatě právní idea, ke které se skrze římské právo (tj. idea “Lex posterior derogat legi priori”. Ostatně v minulosti jak v římském právu, tak konec konců i v právu islámském patřila problematika zrušených tradicí k nejznámějším, ale také i nejsložitějším problémům. Zakladatel této islámské školy dospěl k poznání, že korán je pro člověka v mnohých svých částech tajuplný a náznakový, a proto při jeho interpretaci hledal často něco, co vnímal jako bližší pramen islámského práva směrem k exaktní právní oblasti. Opíral se o ty tradice, které mu jasně připomínali proroka Mohammeda, respektive jeho myšlenky, výroky a činy.Preferování sunny ze strany zakladatele této islámské školy přirozeně, že u některých muslimských věřících i muslimských intelektuálů mělo i negativní, nesouhlasné reakce, nicméně samotný zakladatel této islámské právní školy argumentoval zde tím, že “korán není v rozporu s hadísami, ale hadísy korán objasňují.” Tvrdil zde, že prorok Mohammed nebyl jen prorokem božím, nebyl jen zprostředkovatelem zjeveného slova, ale i osobou, která jasně vysvětlovala obsah koránu a smysl svých zjevení. Z tohoto důvodu proto též argumentoval tím, že by se islamské společenství nemělo řídit pouze koránem, ale i sunnou. Nejvíce stoupenců tato islámská právní škola měla v Egyptě, ale myšlenky této islámské právní školy získaly nemalý vliv prakticky ve všech muslimských oblastech na africkém kontinentě, nejsilněji ve východních částech Afriky, ale i v Sýrii, Iráku, Indonézii, Malajzii a jinde. V minulosti se představitelé této islámské právní školy (podobně tak vlastně i představitelé islámské právní školy i které jsem se zmiňoval předtím) se zúčastňovali na udělovaní právních rozhodnutí “fatwá”, jako i na vyučování islámského práva ve všech muslimských městech a na učených shromážděních, kde si stoupenci těchto dvou islámských právních škol vyměňovali své názory.

Teoretické práce stoupenců této islámské právní školy se často zabývají různými spornými otázkami, což je též důvod pro to, proč i spisy stoupenců této islámské právní školy mně tak velice zajímají. Navíc zakladatel této islámské právní školy po smrti Málika ibn Anase ibn Abiho Ámera al-Asbábího odešel do Iráku, kde se setkával i se stoupenci islámské právní školy Abú Hanífa an-Númana ibn Thábita a diskutoval s nimi. Největší přínos zakladatele této islámské právní školy však ale já osobně vidím v tom, že sloučil metody Hidžaské školy a založil svojí vlastní islámskou školu, která se nepřidržovala pouze učení Málika ibn Anase ibn Abiho Ámera al-Asbábího, ale dokonce v mnohém mu i odporovala, což bylo i předpokladem pro plodnou diskusi mezi stoupenci všech těchto tří islámských právních škol a to ke prospěchu rozvíjení teoretických koncepcí islámského práva jako takového.

Úplně na závěr jsem si ponechal islámskou právní školu jejímž zakladatelem je Abú Abdalláh Ahmed ibn Hanbál ibn Hilal aš Šaibani, který sice reprezentoval islámskou právní školu, která měla a má údajně prý pouze relativně málo stoupenců, nicméně není nejmenších pochyb, že i zakladatel této islámské školy patřil k popředním islámským právním učencům. Stoupenci této školy se nacházeli a nacházejí v Saudské Arábii, Spojených arabských emirátech, Dubaji, Sýrii a Iráku (zejména v samotném Bagdáde). Mezi jeho žáky studovali stoupenci i jiných islámských právních škol (například i islámské právní školy Abú Hanífa an-Númana ibn Thábita, a to i navzdory tomu, že oni samotní ovládali již i tak veliké množství islámských tradicí, kteří si nakonec založili ještě i další vlastní islámské právní školy; o těchto dalších islámských právních školách a jejich učení se možná zmíním někdy v budoucnosti.). Samotní stoupenci této islámské právní školy dávají přednost tradicím před analogickou úvahou. Islámské právo je známo respektováním principu “taglidu”, tj.absolutní neměnnosti práva. To je na jedné straně garantem právní jistoty, že nemůže byt toto právo svévolně měněno na základě momentálních nálad, sekularizačních tendencí a podobně; na druhé straně to ale občas může přinášet ze sebou i jisté potíže, které tato absolutní neměnnost práva může se sebou přinášet vzhledem k rozdílnostem historických období a tím i situačně podmíněného poněkud odlišného myšlení muslimských právníků v časově vzdálené doby tehdejší a dnešní. Nicméně je známo, že jedním z možných řešení, kterými lze tato určitá negativa plynoucí z absolutní neměnnosti práva překlenout a tím fakticky i toto absolutně neměnné právo v těch absolutně nejnevyhnutnějších případech poněkud korigovat ke prospěchu samotného islámského práva je určitá recepce některých právních elementů jedné uznávané školy islámského práva jinou, což v rámci islámského práva nepřímo umožňuje určitou optimalizaci tohoto pozitivního práva. Jinými slovy tedy v islámském právu, přesněji řečeno tedy – chtěl jsem říci – v sunnitském islámském právu je možné míchat prvky různých ortodoxních právních škol. Dochází tak k recipování právních ustanovení, která lépe vyhovují aniž by se tím jakkoliv měnilo učení té nebo oné školy islámského práva, lze však takto fakticky ale měnit pozitivní právo určené k aplikaci jako takové.

Ovšemže mezi následovníky a stoupenci různých právních škol islámského práva objektivně existovali vždy i názorové rozdíly kolem právních otázek a probíhali mezi nimi velice užitečné a plodné diskuse na učených shromážděních muslimské inteligence o sporných právních otázkách s cílem prokázat správnost učení svých zakladatelů. A ovšemže každý z nich se nejlépe jak uměl snažil argumentovat ve prospěch oprávněnosti učení té konkrétní školy islámského práva, které byl sám stoupencem. Tyto velice zajímavé diskuse pak ve svém důsledky vedly k vytvoření vědecko – náučné disciplíny, která pojala název “al-chilafát”, tj. “sporné otázky”. I když sice mezi stoupenci jednotlivých islámských právních škol existovali a i existují i nemalé názorové různice, nicméně více – méně se všichni shodují v otázkách týkajících se pramenů islámského práva a to i včetně jeho obecných funkcí. V podstatě tyto rozdíly pouze míří pouze do sfér jejich vztahů k těmto pramenům islámského práva, jinými slovy jaké konkrétní role vlastně plní a které prameny islámského práva mají větší anebo naopak menší význam pro aplikační význam islámského práva v praxi.

Ono totiž jak je každému určitě velice dobře známo v Medine působil samotný prorok Mohammed, který coby jediný prorok Alláha měl zcela logicky nejvýznamnější postavení v islámském společenství všech muslimských věřících, přičemž v téže Medine měl shodou okolností své pevné postavení též Imám Málik ibn Anas ibn Abi Ámer al-Asbabí, který je zakladatel významné islámské právní školy, která svůj vztah k islámskému právu chápe zejména z pozice morálky a zajímá se zejména pak o problematiku závěrů, které vedli ke konkrétním činům, jinými slovy jejich definitivní rozhodnutí je v daném konkrétním případě determinováno tím, zda-li dané závěry byly ve své podstatě motivovány dobrem anebo zlem, tj.zda-li tedy šlo o závěry dobré anebo špatné.

Naopak učení školy islámského práva Imáma Abú Hanífa an-Númana ibn Thábita se neslo již v duchu konkrétního hodnocení jednání a tedy skutků z jejich širší společenské stránky. Stoupenci této školy islámského práva správně věnovali totiž svoji pozornost i formální stránce chování a jednání muslimů, uplatňování individuálních pohledů a zdůrazňovali zejména pak roli, postavení a vážnost právních názorů významných islámských soudců a právníků.

U další školy islámského práva jejímž zakladatelem je Abú Abdalláb Muhammad ibn Idris al Muttalibí aš-Šafií je signifikantní tendence zmírňovat přístupy a pozice mezi již výše zmiňovanými ostatními třemi školami islámského práva.

Naopak orthodoxný přístup charakterizuje školu islámského práva, jejímž zakladatelem je samotný Abú Abdalláh Ahmed ibn Hanbál ibn Hilal aš Šaibani. Stoupenci této islámské právní školy mají tendenci vystupovat při řešení právních otázek islámského společenství opatrně jako určitý oponent proti různým racionalistickým tendencím, které do této právní sféry pronikají.

Zřejmě teď čtenář této práce - který se i navzdory určité intelektuální složitosti této problematiky pročetl až sem a tedy četbu této práce nevzdal – zaslouží aby byl odměněn za svoji neuvěřitelnou trpělivost při četbě tohoto těžce intelektuálně stravitelného textu tím, že pro určité odlehčení této poněkud suché teorie uvedu na určité osvěžení ducha i nějaký konkrétní příklad, kde se jednotlivé islámské právní školy rozcházejí. Podívejme se tedy na právní institut “obvěnění” jako subjektivního práva nevěsty. Tento institut obvěnění jako subjektivního práva nevěsty islámské rodinné právo definuje tím, že vzniká uzavřením platného manželství za předpokladu, že dojde k pohlavnímu styku s manželkou. V konkrétní právní praxi se však ale vyskytly i takové případy, kdy se manželé po uzavření manželství ale ještě před svatebním obřadem setkali o samotě bez toho, že by došlo k “chiwa” ( tj. že by uskutečnili pohlavní styk). Vzniká zde proto velice složitá právní otázka, zda-li za těchto skutkových okolností vzniká právní nárok nevěsty na obvěnění anebo nikoliv. Abú Hanífa an-Núman ibn Thábit zde učí, že i za tohoto skutkového stavu právní nárok nevěsty na obvěnění vzniká na základě předpokládaného pohlavního styku ( tj. tuto fikci chápe jako nevyvratitelnou právní domněnku). Odlišný názor má Abú Abdalláb Muhammad ibn Idris al Muttalibí aš-Šafií, který učí, že za tohoto skutkového stavu právní nárok nevěsty na obvěnění vzniká do polovice dohodnuté sumy. A nakonec Imám Málik ibn Anas ibn Abi Ámer al-Asbabí učí, že právní nárok nevěsty na obvěnění vzniká pouze tehdy, pokud se uskuteční svatba a soužití manželů se začne do jednoho roku od svatby.

Když jsem byl dítě, tak jsem od kohosi slyšel, že muslimové mají čtyři manželky. Samozřejmě, že jsem byl z toho velice zděšen. Teď ale mohu říci, že například Abú Hanífa an-Núman ibn Thábit doporučil muslimům monogamní manželství a doslova učí, že muslim, který bez závažných důvodů poruší monogamii tím, že uzavře další manželství se dopouští trestného činu! Tím tedy zakladatel této školy islámského práva dospěl fakticky k právnímu názoru o zavrženíhodnosti polygamie z čehož mám já jako křesťan velikou radost, že i mnozí naši muslimští spolubratři ve víře v jednoho Boha dospěli k témuž názoru jako my křesťané a tedy nikdo snad nemůže již více tvrdit, že monogamii propagujeme pouze my evropští křesťané a “oni” evropští ateisté. Ateisty já osobně pokládám za největší nepřátele mojí křesťanské víry, a nic na tom nemění ani to, že i samotní ateisté čirou náhodou ve věcech polygamie dospěli ke stejnému právnímu názoru jako já coby křesťan, díky čemuž je polygamie pokládána za trestný čin – bez jakékoliv výjimky - ve všech zemích evropského a amerického kontinentu (což je naprosto správné!!). Pevně věřím, že k témuž názoru nakonec bez jakékoliv výjimky se propracují i úplně všichni muslimové, neboť já coby křesťan vnímám naše muslimské bratry ve společné víře v existenci jednoho Boha jako věřící lidi, kteří navíc podobně jako i já vyznávají monoteistické náboženství a tak jako i já křesťan, tak i oni muslimové věří v jednoho Boha, protože žádný jiný bůh, kromě tohoto jednoho Boha ani neexistuje a existovat nemůže. A tudíž i moje láska k tomuto jednomu Bohu ke kterému se já coby křesťan klaním, kterého miluji a kterému se snažím maximálně sloužit je tentýž Bůh, kterému se klaní a kterého milují i naši muslimští bratři a sestry ve víře v jednoho Boha. Pro mne náboženství a víra znamená mnohem více než moje “národnost” a navíc není nejmenších pochyb ani jen o tom, že pro mne coby pro křesťana je věřící muslim bez ohledu na jeho národnost vzhledem k jeho víře k jednomu Bohu vždy nekonečněkrát bližším člověkem než nějaký ateista, a to třeba i tehdy, pokud jde o ateistu české nebo slovenské národnosti. Každý kdo věří v jakékoliv náboženství je mi bez ohledu na jeho národnost člověkem vždy bližší než jsou ateisté a to včetně i těch ateistů, co jsou příslušníky mého vlastního československého (anebo chcete-li českého a slovenského) národa. A ovšemže v rámci všech těch lidí co věří v nějaké náboženství jsou mi právě tak nekonečněkrát bližší ti co věří v jednoho Boha (tj. vedla nás křesťanů též i židé a muslimové) než jsou příslušníci ostatních náboženství, která nejsou na rozdíl od nás náboženstvími monoteistickými.

Vzhledem k tomu, že já osobně jsem křesťan, tak lze se mně asi stěží pojmově tázat na to, abych řekl, že prý ve vztahu ke které z islámských právních škol se pokládám za jejího stoupence. To ovšemže nelze. Nicméně to ale nic nemění na tom, že k učení jednotlivých islámských právních škol mám i já určitý vztah vzhledem k tomu, že jejich učení má své výrazné aspekty též i v oblastech čistě morálně – etických, které svým významem a charakterem přesahují i za rámec striktně religiózních hranic jednotlivých náboženství a tudíž je jen přirozené, že názory plynoucí z učení některých islámských právních škol je mi sympatické více o jiných méně. Pokud jde o učení vynikajících islámských právníků, tak osobně si nesmírně vážím učení mnohých skvělých islámských právníků mezi nimiž jsou jak šiíté tak i sunnité. Osobně je mi sice nejvíce sice sympatické učení islámské právní školy, jejímž zakladatelem je Abú Hanífa an-Núman ibn Thábit, to ale neznamená, že v lecčems jsem například při svém modelování ideálního křesťanského Božího státu nenacházel užitečnou inspiraci u bratří muslimů i v učeních dalších islámských právních škol a to ovšemže ani zdaleka ne pouze u těch islámských právních škol o kterých jsem se v této práci zmínil. Někteří si dokonce možná i budou myslet, že trochu upřednostňuji islámské právní školy sunnitské před šiítskými, avšak pravda to není a já osobně jsem úplně stejně tak svoji inspiraci při svém modelování ideálního křesťanského Božího státu hledal a také i skutečně nacházel mezi islámskými právníky jak sunnitskými tak i šiítskými a nelze tedy říci, že bych snad více sympatií cítil k jedněm nebo druhých, protože já si úplně stejně tak vážím sunnity i šiíty.

Doufám, že tímto jsem tedy odpověděl již na všechny otázky, které mi byli Vámi kladeny. Pokud jsem snad ale eventuálně na něco důležitého zapomněl, slibuji, že na skutečně kvalifikované odborné otázky od skutečně vážných a tedy i erudovaných zájemců o problematiku islámského práva rád odpovím.

Naopak ale různým vtipálkům radím aby si své “legrácky” nechali pouze sami pro sebe, protože skutečně vážného zájemce kladoucí mi erudovanou, kvalifikovanou odbornou otázku zde velice lehce poznám z charakteru, formulace a obsahu této otázky samotné a tudíž ti ostatní ať vezmou laskavě na vědomí, že jejich “vtípky” budu tak jako tak úplně ignorovat a tudíž je pak tedy psaní takovéhoto e-mailu od nevážného “zájemce” pouze jen jeho úplně zbytečnou ztrátou času.

Napsal ve Zlíně dne 27.6.2007 JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!