wz

Zpět!

Jezuité či Jezuiti a Jesuité či Jesuiti. Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova. Jesuitský nebo jezuitský řeholní řád či rehoľný rád a svatý Ignác z Loyoly - zakladatel jesuitského nebo jezuitského řeholního řádu či rehoľného rádu.

“Musíte si uvědomit, že otec Ignác je sice člověk dobrý a velmi ctnostný, ale že je Bask: a co si ten jednou vezme do hlavy…” tak charakterizoval jeden z prvních jezuitů či jesuitů zakladatele a prvního generála svého jesuitského nebo jezuitského řeholního řádu či po slovensky jezuitského rehoľného rádu. Svatý Ignác z Loyoly byl skutečně pravým synem svého zvláštního baskitského národa, jehož symboly jsou dub a železo a jehož příslušníky nazývá španělský filozof Unamuno “osamělci a tvrdohlavci”. Svatý Ignác z Loyoly bez nezkrotné síly vůle by nikdy nedokončil své ohromné životní dílo. A samozřejmě také bez neobyčejné Boží milosti. Neboť, přestože svatému Ignáci z Loyoly dala příroda do vínku vynikající dary, často vřelo v jeho krvi mnohé, co muselo být nejdříve přemoženo a spoutáno.

Jezuité či jesuité a nebo jezuiti či jesuiti jsou největší (nejpočetnější) řeholní řád na světě. Společnost Ježíšova anebo Tovaryšstvo Ježíšovo, tj. jezuité či jesuité a nebo jezuiti či jesuiti nebo po slovensky Spoločnosť Ježišova či Tovarišstvo Ježišovo – tj. jezuiti vždy uměli skloubit činorodou aktivitu s náboženskou mystikou a proto se stali rozhodujícím faktorem v dalších dějinách katolické církve.

Baskický rytíř z Loyoly Ignác anebo Iñigo, jak se původně nazýval, respektive zakladatel jezuitů či jesuitů Ignác z Loyoly – vlastním jménem Don Iñigo Lopez de Recaldo – pocházel z prastaré baskické šlechtické rodiny, ze šlechtického rodu Loyolů.

První písemná zmínka o šlechtickém rodě Loyolů pochází z roku 1180. Loylové v průběhu dosavadních dějin této šlechtické dynastie se osvědčili jako věrní služebníci kastilské koruny. Přesto, že se jednalo o šlechtický rod, Loyolové nikdy neztratili pouto se svojí vlastní, tedy Baskickem, s jeho lidovými tradicemi, včetně jazyka a rolnického prostředí.

Svatý Ignác z Loyoly tedy, se narodil jako dvanácté dítě (některé prameny uvádějí, že dokonce třinácté dítě) v roce 1491 v Loyole v Cantabrii v severním Španělsku. Otcem svatého Ignáce z Loyoly byl Beltrán Ibañéz de Loyola; matkou svatého Ignáce z Loyoly byla María Sánches de Licona. Své dětství, tj.v letech 1491 – 1505 žil sv.Ignác z Loyoly tedy v rodném Baskicku. V ovzduší své rodiny sv.Ignác z Loyoly načerpal jak duchovní orientaci, tak i základní návyky rytířsko - dvořanského způsobu jednání, protože jeho švagrová byla dvorní dámou královny Isabely. Sv.Ignác z Loyoly byl odmalička vychováván pro vojenskou službu. A jako rytíř toužil po mimořádných hrdinských činech. Vojenská služba v rytířské formě byla v jeho rodině totiž tradiční. Vojenská disciplína se pak stala charakteristikou celého jezuitského či jesuitského životního programu sv.Ignáce z Loyoly, a jako taková charakterizuje i jeho jezuitské či jesuitské následovatele.

Své mládí, tj.léta 1505 – 1517 přežil sv.Ignác z Loyoly zas v Kastilii. Roku 1505 jej totiž poslali do Arevalu v Kastilii na dvůr příbuzného Juana Velázqueze de Cuellar, který zastával úřad hlavního správce kastilské královské klenotnice, byl guvernérem královské rezidence a hradu u Arévala, členem korunní rady a důvěrníkem krále Ferdinanda a královny Isabely. Svatý Ignác z Loyoly od svého třináctého do šestadvacátého roku žil nejdříve jako páže, pak jako dvořan v družině nejvyššího královského komořího Dona Juana Velazqueze de Cuellar. Svatý Ignác z Loyoly přišel na královský dvůr do Valladolidu a nakonec vstoupil jako důstojník do gardy španělského místokrále navarrského. Královský dvůr často měnil místo pobytu, takže on i jeho rodina putovali křížem krážem Kastilií, což byla pro sv.Ignáce z Loyoly příležitost poznat Valladolid, Avilu, Segovii a Salamancu.

Zde u něj se sv.Ignác z Loyoly ještě bezprostředněji připravoval na svoji životní dráhu vojáka – rytíře, ale i dvořana, nedostal však ale ještě akademickou výchovu. Nicméně seznámil se také se správními úkoly králova úředníka, především na velkokancléřství, které bylo odpovědné za písemný styk, čím kromě jiného získal i praktické zkušenosti z oblasti práva a královské správy. Ve vzpomínkách na tuto dobu označuje sv.Ignác z Loyoly sám sebe jako ”velmi dobrého písaře”. Později sv.Ignácovi z Loyoly jako generálovi jezuitského či jesuitského řádu tyto tehdejší zkušenosti přišly velice vhod.

Jeden současník říká, že Iñigo je “veselý a elegantní společník a milovník módy”, a že “jeho pýchou byly dle současné módy upravené vlasy a pěstěné ruce elegána”. Jeden písemný doklad z té doby líčí svatého Ignáce z Loyoly takto: “chodí rád v krunýři, nosí dlouhé, až na ramena spadající vlasy, odívá se do dvoubarevných šatů s prořízlými rozparky, na hlavě má pestrý baret.” Rytíř Amadis byl jeho vysněný hrdina, respektive jeho fantazie se živila válečnými dobrodružstvími Amadise a ostatních hrdinů rytířských románů. Svatý Ignác z Loyoly se sám později přiznával, že měl “zálibu cvičit se ve zbraních, a že měl silnou, ale marnivou touhu stát se slavným”. Francis Thompson správně poznamenává: “Ctižádost, tato poslední slabost ušlechtilých duchů, je klíčem k Ignácově povaze.” Stále toužil vynikat…

Důležitou roli v životě sv.Ignáce z Loyoly hrála i jeho vzdálená teta doňa María de Guevar. Byla sečtělá, zbožná a založila ženský spolek, který se věnoval péči o nemocné. Láska ke službě bližním má u sv.Ignáce z Loyoly snad tedy počátek právě v této době, kdy jí pomáhal.

Jinak ale sv.Ignác z Loyoly až do stáří šestadvaceti let byl především oduševněným vojákem – rytířem, který se zabýval převážně cvičením ve zbrani, mající totiž obrovskou touhu všech vojáků, tj.dosáhnout vojenské cti a slávy.

Podle tradičního ideálu tehdejší doby byl rytíř šlechticem, jenž chrání vdovy a sirotky před bezprávím a který je připraven dát i život za své lenní pány a především pak za dámu svého srdce. Skutečnost ale vypadala jinak! Ta totiž ani zdaleka tak idylická nebyla!! Radikální změnu v životě sv.Ignáce z Loyoly totiž přinesl rok 1517, kdy Juan Velázques de Cuellar se znepřátelil s královnou vdovou a musel se vzdát svých funkcí. Společenský pád ochránce sv.Ignáce z Loyoly ukázal tak mladému šlechtici realitu dvorní rytířské společnosti.

Sv.Ignác z Loyoly přešel tedy do služeb navarského vicekrále, kterým byl Don António Manrique de Lara, vévoda z Najery. V letech 1517 – 1521 sv.Ignác z Loyoly tedy sloužil jako vojenský důstojník v Navaře. V této době vypukly znova spory o navarské království. Jeho území, od roku 1234 spravované francouzskou dynastií, připadlo roku 1512 Kastilii. Zůstalo však ale jablkem sváru dvou silných sousedů. I sv.Ignác z Loyoly se zúčastnil tohoto konfliktu, na němž závisel jeho další životní osud. Dřívější navarský král Henri d’Albret našel po vyhnání z Kastilie útočiště ve Francii, kde se mu podařilo najít podporu. V roce 1521 vpadl do Španělska s početným vojskem a zahájil obléhání pevnosti Pampellone, některé prameny ale uvádějí název ”Pamplony” (tj.tvar substantiva je v českém genitivu). Sv.Ignác z Loyoly patřil ke španělským obráncům této pevnosti a stal se hnací silou protifrancouzského odporu.

Když vypukla válka mezi Francií a Španělskem, radoval se náš hrdina svatý Ignác z Loyoly z příležitosti vyznamenat se a udělat kariéru. V roce 1521 byla francouzským vojskem obležena Pamplona. Opevnění nebylo ještě dokončeno, posádka a dělostřelectvo slabé. Velitel a důstojníci se chtěli vzdát přesile, ale svatý Ignác z Loyoly, nejmladší z důstojnického sboru, apeloval na šlechtickou čest důstojníků a naléhavě radil k  houževnatému odporu, protože prý jistě přijde posila. Jeho kamarádi o tom pochybovali, pokládali za zbytečné obětovat v této situaci život a odtáhli z pevnosti. Pln planoucího hněvu nad touto zbabělostí zůstal jen svatý Ignác z Loyoly s malou skupinkou věrných a stal se duší obranného boje. Rozhořčeně mávaje kordem objevil se svatý Ignác z Loyoly na hradbách. Ale co zmůže odvaha jedince proti válečné mašinérii nové doby? Koule z děla mu roztříštila pravou nohu a se svatým Ignácem z Loyoly padla také i citadela.

Při obléhání Pampellone v boji s Francouzi svatého Ignáce z Loyoly na svatodušní pondělí roku 1521 jako třicetiletého důstojníka těžce poranili. Sami Francouzi, kteří ač sice byli jeho protivníci, obdivovali u svatého Ignáce z Loyoly neuvěřitelnou odvahu a udatnost v boji. Těžce zraněný sv.Ignáce z Loyoly pak byl odnesen na hrad Loyolu.

Francouzi se tedy k svatému Ignáci z Loyoly zachovali rytířsky, pokusili se jeho zlomenou nohu dát do pořádku a odnesli ho na nosítkách na zámek Loyola. Tam zjistili lékaři, že kosti nejsou uloženy správně a že musí být znovu srovnány, nechce-li svatý Ignác zůstat trvale imobilním mrzákem. Ačkoliv byla operace provedena bez umrtvení, snášel ji svatý Ignác z Loyoly bez jediného bolestného hlesnutí. Jen zaťaté pěsti a mimika tváře prozrazovali, co za ukrutné bolesti si musel vytrpět. Následující dny pak svatý Ignác z Loyoly bojoval se smrtí. Ale houževnatá vůle svatého Ignáce z Loyoly se prosadila. Když se rány zahojily, ukázalo se, že jeho pravá noha zůstala kratší než levá, a že pod kolenem vyčníval zbytek rozdrcené kosti. Ale cožpak bylo možné, aby se důstojník Ignác stal kulhavým žebrákem a vzdal se vojenské dráhy? – Aby mohl svatý Ignác z Loyoly dále nosit elegantní, jakoby ulité vysoké důstojnické boty, dal si upilovat vyčnívající kost, a aby mohl dále jezdit na koni a šermovat, dal si napnout kratší nohu do železného napínacího přístroje. A celé týdny ležel svatý Ignác z Loyoly bez hnutí v tomto aparátu.

Tam v průběhu svého dlouhého léčení se svatý Ignác z Loyoly postupně smiřoval s tím, že již přece jen více není jsoucí pro světského bojovníka. Současně na hradě Loyolu z dlouhé chvíle si žádal číst nějaký rytířský román, ale žádný nebyl po ruce. A tak svatému Ignáci z Loyoly předložili k četbě “Život Kristův” od Ludolfa Saského a legendy o svatých. Tato náročná duchovní četba mu sice nebyla příliš po chuti, ale zajatci a nemocní čtou všechno. A tak svatý Ignác z Loyoly zpočátku pouze lhostejně listoval v nábožných knihách. Avšak čím svatý Ignác z Loyoly více četl, tím více jej přiváděl neznámý svět svatých do vzrušení a obdivu. Svatý Ignác z Loyoly objevil, že hrdinské činy svatých se mohou měřit s dobrodružstvími, kterých hlavním hrdinou byl rytíř Amadis. A ještě více: Tito lidé hledali Boha, zatímco on Ignác hledal jen sám sebe. Tento protiklad svatého Ignáce z Loyoly překvapil a zneklidnil. S rostoucí zvědavostí svatý Ignác z Loyoly četl dále a nakonec se sám sebe ptal: “Proč bych nemohl dokázat to, co dokázal svatý Dominik nebo svatý František z Assisi. Dlouho o tom svatý Ignác z Loyoly přemýšlel. Chvílemi svatý Ignác z Loyoly upadal opět do pozemského snění a do myšlenek na světskou kariéru. Při tom však ale svatý Ignác z Loyoly zjistil, že takové představy jej zanechávaly prázdným a nespokojeným, zatímco rozjímání o Božských věcech jej osvěžovalo. A tak když svatý Ignác z Loyoly četl ”Životy svatých”, zejména legendy o životech svatého Františka z Assisi a svatého Dominika, rozhodl se, že když již nemůže více vzhledem ke svým těžkým zraněním být více vojákem světských, že se tedy stane vojákem Kristovým!

Příklady svatých totiž vzbuzovali ve sv.Ignácovi z Loyoly obdiv a nutili ho k zamyšlení nad tím, co světci víry vykonali z lásky k Bohu pro spásu duší a co by jako voják Kristův mohl vykonat on!

Svatý Ignác z Loyoly nemiloval polovičatosti. A proto se svatý Ignác z Loyoly rozhodl, že začne žít jen pro Boha, a že bude jako Boží voják bojovat za Boží království a tak si dobude nepomíjivé vavříny.

Jednoho dne svatý Ignác z Loyoly nenápadně zmizel z otcovského zámku, respektive když se svatý Ignác z Loyoly uzdravil, odebral se do benediktinského kláštera montserratského, kde složil generální svatou zpověď a po ní držel noční stráž po rytířském způsobu před starým mariánským obrazem, zanechal tam meč a rytířské odění a v kajícím rouše, s poutnickou holí nastoupil svatý Ignác z Loyoly pouť do Jeruzaléma. Protože však v Barceloně vypukl mor a přístav byl uzavřen, svatý Ignác z Loyoly se zastavil v Manrese.

Na mezku jel tedy svatý Ignác z Loyoly k hoře Montserrat, které prý kdysi vévodil hrad svatého Grálu a nyní svatyně Naší milé paní. Zde završil svatý Ignác z Loyoly své odvrácení se od světa podle vzoru, který znal z rytířských románů: Vykonal generální svatou zpověď, daroval benediktinskému klášteru mezka, nějakému žebrákovi svatý Ignác z Loyoly daroval své přepychové šaty a Madoně jako votivní dar své zbraně. Setrval pak, stoje bez pohnutí, celou noc před starým mariánským obrazem. Během této noční “stráže” stal se ze svatého Ignáce z Loyoly Boží rytíř. Příštího dne po mši svaté se vydal svatý Ignác z Loyoly na pouť do Svaté země.

Jak už jsem se zmínil, nejprve chtěl jít sv.Ignác z Loyoly do Palestiny, aby se tam angažoval za Boží věc. Své plány však ale ještě neviděl zcela jasně. Ujasnil si to až v Manrese, kde se pod vplyvem ”bratů společného života” a v přísné sebekontrole věnoval duševnímu cvičení. V jeskyni Manresy 30 dní rozjímal o věčných pravdách a zážitky sepsal v knížce ”Duchovní cvičení”, což je nejvýznamnější dílo katolického novověku.

Pobyt v Manrese měl pro duchovní život svatého Ignáce z Loyoly rozhodující význam, protože modlitbou, přísnou askezí a ustavičnou sebekontrolou se tam dopracoval vnitřního klidu a jistoty. Svatý Ignác z Loyoly seznámil se s hlavními zástupci středověké mystiky a myšlenkami holandských devocionalistů a Kempenského Následování Krista, a pod dojmem těchto vzorů a na základě vlastní zkušenosti sestavil jádro své slavné knížky Exercitia spiritualis.

Na krátkou dobu chtěl svatý Ignác z Loyoly udělat zastávku v Manrese. Tato zastávka, která se však pořádně prodloužila měla pro svatého Ignáce z Loyoly rozhodující význam. Jako žebrák procházel ulicemi oblečen v halenu z hrubé pytloviny, kolem pasu konopný provaz, na nohách lýkové střevíce a v ruce poutnickou hůl s lahví z tykve. Jako pokání za dřívější ješitnost si bývalý dandy nestříhal vlasy ani nehty. Uličníci povykovali, když uviděli ježatého podivína a křičeli za ním: “Táta pytel!”

V jeskyních zarostlých trnitým křovím se trýznil mučícími nástroji a pak postem tak nemilosrdně, že dvakrát z toho na smrt onemocněl a musel být ošetřován zbožnými ženami. V Manrese si svatý Ignác z Loyoly navždy podkopal své zdraví, dříve tak pevné, a na celý život si přivodil bolestnou žlučníkovou nemoc. Svatý Ignác z Loyoly prožil tehdy také duševní trýzeň. Svatého Ignáce z Loyoly přepadala pokušení a výčitky svědomí. Svatý Ignác z Loyoly pociťoval v srdci prázdnotu a zoufalství, které ho přivádělo až na pokraj sebevraždy. Z těchto zkušeností pak svatý Ignác z Loyoly později vyvodil poučení, že přehnané umrtvování těla činí tělo neschopným k práci a stává se tak překážkou v duchovním životě. Při svém temperamentu svatý Ignác z Loyoly šel na vše vždy s plným nasazením a proto nebylo divné, že upadal z jednoho extrému do druhého, než našel zdravý střed.

Jednoho dne, jak vypráví později sám svatý Ignác z Loyoly, naučil se blízko města během jedné hodiny více, než by ho mohli naučit všichni intelektuálové světa. Sedl si svatý Ignác z Loyoly na břeh řeky Cardoner a díval se do vln: “A tu se začaly otvírat oči jeho duchovnímu zraku. Nebylo to nic, co by bylo podobno nějakému zjevení, ale bylo mu darováno poznání a chápání mnoha věcí z duchovního života, mnoho věcí o víře a z teologie. To vše se mu objevilo v tak velkém světle, že se mu vše zdálo novým. A bylo mu, jako by se stal jiným člověkem.”

Svatý Ignác z Loyoly ve světle tohoto osvícení také poznal, že k tomu, aby se zalíbil Bohu, nezáleží na asketických výstřednostech. Ostříhal si tedy opět nehty a vlasy a zaměnil pytel za talár. A od té chvíle se svatý Ignác z Loyoly nestaral jenom o svou vlastní spásu, ale i o spásu duší svých bližních. Pro ně zapsal svatý Ignác z Loyoly své zkušenosti a tak vznikla v Manrese knížka, která patří k nejpodivuhodnějším knihám světa.

Svatý Ignác z Loyoly nazval své dílo “Duchovní cvičení, zaměřená k tomu, aby se člověk přemohl a uspořádal svůj život a nenechal se vést neuspořádanými sklony”. Duchovní cvičení vycházejí z otázky po cíli člověka. “Člověk je stvořen k tomu, aby Boha, svého Pána, chválil, prokazoval mu úctu, jemu sloužil a tím svou duši zachránil. Vše, co je na zemi, bylo stvořeno kvůli člověku. Toto všechno mu má pomáhat, aby dosáhl svého cíle. Z toho vyplývá, že člověk má všeho užívat potud, pokud mu to pomáhá při cestě k cíli, a že se toho má zříkat, pokud by se mu to stavělo do cesty k cíli.” Jestliže to nečiní, hřeší. Úvahy duchovního cvičení chtějí budit odpor ke hříchu, osvobozovat duši od všech pout a vést následováním Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele ke svobodě Božích dětí. Kristus Král chce panovat ve všech srdcích a svou duchovní říši chce rozšířit na celý svět. Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel proto každého volá, aby ve svém stavu a povolání spolupracoval na budování Božího království. Exercicie svatého Ignáce z Loyoly oslovují představivost, rozum i vůli. Exercicie svatého Ignáce z Loyoly pečují také moudře o to, aby se duchovní nadšení nezvrhlo v chorobné vzrušení, aby zanícení nebylo přeháněno a tělo aby neutrpělo přísnými skutky kajícnosti. Exercicie svatého Ignáce z Loyoly podávají střízlivá životní pravidla, jako například o správné volbě povolání, o hospodaření s příjmy, o umírněnosti v jídle, pití a spánku. Dílo svatého Ignáce z Loyoly začalo nesmírně působit. Formovalo ducha Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho – tj. jezuitů či jesuitů, a tisícům lidí ukázalo správné životní zaměření.

Tuhá vojenská kázeň a mystický žár – charakteristické rysy tehdejšího Španělska – vyznačují i autora Exercicií svatého Ignáce z Loyoly, který se usiluje uspořádat všechny lidské vášně, city a vůbec všechna duševní hnutí a dát jakýsi služební řád těm, kdo chtějí bojovat o čest Boží. Svatý Ignác z Loyoly má smysl pro strategii, neustále sleduje cíl, jehož chce dosáhnout a jemuž podřizuje všechny prostředky. Svatý Ignác z Loyoly má i rozvahu, která střízlivě hodnotí všechny lidské duševní síly, aby je podle místa, času a okolností zasadila k vítěznému náporu. Ocelová vůle svatého Ignáce z Loyoly nestrpí žádné odchylky od poznané cesty, která takřka znemožňuje vnitřní odepření poslušnosti, nezalekne se žádných obětí a vždy dává přednost hrdinským činům ve službě Pána nad životem a smrti, věčnou spásou a zatracením. K této službě Nejvyššímu Pánu obrací svatý Ignác z Loyoly především svou pozornost. Jako bližší cíl pak vytýká svatý Ignác z Loyoly následování Krista, snaží se nadchnout k obětem pro ně, ale zároveň nabádá k rozumné rozvaze, k modlitbě a varuje před ďáblovými nástrahami. Vylíčení Kristova ponížení a utrpení má roznítit křesťanovu velkodušnost, jemuž kyne po smrti věčná odměna ve spojení s Pramenem nejvyšší krásy, dobra a pravdy. V Exerciciích svatého Ignáce z Loyoly není tedy nic takového, co by se nedalo nalézt ve středověké nábožensko – poučné literatuře, ale přece jen se kniha svatého Ignáce z Loyoly zřetelně liší od dřívějších podobných knih, jak některé myšlenky blíže rozvádí a zdůrazňuje, kdežto jiné jen slabě naznačí. Zatímco holandská mystika věnuje výlučnou pozornost pasivním ctnostem, u svatého Ignáce z Loyoly, rozeného bojovníka, vystupuje drsný aktivní tón, jak ukazuje již ostré vytyčení říše Kristovy a říše satanovy a energické zdůrazňování rozvahy a bojovnosti. Následování Krista vrcholí účastí na boji o království Kristovo. Nejvyšší cíl, k němuž lidský život může směřovat, je sláva Boží. “Ad maiorem Dei gloriam” bylo heslo, které dal později svatý Ignác z Loyoly svým jezuitským či jesuitským spolubojovníkům.

Od té doby mněl vždy svatý Ignác z Loyoly na zřeteli jen spásu duší. Základ programu svatého Ignáce z Loyoly je neustále a se všemi silami pracovat na duševní spáse bližních a tak dosáhnout i své vlastní spásy. Tedy co největší činorodá aktivita.

Apoštolské nadšení táhlo svatého Ignáce z Loyoly neustále do Jeruzaléma. Jako jakýsi poslední křižák chtěl svatý Ignác z Loyoly vyrvat Svatou zemi z rukou nevěřících. Ne sice zbraněmi, ale kázáním a mučednictvím. Svatý Ignác z  Loyoly vypravil se na cestu zcela bez peněz a po dobrodružné cestě dosáhl cíle. Velmi rád by tam svatý Ignác z Loyoly strávil celý svůj život, aby obrátil mohamedány na křesťanskou víru. Avšak představený františkánů či minoritů – představený jediného řeholního řádu, který pečoval za vlády mohamedánů o posvátná místa na základě papežských směrnic nařídil svatému Ignáci z Loyoly, aby se vrátil domů. S rozumnou střízlivostí se tedy svatý Ignác z Loyoly rozhodl, že bude apoštolsky působit ve své vlasti. K tomu však potřeboval teologické vzdělání. Protože sv.Ignác z Loyoly nebyl teologicky vzdělaný – což mu dělalo jisté potíže – začal studovat.

Bývalý důstojník svatý Ignác z Loyoly tedy usedl, přestože už měl 33 let, s devítiletými chlapci do lavic latinské školy v Barceloně, aby nejdříve získal základy k dalšímu studiu. Svatý Ignác z Loyoly studoval nejdříve v Barceloně, pak na vysokých školách v Alcale a Salamance a nakonec v Paříži. Ve Španělsku studoval elementární vědy a v Paříži teologii. A stal se doktorem filozofie.

Ačkoliv se svatý Ignác z Loyoly pustil do studia s veškerou energií, přece mu bylo souzeno, aby ukončil svá studia teprve po dvaceti semestrech. To však nepřekvapuje, uvědomíme-li si jeho vysoký věk a ostatní podmínky za nichž studoval. Svatý Ignác z Loyoly nebyl již ve věku, kdy se člověk lehce učí. Svatý Ignác z Loyoly nebyl vyškolen v žádném vědním oboru. Svatý Ignác z Loyoly jako muž činu neměl k vědě zvláštní nadání ani vřelou náklonnost. Svatý Ignác z Loyoly mnohem více tíhl k modlitbě a zbožnému rozjímání. A to svatého Ignáce z Loyoly stále odvádělo od latinské gramatiky. Mimoto byl často nucen přerušovat studia, aby si vyprosil prostředky k živobytí. Také svatému Ignáci z Loyoly chyběl správný metodický návod ke studiu, a to byla veliká zátěž. Svatý Ignác z Loyoly ve své studiachtivé horlivosti začal studovat všechny obory najednou a proto v prvních letech to nedotáhl v žádném oboru k solidním znalostem. Největší překážkou však bylo, že svatý Ignác z Loyoly ve své snaze po apoštolátu se vzdal navštěvování chudých, ošetřování nemocných, vyučování dětí katechismu a dávání exercicií dospělým.

Tato předčasná pastorační činnost nejen škodila studiu svatého Ignáce z Loyoly, ale také mu i připravila mnoho zapletených situací. V Barceloně ho málem zabili, protože se pustil do reformování celého kláštera, jehož řeholnice přijímaly u sebe mladé ctitele: Galáni, zbavení svatým Ignácem z Loyoly svého hříšného potěšení, přísahali svatému Ignáci z Loyoly pomstu a najali si dva maurské otroky, kteří si počíhali na svatého Ignáce z Loyoly a jeho společníka, a zmlátili oba tak, že Ignácův průvodce na místě zemřel a svatého Ignáce z Loyoly museli odnést domů v bezvědomí.

“V Barceloně v něm vznikla touha vytvořit spolek několika mužů, kteří by se pak stali jakoby Ježíšovými polnicemi” vzpomíná v Pamětech. Skutečně také svatý Ignác z Loyoly získal tři mladíky, kteří s ním šli studovat na univerzitu v Alcale. Zde vzbudil svatý Ignác z Loyoly se svými, jednotně oděnými společníky pozornost inkvizice. Horečná pastorační činnost svatého Ignáce z Loyoly byla zaměřena na prosté ženy z lidu a docházelo přitom k podivným případům. To vedlo k závěrům o zvláštních pastoračních metodách svatého Ignáce z Loyoly. Proto byl svatý Ignác z Loyoly na rozkaz inkvizice zatčen z podezření, že je blouznivý sektář, a odseděl si ve vězení 42 dny. Když se však dokázalo, že svatý Ignác z Loyoly je života bezúhonného a že učí pravověrně, byl z vězení propuštěn. Bylo však svatému Ignáci z Loyoly pod pohrůžkou exkomunikace zakázáno před ukončením studií veřejně kázat a konat shromáždění věřících.

Svatý Ignác z Loyoly si však nechtěl nechat zavřít ústa. Odešel do Salamanky, kde zákaz neplatil, protože univerzita v Salamance byla v jiné diecézi. Žáci svatého Ignáce z Loyoly ho tam již předešli. Sotva však svatý Ignác z Loyoly začal na novém místě s apoštolskou činností, byl opět uvězněn a 22 dní držen v okovech. Když pak svatému Ignáci z Loyoly jeden vlivný návštěvník navrhoval, že zařídí, aby byl propuštěn, svatý Ignác z Loyoly to rezolutně odmítl: “Celá Salamanka nemá tolik pout na ruce i nohy, kolik jich toužím nést pro Pána.” Profesoři teologie zkoumali knihu exercicií svatého Ignáce z Loyoly a při výslechu mu dávali spletité otázky. Nemohli zavrhnout zásady svatého Ignáce z Loyoly, ale se jim nelíbilo, že je hlásá tento nevzdělaný laik. Znovu svatému Ignáci z Loyoly zakázali kázat na témata z morální teologie. Svatý Ignác z Loyoly se rozhodl, že odejde do Paříže. Tentokrát ho jeho žáci nenásledovali. První pokus založit náboženskou společnost ztroskotal právě tak jako jeho studia.

Na pařížské Sorbonně začal svatý Ignác z Loyoly ještě jednou zcela od počátku. A tam to dokázal. Po sedmiletém studiu svatý Ignác z Loyoly získal akademický titul magistra. Avšak ani v Paříži nechybělo dosti vzrušujících chvil. Od svých mecenášek ve Španělsku si dal poslat určitý obnos, aby mohl krýt výdaje na jeden rok studia v Paříži. Ale mladík, který byl tímto úkolem pověřen, všechny svěřené dukáty prohýřil. Protože nyní musel svatý Ignác z Loyoly žebrat o almužnu, putoval o letních prázdninách do Antverp, Brugg a Londýna. Příležitostně svatý Ignác z Loyoly posílal také prosební dopisy do Španělska a prosil své příznivce a příznivkyně, aby mu pomohli(y) z dluhů.

Ani v Paříži svatý Ignác z Loyoly nedokázal nechat apoštolátu. Brzy kolem sebe svatý Ignác z Loyoly opět soustředil kroužek stoupenců. Když však jednoho dne tři bohatí španělští studenti po skončení duchovních cvičení svatého Ignáce z Loyoly prodali všechen svůj majetek, výtěžek rozdali chudým a sami se pak odstěhovali do chudinské noclehárny svatého Jakuba, všichni jejich kamarádi spolu s profesory se zděsili: Ignác prý tyto ubožáky připravil o rozum. Je to kacíř, čarodějník, který patří na hranici. Znovu prožil svatý Ignác z Loyoly nepříjemnou srážku s inkvizicí. Ale opět byla naštěstí celá záležitost šetrně urovnána. Ale žáci svatého Ignáce z Loyoly se od něj odvrátili.

U svatého Ignáce z Loyoly při své přitažlivosti, které bylo jen těžko odolat, to však nemohlo dopadnout jinak, než že mezi kolegy našel nové přátele. A s těmi, místo na disputace a přednášky chodil svatý Ignác z Loyoly do kostela. Znovu se strhla bouřka. Rozlícený rektor koleje svaté Barbory rozhodl, že svatý Ignác z Loyoly bude potrestán tak, jak byli v té době trestáni nenapravitelní studenti. Již byli všichni studenti shromážděni v jídelně a očekávali Ignácův veřejný výprask. Tu vstoupil rektor koleje svaté Barbory společně i se svatým Ignácem z Loyoly, poklekl s pláčem před “delikventem” svatým Ignácem z Loyoly, a prosil ho za odpuštění a obrátil tak celé shromáždění, které se mělo dívat na ponížení svatého Ignáce z Loyoly ve svědky jeho osobního vítězství.

A ještě po čtvrté se dostal svatý Ignác z Loyoly do konfliktu s církevními úřady. Byl obžalován z hereze. Dva inkvizitoři však zjistili, že je svatý Ignác z Loyoly nevinen. Svatý Ignác z Loyoly požádal o písemné potvrzení o své pravověrnosti. A také i obdržel důstojné osvědčení.

Během svých studií v Paříži se svými exerciciemi získal svatý Ignác z Loyoly pro svůj cíl devět spolupracovníků, kteří se stali zárodečnou buňkou jeho jesuitského či jezuitského řádu. Téměř všichni již měli právo nosit klobouk doktorů filozofie: – mezi nimi jemného a zbožného Savojce Petra Lefevra, třeba říci, že některé prameny uvádějí jeho jméno i trochu jinak, jako například: Petr Le Febre nebo prostě Favre, dále třeba poznamenat, že kromě Lefevra byli všichni ostatní ze Španělska nebo Portugalska; dále neobyčejně nadaného a ohnivého svatého Františka Xavera, ze staré baskické šlechty, o kterém je dále třeba říci i to, že tento svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský se stal později slavným misionářem; Diega Laíneze či Diega Layneze nebo Diega Laýneze, třeba říci, že tento nadaný a klidný Španěl Diego Laynez či Diego Laýnez nebo Diego Laínez se později vyznamenal na tridentském koncilu; dalšími dvěma byli pak rozvážný Portugalec Šimon Rodriguez; a drsný, stále upovídaný Španěl Alfonso Bobadilla, a dále pak chytrý Španěl Salméron. Později se přidali ještě i tři Francouzi: Le Jay, Cordure, Broët.

Jak skvělým způsobem dovedl svatý Ignác z Loyoly získávat lidi, toho je dobrým příkladem vznik jeho přátelství se spolubydlícím svatým Františkem Xaverem. Nejdříve neměl svatý František Xaver staršího Ignáce z Loyoly vůbec rád. V jeho očích byl zrádcem svého baskitského národa. Neboť zatímco bratři svatého Františka Xavera bojovali za samostatnost Basků, stál svatý Ignác z Loyoly fakticky na straně Španělů, kteří po svém vítězství hrad Xavier srovnali se zemí, bratry svatého Františka Xavera drželi tři roky ve vězení a zničili blahobytné postavení celé jejich rodiny. V té době ještě příliš světáckému Františku Xaverovi se také protivila příliš zdůrazňovaná zbožnost tohoto “podivína”, tj. svatého Ignáce z Loyoly, která mu zaváněla okázalou, pokryteckou zbožností navenek. A zoufalá snaha tohoto věčného studenta svatého Ignáce z Loyoly naučit se konečně dobře latině musela vyvolávat u svatého Františka Xavera, který se přímo zázračně lehce všemu učil, jen posměch. Ale protože svatý Ignác z Loyoly neurážel se a nepokazil žádnou legraci, stával se postupně svatému Františku Xaverovi stále sympatičtější. Také svatého Františka Xavera dojímalo, že se tento starý student svatý Ignác z Loyoly ukázal jako dobrý kamarád, který mu vždy v peněžních nesnázích vypomohl, i když se proto musel vypravit až do Flander na žebrotu. Vše se pak navíc urovnalo, když svatý Ignác z Loyoly přiváděl na přednášky mladého docenta Xavera množství platících posluchačů a sám usedl k nohám svého o patnáct let mladšího krajana. Velkolepým rysem toho, jak svatý Ignác z Loyoly vedl lidi, bylo, že lásku, kterou vzbuzoval jeho osoby, převáděl od sebe na Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. Prostředkem k tomu byli exercicie svatého Ignáce z Loyoly. Syn z “nejlepšího domu” se zřekl kanovnického obročí, které mu bylo nabízeno, dal se s plnou oddaností k dispozici Bohu, a byl připraven vzít na sebe jakoukoli službu a jakýkoli osud. Svatý František Xaver se stal největším duchovním synem svatého Ignáce z Loyoly. A s ostatními jezuity či jesuity se stalo totéž. Všichni se vzdali skvělé životní dráhy, aby se tím nadšeněji a podnikavěji odvážili se svatým Ignácem z Loyoly cesty do neznáma.

Na svátek nanebevzetí Panny Marie v roce 1534 přišel svatý Ignác z Loyoly se šesti společníky na mši svatou do kaple svatého Dionysia na Montmartru. Tuto mši svatou na Montmartri - sloužil Lefevre, který v té době jako jediný z nich byl knězem; uzavřeli se svatým Ignácem z Loyoly svazek, že se věnují službě spáse duší. Všichni složili slib, že budou žít v chudobě, že budou pracovat pro blaho duší a že podniknou pouť do Jeruzaléma. Tak byl poležen na hoře mučedníků základní kámen budoucího Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů. Svatý Ignác z Loyoly stále ještě lpěl na svém starém, fantastickém plánu dobýt pro Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele Svatou zemi. Ale stal se již střízlivějším a předvídal i těžkosti: Jestliže se nedá do stanovené doby uskutečnit pouť do Svaté země, rozhodl se putovat do Říma a tam se dát k dispozici papeži.

Brzy musel svatý Ignác z Loyoly opustit své jesuitské či jezuitské přátele, aby si obnovil ve vlasti své oslabené zdraví. Z cesty svatého Ignáce z Loyoly na zotavenou se stala apoštolská cesta. Stojí za zmínku, že k odstranění žebroty zavedl svatý Ignác z Loyoly na panství Loyolů městskou péči o chudé, což bylo do té doby ve Španělsku věcí neznámou. Po půldruhém roce se svatý Ignác z Loyoly opět v Benátkách sešel se svými.

Tato počáteční jesuitská či jezuitská společnost získala v Benátkách další přívržence. Nazvali se po španělsky Compañia de Jesús a chápali se jako vojáci Ježíše Krista. Jako členové Compañia de Jesús se dohodli, že zůstanou stále pospolu. Svatý Ignác z Loyoly se – zatím neoficiálně - stal zakladatelem řádu Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů. Jesuitským či jezuitským heslem se stalo: ”Všechno ke větší slávě Boží”. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie v roce 1534 se totiž tito prvotní jezuitský nebo jesuitští či jezuitští nadšenci společně i se svatým Ignácem z Loyoly zavázali slavnostním slibem v kapli v Montmartru, že odejdou do Jeruzaléma, aby tam šířili království Boží, ovšem s podmínkou, že dostanou od papeže v Římě k tomu svolení; jestliže však by se jim nepodařilo uskutečnit pouť během jednoho roku, měli se dát k dispozici papeži. Ale z pouti do Jeruzaléma nebylo prozatím nic. Válka Benátčanů s Turky jejich cestu překazila, a tak svatý Ignác z Loyoly se svými jesuitskými či jezuitskými druhy, vysvěcení již mezitím na katolické kněze, odešli do Říma. Respektive přesněji řečeno – kvůli hrozící válce mezi Benátkami a Turky nevyjela poprvé po 38 letech žádná loď poutníků. A tak svatý Ignác z Loyoly se svými jezuitskými či jesuitskými druhy rozhodli se tedy, že mezitím přijmou kněžské svěcení a dobu čekání využijí k apoštolské činnosti. Svatý Ignác z Loyoly rozdělil své magistry některým důležitým městům v severní Itálii. Tam tito prvotní jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti kázali, byli činní v pastoraci a získávali mezi studenty nové členy.

Když uběhla určená doba čekání a poutě do Svaté země se staly zcela nemožnými, odebral se svatý Ignác z Loyoly společně i s Petrem Lefevrem do Říma. “Tato země je chudá na dobré plody a bují v ní velké množství plodů zlých” napsal v jednom dopise. A proto se dali ihned do práce. Z pověření papeže Pavla III. (papežem byl v letech 1534 – 1549) začali oba jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti přednášet na univerzitě Sapienza, dávali exercicie, vyučovali děti, navštěvovali nemocné ve špitálech, zpovídali a kázali v kostelech i na náměstích. Římané si údivem protírali oči, když viděli po velikonocích vystupovat na kazatelny jezuity či jesuity, kteří neměli řeholní hábit. Římané byli totiž zvyklí na kázání jen v době adventní a postní, a tato kázání měli jen řádoví kněží. Něčím novým pro Římany také bylo i to, že tito jezuitský nebo jesuitští či jezuitští cizinci nedrželi na květnatou rétoriku.

Brzy získal v Římě svatý Ignác z Loyoly se svými druhy důvěru lidu i vlivných pánů. “Kdyby nás bylo čtyřikrát více, nebyli bychom s to vyhovět všem přáním.” Když portugalský vyslanec prosil jezuity či jesuity z pověření svého krále Jana III. o 6 misionářů pro portugalskou Indii, zvolal svatý Ignác z Loyoly: “Pane vyslanče! Koho mi pak Vaše Milost ponechá pro zbytek světa?”

Přímo do těchto slibných začátků však zadula bouře, která hrozila utvářející se jesuitské či jezuitské dílo zničit. Ve městě vystoupil velmi výmluvný kazatel, který šířil bludy a získával mnoho přívrženců. Když mu svatý Ignác z Loyoly marně mezi čtyřmi očima domlouval, pověřil své jesuitské či jezuitské druhy, aby se veřejně z kazatelny jeho jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti proti tomuto knězi postavili. Bludař se rozzuřil a obrátil své kopí přímo proti svatému Ignáci a jeho jesuitské či jezuitské družině. Pravými kacíři jsou prý tito jezuité či jesuité kteří hlásají reformu. Jeho pomluvy našli mnoho těch, kteří jim uvěřili. Tehdy žádal svatý Ignác z Loyoly o soudní vyšetření. Nebylo pro svatého Ignáce z Loyoly těžké, aby korunní svědky svého nepřítele usvědčil ze lži. Nato vydali protivníci jezuitů či jesuitů čestné prohlášení a chtěli celou záležitost pochovat. Svatý Ignác z Loyoly však, jehož úspěšné jesuitské či jezuitské působení předpokládalo bezúhonnou pověst, trval na řádném formálním ukončení procesu. Když se tomu protivníci jezuitů či jesuitů vzpírali a kuli pikle, vydal se svatý Ignác z Loyoly pevně rozhodnut do Francie, kde právě dlel papež Pavel III. a v hodinové audienci informoval tohoto nejvyššího soudce v Církvi. Soudní jednání bylo tedy na žádost jezuitů či jesuitů obnoveno a po osmi bouřlivých měsících byl konečně vynesen rozsudek: pomluvení jezuité či jesuité byli prohlášeni za úplně nevinné.

“Když se druhové opět sešli roku 1538 v Římě, neměli ještě v úmyslu založit určitou společnost nebo řád” tak píše Polanco. Jeden z jezuitů či jesuitů se dokonce výslovně postavil proti oficiálnímu založení jesuitského či jezuitského řeholního řádu, “protože slovo řád nemá u lidu dobrý zvuk.” Příštího roku však bylo, jak uvádí Diego Laínez či Diego Laynez nebo Diego Laýnez, “po dlouhých poradách jednohlasně rozhodnuto, že chceme vytvořit společnost, která by byla trvalá a která by nekončila naší smrtí.”

Založení Společnosti Ježíšovy či Tovaryšstva Ježíšova nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů završil svatý Ignác z Loyoly v Římě. Svatý Ignác z Loyoly jasně viděl, že tahle Společnost Ježíšova či Tovaryšstvo Ježíšovo nebo Spoločnosť Ježišova či Tovarišstvo Ježišovo – tj. jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti jen tehdy bude moci plně splnit své poslání jako vojáků Kristových, pokud se stane přímou oporou papeže. Po dlouhých poradách sestavili první jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti v roce 1539 své řeholní stanovy. Mnozí byli sice proti jezuitům či jesuitům, avšak přesto papež Pavel III. (papežem byl v letech 1534 – 1549) byl jezuitům či jesuitům pozitivně nakloněn a v roce 1540 řeholi Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitů či jesuitů schválil.

Přesněji řečeno papež Pavel III. vykázal jezuitům či jesuitům za působiště Řím a Itálii, aby kázáním, katechesí, zpovídáním, misiemi vyučováním mládeže pracovali jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti na spáse vlastní i svých bližních. I díky tomu, že kardinál Gaspar Contarini podporoval Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšovu nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišovu – tj. jezuity či jesuity papež schválil v roce 1539 prozatímní stanovy jezuitské či jesuitské řeholní společnosti svatého Ignáce z Loyoly, a o rok později dne 27. září roku 1540 potvrdil jezuity či jesuity definitivně bulou “Regimini militantis ecclesiae”. Tak tedy vznikla slavná Compañia de Jesús – Tovaryšstvo Ježíšovo či Tovarišstvo Ježišovo, anebo ještě přesněji přeloženo Společnost Ježíšova či Spoločnosť Ježišova, respektive jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti.

A tak tedy po mnohonásobném odporu ze strany některých kardinálů vydal papež Pavel III. v roce 1540 bulu o zřízení Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho – tj. jezuitů či jesuitů. Za několik měsíců pak členové Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitů či jesuitů si jako nejvyššího představeného svého jesuitského či jezuitského řeholního řádu zvolili generála. Za prvního generála jezuitského či jesuitského řeholního řádu si jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti zvolili svatého Ignáce z Loyoly. Poté oficiálně první jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti složili do rukou prvního generála jesuitského či jezuitského řeholního řádu svatého Ignáce z Loyoly řeholní sliby. Svatý Ignác z Loyoly se uchýlil do své nízké světničky v novém jesuitském či jezuitském řádovém domě, aby vypracoval a navrhl konstituci jesuitského či jezuitského řeholního řádu. Celý rok svatý Ignác z Loyoly pracoval na konstituci jezuitského či jesuitského řeholního řádu s nekonečnou pílí a za neustálé modlitby. Tak vytvořil svatý Ignác z Loyoly obdivuhodná jezuitská či jesuitská pravidla, která dala jeho jesuitskému či jezuitskému řeholnímu řádu konečnou formu.

“Cílem tohoto Tovaryšstva je, aby s pomocí Boží milosti pečovalo nejenom o spásu a zdokonalení vlastních duší, ale aby se také s velkou horlivostí oddalo spáse duší a zdokonalení bližních” – tak to stojí v úvodu k jesuitským či jezuitským řeholním konstitucím. Nikdy nebyl před tím takový řeholní řád, který by prohlásil pastoraci tak důrazně za svůj úkol jako to učinili jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti. Byli sice již před jezuity či jesuity řeholní řády, které sloužili lidem v nemocnicích a věznicích, které prováděli misie mezi židy či věnovaly se výchově mládeže. Ale Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti jsou prvním řeholním řádem, který všechnu tuto práci ukládá jezuitům či jesuitům jako povinnost. Jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti jsou prvním řeholním řádem s programem apoštolátu. Tímto jezuitským či jesuitským programem chtěl svatý Ignác z Loyoly papeži nabídnout vysoce kvalifikované a pohyblivé pomocné jesuitské či jezuitské oddíly. Výběr členů jezuitského či jesuitského řeholního řádu, jesuitské či jezuitské vzdělání a jesuitský či jezuitský způsob života, to vše mělo již podle představ svatého Ignáce z Loyoly odpovídat těmto úkolům.

Svatému Ignáci z Loyoly záleželo na tom, aby jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité získávali především elitní skupiny mládeže na univerzitách a v šlechtických kruzích. Svatý Ignác z Loyoly byl totiž toho názoru, že to, co činí člověka schopným dokázat něco velikého ve světě, uschopňuje ho také k velikým věcem v životě duchovním.

Kromě jiného udělal jsem si jakýsi sociologický rozbor původu třicítky papežů, kteří se na Petrově stolci vystřídali v období od poloviny 16. století do konce 18. století. Vedle údaje, že tento původ mohl být prostý i urozený jsem se dozvěděl, že bývalí řeholníci mezi těmito papeži z nichž pouze jeden byl františkán či minorita a druhý dominikán, bylo zato mezi těmito papeži hodně bývalých středoškolských nebo i vysokoškolských studentů jezuitů nebo jesuitů či jezuitov.

Jesuitský či jezuitský řádový dorost měl již podle představ svatého Ignáce z Loyoly dostat hluboké vědecké vzdělání na vlastních jesuitských či jezuitských vysokých školách, přičemž bylo nutno se vyhnout všemu, co by jesuitům či jezuitům bránilo v úspěšném studiu: Učební plán jezuitů či jesuitů byl rozpracován stupňovitě, předepsané modlitby jezuitských či jesuitských studentů – tak obvyklé u jiných řeholních řádů – byli omezeny, pastorační činnost zakázána a finanční zabezpečení vyžadováno.

Všechno to, co kdysi tak rozptylovalo a narušovalo řád studií svatého Ignáce z Loyoly chtěl svatý Ignác z Loyoly ušetřit svým žákům. Klauzura a modlitba v chóru, až dosud všude úplně samozřejmé znaky řeholního života, byli svatým Ignácem z Loyoly odstraněny, protože to neodpovídalo úkolům Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitů či jesuitů. Také neměli jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti nosit žádný zvláštní řeholní hábit a dodnes jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti chodí oblečeni “v civilu”. Svatý Ignác z Loyoly vycházel zde z přesvědčení, že jakýkoliv řeholní hábit dodává řeholníkům punc přílišné oficiálnosti, co mnohé lidi zbytečně děsí a tedy znamená spíše překážku než pomoc při apoštolské práci. Svatý Ignác z Loyoly proto ponechal svým jezuitům či jesuitům “civil”, aby se jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti vždy a všude v oblékání přizpůsobovali pouze místním zvyklostem a chodili oblečení tak, jako tam chodí oblečení i ostatní lidé. Zatímco takto svatý Ignác z Loyoly dal svému jesuitskému či jezuitskému řeholnímu řádu ve vnějším způsobu života největší svobodu, stmelil ho zároveň zvláště zdůrazněným principem poslušnosti.

Idea takovéhoto jesuitského či jezuitského řeholního řádu byla zcela cizí středověku, ba byla přímo revoluční. A právě takovýto jezuitský či jesuitský řeholní řád Církev naléhavě potřebovala. Tuto ideu tvrdohlavý Bask svatý Ignác z Loyoly prosadil a úspěšně ji realizoval přes všechny protiútoky. Jeden kardinál prý řekl: “Hřebík, který zatluče Iñigo již nikdo nevytáhne.” Přesto se mnozí pokoušeli tento jesuitský či jezuitský hřebík vytáhnout. Měli však okamžitě co do činění s generálem jezuitského či jesuitského řeholního řádu, který dbal s největší ostražitostí na to, aby Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti neztratili svého vlastního ducha. Každou snahu spojit Societas Jesu s jinými řeholními řády svatý Ignác z Loyoly energicky odmítl. A když mělo být více Otců jezuitů či jesuitů jmenováno biskupy, uvedl svatý Ignác z Loyoly do pohybu všechny páky, aby tomu zabránil. Svatý Ignác z Loyoly císaři Ferdinandovi napsal (přibližný překlad do češtiny):

“Přijmout hodnosti, to by znamenalo stát se vlastními hrobaři. Odvažuji se prohlásit: Kdybych chtěl najít způsob, jak Tovaryšstvo Ježíšovo rozbít a zcela zničit, nevěděl bych nic vhodnějšího, než abychom přijímali hodnosti. Chceme však být každým okamžikem připraveni odejít do jakýchkoliv zemí světa, abychom pracovali tam, kde nám papež určí. Duch Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho je tento: Ve vší prostotě a pokoře putovat od města k městu, od jednoho místa k druhému a nenechat se nikdy vázat na určité místo… Vzdát se této prostoty by znamenalo rozvrátit ducha řádu… Láska, která ba nás vázala k jednomu místu, znamenala by pro celek zkázu… Kdyby teď někdo z našich přijal biskupskou hodnost… pak bychom se lehce dostali do řečí a pomluv… Vždyť svět je tak špatný, že již trvalý pobyt našich na nějakém místě (ať již je to u papeže a knížat, či u kardinálů a šlechty) by mohl vzbudit domněnku, že sledujeme ctižádostivé cíle…”

Nikdy nedovolil svatý Ignác z Loyoly žádnému členu Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy či Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitom či jezuitům nebo jesuitům přijmout nabízený kardinálský klobouk nebo biskupskou mitru, ano, uzavřel členům jesuitského či jezuitského řeholního řádu zvláštním slibem provždy cestu k vyšším církevním úřadům. Když si uvědomíme, že se tehdy mnoho biskupů a kardinálů svou mocí, bohatstvím a světáckým životem nijak příliš nelišilo od světských knížat, pak pochopíme, že svatý Ignác z Loyoly právem viděl v přijetí hodností nebezpečí pro dobrou pověst Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů. Svatý Ignác z Loyoly odmítal hodnosti, aby chránil čest a svobodu jezuitského či jesuitského řeholního řádu.

Pokud jde o katolickou reformaci, největší význam při ní si získal právě řeholní řád jezuitů či jesuitů. Konstituci Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jesuitů nebo jezuitů schválil papež Pavel III. v roce 1540. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti kladou velký důraz na vzdělání, přijetí za plnoprávného člena jezuitského či jesuitského řeholního řádu předchází dlouhá studia a střední i vysoké školy které jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti zřizovali zejména pro šlechtickou mládež, že velmi brzy dobyly značné proslulosti. I v českých zemích kam jesuity či jezuity uvedl císař Ferdinand I. Habsburg již v roce 1555 a v roce 1556 přišli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti přímo do české metropoli Prahy, získaly jesuitské či jezuitské koleje velký vliv na mladou generaci, a protože vzhledem k dobré úrovni jezuitů či jesuitů svěřovali své potomky jezuitům či jesuitům i mnozí protestanté či protestanti, leckterého z takovýchto žáků získali jejich jesuitští či jezuitští učitelé nebo jezuitský učitelia pro katolickou víru. Pro papežský římský stolec měla nemalý význam rovněž okolnost, že jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti skládali vedle tří obvyklých řeholních slibů chudoby, mravní čistoty - celibátu a poslušnosti ještě i zvláštní čtvrtý řeholní slib, který jesuity či jezuity zavazoval “odebrat se kamkoli je papež pošle, k Turkům, do Nového světa, k luteránům anebo na jakékoli místo vůbec”; dnes je tento zvláštní čtvrtý řeholní slib jezuitů či jesuitů formulován jako “absolutní poslušnost vůči papeži ve věcech misijních”. Už od starověku bylo samozřejmě trvalou tradicí papežského Říma opírat se o řeholní řády, v jezuitech či jesuitech však získali papežové zcela speciální nástroj pro svou náboženskou politiku. Již v desetiletích, během nichž v Evropě katolická církev pozbyla tolika věřících, kteří k ní předtím patřili, se pro naši katolickou církev v souvislosti s objevitelskými cestami otevřela možnost zámořských misií, které naší katolické církvi tyto utrpěné ztráty díky právě jezuitským či jesuitským misiím svým způsobem vynahradila. V čele zemí, jež pronikly do dříve neznámých anebo málo přístupných světadílů, bylo Španělsko a Portugalsko, a tedy státy, kterým se takzvaná “protestantská reformace” naštěstí zcela vyhnula, a proto i nově obrácení domorodci ke křesťanství v Americe nebo na Dálném východě, byli v prvních dobách získáváni vesměs pouze pro naši katolickou víru. Misie byly tedy věcí především řeholních řádů, františkáni či minoriti nebo minorité a dominikáni na tomto misijním poli sice vzhledem k tomu, že vznikli již v 13. století časově o více než tři století předstihli jezuity či jesuity, ale od poloviny 16. století bylo to právě Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti, kteří začali hrát nejpřednější roli coby misionáři!

Jako reformní síla osvědčili se jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti jednak ve všech odvětvích duchovní správy, jednak jako učitelé na školách. Velkých úspěchů dosáhli jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti lidovými misiemi, charitativní činností – dříve zvláště za válek a za morové nákazy, duchovní správou zajatců a odsouzenců k smrti. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti horlivě šířili kult Božského Srdce Ježíšova a úctu k Neposkvrněnému početí Panny Marie. Zvláště záslužná byla činnost jezuitů i jesuitů ve zpovědnici; jezuitům či jesuitům patří zásluha, že vypěstovali umění individuální duchovní správy a duchovního vedení. Pronikavých úspěchů docílili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti na univerzitách i na středních školách. Mnohou vysokou školu vyvedli jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti z úpadku k novému životu, a jesuity či jezuity vedené střední školy nabyly takového věhlasu, že jezuity či jesuity nechtěl postrádat dokonce ani Fridrich II. Veliký. O náboženský život svých žáků starali se jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti zakládáním mariánských družin, které měly za účel zušlechtění nábožensko – mravního života i veškeré činnosti.

Ve stanovách Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej, tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů převládá princip vojenské poslušnosti a pevného zřízení. Jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti se kromě tří obvyklých slibů (chudoby, čistoty a poslušnosti) zavazují i čtvrtým slibem, a to úplné poslušnosti k papeži ve věcech misijních. Cílem jezuitů či jesuitů je pastorace, kterou vykonávají v jakékoliv formě a kdekoliv. Středověcí jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti se zavázali, že na papežův pokyn půjdou kdekoliv – třeba i mezi Turky nebo protestanty. Rovněž tak i dnešní jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti jsou připraveni na papežův pokyn – bez ohledu na rizika ohrožení svého vlastního života – odejít do kterékoliv země či regionu světa za účelem misijní či jiné obdobné pastorační činnosti.

Společnost Ježíšova či Tovaryšstvo Ježíšovo nebo Spoločnosť Ježišova či Tovarišstvo Ježišovo – tj. jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti se tak stali skutečným vždy pohotovým papežským duchovním vojskem!!

V roce 1546, deset let před smrtí sv.Ignáce z Loyoly napadlo členy jezuitského či jesuitského řádu zachytit životní pouť svého zakladatele. Jezuita či jesuita P. Polanco (žil 1517 - 1576) byl první sekretář Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho, se proto obrátil na jednoho z prvních Ignácových společníků a pozdějšího nástupce v úřadě generála, kterým byl Diego Laínez či Diego Laynez nebo Diego Laýnez (žil v letech 1512 - 1565). Tomu totiž Ignác mimořádně důvěřoval a vyprávěl mu mnohé ze svého předchozího života i ze svých duchovních zkušeností. Jezuita či jesuita Diego Laínez či Diego Laynez nebo Diego Laýnez sepsal roku 1547 tak zvané ”Summarium” (tento spis, respektive jeho xerokopii ale momentálně bohužel nemám k dispozici a proto nemůžu z něj nic citovat!!), které je první biografií sv.Ignáce z Loyoly. Tajemník Polanco je použil již následující rok při sestavování životopisu sv.Ignáce z Loyoly pro kroniku Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho. Nejvýznamnějším životopisem však ale přesto zůstává autobiografie diktovaná jezuitovi či jesuitovi P. Câmarovi. Jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti chtěli od sv.Ignáce z Loyoly, aby napsal svůj životopis a popsal i svoji duchovní cestu. Teprve až po dlouhém přemlouvání jezuity či jesuity P. Nadala a vlastní modlitbě se sv.Ignác z Loyoly rozhodl tuto prosbu vyplnit. Byl tedy vybrán jezuita či jesuita P. Câmara, kterému Ignác postupně popisoval svůj život. Sv.Ignác z Loyoly samozřejmě, že o sobě hovořil vždy ve třetí osobě a při vyprávění se jezuita či jesuita Câmara nespoléhal výhradně na svoji vynikající paměť, ale psal si i krátké poznámky, na jejichž základě pak mezi roky 1553–1556 životopis sv.Ignáce z Loyoly sestavil. Text byl psán střídavě španělsky a italsky. Poprvé byl tento spis o životě sv.Ignáce z Loyoly vytištěn rovněž gotickou kurzívou, po latinsky, a to již v roce 1567, tedy patnáct let po smrti sv.Ignáce z Loyoly.

Za pontifikátu papeže Julia III v roce 1550 Společnost Ježíšovu či Spoločnosť Ježišovu po některých změnách znovu schválili. Když v roce 1556 v Římě její zakladatel a první generál sv.Ignác zemřel, měla Společnost Ježíšova již 1000 členů. Sv.Ignác má za sebou plodný apoštolát spisy a výchovou žáků, kteří se velice zasloužili o obnovu Církve. Sv.Ignác z Loyoly se snažil vypěstovat ze svých stoupenců silné a svérázné jesuitské či jezuitské osobnosti. O to se pečlivě dbalo již při výběre členů jesuitského či jezuitského řeholního řádu. K tomu směřují rovněž i různorodá jesuitská či jezuitská třídění a rozličné jesuitské či jezuitské zkoušky, které jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti konají. Ale přesto, že jesuitským či jezuitským ideálem je pevná jesuitská či jezuitská osobnost, přece jen se vylučuje všechno subjektivistické. Řehole jesuitů či jezuitů historicky je ostatně právě tou největší reakcí na rozkladné a odstředivé subjektivistické tendence 16. století.

U jezuitů či jesuitů jsou všechny síly soustředěny v rukou jednoho doživotně voleného generála, který je zas poslušným nástrojem Jeho svatosti římského otce papeže! Pouze to je tajemstvím jezuitské či jesuitské síly ve službách Bohu a Církvi. To totiž umožňuje využít všechny jesuitské či jezuitské síly ve prospěch plánu. Vyloučili všechno co by mohlo hatit jezuity či jesuity v jejich lehké mobilitě a co by tedy překáželo disponovat jimi. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti nejsou vázáni k jednomu místu tj.stabilitas loci, jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti nemají ani chórovou modlitbu, ba dokonce jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti stejně jako dnes i salesiáni či saleziáni nemají vůbec žádný řeholní hábit.

Sv.Ignác podobně jako například i sv.František z Assisi pojal do svého programu absolutní poslušnost k představeným, ale dal jí pozitivní a vojenský charakter. Ignácova idea poslušnosti a podřízenosti se stala střediskem jesuitského či jezuitského smýšlení. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti měli historicky veliký význam v renesanční době namyšlené pýchy, nadutosti, všeobecného rozvratu a odpadlictví od Boha a Církve, protože jezuiti či jezuité znamenali úplný intelektuální odvrat od úpadkového myšlení, které přinášel rozkladný pseudokriticizmus, který vnesl Martin Luther či Luter jako i distancování se od všelijakých samozvaných pseudohumanistických demagogů. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti ve své moudrosti si byli velice dobře vědomi, že při službě Bohu se totiž vytčenému cíli nesmí klást do cesty žádné překážky a to ani kdyby byli z jistých dílčích aspektů formálně oprávněné.

Stejně jako v armádě, tak i u jezuitů či jesuitů se má daný rozkaz jednoduše splnit. Taková jesuitská či jezuitská poslušnost sice svým způsobem formálně omezuje osobní svobodu, nicméně ve prospěch cíle – kterým v konečném důsledku je služba Bohu – je to nezbytné. Proto již třeba zkoumat důvody daného rozkazu představeného znamená vzpírat se. Jezuitská či jesuitská poslušnost je trojdimenziální. První jesuitskou či jezuitskou dimenzí poslušnosti je poslušnost daná mechanickým splněním daného rozkazu. Druhou vyšší jezuitskou či jesuitskou dimenzí poslušnosti je vnitřní ztotožnění se s uloženým rozkazem, přemýšlení a hledání racionálních argumentů ve prospěch podpory daného rozkazu a současně rezolutní odmítání všech myšlenek, které by danému rozkazu chtěli protiřečit. Třetí nejvyšší jezuitskou či jesuitskou dimenzí je touha dostávat od představeného rozkazy, aby mohli být okamžitě plněny. Když Vás zavolá představený, tak máte všeho nechat a okamžitě a s radostí utíkat k představenému tak, jako kdyby na Vás volal samotný Ježíš Kristus! Pokud třeba sedíte a něco píšete, tak by jste neměl ani jen písmenko dopsat když na Vás představený zavolá, ale všechno okamžitě nechat být a utíkat k představenému tak, jako kdyby jste utíkal k samotnému Ježíši Kristu! Cílem takovéto poslušnosti je: v rámci subordinace celé jezuitské či jesuitské řehole i celé církve nechat se ovládnout jinými a současně i sám ovládat jiné. Toto často ateisté, ale dokonce někdy i protestantizmus či protestantismus nevěděli pochopit a viděli v takovéto vlastní rezignaci na projevování své vlastní vůle skutek, který se prý údajně příčí lidské ”svobodě”. Ovšemže toto je demagogické tvrzení, protože každý člověk, který se pro ”něco” důležitého ve svém životě rozhodl pak zpravidla vždy tak jako tak v zájmu dosažení tohoto svého vytčeného cíle musí přinášet i určité osobní oběti a námahu! Tato skutečnost se tedy nevztahuje pouze na jezuity či jesuity, katolíky, křesťany či věřící lidi vůbec, ale v podstatě na absolutně každého člověka, který si vytkne dosažení určitého svého životního cíle a ve jménu svého úsilí o dosažení tohoto cíle neraz musí podstupovat četné osobní oběti a námahu. A tedy nic nového pod Sluncem. Nepochybně, že v konkrétní rovině je možná, že z hlediska individualistického nahlížejí právě tento konkrétní jesuitský či jezuitský ideál je pro značnou část zejména nevěřících lidí absolutně nepochopitelný, ale pro společnost i Církev je plně ideální.

Dále velice důležitý je i jesuitský či jezuitský princip autority. Podle této jesuitské či jezuitské zásady například o církevních představených se nemá říci nic, co by jim škodilo, respektive co by dokonce škodilo, popřípadě mohlo škodit samotné Církvi.

Podle pokynů sv.Ignáce se má jasně vytyčit cíl a každý jezuita či jesuita se má všemi silami usilovat ho dosáhnout. Jakékoliv překážky se mají zdolávat. I zde je jesuitský či jezuitský pragmatizmus nevídaný a nikde jinde v Církvi zaujímání tak vyhraněně pragmatických postojů ani nenajdeme!

Například když má nějaký jezuita či jesuita stanoven za hlavní cíl studovat, nemá se nechat v tom vyrušovat žádnými jinými myšlenkami nebo činnostmi, a to dokonce ani tehdy ne, pokud by tyto myšlenky nebo činnosti (například i modlitba…atd.) byly třeba i nějakými zbožnými myšlenkami, či zbožnou činností, protože zde tyto myšlenky a činnosti překážejí jeho hlavnímu cíli, kterým je momentálně studium!!

Snahou sv.Ignáce bylo vypěstovat z člověka jesuitského či jezuitského řeholníka, který umí ovládat všechny svoje sklony, představy i city. Přitom však vždy má tento jezuita či jesuita zůstat katolickým věřícím, kterého epicentrem je Bůh. Sv.Ignác to vyjádřil zásadou: ”Omnia ad maiorem Dei gloriam” (přeloženo: ”Všechno na větší slávu Boží”).

Nejvíce signifikantní známkou jezuitů či jesuitů je jejich činorodá aktivita. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti zasahovali všude, kde se jevili nedostatky v katolickém životě, a svojí činností vykonávali vždy důkladnou práci. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli činní v pastoraci, misiích domácích i pohanských, ve výchově mládeže a v pěstování vědy. Náboženským duchem naplněný jesuitský či jezuitský aktivizmus se pojí s vojenskou disciplinou a vytrvalostí. A po celá staletí byly to právě tyto vlastnosti, které jesuitům či jezuitům nejvíce pomáhali dosahovat jejich hlavní cíl – získávat svět a lidské duše pro našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele!

Od roku 1556, kdy zakladatel jezuitského či jesuitského řeholního řádu sv. Ignác zemřel, změnilo se v církvi i ve společnosti mnoho věcí. Onoho roku 1556 nebyl stále ještě ukončen ani jen Tridentský koncil a život katolické církve po bolestných zraněních, způsobených velkým rozkolem zejména v severní Evropě, procházel reorganizací podle přísných kritérií. Pro tehdejší dobu obnovy bylo dílo sv. Ignáce a jeho synů – jezuitů či jesuitů dílem prozřetelnostním a nesmírně účinným.

Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti se stali nejmohutnějšími činiteli katolické reformy spojené s rekatolizací v šestnáctém a 17. století. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti sice nevznikli přímo proto, aby vedli ideologicko-polemický boj s exponenty ideologií nepřátelských Ježíši Kristu, nicméně okolnosti jich jako intelektuální elitu katolické církve donutily k tomu, že se nakonec staly největšími ideologickými oponenty všech ideologických nepřátel Ježíše Krista.

V 16. století nezřízený a pyšný individualizmus a liberalizmus ohrožoval středověkou katolickou církev, kterou tak zachránila před úplným rozvratem bezpodmínečná poslušnost a vojenská disciplina jezuitů či jesuitů.

Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli vždy velice mimořádně pragmatičtí, svojí vlastní aktivitou dbali zejména na praktičnost a objektivní prospěch církve a tedy na to, aby co nejefektivněji, nejrychleji a nejsnáze dosáhly vytčený cíl. Velice výstižně vzpomíná se jedna příhoda (lhostejno zda-li plně pravdivá anebo třeba i vymyšlená!!) kdy jednou večer na jistých společných rekolekcích se několik františkánů či minoritů, několik dominikánů, několik bosých karmelitánů a také jeden jezuita či jesuita v prostorné zákristii kostela společně a současně i nezávisle na sobě se modlili vešpery. Uprostřed této večerní modlitby breviáře se najednou vypálila žárovka a celá zákristie se tak ponořila téměř do úplné tmy, takže číst žalmy z breviáře nebylo za těchto okolností více možné. Zajímavé je, jak reagovali na tuto skutečnost příslušníci jednotlivých řeholních řádu: Františkáni či minorité nebo minoriti se svojí orientací na chudý lid a tedy hlubokým smyslem pro lidovou pobožnost se sprostě tak – jaksi modlili vešpery dál svými vlastními slovy, respektive se svojí vlastní improvizací se vešpery modlili dál. Dominikáni mají sice toho hodně společného s františkány či minority, nicméně větší důraz kladou na teologickou pravověrnost a proto se jim františkánské či minoritské řešení příliš nezamlouvalo, nicméně podobně jako františkáni či minorité nebo minoriti, tak i dominikáni kladou důraz na mariánskou pobožnost a proto se tedy dominikáni nalezli optimální řešení v tom, že se začali modlit modlitbu svatého růžence. Bosí karmelitáni jsou zas kontemplativní řád a tudíž ti ten breviář tak či onak znají fakticky nazpaměť a proto ti se modlili vešpery klidně dál jako kdyby se ani nic nestalo. A jezuita? Ten automaticky přerušil svoji modlitbu, odložil svůj breviář bokem a bez sebemenšího zaváhání šel okamžitě vyměnit tu vypálenou žárovku.

Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti již tisíce ráz přesvědčivě vyvrátili všelijaké výmluvy šířené nepřáteli Ježíše Krista, že prý jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti si nevybírali na prostředcích (připisovali jim totiž neprávem právě samotnými zednáři vymyšlenou zásadu ”účel světí prostředky”).

Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti jako znamenití pedagogové stali se vychovávateli, duchovními vůdci a zpovědníky nejpřednějších rodin, ba i panovníků a jiných vrcholových státních představitelů. Tím si sice jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti – teoreticky vzato – získali v minulosti zdánlivě určitý vliv na formování veřejného církevně-politického života, přímo úměrně s tím však ale též rostla i intenzita nenávisti, kterou vůči jezuitům či jesuitům cítili nepřátelé Ježíše Krista.

Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti jako prvořadý cíl vidí v získání a obrácení ateistického člověka s ohledem na eschatologickou dimenzi, kterou je věčná spása. A pokud jde o pohnutky jezuitů či jesuitů – vycházejí z toho, že – nejvyšší pohnutkou každého jesuitského či jezuitského činu musí být sláva Boží! Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti zastávají názor, že kým člověk žije, jeho nesmrtelná duše je v nebezpečí. Proto ji třeba chránit. A čas je krátký! Tu jesuita či jezuita nepotřebuje hledět na nic (tj.nepotřebuje hledět na žádnou svoji osobní oběť ani námahu!), potřebuje jen pracovat na spáse duší. A právě toto chápání nevyčíslitelné hodnoty lidského života drží jezuity či jesuity v jejich stálém napětí a permanentní činorodé aktivitě. Nelze se proto ani divit, že jako věrní učeníci (tj.tovaryši) Ježíše Krista byli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti vždy schopni věrně následovat svého Božského mistra Ježíše Krista i v tom, že se svým typickým stoickým klidem, chladně a bez jakéhokoliv rozrušení vždy přijímali i snášeli jakékoliv nenávistné poznámky a nadávky ze strany nepřátel Ježíše Krista.

Ústava jezuitů či jesuitů je přísně monarchistická a centralistická. Na čele jesuitské či jezuitské řehole je doživotně volený generál, který má podobně jako vrchní velitel u vojska vrchní velitelskou pravomoc. Generál jezuitů či jesuitů určuje a rozděluje úřady, jmenuje provinciály a rektory jednotlivých jesuitských či jezuitských domů.

Přijímání členů do řehole jezuitů či jesuitů je velice přísné. Po dvouletém jesuitském či jezuitském noviciátu skládají jednoduché věčné sliby (vota simplicia) a zpravidla se začne teď jejich studium, které podle individuálního nadání trvá zhruba osm až patnáct let. Po ukončení studií následuje zpravidla svěcení na kněze, a kdo se osvědčil, složí čtvrtý slib bezpodmínečné poslušnosti papežské stolici ve věcech misijních.

Jesuitští či jezuitští řeholníci alebo jezuitský rehoľníci se člení na kleriky a laiky.

Pokud jde o samotné jesuitské či jezuitské kleriky, tak třeba říci, že tito klerici jsou rozdělení na tři třídy: professi, kteří mají i čtvrtý slib - pouze tito jezuité či jesuité jsou předurčeni pro vyšší úřady v jesuitské či jezuitské řeholi; dále coadjutores spirituales jsou jesuitští nebo jezuitští kněží či jezuitský kňazi a věnují se pastoraci, případně i vyučování; a nakonec scholastici, což jsou jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité kteří mají jednoduché sliby studují a vyučují.

Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti nikdy nepachtí po žádných úřadech a ani hodnostech. A pokud jesuita či jezuita vůbec někdy nějaký úřad anebo hodnost přece jen přijme, tak učiní pouze na základě výslovné žádosti papeže, kterou jako řeholník – jezuita či jesuita musí poslechnout.

Nejmimořádnějším dílem Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů v jeho staletých dějinách je ale dílo misijní. Bylo obrovské zejména vzhledem k počtu zemí, v nichž jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti rozvinuli svou apoštolskou činnost: byli totiž přítomni ve všech zemích Asie, Oceánie, Ameriky a v některých zemích Afriky, kde bylo možné hlásat evangelium. Bylo obrovské také pro těžkosti, které museli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti překonat: velké množství je totiž těch, kteří po životě v extrémní chudobě a obtížích, způsobených klimatickými podmínkami nestravitelnými pro Evropany, podstoupili násilná pronásledování a mnozí z nich i mučednictví. A nakonec bylo obrovské i vzhledem ke smělosti a velkoleposti apoštolských projektů a iniciativ, které charakterizovaly jesuitskou či jezuitskou misionářskou aktivitu: stačí pomyslet jen na "redukce" v Paraguay a na uvedení křesťanství do Číny zásluhou velikého jezuitského či jesuitského misionáře, kterým byl Mateo Ricci.

Jak jsem se již zmínil, tím, který dal počátek a impuls této mimořádné misijní činnosti Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho, byl svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský. Byl prvním jezuitou či jesuitou, který 7. dubna 1541 vyplul z Lisabonu do misií, a kterého papež Pavel III. jmenoval apoštolským nunciem "všech králů a knížat oceánů, provincií a zemí před i za Cípem, který se nazývá Mys Dobré naděje a zemí sousedních". Po 13 měsících svízelné navigace doplul jezuita či jesuita svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský do Goa, hlavního města portugalského Orientu, kde se již nacházeli kněží a misionáři a kde byl i seminář pro formaci domorodých knězů. Goa se stala jeho sídlem, odkud se vydal na Koromandelské, tj. východní pobřeží Přední Indie, kde prožil tři roky (v letech 1542 - 1545) mezi chudými rybáři uprostřed intenzivní a plodné misijní činnosti. V letech 1545 - 1547 jesuita či jezuita svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský pracoval na Molukách, kde založil kvetoucí křesťanské komunity. Během svého pobytu v Malace slyšel od portugalských kupců vyprávět o Japonsku. Tuto zemi Japonsko jako první evangelizoval jezuita či jesuita svatý František Xaverský či svatý František Xaver v letech 1549 – 1552. Po návštěvě a organizaci všech misijních stanic jezuitů či jesuitů v Indii vyplouvá s několika druhy do Japonska a přistává roku 1549 v Kagošimě na jihu země. Svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský je prvním křesťanským misionářem, který dorazil do Japonska s velkými nadějemi, ale nezná jazyk země, jeho japonský tlumočník zná špatně podstatné pravdy křesťanství a nedokáže nalézt vhodné japonské termíny, schopné je přiléhavým způsobem adekvátně vyjádřit; navíc se svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský setkal se silným odporem ze strany budhistických bonzů. Svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský Těžce pracoval a žil v extrémně svízelných podmínkách. Roku 1552 se svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský vrátil do Goa a ihned vstoupil na jednu portugalskou loď v naději, že bude moci doplout do Číny, tj.země, která je zcela uzavřena cizincům. Plán však selhal a svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský umřel na ostrově San Čoan v očekávání, že jej čínský obchodník bude moci vysadit na pevnině před Kantonem. Bylo 3. prosinec 1552. Smrt tohoto jesuitského či jezuitského misionáře byla bez svátostí a v úplné opuštěnosti. Pouze Číňan Antonio u něho zůstal a vtiskl mu do rukou zapálenou svíci. Za více než deset let tak svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský vykonal gigantické dílo ve velkých souženích, zklamáních a hořkých neúspěších, ale s naprostou důvěrou v Boha a v oddanosti jeho vůli i v těch nejhorších protivenstvích.

Je zajímavé porovnat tohoto jezuitského či jesuitského misionáře s "dobyvateli" jeho časů, ať již jde o takovou osobnost jakým byl Kryštof Kolumbus, Vasco da Gama a Magalhaes. Tento statečný jezuita či jesuita však byl ”dobyvatelem” na duchovním poli. Ve skutečnosti to, co jím hýbe, či lépe oheň, který jej stravuje a který nemůže uhasit Žádné protivenství, je touha přinést evangelium tam, kam dosud nedorazilo, zachránit duše před věčnou záhubou a vládou satana v přesvědčení, že se nikdo ani dítě, ani dospělý nemůže zachránit, aniž by přijal křest a žil v milosti Boží. Jistě, jeho teologie, která se tehdy vyučovala v Paříži, měla určité nedostatky, ale jeho láska ke Kristu a touha přivést k Němu co největší počet osob, dává za pravdu každému okamžiku jeho života: ať už jde o jeho plné nasazení v duchovní péči o portugalské a španělské křesťany, jeho vyučování katechismu u chudých rybářů ve vesnici Komorin, jeho úmorné diskuse s bonzy, jejichž náboženství ani jazyk neznal, anebo když vyhladovělý a vymrzlý běží za nosítky směřující do Mijako, sídla císaře, kterého chce požádat o dovolení hlásat evangelium v celé zemi, a jeho nesmírně svízelná cesta se skončila zklamáním, protože císař v Japonsku nic neznamenal.

Misionářský život sice krátký, ale extrémně intenzivní dal Bůh jesuitskému či jezuitskému misionáři, kterým byl jesuita či jezuita svatý Francisco Xaver – česky svatý František Xaver či svatý František Xaverský; jeho až tak veliké fyzické a duchovní utrpení, že lze jen stěží uvěřit tomu, že je mohl unést jediný člověk. Silou tohoto jesuitského či jezuitského misionáře svatého Františka Xavera či svatého Františka Xaverského však byla modlitba, zvláště noční: spojoval v sobě totiž způsobem, který má v dějinách málo podobných, tu nejintenzivnější apoštolskou činnost a vlastní mystické a kontemplativní spojení s Bohem. Kdekoli se tento jezuitský či jesuitský misionář nacházel, měl zároveň zvláštní péči o nemocné, chudé a děti.

Jesuitský či jezuitský misionář svatý František Xaverský či svatý František Xaver vzbudil během čtyř století svými listy, vyslanými do Evropy, mimořádný počet ”Indipetae”, tzn. mladých jezuitů, žádajících o poslání do misií v Indii, a nadále mluví k jezuitům či jesuitům (ale i ostatním katolíkům!!) naší doby svým životem a svou smrtí.

O mnoho let později Japonci – včetně samotných nekřesťanů (kterých byla dokonce převážná většina) – postavili ve dvacátých letech 20. století jesuitskému či jezuitskému misionáři svatému Františku Xaverskému či svatému Františku Xaverovi veřejný pomník v japonském městě Yamaguchi na ostrově Hondo, kde sám jesuitský či jezuitský misionář svatý František Xaverský či svatý František Xaver založil svoji misii, a to právě na místě postavení tohoto pomníku v Yamaguchi. Toto místo jesuitskému či jezuitskému misionáři svatému Františku Xaverskému či svatému Františku Xaverovi daroval král z Yamaguchi. Pokud jde o tento památník třeba říci, že jeho středobodem je 13 metrů vysoký kříž ze žuly, a že tento mohutný kříž stojí na širokém podstavci ze skály. Ve středu tohoto mohutného kříže jsou pak dva veliké bronzové madajlóny, jeden z jedné, a druhý z druhé strany kříže. Na jednom je vypuklý obraz svatého, na druhém odznak jeho rodiny. Mnozí Japonci, a to i nekřesťané si jezuitského či jesuitského misionáře svatého Františka Xaverského či svatého Františka Xavera velice váží, a pokládají ho za prvního cizince, který uímně miloval Japonsko a pomohl Japoncům obeznámit se s evropskou vzdělaností. Též ve městě Kagošima je památka na jesuitského či jezuitského misionáře svatého Františka Xaverského či svatého Františka Xavera velice živá, protože Japonci z tohoto kraje s hrdostí vzpomínají, že Kagošima bylo první město, které navštívil tento veliký španělský jezuita či jesuita.

Mimo práce, související s vnitřním uspořádáním jesuitského či jezuitského řeholního řádu, ležela na bedrech svatého Ignáce z Loyoly zodpovědnost za veřejnou činnost jesuitů či jezuitů. Sotva byla Společnost Ježíšova či Tovaryšstvo Ježíšovo nebo Spoločnosť Ježišova či Tovarišstvo Ježišovo – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti založeni, již byli první jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti rozptýleni do světa: do jižní Itálie, Francie, Španělska, Portugalska, Německa, Irska, Brazílie a jinde. “Běžte a uveďte vše v oheň a plameny!” – s těmito slovy svatý Ignác z Loyoly posílal své jesuitské či jezuitské bratry do světa. Ze své skromné cely v Římě řídil svatý Ignác z Loyoly své úžasné jesuitské či jezuitské dílo. Mladý jesuitský či jezuitský řád bojoval současně na dvou frontách: Dobýval pro katolickou církev pozice v nově objevených zemích za oceány a zároveň vedl obranný boj ve staré Evropě, kde bylo postavení katolické církve silně ohroženo protestanty. Svatý Ignác z Loyoly se nebál, že by Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti mohli roztříštit své síly v tak různorodých podnicích. Díky moudré organizaci a vedení svatého Ignáce z Loyoly bylo Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti všude úspěšní. Zatímco svatý František Xaverský udělal pro křesťanství průlom do Indie, Číny a Japonska, stali se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti v Evropě hlavními nositeli církevní reformy. Svatý Ignác z Loyoly poznal, že záleží především na důkladné výuce lidu a mládeže v křesťanské víře. To předpokládalo důkladné a pečlivé vzdělání kléru. K tomu bylo zapotřebí univerzitních kolejí a seminářů. A jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli schopni vyhovět všem těmto požadavkům. Zvláště důležitým se svatému Ignáci z Loyoly jevilo oslovit duchovní i politické vedoucí vrstvy společnosti. Brzy se stali jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti jako zpovědníci na knížecích dvorech a profesoři na vysokých školách běžným zjevem.

Samotný zakladatel jezuitů či jesuitů sv.Ignác z Loyoly založil v roce 1551 v Římě Collegium Romanum jako hlavní ústav jezuitů s gymnáziem, filozofickou a teologickou fakultou. Také Collegium Germanicum, které bylo založeno v roce1552 vedli jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti.

Těžištěm reformní činnosti jezuitů či jesuitů bylo Německo. V roce 1540 poprvé do Německa přišli jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti. Jako prvního německého jezuitu či jesuitu Petr Lefevr či Petr Le Febre nebo Petr Favre získal Petra Canisia. Později svatý Ignác z Loyoly poslal do Německa i Bobadillu, Salmeróna a Le Jaye. Postupně vznikaly jesuitské či jezuitské koleje a jesuitské či jezuitské řádové vysoké školy ve městech Kolín, Vídeň, v Ingolstadt a v roce 1556 i v Praze. Při všech těchto podnicích jezuitů či jesuitů byl vždy hnací sílou svatý Ignác z Loyoly. Roku 1552 pojal svatý Ignác z Loyoly nový plán, o němž napsal Le Jay do Vídně toto (přibližný překlad do češtiny):

“Je plán založit zde ve Věčném městě německou kolej, do níž by mohli být přijímáni mladíci vynikající zbožností, ctnostmi a nadáním, aby se jím zde dostalo dobrého vychování a širokého vědeckého vzdělání. Mají žít pod ochranou papeže a některých kardinálů za vedení Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho tak, že jim nebude chybět byt, strava, knihy, nebo cokoli jiného, co mohou při studiu potřebovat. Když pak dosáhnou znamenitého stupně ve vědě a ctnostech, počítá se s tím, že dostanou církevní úřady a vrátí se do vlasti. S těmi, kteří budou obzvláště vynikat, se bude počítat jako s kandidáty pro biskupská sídla a jiné církevní hodnosti. Všeobecně řečeno: Pokud zde vůbec jsou lidé, jimž leží na srdci blaho Německa, pak musí poznat, že je to nejúčinnější, ba jediný prostředek k tomu, aby bylo kolísající a bohužel již značně rozvrácené náboženství v této zemi obnoveno a podepřeno. Je bezpodmínečně nutné mít k dispozici co nejvíce schopných a spolehlivých mužů, kteří jsou stejné krve a řeči, kteří vynikají příkladem svaté horlivosti a zdravého učení a kteří jsou schopni kázáním a výkladem Božího slova stejně jako soukromými rozhovory sejmout roušku nevědomosti a hříchů z očí svých soukmenovců, a učinit je vnímavými pro světlo svaté katolické víry.”

Collegium Germanicum bylo tedy založeno ještě téhož roku 1552 a zůstalo “zřítelnicí oka” svatého Ignáce z Loyoly. Sotva tři roky po založení Collegia Germanica napsal svatý Ignác z Loyoly převorovi kolínského kláštera kartuziánů (přibližný překlad do češtiny):

“Nepochybuji, že budou vyslyšena zbožná přání těch, kteří by rádi viděli, aby německá mládež byla vedena takovými učiteli, kteří by její vynikající vlohy pro vědu přivedli k úplnému rozvinutí. Než však nastane doba, kdy Božská prozřetelnost přivede mysl mnohých až ke zřízení vysokých škol na německé půdě, chceme se s veškerým úsilím věnovat vzdělávání německé mládeže ve Věčném městě, pokud je povolána k službě svaté církvi. Dobrota Boží nám už poslala velký počet neobyčejně nadaných mladých lidí, kteří se přihlásili buď ke studiu na Germanicu nebo k přijetí do našeho Tovaryšstva Ježíšova… Již je zde sedmdesát až osmdesát Němců.”

Otcům jezuitům či jesuitům, kteří byli posláni do Německa, dal svatý Ignác z Loyoly podrobné instrukce a upozornil je především na význam tisku (přibližný překlad do češtiny):

“Brožurky a letáky, ovšem dobře napsané a krátké, které si může každý koupit… k masovému šíření pravého učení…, napsané učenými muži a přece přístupné chápání širokých mas, jsou právě tak důležité jako krátký katechismus. Zakládání škol Tovaryšstva Ježíšova v mnoha krajích, hlavně pak v místech, kde se dá očekávat veliký příliv žáků, by bylo nejlepším způsobem, jak pomoci Církvi v tísnivé situaci. Z řádových středisek by měli být vysíláni učitelé do odlehlých oblastí, aby zde o nedělích vyučovali náboženství. V metodách propagace se musíme učit od protivníků, jejichž agenti jsou neobyčejně pohybliví, zatímco katolíci spí.”

Svatý Ignác z Loyoly si pak stěžuje na “nevědomost a lhostejnost katolíků, obzvláště pak duchovních”, kteří tak usnadňují nepříteli úspěch. “I sebemenší působení v Německu je důležitější než rozsáhlé působení v jiných zemích” napsal svatý Ignác z Loyoly. Německo bylo stále přítomno v myšlenkách a modlitbách svatého Ignáce z Loyoly, který modlitbu za Německo uložil všem členům jesuitského či jezuitského řeholního řádu.

Při vší péči o země za Alpami a v zámoří neopomíjel se svatý Ignác z Loyoly zajímat o poměry v Římě a v Itálii. Kdekoli se začal probouzet nový život, byl jeho původcem a ochráncem svatý Ignác z Loyoly. Tak například svatý Ignác z Loyoly a jeho jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti vystavěli dům pro obrácené židy, jiný zas pro bývalé lehké holky a mravně ohrožené dívky. Svatý Ignác z Loyoly a jeho jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti uměli zapřáhnout vše, co mělo v Římě postavení a peníze, do realizace svých podniků. Jednou z jeho nejlepších pomocnic byla slavná Vittoria Colonna. Pomocí svého vlivu u papeže dal svatý Ignác z Loyoly podnět k nespočetným opatřením k reformě Církve. Pokud svatému Ignáci z Loyoly jesuitské či jezuitské řádové záležitosti ponechaly trochu volného času, zasazoval se osobně o všemožné záležitosti a nebál se žádné cesty a námahy, když mohlo být uskutečněno nové dílo k větší Boží slávě. Na květinářském trhu a v bankovní čtvrti měl svatý Ignác z Loyoly katecheze pro mladé i staré “a nedal se při řeči vyrušit, ani když po něm uličníci házeli jablky”.

Uprostřed listopadových dešťů a přes svou chorobu putoval svatý Ignác z Loyoly do Neapole, aby přemluvil Janu Aragonskou, vévodkyni z Palia - jejíž švagrová byla již výše zmiňovaná Vittoria Colonna - která opustila svého manžela, zpátky k návratu. Tato manželská roztržka, pro kterou se pohoršovali papež i císař, a o níž šly v té době nechutné klepy po celé Evropě, nabyla vážné politické povahy, a nešlo při tom již jen o spásu jedné duše. Kvůli spáse duší se svatý Ignác z Loyoly zabýval také politickými otázkami. Tak roku 1548 cestoval svatý Ignác z Loyoly do Tivoli a do Città Sant' Angelo, aby usmířil obě znepřátelená města a dosáhl uzavření míru. Svatý Ignác z Loyoly zprostředkoval také mír mezi papežem Pavlem III. a králem Janem Portugalským. Je málo známo, že svatý Ignác z Loyoly navrhl právě tak velkolepě odvážný jako i realisticky střízlivý plán k zřízení evropské flotily, která by za vedení císaře Karla V. mohla účinně odrážet útoky islámu. Všechny podrobnosti, dokonce i otázka financování byly v plánu svatého Ignáce z Loyoly pečlivě vypracovány. Nepřímo se tak vlastně svatý Ignác z Loyoly svým způsobem zasloužil i o vítězství evropské křesťanské flotily nad tureckou mohamedánskou flotilou, ke kterému došlo – již po smrti svatého Ignáce z Loyoly – v roce 1571 v bitvě u Lepanta. Jak je totiž známo, Lepanto roku 1571 znamenalo vítězství křesťanů nad Turky, když v roce 1571 španělské, benátské a papežské loďstvo pod vedením Dona Juana d'Austria zvítězilo v námořní bitvě při Lepante a tím úplně rozdrtilo turecké válečné loďstvo, v důsledku čeho pak začalo postupně upadat evropské panství tureckého půlměsíce.

Je samozřejmé, že se o tomto všestranně aktivním svatém Ignáci z Loyoly začalo prakticky všude mnoho mluvit. Většina z toho, co nepřátelé jezuitů či jesuitů svatého Ignáce z Loyoly o svatém Ignáci z Loyoly a jeho jesuitech či jezuitech prohlašovali, byla samozřejmě že lží. Jenom jednou trefil muž, který si u papeže na svatého Ignáce z Loyoly stěžoval, hřebík na hlavičku: “Tento kněz by chtěl zreformovat celý svět.”

Něco bych ještě napsal o jesuitském či jezuitském stylu práce, neboť je zde otázka, jak mohl svatý Ignác z Loyoly zdolat tak ohromné množství práce? Sekretář svatého Ignáce z Loyoly Polanco nám říká: “Ignác obdržel od Boha neobyčejné přirozené dary, neboť měl mnoho energie, aby se pustil do těžkých věcí, a mnoho vytrvalosti, aby je probojoval.” Tyto vlastnosti byli na svatém Ignáci z Loyoly tím obdivuhodnější, protože “často trpěl silnými bolestmi žaludku, které byli tak silné, že se nemohl ani pohnout a jenom bezmocně ležel. Vždycky se však svatý Ignác z Loyoly cítil lépe, když ho napadl nějaký důležitý plán či úkol. Pak svatý Ignác z Loyoly pracoval dnem i nocí.” Nic nebylo svatému Ignáci z Loyoly příliš bezvýznamné, žádná námaha příliš veliká. Svatý Ignác z loyoly stále přemýšlel, piloval a zlepšoval, když něco psal. Při této houževnaté drobné práci pokračoval svatý Ignác z Loyoly ve svém ohromném jesuitském či jezuitském životním díle pomalu ale jistě kupředu. Jednou svatý Ignác z Loyoly napsal: “Zabývat se věcmi tohoto světa bez jakékoli pečlivosti neznamená mnoho, ale realizovat bez pečlivosti Boží věc, to je nesnesitelné.” Také na sobě samotném svatý Ignác z Loyoly neustále pracoval, aby byl v každém ohledu dokonalý.

Svatý Ignác z Loyoly svého nejmladšího žáka Ribadeneiru prosil, aby ho upozorňoval na chyby v italštině, kterých se dopouští: “Pilně dávej pozor, když mluvím, a zaznamenávej všechno, co je nesprávné, abys mě mohl opravit.” Ustavičnou sebekontrolou se svatý Ignác z Loyoly naučil dokonale ovládat své city a gesta. Všeho, čeho svatý Ignác z Loyoly dosáhl, dosáhl jen neobyčejným vypětím vůle.

Každý jeden den svatého Ignáce z Loyoly byl přesně rozdělen. První čtyři hodiny ráno náležely vždy modlitbě a meditaci. Dopoledne svatý Ignác z Loyoly přijímal návštěvy anebo chodíval vyřizovat jesuitské či jezuitské řádové záležitosti. Svatý Ignác z Loyoly býval oblečen v takový plášť, na hlavě nosil takový široký klobouk, respektive sombrero a se stejnou diskrétností, s níž svatý Ignác z Loyoly pečoval o čistotu a úpravnost svého oděvu, se také pokoušel zakrýt své mírné kulhání. Svatý Ignác z Loyoly zúčastňoval se společně i s ostatními jezuity či jesuity společného oběda, a po jídle odcházel s ostatními do jiného pokoje k polednímu odpočinku po obědě – tento jesuitský či jezuitský odpočinek trval jednu hodinu. Stály tam již přichystány přesýpací hodiny a ty jesuitům či jezuitům vymezovaly “čas rekreace”. Odpoledne pak svatý Ignác z Loyoly se věnoval vyřizování korespondence. Po večeři svatý Ignác z Loyoly přijímal hlášení jesuitských či jezuitských řádových představených, udílel pokyny, pohovořil ještě o některých věcech s tajemníkem, a pak se svatý Ignác z Loyoly procházel po svém pokoji opíraje se o hůl. Často se přitom svatý Ignác z Loyoly nahlas modlil. Spánku věnoval svatý Ignác z Loyoly jen čtyři hodiny.

Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti vzhledem k důstojnické minulosti svého zakladatele, vzhledem k přísné organizaci a zdůrazňování jesuitské či jezuitské poslušnosti, vzhledem k svému prvnímu jménu “compañia” a úřednímu titulu svého jesuitského či jezuitského představeného “generál”, bylo Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti nazýváno řeholným řádem vedeným ve vojenském duchu. Toto všeobecně rozšířené mínění o jezuitech či jesuitech je však odvozeno z některých vnějších okolností, které všichni dobře nechápali. Slovo “compañia” nemělo žádný speciálně vojenský význam. Znamenalo prostě: společnost, která společně bydlí a jí. Titul generála užívali již před svatým Ignácem z Loyoly nejvyšší představitelé většiny řeholních řádů. A přísnou poslušnost – tj. takzvanou poslušnost “mrtvoly” vyžadoval již svatý František z Assisi. To vše není typicky jezuitské či jesuitské a nemá nic společného s militarismem. Také by bylo velmi povrchním názorem vidět ve svatém Ignáci z Loyoly vojáckého muže. Cožpak existuje disciplína jen u vojáků? Vůči svému jesuitskému či jezuitskému řeholnímu řádu svatý Ignác z Loyoly nevystupoval nikdy jako vojenský velitel, ale jako otec. Tak to cítili samotní jesuitští či jezuitští současníci alebo jezuitský súčasníci svatého Ignáce z Loyoly, kteří o svatém Ignáci z Loyoly mluvili vždy jenom jako o “našem dobrém otci”. Papež Pavel IV. (papežem byl v letech 1555 – 1559), který nenáviděl vše, co přicházelo ze Španělska, prohlásil sice o svatém Ignáci z Loyoly že je prý “tyran”, ale nic tyranského nebylo možno na svatém Ignáci z Loyoly odhalit. Je ovšemže jisté, že svatý Ignác z Loyoly vtiskl jesuitskému či jezuitskému řeholnímu řádu svého ducha, ale nedělal to násilně. Všechny otázky jesuitské či jezuitské řádové ústavy byly společně i s ostatními jezuity či jesuity diskutovány a přijaty svobodným hlasováním. Svatý Ignác z Loyoly úřad generála jesuitského či jezuitského řeholního řádu přijal teprve po dlouhém zdráhání, a když se úřadu generála jezuitského či jesuitského řeholního řádu později pro nemoc vzdal, přijal ho znovu jen na naléhavý a jednomyslný nátlak svých jesuitských či jezuitských řádových bratří. Svůj úřad generála jesuitského či jezuitského řeholního řádu svatý Ignác z Loyoly nastoupil tím, že pomáhal několik dní v kuchyni a 46 dní vyučoval děti katechismus.

Svatý Ignác z Loyoly byl stále připraven uznat zkušenosti jesuitských či jezuitských provinciálů a učinit změny v jesuitských či jezuitských řádových předpisech tam, kde se předpisy nezdály pružnými. Svatý Ignác z Loyoly příkaz dával jen tehdy, bylo-li to nezbytně nutné. Svatý Ignác z Loyoly jako dobrý znalec lidských srdcí se přizpůsoboval individuálním zvláštnostem jednotlivých jesuitských či jezuitských podřízených. Svatý ignác z Loyoly k jednomu přistupoval – jak dosvědčuje Ribadeneira – s něžností matky, k jiným s laskavou mužností otce. Když svatý Ignác z Loyoly přiděloval důležité funkce a úkoly, přihlížel k individuálním zájmům podřízených jezuitů či jesuitů. Každý od svatého Ignáce z Loyoly odcházel spokojeně a radostně.

Svatého Ignáce z Loyoly neposlouchali jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti ze strachu, ale z lásky. Svatý Ignác z Loyoly se stavěl vždy proti použití násilí. Také v přístupu ke kacířům svatý Ignác z Loyoly odmítal jakékoliv fyzické i morální násilné prostředky. Svatý Ignác z Loyoly svým jezuitům či jesuitům dokonce nekompromisně stanovil, že: “Žádný jezuita nesmí být členem inkvizičního soudu!” (W. Nigg).

Svatý Ignác z Loyoly totiž nechtěl nikoho utlačovat, ale přesvědčovat, a to silou svého osobního příkladu!!

Historie nám zrcadlo osobnosti svatého Ignáce z Loyoly zachovala v sedmi tisících dopisů, které po něm zůstaly. Nalezneme zde dopisy papežům a kardinálům, které se týkali reformy Církve, politické dopisy králům a jiným státníkům, dopisy o jezuitských či jesuitských řádových záležitostech jesuitským či jezuitským spolubratřím a dopisy o různých záležitostech, s nimiž se na svatého Ignáce z Loyoly s důvěrou obraceli aristokraté i prostí lidé, muži i ženy. Při hodnocení těchto dopisů svatého Ignáce z Loyoly je zřejmé, že tyto dopisy musel psát znalec lidí, který se uměl pohybovat v každém společenském prostředí.

Svatý Ignác z Loyoly byl velmi chytrý člověk, ale nebyl to, co si mnozí lidé představují pod výrazem “zchytralý jezuita”. Vše co svatý Ignác z Loyoly říkal nebo dělal, mohl slyšet a vidět celý svět. Svatý Ignác z Loyoly byl od přírody skoupý na slovo. Ale nepochopili bychom svatého Ignáce z Loyoly vůbec, kdybychom v jeho zdrženlivém chování spatřovali znak tvrdého a chladného srdce. Proti tomuto nepochopení se svatý Ignác z Loyoly sám bránil: “Kdo měří mou lásku podle toho, jak ji ukazuji navenek, ten se velmi mýlí.” A je to pravda: “Jeho láska byla mlčenlivá a marně bychom hledali v jeho dopisech otevřené nežnůstky anebo zdůrazňování srdečného přátelství. Právě těm, které nejvíce miloval, dával co nejméně najevo svou náklonnost” (Hugo Rahner). A Gonçalves svědčí, že svatý Ignác z Loyoly při veškerém odstupu a zdánlivé přísnosti “přece byl tak nakloněn lásce, že byl přímo vtělenou láskou a proto byl všemi v celém Tovaryšstvu Ježíšovu či Tovarišstvu Ježišovmu milován, neboť každý jeho lásku přímo cítil… Když svatý Ignác z Loyoly přijímal nějakou návštěvu, dával najevo tak velkou radost, jako by návštěvníka chtěl přijmout do nitra své duše.” U svatého Ignáce z Loyoly tuto zářivou laskavost, tuto všeobjímající dobrotu dotvrzují mnozí současníci. Právě tato dobrota svatého Ignáce z Loyoly tak přitahovala a poutala jeho jezuity či jesuity. Ona vynesla svatému Ignáci z Loyoly celoživotní přátelství mnoha mužů i mimo jeho jesuitský či jezuitský řeholní řád. Dokonce i zcela jinak založený svatý Filip Neri měl svatého Ignáce z Loyoly srdečně rád.

Zvláště něžná byla láska svatého Ignáce z Loyoly k nemocným, pro než byl schopen učinit všechno. Svatý Ignác z Loyoly říkával, že Bůh ho navštívil nemocí proto, aby chápal nemoc druhých. K jednomu nemocnému raz svatý Ignác z Loyloly poslal jesuitské či jezuitské řádové novice, aby ho obveselovali svým zpěvem. Ošetřovatelům svatý Ignác z Loyoly dával podrobné instrukce, aby jeho chráněncům nic nechybělo. Ribadeneira připojuje k obrazu svatého Ignáce z Loyoly ještě další rys (přibližný překlad do češtiny):

“Mezi všemi ctnostmi, které náš Otec měl, byla jedna, kterou se zvláště vyznačoval: ctnost vděčnosti. V té věci byl prostě báječný. Kladl největší význam na to, aby ve všem, co bylo jen možné, se osvědčil zbožným ctitelům a dobrodincům Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho, anebo aby je dokonce svou vděčností překonal. Stále jej informoval o úspěších řádu, zval je na návštěvu, sám je navštěvoval, pomáhal jim, kde jen mohl, ano, bral na sebe i jejich záležitosti, které byli zcela opačné jeho sklonům, jenom aby je uspokojil.”

Všichni, kdo svatého Ignáce z Loyoly osobně znali, pějí svorně chvály na jeho nekonečnou skromnost a nezištnost. Svatý Ignác z Loyoly se zříkal svého vlastního pohodlí, aby potěšil a učinil radost jiným, a nehledal nic jiného, než spásu bližního.

Tak jako i mnoho jiných vynikajících osobností, které byli činné pro blaho Církve, byl také svatý Ignác z Loyoly mystikem. Kromě toho Svatý Ignác z Loyoly, vizionářský voják, se stal až neuvěřitelně skvělým psychologem. Nepochopíme ani svatého Ignáce z Loyoly a ani jeho jesuitské či jezuitské dílo, jestliže si tohoto nebudeme stále vědomi. Svatý Ignác z Loyoly byl celým svým nitrem spojen s Bohem, ve své činnosti vycházel z Boha a vše co činil, bylo zaměřeno k Bohu Od událostí v Manrese byli oči svatého Ignáce z Loyoly zarudlé od pláče nad neobyčejnými milostmi, jimiž ho Bůh obdařoval. V duchovním denníku, z něhož se čirou náhodou zachoval zlomek, se svatý Ignác z Loyoly zmiňuje stále a stále o slzách. O svých mystických darech neměl svatý Ignác z Loyoly ve zvyku mluvit.

Vůči viděním byl svatý Ignác z Loyoly velmi zdrženlivý. Svatý Ignác z Loyoly si byl totiž velice dobře vědom toho, že “ve viděních” nespočívá podstata zbožnosti!

Když svatému Ignáci z Loyoly jednou jeden jesuitský či jezuitský kněz nadšeně vyprávěl o jakýchsi údajně zázračných “božských vnuknutích” jisté řeholnice, řekl mu na to racionálně myslící svatý Ignác z Loyoly, že “jezuita by neměl takto mluvit a neměl by přikládat takovým věcem ukvapeně svou víru”. A skutečně – později pak tato řeholnice byla odhalena jako obyčejná podvodnice.

Svatý Ignác z Loyoly dokonce velmi ostře pokáral jednoho jesuitského či jezuitského pátera, který mluvil k jesuitským či jezuitským novicům o zázračných viděních a osobních zjeveních.

Touhu po zázračných viděních svatý Ignác z Loyoly co nejostřeji odsuzoval. Všechny dary milosti mají podle svatého Ignáce z Loyoly cenu jen potud, “pokud nás činí schopnými větší oddanosti ve službě Bohu”.

Když svatému Ignáci z Loyoly jeden kněz – vizionář zaslal zprávu o svých soukromých zjeveních, odpověděl mu svatý Ignác z Loyoly: “Tento duch prorokování se musí pokládat z oprávněných důvodů za podezřelý. Zdá se, že takto chce ďábel pobláznit všechny, které najde vnímavými pro zbožné blouznění.” Svatý Ignác z Loyoly pak uváděl příklady z minulosti i přítomnosti: “Tyto věci vzbuzují oprávněnou nedůvěru a lépe je dát od toho prsty pryč.”

Tuto zdravou nedůvěru ke všem jevům, které jsou stavěny na odiv jako mystické, sdílí svatý Ignác z Loyoly se všemi dnešními jezuity či jesuity, ale ostatně i se všemi velkými mystiky všech dob; a rovněž tak svatého Ignáce z Loyoly s jesuity či jezuity všech dob spojuje schopnost spojovat navzájem protikladné věci jako je činorodá aktivita a kontemplace. O svatém Ignáci z Loyoly napsal jeho důvěrník Nadal jako o milovaném a tajně obdivovaném otci (přibližný překlad do češtiny):

“Milost umět svobodně setrvávat a spočívat v nazírání na Nejsvětější Trojici obdržel náš otec jako velikou výsadu v jedinečném rozsahu. Právě tak i milost, že ve všech věcech, jednáních a rozhovorech vnímal Boží přítomnost a tak byl kontemplativní v činnosti. Míval ve zvyku vyjadřovat to slovy: “Máme nalézat ve všech věcech Boha”. My jsme však viděli s hlubokým obdivem a sladkou útěchou srdce, jak se tato milost, toto světlo v jeho duši, rozlévala jako odlesk po jeho tváři a jak se projevovala v moudrosti a jistotě při veškeré jeho činnosti.”

Karl Rahner nazval přiléhavě zbožnost svatého Ignáce z loyoly “mystikou světské zbožnosti”. Tato mystika uschopňovala svatého Ignáce z Loyoly radostně přitakat věcem tohoto světa v hlubším smyslu než světáci renesance. Když jednou Diego Laínez či Diego Laynez nebo Diego Laýnez ujišťoval, že by hned vyměnil zemi za nebe, řekl mu svatý Ignác z Loyoly: “Já bych na tvém místě dal přednost ještě dlouho zůstat zde dole a pracovat pro čest a chválu Boží.” Ve stejném smyslu varoval svatý Ignác z Loyoly také před přeceňováním modlitby!

Svatý Ignác z Loyoly o modlitbě říkával, že modlitba je jen jeden způsob, jak chválit Boha!!

Ústy svatého Ignáce z Loyoly je totiž oddaná a věrná práce také Boží chválou. Máme “nalézat Boha ve všech svých povinnostech a pracích.” Kdo koná všechno “pro větší službu Bohu, pro toho se stává vše modlitbou”.

To co žádal svatý Ignác z Loyoly od svých jesuitských či jezuitských bratří a co sám uskutečňoval byla ochota tím nebo oním způsobem sloužit Bohu bez ohledu na sebe. Tak se stane člověk povolným nástrojem “sloužícím k větší slávě Boží”. A dále “uchovávej si ve všech věcech svobodu ducha. Neohlížej se na lidi, ale udržuj svého ducha v takové vnitřní svobodě, že bys mohl také dělat opačnou práci, než kterou děláš.”

Ribadeneira říká o svatém Ignáci z Loyoly (přibližný překlad do češtiny):

“Kde šlo o nějakou věc ve službě Boží, použil všech lidských prostředků s takovou rozhodností a obezřetností, jako by veškerý úspěch byl závislý jedině na tom. Zároveň však tak důvěřoval v Boha a tak vše odevzdával božské Prozřetelnosti, jako by všechny lidské prostředky nic neznamenaly.”

K přirozeným prostředkům patří především dobré zdraví. Bylo by podle přesvědčení svatého Ignáce z Loyoly nesprávné tento skvělý dar ztratit přehnanou askezí.

Svatý Ignác z Loyoly se sám v této věci “poučil ze svého omylu”. Vnitřně vyzrálý svatý Ignác z Loyoly prohlásil: “Pro Boží království je výborné zdraví s jednou uncí svatosti potřebnější, než jedna unce zdraví s mimořádnou svatostí.”

Hlavně u jesuitských či jezuitských studentů zavrhoval svatý Ignác z Loyoly každou přemíru v postech a modlitbě: “I když vám neponechá studium čas k dlouhé modlitbě, můžete vše nahradit touhou: tím, že vše děláte pro službu Bohu, děláte ze všeho modlitbu.”

Svatému Františku Borjiovi či svatému Františku Borgiovi, který byl na sebe velmi tvrdý svatý Ignác z Loyoly napsal: “Co se týká postů a zdržování se věcí příjemných, byl bych pro to, aby jste si udržel tělesnou sílu pro službu Pánu, ba aby jste ji spíše zvětšoval, než oslaboval.”

Jednoho ze svých jesuitských či jezuitských žáků, který s viditelnou chutí pojídal svůj oběd, si svatý Ignác z Loyoly zavolal k sobě – ne, aby ho káral, ale aby ho povzbudil: “aby tak jen dále pokračoval, dobře jedl, aby byl silný a aby tak mohl dobře sloužit Bohu a svému řádu.”

Svatý Ignác z Loyoly sám jedl prosté, ale dobře připravené jídlo. Svatý Ignác z Loyoly byl toho mínění, že jeho uspokojivý duchovní stav je v přímém poměru s tělesným. Svatý Ignác z Loyoly se staral o to, aby jesuitští či jezuitští studenti alebo jezuitský študenti měli dost pohybu na čerstvém vzduchu. V protikladu ke zvyklostem doby a země, ale přece ve shodě s takovými světci, jako byla svatá Kateřina Sienská a svatý Filip Neri, svatý Ignác z Loyoly velmi dbal o čistotnost.

Svatý Ignác z Loyoly měl rád kolem sebe radostné tváře: “Usmívejte se a budete silní!” volal na své jesuitské či jezuitské bratry a jednomu jesuitovi či jezuitovi řekl: “Jsem rád, že tě vidím vždy s úsměvem. Pokud se věrně držíš řehole, nemůžeš být nikdy dost radostný.” Jiného jezuitu či jesuitu, který byl velmi sklíčený, povzbuzoval svatý Ignác z Loyoly tím, že mu předváděl lidový tanec. Svatý Ignác z Loyoly sám byl radostný člověk, “ten malý Španěl, který trochu kulhá a má tak veselé oči. Svatý Ignác z Loyoly, který miloval zahradu a květy za letních nocí sedával na balkóně své studovny a díval se na hvězdnatou oblohu, “chtěl nalézat Boha ve všem, ve všem jej milovat a všechno milovat v něm”.

Pokud jde o umění svatého Ignáce z Loyoly jednat s lidmi třeba říci, že z tohoto jeho postoje pochopíme lépe jeho moudrost při jednání s lidmi. Tato moudrost svatého Ignáce z Loyoly záležela v podivuhodné schopnosti přizpůsobit se kterémukoli člověku, kterého měl právě před sebou. Zde jde o víc než o pouhou takticko – diplomatickou přizpůsobivost. “Protože Boha ve všem vidí a miluje ho zvláště v každém člověku, proto jsou jeho oči tak zářící, jeho ucho tak vnímavé a jeho ruka tak něžná. Chápe každého celým svým nitrem.” (O. Karrer). Svatý Ignác z Loyoly chce každým slovem a každým výrazem tváře vyjadřovat úctu a lásku. Svatý Ignác z Loyoly dojímavě krásně mluví o této “křesťanské lásce, která je stále připravena spíše dobrotivě chápat všechny projevy bližního, než je odsuzovat.” A právě tak se také svatý Ignác z Loyoly jevil svým nejdůvěrnějším přátelům. To, co svatý Ignác z Loyoly sám učil, vyplývalo z jeho vlastního chování. I k nepřátelům se svatý Ignác z Loyoly choval s touto moudrou laskavostí. Když španělský inkvizitor Barbaran vyhrožoval, že pošle všechny španělské jezuity či jesuity jako kacíře na hranici, poslal mu svatý Ignác z Loyoly tento vzkaz (přibližný překlad do češtiny):

“Jestliže říká, že dá všechny naše lidi od Perpignanu až k Seville upálit, tak bych mu chtěl na to odpovědět, že bych si přál, aby on a jeho všichni přátelé a známí, nejen mezi Perpignanem a Sevillou, ale na celém světě, byli zapáleni a stráveni ohněm Ducha Svatého, aby všichni dosáhli dokonalosti, a jednou byli přijati do nádherného příbytku Božího majestátu.”

Moudrost si však vyžadovala také obranu proti pomluvám. Nepřátel měl zakladatel jezuitů či jesuitů svatý Ignác z Loyoly vždycky dost. Ve Španělsku vystoupil skvělý řečník Melchior Cano z řádu dominikánů proti jezuitům či jesuitům, které nejostřejším způsobem očerňoval jako pokrytce, připravující údajně příchod Antikristův. Svatý Ignác z Loyoly, “jak to bylo jeho zvykem, učinil v klidu protiopatření, aby byl vyzbrojen pro případ vážného boje.”(Polanco). V  jednom dopise svatý Ignác z Loyoly o tom sám píše (přibližný překlad do češtiny):

“V Salamance došlo ze strany dominikánů k ostrému útoku. Přitom se mi zdá, že jde spíše o dobře myšlenou horlivost než o patřičnou znalost věci. Protože teď po deseti měsících ještě nedošlo k uklidnění, naopak… k přiostření přesahujícímu všechnu míru, jsem nucen učinit protiopatření. Odvolávám se zde na vzor mnoha svatých učitelů… Svatý Tomáš učí: “Musíme být připraveni snášet ostouzení, jestliže to slouží Dobru. Mnohdy však budeme muset odmítnout pohanu…” Proto praví svatý Řehoř: “Ti, kterým především záleží na vzorné pověsti, musí pokud možno položit meze svým nactiutrhačům a to proto, aby se od nich nevzdalovaly duše, které by mohly mít užitek z jejich poučování…” Proto se chceme podobně chovat kvůli větší slávě Boží. Nejdříve jim ve vší laskavosti pošleme dopis jednoho kardinála, který snad u nich má určitou autoritu. Pak jim zašleme list generála jejich řádu. Jestliže však žádný z těchto dvou prostředků nepomůže, pak budeme nuceni v zájmu Boha i bližních sáhnout nepříteli pořádně na kůži, protože dokonce učeným řeholníkům mate hlavu… Okamžitě začneme proces, a to papežským breve… Nesnáze jsou pro nás nejlepší školou.”

V pronásledování jezuitů či jesuitů viděl svatý Ignác z Loyoly znamení Božího vyvolení a záruku úspěšnosti jesuitského či jezuitského řeholního řádu. Proto, jak dokládají nejbližší spolupracovníci svatého Ignáce z  Loyoly, svatý Ignác z Loyoly prosil Boha o neustálé pronásledování Společnosti Ježíšovy či Tovaryšstva Ježíšova nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů. Tyto modlitby svatého Ignáce z Loyoly byly ovšem pořádně vyslyšeny. Především poslední dva roky života musel generál jezuitského či jesuitského řeholního řádu svatý Ignác z Loyoly vidět, jak se snesly na jeho Společnost Ježíšovu či Tovaryšstvo Ježíšovo nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuitov či jezuity nebo jesuity příšerné bouře nenávisti. Zdálo se téměř, že celému jesuitskému či jezuitskému dílu svatého Ignáce z Loyoly hrozí zánik. Tím více imponuje klid, s jakým se svatý Ignác z Loyoly díval nebezpečí do očí. Když přijdou špatné zprávy, je Ignác hned zdráv,” říkávali jezuitský nebo jesuitští či jezuitští spolupracovníci svatého Ignáce z Loyoly. První protijesuitský či protijezuitský úder přišel z Francie. Již několik let bojoval pařížský arcibiskup a parlament proti plánované jesuitské či jezuitské koleji v Paříži. A navíc ještě k tomu vydala teologická fakulta pařížská, jeho milovaná Alma mater v roce 1554 dekret, který byl plný protijesuitských či protijezuitských pomluv a podobal se zatracení. Všude vzbudilo veliké vzrušení, že Sorbonna, nejváženější učená instituce světa, tak zničujícím způsobem mladý jesuitský či jezuitský řeholní řád odsoudila. Z kazatelen se štvalo proti jezuitům či jesuitům. Byly vylepovány protijesuitské či protijezuitské plakáty. Ano, v roce 1555 dokonce jesuitům či jezuitům zakázal biskup pod trestem exkomunikace každý výkon duchovní činnosti. Tenkrát nepodnikl svatý Ignác z Loyoly nic. Zdálo se, že se svatého Ignáce z Loyoly celý ten zmatek vůbec netýká. Nejváženější patres v Římě svatému Ignáci z Loyoly navrhovali, že je třeba se ohradit proti dekretu a popřít falešná obvinění. Svatý Ignác z Loyoly však odpověděl s největším klidem, že Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti budou ještě velmi dlouho existovat a pařížská univerzita rovněž. Není tedy dobré okamžitou odpovědí na útoky ještě přiostřovat protiklady. A svatý Ignác z Loyoly měl pravdu: celá záležitost utichla, dekret upadl v zapomnění, a krátce před svou smrtí svatý Ignác z Loyoly ještě zažil založení první francouzské jesuitské či jezuitské koleje.

Druhý protijezuitský či protijesuitský úder dopadl v roce 1555 přímo v Římě. Dokonce vždy klidný svatý Ignác z Loyoly tehdy ztratil na okamžik duševní rovnováhu. Kardinál Carafa nastoupil jako papež Pavel IV. (papežem byl v letech 1555 1559) na stolec Petrův. Papež Pavel IV. alias kardinál Carafa byl spoluzakladatelem a nejvyšším představeným řádu theatinů, založeného k obnově Církve. Bývalý kardinál Carafa horlil pro reformu Církve, a tedy sledoval tytéž cíle jako svatý Ignác z Loyoly. Přesto však tvář svatého Ignáce z Loyoly zčervenala, když se dověděl zprávu o Carafově volbě za papeže. Později svatý Ignác z Loyoly doznal některým jesuitským či jezuitským důvěrným přátelům, že se mu tehdy roztřásly všechny kosti v těle. Svatý Ignác z Loyoly byl totiž dvacet let ve velmi napjatém poměru s kardinálem Carafou. V roce 1536, sotvaže svatý Ignác z Loyoly opustil univerzitu, měl odvahu postaršímu církevnímu knížeti Carafovi předložit zlepšující návrhy pro jeho theatiny. Cholerický kardinál Carafa pochopil věcnou kritiku svatého Ignáce z Loyoly ve zlém a od té doby nerad mluvil se svatým Ignácem z Loyoly. Přes společný cíl kardinála Carafy a svatého Ignáce z Loyoly se tito dva charakterově zcela rozliční muži ještě vícekrát ostře střetli. Není divu, že bývalý kardinál Carafa jako nový papež Pavel IV. neměl k jesuitům či jezuitům důvěru.

“Když se při stále vzrůstajícím napětí mezi Španělskem a papežským Římem rozšířila falešná zpráva, že jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti, kteří byli převážně Španělé, údajně připravují zbraně, aby v případě potřeby mohli svým krajanům přispěchat na pomoc, dal u jezuitů či jesuitů Pavel IV. udělat domovní prohlídku… Guvernér Říma chtěl od prohlídky upustit, jestliže mu Ignác dá slovo, že v domě nejsou žádné zbraně. Ignác zdvořile poděkoval za důvěru, ale trval na tom, aby byl dům jak se patří shora až dolů prohlédnut. Tím pak bylo podezření zcela odstraněno.” (L.v. Pastor).

Horší však než tento případ byla skutečnost, že papež Pavel IV. neměl pochopení pro německou kolej Collegium Germanicum a zastavil finanční podporu, kterou jí dávali předešlí papežové. Bylo to ještě k tomu navíc v okamžiku, když v Římě nastala drahota. Tím se Collegium Germanicum dostalo na pokraj propasti. Ačkoliv svatý Ignác z Loyoly neměl žádné peníze a také si nemohl nic vypůjčit, díval se s neochvějnou důvěrou v Boha do budoucnosti. Když i ti nejhorlivější příznivci Collegia Germanica ztratili odvahu a chtěli německou kolej Collegium Germanicum rozpustit, prohlásil tvrdohlavě svatý Ignác z Loyoly, že pak se postará o německou kolej Collegium Germanicum sám, a že se raději sám nechá prodat do otroctví, než aby opustil své Němce.

Tyto boje posledních let prožil již svatý Ignác z Loyoly se silně nalomeným zdravím. Svatému Ignáci z Loyoly šlo již na sedmdesátku a nemoci, hlavně nevýslovně bolestivá nemoc zapříčiněná žlučovými kameny, se stále zhoršovaly. Již v roce 1550 se svatému Ignáci z Loyoly zdálo, že nastává konec. V roce 1551 se svatý Ignác z Loyoly chtěl vzdát úřadu generála jezuitského či jesuitského řeholního řádu, protože se domníval, že už to nezvládne. Skoro celý rok 1554 svatý Ignác z Loyoly ležel na lůžku. Poslední síly svatého Ignáce z Loyoly byli vyčerpány. Svatý Ignác z Loyoly cítil, že smrt přichází. Ale cožpak to byl důvod utéci od denních povinností? Tou měrou, jak se zvětšovalo jezuitské či jesuitské dílo, vzrostla nesmírně také práce svatého Ignáce z Loyoly. Před šestnácti lety v Římě svatý Ignác z Loyoly začínal. Deset neznámých cizinců, kterým se pro jejich špatnou italštinu smáli, kaceřován závistníky, to byli začátky Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů. Nyní byl jesuitský či jezuitský řeholní řád rozšířen po celém světě, měl 110 kolejí a domů s 1500 členy. Jako teologové se zaskvěli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti na tridentském koncilu, jako kazatelé vzbudili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti senzaci na evropských dvorech a univerzitách, jako misionáři působili jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti v Asii, Africe a Americe, jako vychovatelé mládeže vyškolili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti novou generaci katolíků, jako spisovatelé a intelektuálové bránili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti katolickou víru. Toho všeho bylo dosaženo jezuity či jesuity přes nenávistný odpor, pomluvy a pronásledování. A vyvíjelo se to dále před stále bdělýma očima generála jesuitského či jezuitského řeholního řádu.

Proslavenost a velkolepost jezuitského díla odsunula zakladatele Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů svatého Ignáce z Loyoly zcela do pozadí. “Pochopil jako nikdo jiný, že je třeba skrýt se za své velké dílo.” (R. Fülöp – Miller).

A tak nakonec svatý Ignác z Loyoly jak skromně žil, tak nakonec z tohoto světa i odešel: tiše a nepozorovaně, uprostřed neodkladných záležitostí. Dne 30.července 1556 bylo jesuitské či jezuitské řádové středisko v Římě přetíženo prací. Příštího rána 31.července 1556 totiž odplouvala loď do Španělska. Do té doby proto musela být vyřízena pošta pro jesuitské či jezuitské řádové domy ve Španělsku, Portugalsku, Brazílii, Indii a Japonsku. Svatý Ignác z Loyoly již několik dní churavěl. Nikdo z jezuitů či jesuitů však nepokládal zdravotní stav pětašedesátiletého svatého Ignáce z Loyoly za vážný. Kvůli nějaké nevolnosti a podobným maličkostem se nikdo z jesuitů či jezuitů v domě nevzrušoval. Vždyť svatý Ignác z Loyoly ještě také pracoval, seděl nad dlouhým dopisem, studoval akta a vedl jednání. Večer svatý Ignác z Loyoly zavolal Polanca, a když se přesvědčil, že je s ním o samotě poprosil svatý Ignác z Loyoly Polanca, aby se rychle vypravil k papeži a přinesl požehnání umírajícím. Šlo totiž i o dalšího těžce nemocného jesuitského či jezuitského bratra. Tajemník Polanco byl velmi překvapen a mínil, že to snad není tak vážné. Lékaři přece mluvili o brzkém uzdravení. Polanco se svatého Ignáce z Loyoly zeptal, zda by nemohl tento příkaz odložit až na ráno, protože má málo času a musí vyřídit ještě zámořskou poštu. “Dobře,” pravil svatý Ignác z Loyoly klidně, “jak chcete. Spolehnu se zcela na vás.” O půlnoci svatého Ignáce z Loyoly ještě slyšel jeden jesuitský či jezuitský bratr z vedlejšího pokoje, jak se modlí. Ráno však jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti našli svatého Ignáce z Loyoly v posledním tažení. Sám svatý Ignác z Loyoly vybojoval svůj smrtelný boj. Jezuitský či jesuitský bratr, celý vyděšený, spěchal pro ošetřovatele a pro zpovědníka. Polanco pak spěchal k papeži. Ale když se oba jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti vrátili, byl již svatý Ignác z Loyoly mrtev. Svatý Ignác z Loyoly skromně se ukryl v ústraní, zřekl se svátostí, smutečního shromáždění jesuitských či jezuitských bratří u své smrtelné postele, zřekl se jakékoli pózy zakladatele jezuitského či jesuitského řeholního řádu, ačkoli předtucha konce svatému Ignáci z Loyoly k tomu dávala oprávnění. “Zemřel,” napsal Polanco, “aniž nám udělil požehnání, aniž určil nástupce, aniž dal potvrdit stanovy řádu, bez jakýchkoliv slavnostních gest, s nimiž obyčejně služebníci Boží odcházejí z tohoto světa. Zemřel smrtí, jakou umírají obyčejní lidé.” A důvěrník svatého Ignáce z Loyoly Nadal si poznamenal o smrti svatého Ignáce z Loyoly do svého denníku: “V tom, jak zemřel otec Ignác, se projevila jeho obdivuhodná pokora. Došlo k tomu, že na něho, který na sebe stále úplně zapomínal, úplně zapomněli také ostatní.” V tomto jeho postoji, v němž svatý Ignác z Loyoly na sebe zcela zapomínal a zcela se ztrácel za svým jesuitským či jezuitským dílem, které jediné bylo určeno k větší Boží slávě, osvědčil tu největší formu lásky. A v tom tkví velikost života svatého Ignáce z Loyoly: že se odvrátil od sobecké sebelásky a ješitnosti svého mládí k úplnému zřeknutí se sebe sama. A tak také i svatý Ignác z Loyoly zemřel. Svatý Ignác z Loyoly potvrdil svá slova: “Jestliže se obrátilo naše srdce, proč se divit, že se skrze nás obrací svět.”

Svatý Ignác z Loyoly byl prohlášen za blahoslaveného v roce 1609 a za svatého v roce 1622. Od té doby kanonizovala Církev na půl stovky jezuitů či jesuitů a beatifikovala třikrát tolik; v živé paměti mi v této souvislosti například zůstává jesuita či jezuita a statečný odpůrce nacismu Rupert Mayer.

Kromě sv.Ignáce z Loyoly, který zemřel roku 1556, hlavním organizátorem jezuitů či jesuitů byl jejich druhý generál jezuitů Diego Laínez či Diego Laynez nebo Diego Laýnez, který žil v letech 1512 - 1565, a který v některých věcech trochu upravil ustanovení zakladatele svatého Ignáce z Loyoly. Zejména v některých teologických otázkách se trochu odchýlil od autority sv.Tomáše Akvinského - naopak sv.Ignác z Loyoly byl jednoznačně právě za tento směr ”tomistický”.

Společnost Ježíšova anebo Tovaryšstvo Ježíšovo nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova, tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti se díky své znamenité organizaci rychle rozšířili do světa. Přibližně v době když zemřel první zakladatel jezuitů či jesuitů, měli již jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti dvanáct provincií a více než sto domů od Japonska až po Brazílii. Za druhého generála jezuitů či jesuitů Diega Laíneze či Diega Layneze nebo Diega Laýneze a zejména pak za třetího generála jesuitů či jezuitů svatého Františka Borgiu či svatého Františka Borjiu (zemřel v roce 1572) se jesuité či jezuité šířili dále, ačkoliv v některých evropských zemích jako například i ve Francii narazili i na potíže. Jinde, zejména v německy mluvících zemích došlo k významnému rozmachu jesuitského či jezuitského řádu.

Za jesuitského či jezuitského generála Aquavivu (zemřel 1615) dostali jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti svůj definitivní studijní pořádek ”Ratio et institutio studiorum” na scholasticko - humanistickém podkladě.

Pokud jde o německy mluvící země či i jiné země s výrazným geopolitickým německým nebo rakouským vlivem třeba konstatovat, že se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti v Kolíně usadili v roce 1544, ve Vídni v roce 1552, v Mnichově v roce 1559 a v Trieri v roce 1560. Nejvýznamnějším německým jezuitou či jesuitou byl sv.Petr Canisius (zemřel 1597), který byl organizátor, misionář, kazatel, profesor teologie ve Vídni a Ingolstadte a také poradcem císaře Ferdinanda I.

Sv.Petr Canisius je prvým právem nazýván ”druhým apoštolem Německa”. Sv.Petr Canissius byl třináct let provinciálem hornoněmecké provincie jezuitů či jesuitů. Za pole svého působení si vyvolil zejména Bavorsko a Rakousko. Papež Řehoř VIII. i císař Ferdinand I. ho pokládali za svého důvěrného rádce. Účinkoval jako profesor na univerzitách ve Vídni a Ingolstadte. Dva roky spravoval i vídeňskou diecézi. Ve Švýcarsku ve Freiburgu založil kolegium a tam také i v roce 1597 zemřel. Jako spisovatel si získal nesmrtelné jméno svými latinskými katechizmy. V roce 1555 vydal veliký katechizmus pod názvem ”Summa religionis christianae” pro duchovní a vyšší třídy středních škol. Summa religionis christianae má 211 otázek. Pro děti napsal malý katechizmus po latinsky i po německy. Jeho katechizmy přeložili později do všech evropských řečí. Podávají katolickou nauku jasně a jednoduše a dokazují ji beze vší polemiky a vášnivosti. Ačkoliv samy nenapadají protestantizmus, přece jen ani jedna kniha v 16. století nevzbudila takové útoky a nenávist tehdejších protestantů jako právě Canisiove katechizmy.

Pokud jde o Čechy a Moravu, tak třeba konstatovat, že jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti se usadili – jak jsem se již ostatně zmínil - nejprve v roce 1556 v Praze. Brzy se pak jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti rozšířili do Brna i do jiným měst zemí koruny české. V roce 1561 přišli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti i do Uherska a to na Slovensko do Trnavy; v roce 1604 založili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti misii i ve Spišské Kapitule. A právě na Slovensku zaznamenali jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti nebývalý rozmach. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti založili na Slovensku tato kolegia: v roce 1586 Kláštor pod Znievom, v roce 1598 Šaľa nad Váhom, v roce 1614 Humenné, v roce 1626 Bratislava, v roce 1631 Košice, v roce 1696 převzali jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti bývalý cisterciácký majetek v Štiavniku, v roce 1650 v Banská Bystrica, v roce 1659 v Rožňava, v roce 1660 Skalica, v roce 1673 Levoča, v roce 1685 Žilina. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti při svých kolegiích zřídili pro výchovu mládeže konvikty v Trnavě, Banské Bystrici, v Košicích, které příkladně, pečlivě a odborně spravovali.

Tovaryšstvo Ježíšovo či Tovarišstvo Ježišovo – Societas Jesu, zkratka SJ – bylo po celý novověk neobyčejně významnou složkou katolické církve. V Evropě nesli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti hlavní břemeno katolické obnovy, jak ji stanovil Tridentský koncil. Ve světě, který se otevřel zámořskými objevy, byli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti v prvních řadách misijního působení; geniální jesuitský či jezuitský misionář svatý František Xaver či František Xaverský a další průkopníci citlivé jesuitské či jezuitské misijní metody, Ricci v Číně a Nobile v Indii, zastupují mnohé jiné. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti spoluvytvářeli novodobou kulturu na mnoha středních a vysokých školách i odbornou prací v teologii a přírodních vědách. Pomocí Duchovních cvičení podle svatého Ignáce z Loyoly šířili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti opravdový duchovní život mezi kněžími i laiky.

Jak jsem se již zmínil, do Prahy přišli první jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti v dubnu 1556. Během 17. a 18. století rozvinuli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti velkolepou stavební činnost v Praze - jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité v Praze postavili kostel a kolej svatého Ignáce, svatého Mikuláše a univerzitní komplex Klementina – ale i dalších městech Čech, Moravy a Slovenska.

Také česká barokní literatura vykazuje významná jména jezuitů či jesuitů, jako je například jesuita či jezuita a básník Fridrich Bridelius anebo po česky Bedřich Bridel; anebo také i jesuita či jezuita a historik Bohuslav Balbín, který napsal dílo Obrana českého jazyka. Je sice pravda, že během rekatolizace v českých zemích se vždycky nedrželi zásad svého zakladatele svatého Ignáce z Loyoly a nezřekli se úplně pomoci “světského ramene” – na rozdíl například od kapucínů – přesto však ale Jiráskem literárně zkreslená postava Koniáše teprve čeká na spravedlivé posouzení. Je přitom třeba uvážit dobovou situaci: v tuhých bojích, nejen verbálních, trpěli katolíci v jiných zemích stejně i mnohem více. A v neposlední řadě v době první Československé republiky byl významným českým jezuitou či jesuitou byl Adolf Kajpr.

Roku 1773 na nátlak zednářů a zednáři ovlivněných vlád zrušil papež Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšovu nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuitov či jezuity nebo jesuity. Tím také definitivně zanikly jesuitské či jezuitské indiánské redukce v Paraguaji, významné jesuitské či jezuitské misijní dílo na ochranu vykořisťovaných Indiánů, které obdivoval dokonce i osvícenec Voltaire. Roku 1814 bylo Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti obnoveni, a rozvinuli se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti zakrátko tak, že dnes jsou jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti nejpočetnější mužskou řeholí. V Československu za první republiky, pak krátce po roce 1945 měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti několik gymnázií, jako například Arcibiskupské gymnasium v Praze, některá poutní místa jako například Velehrad a Hostýn, jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti působili v katolickém tisku. Katolík - Adolf Kajpr, Dorost - Mikulášek. Roku 1950 byli v Československu jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti stejně jako i jiní řeholníci násilím svezeni do koncentračních táborů. Tak bylo Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti navenek zlikvidováni, ač právně zakázáni nebyli. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti žili a působili dál neveřejně, podobně jako i jiné řehole; jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti vychovávali novou generaci jesuitských či jezuitských kněží a jesuitských či jezuitských bratří. Teprve po roce 1990 Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti podobně jako i jiné řehole a kongregace mohou v Československu, a od roku 1993 v separátní České republice a Slovenské republice opět relativně svobodně působit. Jesuitská či jezuitská spiritualita svatého Ignáce z Loyoly je totiž stále přitažlivá pro mladé velkodušné křesťany v Čechách, na Moravě i na Slovensku.

Žádná jiná řehole v celých dějinách katolické církve nezasáhla tak živě a s tak velikou a upřímnou láskou a s oddaností k našemu Pánu Ježíši Kristu a naší katolické Církvi do dějin jako právě jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti . To zcela logicky vedlo a muselo vést k tomu, že všichni ti co nenávidí Ježíše Krista, spolu s nenávistí vůči Ježíši Kristu nevyhnutně nenávidí i jeho nejvěrnější učeníky současnosti – jezuity či jesuity. A tak tedy ani nijako nepřekvapuje to, že v celých dějinách Církve neměla žádná řehole více protivníků jako právě jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti. To již totiž přirozeně vyplývá z veliké společenské aktivity jezuitů či jesuitů. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli činní prakticky všude – na každém poli lidského života. A každý kdo nějak formuje veřejný život má vždy i nepřátele, i kdyby každý jeho krok a opatření bylo stoprocentně bezchybné! Takový génius jako sv.Ignác z Loyoly věděl harmonicky skloubit společenskou aktivitu s mystickou láskou. Nicméně vnitřní rozkladné snahy, jaké se snad kromě kartuziánů vyskytli v každé řeholi, neušetřili ani jezuity či jesuity - například pokusy španělských jezuitů či jesuitů za generála Aquavita změnit monarchistickou ústavu jesuitské či jezuitské řehole. Museli zasahovat i papežové. A co je nejsmutnější, jednou došlo dokonce i k politováníhodnému zrušení jezuitů či jesuitů za papeže Klementa XIV (papežem byl v letech 1769 – 1774).

Stav papežství přes celý absolutismus byl velice těžký. Papežové v této periodě byli sice lidé na duchovní výši svého postavení, nicméně při smutných poměrech absolutistických monarchií církevní autorita papežů a v ještě mnohem větší míře politický vliv papežů na veřejné dění stále více a více upadal. Evropští absolutističtí panovníci takzvaným ”exkluzivním právem” veta často (vysvětlení pojmu ”exkluzivní právo veta”: Katolické státy se i v 16. století usilovali ovlivňovat volbu papeže. V reakci na to papež Julius II (papežem byl v letech 1503 – 1513) vyhlásil svatokupeckou volbu za neplatnou. Tím vyloučil to, aby absolutističtí panovníci skrze korupci ovlivňovali volby papežů. Nicméně císař Karel V. vynašel nový originální způsob, jak do se do volby papeže vměšovat. Kardinálům ze ”svých zemí” označil osobu, kterou nechtěl mít za papeže. A proti případné volbě této osoby měli všichni císařovi kardinálové vznést ”veto”. Toto takzvané ”exkluzivní právo” (ius exclusionis) se v 17. století vyvíjelo dále a nárokovali si na něj císařové němečtí – respektive i rakouští, král španělský i král francouzský. Papeži sice proti němu protestovali, avšak i tak ho panovníci zneužívali prakticky až do 20. století. Poslední raz ho použil císař František Josef I., když při papežské volbě v roce 1903 na jeho příkaz poslední raz ”veto” podal krakovský kardinál Puzuna. V roce 1904 papež Pius X. (papežem byl v letech 1903 – 1914) papežskou volbu zreorganizoval a kardinálům v konkláve do budoucnosti pod trestem exkomunikace z Církve zakázal podat ”veto”) se usilovali ovlivnit volbu papeži, vymkli se vedení Církve a papežům neraz dali příliš pocítit svoji politickou převahu. Absolutističtí panovníci se neraz neštítili se svojí absolutistickou arogancí vměšovat se i do čisto církevních věcí a papežové byli proti svévoli absolutistických panovníků neraz zcela bezmocní. V těch časech upřímně věřící katolíky papežská tiára příliš nelákala a nejeden ze zvolených nových papežů jen po velikém zdráhání se a se slzami v očích přijal papežskou hodnost. Apoštolská stolice chtěla konkordáty čelit snahám katolických panovnických dvorů omezovat jejich práva. Konkordáty se však často nedodržovaly. Bezbožný duch osvícenství hluboko podrýval mravnost lidu a papežové se jen bezmocně museli dívat na úpadek církevního a společenského řádu. Papežové se utáhli od politiky a věnovali se zpravidla činnosti na církevním poli, zejména misiím.

Navíc již za pontifikátu papeže Benedikta XIV. - vlastním jménem Prosper Lambertini, papežem byl v letech 1740 – 1758 se vyostřovaly nespravedlivé útoky proti jezuitům či jesuitům. Papež Benedikt XIV. Krátce před svojí smrtí dal lisabonskému patriarchovi právo ”vizitovat a zreformovat” řeholu jezuitů či jesuitů. Papež Klement XIII. (papežem byl v letech 1758 – 1769) měl ještě dost sil vzdorovat dynastii Bourbonovců, kteří na něj vyvíjely veliký nátlak, aby zrušil jezuity či jesuity. Avšak s velikou bolestí a naprostou bezmocí se musel dívat na to, jak na území pod vládou dynastie Bourbonovců ale i jinde jsou státní absolutistickou mocí jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti krutě pronásledováni, vězněni, ba i vražděni. Papeže Klementa XIV. – bývalého generála františkánů či minoritů – zvolili v roce 1769 právě pod vlivem Bourbonovců. Papež Klement XIV (papežem byl v letech 1769 – 1774) se sice roky snažil čelit nátlaků Bourbonovců, aby jesuity či jezuity zrušil. Nakonec však ale podlehl a v roce 1773 jesuity či jezuity skutečně i zrušil. Z proticírkevních proudů 17. a 18. století nejnebezpečnějšími byli církevní partikularismus, episkopalismus a proticírkevní osvícenství. Na intelektuální rovině proti všem těmto bludům nejvíce bojovali právě přísně centralisticky, papežsky a církevně založení jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti. Není proto divu, že z útoků nepřátel Ježíše Krista proti katolické církvi nejvíce schytali” právě jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti coby nejvěrnější služebníci Ježíše Krista a katolické církve.

V polovině 18. století nastala situace, kdy byl papežský Řím “katolickými” vládci tlačen k opatřením, která byla s jeho náboženskými zájmy ve zjevném rozporu. Šlo především o záležitost jesuitského či jezuitského řeholního řádu. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti jako nejvěrnější služebníci Ježíše Krista měli vždy mnoho nepřátel. Samozřejmě jansenisty, kteří byli sice poraženi, ale jansenistické názory nalézaly stále celou řadu stoupenců a příznivců. Jansenistickou nenávist vůči jesuitskému či jezuitskému řeholnímu řádu sdílela také většina osvícenců, kteří v jesuitech či jezuitech spatřovali přední překážku úspěšného šíření svých myšlenek. Nejhrozivější skutečností pro jezuitský či jesuitský řeholní řád však ale byla změna, k níž v poměru k jezuitskému či jesuitskému řeholnímu řádu došlo na francouzském dvoře. Už v době regentství za nedospělosti francouzského krále Ludvíka XV. (1715 – 1774) a v prvních desetiletích samostatné vlády francouzského krále Ludvíka XV. se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti u francouzského královského dvora netěšili ani zdaleka takové oblibě jako za vlády francouzského krále Ludvíka XIV., a od půlky století přerostla nepřízeň k jezuitům či jesuitům ve vyslovené nepřátelství. Tento postoj sdíleli také bourbonští příbuzní francouzského krále Ludvíka XV. na španělském a neapolském trůně a připojil se k nim též portugalský král Josef I. Tento portugalský král Josef I. byl totiž zcela pod vlivem svého ministra, zednáře markýze de Pombal, fanatického nepřítele jezuitů či jesuitů. Pronásledování jezuitského či jesuitského řeholního řádu v Portugalsku bylo nejostřejší ze všech pronásledování jesuitů či jezuitů té doby, v letech 1757 – 1761 bylo v Portugalsku osmdesát jezuitů či jesuitů popraveno pro údajnou “vzpouru”, jeden z jezuitů či jesuitů byl v Portugalsku zaživa upálen. Všichni tito panovníci postupně vypověděli jezuity či jesuity ze svých zemí a kromě toho navíc naléhali na Řím, aby byl jesuitský či jezuitský řeholní řád úplně zrušen. Papež Klement XIII. (1758 – 1769) jejich nátlaku odolal i navzdory tomu, že například mezi prostředky nátlaku, jež měly papeže donutit ke zrušení jesuitského či jezuitského řeholního řádu, použil neapolský král i dočasné svévolné okupace a anexe části území papežského církevního státu. Papež Klement XIV.(1769 – 1774) tomuto zednářskému nátlaku za zrušení jezuitského či jesuitského řeholního řádu podlehl a brevem Dominus ac Redemptor rozpustil v roce 1773 Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšovu nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuitov či jezuity nebo jesuity, a to navzdory tomu, že jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti dvě století byli nejspolehlivější oporou papežství.

Toto rozhodnutí zrušit jezuitský či jesuitský řeholní řád mimo jiné znamenalo velkou ránu pro katolické misie v zámoří, které z velké části zajišťovali právě jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti a které už předtím poškodilo nešťastné rozhodnutí papeže Benedikta XIV. (1740 – 1758) v otázce čínských ritů. Šlo o to, že jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti k usnadnění konverzí Číňanů na katolickou víru tolerovali pokřtěným Číňanům zachovávat tradiční úctu k zemřelým předkům, protože je pojímali jako civilní akt. Jiné řeholní řády, zejména dominikáni však ale trvali na zákazu těchto ritů, protože podle dominikánů měli nábožensko – pohanský charakter. Spory o tuto otázku se táhly déle než celé století, až nakonec Řím v roce 1742 rozhodl v neprospěch jezuitů či jesuitů, čím ovšem zasadil misiím v Číně takřka smrtelnou ránu.

Pokud jde o jesuitské či jezuitské zámořské misie třeba říci, že teprve po obnovení jezuitského či jesuitského řeholního řádu v roce 1814, tedy teprve v 19. století mohly být tyto jesuitské či jezuitské misie obnoveny v bývalém rozsahu, tehdy však již ale narazily na konkurenci v podobě usilovné misijní práce protestantských církví, které v prvních stoletích po reformaci o šíření křesťanství mezi pohany příliš nedbaly. Tento původní postoj protestantů – v důsledku kterého se protestanté či protestanti v prvních stoletích po reformaci o misijní činnost mezi pohany nezajímali – měl svoji příčinu v protestantské nauce o predestinaci, tj. protestanti byli přesvědčeni, že pohané prý nejsou předurčeni ke spáse, a proto prý nemá smysl konat mezi nimi nějaké misie.

Zednářské duchovní proudění hledalo pole působnosti a nalezlo je v potírání jezuitského či jesuitského řeholního řádu, v němž spatřovali zednáři ztělesnění církevního katolicismu. I v tom se projevilo podivné zaslepení zednářů, protože jesuitský či jezuitský řeholní řád neměl ani zdaleka takovou moc a ani takový vliv, jaký byl jesuitům či jezuitům připisován. V polovině 18. století Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti měli asi 22.000 členů, z nichž 11.000 byli jezuitský nebo jesuitští či jezuitští novicové, jezuitský nebo jesuitští či jezuitští klerikové a jezuitský nebo jesuitští či jezuitští laičtí bratří. Z jesuitských či jezuitských kněží značná část působila v zámořských jesuitských či jezuitských misiích. Boj proti Turkům v nejnebezpečnějších dobách nezaměstnával zednáři ovlivněné ministry a diplomaty tolik jako úsilí o zničení jesuitského či jezuitského řeholního řádu, který byl pouze jedním z mnohých řeholních řádů. S úžasem se dnes při otvírání archivů dozvídáme, že i v samém Římě se v těch smutných časech konaly pravidelné schůze za účasti vysokých prelátů a na nich se osnovaly plány proti jezuitskému či jesuitskému řeholnímu řádu.

Příležitosti a záminky pro potlačení jesuitského či jezuitského řeholního řádu byli v jednotlivých státech různé. V Portugalsku vzali si vládnoucí zednáři vzali za záminku, že se Indiáni v Paraguaji a jižní Brazílii postavili na odpor se zbraní v ruce proti násilnému rušení svých jesuity či jezuity spravovaných indiánských redukcí, respektive portugalským zednářům bylo trnem v oku, že tito Indiáni se nebyli ochotni smířit s tím, aby si je portugalští kolonizátoři zotročili jako úplně bezprávné otroky coby levnou pracovní sílu na plantážích ke prospěchu portugalských kolonizátorů.

Ve Španělsku jesuity či jezuity křivě obvinili z údajného spiknutí proti králi (což v Portugalsku udělali zednáři také), ač v existenci jakéhokoliv spiknutí ve Španělsku doopravdy nikdo upřímně nevěřil.

Ve Francii zas bankrot prokurátora jesuitské či jezuitské mise na ostrově Martinique, za nějž byl činěn zodpovědný celý jesuitský či jezuitský řeholní řád, aniž byla dána jesuitům či jezuitům skutečná možnost tento deficit krýt.

Příčiny nenávisti proti jezuitům či jesuitům byli různé. Rozličné příčiny vzbuzovaly a živili nenávist vůči jezuitům či jesuitům. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti měli z veliké části ve svých rukou školství a školy vedené jezuity či jesuity překvitaly. Není proto divu, že mnozí jezuitům či jesuitům záviděli jesuitský či jezuitský vliv na vzdělávání a výchovu mládeže.

Kromě toho jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli vychovávateli a zpovědníky i u mnohých šlechtických, ba i mnohých panovnických rodin. Na základě těchto skutečností se bezbožný a paranoidní svět ve své objektivně ničím neodůvodněné, ba až chorobné paranoidní podezíravosti domníval, že prý jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti mají nějaký vliv na politiku panovnických rodů anebo dokonce, že ji snad přímo i nějak usměrňují a podobně (což jsou naprosto absurdní nesmysly!!).

Dalším zdrojem nenávisti byla existence takzvaného ”jezuitského státu” v Paraguaji, což byla ukážka obrovského misijního úspěchu jezuitů či jesuitů mezi jihoamerickými indiány, které prakticky všechny získali pro víru v Ježíše Krista svojí obětavou misijní prací a upřímnou láskou k indiánům, jejich potřebám a problémům vůči kterým se s plným porozuměním a empatií chovali jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti jako k lidským bytostem majícím lidská práva, čímž si jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti plně získali srdce indiánů, neboť bylo to právě toto jesuitské či jezuitské chování plné lásky a porozumění k indiánům, jejich potřebám a problémům, které se tak diametrálně odlišovalo od arogantního chování portugalských a španělských kolonizátorů, kteří naopak na indiány pohlíželi jako na méněcenné bytosti, které ve jménu svých světských absolutistických panovníků utiskovali a vykořisťovali. A protože jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti se snažili vystupovat na obranu jihoamerických indiánů a jejich lidských práv, stali se tak sami oběťmi pronásledování ze strany portugalské a španělské světské absolutistické moci.

Toto jesuitské či jezuitské misijní dílo v Paraguaji si zaslouží osobitnou pozornost. Mezi tamními indiány již od polovice 16. století obětavě účinkovali františkáni či minoriti nebo minorité a také dominikáni, ale vzhledem k nenasytnosti evropských kolonizátorů se jim nedařilo získat důvěru domorodého obyvatelstva a tím tedy ani žádné výraznější výsledky při šíření Božího slova mezi Indiány.

Františkáni či minorité nebo minoriti a také dominikáni používali liturgicky obligatorní latinu, zatímco jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti hned pragmaticky latinu fakticky zanechali a přešli na domorodý jazyk Indiánů. Ba co víc, koncem 16. století si od španělského krále Filipa III. vymohli pro Indiány právo sjednotit domorodce v osadách – redukcích, které měli fakticky autonomní statut a evropští cizinci měli do nich zakázaný přístup. Asi 150.000 Indiánů tak žilo v 30 redukcích pod formální španělskou svrchovaností a pod vedením jezuitů či jesuitů. Tak vznikl kolem roku 1610 v dějinách naprosto ojedinělý ”Indiánsko-jezuitský stát”, který trval zhruba 150 let. Kromě samotných jezuitů či jesuitů, španělského královského místodržitele a papežem přiděleného španělského katolického biskupa do tohoto ”Indiánsko - jezuitského státu” žádní jiní cizinci neměli přístup. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti – kterých bylo zhruba osmdesát – byli duchovními správci i politickými představenými (nejprve pouze jezuité, později se jezuité sami snažili stále ve větší a větší míře zapojovat do veřejné politické správy i samotné indiány). Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti kromě toho, že domorodce získali pro víru v Ježíše Krista a katolickou církev naučili Indiány též obdělávat půdu, dále učili Indiány četná řemesla, ba dokonce na bázi latinského písma učili Indiány též číst a psát v jejich vlastním domorodém indiánském jazyku. Ba některé učili i liturgickým jazykům. Pokud by se ”Indiánsko - jezuitský stát” později nestal obětí nenasytnosti evropských dobyvatelů a kolonizátorů jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti by postupně veškerou politickou veřejnou správu tohoto ”státu” převedli na místní domorodé Indiány. Podobně by to bylo i se správou duchovenskou, kterou by též postupně celou převzali katoličtí duchovní z řad domorodého Indiánského obyvatelstva. A obdobně by tomu tak bylo i se samotnou jezuitskou či jesuitskou misí, která by sice zůstala tam i nadále, nicméně – jak to při rozšiřování jesuitského či jezuitského řádu bylo obvyklé - postupně by cizí (tj.evropské) bratry jezuity či jesuity nahradili bratři jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti pocházející z řad domácího (tj.domorodého) obyvatelstva ”Indiánsko-jezuitského státu” v Paraguaji.

Výsledky práce indiánských zemědělců i řemeslníků patřili celému společenství Indiánů. Peníze a ani měna neexistovala, směna a trh taky ne a tedy ekonomika ”Indiánsko-jesuitského státu” tedy fungovala nikoliv na nějakých tržních principech ale na bázi přerozdělovací ekonomiky přímé permanentní redistribuce výrobků a služeb ke prospěchu celé komunity Indiánů plus s nimi kooperujícími jezuity či jesuity na principu rovný s rovným. Jinými slovy jejich ekonomika stála na principech jesuitského či jezuitského starokřesťanského komunismu v tom původním a pravém slova smyslu, kde nebylo prakticky téměř žádných sociálních rozdílů mezi jednotlivými příslušníky ”Indiánsko - jezuitského státu” (samotné jezuity přitom nijak nevyjímaje!!). A náboženství bylo středem každodenního života. Tento ”Indiánsko - jesuitský stát” byl praktickým pokusem zřídit komunistické teokraticko – patriarchální soužití, o jakém snívali již tehdy někteří utopičtí křesťanští komunisté jako například Tomáš Morus – ”Utopia” anebo dominikán Campanella – ”Civitas Solis”.

Tento ”Indiánsko - jezuitský stát” hospodářsky i kulturně prosperoval a patří mezi neskvělejší úspěch misijních dějin katolické církve. Nicméně v roce 1750 došlo k obrovské tragédii na kolbišti ”veliké” světové politiky, respektive ke změně koloniálních hranic mezi španělskými a portugalskými územími v Americe v důsledku čeho území ”Indiánsko - jezuitského státu” které do té doby se nacházelo na španělském teritoriu nyní připadlo Portugalsku. Portugalci pak následně násilně zlikvidovali ”Indiánsko - jesuitský stát”, dopustili se obrovské genocidy na Indiánech (a s Indiány dobrovolně zemřeli i mnozí jezuité), jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli buď povražděni anebo vyhnáni, většina Indiánů portugalskou genocidu – v jejíž pozadí byl ministr Pombal (zarytý nepřítel jak Indiánů tak i jezuitů) – nepřežila, a ti co přežili se stali coby úplně bezprávní otroci předmětem portugalského vykořisťování.

Evropští kolonizátoři totiž neviděli a nechtěli vidět v domorodcích člověka a proto v ”Novém světě” zaváděli otroctví. Papež Pavel III., který je pokládán za papeže nejvíce nakloněnému jezuitům či jesuitům (a tento papež taky i schválil řeholi jezuitů!!) v roce 1537 vydal bulu ve které zakázal americké otroctví. Papež Pavel III. v této bule zakazující otroctví kromě jiného poukázal i na to, že také Indiáni mají nesmrtelnou duši a mohou přijat svátosti

Podobně jako se jezuitský nebo jesuitští či jezuitští misionáři a pod vlivem jezuitů či jesuitů nebo jezuitov dokonce i někteří papežové zastávali lidských práv Indiánů v Americe, úplně stejným způsobem se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti zastávali lidských práv i černochů v Africe, Indů v Asii jako i ostatních domorodých obyvatel třetího světa. Například za lidská práva afrických černochů se osobně zcela obětoval jezuita či jesuita svatý Petr Claver (zemřel v roce 1644), který čtyřicet let působil jako misionář právě mezi africkými černochy, získal si jejich velikou oblibu, v důsledku čeho mnoho tisíců z nich také osobně pokřtil. Jesuita či jezuita svatý Petr Claver je tudíž katolickou církví plným právem oslavován jako ”apoštol černochů”.

V Mexiku – první jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuiti přišli do Mexika v roce 1572. Ještě za života svatého Ignáce z Loyoly psali františkáni či minoriti nebo minorité Filipovi II., poslal jezuity či jesuity, “neboť nám záleží více na ctnosti nežli na řádovém hábitu”. Jesuitů či jezuitů sice nebylo v Mexiku tolik jako jiných řeholníků, trvale asi 350, ale zato v každém větším městě měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti koleje pro výchovu mládeže, jen v hlavním městě měli jesuité nebo jesuiti či jezuiti tři takové koleje. Kdežto v Mexiku vlastní koloniální území tvořilo souvislý, hustě zalidněný celek, menší nežli španělská mateřská země, zaujímalo místokrálovství Peru ohromnou plochu, na níž jednotlivé osídlené oblasti tvořily ostrovy v širších, téměř liduprázdných prostorech. Hlavní kulturní střediska byla tam čtyři: jedno při karibském pobřeží kolem Cartageny a tři ve vysoce položených kotlinách And: Bogota v dnešní Kolumbii, Quito v dnešním Ecuadoru a krajina kolem jezera Titicaca, náležející dnes částečně k Peru a částečně k Bolívii. Jakousi bránu k nim tvořila osaměle na pobřeží ležící Lima. K tomu přistupovala dvě střediska na jihu po obou stranách hřebenu And: Santiago de Chile západně a Tucuman východně od And. První biskupská sídla povstala ve střední Americe, Panama v roce 1520 a Nicaragua v roce 1521. Pak následovaly diecéze podél Karibského moře, Santiago de Venezuela tj. Caracas v roce 1530, Santa Marta v roce 1531, Cartagena v roce 1534. Diecéze Lima byla založena v roce 1543 a o dvě léta později byla povýšena na arcibiskupství. Jako druhé arcibiskupství přistoupila Bogota v roce 1564. Byli jí podřízeny diecéze severní na atlantické straně, kdežto tichomořská strana od Panamy až po Chile patřila k Limě. Jako třetí metropole byl zřízen v roce 1609 Charcas, dnešní hlavní město Bolívie Sucre. K Charcasu náležely andské diecéze S. Cruz de la Sierra, La Paz a Ayachucho, dále Tucuman, Buenos Aires a Asuncion. Tato církevní organizace zůstala až do konce koloniálního období. Ani zřízení dvou nových místokrálovství, Nové Granady – tj. Kolumbie v roce 1710 a La Platy v roce 1776 na tom nic nezměnilo. Největším církevním střediskem zůstala po celou koloniální dobu Lima. Také centrem intelektuálního života byla Lima. Univerzita v Limě měla na konci 16. století 20 stolic, 180 doktorů a magistrů a 1200 studentů.

Katedrální kapitula v Limě měla 5 dignit, 22 kanonikátů a 22 kaplanských míst. Největší lesk propůjčil arcibiskupskému stolci v Limě její druhý arcibiskup, svatý Toribio Alfonso Mogrobejo (1581 – 1606), americký Karel Boromejský. Svatý Toribio Alfonso Mogrobejo konal tři provinciální sněmy a 13. diecézních synod. Na prvním sněmu v roce 1582 byl vypracován velký a malý katechismus, dále příručky pro zpovědníky a pro kazatele a všechny tyto knihy byly vytištěny ve španělštině a ve dvou indiánských jazycích. Svatý Toribio Alfonso Mogrobejo provedl třikrát vizitaci své diecéze, jež obsahovala zhruba dnešní Peru, na čtvrté vizitační cestě zemřel. Svatý Toribio Alfonso Mogrobejo udělil prý až milión svátostí biřmování. Město Lima mělo v době svatého Toribia Alfonse Mogrobeja pět farností, deset špitálů a jiných charitních ústavů, osm ženských a šestnáct mužských klášterů. Z nich tři patřili františkánům či minoritům a tentýž počet i dominikánům, augustiniánům a mercedářům. Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité měli čtyři kláštery, v tom vyšší školu pro mladé Indiány. Anglický zeměpisec Burck byl počátkem 18. století překvapen nápadně neobyčejně velikým počtem církevních ústavů v Limě. Anglický zeměpisec Burck napočítal v Limě 24 kostelů, 24 mužských klášterů a 12 ženských klášterů a čtyři dobročinné ústavy. Právě tak jako v Mexiku udrželi se i v Jižní Americe nádherné kostelní stavby z koloniální doby, v Limě, v Curcu a zvláště v Quitu. Pokud jde o pokřesťančení domorodců třeba říci, že misijní metody ve španělské Americe byly zpočátku relativně primitivní. Ponejvíce stačilo, že domorodci zbořili nebo nechali zbořit své modly, aby jim byl hromadně udělen svatý křest. Spatřovala se v tom ochota přijmout křesťanství a katechetická a mravní výchova byla přenechávána následující spořádané duchovní správě. Mnozí domorodci spatřovali ve svatém křtu především projev uznání nových pánů, proti nimž jejich staří vládci i staří bozi se ukázali bezmocnými. V Mexiku, v Peru a vůbec v zemích intenzivní kolonizace ujímala se domorodců po svatém křtu pravidelná duchovní správa. Všude, i v nejmenších osadách byly zakládány školy nebo aspoň takzvané doctrinas, kde se vyučovalo katechismu. Duchovních správců byl dostatek. V těchto zemích došlo k silnému rasovému směšování sňatky španělských starokřesťanů s indiánskými novokřesťany, vzniklo tu během několika desetiletí zcela křesťanské, usedlé obyvatelstvo. Do odlehlých krajů, a to byly vlastně všechny mimo poměrně malé kulturní ostrovy, pořádali řeholníci četné misijní výpravy, aby se dostali do styku s velmi řídkým domorodým obyvatelstvem.

Misionáři nešetřili při tom námahy ani krvavých obětí, dosáhli také i určitých úspěchů. Nicméně právě v odlehlých oblastech byl velmi na škodu styk s nečetnými Evropany, protože tu domorodci v nich viděli téměř výlučně nepřátelské vykořisťovatele a nikoliv zároveň i pokojné nositele kultury. Proto již od 16. století začali řeholníci zavádět zvláštní misijní metodu, takzvané “Redukce”. Tyto redukce byly uzavřené osady, do nichž byli shromažďováni potulní Indiáni a tam spravováni a vychováváni výhradně misionáři, takže bylo úplně vyloučeno zasahování španělských státních úřadů. První pokus o redukce učinili františkáni či minorité nebo minoriti, a pak jej na počátku 17. století velkorysým způsobem uskutečnili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti, kteří založili v Paraguay na třicet uzavřených indiánských osad. Všechny jesuitské či jezuitské redukce byly postaveny podle jednotného plánu. V každé jesuitské či jezuitské redukci byl postaven veliký kostel, jehož výzdoba odpovídala indiánskému vkusu, dále kolej, fara, dům pro vdovy a cizince, hřbitov, příbytky pro osadníky, řemeslnické dílny, mlýny, cihelny, jirchárny a jiné potřebné stavby. Hospodářský řád byl přísný a obyvatelstvo bylo cílevědomě vychováváno k práci. Muži pracovali pro obec v dílnách i na poli. Půda byla totiž kolektivním majetkem obce, stejně jako nářadí, dobytek a vozy. Úroda šla do společné obecní sýpky, a stejně tomu tak bylo i s ulovenou zvěří. Také pastviny byli společné. Potravu dostávaly indiánské rodiny ze společných jatek a skladišť. Na šatstvo se přidělovala potřebná vlna a bavlna – její zpracovávání a předení oděvů byla jako práce vyhrazena ženám. A také i zde se jejich práce odevzdávala obci. Obec nejen každému přidělovala to co potřeboval, ale kromě toho obec z obecního mění za všechny platila nutné daně a kupovala všechny potřebné věci, které se v redukcích nevyráběly. Výsledky tohoto hospodářského řádu byly uspokojující. Kvetlo zemědělství a dobytkářství, ale také i řemeslo, a pak i průmysl a umění se čile rozvíjely. Trhy a ani peníze vůbec neexistovaly. A také i hostince byli věcí neznámou.

V čele těchto jesuitských či jezuitských redukcí stal farář s jedním nebo více zástupci. Farář býval jmenován místodržitelem z terna navrženého provinciálem a vykonával jménem vlády soudní pravomoc, kdežto jurisdikci duchovní přijímal od papeže. Duchovní i světská vrchnost měly sice právo dozoru, ale ve skutečnosti tyto jezuitské či jesuitské redukce byly samostatné, tvoříce jinak (vyjma toho, že museli platit daně) fakticky stát ve státě. Pomocníky jesuitských či jezuitských misionářů byli domorodí indiánští úředníci v čele se starostou, a soudní moc vykonávali mírně v patriarchálním duchu; méně závažné zločiny se trestaly vězením nebo výpraskem, popřípadě i obojím. Nejvyšším trestem však nebyla smrt, ale vyhnání z redukce! Úřední řečí bylo příslušné indiánské nářečí. V jesuitských či jezuitských redukcích byla organizována i vojenská služba. Důvod spočíval v tom, že tehdejší portugalský právní systém na rozdíl od tehdejšího španělského povoloval otroctví. Jezuitské či jesuitské redukce se sice teritoriálně nacházeli již na španělském koloniálním území a španělské právo zakazovalo otroctví, poblíž však ale byla portugalská brazilská kolonie Sao Paulo, a jak už jsem řekl portugalské právo pokládalo otroctví domorodých Indiánů za zcela “normální věc”. A tak bylo z důvodu sebeobrany třeba vojenské služby Indiánů zejména z počátku k odrážení takzvaných “paulistů”, což byly hordy mesticů z portugalské brazilské kolonie Sao Paulo, kteří prováděli ve velkém měřítku hony “na otroky”, respektive násilím unášeli Indiány. Jezuitský či jesuitští nebo jezuitští misionáři je nazývali mameluky. V každé jesuitské či jezuitské redukci byla také i škola, v níž se vyučovalo mimo psaní, čtení, počítání a náboženství také i hudbě a zpěvu, pro které prý Indiáni měli zcela mimořádné nadání. V každé jezuitské či jesuitské redukci byl úplně obsazený orchestr. V popředí života veřejného i soukromého bylo ovšemže pěstování náboženského života. Nejen v neděli, ale i ve všedních dnech se celá indiánská osada účastnila ráno na katolické mši svaté a večer na pobožnosti růžencové. Děti měli vyučování náboženství každý den, dospělí minimálně jednou týdně. Nedělní katolické bohoslužby se konaly s velikým leskem. K oživení pobožnosti byla konána i procesí, provozovány náboženské hry, zakládána náboženská bratrstva, družiny atd. Zprávy biskupů o zbožnosti Indiánů a o jejich mravním životě znějí vesměs velmi pochvalně.

Jezuitský či jesuitští nebo jezuitští misionáři pracovali mezi Indiány nezištně a s nejlepšími úmysly, a bez jakéhokoliv násilí se jim podařilo vyřešit i jejich sociální otázku a uskutečnit do jisté míry společenský řád, o němž snil i dominikán Tommaso Campanella (zemřel v roce 1639) ve svém Civitas solis tj. Sluneční stát. Dokonce i moje maličkost v několika souborech, zejména v souboru www.henryklahola.nazory.cz/Ma.htm a souboru www.henryklahola.nazory.cz/Reakce.htm se nechala inspirovat jesuitskými či jezuitskými indiánskými redukcemi v 17. a 18. století v Paraguay, které jednoznačně prokázali, že vytvoření sociálně spravedlivého státního útvaru jehož prosperující ekonomika funguje bez jakékoliv existence měny a tržních mechanismů je nejen možné, ale i společensky prospěšné, a v porovnání s ekonomickou realitou kapitalistické ekonomiky pro drtivou většinu lidí i velice osobně výhodné. Vedle nenávisti vůči Indiánům a jezuitům či jesuitům, se právě tento revoluční model prosperující ekonomiky stal v druhé polovině 18. století trnem v oku plutokratického ministra Pombala, který bezprostředně poté co došlo ke změnám průběhu portugalsko – španělské hranice v Jižní Americe a kdy tyto indiánské redukce se najednou octli na portugalském koloniálním území, okamžitě přistoupil k jejich násilné likvidaci spojené s vyvražďováním Indiánů i jezuitů či jesuitů. Ovšemže misijní teoretikové ale i historikové v souladu s jejich ideologickým a politickým světonázorem a orientací posuzují – právě z ekonomických důvodů - tehdejší jesuitské či jezuitské redukce různě. Přesto však ale nikdo z nich nepopírá a ani vlastně nemůže popřít přinejmenším to, že zde bylo vykonáno přinejmenším na svou dobu mnoho, že zde bylo vytvořeno přinejmenším úžasné misijní dílo.

V Přední či Východní Indii (anebo jak se to tenkrát vůbec jmenovalo) již před příchodem Evropanů žili v diaspoře i domorodí křesťané, které na víru obrátil již před dvěma tisíci lety samotný apoštol sv.Tomáš, který se dostal až sem. Zde Portugalci zřídili v Goe biskupství a katolický seminář pro domorodé obyvatelstvo. Avšak misionářská práce františkánů a dominikánů se příliš nedařila. Proto sem papež poslal jezuity či jesuity. Tento neblahý stav katolické misie se skutečně výrazně zlepšil poté, co katolickou misii převzali od františkánů či minoritů a dominikánů bratři jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti pod vedením sv.Františka Xaverského, který osobně přišel do Indie jako papežský nuncius, ale dříve než začal pracovat na obrácení domorodého obyvatelstva na katolickou víru, snažil se nejprve povznést mravy tam přistěhovalých Evropanů. A to se mu za krátký čas i podařilo. Teprve poté se obrátil i k pohanům, a to k Paravům na jižním poloostrově. Zašel i na pobřeží Travenkúru, na ostrov Cejlon, na poloostrov Malaku a Moluky. Všude tento jesuita či jezuita hlásal evangelium s neobyčejným úspěchem. Při tom mu pomáhala divotvorná moc a mimořádné jazykové znalosti. Plánovitě začatou práci zanechal jezuita či jesuita sv.František Xaverský svým jesuitským či jezuitským pomocníkům a dalším jesuitským či jezuitským misionářům a v roce 1549 odešel do Japonska. Pohanští duchovní – bonzové – mu však dělali veliké potíže, protože ve své hříšné zatvrzelosti se sami nechtěli obrátit na katolickou víru. Kromě toho úspěch v Japonsku závisel i od toho, zda-li Čína přijme křesťanskou víru. Proto jezuitský či jesuitský misionář sv.František Xaverský se po dvouletém působení v Japonsku odhodlal vstoupit i do Číny, ačkoliv v té době vstup cizinců do Číny byl přísně zakázán. Nejprve ale navštívil ještě křesťanské osady v Přední Indii, ale na cestě do Číny zemřel v roce 1552. Sv.Františku Xaverskému dala katolická církev plným právem čestné jméno ”apoštol Indie”. Jesuita či jezuita sv.František Xaverský vlastní rukou pokřtil statisíce pohanů (byť i některé prameny tak vysoké číslo popírají). Jeho jezuitský či jesuitští nebo jezuitští spolubratři pak dál pokračovali v jeho díle a rychle zakládali nová biskupství. Šíření křesťanství v Indii však velice překážel kastový systém domorodců. Když se totiž jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti ujali i nižších tříd (parias); vyšší třídy, zejména bráhmani se s opovržením začali kvůli tomu odvracet od křesťanství.

Pokud jde o Čínu, ještě úspěšnějším byl italský jesuitský či jezuitský misionář Matteo Ricci, který vstoupil na čínské území v roce 1583. Na dvoře čínských císařů v Pekingu po Matteovi Riccim mnoho dalších jezuitov či jesuitů nebo jezuitů působilo jako astronomové. Dodnes je v čínském hlavním městě Pekingu zachována hvězdárna z doby působení Mattea Ricciho u císařského dvora, a v zahradě dnešní Politické školy Komunistické strany Číny je udržován starý hřbitov, na němž bývali jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité v císařských službách pochováváni. Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité však na čínském císařském dvoře nepůsobili pouze jen jako astronomové. Další významnou skupinu jezuitov či jesuitů nebo jezuitů tvořili umělci, zejména malíři a hudebníci.

Nejvýznamnějším z evropských malířů působících ve službách čínských císařů byl italský jezuita či jesuita Giuseppe Castiglione, který žil v letech 1688 – 1766. Jako vůbec první Evropan získal jezuita či jesuita Giuseppe Castiglione postavení hlavního dvorního malíře ve službách čínského císaře, kterým byl Čchien-lung. Tento jesuitský či jezuitský řeholní bratr Giuseppe Castiglione, rodák z italského Milána, uvedl do čínského malířství užívání perspektivy a trojrozměrného zobrazování předmětů technikou šerosvitu. Zároveň se sám italský jesuita či jezuita Giuseppe Castiglione naučil tradiční čínské malířské postupy. Jesuita či jezuita Giuseppe Castiglione vytvořil tak jakýsi hybridní umělecký styl užívajících prvků evropské i čínské umělecké malby, který ovlivnil dvorskou malířskou tvorbu na celé jedno další století. Jesuita či jezuita Giuseppe Castiglione vynikal zejména v portrétní tvorbě, malbě koní, ptáků, květin a krajin. Spolu s jezuitom či jesuitou nebo jezuitou Giuseppe Castiglionem a dalšími jezuitmi či jesuity nebo jezuity působil na čínském císařském dvoře též český jezuita či jesuita Ignác Sichelbarth, který dva roky po smrti italského jezuity či jesuity nebo jezuitu Giuseppe Castiglioneho nastoupil v roce 1768 na jeho místo hlavního dvorního malíře a stal se též i ředitelem císařské malířské akademie. Český jesuita či jezuita Ignác Sichelbarth se narodil dne 26. září roku 1708, tuším Nejdek bylo jeho rodiště. A tak cesta českého jezuity či jesuity Ignáce Sichelbartha vedla z rodného Nejdku přes jesuitský či jezuitský noviciát v Brně a teologická studia v Olomouci. Na cestu do Číny se český jezuita či jesuita Ignác Sichelbarth vydal s portugalského města Lisabon v roce 1743. O rok později v roce 1744 v portugalské kolonii Macao přijal český jesuita či jezuita Ignác Sichelbarth kněžské svěcení. Český jezuita či jesuita Ignác Sichelbarth jako císařský malíř dále rozvíjel umělecký styl, který zavedl italský jezuita či jesuita Giuseppe Castiglione. Z umělecké tvorby českého jesuity či jezuity Ignáce Sichelbartha se dosud v muzeích v metropolích Peking a Taipei dochovala asi dvacítka jeho obrazů. Český jesuita či jezuita Ignác Sichelbarth maloval převážně umělecké obrazy zvířat a krajin. Český jezuita či jesuita Ignác Sichelbarth zůstal žít v císařském městě Peking až do konce svého života, a to i poté, co bylo v roce 1773 na přechodnou dobu 41 let Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova tj. jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité zrušeni. Z pamětí jednoho z jeho pekingských jesuitských či jezuitských spolubratrů víme, že českému jezuitovi či jesuitovi Ignáci Sichelbarthovi se dokonce dostalo i největší pocty, jakou od čínského císaře bylo možno vůbec získat. V roce 1778 k sedmdesátým narozeninám českého jezuity či jesuity Ignáce Sichelbartha ho čínský císař jmenoval mandarínem. Český jezuita či jesuita Ignác Sichelbarth zemřel v Pekingu dne 6. října roku 1780.

Jezuitský nebo jesuitští či jezuitští misionáři z Evropy vždy vycházeli ze zásady rovnosti mezi nimi samými a domácími domorodými kněžími, a kde to bylo co jen trochu možné, ihned měli zájem na tom, aby představitel místního domorodého kléru byl postaven do čela duchovní správy v příslušném teritoriu. Jinak řečeno, jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité prosazovali, aby pokud možno co nejdříve byli vysvěceni nejen první domorodí kněží, ale i první domorodí biskupové, kteří by pak převzali duchovní správu příslušných teritorií. Takto pokud jde o domorodou vysokou hierarchii katolické církve, v 17. století dosáhl hodnosti biskupa monsiňor Lo Wan-Tsao, rodilý Číňan, což byla sice určitým způsobem výjimka, neboť jinak až ve 20. století se stal prvním asijským knězem z oblasti Středního a Dálného východu, jemuž se dostalo biskupského svěcení indický jezuita či jesuita Francis T. Roche. Došlo k tomu v roce 1923 zároveň se zřízení diecéze v Tuticorinu, jejíž správu pak jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti úplně předali do rukou domorodého indického kléru.

V roce 1926 byl vysvěcen první čínský biskup, kterým byl Mgr. Filip Čao, apoštolský vikář v Suanhvafu, který ale bohužel náhle zemřel již dne 14. října 1927. Během právě probíhající občanské války v Číně, tisíce utečenců z oblasti bojů přijal biskup Filip Čao do své biskupské rezidence v Suanhvafu. Tehdy bylo ve Suanhvafu chladno, padal sníh. Toho dne 14. října 1927 biskup Filip Čao ještě jednou obešel všechny utečence, kteří utekli před válkou. Mezi utečenci našel lidi i nedostatečně oděných. Jedné rodině dokonce daroval svůj vlastní kabát. Před půlnocí se biskup Filip Čao utáhl do pokoje a stěžoval se, že je mu zima. Dobové prameny uvádějí, že biskup Filip Čao zemřel na porážku, z kontextu však ale není úplně zřejmé, zda-li biskup Filip Čao zemřel na mozkovou porážku anebo srdeční infarkt. Nejvyšší vrchnost misií, zaraz vymenovala na místo zemřelého biskupa Filipa Čaa čínského kněze Čen-a za administrátora pro vikariát Suanhvafu.

V roce 1926 měla Indie v duchovní správě již pět domorodých indických biskupů.

Pohanských hinduistů, respektive bráhmanistů je nejvíce v Indii. Tito se velice těžce obracejí na křesťanství, ostatní pohané mnohem snadněji. Ale i mezi bráhmanisty samotnými je zas úplně nejtěžší obrátit bráhmany. Tito bráhmani tvoří v Indii nejvyšší společenský stav – kastu. Mají své zvláštní obyčeje, s nižšími kastami pohrdají. Samotný jezuitský či jesuitský misionář svatý František Xaverský či svatý František Xaver nemohl obrátit ani jen jediného bráhmana! Později se to však ale jezuitům či jesuitům nebo jezuitom občas i podaří. Pak ale nastane neuvěřitelné pronásledování ze strany příslušníků vlastní rodiny. Rodiče anebo rodina usilují se ho dostat do rukou. Pak ho mučí, týrají, vězní, aby se nedal pokřtít, anebo aby opět odpadl od křesťanské víry. Stalo se i to, že takového konvertitu ke křesťanství otrávili. No a aby takovýmto obráceným bráhmanům jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti pomohli, založili pro ně ve městě Trichinopoly malou osadu katolických bráhma“Topu Maria”. Za ta léta až ke konci dvacátých let 20. století “nasbírali” jezuité či jesuité nebo jesuiti či jesuiti již kolem stovky bráhmanů. Ba dokonce šest těchto indických brahmánů se stalo jezuity či jesuity nebo jezuitami. Obracení bráhmanů je velice důležité, protože jako příslušníci nejvyšší indické kasty mají mezi indickým lidem mimořádně vysokou autoritu. A tedy pokud by se podařilo obrátit větší množství bráhmanů, množství indického lidu z nižších kast by je mechanicky rovněž následovalo. Všiml si to i veliký jezuitský či jesuitský misionář svatý František Xaverský či svatý František Xaver, který řekl: “Kdyby se bráhmani neprotivili, tak již všechen národ by byl přijal víru v Ježíše Krista. Jen v roce 1928 se jezuitům či jesuitům nebo jezuitom podařilo obrátit čtyři bráhmany. Dne 4. května 1928 obrátil se například čistě z přesvědčení devatenáctiletý bráhman Yegna Narayana Swamy, který byl pokřtěn na Štěpána. Yegna Narayana Swamy byl v té době akademik na univerzitě v Trichinopoly, kde studoval matematiku. Před rodiči se musel skrývat, protože ho chtěli nasilu odvést a pak by se ztratil někde navěky. Po Veliké noci 1928 jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti pokřtili dva mladé bráhmany: devítiletého bratra Stanislava a dvanáctiletou sestru Terku jezuitského či jesuitského scholastika, tj. klerika Jana Berchmansa Ražama, který byl právě též v ústavě v Trichinopoly. Sám Jan Berchmans Ražam se obrátil před osmi lety ve městě Mylapore a vstoupil k jezuitům či jesuitům nebo jezuitom. Poté sám Jan Berchmans Ražam obrátil svého mladšího bratra Alojze, a po otcově smrti nedávno přistala i jeho matka na to, že bude bydlet v Topu Maria, aby byla při dětech. A tam se pomaly a bez nátlaku i ona přiučuje katolické víře a obyčejům. I její obrácení se již v roce 1928 začalo, protože již odložila pohanské odznaky.

V roce 1928 se biskupem stal první rodilý Japonec. Na svátek Krista – Krále vysvětil sám papež Pius XI. (papežem byl v letech 1922 – 1939) japonského kněze Januariuse Hayasaku za biskupa. Januarius Hayasaki se narodil v Sendai v roce 1885, bohosloví studoval v Římě a papež Pius XI. v této souvislosti řekl, že se “jistě velice radují svatý František Xaver, apoštol Japonska i mučeníci japonští; to těší katolíky i nekatolíky slavného japonského císařství, radost je to pro Církev, že i v Japonsku je hodně kněží, že se může již vyvolit z nich biskup”. Vysvěcení prvního japonského domorodého biskupa a zřízení cistě japonského biskupství s čistě japonskými katolickými knězi mělo veliký význam pro Církev. V této době bylo asi jen 90.000 japonských katolíků, což bylo velice málo i ve srovnání s jinými zeměmi tehdejšího světa, když například tehdejší Korea měla již 100.000 katolíků. Japonských domorodých katolických kněží bylo v této době jen něco více než padesát. Papež Pius XI. vyjmenoval Mgr.Januaria Hayasaka za biskupa v Nagasaki. Prvý japonský biskup Mgr. Januarius Hayasaki byl prvním japonským studentem Ústavu Šíření Víry v Římě. Tam Mgr. Januarius Hayasaki dostudoval a dne 30. října 1928 ho papež Pius XI. vysvětil za biskupa v bazilice svatého Petra na podobné slavnosti, na které již předtím vysvětil šest čínských biskupů. Na základě této změny bylo biskupství v Nagasaki rozděleno na dvě části, a to na biskupství Nagasaki se sídlem v samotném Nagasaki, které se tak dostalo zcela do péče domorodých japonských katolických kněží, a druhou částkou bývalého biskupství Nagasaki se stala Fukuoka, která i nadále dočasně zůstala v rukou nejaponských zahraničních misionářů.

V roce 1928 byl vysvěcen za biskupa též černošský jezuita či jesuita Mgr.Fourcadier S.J. jako nový apoštolský vikář z Tananarivy na ostrově Madagaskar v Africe. Jesuitská či jezuitská misie Tananarívská, v čele které v roce 1928 stanul jako biskup černošský jesuita či jezuita Mgr.Fourcadier S.J. byla již v této době velkolepá. V té době bylo v Tananarivě 42 evropských a domorodých jezuitských či jesuitských kněží; světských domorodých kněží 7 a velice jsou horliví – 3 jiní položili život asi před třemi lety (tj. v roce 1925) v službě morem postihnutým. Domorodých černošských seminaristů je zde 104; jesuitských či jezuitských bratrů “bílých” evropských a “černých” domorodých je celkem 45; žen misionářek “bílých” evropských a “černých domorodých je celkem 106. Pokřtěných katolíků zde v jesuitské či jezuitské nebo v jezuitskej misii Tananarivy žije 139.800. Dále v této jezuitské či jesuitské nebo jezuitskej misii Tananarivy je 541 učitelů a katechetů, 535 kostelů, 112 škol. V roce 1927/1928 bylo udělených celkem 9166 svátostí svatého křtu a 1.560.000 svatých přijímání.

V této době se začali ke katolické víře obracet mnozí popřední Japonci, zejména profesoři a studenti na univerzitě. V této době se například profesor práva na univerzitě v Tokiu Tanaka stal katolíkem. Historii svého obrácení profesor Tanaka opsal ve zvláštní knížce, která byla za dva týdny vyprodána. Japonec Josef Šibutani v roce 1928 oslavil v Innsbrucku v Tirolsku v kostele Nejsvětější trojice svou primiční mši svatou.. Rodiče Josefa Šibutaniho jsou pohané. Sám Josef Šibutani byl též až do svých 20 let šintoistou. Josef Šibutani jako student obchodní akademie ve městě Osaka v Japonsku poslouchal přednášky misijních bratrů Maristů a dal se pokřtít. Aby svým japonským rodákům pomohl k témuž štěstí, šel Josef Šibutani na vysokou školu jezuitů či jesuitů nebo jezuitov v Tokiu. Poté Josef Šibutani studoval tři roky v Římě a tři roky bohosloví v Innsbrucku. Svatý křest přijal též japonský umělec Ryozo Okuda, kterého v roce 1928 pokřtil v Římě kardinál Van Rossum. Ryozo Okuda studoval hudbu na akademii svaté Cecílie v Římě. Když papež Pius XI. na jar 1928 vyjmenoval prvního japonského biskupa Mgr.Januaria Hayasaka, akademik Ryozo Okuda vystoupil jemu na čest při jedné slavnosti, kdy zpíval Ave Maria. Kardinál Van Rossum tehdy řekl: “Není možné, aby člověk, co tak hezky opěvuje slávu Mariinu, nestal se katolíkem.” A skutečně! Po rozhovorech, které měl Ryozo Okuda s japonským biskupem Januariusem Hayasakim, odhodlal se Ryozo Okuda zkoumat křesťanství. No a o sedm měsíců později se Ryozo Okuda dal pokřtít a přijal křestní jméno Pavel.

V roce 1933 se domorodými biskupy stali i první Vietnamci, zatímco Čína v té době v roce 1933 již měla devatenáct domorodých čínských biskupů a Indie osm domorodých indických římskokatolických biskupů. K těmto osmi indickým domorodým římskokatolickým biskupům je třeba ještě připočítat devátého indického domorodého biskupa východního malankarského ritu, který uznáním našeho papeže za hlavu křesťanů fakticky převedl v roce 1930 do naší katolické církve značnou část věřících starobylé křesťanské komunity, která v Indii existovala ještě před příchodem evropských misionářů – respektive křesťané východního malankarského obřadu byli potomci indických křesťanů, které pro křesťanství získal ještě v apoštolských časech apoštol svatý Tomáš. V témž roce 1930 došlo k jmenování prvního etiopského biskupa, rovněž východního obřadu, jako prvního novodobého domorodého biskupa v Africe. Na vysvětlení proč říkám “novodobého” bych rád uvedl, že ve starověku bývala římská provincie Afrika významnou součástí naší římskokatolické církve, avšak pod islámským panstvím domorodé křesťanství v Tunisku, Alžírku a dalších území této tehdejší provincie postupem staletí bohužel úplně vymizelo. Na konci pontifikátu papeže Pia XI. (papežem byl v letech 1922 – 1939) mělo v misijních územích v čele biskupa, jenž byl domorodým rodákem z příslušné země nejméně již 48 arcidiecéz a diecéz, z toho 26 domorodých biskupů bylo v Číně, 13 domorodých biskupů bylo v Indii – z toho 6 biskupů z nich patřilo k východnímu ritu, 3 domorodé biskupy mělo Japonsko, 3 domorodí biskupy byli ve Vietnamu, jeden domorodý biskup byl ve Srí Lance, jeden domorodý biskup byl v Koreji a jeden domorodý biskup byl v Etiopii – tento etiopský katolický biskup byl biskupem východního obřadu.

V této dobové souvislosti za zmínku stojí též jesuitská či jezuitská misie mezi americkými Indiány v Tarahumara v Mexiku – na severe, po kopcích, na jih od států Arizona a Nové Mexiko v Spojených státech amerických. Tato nádherná jesuitská či jezuitská mise měla již v roce 1926 více než 67.500 katolíků, kromě kterých v ní žilo již jen asi 1500 pohanů a asi 100 nekatolických křesťanů. V této jesuitské či jezuitské misii v té době působili tři bílí a sedm indiánských jezuitských či jesuitských kněží, kterým pomáhal v té době jeden bílý jesuitský či jezuitský klerik a 10 laických jezuitských či jesuitských bratří, z nichž jeden byl bílý jesuitský či jezuitský bratr a 9 indiánských jesuitských či jezuitských bratří. Jim pak dále pomáhalo 21 bílých sester, 7 katechetů a 13 katechetek. Měli celkově 116 kostelů a kapliček. Když najednou mexický prezident Calles - bezbožná ruka Callesova zničila tuto jesuitskou či jezuitskou misi mezi americkými Indiány a jesuitské či jezuitské misionáře vyhnali, podařilo se dvěma jesuitským či jezuitským kněžím a misionářům tajně se tam skrýt, kde i nadále pracovali v ilegalitě. Jeden z těchto dvou jezuitů či jesuitů nebo jezuitov napsal, že mši svatou slouží tajně v jeskyni, a že Indiáni jsou jesuitským či jezuitským misionářům velice vděční, že i navzdory nebezpečí smrti - které oběma jezuitským či jesuitským misionářům hrozí – pracují pro Indiány. Jednou se dokonce jesuitský či jezuitský misionář nechtěně setkal s nepřáteli, kteří ho hledali. Ale šťastně vyvázl z toho. Hezky je pozdravil jako by nic, ba dokonce se s ním i pustili do řeči a tento jezuitský či jesuitský misionář jim dokonce veselo odpovídal, a oni nepřátelé ani jen netušili, že mluví právě s tím člověkem, kterého hledají.

Společnost Ježíšova či Tovaryšstvo Ježíšovo nebo Spoločnosť Ježišova či Tovarišstvo Ježišovo – tj. jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité vysílají své síly kromě misií i do těch zemí, kde je nedostatek duchovních. V těchto zemích jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti se usilují zakládáním kněžských seminářů, kolégiumů, škol a převzetí všelijakých apoštolských prací pomáhat tamním katolíkům, aby si zachovali svou víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele a nekatolíkům zas chtějí být jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti nápomocni vrátit se do Církve. Některé z těchto od evropských jesuitských či jezuitských provincií započaté misie se někdy natolik samy zmohly, že se z nich dokonce staly nové, úplně samostatné jesuitské či jezuitské provincie, jako například Kalifornia, Horná Kanada, Mexiko, Argentina a Chile. Například v roce 1928 mezi takovéto jesuitské či jezuitské misie nacházející se v jiných než pohanských zemích patří: Jižní Brazílie 208 - jesuitských či jezuitských misionářů, Střední Brazílie – 143 jesuitských či jezuitských misionářů, Ecuador – 134 jesuitských či jezuitských misionářů, Severní Brazílie – 112 jesuitských či jezuitských misionářů, Kuba - 101 jesuitských či jezuitských misionářů, Srbsko a Bosna celkem – 55 jesuitských či jezuitských misionářů, Peru – 51 jesuitských či jezuitských misionářů, Bolívie – 41 jesuitských či jezuitských misionářů, Uruguay – 36 jesuitských či jezuitských misionářů, Venezuela – 32 jesuitských či jezuitských misionářů, Dánsko – 31 jesuitských či jezuitských misionářů, Nikaragua - 29 jesuitských či jezuitských misionářů, San Salvador - 23 jesuitských či jezuitských misionářů, Rumunsko – 21 jesuitských či jezuitských misionářů, Řecko – 19 jesuitských či jezuitských misionářů, Texas – 15 jesuitských či jezuitských misionářů, Švédsko – 11 jesuitských či jezuitských misionářů, Litevsko a Estonsko celkem 8 jesuitských či jezuitských misionářů, Panama - 6 jesuitských či jezuitských misionářů. Kromě nich na Filipínách pracovalo ještě 83 jezuitů či jesuitů nebo jezuitov a v Jižní Austrálii 125 jezuitů či jesuitů nebo jezuitov.

Pokud jde naopak o jezuitov či jesuity nebo jezuity v pohanských misiích, počátkem roku 1927 bylo 2305 jezuitů či jesuitů nebo jezuitov v pohanských misiích, z nich bylo 1463 jezuitských či jesuitských kněží, 362 jesuitských či jezuitských scholastiků a 480 jezuitských či jesuitských laických bratří. Tedy každý sedmý jesuitský či jezuitský kněz a každý desátý jesuitský či jezuitský bratr v  misiích. Kromě toho více než tisíc dalších jezuitů či jesuitů nebo jezuitov bylo v takzvaných “nevlastních misiích”, tj. v misiích mezi křesťany. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti jako spolupracovníky měli 18 evropských a 240 domorodých katolických kněží; 265 jiných řeholníků, kteří knězi nebyli, 1553 evropských a 1692 domorodých sester; katechetů a učitelů 10.366, katechetek a učitelek 3771. Za rok jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti udělili svátost svatého křtu 198.211 lidem, z toho 32.687 dospělým lidem, 75.863 dětem křesťanských rodičů, 10.262 umírajícím dospělým lidem a 79.379 umírajících dětí. V těchto pohanských misiích jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti měli ve své péči 1.889.819 katolíků a 229.302 katechumenů. V těchto pohanských misiích jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti měli ve své správě 7914 kostelů a kapliček, 4743 katechismových škol s 94.230 dětmi, 3729 lidových škol s 181.732 žáky, 220 škol - měšťanek s 18.520 žáky, 81 průmyslových škol s 3729 učni, 115 gymnázií s 34.784 studenty, 10 univerzit s 4420 posluchači. Dále měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti 27 nemocnic ve kterých se léčilo 15.198 pacientů; 312 lékáren, které vydali 1.112.509 krabiček, ampulek či balíčků léků; 117 sirotčinců s 11.060 sirotami; 14 tiskáren se 639 zaměstnanci. A ve velikých jesuitských i jezuitských seminářích měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti 276 kleriků, a v malých 763 žáků.

Vycházejíc opět ze statistiky z roku 1927, pokud jde o jezuitov či jesuity nebo jezuity s černou barvou pleti, žlutou barvou pleti a červenou barvou pleti, třeba říci, že kromě takzvaných “bílých” jezuitů či jesuitů nebo jezuitov, v misiích působilo již v této době též 491 domorodých jezuitů či jesuitů nebo jezuitov černošského, asijského a indiánského původu. Nejvíce domorodých jezuitů či jesuitů nebo jezuitov bylo v Indii, kde měl jezuitský či jesuitský řeholní řád nejvíce misií: 73 domorodých jezuitských či jesuitských kněží, 157 domorodých jesuitských či jezuitských scholastiků, tj. kleriků a 55 laických jezuitských či jesuitských bratrů. Jinými slovy v Indii kromě “bílých” jezuitů či jesuitů působilo již v roce 1927 celkově též 285 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů domorodého indického původu.Číně bylo 33 domorodých jezuitských či jesuitských kněží, 25 domorodých jesuitských či jezuitských scholastiků, tj. kleriků a 30 laických jezuitských či jesuitských bratrů. Jinými slovy v Číně kromě “bílých” jezuitů či jesuitů působilo v roce 1927 celkově též 88 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů domorodého čínského původu. Pokud jde o Syřany a Arménce, celkově měli 19 domorodých jezuitských či jesuitských kněží a 34 ostatních jezuitských či jesuitských bratrů, tj. celkově spolu 53 domorodých jesuitů či jezuitů nebo jezuitov. Na ostrově Jáva byl jeden domorodý jezuitský či jesuitský kněz a 21 domorodých jesuitských či jezuitských scholastiků, tj. kleriků. Jinými slovy na ostrově Jáva kromě “bílých” jezuitů či jesuitů působilo již v roce 1927 celkově též 22 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů domorodého původu. V Mexiku v Tarahumara kromě “bílých” jezuitů či jesuitů působilo již v roce 1927 celkově též 7 jezuitských či jesuitských kněží indiánského domorodého původu a 9 ostatních jezuitských či jesuitských bratrů indiánského domorodého původu. Celkově tedy v Mexiku v Tarahumara kromě “bílých” jezuitů či jesuitů působilo již v roce 1927 celkově též již 16 jezuitů či jesuitů nebo jezuitov domácího indiánského původu. V Albánii působili 4 albánští jezuitští či jesuitští nebo jezuitskí kněží, 2 jezuitští či jesuitští nebo jezuitskí scholastici, tj. klerici a 7 jezuitských či jezuitských bratrů. Celkově v Albánii kromě “bílých” jezuitů či jesuitů působilo v roce 1927 celkově též 13 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů domácího albánského původu. Dále též mezi jezuitami či jesuity nebo jezuity bylo již v roce 1927 celkově 13 černochů. Nejvíce černošských jezuitů či jesuitů nebo jezuitov bylo na ostrově Madagaskar, kde již v roce 1927 byli 3 domorodí černí madagaskarští jezuitští či jesuitští nebo jezuitskí kněží a 5 ostatních černých madagaskarských jezuitských či jesuitských bratrů. Celkově tedy ze všech 13 tehdejších černošských jezuitů či jesuitů nebo jezuitov v roce 1927 bylo až 8 černošských jezuitů či jesuitů nebo jezuitov právě na ostrově Madagaskar. V Japonsku byl jeden domorodý japonský jezuitský či jesuitský kněz a 3 domorodí japonští jezuitští či jesuitští nebo jezuitskí scholastici, tj. klerici. Na Filipínách byli 2 domorodí filipínští jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti. Jinými slovy pokud jde o jezuity či jesuity nebo jezuitov jiné rasy než “bílé”, mezi jezuity či jesuity nebo jezuitami již v roce 1927 působilo celkově 491 domorodých “barevných” jezuitů či jesuitů nebo jezuitov, z toho bylo 141 domorodých “barevných” jezuitských či jesuitských kněží, 208 domorodých “barevných” jezuitských či jesuitských scholastiků, tj. kleriků a 142 domorodých “barevných” jezuitských či jesuitských laických bratrů.

Všechny teologické spory 16. a 17. století ”in ultima analysi” se točili okolo problému lidského spasení, konkrétně okolo otázky součinnosti milosti Boží s lidskou svobodnou vůlí. Všelijací ”novátoři” 16. století shodně popírali svobodnou lidskou vůli a člověka ve věci spasení vložili jako zcela pasivní objekt do rukou božích. Tento náhled pak vyvrcholil v Kalvínově učení o predestinaci. Před katolickými teology stal problém důkladnějšího objasnění poměru Boží milosti ke svobodné lidské vůli. Tridentský sněm sice zdůraznil zásadu, že dobré skutky, které jsou potřebné pro spasení, jsou současně i dílem Boží milosti i svobodné lidské vůle. Neřešil však otázku synergie těchto dvou faktorů, tj.jak účinná milost Boží neomylně dosáhne svůj výsledek a neporuší svobodnou lidskou vůli a naopak. Ani starší teologové, kteří se otázkou milosti důkladně zabývali, neobjasnili úplně součinnost milosti Boží se svobodnou lidskou vůlí. Snaha teologů rozřešit tuto spornou otázku pak vedla k dlouhým a tvrdošíjným sporům, kterého se opět aktivně účastnili i jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti. V této sporné otázce synergie milosti Boží s lidskou svobodnou vůlí jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti v svém aktivistickém založení silněji kladli důraz na lidskou vůli. V tomto smyslu sestavili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti i své knihy věnující se morálce a asketice. V jednotlivých případech je totiž těžké s úplnou jistotou určit, co je povinnost a co není. V takových případech říkali jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti, že je dovoleno rozhodnout se pro věc, když jsou pro ni rozumné důvody, i když proti ní stojí třeba stejně silné důvody, čím se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti snažili vzbudit v mravně slabších lidech více sebedůvěry i odvahy ve věci spásy, protože věc spásy není až tak moc těžká. Podle odpůrců jezuitů či jesuitů však ale toto učení jezuitů či jesuitů může prý svádět některé lidi k údajné mravní vlažnosti.

Proti takovémuto pojetí Synergie Boží Milosti se svobodnou lidskou vůlí ostře vystoupil biskup v Yperne Cornelius Jansen či Kornélius Jansen, který byl velice nespokojen s touto domnělou jesuitskou či jezuitskou laxností. Jansen hlásal, že za 1.) v člověku při konání dobrých skutků rozhodují dvě pohnutky: žádostivost (delectatio carnalis) a láska k Bohu – milost (delectatio caelestis). Podle toho, která je při konání dobrého skutku silnější, lidská vůle se nevyhnutně rozhodne (delectatio victrix). A z toho mu vyplynulo, že za 2.) člověk se nemůže protivit dostatečné milosti a tedy ti, kteří budou zatraceni, nedostali dostatečnou milost a Kristus za nich nezemřel. Tato Jansenova nauka se rychle šířila v Holandsku a zejména ve Francii, kde ji podporoval opát cyranský. Když papež Urban VIII. v roce 1642 dal Jansenovu knihu ”Augustinus” na index, jansenisti to pokrytecky interpretovali jako údajný útok na učení sv.Augustina. Mezi jansenisty a jezuity či jesuity se strhl dlouhý boj. Jansenisté též měli výrazný podíl na zrušení jezuitů či jesuitů. Zhoubnost jansenismu velmi zjevně je vidět na případě Pascala. Velmi hodnotní lidé, kteří chtěli sloužit dobru a svými vynikajícími vlastnostmi byli by mohli velmi být užiteční Církvi, právě vlivem jansenismu se stali lidmi jakovými, ba dokonce i škodnými. Blaise Pascal (zemřel v roce 1662), byl geniální matematik a filozof, člověk hluboko zbožný a oddaný obránce víry – s největší pravděpodobností byl proti své vůli jansenisty zmanipulován – a osudně poškodil církevní život své doby. Přidal se k jansenistům a svým spisem ”Letres provinciales” zkritizoval nejen tehdejší nemravnost vysokých francouzských kruhů, ale i kasuistiku jezuitů či jesuitů. Takto jesuity či jezuity ve Francii, ale i před veřejným míněním celé Evropy nespravedlivě hrubě pošpinil, ale ”francouzské mravy” ani nejméně tím nenapravil. Církevní věci tím nejenže nijak neprospěl, ale co je ještě horší, aniž by si to sám uvědomil, byl to právě on, kdo nechtěně připravil živnou půdu pro proticírkevní osvícenství v následujícím století.

A v neposlední řadě, mnohé nepřátele jezuitů či jesuitů dráždila již samotná jesuitská či jezuitská aktivita. A jesuitům či jezuitům velmi škodili a škodí i různí exjesuité či exjezuité. A o těch, kteří ať již v honbě po senzacích, či pouze s primitivní záště vůči Ježíši Kristu, katolické církvi a jezuitům či jesuitům rádi rozšiřují všelijaké pohádky o jakýchsi ”tajných jezuitských dějinách”, popřípadě vykreslují jakási jesuitská konspirační spiknutí a podobně též není nouze. Některé z těchto protijesuitských či protijezuitských pohádek jsou tak ubohé a primitivní, že nejenže s paranoidním stihomamem povídají cosi o údajné existenci jakýchsi tajných jezuitů či jesuitů, ale dokonce za tyto ”tajné jezuity” označují i takové lidi, kteří po celý život programově škodili, pronásledovali a všemožně vždy jen ubližovali lidem věřícím v Boha, křesťanstvu, katolické církvi ba i samotnému jezuitskému řeholnímu řádu vůbec, zapomínajíc na to, že pokud by již vůbec něco takového jako jsou údajní ”tajní jezuité” někdy či někde vůbec jestvovalo, muselo by jít právě naopak o takové lidi, kteří by katolické církvi či křesťanstvu vůbec byli alespoň v té nějaké nejminimálnější míře aspoň nějak trochu užiteční! Představa, že by snad jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli ochotni podporovat někoho, kdo pro katolickou církev neudělal nikdy nic dobrého (ba dokonce vždy ji jen škodil a pronásledoval ji, protože ji chtěl zničit!!) je naprosto absurdní. Tím méně, že by těmito ”tajnými jezuity” byli někteří politikové z řad fanatických ateistů. Podobné psychopatické představy se můžou zrodit pouze v choromyslném paranoidním mozku žijícím ve schizofrenním světě samých konspiračních spiknutí a infantilních pohádek. A ti co těmto ubohým pohádkám o jakýchsi jesuitských či jezuitských konspiračních spiknutích věří jsou ještě větší ubožáci než jsou ti, co si tyto protijesuitské či protijezuitské pohádky vymýšlejí.

Pokud jde o neodůvodněnou, nicméně však pochopitelnou nenávist ze strany ateistů a někdy i jinověrců a jim blízkých jansenistů toto ještě jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti lehce snášeli. Když se však jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti setkávali s jistým chladem a až s antipatií hraničící s rezervovaností dokonce i u některých církevních kruhů, to je již těžce pochopitelné.

Samotní jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti vysvětlují tuto danost onou snahou jesuitské či jezuitské řehole, kterou se usilovali dosáhnout ve všech svých šlechetných aktivitách maximální výsledky. Ostatně duch maximalizmu se rovněž ozývá v jesuitském či jezuitském hesle: ”Omnia ad maiorem Dei gloriam” (všechno na větší slávu Boží); je ho cítit i z ignácovských exercicií, vyznívá z ústavy řehole. Maximalismus je rytmem účinkování jezuitů či jesuitů a charakteristikou jejich dějin. Dosáhnuté skvělé výsledky jezuitů či jesuitů doslova šokovaly nepřátele. No také i do pocitů obrovské radosti a uznání, které vždy vzbuzovalo jesuitské či jezuitské účinkování ve věřících, tu a tam někdy byla přimíchávána lidskou ubohostí i jistá dávka žárlivosti na jezuity či jesuity ze strany méně vzdělaných, méně schopných či méně úspěšných.

Boj proti jezuitům či jesuitům se začal v Portugalsku, kde zarytým nepřítelem jezuitů či jesuitů byl všemocný ministr Pombal. Nenáviděl jezuity či jesuity, protože mu překáželi v jeho egoistických, sobeckých a proticírkevních plánech. Zmanipuloval proti jezuitům či jesuitům veřejné mínění, ba dokonce v roce 1758 Pombal jezuity či jesuity křivě obvinil z účasti na spiknutí a atentátu proti královi. Při krutém, krvavém pronásledování jesuitů či jezuitů některé jesuity či jezuity popravili dokonce i bez formálního soudního procesu. Jiné jesuity či jezuity pochytali, násilím deportovali pryč z Portugalska a vylodili je pak na pobřeží církevního státu. Portugalská vláda tedy dala jezuity či jesuity, pokud nezůstali ve vězení, v roce 1759 nalodit a dopravit do papežského církevního státu.

Tento smutný, politováníhodný portugalský příklad brzy následovala i Francie. Ve Francii byli nepřáteli jezuitů či jesuitů takzvaní encyklopedisté, dále zednáři, jansenisté, ministr Choiseul a Pompadourová – cizoložná souložnice francouzského krále Ludvíka XV. - jistý jezuita či jesuita coby kněz a zpovědník jí odmítl dát rozřešení, kým zůstane nadále v pozici hříšnice, tj.královy konkubíny na královském dvoře. Záminkou k pronásledování jezuitů či jesuitů byl případ jednoho jezuity či jesuity na ostrově Martinique, jistého Lavalettu, který se osobně zapletl se do jakéhosi nešťastného zámořského obchodu, který nevyšel a stal se insolventním, v důsledku čeho byla i Francii způsobena škoda ve výši půl druha milióna livres. Parlament žádal náhradu od jezuitů či jesuitů. Jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti se však ale zdráhali platit za Lavalettu, protože Lavaletta neměl na tento obchod povolení jesuitské či jezuitské řehole – Lavaletta učinil tak tedy nikoliv jako jezuita či jesuita, ale pouze jako soukromá osoba na své vlastní riziko a zodpovědnost. Ačkoliv se jednalo o individuální pochybení jednoho jezuity či jesuity, který jednal ”na vlastní pěst”, francouzský parlament protiprávně v roce 1761 ”zrušil” francouzskou provincii jesuitské či jezuitské řehole, a to přesto, že jesuitský či jezuitský řeholní řád i navzdory všem svým právním námitkám byl přece jen ochoten tuto škodu uhradit. Nic nepomohl zde ani protest papeže a francouzských biskupů. Údajně král chtěl jezuity či jesuity zachránit a žádal v Římě změnu řeholní konstituce. Ale papež Klement XIII. údajně odmítl návrh s odůvodněním: ”sint ut sunt, aut non sint”. Jesuitské či jezuitské řeholní majetky si protiprávně přivlastnil francouzský stát. Pouze některým jezuitům či jesuitům dovolili i nadále účinkovat v pastoraci jako světským knězům pod jurisdikcí diecézních biskupů. Ve Francii byl tedy jesuitský či jezuitský řeholní řád zrušen v roce 1762 světským státním zákonem, byť i francouzským jezuitům či jesuitům bylo dovoleno, aby zůstali i nadále žít ve Francii a některým z nich i umožněno zůstat v pastoraci jako světští diecézní kněží.

Tyto politováníhodné a smutné příklady barbarského chování Portugalska a Francie brzy následovalo do třetice i Španělsko, které v roce 1767 vypovědělo jezuity či jesuity a podle portugalského způsobu jich dokonce násilím deportovalo ze Španělska a vylodili je pak na pobřeží církevního státu. Respektive přesněji řečeno – španělští jezuité či jesuité byli dopraveni posléze na Korsiku, když papež odmítl španělské jezuity či jesuity do papežského církevního státu přijmout.

A nakonec podobně se vůči jezuitům či jesuitům v roce 1768 zachoval též i neapolský král Ferdinand IV., který jesuity či jezuity vypověděl i z vévodství Parmského.

Pak existovalo Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti ještě v Německu, Rakousku, v některých zemích východoevropských a porůznu též ještě i v Itálii. Císařovna Marie Terezie měla jesuitský či jezuitský řeholní řád údajně v oblibě a nechtěla se prý dát pohnout k vypuzení jezuitů či jesuitů ze svého státu. Zednáři ovlivněné protijesuitské či protijezuitské vlády proto naléhaly na úplné zrušení jesuitského či jezuitského řeholního řádu papežem. Císařovna Marie Terezie, která v roce 1770 provdala dceru Marii Antoinettu za francouzského následníka trůnu, nechtěla si rozladit bourbonské vlády a dala ke zrušení jezuitského či jesuitského řeholního řádu svůj souhlas.

Ale svět nepřátel Ježíše Krista se neuspokojil s tím, že ve své fanatické nenávisti vůči Ježíši Kristu vypudil nejvěrnější služebníky Ježíše Krista – jezuitov či jezuity nebo jesuity, a to prakticky ze všech západoevropských románských států. Nepřátelé Ježíše Krista chtěli, aby se zrušila celá jesuitská či jezuitská řehole (což nepřátelé Ježíše Krista chápali jako první krok k zničení samotné katolické církve!!). Francie a Španělsko se přičinily, aby se na papežský stolec dostal člověk, který bude v jesuitské či jezuitské otázce povolnější. Když se stal papežem Klement XIV., obnovili nepřátelé Ježíše Krista ze všech stran své útoky proti jezuitům či jesuitům.

Poněkud slabý papež Klement XIV. zpočátku avizovanou reformou řehole jezuitů či jesuitů chtěl uchlácholit nepřátele jezuitů či jesuitů. Tím ale pouze nepřátele Ježíše Krista a jezuitů či jesuitů povzbudil k větší neústupnosti a radikalizaci. Údajně Bourbonovci dokonce začali papežovi vyhrožovat schizmou. Tento slabý papež si proto naivně myslel, že jesuitskou či jezuitskou řeholi – když již věci došli tak daleko – třeba prý obětovat pro církevní pokoj, což byl fatální omyl a v podstatě ta absolutně největší chyba jaké se kdy některý z papežů v celé dvoutisícileté historii katolické církve byl dopustil. Dne 21.července 1773 bez jakéhokoliv předcházejícího vyšetřování brevem ”Dominus ac Redemptor” papež Klement XIV. zrušil řeholy Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuitov či jezuity nebo jesuity. Samotného papeže Klementa XIV. za jeho zrušení jezuitské či jesuitské řehole postihl spravedlivý trest Boží a papež Klement XIV. – brzy nato - již v roce 1774 zemřel!

Nejen papeže Klementa XIV. postihl spravedlivý trest Boží, ale vlastně spravedlivý trest Boží již zde na zemi postihl i mnohé vládnoucí zednářské protagonisty v Portugalsku, Španělsku, Neapolsku a Francii jejichž zednářstvím páchnoucí aristokratické vládnoucí režimy již o několik málo let smetl výbuch veliké francouzské buržoasní revoluce a následných válek. Zničením jezuitů či jesuitů si fakticky tyto režimy dobrovolně pod sebou upilovaly větev na které seděly a mohli-li by snad na duchovním a intelektuálním poli být jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti určitou protiváhou jakobínů a jiných ultralevicových sil tehdejší Francie, po zlikvidováni jezuitů či jesuitů zůstali tito zednářští aristokraté vůči jakobínům a jiným ultralevicovým fanatikům úplně osamoceni – bez jakékoliv morální podpory ze strany Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů, protože jesuitský či jezuitský řeholní řád ve Francii, Neapolsku, Španělsku a Portugalsku v té době již neexistoval.

Některým členům jesuitské či jezuitské řehole se podařilo po zrušení jesuitské či jezuitského řeholního řádu přestoupit do jiné řehole anebo stát se světskými diecézními knězi. Generála řehole Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jezuitů nebo jesuitů Vavřince Ricciho s několika dalšími popředními jezuity či jesuity však ale protiprávně uvěznili v Andělském hradě, kde generál jezuitů či jesuitů Vavřinec Ricci zemřel v roce 1775. Majetek jezuitského či jesuitského řeholního řádu byl pak ze strany vládnoucích zednářských režimů těmito vládnoucími zednářskými vládami prakticky všude úplně rozkraden a vytunelován.

Ještě bych se zmínil o posledních papežích před velikou francouzskou buržoasní revolucí. Po osleplém papeži Klementu XII. (papežem byl v letech 1730 – 1740) následoval papež Benedikt XIV. (papežem byl v letech 1740 – 1758), vlastním jménem Prospero Lambertini. Papež Benedikt XIV. byl vynikající intelektuál, kanonista a historik, a jeho díla o kanonizaci světců a o diecézní synodě jsou dodnes ceněna. Papež Benedikt XIV. byl muž milé a laskavé povahy, ne zcela prostý oné neškodné domýšlivosti, s níž se nezřídka setkáváme u vysoce vzdělaných italských intelektuálů, a snažil se osobní ochotou a přátelskými gesty zadržet stále se stupňující protijezuitský nápor protijezuitsky nepřátelských vlád a za nimi v pozadí stojících osvícenců a zednářů. Zapomněl se tak dalece, že si vyměňoval zdvořilosti i s Voltairem. Papež Benedikt XIV. dosáhl sice toho, že osvícenci, zednáři a nekatolíci jej velebili, což pro papeže není zvláštní chvála, ale věcných úspěchů mnoho neměl. Přece však v podstatných věcech papež Benedikt XIV. neustoupil a morální vážnost Svaté Stolice, od delší doby hodně pokleslá, se díky obratnosti papeže Benedikta XIV. hodně pozvedla. Za pontifikátu papeže Benedikta XIV. vystupoval boj proti Tovaryšstvu Ježíšovu či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstvu Ježišovmu či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitom či jezuitům nebo jesuitům stále více do popředí. Papež Benedikt XIV., který si jesuitského či jezuitského řeholního řádu údajně sice vážil, však ale z určité zbabělosti pokládal za účelné nezastávat se jezuitského či jesuitského řeholního řádu veřejně, ba dokonce i učinil určitá protijezuitská či protijesuitská gesta.

Nástupcem papeže Benedikta XIV. se stal Benátčan Carlo Rezzonico jako papež Klement XIII. (papežem byl v letech 1758 – 1769), který se ukázal být velikým papežem bez jakékoliv osobní zbabělosti svého předchůdce. Papež Klement XIII. vydal bulu, jíž vzdal jesuitskému či jezuitskému řeholnímu řádu svou chválu a znovu jej potvrdil. Bohužel však ale ani to nemohlo zednářům zabránit v tom, aby jesuitský či jezuitský řeholní řád zrušily prozednářské vládnoucí aristokratické režimy v Portugalsku, Španělsku, Neapolsku a ve Francii.

V konkláve po smrti velikého papeže Klementa XIII. hrála jesuitská či jezuitská otázka rozhodující roli. Zednářské vlády vyvíjeli na kardinály neslýchaný nátlak. Posléze byl za papeže zvolen františkánský či minoritský konventuál Lorenzo Ganganelli, který se stal papežem Klementem XIV. (papežem byl v letech 1769 – 1774), který u zednářů budil naději, že jesuity či jezuity zruší, ačkoliv se nedal získat pro výslovný slib jako podmínku svého zvolení. Skutečně ještě více než plná tři léta odolával tvrdému nátlaku bourbonských vlád, jmenovitě španělského vyslance Monina. Když zrušovací breve v roce 1773 podepsal, byl to již tělesně i duševně zlomený muž, to však ale nijak neumenšuje jeho vinu na tom, že Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli zrušeni.

Nástupcem selhavšího papeže Klementa XIV. se stal Gian Angelo Braschi jako papež Pius VI. (papežem byl v letech 1775 – 1799). Zrušením jezuitského či jesuitského řeholního řádu se politické napětí na přechodnou dobu zdánlivě uvolnilo. Ale byl to jen jakýsi zachmuřený západ slunce po malé bouři, již měla již zanedlouho vystřídat jiná, mnohem větší bouře, která - patrně asi jako Boží trest – smetla v revolučním ohni vládnoucí prozednářské aristokratické režimy v Portugalsku, Španělsku, Neapolsku a ve Francii.

Nicméně papežský Řím společně i s ostatní Evropou na chvíli přechodně jen ještě prožíval dobu svého lesku. Cestování do Itálie přišlo do módy a pod vlivem osvícenství nadšení pro antiku se znovu probudilo. Papež přijímal knížata a prominentní hosty bez rozdílu konfese v počtu dříve nevídaném. Dokonce prý i papež Pius VI. sám byl přítelem antiky (což není rozhodně nic špatného) a je vlastním tvůrcem vatikánského muzea starověkých sbírek. V roce 1763 byl ustanoven J.J. Winckelmann – který v roce 1754 konvertoval na katolickou víru – vrchním správcem všech starožitností. V roce 1782 se rozhodl papež Pius VI. podniknout cestu do Vídně, aby osobním jednáním odvrátil císaře Josefa II. od jeho “reforem” v církevní oblasti. Samotná cesta do Rakouska, pobyt ve Vídni i návrat přes Mnichov se navenek podobali triumfu. Odevšad proudili zástupy lidí, aby zhlédly papeže Pia VI. a vyprosili si jeho požehnání. Svého cíle přesvědčit císaře Josefa II. však ale papež Pius VI. nedosáhl. Císař Josef II. navenek nešetřil pozornostmi a následujícího roku papeži Piovi VI. jeho návštěvu oplatil. Znovu se ukázalo, že “katolické vlády” byli v každé době ochotny zahrnout papeže poctami, ale jinak s katolickou církví nakládaly tak, jako kdyby papeže vůbec nebylo. Přesto se papež Pius VI. snažil, pokud to jen bylo možné, plnit své pastýřské povinnosti. Po propuknutí francouzské buržoasní revoluce a sní spojeného neuvěřitelného násilí, včetně pronásledování Církve, odsoudil papež Pius VI. v roce 1791 takzvanou civilní konstituci kléru ve Francii, a rovněž tak i v roce 1794 ostře jansenistickou takzvanou synodu pistojskou. Poté však se ale požár revoluce i se svým barbarským násilím přelila z Francie i na poloostrov Apeninský a připravila – kromě jiných tehdejších režimů, které “revoluci” padli za oběť – i papežskému církevnímu státu a papeži Piovi VI. hluboké ponížení a trpký konec. Dokonce zpočátku se zdálo, že ničím nekontrolované vlny krvavé revoluce i samotné papežství jako instituci navěky pohltily.

Vrátíc se však ale opět do roku 1773 třeba říci, že “katoličtí” panovníci zrušení jezuitského či jesuitského řeholního řádu vesměs uvítali, i když někteří jako například císařovna Marie Terezie s určitými výhradami. Je též známo, že podobně jako v papežském církevním státě tak ani v habsburském soustátí nebyli členové jezuitského či jesuitského řeholního řádu nijak pronásledováni a mohli jako světští duchovní dále působit v pastoraci. Je velkým paradoxem, že se těchto předních bojovníků za katolicizmus – tj. jezuitů či jesuitů ještě rozhodněji ujali dva nekatoličtí vládci, kteří zakázali breve ve svých státech publikovat a s tichým souhlasem Říma umožnili jezuitům či jesuitům pokračovat v činnosti. Pruský král Fridrich II. Veliký a ruská carevna Kateřina II. totiž oceňovali působení jezuitského či jesuitského řeholního řádu na jejich územích s katolickým obyvatelstvem, která nedávno předtím připojili ke svým říším, ve Slezsku, jež Prusko odňalo císařovně Marii Terezii, a v záborech jež oběma státům připadly při prvním dělení Polska v roce 1772. V tradicích jesuitského či jezuitského řeholního řádu kromě toho bylo i pěstování dobrého poměru k panovníkům, jejž se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti snažili udržovat i s nekatolickými vládci, v případě pruského krále Fridricha II. Velikého a ruské carevny Kateřiny II. s úspěchem.

Poté co Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli papežem Klementem XIV. zrušeni, třeba říci, že díky velikým zásluhám jezuitů či jesuitů však naštěstí přece jen dva panovníci kategoricky odmítli vyhovět papežovu nařízení proti jezuitům či jesuitům. A v obou případech se jednalo dokonce o panovníky nekatolické. Pravoslavná ruská carevna Kateřina II. nedovolila ve své zemi vyhlásit papežské breve vzhledem k velikým zásluhám jezuitů či jesuitů na poli školství v celé její zemi, zejména pak na území ruského Polska. Podobně i protestant Fridrich II.Pruský - paradoxně dokonce jeho přítelem byl zednář Voltaire - požádal papeže Pia VI., aby v jeho zemi ponechal řeholi jezuitů či jesuitů, kterou rovněž nevyhnutně potřeboval pro školství. Papež Pius VI. proto dovolil jezuitům či jesuitům tajně účinkovat v Rusku, a v Prusku dovolil jesuitům či jezuitům účinkovat jako světským knězům.

Naštěstí tedy ani v roce 1773 nezanikl jesuitský či jezuitský řeholní řád úplně všude. Pruský král Fridrich II. Veliký nedovolil papežské breve promulgovat a žádal, aby jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti v jeho zemi ve své činnosti pokračovali i nadále.

Stejně si vůči jezuitům či jesuitům počínala i ruská carevna Kateřina II. Při prvním dělení Polska připadla Rusku Bílá Rus a část Litvy, kde ve velkých a několika menších kolejích působilo asi 200 jezuitů či jesuitů. Kdežto latinský biskup s částí kléru uprchli do zůstatkového Polska, jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti zůstali na svých místech a složili ruské carevně Kateřině II. přísahu věrnosti. Ruské carevny Kateřiny II. se tento akt velmi libě dotkl, uvědomila si také vysokou hodnotu jesuitského či jezuitského školství, a proto se jesuitského či jezuitského řeholního řádu ujala v jeho největší tísni. Ruská carevna Kateřina II. nedovolila promulgovat papežské breve a žádala viceprovinciála jesuitských či jezuitských domů na ruském území, kterým byl Stanisław Czerniewicz, aby jeho jezuitský nebo jesuitští či jezuitští spolubratři učili dále. Stanisław Czerniewicz požádal v roce 1775 papeže, kterým byl v té době již Pius VI. (papežem byl v letech 1775 – 1799) aby mu nějak naznačil, zda-li další trvání jezuitského či jesuitského řeholního řádu v Rusku neodsuzuje, a zda-li nemá námitek, aby se do Ruska uchýlili jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti i ze západních zemí. Papež Pius VI. se před všechny zákroky bourbonských dvorů navenek tvářil, jako kdyby nevěděl, co se v Rusku děje. Když mohylevský biskup Stanisław Siestrzencewicz, pověřený v roce 1778 z Říma dozorem nade všemi řeholemi, povolil na carevnino přání jezuitům či jesuitům otevřít jezuitský noviciát a zvolit si jesuitského či jezuitského generálního vikáře, papež Pius VI. opět mlčel a posléze v roce 1783 dokonce schválil – alespoň ústně – další trvání jesuitského či jezuitského řeholního řádu v Rusku. Tak alespoň daleko na východě se jesuitský či jezuitský řeholní řád udržel do doby, kdy se poměry zlepšily a bylo možno jej obnovit.

Vzhledem k tomu, že Prusko je převážně protestantské a Rusko zas převážně pravoslavné, zdá se to být svým způsobem pro nás římské katolíky a tedy i pro jezuity či jesuity nebo jezuitov dosti odtažité. V této souvislosti by jsem rád zmínil, že jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité měli jako řeholní řád jejíž příslušníci vždy patřili mezi intelektuální elitu, vždy dostatek odborníků i na ruskou problematiku (o německé problematice již ani nemluvě). A ne jinak tomu je i dnes. Jako jeden příklad za všechny bych zmínil velkého znalce ruské problematiky, kterým je český jezuita či jesuita monsiňor Richard Čemus, který kromě jiného i v letech 1991 – 1993 působil jako tajemník na papežské nunciatuře v Moskvě a poté se vrátil k pedagogické a vědecké činnosti na Papežském kolegiu Russicu.

Konečně dne 7.srpna 1814 papež Pius VII. (papežem byl v letech 1800 – 1823) vyhověl prosbám a modlitbám prakticky celého křesťanského světa a k obrovské radosti všech upřímných křesťanů řeholi Tovaryšstva Ježíšova či Společnosti Ježíšovy nebo Tovarišstva Ježišovho či Spoločnosti Ježišovej – tj. jezuitov či jesuity nebo jezuity pro celou katolickou církev obnovil. Obnovení jesuitského či jezuitského řádu, k němuž papež Pius VII. v roce 1814 přistoupil, bylo – kromě jiného i – nepřímou proklamací nezávislosti římského papeže na panovnících, včetně takzvaných “katolických” panovnících, jejichž předkové si na Římu před lety vynutily zrušení Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho nebo Společnosti Ježíšovy či Spoločnosti Ježišovej tj. jesuitů či jezuitov.

Avšak i tato obrovská radost všech upřímných služebníků Ježíše Krista byla o několik let poněkud zkalena tím, že v roce 1820 z Pruska i z Ruska – tedy zemí, kam se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti uchýlili právě v těch nejkritičtějších chvílích – byli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti vyhnáni.

Ačkoliv zrušení řehole nejvěrnějších služebníků Ježíše Krista – jesuitů či jezuitů netrvalo ani půl století, přece jen způsobilo řeholi Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho a zejména pak v ještě mnohem větší míře samotné katolické církvi toto zrušení jezuitské či jesuitské řehole obrovské škody. Velmi mnoho jesuitských či jezuitských domů zaniklo a zejména pak misijní činnost to velice ochromilo, ba přímo zničilo. Největší vina je přitom na jansenistech, kteří ve své fanatické podjatosti proti jezuitům či jesuitům se prý obávali o osud Církve kvůli údajné smyšlené jesuitské či jezuitské vlažnosti. Pokrytečtí jansenisté se údajně snažili přivést Církev k její starodávní čistotě a přísnosti, ale výsledek byl ve skutečnosti přesně opačný – samotní jansenisté fakticky ničili Církev, čím hnali nepřátelům Ježíše Krista a katolické církve vodu na mlýn. Samotný Voltaire to adekvátně předvídal, když škodolibě poznamenával, že vzájemně zápasící katolické stránky se brzy navzájem zničí.

Po obnovení řehole Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho papežem Piem VII. se jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti snažili znovu zakotvit v zemích ve kterých již původně působili. Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti měli v roce 1816, tj. dva roky po obnovení 674 členů, v roce 1846 měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti 4652 členů, v roce 1886 měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti 12.070 členů a v roce 1900 měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti 15.160 členů.

Počátkem roku 1927 mělo Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti celkově 39 jesuitských či jezuitských provincií, ve kterých bylo celkově 20.107 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů, z toho bylo 9417 jesuitských či jezuitských kněží, 6267 jesuitských či jezuitských scholastiků a 4423 jesuitských či jezuitských laických bratří. Jen za jeden jediný rok 1926 – 1927 vzrostl počet jezuitov či jesuitů nebo jezuitů o 538 členů! V této době nejsilnější jesuitská či jezuitská provincie je v malém Belgii. Tato belgická jezuitská či jesuitská provincie měla též několik velikých misií v Indii a v Kongu v Africe. Celkově měla tato belgická jesuitská či jezuitská provincie v té době 1422 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů. V Spojených státech amerických celkově v pěti jesuitských či jezuitských provinciích bylo v této době 3565 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů, přičemž třeba zdůraznit, že v této době největší nárůst členů zaznamenalo Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti právě ve Spojených státech amerických. Ve španělsky a portugalsky mluvících zemích Ameriky a Evropy bylo v této době více než 5000 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů. Ve Francii bylo v této době celkově 2866 jezuitov či jesuitů nebo jezuitů. Pokud jde o slovanské národy, mezi jezuitami či jesuity nebo jezuity slovanského původu bylo v této době více než tisíc jezuitov či jesuitů nebo jezuitů; z nich nejvíce slovanských jezuitov či jesuitů nebo jezuitů tvořili Poláci. V této době bylo 666 polských jezuitov či jesuitů nebo jezuitů. Ostatní slovanští jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti byli – podle pořadí - Chorvati, Češi, Slovinci a pak i Slováci, ba dokonce mezi jezuitami či jesuity nebo jezuity slovanského původu bylo i několik Rusů.

V této době například velikou pozornost vzbudil konvertita Luciano Zuburias, jeden z nejbohatších měšťanů, podnikatel a majitel velikého denníku v Bilbao ve Španělsku, když na přelomu let 1927 – 1928 odešel do Říma, kde vstoupil do jesuitského či jezuitského řeholního řádu. Jeho manželku zas přijali do jakéhosi ženského kláštera ve městě Burgos ve Španělsku. Podobně též v jižněněmecké jesuitské či jezuitské provincii vstoupili do jesuitského či jezuitského řeholního řádu tři bývalí princi – následníci trůnu: princ Jiří Saský, princ Felix Löwenstein a syn známého katolického vůdce a knížete Waldburg Wolfegg.

Pod cílevědomým vedením svých skvělých jesuitských či jezuitských generálů, z kterých za zmínku stojí zejména Beckx (1853 – 1884), Wernz (1906 – 1914) a Władysław Ledóchowski (zemřel v roce 1942), rozvíjeli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti rozsáhlou činnost v misiích, pastoraci, vědě a vyučování. Již v časech druhé světové války byli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti suverénně největší řeholní rodinou katolické církve. Podle statistických údajů z roku 1942 měli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti přibližně 26.500 členů, z toho 12.600 knězů, kteří příslušeli do osmi asistencí a padesáti provincií. Například na Slovensku v roce 1942 bylo 180 jezuitů či jesuitů, z toho 44 knězů celkově v 7 domech – Bratislava, Trnava, Spišská Nová Ves, Piešťany, Levoča a Banská Bystrica. Dnes má Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova – tj. jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti na celém světě asi 31.000 členů.

Jinde ve světě, například ve Francii kým ještě tam vládl Napoleone Buonaparte či spíše po našem Napoleon Bonaparte navzdory snahám papežských diplomatů Napoleon Bonapart při sjednávání konkordátu se Svatou stolicí rezolutně odmítl, aby tento konkordát obsahoval jakákoliv ustanovení, která by umožnila legalizaci řeholních řádů, které byly za francouzské buržoasní revoluce vesměs zakázány. Když se však ale Napoleon Bonaparte stal francouzským císařem, toleroval zejména působení řady ženských kongregací, neboť uznával význam řeholnic pro výchovu dívek – školy pro ženy jinak tehdy bohužel prakticky ještě vůbec neexistovaly. A z téhož důvodu Napoleon Bonapart připustil, aby ve Francii působily i některé mužské řády zabývající se školstvím, zejména piaristé. Po pádu režimu Napoleona Bonaparta, tj. za restaurace, červencové monarchie i druhého císařství Napoleona Bonaparta tato benevolence ještě více vzrostla, takže v roce 1815 a zejména pak po roce 1815 se mohly do Francie vrátit všechny tradiční řeholní řády: trapisté, dominikáni bratři kazatelé, benediktini či benediktíni, františkáni či minorité nebo minoriti a samozřejmě že i jezuité či jesuité nebo jezuiti či jesuiti.

K pronásledování jezuitů či jesuitů však často docházelo i po jejich obnovení. Například v roce 1871 katolíci žádali aby nové císařství převzalo články pruské ústavy, které chránili svobodu i katolické církve do celoříšské ústavy. Tento požadavek však ale odmítly. Ba dokonce hned následujícího roku 1872 přijal říšský sněm zákon proti jezuitům či jesuitům, podle kterého byli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti a další katolické řády a kongregace jako lazaristi či lazaristé, redemptoristi či redemptoristé, otcové Ducha Svatého a řeholnice ”Sacré Coeur” vypovězeni z celého území německé říše.

Výtka, že představený jezuitů či jesuitů může podřízeným přikázat něco hříšného a oni to musí ve jménu poslušnosti splnit je rovněž nepravdivá a zakládá se na špatně pochopeném výraze řeholních statutů ”obligatio ad peccatum” (Const. 6,5). Podle středověkého vyjadřovacího způsobu to totiž ve skutečnosti znamená ”povinnost pod ťarchou hříchu” a nikoliv tedy snad nějaká ”povinnost k hříchu”. Žádných tajných pokynů totiž jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti nemají a nikdy ani neměli. Občas někdy vzpomínané ”Monita privata Societatis Jesu” anebo jen ve zkratce ”Monita secreta”, které bylo vytištěno v Krakově v roce 1614 jsou obyčejným falzifikátem, které sestavil polský exjezuita či exjesuita Hieronym Zahorowski, aby se tak pomstil na jesuitské či jezuitské řeholi.

Navzdory veškeré nenávisti nepřátel Ježíše Krista proti jesuitům či jezuitům faktem zůstává, že nejimanentnější vlastností jezuitů či jesuitů je jejich obrovská láska k Bohu i lidem. A ze všech jesuitských či jezuitských ctností jedna jaksi u jesuitů či jezuitů vyniká nade všechny ostatní, a tou je hodnota ”niternosti”. Tímto termínem mám na mysli všechno to, co se týká oblasti srdce, hlubokých úmyslů a rozhodnutí, které vycházejí z nitra jesuitské či jezuitské duše. Je to totiž ta oblast, o níž mluví náš Pán Ježíš Kristus, když blahoslaví chudé v duchu a čistého srdce ( Mt 5,3.8), respektive když vybízí k následování Ježíše Krista, který je "tichý a pokorný srdcem" (Mt 11,29) a když ukazuje na lidské srdce jako na zdroj každého úmyslu i jednání (Mt 15,1819). Je to místo, z něhož vyvěrá vyznání víry, která spasí ("jestliže v srdci věříš, že Bůh vzkřísil Ježíše z mrtvých, budiž spasen", Řím 10,9), a proto dále apoštol sv. Pavel prosí, aby "byl ve vás mocně posílen jeho Duchem vnitřní člověk", a aby "Kristus vírou přebýval ve vašich srdcích" (Ef 3,1415).

Proto jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti a zejména pak jejich zakladatel sv. Ignác z Loyoly zanechal ve svých Duchovních cvičeních rozhodující přínos k uspořádání, očištění a porozumění cest lidského srdce a církvi dal "metodologii niterných rozhodnutí", jež je základem každé seriózní duchovní cesty. Díky historickým a teologickým studiím mnohých jezuitů či jesuitů vzrostlo v posledních desetiletích poznání a úcta k Duchovním cvičením v jejich originálním znění a mnohé osoby se cítí přitahováni touto školou modlitby a cesty srdce. Pokaždé, když se v kruzích Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho diskutuje o výzvách budoucnosti, tak se četná mínění a vize, vyplývající z pluralismu, kterým žijí jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti v celosvětovém měřítku svých aktivit, podivuhodně sjednocují v konfrontaci s poselstvím exercicií a silou této pastorační i duchovní nabídky. V otázce exercicií a jejich účinnosti panuje prakticky jednolitá shoda. Díky rostoucímu poznání a lásce k Písmu v Božím lidu, k čemuž dal rozhodující impuls 2. vatikánský koncil, objevil se také jasněji těsný vztah dynamiky, vlastní stránkám Písma Svatého (bible) a duchovní cesty nabízené sv. Ignácem z Loyoly. Jde o cestu obrácení a změny mentality, která hledí především na postavu Ježíše Krista a rozjímá o jeho životě tak, jak jej konkrétně jesuita či jezuita žije, v nadšeném hlásání království Božího, v pokoře i ve zkouškách, které podstupuje jezuita či jesuita s nezlomnou důvěrou až k smrti kříže. Všichni Křesťané dnes mocně pociťují, že Kristus je cestou Církve a lidstva. Jak ostatně již řekl papež Jan Pavel II. v programovém prohlášení pro 3. tisíciletí (Novo Millennio Ineunte, n.29) "zajisté se nedáváme vést naivní perspektivou, která se před velkými výzvami naší doby může stát magickou formulí. Nikoli, žádné formule nás nezachrání, ale Osoba a jistota, že nás povzbuzuje: Já jsem s vámi!". Proto je program pro 3. tisíciletí "v posledku soustředěn v Kristu samém, aby byl poznáván, milován a následován a skrze něho tak prožíván trinitární život, a s ním aby byly proměněny dějiny až k jejich dovršení v nebeském Jeruzalémě". Právě to je program, který zakladatel jezuitů či jesuitů sv. Ignác z Loyoly učí nejen své jesuitské či jezuitské spolubratry, ale i nás jak si dnes osvojit a integrovat do našeho života Duchovními cvičeními Božského mistra Tovaryšstva Ježíšova či Tovarišstva Ježišovho samotného Ježíše Krista.

Dodal bych z vlastní zkušenosti, že exercicie nepomáhají jenom srdcím jednotlivců, ale jsou i konkrétním jesuitským či jezuitským pastoračním programem cesty, a to cesty kterékoliv místní diecéze katolické církve. Biskup, který se rozhodne v diecézi kráčet cestou, inspirovanou dynamikou exercicií, zakusí, jak veliká pomoc z toho bohatého zdroje duchovního života přichází. Z druhé strany se stává stále více zřejmé, že budoucí cesta církve musí směřovat zejména ke změně srdce a že pouze odtud mohou vzejít díla spravedlnosti a lásky, kterých má svět zapotřebí. Také teologie bude stále více orientována k opětovnému promýšlení kategorií, předaných bádáním v minulých staletích s cílem docenit niterné postoje víry, naděje a lásky. Vidím proto prozřetelnostní funkci "znovuobjevení" exercicií jako základního příspěvku sv. Ignáce k životu církve. Duchovní síla zakladatele jezuitů či jesuitů sv.Ignáce z Loyoly mluví jejich prostřednictvím a v jejich četných osobních i komunitních aplikacích stále srozumitelným jazykem a zároveň blízkostí ke každodenní zkušenosti také i k budoucím generacím.

Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité měli za ta staletí také i mnoho mučeníků za víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele. O některých jsem se již zmínil, teď bych se ale ještě chtěl zmínit o dvou mučenících pro víru v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele, které zavraždili čínští bolševici, respektive čínské pravidelné bolševické vojsko poté co dne 27. března 1927 dobylo město Nanking, jeho bolševičtí vojáci zavraždili dva jesuitské či jezuitské kněze. Tím prvním byl jesuitský či jezuitský páter Henrik Dugout a tím druhým Kandid Vanaru.

Také bych ještě chtěl uvést, že Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova tj. jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité jsou řeholním řádem intelektuální elity, o čem svědčí také mimořádné zásluhy mnohých jezuitov či jesuitů nebo jezuitů ve vědě, a to i v oblasti mimoteologických světských věd. V posledních padesáti letech prakticky všichni velcí historici přírodních věd včetně takových osobností jako je A. C. Crombie, David Lindberg, Edward Grant, Stanley Jaki, Thomas Goldstein, J. L. Heilbron a další došli k závěru, že za vědeckou revoluci vděčíme katolické církvi. Katolický příspěvek vědě šel od obecných idejí – včetně idejí teologických – až k vynikajícím praktickým vědcům a intelektuálům, z nichž mnozí byli kněží. Tak například Nicholas Steno, bývalý luterán, který se stal katolickým knězem je často označován za otce geologie. Otcem egyptologie byl kněz a jesuita či jezuita Athanasius Kircher. Prvním člověkem, který změřil zrychlení volně padajícího tělesa byl další kněz a další jesuita či jezuita Giambattista Riccioli. Kněz a jezuita či jesuita Ruđer Bosković či po našem spíše Rudjer Bosković je často nazýván otcem moderní atomové teorie. Studium zemětřesení ovládli jezuité či jesuité nebo jesuiti či jezuiti natolik, že je seismologie známa jako “jezuitská věda”.

Mnozí jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité jsou rovněž velkými vynálezci. Například jesuitský či jezuitský kněz P. Francesco Lana-Terzi vědecky navázal na událost ze začátku 11. století, kdy mnich Eilmer letěl déle než 200 metrů kluzákem, a systematičtěji se zabýval létáním, a dostalo se mu té cti, že je jezuitský či jesuitský kněz P. Francesco Lana-Terzi nazýván otcem letectví. Kniha jesuitského či jesuitského kněze P. Francesca Lana-Terziho z roku 1670 Prodromo alla Arte Maestra byla absolutně první vědeckou publikací, která popsala geometrii a fyziku létajícího stroje. /Prameny: Joseph MacDonnell, S.J., Jesuit Geometers (St. Louis: Institute of Jesuit Sources, 1989), 21 – 22./.

Údajné nepřátelství katolické církve vůči vědě je podle všeobecného mínění jejím největším dluhem. V důsledku jednostranné verze Galileiho aféry, důvěrně známé většině lidí, se často rozšířilo naprosto lživé tvrzení, že prý Církev bránila pokroku vědeckého bádání. Ale i kdyby galileovský incident byl skutečně tak zlý, jak si lidé myslí, považoval kardinál John Henry Newman, slavný svou konverzí od anglikánství ke katolicizmu, za nápadné, že je to prakticky jediný případ, na který si lidé vzpomenou. Kontroverze se soustředila na dílo polského astronoma Mikuláše Koperníka, který žil v letech 1473 – 1543. Mikuláš Koperník jako vědec byl postavou známou v církevních kruzích. Mikuláš Koperník byl poradcem pátého lateránského koncilu v letech 1512 – 1517 ve věci reformy kalendáře. V roce 1531 připravil Mikuláš Koperník základní výklad astronomie pro své přátele. Toto dílo Mikuláše Koperníka upoutalo značnou pozornost; na vyzvání papeže Klementa VII. (papežem byl v letech 1523 – 1534) dokonce Johann Albert Widmanstadt o něm dokonce přednesl přednášku ve Vatikánu. To, co papež Klement VII. slyšel, na něho udělalo velmi příznivý dojem. Mezitím církevní hodnostáři a akademici žádali Mikuláše Koperníka, aby své dílo publikoval pro obecné užívání. Na opakované žádosti přátel – včetně několika prelátů – se Mikuláš Koperník nakonec uvolil publikovat Šest knih o obězích nebeských sfér – De revolutionibus orbium coelestium a toto dílo v roce 1543 věnoval papeži, kterým byl Pavel III. (papežem byl v letech 1534 – 1549). Mikuláš Koperník do středu svého systému umístil Slunce, ne Zemi. Tento heliocentrický model Mikuláše Koperníka tvrdí, že Země obíhá kolem Slunce stejně jako ostatní planety. Na dílo Mikuláše Koperníka navázal Galileo Galilei, který žil v letech 1564 – 1642. Galileo Galilei kromě svého přínosu v oboru fyziky učinil v roce 1609 některá důležitá astronomická pozorování dalekohledem, která pomohla zpochybnit některé aspekty ptolemaiovského systému. Galileo Galilei uviděl na Měsíci hory, a tak zpochybnil dříve přijímaný názor, že nebeská tělesa jsou dokonalé koule. Galileo Galilei objevil čtyři měsíce obíhající kolem planety Jupiter, takže nejen ukázal přítomnost nebeských jevů, o nichž Ptolemaios, který žil v letech 87 – 150 po Kristu a další starověcí intelektuálové nevěděli, ale Galileo Galilei dokázal také i to, že planeta pohybující se po oběžné dráze se nevzdaluje od svých menších satelitů. Dalším dokladem ve prospěch koperníkovského systému byl objev Galilea Galileiho fází Venuše.

Galileo Galilei byl se svou vědeckou prací vítán a oslavován prominentními muži Církve. Koncem roku 1610 Galileu Galileimu napsal jezuita či jesuita Kryštof Clavius a sdělil mu, že jezuitskí či jesuitští nebo jezuitští astronomové potvrdili objevy, které učinil svým dalekohledem. Když se Galileo Galilei příštího roku 1611 objevil v Římě, byl zde pozdraven s nadšením jak náboženskými, tak i světskými osobnostmi. Galileo Galilei svému příteli napsal: “Byl jsem přijat příznivě mnoha slavnými kardinály, preláty a představiteli města.” Galileu Galileimu se dostalo též dlouhé audience u papeže, kterým byl Pavel V. (papežem byl v letech 1605 – 1621), a jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité z Římské koleje uspořádali pracovní den na počest vědeckých výsledků Galilea Galileiho. Galileo Galilei byl potěšen: před posluchačstvem, v němž byli kardinálové, intelektuálové i sekulární představitelé, mluvili jezuitskí či jesuitští nebo jezuitští studenti jesuitských či jezuitských vědců P. Krištofa Grienbergera a P. Kryštofa Clavia o těchto velikých astronomických objevech. Jezuitskí či jesuitští nebo jezuitští astronomové jednoznačně potvrdili astronomické objevy Mikuláše Koperníka a Galilea Gailileiho. A byli to skutečně velcí jezuitskí či jesuitští nebo jezuitští intelektuálové! Jesuitský či jezuitský páter Kryštof Grienberger, který osobně ověřil Galileiho objev měsíců planety Jupiter, byl vzdělaný astronom a vynalezl equatoriální montáž dalekohledu, která umožňovala jeho otáčení kolem osy rovnoběžné s osou planety Země. Jezuitský či jesuitský páter Kryštof Grienberger přispěl také k vývoji refrakčního – tj. čočkového dalekohledu, který se používá dodnes. Jesuitský či jezuitský páter Kryštof Clavius, jeden z největších matematiků své doby, předsedal komisi, jež vytvořila gregoriánský kalendář zavedený v roce 1582 – ten vyřešil nepřesnosti starého juliánského kalendáře. Claviovy výpočty délky slunečního roku a počtu dnů potřebných k tomu, aby byl kalendář v souladu se slunečním rokem – 97 přechodných dnů každých 400 let, jak jezuitský či jesuitský páter Kryštof Clavius vysvětlil – byly tak přesné, že vědci dodnes zůstávají v údivu nad tím, jak to dokázal. /Prameny: Joseph MacDonnell, S.J., Jesuit Geometers (St. Louis: Institute of Jesuit Sources, 1989), 19./.

V Tovaryšstvu Ježíšovu či Tovarišstvu Ježišovmu – tj. v jezuitskom či jesuitském nebo jezuitském řeholním řádu byl veliký počet jesuitských či jezuitských kněží, kteří se zajímali o vědu. Tak například významný britský intelektuál - historik toto uvádí, co všechno jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité dokázali jen v 18. století (přibližný překlad do češtiny):

“Jezuité přispěli k vývoji kyvadlových hodin, pantografů, barometrů, refrakčních teleskopů a mikroskopů, působili v takových oborech, jako je nauka o magnetismu, optika a elektřina. Pozorovali někdy jako první, barevné pásy na povrchu Jupitera, mlhovinu v Andromedě a Saturnovy prstence. Nezávisle na Harveyovi bádali o krevním oběhu, o teoretické možnosti létání, o způsobu jimž Měsíc ovlivňuje příliv, a o vlnové povaze světla. Hvězdné mapy jižní polokoule, symbolická logika, opatření na kontrolu povodní na Pádu a Adiži, zavedení znamének plus a minus do italské matematiky – to všechno byli typicky jezuitské úspěchy, a i vědci tak vlivní jako Fermat, Huygens, Leibniz a Newton považovali jezuity za velmi ceněné partnery v korespondenci.” /Prameny: Jonathan Wright, The Jesuits: Missions, Myths and Histories (London: HarperCollins, 2004), 189/.

Podobně popsal významný intelektuál v oblasti raného zkoumání elektřiny Tovaryšstvo Ježíšovo či Tovarišstvo Ježišovo – tj. jezuitov či jesuity nebo jezuity jako – cituji ho doslova – “nejdůležitějšího přispěvatele v oblasti experimentální fyziky v 17. století. /Prameny: J.L. Heilbron, Electricity in the 17th and 18th Centuries: A Study of Early Modern Physics (Berkeley: University of California Press, 1979), 2./.

“Tuto poctu,” píše další velký intelektuál, “lze ještě zesílit o detailní studia dalších věd, jako je optika, kde prakticky všechna důležitá pojednání tohoto období sepsali jezuité.” /Prameny: William Ashworth, “Catholicism and Early Modern Science,” 154./.

Několik velikých jesuitských či jezuitských intelektuálů také odvedlo mimořádně cenný úkol seřazením svých dat do impozantních encyklopedií, které hrály zásadní roli při šíření vědeckého výzkumu po komunitě intelektuálů. “Jestliže vědecká spolupráce byla jedním z výdobytků vědecké revoluce.” Říká historik William Ashworth, “pak na tom mají jezuité velký díl zásluh.” /Prameny: William Ashworth, “Catholicism and Early Modern Science,” 155./.

Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité se také honosí řadou mimořádných matematiků, kteří podstatně přispěli k této disciplíně. Když veliký intelektuál Charles Bossut, jeden z prvních historiků matematiky, sestavil seznam nejvýznamnějších světových matematiků od roku 900 před Kristem až do roku 1800 po Kristu, je mezi 303 osobnostmi matematiky 16 jezuitů či jesuitů nebo jezuitov. Toto číslo – plných pět procent velikých matematiků za časové období 2700 let je jezuitů či jesuitů nebo jezuitov – je ještě tím více obdivuhodnější, když uvážíme, že z těchto 27 století existovali jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité pouze pouhá dvě století! Konec konců 35 kráterů na Měsíci má jména po jesuitských či jezuitských přírodovědcích a matematicích. Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité byli též prvními intelektuály, kteří uvedli západní vědu na tak odlehlá místa, jako jsou Čína a Indie. Zejména v 17. století přinesli jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité do Číny podstatnou část intelektuálního vědeckého poznání a celou řadu intelektuálních mentálních nástrojů pro chápání fyzikálního vesmíru, včetně eukleidovské geometrie, díky níž lze pochopit planetární pohyb. Podle velikého intelektuála a odborníka jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité do Číny…(přibližný překlad do češtiny):

“…přišli v době, kdy tu věda obecně, a matematika a astronomie zvláště byly na velmi nízké úrovni na rozdíl od rodící se moderní vědy v Evropě. S velikým úsilím přeložili západní matematická a astronomická díla do čínštiny a vzbudili zájem čínských intelektuálů o tyto vědy. Prováděli velmi rozsáhlá astronomická pozorování a vykonali tam první moderní kartografickou práci. Naučili se také chápat vědecké výsledky této staré kultury a seznámili s nimi Evropu. Díky jejich korespondenci se evropští intelektuálové poprvé dozvěděli o čínské vědě a kultuře.” /Prameny: Agustín Udías, Searching the Heavens and the Earth: The History of Jesuit Observatories (Dordrecht, The Netherlands: Kluwer Academic Publishers, 2003), 53/.

Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité podstatně přispěli k vědeckému poznání a vědecké infrastruktuře dalších méně vyvinutých národů nejen v Asii, ale i v Africe a Střední a Jižní Americe. Od 19. století jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité na těchto kontinentech otevírají observatoře, které studují astronomii, geomagnetismus, meteorologii, seismologii a fyziku Slunce. Tyto observatoře poskytly těmto místům přesné časové údaje, předpovědi počasí – zvláště důležité v případě hurikánů a tajfunů, odhady rizik zemětřesení a kartografii. /Prameny: Agustín Udías, Searching the Heavens and the Earth: The History of Jesuit Observatories (Dordrecht, The Netherlands: Kluwer Academic Publishers, 2003), 147/.

Ve Střední a Jižní Americe pracovali jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité především v meteorologii a seismologii, a vlastně tu položili základy těchto disciplin. /Prameny: Agustín Udías, Searching the Heavens and the Earth: The History of Jesuit Observatories (Dordrecht, The Netherlands: Kluwer Academic Publishers, 2003), 125/. Vědecký rozvoj těchto zemí od Ekvádoru přes Libanon až k Filipínám je zásluhou jezuitských či jesuitských snah a úsilí.

Během staletí se v přírodních vědách vyznamenalo velmi mnoho jezuitů či jesuitů nebo jezuitov. Například jezuita či jesuita P. Giambattista Riccioli je znám řadou zásadních objevů; méně se však ví již o tom, že byl prvním, kdo ve fyzice určil zrychlení volně padajícího tělesa. Jesuita či jezuita P. Giambattista Riccioli byl také kvalifikovaným astronomem. Kolem roku 1640 se jezuita či jesuita P. Giambattista Riccioli rozhodl vypracovat pro svůj jesuitský či jezuitský řád rozsáhlou encyklopedii astronomie. Díky úsilí a podpoře, kterou mu poskytl další jesuita či jezuita P. Athanasius Kircher, byl projekt P. Giambattisty Riccioliho Tovaryšstvem Ježíšovým či Tovarišstvom Ježišovým – tj. jezuitmi či jesuity nebo jezuity schválen. Kniha P. Giambattisty Riccioliho vyšla v roce 1651 pod názvem Almagestum novum a stala se depozitem a památníkem usilovné a nadšené vědecké práce. Byl to skutečně pozoruhodný intelektuální výkon P. Giambattisty Riccioliho, a žádný seriózní astronom si nemůže dovolit Almagestum novum ignorovat. Například i první anglický královský astronom John Flamsteed podstatně využil Riccioliho práci, když v osmdesátých letech 17. století si připravoval své přednášky o astronomii. Toto P. Giambattisty Riccioliho Almagestum novum není jen souborem informací, ale je také i dokladem ochoty jezuitů či jesuitů nebo jezuitov rozejít se s Aristotelovými astronomickými idejemi. Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité otevřeně mluví o tom, že náš Měsíc je utvořen z téhož materiálu jako naše planeta Země, a vysoce oceňují astronomy, a to dokonce i protestantské astronomy, kteří se odchýlili od standardního geocentrismu.

Velcí intelektuálové uznávají neobvykle soustředěný důraz jezuitů či jesuitů nebo jezuitov na důležitost přesnosti v experimentální vědě a P. Giambattista Riccioli tento důraz zosobňuje. P. Giambattista Riccioli aby mohl sestrojit přesné sekundové kyvadlo, přesvědčil devět svých jesuitských či jezuitských spolubratří, aby spočítali téměř 87.000 oscilací za jediný den. /Prameny: William Ashworth, “Catholicism and Early Modern Science,” 155./. Díky tomuto přesnému kyvadlu P. Giambattista Riccioli dokázal vypočítat gravitační zrychlení. Nedávná vědecká studie tento proces P. Giambattisty Riccioliho jen popisuje (přibližný překlad do češtiny):

“Riccioli a P.Francesco Maria Grimaldi zvolili kyvadlo o délce 3'4'' stop, respektive palců římské míry, uvedli je do chodu, postrčili je, když se zpomalovalo, a za šest hodin napočítali 21 706 kyvů změřených astronomicky. To se blížilo žádoucímu číslu: 24 x 60 x 60) : 4 = 21.600. Ale to P. Giambattistu Riccioliho neuspokojilo. Zkusil to znovu, tentokrát celých 24 hodin, zaznamenávaných devíti z jeho jezuitských spolubratří včetně Grimaldiniho; výsledkem bylo 87.998 kyvů oproti žádoucím 86.400. Riccioli prodloužil kyvadlo na 3'4.2'' a opakoval počítání s týmž týmem: tentokrát dostali 86.999. Pro ostatní to bylo už dost přesné, ale pro Riccioliho ne. Nyní naopak zkrátil kyvadlo na 3'2.67'' a pouze s Grimaldim a jedním dalším bratrem, který byl ochoten s nimi bdít, získali za tři noci 3212 kyvů za dobu mezi následujícími přechody hvězd Spica a Arcturus poledníkem. Mělo to být 3192. Určil, že potřebná délka je 3' 3.27'', což – natolik si věřil – přijal bez pokusu. Byla to dobrá volba, jen trochu přes jeho původní odhad, protože představuje hodnotu tíhového zrychlení 955 cm/2s2 x 85”. Pro bližší vysvětlení je třeba uvést: Tíhové zrychlení je ale všude na zemském povrchu asi o 3% větší, od 978 cm/s2 na rovníku k 983 cm/s2 na pólech. Na 955 cm/s2 by pokleslo až ve výši kolem 100 km nad zemí. Délku svého sekundového kyvadla přitom jezuitský či jesuitští nebo jezuitští badatelé seřídili, stejně jako dobu jeho kyvu, s přesností pod 2 promile. Tážete se – čím si lze vysvětlit takový nepoměr? Vzorec pro výpočet hodnoty “g” z délky “l” platí pro matematické kyvadlo, tj. pro “hmotný bod na bezvážné niti”. Dotyční jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité měli kyvadlo s masivním závažím na pevné tyči. A přejít od ideálního modelu ke hmotnému kyvadlu umožní až rozvinutí integrálního počtu 18. století. Podobně jako jezuita či jesuita P. Giambattista Riccioli, tak i jezuita či jesuita P.Francesco Maria Grimaldi si získal jméno v dějinách vědy. Jesuitský či jezuitský páter Giambattista Riccioli obdivoval schopnost svého jesuitského či jezuitského kolegy P.Francesca Maria Grimaldiho navrhovat a využívat různé pozorovací nástroje a zdůrazňoval, že asistence jesuity či jezuity P.Francesca Maria Grimaldiho byla pro dokončení díla Almagestum novum naprosto zásadní. “A tak Boží prozřetelnost dala mně nehodnému,” vzpomínal později jezuitský či jesuitský páter Giambattista Riccioli, “spolupracovníka, bez něhož bych technické práce nebyl schopen dokončit.”

Jesuitský či jezuitský páter Francesco Maria Grimaldi měřil výšku horstev na Měsíci i výšku mraků. Jezuitský či jesuitský páter Francesco Maria Grimaldi a jezuitský či jesuitský páter Giambattista Riccioli vytvořili pozoruhodný selenogram – detailní diagram popisující rysy Měsíce – který nyní zdobí vstup do Národního kosmického muzea ve Washingtonu D.C. /Prameny: Bruce S. Eastwood, “Grimaldi, Francesco Maria,” in DSB, 542./.

Ale své místo ve vědě si jesuita či jezuita P.Francesco Maria Grimaldi zajistil především svým objevem ohybu světla, i použitím slova “difrakce” pro tento jev. Isaac Newton, který se díky Grimaldiho práci zajímal o optiku, jej nazval “inflekcí”, ale jako norma se ujal Grimaldiho termín. /Prameny: O vztahu Grimaldiho práce k Newtonovi viz. Roger H. Stuewer, “A Critical Analysis of Newton's Work on Diffraction,” Isis 61 (1970) 188 – 205./.

Jesuita či jezuita P.Francesco Maria Grimaldi na řadě experimentů ukázal, že pozorovaný průchod světla nelze vždy sloučit s představou, že se pohybuje přímočaře. V jednom experimentu jezuita či jesuita P.Francesco Maria Grimaldi například nechal paprsky světla procházet malým otvorem asi 1,6 mm do zcela tmavé místnosti. Světlo, které prošlo dírkou, mělo tvar kužele. Do tohoto světelného kužele jesuitský či jezuitský intelektuál P.Francesco Maria Grimaldi vkládal ve vzdálenosti 3 až 6 metrů od otvoru tyčinku tak, aby vrhala stín na stínítko na zdi. Jezuitský či jesuitský intelektuál P.Francesco Maria Grimaldi tímto zjistil, že takto vržený stín byl mnohem širší, než by umožňoval přímočarý pohyb, a tedy že se světlo nepohybuje přesně po přímce. /Prameny: Krátká diskuse s diagramy Grimaldiho pokusů viz A. Wolf, A History of Science, Technology, and Philosophy in the 16th and 17th Centuries (London: George Allen and Unwin, 1938), 254 – 256./. Lze ještě dodat, že jesuitský či jezuitský páter Francesco Maria Grimaldi objevil také i jev známý jako difrakční pásy, tedy barevné pásy, které jsou rovnoběžné s hranou stínu. P.Francesca Maria Grimaldiho objev difrakce vedl pozdější intelektuály, kteří chtěli zkoumat tento fenomén, k myšlence vlnové povahy světla. Když byl otvor větší než vlnová délka světla, světlo jí procházelo přímočaře. Ale když byl otvor menší, výsledkem byla difrakce. Difrakční jev lze také vysvětlit vlnovou povahou světla; interference difraktovaných světelných vln vytváří různé barvy, které v pásech pozorujeme.

Jedním z největších jesuitských či jezuitských intelektuálů a vědců byl P. Ruđer Bosković či po našem spíše Rudjer Bosković, který se v roce 1711 narodil v Dubrovníku a zemřel v roce 1787. Jesuitského či jezuitského intelektuála a vědce P. Ruđera Boskoviće Sir Harold Hartley, člen prestižní Královské společnosti ve 20. století, nazval “jednou z největších intelektuálních postav všech dob”. /Prameny: Sir Harold Hartley, “Foreword,” in Whyte, ed., Roger Joseph Boscovich, 8./.

Veliký jesuitský či jezuitský intelektuál P. Ruđer Bosković či Rudjer Bosković byl skutečný polyhistor, který se zabýval atomovou teorií, optikou, matematikou i astronomií a byl zvolen členem v učených společnostech a předních vědeckých akademií po celé Evropě. Veliký jezuitský či jesuitský intelektuál P. Ruđer Bosković byl také i skvělým básníkem. Jesuita či jezuita P. Ruđer Bosković jako básník skládal latinské verše pod záštitou prestižní římské Accademia degli Arcadi. Není proto překvapivé, že jezuita či jesuita P. Ruđer Bosković bývá nazýván (respektive před rokem 1991 byl tak na západě nazýván) “největším géniem, kterého zrodila Jugoslávie”.

Nadání jezuity ši jesuity P. Ruđera Boskoviće se projevilo už za jeho studií na Collegio Romano, nejprestižnější a nejvyhlášenější jesuitské či jezuitské koleji. Když jezuita či jesuita Ruđer Bosković svá studia na Collegio Romano dokončil, stal se právě na Collegio Romano profesorem matematiky. Jesuita či jezuita Ruđer Bosković již v této časné fázi své dráhy, ještě před vysvěcením v roce 1744, byl plodným autorem: ještě před svým jmenováním profesorem publikoval osm vědeckých disertací a čtrnáct dalších po svém jmenování. Patří k nim například: v roce 1736 práce Sluneční skvrny, v roce 1737 práce Přechod Merkuru přes sluneční terč, v roce 1738 práce Aurora Borealis – tj. Severní polární záře, v roce 1739 práce Použití dalekohledu v astronomických studiích, v roce 1740 práce Pohyby nebeských těles v prostředí, v němž není žádný odpor, v roce 1741 práce Různé účinky gravitace na různých místech země – tato disertace ukazuje na důležitou práci, kterou Ruđer Bosković vykonal v geodézii – a v roce 1742 Aberace stálic./Prameny: Elizabeth Hill, “Roger Boscovich: A Biographical Essay,” v Whyte, ed., Roger Joseph Boscovich, 34 – 35; Adolf Müller, “Ruggiero Giuseppe Boscovich,” Catholic Encyclopedia, 2. Vyd., 1913./.

Netrvalo dlouho, a Ruđer Bosković se stal díky svému intelektuálnímu talentu v Římě známým. Papež Benedikt IV. (papežem byl v letech 1740 – 1758) věnoval Boskovićovi a jeho vědecké práci velikou pozornost. Papež Benedikt XIV. byl jedním z nejvzdělanějších papežů; on sám právem označován za učence, podporoval vzdělání, ale Ruđer Bosković se stal důležitým zejména pro jeho státního tajemníka kardinála Valentiho Gonzagu, který nad jezuitom či jesuitou nebo jezuitou Ruđerem Boskovićem držel patronát. Kardinál Valenti Gonzaga se obklopoval intelektuály nejvyššího renomé; navíc jeho předci pocházeli z téhož dalmatského města Dubrovníku jako P. Ruđer Bosković; proto začal zvát učeného jesuitského či jezuitského kněze na svá nedělní setkání. /Prameny: Hill, “Roger Boscovich: A Biographical Essay,” 34./.

Roku 1742 se papež Benedikt XIV. obrátil na jesuitu či jezuitu Ruđera Boskoviće kvůli jeho technickým znalostem: vznikli totiž obavy, že praskliny v kupoli svatopetrské baziliky jsou známkou jejího možného zřícení. Papež Benedikt IV. přijal Boskovićovo doporučení, aby se kupole svatopetrské baziliky upevnila pěti železnými prstenci. Práce Ruđera Boskoviće, která tento problém teoreticky zkoumala, by si plným právem zasloužila “reputaci menší klasické práce v oboru statiky budov”. /Prameny: Zeljko Marković, “Bosković Rudjer J.,” in DSB, 326./.

Jesuitský či jezuitský páter Ruđer Bosković rozvinul první geometrickou metodu výpočtu dráhy planety, založenou na trojím pozorování její polohy. Boskovićova Teorie přírodní filozofie vyšla poprvé v roce 1758 a získala si obdiv nejen ve své době, ale i později, a to pro svůj ambiciózní pokus pochopit strukturu vesmíru podle jediné ideje. /Prameny: Lancelot Law Whyte, “Boscovich's Atomism,” in Whyte, ed., Roger Joseph Boscovich, 102./.

Podle současného obdivovatele Ruđer Bosković “klasicky vyjadřuje jednu z nejmocnějších vědeckých idejí a je nepřekonaná v originalitě svých základů, jasnosti vyjádření a preciznosti svého pohledu na strukturu – odtud její obrovský vliv. /Prameny: Lancelot Law Whyte, “Boscovich's Atomism,” in Whyte, ed., Roger Joseph Boscovich, 102./.

Její vliv byl skutečně nesmírný : špičkoví evropští intelektuálové, zvláště v Anglii, opakovaně Boskovićovu Teorii přírodní filosofie chválili, a ještě v 19. století se jí věnovala veliká pozornost. Zájem o vědeckou práci jezuity či jesuity nebo jezuitu P. Ruđera Boskoviće pak oživl ve druhé polovině 20. století. /Prameny: Lancelot Law Whyte, “Boscovich's Atomism,” in Whyte, ed., Roger Joseph Boscovich, 103 - 104./.

Velký intelektuál MacDonnell říká, že tento učený jezuitský či jesuitský kněz Ruđer Bosković podal “první koherentní výklad jisté atomové teorie” dobrých sto let předtím, než vznikla moderní atomová teorie.

Moderní historik vědy nazval P. Ruđera Boskoviće “pravým tvůrcem fundamentální atomové fyziky, jak ji chápeme dnes”. /Prameny: Whyte, “Boscovich's Atomism,” 105./.

Originální příspěvky Ruđera Boskoviće “předjímaly cíle a mnohé rysy atomové fyziky 20. století. A to není vše, co se dá o Boskovićovy Teorii přírodní filozofie říci. Tato Teorie přírodní filosofie také kvalitativně předpověděla několik fyzikálních jevů, které byly od té doby pozorovány, jako možnost průniku vysokorychlostních částic hmotnými tělesy i možnost stavu výjimečné hustoty”. /Prameny: Whyte, “Boscovich's Atomism,” 105./.

Není divu, že se vědecké práce jezuity či jesuity nebo jezuitu Ruđera Boskoviće těší takovému obdivu a chvále u některých velikých intelektuálů od té doby až dodnes. Tak například Faraday v roce 1844 napsal, že “nejbezpečnější je předpokládat co nejméně, a proto se mi zdá, že Boskovićovy atomy mají velkou výhodu před běžným pojetím”. Rovněž veliký intelektuál Mendělejev o Ruđeru Boskovićovi řekl, že “spolu s Koperníkem je pýchou západních Slovanů”, a že “je považován za zakladatele moderního atomismu”. Intelektuál Clerk Maxwell k tomu v roce 1877 dodal, že “to nejlepší, co můžeme udělat, je zbavit se rigidního jádra a nahradit je Boskovićovým atomem”. V roce 1899 mluvil lord Kelvin o “Hookově předvedení krystalické formy seskupením kuliček, Navierově a Poissonově teorii elasticity pevných látek, Maxwellově a Clausiově práci v oblasti kinetické teorie plynů… což všechno je prostě rozvinutím Boskovićovy teorie”. I když je sice známo, že lord Kelvin často měnil názory, nakonec v roce 1905 konstatoval: “Můj současný přístup je čistý a prostý Boskovićianismus.” V roce 1958 se v Bělehradě konalo sympozium k dvoustému výročí Boskovićovy publikace Teorie přírodní filozofie. Významné přednášky tam v této souvislosti měl i Niels Bohr a Werner Heisenberg. Pro doplnění je třeba dodat, že originálním rysem Boskovićovy – tehdy ovšem spekulativní – představy o atomech bylo, že jsou sice nerozlehlé – tj. bodové, ale mají jak vzájemnou přitažlivost, tak naopak velikou odpudivost při silném sblížení. První vlastnost je základem soudržnosti těles, druhá jejich nepatrné stlačitelnosti.

Život jezuity či jesuity nebo jezuitu P. Ruđera Boskoviće nám ukazuje velikého jesuitského či jezuitského intelektuála, který vždy zůstal věrný katolické církvi, kterou miloval a jesuitskému či jezuitskému řeholnímu řádu, jehož byl páter Ruđer Bosković členem, a který byl přitom nadšený pro poznání a učení. Pro ilustraci jedna epizoda: V roce 1745 trávil Ruđer Bosković léto ve Frascati, kde si jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité právě stavěli nádhernou letní rezidenci. Přitom stavbaři vykopali zbytky vily z 2. století po Kristu. To Ruđera Boskoviće nadchlo. Ruđjer Bosković se stal zapáleným archeologem, vykopával a kopíroval mozaikové podlahy. Ruđer Bosković byl přesvědčen, že sluneční hodiny, které našel, byly ty, o nichž se zmiňoval římský architekt Vitruvius. Ruđer Bosković našel si čas a napsal dvě studie: “O antické vile objevené na hřebenu Tuscula” – tj. antický název Frascati, a “O antických slunečních hodinách a některých dalších pokladech nalezených pod troskami”. O rok později se o Boskovićových objevech psalo v Giornale de Letterati. /Prameny: Hill, “Roger Boscovich: A Biographical Essay,” 41 – 42./.

Jesuitský či jezuitský páter Athanasius Kircher, který žil v letech 1602 – 1680 se P. Ruđeru Boskovićovi jako intelektuál podobal svým obrovským rozsahem zájmů; byl přirovnáván k Leonardovi da Vinci a poctěn titulem “Mistr sta umění”. Práce jesuitského či jezuitského pátera Athanasiuse Kirchera v oboru chemie pomohly postavit do správného světla alchymii, kterou se vážně zabývali i tak velicí intelektuálové jako například Isaac Newton a Robert Boyle, otec moderní chemie. /Prameny: J. R. Partington, A History of Chemistry, vol. 2 (London: Macmillan, 1961), 328 – 333; MacDonnell, 13./.

Intelektuál Cutler v roce 2003 charakterizoval jezuitského či jesuitského pátera Athanasiuse Kirchera jako “obra mezi učenci 17. století” a “jednoho z posledních myslitelů, kteří si mohli právem činit nárok, že ovládají veškeré poznání ve své oblasti. Ke Kircherovým zájmům patřila také i fascinace starověkým Egyptem, v níž se svou učeností vyznamenal. Jezuitský či jesuitský páter Athanasius Kircher například ukázal, že koptský jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem staroegyptštiny. Jezuita či jesuita Athanasius Kircher bývá nazýván skutečným zakladatelem egyptologie, nepochybně také proto, že celou svou práci provedl ještě předtím, než byla roku 1799 objevena Rosettská stéla a její egyptské hieroglyfy se staly pro vědce srozumitelné. “Právě díky Kircherovi vědci věděli, co mají při interpretaci Rosettské stély hledat.”

Moderní znalec starověkého Egypta tak uzavřel: “Je nezpochybnitelnou zásluhou Kircherovou, že jako první objevil fonetickou hodnotu hieroglyfu. Z humanistického a intelektuálního hlediska se egyptologie může pyšnit Athanasiusem Kircherem jako svým zakladatelem. /Prameny: Erik Iverson, The Myth of Egypt and its Hieroglyphs (Copenhagen, 1961), 97 – 98; citováno v MacDonnell, 12./.

Jesuitské či jezuitské příspěvky k seismologii byly tak zásadní, že se samotná seismologie někdy nazývá jako “jezuitská věda” či “jesuitská věda”. Zájem členů jesuitského či jezuitského řeholního řádu o seismologii se připisuje jak stálé přítomnosti jezuitů či jesuitů nebo jezuitov na univerzitách a ve vědeckých komunitách, tak i přání těchto jesuitských či jezuitských kněží minimalizovat ničivé důsledky zemětřesení a tím sloužit bližním.

V roce 1908 přišel jezuita či jesuita P. Frederick Louis Odenbach s nápadem založit to, co se později stalo Jezuitskou seismologickou službou. Jesuita či jezuita P. Frederick Louis Odenbach všiml si totiž, že rozvinutý systém jesuitských či jezuitských kolejí a univerzit po celém americkém kontinentu nabízí možnost vytvořit síť seismografických stanic. Když P. Frederick Louis Odenbach k tomu získal svolení od představených jesuitských či jezuitských institucí vyššího vzdělání i od amerických jesuitských či jezuitských provinciálů, uvedl P. Frederick Louis Odenbach o rok později svou myšlenku do praxe: získal patnáct seismografů a rozdělil je jesuitským či jezuitským institucím. Každá z těchto seismografických stanic sbírá jimi získané údaje a posílá je do centrální stanice v Clevelandu. Odtud se předávají do Mezinárodního seismologického centra ve Štrasburku. Tak se zrodila jesuitská či jezuitská seismologická služba, charakterizovaná jako “první seismologická síť v kontinentálním měřítku vybavená jednotným zařízením. /Prameny: Agustín Udías, S.J. a William Suauder, “Jesuits in Seismology,” Jesuits in Science Newsletter 13 (1997); Benjamin F. Howell, Jr., An Introduction to Seismological Research: History and Development (Cambridge: Cambridge University Press, 1990), 31 – 32. Viz také Udías, Searching the Heavens and the Earth, 103 – 124./.

Nejznámějším jesuitským či jezuitským seismologem a jedním z nejrespektovanějších praktiků této seismologické vědy všech dob je jesuita či jezuita P. James B. Macelwane, který v roce 1925 reorganizoval Jesuitskou či Jezuitskou seismologickou službu – která už tehdy byla známá jako Jesuitská či Jezuitská seismologická asociace – a umístil její centrální stanici na univerzitu v St. Louis. Jesuitský či jezuitský páter James B. Macelwane byl brilantním výzkumníkem a v roce 1936 vydal první učebnici seismologie v Americe – Úvod do teoretické seismologie. Jesuitský či jezuitský intelektuál P. James B. Macelwane byl předsedou Americké seismologické společnosti a Americké geofyzikální unie. V roce 1962 ustavila geofyzikální unie na počet jezuity či jesuity nebo jezuitu P. Jamese B. Macelwaneho medaili, která se uděluje dodnes mimořádně úspěšným mladým geofyzikům. /Prameny: Udías and Suauder, “Jesuits in Seismology.”/.

Johannes Kepler žil v letech 1571 – 1630, a byl to veliký astronom, jehož zákony planetárního pohybu představují tak veliký vědecký pokrok, vedl během svého působení rozsáhlou korespondenci s jesuitskými či jezuitskými astronomy. Když se Johannes Kepler v jednom okamžiku svého života octl ve finančních i vědeckých potížích a neměl už ani dalekohled, požádal jesuita či jezuita P. Paul Guldin svého přítele P. Nicolase Zucchiho, který konstruoval reflekční zrcadlové dalekohledy, aby jeden Keplerovi dovezl. Johannes Kepler jednak napsal jesuitovi či jezuitovi P. Guldinovi děkovný dopis, jednak připojil zvláštní poděkování ke svému posmrtně publikovanému spisu Sen. V něm čteme (přibližný překlad do češtiny):

“Ctihodnému P. Guldinovi, knězi Tovaryšstva Ježíšova, úctyhodnému a učenému muži, milému patronovi. V této době není téměř nikoho, s kým bych diskutoval o astronomii raději než s vámi… Ještě větším potěšením pro mne byl pozdrav Vaší ctihodnosti, který mi předali zde přítomní členové Vašeho řádu… Myslím, že byste ode mne měl dostat první literární plod mé radosti z tohoto daru, kterým je právě dalekohled…”

Keplerova teorie eliptických planetárních drah měla oproti jiným soudobým teoriím výhodu ve své jednoduchosti. Ptolemaiovský geocentrický a koperníkovský heliocentrický model, které pokládali za jisté, že planetární dráhy jsou kruhové, musely používat komplikovanou řadu ekvantů, epicyklů a deferentů, které ukázaly, jak těžkopádné jsou dosavadní modely ve srovnání s pohyby planet. Tyto komplikace měl i systém Tychona de Brahe, který také předpokládal kruhové dráhy. Ale Johannes Kepler navrhl dráhy eliptické, a tak vysvětlil pozorované jevy s elegantní jednoduchostí svého vlastního systému. Byl Keplerův systém správný? Italský astronom Giovanni Cassini, který studoval u jezuitů či jesuitů nebo jezuitov Riccioliho a Grimaldiho, využil observatoř v nádherné bazilice San Petronio v Boloni, aby podpořil Keplerův model.

Dalším způsobem, kterým katolická církev přispěla k astronomii, i když je dnes téměř neznámý jsou katedrály v Boloni, ve Florencii, v Paříži a v Římě, které byly v 17. a 18. století upraveny tak, aby mohly fungovat jako sluneční observatoře na světové úrovni. Nikde jinde na světě nebyly tak přesné nástroje pro studium Slunce. Každá z těchto katedrál měla otvory, jimiž mohlo vnikat sluneční světlo, a na podlaze časové meridiánní čáry. Pozorováním cesty, kterou koná sluneční světlo po těchto čarách, bylo možné získat přesná měření času a předpovídat rovnodennosti. Tento systém sloužil i pro přesný výpočet správného data Velikonoc, což byla původně hlavní funkce těchto observatoří. /Prameny: J. L. Heilbron, Annual Invitation Lecture to the Scientific Instrument Society, Royal Institution, London, December 6, 1995./.

Jesuitský či jezuitský žák Giovanni Cassini potřeboval dostatečně přesné vybavení k tomu, aby chyby měření promítaného obrazu Slunce nebyly větší než 8 mm – velikost slunečního obrazu za rok kolísala zhruba o jeden palec, tj. asi o 2,5 cm. Tehdejší dalekohledy nebyly dost přesné, aby zajistili takovou přesnost. Cassiniho výzkum umožnila právě observatoř v bazilice San Petronio. Pokud by dráha Země skutečně byla elipsovitá, tvrdil jezuitský či jesuitský žák Giovanni Cassini, pak by se obraz Slunce promítaný na podlahu katedrály zvětšoval s tím, jak by se Země blížila ke Slunci, a zmenšoval by se, když by se planeta Země od planety Slunce vzdalovala. /Prameny: William J. Broad: How the Church Aided “Heretical” Astronomy; New York Times, October 19, 1999./.

Giovanni Cassini nakonec v polovině padesátých let 17. století se svými jesuitskými či jezuitskými kolegy pokus uskutečnil a – jak si předsevzal – potvrdil Keplerovo tvrzení o eliptických drahách. /Poznámka: Heilbron, 112. Heilbron používá v tomto kontextu pro Cassiniho objev spíše technický termín “bisekce excentricity”. Tento výraz prostě poukazuje k eliptickým planetárním drahám, o nichž se někdy říká, že jsou “excentrické”./.

Jesuiti či jesuité nebo jezuiti či jezuité tak tedy potvrdili úhelný kámen Keplerovy verze koperníkovské teorie, a “rozbili aristotelovskou fyziku nebes” pozorováními v kostele San Petronio v srdci papežského státu. A to nebyl malý pokrok! Použití meridiánů v boloňské katedrále San Petronio, slovy velkého francouzského astronoma 18. století Jeroma Lalandea, “otevřelo historickou éru obnovy přírodních věd”. Ranější zdroj z 18. století potvrzuje, že tento objev by měl být po věky slaven k nesmrtelné slávě lidského jesuitského či jezuitského ducha, který dokázal tak přesně kopírovat na Zemi věčný řád pohybů Slunce a hvězd. Kdo by hádal, že katolické katedrály a jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité tak zásadně přispějí k pokroku vědy? Tyto katedrální observatoře a jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité skutečně velmi přispěli k pokroku vědecké práce. Od roku 1655 do roku 1736 uskutečnili astronomové jen v San Petronio nějakých 4500 měření. Jak se během 18. století zlepšovaly nástroje pozorování,, staly se katedrální observatoře postupně zastaralými, ale i nadále se používaly ke zjišťování časových údajů, a dokonce i pro určování odjezdů vlaků.

Zůstává skutečností, jak zdůraznil J. L. Heilbron z Kaliformské univerzity v Berkeley, že “římskokatolická církev poskytla za šest století – od obnovy antické vzdělanosti ve vrcholném středověku až do osvícenství – více finanční, ba i společenské podpory studiu astronomie než kterákoli jiná, a možná než všechny ostatní instituce”. A jak můžeme vidět, katolický a zejména jesuitský či jezuitský příspěvek vědě se ani zdaleka neomezoval jen na astronomii. Především katolické teologické myšlenky poskytly jezuitům či jesuitům nebo jezuitom základnu pro jejich vědecký pokrok. Středověcí jesuitští či jezuitští intelektuálové ustavili některé z prvních principů moderní vědy. A katoličtí kněží, loajální synové katolické církve, a to zejména jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jezuité měli o vědu veliký zájem a dosáhli velikých úspěchů v matematice a geometrii, v optice, biologii, astronomii, geologii, seismologii a v řadě dalších oborů.

Ještě jsem zapomněl na ekonomii! Standardní učebnice dějin ekonomie obvykle začíná až Adam Smith a další ekonomičtí myslitelé 18. století. Bohužel často i mnozí katolíci, zejména ti, kteří si nepotrpí na nějaké exaktní ekonomické teorie, mívají tendenci spojovat moderní ekonomické principy a pohledy víceméně až s dobou a s mysliteli osvícenství. Moderní ekonomika proto představuje další důležitou oblast, v níž je katolický vliv často úmyslně zatemňován, zamlčován a opomíjen, ačkoliv byli to mnozí katoličtí kněží, zejména jezuiti či jesuiti nebo jesuité či jesuité, kteří rozvinuli hodnotné vědecké ekonomické teorie o celá staletí dříve, než se zde objevil ekonom Adam Smith. Tak například jesuita či jezuita a kardinál Juan de Lugo, který žil v letech 1583 – 1660 uvedl vlastní argumenty ve prospěch vlastní ekonomické teorie subjektivní hodnoty takto (přibližný překlad do češtiny):

“Cena nekolísá podle vlastní a podstatné hodnoty zboží – protože myši jsou dokonalejší než obilí, ale mají menší cenu – ale podle odhadu jejich užitečnosti s ohledem na lidské potřeby, a i pak jenom na základě odhadu; šperky jsou přece v domě méně užitečné než obilí, ale přesto je jejich cena mnohem vyšší. A musíme vzít v úvahu nejen odhad opatrných lidí, ale také neopatrných, je-li jich na daném místě hodně. Právě proto jsou naše skleněné poháry v Etiopii právem vyměňovány za zlato, protože si jich tam lidé více váží. A Japonci si cení starých výrobků ze železa a keramiky, jež pro nás neznamenají nic, ale tam se vysoko platí kvůli svému stáří. Obecný odhad, i když je hloupý, zvyšuje přirozenou cenu zboží, protože cena se odvozuje z odhadu. Přirozená cena stoupá s přebytkem kupců a peněz, a klesá s opačnými faktory.”

Také další jesuita či jezuita Luis de Molina prohlásil o této ekonomické problematice podobně výstižný názor (přibližný překlad do češtiny):

“Spravedlivá cena zboží není vázána na užitečnost, kterou mu dává výrobce, jako by, caeteris paribus, povaha a potřeba užití určovala výši ceny. Spravedlivá cena závisí na relativním ocenění, jež každý člověk má pro využití tohoto zboží. To vysvětluje, proč spravedlivá cena perly, která může sloužit jen k ozdobě, je vyšší než spravedlivá cena velkého množství zrna, vína, masa, chleba nebo koní, i když užitečnost těchto věcí – které jsou také co do přirozenosti ušlechtilejší – je nadřazena využití perly. Proto můžeme uzavřít, že spravedlivá cena perly závisí na tom, že někteří lidé jí připisují význam jako ozdobě.”

A na závěr bych ještě velice rád přidal jednu velice cennou modlitbu svatého Ignáce z Loyoly, kterou se i já sám často modlím (přibližný překlad do češtiny):

  1. Vezmi si, Pane, všechnu mou svobodu, paměť i rozum i vůli mou. Nic nemám, co bych nepřijal od tebe, tobě vše vracím s důvěrou - tobě vše vracím s důvěrou.
  2. Nalož s tím, Pane, zcela dle vůle své, kéž jen tvou milost a lásku mám. O to jen prosím, o nic víc nežádám. Amen, můj Pane, staň se staň - amen, můj Pane, staň se staň. Amen.

Byť i já osobně sice nejsem jezuita (a byla by to pro mě veliká část kdybych jezuitou byl, nicméně tato moje veliká touha stát se jezuitou se mi bohužel nikdy nevyplnila, a přinejmenším proto, že jsem již starší čtyřiceti let se mi již bohužel nikdy ani nevyplní), ba dokonce vůbec nejsem příslušníkem žádného řeholního řádu ani žádné kongregace, byť i nepopírám, že pragmatické a racionální jezuitské ideály jsou i mně jako poustevníkovi v 21. století důsledně zachovávající evangelijní rady našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele ohledem chudoby a mravní čistoty – celibátu; a žijícímu coby poustevník v malé moravsko-slovácké vesnici velikým vzorem a inspirací pro můj duchovní život, a s velikým obdivem se tyto všechny jezuitské ideály snažím v rámci mých možností a specifických osobních životních podmínek i následovat; myslím si osobně, že mohu říci, že prvním a principiálním úkolem jezuity dnes stejně jako i v minulosti je všestranná intelektuální obrana a šíření křesťanské víry; přesvědčení že poselství Evangelia musí být neseno v chudobě, mravní čistotě - celibátu a současně i v odvážném snášení utrpení a nesnází všeho druhu; že netřeba nikdy ustupovat před zklamáním a malomyslností, ani před neúspěchy, a ani před těmi nejhoršími těžkostmi a nesnázemi; protože apoštol našeho Pána Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele musí klást veškerou svou důvěru v Boha a pragmaticky snažit se racionálně přitom užívat všech legitimních lidských prostředků, které se ukazují jako vhodné k podpoře apoštolské činnosti; neboť každý křesťanský apoštol musí být mužem modlitby, kontemplativním v činnosti, a usilovat se ve všem milovat a sloužit našemu Pánu Ježíši Kristu.

Dne 17.4.2007 tuto stručnou informaci: Jezuité či Jezuiti a Jesuité či Jesuiti. Tovaryšstvo Ježíšovo či Společnost Ježíšova nebo Tovarišstvo Ježišovo či Spoločnosť Ježišova. Jesuitský nebo jezuitský řeholní řád a svatý Ignác z Loyoly – zakladatel jesuitského nebo jezuitského řeholního řádu či rehoľného rádu napsal:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět!