wz

Zpět na hlavní stránku!


Historie: Josip Broz Tito a Josif Visarionovič Stalin i Adolf Hitler.

Josip Broz Tito se vzepřel Adolfu Hitlerovi a poté i Josifu Visarionoviči Stalinovi. Životopis zakladatele poválečné Jugoslávie Josipa Broza Tita.

Nejprve bych chtěl poprosit různé “génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, kteří již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad “ubohou a dementní úrovní mých prací”. A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane “génie” (nebo ctihodná dámo “génijko”) – nečtěte raději ani tuto další “dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vašemu osobnímu vkusu, přesvědčení a intelektuální úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že různé nafoukané psychopaty s ubohými jedináčky před svými jmény jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce “Pár slov o člověku, který se vzepřel Hitlerovi i Stalinovi”.

Nejprve ale bych chtěl ale explicitně zdůraznit, že touto prací mi šlo pouze o to, pokusit se popsat portrét této sice trochu kontroverzní, avšak přece jen celkem zajímavé osobnosti. V žádném případě mým úmyslem nebylo nějak provokovat stoupence Josifa Visarionoviče Stalina, zejména pak v žádném případě jsem neměl a ani nemám v úmyslu jakkoliv provokovat či dráždit politické a ideologické stoupence a obdivovatele soudruha Josifa Visarionoviče Stalina, kteří žijí v obci Babice kde bydlím. Já osobně si totiž velice vážím politického přesvědčení i těchto lidí, ačkoliv – přiznám se že - osobně politickým idejím soudruha Stalina příliš moc nerozumím. Doufám však, že mé přiznání se k tomu, že Stalinovým myšlenkám osobně nerozumím nebude nikým interpretováno jako projev snad nějakého mého nepřátelství vůči “obyčejným lidem v Babicích”. Ostatně myšlenky ať již jsou nebo nejsou veliké, jsou velikými či nejsou velikými proto, že je za takové pokládá samotný lid. Velikost či nevelikost jakýchkoliv myšlenek a idejí tudíž není absolutně nijak závislá na tom, zda-li jim moje osoba rozumí či nerozumí.

A teď po tomto krátkém úvodu pojďme konečně k samotnému tématu této práce:

Josip Broz Tito se narodil v malé vesnici Kumrovac v západní části Chorvatska dne 7.května 1892 jako sedmé z patnácti dětí. Jeho mateřským jazykem je jak srbochorvatština, tak i slovinština. Jeho otec byl Chorvat a matka Slovinka. Otec se jmenoval František a matka Maria, za svobodna Javeršeková.

Josip Broz Tito jako malé dítě často pobýval u svého dědy z matčiny strany Martina a vedle matky, rovněž i od něho se jako svůj první "mateřský jazyk" naučil perfektně po slovinsky, kvůli čemu měl zpočátku jako žák prvního ročníku základní školy dokonce i jisté potíže, když se pak ve škole učil srbochorvatštinu, protože základní školu navštěvoval v Chorvatsku.

Život v Kumrovci byl těžký, namáhavý, bídný a jednotvárný. Ačkoliv poddanství bylo již dávno zrušeno, život drobných zemědělců na venkově byl přesto velice těžký, daně velice zatěžující, všeobecná zaostalost a bída, pozemky, které obdělávali byli malé, navíc nekompaktní a rozkouskované široko - daleko, samotná země byla půdou nízké bonity. Docházelo k sociálním i národnostním nepokojům proti útisku, zejména pak v letech 1903 a 1904 v těchto krajích v rámci jednak všeobecného národního hnutí proti maďarizaci, jednak sociálních nepokojů chudých venkovanů docházelo k protestům proti všem formám národnostního útlaku a kapitalistického vykořisťování.

Josip Broz Tito jako osmi až třináctiletý chlapec v letech 1900 až 1905 navštěvoval povinnou a bezplatnou základní školní docházku v chorvatském Kumrovci.

Poté co v roce 1905 Josip Broz Tito jako třináctiletý ukončil povinnou a bezplatnou školní docházku v Kumrovci v Chorvatsku, vzhledem k těžké sociální situaci celé rodiny nemohl být rodinou zpočátku ani jen poslán do učení, aby se vyučil nějaké řemeslo, ale nějaký čas musel rodině vypomáhat a tak odešel pracovat ke svému strýci do Slovinska.

Později se Josipu Brozu Titovi podařilo najít práci v jedné malé provozovně - jídelně a současně potravinářském obchůdku ve městě Sisak.

Teprve až v roce 1907 Josip Broz Tito jako patnáctiletý se stal učněm strojní továrny v Sisku. V roce 1910 Josip Broz Tito jako sedmnáctiletý učňovskou školu v Sisku úspěšně ukončil.

Hned poté co v roce 1910 Josip Broz Tito ukončil v Sisku učňovskou školu odcestoval po prvé ve svém životě do chorvatské metropole Záhřebu. Od té doby Josip Broz Tito se začal zúčastňovat i na jejich dělnických demonstracích a shromážděních a v Záhřebu se později stal i členem Sociálnědemokratické strany Chorvatska a Slavonie.

Později Josip Broz Tito uskutečnil cestu ze Záhřebu do Terstu, kam odjel hledat nějakou práci. Žádnou práci v Terstu však ale Josip Broz Tito nenašel a proto se vrátil opět zpátky do Záhřebu, kde se v roce 1911 podílel na velikých demonstracích.

Poté po demonstracích v roce 1911 Josip Broz Tito ze Záhřebu opět odešel. Josip Broz Tito odešel nejprve do Kamniku v Slovinsku a poté později i do Cenkova v Bulharsku. Následně se Josip Broz Tito nějaký čas zdržoval i v Čechách. Z Čech pak Josip Broz Tito později odešel do bavorské metropole Mnichova. Z Mnichova později Josip Broz Tito odešel do Mannheimu, kde pracoval v továrně na výrobu automobilů "Benz". Nakonec Josip Broz Tito pracoval v automobilce "Daimler" jako zkušební řidič. Ke svým dvěma mateřským jazykům slovinštině a srbochorvatštině se naučil i další jazyky - němčinu, češtinu a bulharštinu. Josip Broz Tito zdokonalil se ve svém řemesle, ba i naučil se mimoděk i několik nových řemesel.

V roce 1913 Josip Broz Tito musel nastoupit na prezenční vojenskou službu v Rakousko-Uherské armádě.

V roce 1914 vypukla první světová válka. Hned na počátku války Josip Broz Tito pochopil, že se jedná o dobyvačnou, agresivní válku Rakousko-Uherska a Německa proti maličkému Srbsku a ještě menší Černé Hoře, a nijak se tím ani netajil a často o tom dokonce i rozmlouval s několika vojvodinsko-srbskými vojáky Rakousko-Uherské armády. Pro vysvětlení: Vojvodina je území obývané obyvateli srbské národnosti, které až do konce první světové války bylo součástí Uherského království. A proto i vojvodinští Srbové byli nuceni rukovat do Rakousko-Uherské armády a v rámci ní jít bojovat proti Srbsku.

Samozřejmě - jak to v těchto situacích bývává obvyklé - vždy se dříve nebo později objeví i nějaký zrádce a udavač, a ani nyní tomu nebylo jinak.

Po udání ze strany nějakého vojvodinsko-srbského vojáka byl Josip Broz Tito za tyto "protistátní" řeči s vojvodinsko-srbskými vojáky Rakousko-Uherské armády uvězněn jako buřič v Petrovaradinské pevnosti.

Oficiálně však Josip Broz Tito odsouzen ale nebyl a později byl úřady Rakousko-Uherska zas opět poslán na frontu. Josip Broz Tito musel narukovat na protiruskou frontu do Haliče a Karpat. Na této protiruské frontě ve válce proti Rusku Josip Broz Tito byl do 25.května 1915, kdy byl raněný a zajatý.

V ruské nemocnici Josip Broz Tito strávil třináct měsíců. V tomto čase Josip Broz Tito mnoho četl a současně se i učil ruský jazyk.

Poté byl Josip Broz Tito ruskými úřady jako zajatec z Rakousko-Uherské armády poslán na práci do vesnice Kalasijevo. Zde Josip Broz Tito vedle vykonávané práce, kterou mu přidělili ruské úřady si našel nějaký čas i na četbu v ruštině a rozhovory s místními ruskými venkovany. A podle životopisců až zde se Josip Broz Tito po prvé v jeho životě v některých z těchto jeho politických rozhovorů s kalasijevskými venkovany po prvé skloňuje jméno Leonid Iľjič Lenin.

Koncem roku 1916 byl Josip Broz Tito ruskými úřady přemístěn do města Kungur, kde mu byla přidělena práce na železniční dráze týkající se udržování provozuschopnosti všech železničních tratí.

V červnu 1917 Josip Broz Tito bez souhlasu i vědomí oficiálních ruských úřadů opustil Kungur a na vlastní pěst odešel do Petrohradu, kde se též zúčastnil i na několika demonstracích.

Poté Josip Broz Tito odešel do Finska. Ve Finsku byl ale Josip Broz Tito ruskými úřady zatčen a poslán do věznice v Petropavlovské pevnosti, ze které ho ruské úřady pak opět transportovali zpátky do města Kungur, ze kterého v červnu 1917 bez souhlasu a vědomí oficiálních ruských úřadů svévolně odešel.

Během tohoto druhého transportu do Kunguru se Josipu Brozu Titovi ale podařilo ruské eskortě utéci. Po tomto svém útěku se Josip Broz Tito dostal až do města Omsk, kde ho i zastihla v listopadu 1917 sovětská říjnová revoluce. Po vypuknutí sovětské říjnové revoluce v roce 1917 se i Josip Broz Tito přihlásil do oddílu Rudé internacionální gardy.

Na jaře 1918 Josip Broz Tito dokonce i požádal o přijetí do ruské sociálnědemokratické bolševické strany.

V letě 1918 z Omsku musel být Josip Broz Tito sovětskými úřady evakuován před postupujícím ruským vojskem, které vedl admirál Kolčak. Sovětské úřady Josipa Broza Tita přemístily kamsi do Kirgizska, kde pracoval jako strojní dělník v jakémsi mlýně.

Poté co sovětský režim získal nad městem Omsk opětovně kontrolu se Josip Broz Tito do Omsku opětovně vrátil. Po tomto svém návratu do města Omsk se Josip Broz Tito stal členem jugoslávské sekce Ruské komunistické strany.

Na podzim 1920 se Josip Broz Tito vrátil do Záhřebu, a v Záhřebu rovněž i vstoupil do řad Komunistické strany Jugoslávie. V témž roce 1920 však ale tato politická strana byla úřady Království Srbů, Chorvatů a Slovinců zakázána.

V roce 1921 Josip Broz Tito zůstal bez zaměstnání, podařilo se mu však najít práci ve mlýně ve městě Velike Trojstvo, kde se svojí manželkou zůstali bydlet až do pozdního jara roku 1925. Celkově tři ze čtyř dětí Josipa Broza Tita narozených v tomto manželství mu zemřeli. První dítě Josipu Brozu Titovi zemřelo v Záhřebu. Ve Velikom Trojstvu je pak pohřben Titův syn Hinko, který zemřel osm dní po narození dcerky Zlatice, která pak sama zemřela o sedmnáct měsíců později. Jediný, který z těchto čtyř dětí zůstal Josipu Brozu Titovi na živu byl syn Žarko.

Pozdě na jaře 1925 Josip Broz Tito opustil mlýn a vrátil se opět do Záhřebu. Vzhledem k povinnosti plnit stranické úkoly které obdržel pak Josip Broz Tito odjel do Kraljeva, do Bělehradu i do Smederevské Palanky.

V dubnu 1927 se Josip Broz Tito opět vrátil do Záhřebu. Soud v Ogulinu Josipa Brozu Tita odsoudil na sedm měsíců vězení plus další čtyři měsíce mu byli uloženy podmíněně, a to všechno kvůli komunistické propagandě. Uložený sedmiměsíční trest si Josip Broz Tito taky i odseděl a poté co se vrátil z vězení sjednotil stranu, která byla do té doby rozhádaná do několika různých frakcí.

V červnu 1928 Josip Broz Tito organizoval veliké demonstrace. A jako reakce na tyto demonstrace dne 20.června 1928 začalo veliké pronásledování. Dne 4.srpna 1928 byl zatčen i Josip Broz Tito a odsouzen na pět let vězení.

Počátkem roku 1929 byl Josip Broz Tito umístěn do věznice v Lepoglavu.

Počátkem roku 1931 Josipa Broza Tita ale z Lepoglavu přemístili do věznice ve slovinském Mariboru, která měla pověst jako nejhorší věznice v celé Jugoslávii. V Mariboru uložený trest Josip Broz Tito ukončil, avšak nebyl okamžitě propuštěn na svobodu Po "odpykání" pětiletého trestu vězení byl Josip Broz Tito transportován do Ogulinu, kde bylo třeba si ještě odsedět i dotyčné čtyři měsíce z předcházejícího trestu, ke kterým byl odsouzen podmíněně.

Teprve až koncem března 1934 se Josip Broz Tito dostal s vězení na svobodu, ale i zde mu ještě bylo určeno, že musí bydlet v rodném Kumrovci a že z něj nesmí nikde ani jen odejít.

Avšak již v dubnu 1934 Josip Broz Tito odešel do ilegality, opustil Kumrovec a odešel do Somboru. V ilegalitě se Josip Broz Tito aktivně věnoval stranické práci. Ještě v témže roce 1934 se Josip Broz Tito stal členem Politického byra Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie. Kvůli stranickým úkolům Josip Broz Tito dočasně odešel do Paříže i Moskvy.

Ve druhé polovině třicátých let byl generální tajemník Komunistické strany Jugoslávie M.Gorkić a mnozí jiní čelní jugoslávští soudruzi zatčeni v Sovětském svazu a byli obviněni, že "spolupracují s imperialistickými agenturami". Snad i díky těmto čistkám stoupal Josip Broz Tito rychle nahoru a roku 1936 se stal organizačním tajemníkem a koncem roku 1937 Generálním tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie.

Později ještě Josip Broz Tito dva krát odjel do Moskvy, a to v roce 1938 a pak v roce 1939. Kominterna původně chtěla Komunistickou stranu Jugoslávie úplně rozpustit a pozice strany byla tedy pořád velice nejistá.

V říjnu 1940 se v Dubravi uskutečnila pátá zemská stranická konference. Byla to poslední zemská stranická konference, která se uskutečnila před tím, než dne 6.dubna 1941 nacistické Německo napadlo Jugoslávii. Na závěr této konference doslova Josip Broz Tito řekl: "Drugovi, pred nama su odlučujuči dani. Naprijed sada u konačnu pobjedu! Iduču konferenciju moramo održati u oslobodenoj zemlji i od tudjina i od kapitalista!" - Překlad: Soudruzi, před námi jsou rozhodující dny. Kupředu nyní za konečné vítězství! Následující konferenci musíme uskutečnit již v osvobozené zemi - osvobozené od cizáků i kapitalistů!

Počátek agrese nacistického Německa proti Jugoslávii Josipa Broza Tita zastihla v Záhřebu, odkud z jeho iniciativy pak bylo vydáno i prohlášení Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie k národům Jugoslávie jako i k pracujícímu lidu Jugoslávie, ve kterém se vyjadřuje odhodlání strany stát v prvních řadách v národněosvobozeneckém boji jako i proti rozdmýchávání nacionální nenávisti. Prohlášení obsahovalo též výzvu k dělníkům, zemědělcům, mládeži, občanům a všem vlastencům, aby se sjednotili v boji za národní nezávislost a svobodu Jugoslávie.

Vzhledem k tehdejší taktice zahraniční politiky Sovětského svazu vůči nacistickému Německu - která se "ex post" ukázala být nesprávnou - byla situace pro zájmy protinacistického a protifašistického vystoupení v Jugoslávii objektivně dosti složitá. Dne 6.dubna 1941 byla sice v Moskvě podepsána sovětsko-jugoslávská mezistátní smlouva o přátelství a spolupráci mezi oběma zeměmi a shodou okolností též téhož dne 6.dubna 1941 začala i vojenská agrese nacistického Německa proti Jugoslávii, mnohem důležitější pro mezinárodní vztahy v Evropě v této době však ale byla sovětsko-německá smlouvy z roku 1939.

Pro vysvětlení je třeba říci, že nacistické Německo v hlubokém utajení plánovalo zahájení své vojenské agrese proti Jugoslávii již delší dobu na den 6.dubna 1941, a to aniž by tušilo, že v tentýž den bude podepsána nějaká sovětsko-jugoslávská smlouva. A právě tak i podepsání mezistátní sovětsko-jugoslávské smlouvy předcházelo vyjednávání mezi týmy diplomatů ze Sovětského svazu i Jugoslávie, které probíhalo rovněž v hlubokém utajení, aby pak nakonec vyústilo v dohodu mezi Sovětským svazem a Jugoslávií, že k podpisu této smlouvy dojde dne 6.dubna 1941, aniž by Sovětský svaz či Jugoslávie tušili, že na tentýž den nacistické Německo plánuje již začátek útoku proti Jugoslávii. Obě tyto skutečnosti tedy vzájemně absolutně nijak nesouvisí, nemají vzájemně mezi sebou vůbec žádný kausální a ani jiný vztah a je pouze čirou iracionální náhodou, že k nim došlo v jeden a tentýž den dne 6.dubna 1941.

Faktem však ale zůstává, že až do dne 22.června 1941 kdy byl ze strany nacistického Německa napaden samotný Sovětský svaz, tento Sovětský svaz napadené Jugoslávii nejen že nijak nepomohl, ale útok nacistického Německa proti Jugoslávii nijak ani jen neodsoudil.

Navíc vzhledem k tomu, že až do roku 1943 podle pravidel Komunistické internacionály měli komunistické strany ve všech zemích z hlediska Komunistické internacionály právní statut pouze místní "národní" - respektive "vnitrostátní" - sekce Komunistické internacionály, není ani zcela jasné jak a zda-li vůbec by bez požehnání Sovětského svazu a Komunistické internacionály bylo za trvání této kontroverzní sovětsko-německé smlouvy z roku 1939 vůbec myslitelné pokusit se uskutečnit vůbec nějaké protinacistické a protifašistické vystoupení.

Nacistické Německo zahájilo společně i se svými spojenci Itálií, Maďarskem a Bulharskem agresi proti Jugoslávii – bez vyhlášení války – dne 6.dubna 1941. Agresor útočil proti Jugoslávii ze tří směrů a to z Rakouska, Maďarska a Bulharska. Nejmohutnější útok se vedl z Bulharska z cílem odříznout eventuální ústupové cesty jugoslávské armády do Řecka. Již dne 7.dubna večer pronikl agresor až do Skopje, dne 10.dubna zrádní chorvatští ustašovští fašisté "vyhlásili" takzvaný nezávislý chorvatský stát, dne 17.dubna Jugoslávie kapitulovala a král Petar II, většina členů jugoslávské vlády, mnozí poslanci jugoslávského parlamentu skupštiny a další jugoslávští státní občané byly nuceni opustit Jugoslávii. Jugoslávii však nepomohl nejen Sovětský svaz ale ani její západní spojenci. Když z pověření krále Petara II ve jménu Jugoslávie začal generál Simović vyjednávat po 27.březnu 1941 s Velkou Británií ohledem spojenecké pomoci Velké Británie Jugoslávii v případě, že by byla Jugoslávie napadena, Velká Británie však Jugoslávii stroze sdělila, že “v současné době ji nemůže poskytnout vůbec žádnou pomoc”. Spojené státy americké byli v té době přísně neutrální a od nich se žádná pomoc čekat nedala. A ostatní významnější mocnosti byli buď spojenci Německa anebo země, které Německo již okupovalo či alespoň porazilo ve válce. Pokud jde o Sovětský svaz, ten Jugoslávii nejen že nijak nepomohl, ale poté co nacistické Německo Jugoslávii porazilo, tak s ní Sovětský svaz okamžitě přerušil diplomatické styky. K obnově diplomatických styků mezi Sovětským svazem a Jugoslávií došlo až po napadení Sovětského svazu ze strany nacistického Německa, tj.až po 22.červnu 1941.

Po kapitulaci Jugoslávie dne 17.dubna 1941 byl vytvořený veliký ustašovský chorvatský stát jehož součástí kromě samotného Chorvatska, byla i úplně celá Bosna a Hercegovina a jeho hranice na východě sahaly až k řece Drině plus součástí Chorvatska bylo i část Slovinska. O ostatek Slovinského území se podělilo nacistické Německo a fašistická Itálie. Samotná fašistická Itálie se souhlasem nacistického Německa a ustašovského Chorvatska okupovala nejen část Slovinska ale i část chorvatského přímoří a Dalmácii s čím ustašovské Chorvatsko rovněž plně souhlasilo. Pokud jde o rozdělení Slovinska – fašistická Itálie dala “své” části Slovinska stutut autonomní oblasti s názvem “Ljubjanská provincie italského království”, nacistické Německo a ustašovské Chorvatsko slovinskému území, které anektovali neposkytly vůbec žádný autonomní, samosprávný či jiný podobný statut. Pokud jde o Srbsko – celou Vojvodinu, respektive srbská území na západ od řeky Tisy a na sever od řek Dunaje a Sávy anektovalo Horthyho Maďarsko; téměř celou Makedonii a velkou část jižního a východního Srbska společně i s druhým největším srbským městem Niš anektovalo fašistické Bulharsko. Ostatek Makedonie – jednalo se o její západní část – společně i s Černou Horou a některých srbských území jako bylo Kosovo a Metohije - právě tak jako i sousední stát Albánie - rovněž připadlo fašistiské Itálii .

Navzdory ale tehdejší sovětsko - německé smlouvě z roku 1939 - se kterou ale asi s největší pravděpodobností ani většina členů Komunistické strany Jugoslávie, a ani její generální tajemník Josip Broz Tito vnitřně zřejmě asi nesouhlasili - však generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie Josip Broz Tito v intuitivní předtuše budoucí roztržky a konfliktu mezi nacistickou Třetí říší a Sovětským svazem - ke kterému podle jeho hlubokého přesvědčení by někdy v budoucnosti ať již dříve nebo později mělo přece jen nakonec nějak dojít - ve druhé polovině května 1941 proto Josip Broz Tito odešel do Bělehradu, aby odtud jako hlavního města celé Jugoslávie dále usměrňoval stranickou činnost, zejména pak samotné přípravy budoucího vystoupení své politické strany proti nacistickým a fašistickým okupantům.

To, co Josip Broz Tito díky svému hlubokému smyslu pro geniální odhad budoucího politického vývoje předvídal, nakonec se i skutečně stalo, a to již dne 22.června 1941, kdy vypukla válka mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem.

Politické byro Ústředního výboru Komunistické strany Jugoslávie pod vedením svého generálního tajemníka Josipa Broza Tita dospělo k rozhodnutí, že nyní nastal rozhodující okamih pro začátek odboje proti cizím okupantům a domácím kolaborantům a dne 27.června 1941 byl ustanoven Hlavní štáb Národněosvobozeneckých a partyzánských oddílů Jugoslávie - doslova: "Glavni štab Narodnooslobodilačkih i partizanskih odreda Jugoslavije" ve zkratce dále jen "NOPOJ" - a samotný generální tajemník Komunistické strany Jugoslávie Josip Broz Tito se stal vrchním velitelem NAPOJ.

Pod vedením Josipa Broza Tita bylo též dne 4.července 1941 přijato i usnesení o vyhlášení celonárodního protinacistického a protifašistického povstání a současně v tomto smyslu byla vydána i příslušná výzva, která byla v praxi uveřejněna dne 12.července 1941. Určité problémy a nedorozumění byli pouze s Makedonií, neboť makedonští soudruzi oznámili, že oni samotný nyní – vzhledem ke státoprávním změnám ke kterým v nedávné době došlo – prý podléhají výlučně pouze pokynům ze strany představitelů a orgánů Komunistické strany Bulharska a nikoliv tedy Komunistické strany Jugoslávie.

Samotné povstání bylo zahájeno v Srbsku již dne 7.července 1941 a v Černé Hoře dne 13.července 1941. Na podzim 1941 se jihozápadní Srbsko, téměř celá Černá Hora a rozlehlá území v Bosně a Hercegovině se zcela vymkli kontrole okupantů.

V Bělehradě zůstal Josip Broz Tito do 16 října 1941. Dne 16 října 1941 Josip Broz Tito odešel na osvobozené území v západním Srbsku - tj.území kontrolovaném partyzány z NAPOJ - a společně s ním, se na toto osvobozené území v západním Srbsku přestěhoval i Generální štáb NAPOJ a Ústřední výbor Komunistické strany Jugoslávie.

V říjnu 1941 se v Ravnoj Gori Josip Broz Tito jako vrchní velitel NAPOJ dokonce setkal i s Vrchním velitelem Jugoslávských vojsk v Jugoslávii, které vedl plukovník Dražo Mihailović - zvané též "četnici", jejichž název je odvozen od slova "četa"´=oddíl, neznamená to tedy, že by snad měli něco společného s policií jak by se možná u nás leckdo mohl mylně na základě toho názvu domnívat - kvůli dohodě o společném postupu proti okupantům. Setkání mezi Josipem Brozem Titom a Dražem Mihailovićem se však ale skončilo bez dosažení jakékoliv dohody. Z neúspěchu těchto jednání se pak obě strany obviňovali navzájem.

Osobně se domnívám, že rozdílné politické zájmy spojené s ideologickými rozpory a z toho plynoucí i značná vzájemná nedůvěra byli příliš veliké na to, aby mezi oběma seskupeními reálně mohlo dojít k dohodě o společném postupu v boji proti nacizmu a fašizmu. Samotný vrchní velitel Jugoslávských vojsk v Jugoslávii plukovník Dražo Mihajlović byl ideově spjat s jugoslávskou vládou v exilu v Londýně. V jeho vrchním štábu od podzimu 1941 působila i britská vojenská mise a samotný král Petar II v prosinci 1941 dokonce Dražu Mihajloviće i povýšil na generála jugoslávské armády a v rámci jugoslávské exilové vlády v Londýně formálně byl Dražo Mihajlović v lednu 1942 jmenován do funkce ministra vojenství, námořnictva a letectva jugoslávské vlády - ač jinak v Londýně nikdy nebyl a po celé období druhé světové války se pohyboval pouze po územích někdejší předválečné Jugoslávie. Dražo Mihailović tudíž měl zájem, aby po porážce nacismu a fašizmu se zpátky do Jugoslávie z londýnského exilu vrátil král Petar II a jeho "londýnská" exilová jugoslávská vláda, respektive chtěl porážku nacismu a fašizmu proto, aby došlo k znovuobnovení předválečného režimu v Jugoslávii. Naopak Josip Broz Tito, představitelé NAPOJ a Komunistické strany Jugoslávie chtěli nejen samotnou porážku nacismu a fašizmu, ale i celkovou politickou změnu oproti předválečnému režimu v Jugoslávii, a jako takoví byli proto ze strany svých partnerů - či spíše bych měl možná říci přímo "protivníků" - podezíráni, že po válce mají v úmyslu za pomoci Moskvy dosáhnout v Jugoslávii nastolení režimu sovětského typu.

Dne 26. a 27.listopadu 1941 se v obci Stolice uskutečnila porada národních a krajských představitelů národněosvobozeneckého hnutí NAPOJ a přijaty směrnice pro rozvoj povstání a národněosvobozeneckého boje pod jednotným vedením Vrchního štábu NAPOJ a hlavních štábů jednotlivých zemí a krajů Jugoslávie.

V říjnu a listopadu 1941 odešel vrchní velitel NAPOJ Josip Broz Tito do města Užice, odkud usměrňuje rozvoj odboje v průběhu první takzvané nepřátelské ofenzívy čtyř německých divizí proti jugoslávským partyzánům.

Vy východní Bosně dne 22.prosince 1941 Josip Broz Tito vytvořil První proletářskou brigádu jako elitní ozbrojený sbor NAPOJ, který byl přímo podřízen velení vrchního štábu.

Ve dnech 15.ledna až 5.února 1942 podnikli čtyři německé divize takzvanou druhou nepřátelskou ofenzívu proti jugoslávským partyzánům. Hlavní seskupení vojsk jugoslávských partyzánů podniklo manévr k Foči a takzvaný igmanský pochod za silného větrů, sněhu a mrazu mínus 32 stupňů Celsia. A v únoru a březnu podniklo nacistické Německo proti jugoslávským partyzánům v pořadí již třetí ofensivu. Tentokrát se jednalo o ofensivu v oblasti Kozara.

A dne 1.března 1942 byla zformována druhá proletářská brigáda bosenská a opětovně se jednalo o elitní vojenskou jednotku přímo podřízené vrchnímu velení NAPOJ.

V období od května do srpna 1942 jugoslávští partyzáni pod vedením vrchního velitele NAPOJ Josipa Broza Tita osvobodili Bosansku Krupu, Bosanski Petrovac, Drvar, Glamoč, Kluć, Prijedor, Ljubinje atd.

Na základě úspěchů dosažených v národněosvobozeneckém odboji v druhé polovině roku 1942 vydal vrchní velitel NAPOJ Josip Broz Tito nařízení o zakládaní prvních divizí a korpusů, co se stalo základem vytváření Národněosvobozenecké armády Jugoslávie NOVJ.

Začátkem listopadu 1942 jugoslávští partyzáni pod vedením vrchního velitele NOVJ Josipa Broza Tita osvobodili Bihać, které se před útokem jugoslávských partyzánů pokoušelo hájit pět praporů ustašovců. Osvobozením Bihaće dosáhlo kompaktní osvobozené území rozlohu o velikosti 48 000 Km čtverečních což v podstatě zhruba odpovídá území současného Slovenska - vysvětlení: současná Slovenská republika má rozlohu 48 845 Km čtverečních!

Z iniciativy vrchního velitele NOVJ Josipa Broza Tita se ve dnech 26. a 27.listopadu 1942 v bosenském městě Bihać setkali představitelé Národněosvobozeneckého odboje - doslova: "Narodnooslobodilačka borba" ve zkratce dále jen "NOB" - ze všech krajů Jugoslávie a vytvářejí coby politický orgán Antifašistickou radu národního osvobození Jugoslávie - doslova: Antifašisticko vijeće narodnog oslobodenja Jugoslavije ve zkratce dále jen "AVNOJ". Konkrétně na shromáždění v Bihaći se sešlo 54 delegátů ze všech částí Jugoslávie. Chyběli pouze delegáti ze Slovinska a Makedonie.

Dne 20.ledna 1943 byla zahájena v pořadí již čtvrtá nepřátelská ofensiva nacistického Německa proti jugoslávským partyzánům na které se podílelo dvanáct německých divizí. Brzy však pod vedením vrchního velitele NOVJ Josipa Broza Tita došlo k protiútoku 5.divizí NOVJ. Boje v povodí řeky Neretvy a v Hercegovině trvaly celý měsíc, v jejich průběhu Němci na jihu Jugoslávie ztratili další území v důsledku čeho postavení nacistických okupantů bylo po skončení této ofensivy na jaře 1943 ještě horší než před ofensivou.

V květnu 1943 nacistické Německo zahájilo v pořadí již pátou nepřátelskou ofensivu proti jugoslávským partyzánům. Této ofensivy se zúčastnilo 120 tisíc německých a italských vojáků, kteří ode dne 15.května do 19.června 1943 útočili proti seskupení dvaceti tisíc příslušníků NOVJ, které obklíčili v prostoru severozápadní části Černé Hory a jihovýchodní Hercegoviny. Jednalo se o pověstnou bitku na Sutjesce - vyvětlení: Sutjeska je hercegovská řeka, která je přítokem čeky Driny - v roce 1943. V těchto velice těžkých bojích jugoslávští partyzáni ztratili z tohoto svého korpusu zde asi jednu třetinu svého stavu. Také samotný vrchní velitel NOVJ Josip Broz Tito byl v červnu 1943 v bitce na Sutjesce sám zraněn v boji. Nakonec se jugoslávským partyzánům však přece jen podařilo přebýt se z tohoto obklíčení směrem na východní Bosnu.

Dne 8.září 1943 kapitulovala fašistická Itálie, což vedlo ve svých důsledcích k tomu, že osvobozené území vzrostlo na 160 000 Km čtverečních, což je území mnohem větší než celé Československo - pro vysvětlení: současná Česká republika má rozlohu 78 866 Km čtverečních a současná Slovenská republika má rozlohu 48 845 Km čtverečních. Jinými slovy celé Československo má rozlohu 127 711 Km čtverečních, fakticky se jedná o rozlohu dvou Českých republik!

O rok později ve dnech 29. a 30.listopadu 1943 se ve městě Jajce setkali členové AVNOJ na svém druhém zasedání a kromě jiného přijali též rozhodnutí o budoucím právním základu Jugoslávie jako federativního státu rovnoprávných národů a národností Jugoslávie. Samotná AVNOJ byla též prohlášena za nejvyšší zákonodárný a výkonný orgán Jugoslávie. Současně byl vytvořen “Národní výbor osvobození Jugoslávie” - doslova: “Nacionalni komitet oslobodjenja Jugoslavije” ve zkratce jen “NKOJ”) mající funkci prozatímní vlády.

AVNOJ též na tomto zasedání udělilo vrchnímu veliteli NOVJ Josipu Brozu Titovi vojenskou hodnost maršála Jugoslávie.

Tento maršál Jugoslávie Josip Broz Tito vedl dále národněosvobozeneckou válku z Drvaru, odkud po neúspěšném německém výsadku dne 25.května 1944 odešel Josip Broz Tito na Vis, kde se věnoval rozvíjení všestranných diplomatických aktivit za mezinárodní uznání postupně se kreujícího nového jugoslávského státu i "svého" režimu v Jugoslávii.

V této souvislosti se také v srpnu 1944 Josip Broz Tito setkal ve městě Napulj s předsedou britské vlády, kterým byl samotný Winston Churchill. Současně kým se vede diplomatický boj za mezinárodní uznání nového jugoslávského státu i režimu, vede Josip Broz Tito jako vrchní velitel operace za osvobození země, které koordinuje s operacemi spojeneckých vojsk. Samotná Velká Británie přitom režim Josipa Broza Tita podporovala již od 27.května 1943 kde do Titova vrchního štábu poslala svoji vojenskou misi a od léta 1943 Josipu Brozu Titovi také posílala materiální pomoc. V únoru 1944 Velká Británie navíc odvolala svoji vojenskou misi od vrchního velitelství Jugoslávského vojska v Jugoslávii vedené generálem Dražem Mihajlovićem, která je podřízená jugoslávské vládě v Londýně. Současně britský ministerský předseda Winston Churchill začal od února 1944 vyvíjet brutální nátlak na krále Petara II, aby rozpustil jugoslávskou vládu, které předsedal Purić v Londýně a veřejně se zřekl generála Draža Mihajloviće a ním vedeného jugoslávského vojska v Jugoslávii. Tomuto obrovskému nátlaku král Petar II nakonec podlehl a v květnu 1944 skutečně i byla odvolána Purićova jugoslávská vláda v Londýně a současně jmenoval novou vládu na čele které byl Dr.Ivan Šubašić, který byl relativně přijatelný pro rokování s vrchním velitelem NOVJ Josipem Brozem Titem.

Dne 23.října 1944 se vrchní velitel NOVJ Josip Broz Tito vrátil do právě osvobozeného Bělehradu, který byl osvobozen dne 20.října 1944.

Dne 21.listopadu 1944 přijalo předsednictvo AVNOJ usnesení týkající se konfiskace a sekvestrace majetku Němců, kolaborantů a zrádců.

Do konce roku 1944 bylo zcela osvobozeno Srbsko, Makedonie, Černá Hora, Dalmácie a podstatná část Bosny a Hercegoviny, přičemž menší či větší osvobozená území byla již i v samotném Chorvatsku a Slovinsku.

Dne 1.ledna 1945 došlo k přejmenování NOVJ na název “Jugoslávská armáda” a vrchní velitel NOVJ Josip Broz Tito se stal vrchním velitelem Jugoslávské armády.

Dne 7.března 1945 pak vrchní velitel Jugoslávské armády Josip Broz Tito utvořil vládu Demokratické Federativní Jugoslávie a stal se pak současně i jejím předsedou a ministrem národní obrany. Tato vláda měla 28 členů. Nekomunisty v této vládě byli Dr.Ivan Šubašić, který se stal v této vládě ministrem zahraničních věcí, jedním ze dvou náměstků předsedy vlády se stal M.Grol, ministrem spravedlnosti F.Froll, ministrem informací S.Kosanović, ministrem za Srbsko J.Prodanović, ministrem za Slovinsko E.Kocbek a minister “bez křesla” J.Šutej. Také i do AVNOJ bylo kooptováno 118 nových nekomunistických členů z řad poslanců zvolených do jugoslávské skupštiny v prosinci 1938 plus dalších sedmnáct nekomunistických členů pod vedením M.Grola, která byla západem označovaná jako demokratická opozice - samotný M.Grol byl členem Demokratické strany. Skupina těchto sedmnácti členů pod vedením M.Grola odmítala budování politického a společenského systému na základě usnesení AVNOJ z Jajce, ale prosazovala budování politického a společenského systému v Jugoslávii na principu pluralismu, dělby moci a spolupráce všech politických skupin, které dne 7.března 1945 vytvořili tuto prozatímní Jugoslávskou vládu.

Počátkem května 1945 osvobodila Jugoslávie taky i svá území v západním pohraničí hraničící s Rakouskem a Itálií.

Svůj národněosvobozenecký boj Josip Broz Tito vítězně pak završil dne 15.května 1945, kdy toho dne 15.května 1945 po těžkých bojích kapitulovala beznadějně obklíčená miliónová armáda ustašovského chorvatského státu v Slovinsku, která se chtěla probít ze svého obklíčení do Rakouska.

Dne 7.srpna 1945 se v Bělehradě uskutečnilo třetí zasedání AVNOJ, které se přejmenovalo na “Prozatímní národní shromáždění”.

Již dne 23.srpna 1945 byla schválena – v porovnání s ostatními středoevropskými zeměmi v této době – velice radikální pozemková reforma, která začala být prováděna hned již na podzim téhož roku 1945. Tato pozemková reforma postihla jak velkostatky, kde velkostatkářská půda nad 25 hektarů byla konfiskována, tak i církevní půdu, která byla konfiskována již u výměry nad 10 hektarů. Celkově takto bylo v rámci této pozemkové reformy vyvlastněno 1 566 000 hektarů půdy.

Dne 29.listopadu 1945 Ústavodárné národní shromáždění přijalo “Deklaraci”, kterou byla Jugoslávie prohlášena Federativní Lidovou Republikou skládající se jako federativní stát ze šesti republik plus samotné Srbsko ještě ze dvou autonomních republik - na severu Vojvodina a na jihu Kosovo a Metohija. Vyhlášením Federativní Lidové Republiky Jugoslávie současně i byla zrušena konstituční monarchie v Jugoslávii.

Dne 31.ledna 1946 schválil parlament ústavu: zakotvila v praxi existující strukturu státní moci, vyzvedla systém skupštin a národních výborů jako základ této moci, rovnoprávnost národů Jugoslávie, federativní princip Jugoslávie, ústavám jednotlivých republik a autonomních republik bylo ponecháno, aby konkrétněji upravili základní otázky jejich vnitřního života, vedoucí úlohu státu v ekonomice, byla vyzvednuta úloha družstevního hospodaření.

V letech 1945 a 1946 existovala v Jugoslávii ještě relativně dosti silná pravicová opozice vůči novému režimu. V roce 1948 pak již v Jugoslávii prakticky téměř žádná pravicová opozice neexistovala, přesněji řečeno – neexistovala žádná taková pravicová opozice v Jugoslávii, která by reálně pro její nový režim objektivně mohla být ještě nějak výrazněji nebezpečná. Mnohem nebezpečnější totiž se stala levicová opozice, tj.opozice ze strany prostalinsky orientovaných jugoslávských komunistů, neboť nyní pouze tato levicová stalinistická opozice se stávala reálnou hrozbou pro nový režim v Jugoslávii v roce 1948.

Dne 27.března 1948 sovětské nejvyšší stranické a státní vedení totiž poslalo nejvyššímu stranickému a státnímu vedení Jugoslávie list, ve kterém ho obviňuje se zaostávání socialistické revoluce v Jugoslávii. Objektivně byla tato kritika zcela absurdně nesmyslná a nepochopitelná. Jugoslávie byla totiž v té době absolutně nejvěrnějším spojencem Josifa Visarionoviče Stalina Stalina a navíc ještě k tomu mimo samotného Sovětského Svazu v žádné jiné evropské zemi nepokračovala socializace ekonomiky tak rychle, nikde nebyla socializace tak radikální a ani se tato socializace ekonomiky nikde nedostala tak daleko, jako tomu bylo právě v samotné Jugoslávii.

Počátkem května 1948 pak sovětské vedení poslalo jugoslávskému vedení druhý, ještě ostřejší list, ve kterém ho ještě absurdnějším způsobem obviňuje že prý na venkově řádí kulacké živly atd. Přitom ve skutečnosti byla provedená pozemková reforma a celková socializační zemědělská politika nového Titova režimu v Jugoslávii, která byla tak velice radikální, že se to okamžitě projevilo v radikálním poklesu produkce potravin; a Jugoslávie, která byla před válkou “obilnicí Evropy” teď najednou sama začala pociťovat nedostatek potravin ve své vlastní zemi. Mimo samotného Sovětského svazu v té době nikde ještě nebyla provedena tak radikální plošná kolektivizace a združstevňování jako právě v Jugoslávii. Přesto však zcela nepochopitelně a nelogicky sovětské vedení ze zaostávání a pravicového jakéhosi kulackého nebezpečí obviňuje Jugoslávii, ačkoliv ve skutečnosti v té době byla Jugoslávie úplně v čele “pokroku” všech evropských zemí, které se po druhé světové válce vydali na “cestu budování socializmu”, ba dokonce v roce 1948 byla reálná síla domnělé “pravicová opozice” v Jugoslávii při srovnání se všemi ostatními novými socialistickými zeměmi zcela evidentně opozicí úplně nejmarginálnější. Přesto však ale navzdory těmto faktům zcela nesmyslně sovětské vedení kritizuje z “nedostatků” Jugoslávii, ačkoliv – ze svého sovětského ideologického zorného úhlu pohledu – paradoxně právě v případě Jugoslávie má k tomu objektivně nejméně důvodů.

Tento druhý sovětský dopis byl psán rigorózním tónem, pozoruhodná je zejména pasáž o ješitnosti jugoslávského vedení Josipa Broza Tita, že příliš vyzdvihuje své vlastní úspěchy a urážlivě zdůrazňuje, že bez zásahu Sovětského svazu by revoluce proti nacistickému Německu v Jugoslávii nikdy nezvítězila – co je sice formálně pravda, nicméně totéž se ale v podstatě týkalo absolutně všech partyzánských odbojových hnutí ve všech zemích, které byli nacistickým Německem okupovány a proto tato výtka speciálně pro Jugoslávii nebyla ze strany sovětského vedení férová.

Současně se sovětské vedení rozhodlo s tímto dopisem seznámit představitele všech ostatních vládnoucích komunistických stran, kromě Albánie, která v té době byla momentálně na přechodnou dobu chvíli silně projugoslávská. Ze všech sovětských spojenců nejrozhodnější prosovětský postoj proti Jugoslávii zaujal nejvyšší maďarský představitel Matyás Rákosi, u kterého to bylo pochopitelné nejen kvůli tradiční nenávisti Maďarů vůči Jugoslávcům, ale i osobními pocity méněcennosti Rákosiho vůči jugoslávskému vedení, neboť jugoslávské stranické a státní vedení se z velké části dostalo k moci díky vlastnímu protinacistickému a protifašistickému partyzánskému odboji na rozdíl od pasivních maďarských komunistů, které k moci dosadili sovětské tanky. Pokud jde o další nejvyšší stranické představitele sovětských spojenců tak třeba říci, že v Bulharsko Dimitrov nepřímo a v Polsku Gomulka dokonce i přímo zapochybovali o správnosti sovětského protijugoslávského postoje. Pokud jde o Československo, již v květnu 1948 bylo československé vedení informováno o celé záležitosti. Moše Pijade vyjádřil rozpaky nad tím, proč jej odmítl Rudolf Slánský vůbec přijmout. Zajímavá je též informace Josefa Korbela - on pak emigroval, který byl velmi lojální k oběma komunistickým prezidentům – v Praze i v Bělehradě. Nový velvyslanec básník Jiří Toufar poslal dne 20.června 1948 zprávu do Prahy, že “nikdo s ním nechce mluvit, a pokud mluví, tak velice studeně a 29.června 1948 vyslanec informoval o rezoluci Informbyra a současné odpovědi jugoslávské vlády.

Na první sovětský list reagovalo jugoslávské vedení Josipa Broza Tita ještě velice smířlivě, dokonce Moskvě i nabízelo že provede nějaké personální změny, respektive obětuje nějaké obětní beránky, tj.lidi kteří by byli ze svých funkcí odvoláni a na které by se pak svalila všechna vina za skutečnou či domnělou špatnou činnost jugoslávských stranických a státních orgánů. Následně pak ještě jugoslávská diplomacie vyvinula veliké úsilí, aby tato nedorozumění sovětským orgánům vysvětlila, protože se domnívali, že zřejmě někdo nesprávně informoval o dění v Jugoslávii soudruha Josifa Visarionoviče Stalina, který pak tedy se takto vyjadřuje na základě svých nepřesných a nepravdivých informací o politické situaci v Jugoslávii a o postojích jugoslávského stranického a státního vedení Josipa Broza Tita.

Dne 9.května 1948 odpovědělo jugoslávské vedení Josipa Brota Tita na druhý sovětský list. Tentokrát již ale Jugoslávci odpověděli méně smířlivým způsobem. Globálně odmítly veškerá sovětská obvinění, zejména pak taky vyjádřili pevné rozhodnutí Bělehradu nezúčastnit se na nadcházejícím jednání Informbyra. V Jugoslávii na základě jednání Komunistické strany Jugoslávie bylo dospěno dále k rozhodnutí svolat sjezd strany, což byl racionální krok a zejména díky tomuto rozhodnému kroku se jugoslávskému vedení Josipa Broza Tita podařilo posílit své mocenské postavení ve straně i státě. Nejvyšším stranickým orgánem je sjezd strany a mimo období sjezdu Ústřední výbor, který měl v té době v Jugoslávii dosti nejisté složení. Ústřední výbor byl svoláván “ad hoc” ve velice nepravidelných intervalech, část jeho členů zahynula za druhé světové války a ostatek byl porůznu do Ústředního výboru všelijak kooptován. Na rozdíl od stranických a státních představitelů ostatních spojeneckých států Sovětského svazu ve střední a jihovýchodní Evropě mělo nejvyšší stranické a státní vedení Jugoslávie ještě stále podporu rozhodující části jugoslávských obyvatel, kterou získalo za své zásluhy v boji proti nacizmu a fašizmu v čase druhé světové války, a kterou ještě ani v poválečném období nestihlo ztratit.

Po druhé odpovědi jugoslávského vedení Josipa Broze Tita se Josif Visarionovič Stalin na čas snažil lavírovat. Do Bělehradu byl vyslán šéfredaktor Piotr Ludin, který měl za úkol přemluvit nejvyšší jugoslávské stranické a státní představitele, aby se přece jen zúčastnili nadcházejícího jednání Informbyra. Piotr Ludin navrhoval, že by se jednání mohlo uskutečnit – nejprve – na Ukrajině a pak později v Bukurešti a že by se na ní mohl zúčastnit i samotný soudruh Josif Visarionovič Stalin, kterému by pak nejvyšší jugoslávští představitelé všechno mohli osobně vysvětlit a tak prý by mohli být urovnány vzájemné spory mezi Sovětským svazem a Jugoslávií. Nejvyšší jugoslávský představitel Josip Broz Tito však všechny tyto návrhy odmítl, protože si byl velice dobře vědom, že pokud by se zasedání Informbyra uskutečnilo v kterékoliv socialistické zemi – kromě samotné Jugoslávie – byla by účast na ní pro něj osobně zřejmě osudná. Věděl totiž velice dobře o tom, jak Josif Visarionovič Stalin v minulosti nechával likvidovat své skutečné nebo domnělé nepřátele.

Jinak ale přes stoupající napětí mezi Bělehradem a Moskvou se ve všech oblastech, tj.jak v oblasti vnitropolitické, tak i v oblasti své zahraniční politiky Jugoslávie ještě stále chovala k Sovětskému svazu maximálně lojálně a v jistém smyslu se doposud snažila všemožně “exculpovat” ze smyšlených obvinění z údajného pravicového revizionizmu v Jugoslávii. Ostatně vždyť již v březnu 1948 provedla Jugoslávie totální plošnou kolektivizaci v Jugoslávii, což bylo nejdříve ze všech ostatních socialistických států v Evropě vyjma samotného Sovětského svazu a tato kolektivizace měla okamžitě negativní důsledky, které se projevili snížením produkce potravin jak jsem již ostatně zmínil. V dubnu 1948 pak byl v Jugoslávii znárodněn i veškerý průmysl a to včetně i těch nejmenších řemeslných dílen - veliké podniky byli znárodněny již v roce 1946!! Pokud jde o politiku a politické strany - v ostatních socialistických státech, často byla vytvořena nějaká ta “národní fronta” a podobně, kde kromě vládnoucí komunistické strany často byla tolerována existence i několika loutkových nekomunistických politických stran, zatímco v Jugoslávii ve velmi rigorózním levicovém smyslu byli všechny nekomunistické politické strany nekompromisně zlikvidovány a kromě samotné Komunistické strany Jugoslávie žádná jiná politická strana dále neexistovala! Tak bylo v Jugoslávii zlikvidováno i prokomunistické křídlo chorvatské sedlácké strany, zemědělské strany v Srbsku a slovinských "křesťansky" orientovaných stran, jinými slovy signifikantně pro sovětský model socialismu Jugoslávie tento sovětský model důsledně kopírovala do své vnitropolitické reality v Jugoslávii. Ani to však ale Jugoslávii ve Stalinových očích nijak nepomohlo…

Ve dnech 21.- 28.června 1948 se pak uskutečnil pátý sjezd Komunistické strany Jugoslávie za účasti 2500 relativně svobodně zvolených delegátů, kteří pod ochranou silných oddílů jugoslávské milicie (policie) a armády se samopaly na ramenou zasedli v jednom z bývalých královských paláců. Všechny projevy delegátů sjezdu, které odzněly vyjadřovali bezmeznou podporu nejvyšším jugoslávským stranickým a státním představitelům, a pokud jde o závěrečnou rezoluci, tak kromě asi jedné desítky delegátů pátého sjezdu Komunistické strany Jugoslávie všichni delegáti hlasovalo pro závěrečnou rezoluci vyjadřující podporu vedení Komunistické strany Jugoslávie a soudruhovi Josipu Brozu Titovi. Přesto však i na tomto pátém sjezdu se jugoslávské vedení seč mohlo snažilo o zmírnění svého konfliktu se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi. Více než sedmdesát procent jugoslávského zahraničního obchodu bylo orientováno na státy východního bloku a proto bylo jen logické, že nejvyšší jugoslávští představitelé už z tohoto hlediska neměli zájem na další eskalaci tohoto konfliktu.

Jugoslávské vedení Josipa broza Tita nechalo dne 29.června 1948 publikovat ve svých stranických listech “Borba” a “Politika” oba dva sovětské dopisy, které Sovětský svaz adresoval jugoslávskému vedení Josipa Broze Tita jako i odpověď jugoslávského vedení, což byl skvělý politický tah, protože sovětské vedení tak bylo připraveno o další možnosti tvrdit, že jugoslávské vedení prý obsah těchto dvou sovětských listů před jugoslávským lidem tají. Jinak ale oboustranně - jak ze strany Sovětského svazu, tak i Jugoslávie - ještě používaná argumentace byla vedena v rigorózním marxisticko-leninském ideologickém duchu a nějaké právo Jugoslávie na nezávislost v ní ještě nebyla zmiňována.

Začátkem července 1948 se v Bukurešti uskutečnilo jednání Informbyra. Za Bulharsko se jednání zúčastnil Kostov a Červenko - Dimitrov byl nemocen a jednání se nezúčastnil, maďarská delegace byla ve svém nejsilnějším složení - vedl ji samotný Matyás Rákosi, za Československo se jednání zúčastnil Rudolf Slánský a Viliam Široký, naopak za Polsko se dostavila pouze druhá garnitura - Zawadski, za samotný Sovětský svaz se zúčastnil Ždanov, Malenkov a Suslov. Bukurešťská rezoluce informbyra komunistických a dělnických stran přijala rezoluci, která zopakovala všechna původní sovětská obvinění obsažená již v předešlých dvou sovětských listech, které nejvyšší sovětské vedení adresovalo nejvyššímu jugoslávskému stranickému a státnímu vedení Jisipa Broza Tita a to i včetně těch nesmyslů o údajném řádění kulackých živlů na vesnici v Jugoslávii. Nadto ještě tato rezoluce vyzývala “zdravé sily” v Komunistické straně Jugoslávie, aby překonali své potíže a skoncovali s údajně revizionistickou politikou v Jugoslávii, což byla zcela nepokrytě výzva ke svržení současného nejvyššího jugoslávského stranického a státního vedení Josipa Broza Tita.

Ještě před uveřejněním této rezoluce Informbyra - které mělo jinak sídlo v Bělehradě! - v několika stotisícových nákladech ho nechali vytisknou ve všech jazycích jugoslávských národů, které měli být distribuovány po Jugoslávii. Josif Visarionovič Stalin předpokládal, že to povede k destabilizaci nejvyššího jugoslávského vedení Josipa Broza Tita, které pak bude v rámci oligarchie jugoslávského politbyra bez většího rozruchu svrženo. Josif Visarionovič Stalin si byl vědom nejen svých silných pozic v jugoslávském politbyru a Komunistické straně Jugoslávie, ale i dosti silných pozic v jugoslávské armádě, jugoslávské milicii (policie) a jugoslávské tajné bezpečnosti. Jugoslávský ministr vnitra Alexandar Ranković byl však ale plně lojálním k jugoslávskému nejvyššímu stranickému a státnímu vedení, ba dokonce i sám byl jeho členem. Celý tento náklad tiskovin rezoluce Informbyra byl nakonec ještě těsně před “distribucí” zabaven -k jugoslávskému režimu Josipa Broze Tita lojálními - příslušníky jugoslávské tajné bezpečnosti.

V záři 1948 došlo ještě k dalšímu zhoršení sovětsko-jugoslávských vztahů v souvislosti s nezdařeným pokusem několika vysokých jugoslávských generálů o útěk na čele s velitelem vojenské akademie generálem Jovanovićem. Utekl i náčelník politické správy Branko Petričević a jeho zástupce Vlado Dapčević, kteří byli napadeni bezpečnostní hlídkou, která se domnívala, že se jedná o pašeráky. Vlado Dabčević se několik týdnů skrýval, pak se pokusil ilegálně přejít státní hranici do Maďarska, byl však ale zatčen. Následně byl soudní proces s Vladem Dabčevićem, který byl odsouzen za “protisocialistickou kontrarevoluční činnost” do tábora Golij Otok. Propuštěn byl až někdy v letech 1955 či 1956, aby pak brzy na to v roce 1958 emigroval do Albánie a v Albánii a Sovětském svazu se Vlado Dapčević stal vůdčí osobností jugoslávské krajně levicové opozice v emigraci.

V září 1948 dostali též jugoslávští studenti a učni pokyn k návratu do Jugoslávie. Jednalo se o jugoslávské studenty a učně studující  Československu, Polsku, Sovětském svazu atd. Došlo k nechutnému a nedůstojnému přetahování se tajných služeb o tyto učně a studenty. Například v Československu Státní tajná Bezpečnost - dále jen “StB” - vyvíjela nátlak na jednotlivé jugoslávské studenty a učně, aby zůstali dál studovat či učit se v Československu, respektive jinými slovy aby de facto tím emigrovali z Jugoslávie. V Praze na vysokoškolských ubytovnách byli zaznamenány dokonce i rvačky mezi těmi jugoslávskými studenty, kteří chtěli poslechnout a okamžitě se v souladu s pokynem vrátit zpátky domů do Jugoslávie s těmi jugoslávskými studenty co chtěli i nadále zůstat a dostudovat svá studia v Československu. Více než tři čtvrtiny studentů se sice ihned vrátilo zpátky do Jugoslávie, nemalá část však ale zůstala, aby dostudovala čím – ať již si tohoto důsledku sami byli nebo nebyli vědomi - se dostali do faktického konfliktu se svojí vlastní zemí Jugoslávií. Pokud jde o StB šlo zde totiž o prestižní záležitost zneužívanou pak v propagandistické válce proti Jugoslávii. Pro ty co se rozhodli k okamžitému návratu to byla tragedie, protože zpravidla zůstali již navždy nedostudovaní. Pro ty co se nechali zlákat, aby zůstali a dostudovali to však byla taky tragedie, protože po dostudování se dlouhá léta nemohli vrátit zpátky domů do Jugoslávie. V prosinci 1948 se pak Sovětský svaz rozhodl radikálně snížit objem své obchodní výměny s Jugoslávií na pouhou jednu osminy dosavadní obchodní výměny. Postupně se pak radikalizovala i propaganda. V letech 1949 a v první polovici roku 1950 se Josif Visarionovič Stalin dokonce i pohrával s myšlenkou eventuální vojenské intervence do Jugoslávie a v Rumunsku i Maďarsku byli konány vojenské manévry, které mohli eventuálně přerůst do válečného konfliktu s Jugoslávií. Na státních hranicích Jugoslávie s Maďarskem, Rumunskem i Bulharskem bylo cítit obrovské napětí a vzájemnou nedůvěru, často se tam střílelo a byli tam mrtví na obou stranách. Svých myšlenek ohledem eventuálního vojenského zásahu v Jugoslávii se Josip Visarionovič Stalin řekl až v červnu 1950 poté, co vypukla na dalekém východě korejská válka, které se sice Sovětský svaz přímo nijak neúčastnil, nicméně tato válka však ale byla určitou hrozbou nejen pro KLDR ale i pro celý socialistický blok a Josip Visarionovič Stalin nechtěl takto riskovat na dvou frontách současně. Josip Visarionovič Stalin se totiž obával, že by v případě války s Jugoslávií mohlo dojít k intervenci západu, což je ve skutečnosti nesmysl, neboť západ by se na Jugoslávii celkem jistě vykašlal a nijak by jí nepomohl, ač jinak západní politici s radostí sledovali to, jak se Sovětský svaz nečekaně dostal do obrovského politického konfliktu ze svým původně absolutně nejvěrnějším spojencem Jugoslávií.

Dodnes si historici celého světa marně lámou hlavu nad tím, proč Sovětský svaz – viděno ze zorného úhlu jeho vlastní ideologie a zájmů – zvolil takovouto totálně iracionální a nelogickou politiku vůči svému nejvěrnějšímu spojenci Jugoslávii v roce 1948. Kromě toho v sovětských archivech se toho mnoho nedochovalo. Žujović informoval Savčikova o protisovětském vedení. Také R. Čolaković zpočátku spolupracuje se sovětskou stranou. Čolaković byl v tom čase místopředseda svazové vlády pro kulturu. V minulosti ještě jako středoškolský student spáchal atentát na ministra vnitra, kterým byl M.Drašković a odseděl si za to patnáct let.

V roce 1948 se nejvyšší jugoslávský představitel Josip Broz Tito tedy vzepřel Josifu Visarionoviči Stalinovi a odmítl jeho nepřátelskou politiku proti výdobytkům socialistické revoluce v Jugoslávii. Josip Broz Tito odmítl se pokořit takzvané Rezoluci Informativního byra komunistických a dělnických stran - dále jen "Informbyro" - která byla vyjádřením Stalinovy agresivní politiky proti Jugoslávii a ve jménu zásady rovnoprávnosti národů a komunistických stran všech zemí proto odmítl politiku mezinárodního hegemonismu a velmocenského diktátu. Josip Broz Tito vzepřel se Josifu Visarionoviči Stalinovi i navzdory tomu, že sám byl spjat s marxisticko-leninskou ideologií, a to dokonce více byl spjat s marxisticko-leninskou ideologií než tomu bylo u nejvyšších stranických a státních představitelů ostatních vládnoucích komunistických a dělnických stran v Evropě, a to dokonce i navzdory tomu, že si byl vědom historicky tradičních rusofilských nálad jugoslávského obyvatelstva z období jak devatenáctého a dvacátého století v minulosti tak i ve své současnosti.

V lidové skupštině Federativní lidové republice Jugoslávii dne 27.června 1950 bylo z iniciativy nejvyššího jugoslávského představitele Josipa Broze Tita předložen základní zákon o socialistické samosprávě dělnických kolektivů a vytváření dělnických rad vycházejíc ze starého socialistického hesla "Tvornice radnicima" tj. - volně přeloženo "Továrny mají patřit jejich dělníkům".

Nejvyšší představitel Federativní Lidové Republiky Jugoslávie Josip Broz Tito byl po prvé zvolen za jejího prezidenta dne 17.ledna 1953.

Po smrti Josifa Visarionoviče Stalina došlo postupně k normalizaci vztahů se Sovětským Svazem - dále jen "SSSR". V červnu 1955 se uskutečnila historická návštěva nejvyššího sovětského představitele - kterým byl Nikita Chruščov v Jugoslávii a během této návštěvy byla ze strany nejvyšších představitelů SSSR i Jugoslávie podepsána společná Bělehradská deklarace, kterou byla otevřena cesta pro normalizaci vztahů mezi oběma zeměmi na základě uznání zásady rovnoprávnosti národů, států a komunistických stran všech zemí světa.

Nejvyšší jugoslávský představitel Josip Broz Tito od počátku padesátých let dvacátého století rozvinul ohromnou činnost na mezinárodním a diplomatickém poli. Je jedním ze zakladatelů a hlavních aktérů Hnutí nezúčastněných zemí se kterým se ztotožnili převážně mnohé státy z řad bývalých kolonií evropských mocností, které získali nezávislost a to státy nacházející se prakticky ve všech světadílech naší zeměkoule.

Za ohromné a trvalé zásluhy, které dosáhl Josip Broz Tito pro všechny jugoslávské národy a státní jednotu Jugoslávie byl Josip Broz Tito za svého života až tři krát prohlášen za národního hrdinu Jugoslávie.

Také byl Josip Broz Tito zvolen za doživotního předsedu Svazu komunistů Jugoslávie.

Za mimořádný přínos vojenským vědám a praxi, obzvláště pak přínos a zásluhy v budování teorie a praxe národněosvobozeneckého boje byl jugoslávskému prezidentovi Josipu Brozu Titovi v roce 1976 udělený doktorát vojenských věd a umění. Také byl Josip Broz Tito prohlášen čestným členem mnohých akademií věd a umění.

Na jedenáctém sjezdu Svazu Komunistů Jugoslávie - co byl poslední sjezd na kterém se Josip Broz Tito zúčastnil - měl projev o síle, roli a perspektivách Jugoslávie, o jejím věrnosti Hnutí nezúčastněných zemí a o důležitosti bratrstva a jednoty lidu a národů Jugoslávie. Tento projev jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita byl současně jakousi jeho politickou závětí všem budoucím dědicům jugoslávského státu, který byl po druhé světové válce vytvořen a zosobněn s Titovým vůdcovstvím v poválečné Jugoslávii.

Následně pak dne 4.května 1980 o 15.05 hodin v nemocnici v Ljubljani zemřel jeden z největších synů jugoslávského národa ve dvacátém století - prezident Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie, předseda Svazu Komunistů Jugoslávie, vrchní velitel ozbrojených sil Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie a maršál Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie Josip Broz Tito.

Josip Broz Tito pohřben byl v Bělehradě dne 8.května 1980. Na pohřbu Josipa Broze Tita bylo přítomných 209 delegací ze 127 států světa. Pohřeb Josipa Broze Tita byl z hlediska světové diplomacie nejčetněji – různými státními delegacemi -navštívený pohřeb nějakého státníka ve dvacátém století.

Malá nesrovnalost kolem jeho datumu narození je dána tím, že narození Josipa Broze Tita se od nepaměti slaví dne 25.května, co je historicky vysvětlitelné jeho dlouholetou revoluční činností, v důsledku čeho byl těmito okolnostmi přinucen používat často i falešné doklady totožnosti a další dokumenty a na jednom takovémto dokumentu je pak uveden datum narození 25.května 1892 namísto jeho skutečného data narození, kterým byl 7.květen 1892. A toto datum narození pak i oficiálně zůstalo, protože ani on sám ho již nechtěl měnit, když viděl, že ho lid přijal a každoročně dne 25.května opětovně oslavuje jeho narozeniny.


A zde se lze podívat na Josipa Broze Tita, který se vzepřel i tak mocným mužům jako byl Adolf Hitler či Josif Visarionovič Stalin!

 

Zpět na hlavní stránku!