wz

Zpět na hlavní stránku!


Karolinum Universita Univerzita Karlova Collegium Caroli Universitatis Carolo-Ferdinandae universitas studii generalis Lucemburkové Karel IV. Karol Karl eisenašský diplom císař král Klement VI. papež Arnošt z Pardubic biskup Řehoř IX. Dekretály Authentica Habita Fridrich Barbarossa Bonsignore de Bonsignori Vincentius Daniel Wilhelmus Horborch Goswinus de Adenstedt Ulricus Grünhut Walter Jan Moravec Baltasar de Tuscia Marcellinis Geunher kronikář Neplach Kosmas Jan ze Středy Jindřich z Libšic Vilém z Lestkova František Pražský.

CO JE TO KAROLINUM? V budově Karolina od 14.století probíhají promoce absolventů Univerzity Karlovy Praze – snímky z architektury pražského Karolina kde se uskutečnily všechny čtyři promoce JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy:

Slavnostní promoce na magistra práv Univerzity Karlovy v Praze dne 14.března 2000 se začátkem od 12.00 hod.; slavnostní promoce na magistra filozofie Univerzity Karlovy v Praze dne 20.července 2000 se začátkem od 9.00 hod.; slavnostní promoce na doktora práv Univerzity Karlovy v Praze dne 15.února 2005 se začátkem od 13.30 hod.; slavnostní promoce na doktora filozofie Univerzity Karlovy v Praze dne 15.prosince 2005 se začátkem od 15.00 hod. (a v souvislosti se zahájením vysokoškolského studia na Univerzitě Karlově v Praze o slavnostní imatrikulaci na Univerzitu Karlovu v Praze v září 1994 již ani nemluvě) a tedy vesměs všechny promoce JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy se uskutečnily v pražském Karolinu.

Univerzita Karlova v Praze byla založena v roce 1347/1348 a toto místo, kde již tedy sedmé století se uskutečňují promoce absolventů Univerzity Karlovy v Praze se jmenuje Karolinum. Karolinum bylo založeno v r.1366. Karolinum je od té doby hlavní budovou Univerzity Karlovy v Praze, kterou založil r.1348 Karel IV. – král český a císař římský z dynastie Lucemburků ( vládl 1346 – 1378). V časech vlády syna Karla IV., kterým byl Václav IV. (vládl 1378 – 1419) na Univerzitě Karlově působil také mistr Jan Hus (žil 1369 – 1415). Pozdější architektura Karolina: gotický arkýř po r.1390, barokové fasády (r.1718) od F.M.Kaňky. Karolinum je zapsané v seznamu UNESCO coby jedna z nejcennějších goticko-barokových kulturních památek na světě.

1./ Obrázek (0309) – Zde je “GENIUS LOCI” kde již sedmým stoletím probíhají promoce absolventů Univerzity Karlovy v Praze.

2./ Obrázek (0310) – Jiný snímek téhož mystického již po sedmé století trvajícího“GENIA LOCI”.

3./ Obrázek (0311) – A toto je opět z větší dálky snímek dotyčného tajuplného “GENIA LOCI”.

4./ Obrázek (0312) – A toto je pohled na budovy ze 14.-tého století zvenčí (byť i pozdější staletí se na dnešní architektuře rovněž podepsaly).

5./ Obrázek (0313) – A toto je pohled na hlavní bránu Univerzity Karlovy zprava a zevnitř dvorku.

6./ Obrázek (0314) – A toto je pohled na hlavní bránu Univerzity Karlovy zleva a zvenčí od fontány.

7./ Obrázek (0315) – A toto je pohled na hlavní bránu Univerzity Karlovy uprostřed a přímo u hlavní brány Univerzity Karlovy v Praze.

8./ Obrázek (0316) – A toto je pohled na hlavní bránu Univerzity Karlovy zleva a z trochu větší dálky.

9./ Obrázek (0317) - A toto je pohled na hlavní bránu Univerzity Karlovy naopak zprava z trochu větší dálky.

10./ Obrázek (0318) – A toto je horní část trupu zakladatele Univerzity Karlovy v Praze krále a císaře Karla IV. (vládl 1346 – 1378).

11./ Obrázek (0319) – A toto je pohled na nádherná ozdobná okna Karolina. Architektonický skvost gotiky s vlivy pozdějšího baroka.

12./ Obrázek (0320) - A toto je prakticky celá socha zakladatele Univerzity Karlovy v Praze krále a císaře Karla IV. (vládl 1346 – 1378).

13./ Obrázek (0321) – Podobnými památníky minulých století dýchá budova Karolina duchem slavné minulosti.

14./ Obrázek (0322) – A toto jsou staré historicky cenné varhany v aule Karolina.

15./ Obrázek (0323) – Jak vidět i na detailech duch minulých století Karolina je tajuplný a mystický

Pár slov o genezi středověké univerzitní ideje a úplných prvopočátcích Univerzity Karlovy v Praze založené králem českým a císařem římským Karlem IV. v roce 1347/1348, jako i o Karolinu založeném rovněž Karlem IV. v roce 1366:

Samotná myšlenka středověké univerzity je nerozlučně spojena s Evropou konce jedenáctého a dvanáctého století po Kristu. Univerzita vzniká jako ryze křesťanská idea středověku, jako prostředek, který měl v téměř zcela negramotné společnosti původně sloužit ke vzdělávání společenské vrstvy kleriků. U jejích počátků stojí učení o třech základních pilířích křesťanstva: papežství – císařství – univerzitě (sacerdotium – imperium/regnum – universitas). Od chvíle, kdy středověk formuloval tuto slavnou triádu, usiloval každý suverénní panovník o to, aby jeho moc stála opřena o všechny tři základní sloupy křesťanského světa.

Středověká univerzita nabídla vzdělání nejrůznějším společenským vrstvám.

Hledáme-li konkrétní počátky evropských univerzit, musíme se obrátit do přelomu jedenáctého a dvanáctého století po Kristu, do období, které mělo pro západní část kontinentu rozhodující význam hned v několika ohledech. Vznik měst přináší nejen počátky nového sociálního prvku, svobodného měšťanského stavu, ale i vznik nové sociální vrstvy – inteligence. Město, které umožnilo vytvoření specializovaných řemesel všeho druhu, bylo také půdou, na níž se ustavuje cech učenců, spojených do nové školské instituce. Město tak připojilo další kategorii svobodného obyvatelstva – učence a jejich žáky. Na počátku univerzitní ideje stojí tedy městská obec jako její rozhodující vzor. Druhým vzorem je další korporace, která je rovněž spojena s městským prostředím. Touto korporací je cech. A během dvanáctého století po Kristu vznikl cech scholárů – mistrů, tovaryšů a učňů vzdělanosti.

U kolébky středověké vzdělanosti však stála stejnou měrou i církev. První univerzity vznikaly postupnou přeměnou původních ryze církevních škol, působících při kostelech (katedrálních, městských nebo klášterních). Na začátku univerzity stojí tedy svobodná vůle učitelů a studentů sdružit se do cechovní organizace poskytující právnickou filozofickou, teologickou a lékařskou průpravu stejně jako samotné základy gramotnosti.

Univerzita prolomila obvyklé sociální konvence, když dovolila zasednout do univerzitních lavic příslušníkům všech společenských stavů (kleriků i laiků). Pozoruhodným je dobrozdání nejvýznamnějšího teologa středověku, profesora pařížské univerzity a dominikánského mnicha sv.Tomáše Akvinského, který argumentuje tím, že studium (sám užívá výraz “collegium”) nečiní rozdíl mezi světskými a laickými uchazeči.

První kroky, které vedly k vytvoření univerzitní korporace, byly učiněny na Apeninském poloostrově. Práva středověkých scholárů formuluje poprvé slavná “Authentica Habita”, privilegium císaře Fridricha Barbarossy z roku 1155, zaručující právní ochranu v univerzitním městě, dávající zároveň panovnickou garanci všem scholárům na cestě za vzděláním a zaručují osvobození od místních daní a poplatků. Zvláště se tu mluví o univerzitní jurisdikci (soudní pravomoci), která je svěřena univerzitním mistrům, a dohledu místní církevní vrchnosti, zpravidla biskupa univerzitního města. Není divu, že se tato ustanovení stala základem univerzitních výsad v Bologni a později prakticky na všech ostatních středověkých univerzitách. Okolo roku 1200 se formuluje další výsada, která náleží mezi hlavní přednosti univerzit. Je to právo vytvářet a přijímat vlastní statuta jako pravidla upravující vnitřní chod každé samosprávné, autonomní instituce. Pro univerzitní jurisdikci má svůj význam rok 1215, v němž papežský legát uznal pro pařížskou univerzitu, že univerzita má soudní pravomoc nad svými žáky. Moderní bádání se shoduje v tom, že právě tento akt byl podnětem k vytvoření společné obce učitelů a studentů, pro níž se vžil pojem universitas. Je to ale zároveň doba, kdy se pařížští stejně jako boloňští scholárové obracejí k papežské kurii, u níž hledají právní ochranu a potvrzení své autonomie. Papežství se tak stalo vedle císařů a králů římské říše jedním z nejvýznamnějších ochránců středověkých univerzit.

Dalším prostředkem obrany profesorů a studentů před zásahy do univerzitních záležitostí byla od samého počátku jejich existence hrozba hromadným odchodem z univerzitního města, která zvláště v případě italských městských komun a velkých francouzských měst byla účinnou “ekonomickou” zbraní. První velkou secesi známe z Paříže roku 1229, kdy po ozbrojených konfliktech studentů s městskými úředníky se mistři i studenti odhodlali k hromadnému odchodu z města, čímž dali vzniknout novým univerzitám v Orléansu a Angers. Stejně tomu bylo v Itálii, kdy na počátku 13.století vzniká dokonce celá řada univerzit, jejichž mateřskou školou je Bologna (např.Vicenza 1204, Padova 1222, Siena 1246). Stejně známý je případ univerzity v Cambridgi, která byla téměř ve stejné době založena shodným způsobem, tj.secesí oxfordských studentů a učitelů.

První velké univerzity křesťanského západu vznikají nejen v jednom období a na více místech současně, ale prakticky spontánně tím, že se vymezují proti lokálním mocnostem, světským i církevním. Vytváří se tak univerzitní autonomie (samospráva), která je potvrzována papežstvím a císařstvím.

České prostředí bylo na přijetí univerzitní ideje připraveno přinejmenším od počátku 14.století. Byla tu především školská tradice, sahající do doby kronikáře Kosmy, který nám ve svém díle jako jeden z prvních zanechal zprávy nejen o pražských školách, ale i o cestách domácích žáků za vyšším vzděláním do ciziny (svatováclavské a svatovojtěšské legendy posunují počátky domácího vzdělávání ještě do 10.století). Pražská katedrální škola, mající své počátky v 11.století, byla v následujících dvou staletích vyhledávanou školou i pro zahraniční učitele a studenty. Úřad scholastika, správce biskupské školy je v Praze doložen od počátku 13.století, kdy také začíná nepřerušená školská tradice v českých zemích. Tu ovšem od čtyřicátých let 13.století určovalo i druhé centrum školské vzdělanosti při vyšehradské kapitule. Po roce 1270 na Vyšehradě založil notářskou a rétorickou školu Jindřich z Isernie.

Z městských knih a kronikářských zpráv 13.-14.století je možno uvažovat o téměř dvou desítkách nižších škol při farních chrámech, při kolegiátních kostelech a při některých pražských klášterech. Univerzita tak mohla ve svých počátcích navázat nejen na školskou tradice, ale využít i stávajících školních prostor k výuce. Téměř s jistotou to můžeme předpokládat pro týnskou farní školu, jejíž správce patřil k prvním učitelům nové univerzity, stejně jako o škole při svatotomášském klášteře augustiniánů-eremitů na Malé Straně, kde se s univerzitní výukou začalo již v roce 1347. Ovšem pokud jde o univerzitní výuku ani další kláštery – františkánů, dominikánů či cisterciáků nebyla výjimkou. Kronikář František Pražský jmenuje výslovně i pražskou katedrálu jako místo prvotní univerzitní výuky.

A ještě jeden faktor sehrál svou významnou úlohu při vzniku pražské univerzity. Skutečnost, že domácí studenti museli odcházet na vyšší školy do zahraničí, byla pociťována jako značný nedostatek. Vždyť nejen pražští scholastici nebo lektoři katedrálního kostela, ale i část budoucích významných církevních představitelů studovala mimo české země a získala v cizině akademické tituly. Od poloviny 12.století máme zprávy o studiích Čechů na italských a francouzských univerzitách. První mistři v řadách vyšehradských a svatovítských kanovníků ve objevují ve stejné době, v následujícím století lze pak zaznamenat graduované dvorské lékaře a kaplany. Cesty našich scholárů směřovaly především do slavných středisek vzdělanosti, do Paříže, Montpellier, Orléansu, Bologni a Padovy, ale i do Perugie a Vicenzy. Prvním známým pařížským studentem z českých zemí byl pozdější pražský biskup Daniel I., který se zde učil ve čtyřicátých letech 12.století.

Pokud jde o samotné právo, právnické znalosti byly v Čechách odedávna váženy, ale jejich nabytí a zvláště získání akademických gradů bakaláře, licenciáta a doktora práv bylo možné jen na vzdálených univerzitách. O cestách scholárů z českých zemí za vzděláním bylo sebráno už hodně zpráv a bylo možno zjistit, na které univerzity se ubírali od nejstarších dob. Věhlas boloňského učení pronikl do Čech velmi záhy a dozvídáme se o dramatické scéně, kdy kaplan pražského biskupa Daniele Vincentius odjíždí roku 1158 od vojska českého krále Vladislava, které se podílelo na válečném tažení císaře Fridricha Barbarossy do Itálie, aby v Bologni koupil Dekret Gratianův a další knihy. Ve Vicenze nalézáme prvního českého studenta již roku 1209.

Řada studentů a absolventů boloňské univerzity začíná sice až v polovině 13.století, ale náležejí k nim významné osobnosti Za všechny jmenujme prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, padovského a boloňského studenta či kronikáře Neplacha, který byl poslán představeným svého kláštera na studia do Bologně. Po celé předuniverzitní období jsou nápadné tři skutečnosti: předně značná část českých scholárů je šlechtického původu (dokonce i člen vládnoucího rodu Jindřich Břetislav studoval v Paříži), od počátku 13.století převažují právníci a především téměř o všech lze konstatovat, že po návratu našli své uplatnění v církevní sféře. Od poloviny 13.století totiž už neustával zájem o studia práv, kdy univerzity v Bologni, Padově, Orléansu, Perugii, Montpellieru i jiné byly cílem řady zájemců o právnické vzdělání.

Založení Karlovy univerzity v Praze znamenalo významnou změnu. Příležitost ke studiu v Praze znamenala obrat ve dvojím směru. Zvýšil se počet domácích zájemců o studium a navíc se Praha stala cílem studentů i z jiných zemí, zvláště ze sousedních států a zemí severní Evropy, kteří nemuseli vážit dlouhou a drahou cestu na vzdálenější univerzity.

Prvotní kroky krále českého a císaře svaté říše římské Karla IV. z dynastie Lucemburků vedoucí k založení první středoevropské univerzity, byly podniknuty na papežském dvoře. Ještě v témže roce 1346 kdy se Karel stal císařem říše římské a králem českého království, vyslal poselstvo k papeži Klementovi VI., aby podnítil přípravu Univerzity Karlovy v Praze. Je na místě zdůraznit, že král a císař Karel mohl zde využít několika skutečností, které mu usnadňovaly jeho úkol. Předně mohl navázat na pokus svého děda Václava II. z roku 1294, který podle kronikáře Petra Zbraslavského skončil neúspěchem pro odpor české šlechtické obce (šlechta v té době v založení univerzity v Praze viděla především přílišné posílení církve). Druhý fakt, který napomohl úmyslu krále a císaře Karla IV. byla jistě i osobní povaha jeho styků s papežem Klementem VI. Papež Klement VI. Totiž patřil ještě jako kardinál ke kralevičovým vychovatelům.

A mnohdy bývá zmiňováno rovněž i Karlovo studium na pařížské univerzitě, opřené o jeho značné filozofické a teologické znalosti plus – na svou dobu - výtečný jazykový základ (čeština, francouzština, italština, latina, němčina a řečtina),, což vše mu umožnilo odborné diskuse se všemi učenými návštěvníky panovnického dvora a se všemi učenci své doby vůbec.

Pokud jde o právnické vědomosti, král český a císař římský Karel IV. nepochybně znal přinejmenším základy kanonického práva a dovedl ocenit významné osobnosti právní vědy a uznat zásluhy o její rozvoj. Jen letmo zvolené příklady o tom svědčí. Stačí též připomenout též pochvalná slova profesoru práv, který zanechal čtení Dekretálů (Řehoř IX. r.1234) a přešel k Dekretu, kde je vyjádřeno i panovníkovo přesvědčení, že je to teologicky vyšší stupeň než dekretály, jež prý obsahují nicotné hádky.

Za obzvlášť významný považuji fakt, že univerzitní zakladatelské dílo krále a císaře Karla IV. se těšilo podpoře jednoho z nejvýznamnějších panovníkových rádců a prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Byl to zjevně arcibiskup Arnošt z Pardubic, kdo králi a císaři Karlu IV. pomáhal při jednání na papežském dvoře. Ohlas těchto jednání najdeme v univerzitním privilegiu papeže Klementa VI., v němž se papež odvolává nejen na královu supliku (žádost), ale i na rady duchovních, které ho vedly k souhlasu se založením nové univerzity.

Na počátku Univerzity Karlovy stojí tři velké konstitutivní akty, papežský a dva panovníkovy. Časově první je listina papeže Klementa VI., vystavená 26.ledna 1347 v Avignonu, která se odvolává na příhodnost Prahy jako centra Českého království, stejně jako na fakt, že české země ani říše nemají vlastní obecné učení, přestože Praha může navázat na předcházející školskou tradici, danou významem zdejší partikulární školy. Papež výslovně konstatuje, že založení se děje na základě královy žádosti a k prospěchu nejen samotného města, jeho dědičného království, ale k obecnému prospěchu všeho křesťanstva. Papežský souhlas s úmyslem krále a císaře Karla IV. založit v Praze univerzitu, je vyjádřena slovy “z apoštolské pravomoci ustanovujeme, aby ve zmíněném již městě Praze na věčné budoucí věky kvetlo obecné učení v kterémkoliv povoleném oboru. Jde vlastně o samostatný konstitutivní akt, kdy se z papežské moci podle práva, které se vytvořilo předešlou univerzitní tradicí, zřizuje nová univerzita se všemi fakultami.

Na Univerzitě Karlově v Praze pak později skutečně – ve shodě s papežským privilegiem – vznikly všechny dovolené fakulty, tedy práv, filozofie, teologie a medicíny.

Pokud jde o prvopočátky Filozofické fakulty ve 14.století, té se někdy říká “artistická”, což je odvozeno od latinského slova “umění” – což je u nominativu “ars”, respektive u genitivu “artis”. A toto se pak zas zpětně do češtiny často volně překládá jako “Fakulta svobodných umění”. Nicméně svým charakterem i obsahem výuky není nejmenších pochyb o tom, že se jednalo o Filozofickou fakultu.

Pokud šlo o studium práv, v té době se studium práv ve svých prvopočátcích ve 14.století soustředilo na právo kanonické a římské právo. Pozornost však byla soustředěna ale především na právo kanonické. Římské právo sice nebylo ani tehdy zanedbáváno, avšak bylo přece jen až druhořadé.

V papežském aktu ze dne 26.ledna 1347 papež zaručuje všem učitelům a studentům, kteří přijdou do Prahy, výsady ostatních středověkých univerzit. Stanovuje, aby uchazeči o doktorské a mistrovské (tj.magisterské) tituly, ještě než budou fakultou vyzkoušeni, požádali o souhlas pražského arcibiskupa. Promovaným pak zaručuje obecnou platnost nabytého vzdělání a dává jim výsadu vyučovat nejen na jejich mateřské univerzitě, ale na všech univerzitách celého tehdejšího středověkého křesťanského světa. Papežská bula tak zaručuje, že na nově zřízené univerzitě budou zastoupeny všechny středověku známy obory vyučované na fakultách právnické, filozofické, teologické a lékařské. Dále jsou tu položeny základy úřadu univerzitního kancléře (aniž by byl tento termín výslovně užit), kterému je svěřen dohled nad udělováním doktorských a mistrovských (magisterských). Třetí proklamovaná zásada zaručuje těm pražským absolventům, kteří obdrží titul a povolení k výuce, že mohou vyučovat nejen v Praze, ale také, jak bylo obvyklé i na dalších univerzitách tehdejšího středověkého křesťanského světa.

Král a císař Karel IV. ohlásil veřejně svůj úmysl založit v Praze univerzitu poprvé při založení Nového města pražského v březnu 1348. Vlastní založení se uskutečnilo a bylo vyhlášeno panovníkem na českém zemském sněmu konaném v Praze na přelomu března a dubna 1348. Univerzitní zakládací listina jako jeden ze čtrnácti významných státoprávních aktů byla předložena šlechtické obci, která s ní vyjádřila souhlas. Král a císař Karel IV. byl totiž zjevně poučen z předchozího neúspěchu svého děda Václava II, a proto získal pro myšlenku univerzity i zemské stavy, takže její činnosti již nestálo nic v cestě. Univerzitní privilegium bylo vyhotoveno tou nejslavnostnější formou a její význam navíc zdůrazněn zlatou bulou císaře svaté říše římské a českého krále Karla IV. Druhý originál s voskovou majestátní pečetí byl předán pražskému arcibiskupovi jako kancléři univerzity.

Zakládací listina ze dne 7.dubna 1348 mluví o univerzitě jako o další ozdobě Českého království, v jehož srdci a pro jehož obyvatele zřizuje novou univerzitu. Panovník ustanovuje, aby pražská univerzita měla svůj vzor v nejslavnějších univerzitách středověku – pařížské a boloňské univerzitě. Učitelům (doktorům a mistrům, jak se zde říká) a studentům slibuje hmotnou podporu, některým udělení “královských darů”, ale především zaručuje právní ochranu při cestě na univerzitu, při pobytu v Praze a při návratu z univerzitních studií.

Třetí z prvotních dokumentů, na nichž spočívají základy pražské univerzity, je znám jako “eisenašský diplom”. Své jméno získal podle místa svého vystavení, durynského Eisenachu, kde Karel IV. pobýval onoho 14.ledna 1349, kdy je listina datována. Text diplomu vlastně pouze opakuje práva, zaručená papežskými a panovnickými akty z předchozích dvou let. Novinkou je, že vedle privilegia akademických svobod se výslovně zmiňuje o osvobození od místních daní a poplatků a rozšiřuje okruh osob, na něž se tyto výsady vztahují: nejen na doktory, mistry (magistry) a studenty, ale i na jejich služebnictvo, tedy na celou univerzitní obec (universitas studii generalis). Tou nejvýznamnější skutečností ovšem je, že eisenašský diplom byl vydán Karlem IV. jako vládcem římské říše, když se výslovně odvolává na činnost svých předchůdců, císařů a králů svaté říše římské a zdůrazňuje jejich zakladatelská práva ke středověkým univerzitám. Karel IV. výslovně říká, že jeho vladařskou povinností je dbát o blaho všech poddaných svaté říše římské, že však tímto zakládacím aktem má na mysli především “prospěch a blahobyt…našeho dědičného Českého království”.

Máme tedy tři akty konstitutivní povahy. Jeden církevní vystavený papežem roku 1347 a zaručující pražské univerzitě výsady, obvyklé na jiných středověkých univerzitách, především výuku ve všech fakultách a obecnou platnost nabytého vzdělání v celém tehdejším středověkém křesťanském světě. Vlastní zakládací akt krále a císaře Karla IV. z roku 1348 určuje Univerzitě Karlově v Praze prvotní charakter, když jí klade za vzor tehdejší středověké univerzity v Paříži a Bologni, a zaručuje pražským učitelům a studentům panovnickou ochranu při cestách za vzděláním a při pobytu v univerzitním městě. Třetím dokumentem z roku 1349 sankcionuje král a císař Karel IV. vznik nové univerzity především z titulu panovníka svaté říše římské, kam také směřují jeho garance plných univerzitních svobod. Karel IV. jako panovník římský a český, měl v úmyslu, aby pražská univerzita byla určena nejen pro domácí zájemce ze zemí Koruny české o univerzitní studium, ale i pro obyvatele celé svaté říše římské.

Není lepšího důkazu o prvotním charakteru Univerzity Karlovy v Praze, než je obraz jejího nejstaršího pečetidla, sloužícího dodnes jako znak Univerzity Karlovy v Praze. Toto nejstarší pečetidlo Univerzity Karlovy v Praze vzniklo asi roku 1349 na panovníkovu objednávku v dílně norimberských zlatníků. Kruhová stříbrná deštička o průměru více než šesti centimetrů, v jejímž středu na pozadí kosočtverečných polí s pětilistými liliemi je zobrazena scéna se dvěma postavami: klečící panovník s královskou korunou, v němž poznáváme charakteristickou tvář Karla IV., známou z jiných vyobrazení, předávající svinutou listinu světci, který zde stojí v plné zbroji, s knížecí korunou a praporcem, označeným písmenem W, jež mně nenechává na pochybách, že jde o svatého Václava. Po stranách obou panovníků jsou umístěny dva erby. Po boku sv.Václava je štít se lvem Českého království a u boku Karla IV. je shodný štítek s orlicí jako znakem svaté říše římské. Opis rámující pečetní pole pak určuje, že jde o pečeť obce scholárů pražského učení (sigillum universitatis scolarium studii Pragensis). Scéna má hluboký symbolický význam, spočívající v aktu předání zakládací listiny do rukou sv.Václava. Karel IV tím klade pražskou univerzitu do ochrany nejvýznamnějšího světce Českého království a zároveň jako současný panovník země vyprošuje pro univerzitu v Praze prostřednictvím svého svatořečeného předchůdce na českém trůně přímluvu a ochranu u nebeského vládce. Svatý Václav se tak stává nejen patronem zemí Koruny české, ale i patronem Univerzity Karlovy v Praze. Symbolika tohoto aktu byla zřejmá už současníkům krále a císaře Karla IV. ve 14.století, kteří chápali Univerzitu Karlovu v Praze především jako zemskou univerzitu, jejíž dosah však výrazně přesahoval (a výrazně přesahuje dodnes) hranice českého státu.

Letité nacionalistické spory o “český” či “německý” charakter středověké Univerzity Karlovy v Praze jsou úplně absurdní. Na středověkou univerzitu nelze totiž pohlížet prismatem nacionálních sporů 19. a 20.století. Univerzita Karlova v Praze byla nesporně universalistickým ústavem, první univerzitou severně od Alp a východně od Paříže, časově i svým významem první univerzitou říše. A toto absolutní prvenství mezi všemi středoevropskými univerzitami co do prestiže a hodnoty univerzitního studia a získaných vysokoškolských akademických titulů zůstalo bez nejmenším pochybností Univerzitě Karlově v Praze dodnes! Stejně jako dnes, tak i tehdy byla Univerzita Karlova v Praze svým založením ústavem zemským, svým posláním a významem však byla určena jak domácím obyvatelům říše, stejně jako ve své podstatě úplně celému světu.

Vlastní činnost Karlovy Univerzity v Praze začala již v roce 1347 výukou v pražských klášterech a v katedrálním chrámu sv.Víta na Pražském hradě. První profesory našla univerzita buď v řádových učilištích, na pražských nižších školách nebo byli do Prahy povoláni z ciziny.

Na Právnické fakultě známe jména několika učitelů. Dvěma nejvýraznějšími osobnostmi jsou kancléř pražského arcibiskupa Štěpána z Uhřetic a boloňský doktor kanonického práva Bonsignore de Bonsignori. Od konce šedesátých let 14.století na Právnické fakultě působil Wilhelmus Horborch jako “ordinarius lector”, a o něco později jako “extraordinarie legentes” Goswinus de Adenstedt a Ulricus Grünhut. Vůbec záznamy o některých učitelích na Právnické fakultě jsou dosti ojedinělé. Příkladem je Ludovicus de Sancto Laurentio de Padua.

Na Filozofické fakultě je nejvýznamnější osobností mistr svobodných umění Walter, kterému dal král a císař Karel IV. školu při týnském chrámu na Starém Městě Pražském a ustanovil ho zde doživotním správcem. Pokud jde o Filozofickou fakultu a Teologickou fakultu, jmenovitě je znám lektor Mikuláš z Loun z řádů augustiniánů-eremitů, který začal již roku 1347 s teologickými výklady v augustiniánském sídle u sv.Tomáše na Malé Straně. Univerzitní přednášky začali téhož roku také v dominikánském klášteře sv.Klementa, kde působil mistr Jan z Dambachu, a přičiněním Karla IV. i domácí učitel Jan Moravec. Františkánský mistr Albert Bludův četl přednášky v domácím klášteře u sv.Jakuba na Starém Městě pražském ještě předtím, než získal doktorát z teologie roku 1349. Podle kroniky Františka Pražského mělo být vyučujících na Teologické fakultě celkem pět..

Na Lékařské fakultě byl nejvýznamnějšími osobnostmi jednak mistr Walter – jen tak mimochodem - lékař obou českých králů z dynastie Lucemburků (tj. otce Karla IV Jana Lucemburského, jako i samotného krále a císaře Karla IV.); jednak též Baltasar de Tuscia (Marcellinis), který byl rovněž dvorním lékařem krále a císaře Karla IV.

Celouniverzitní matrika byla až do husitské doby v podstatě záležitostí univerzitních národů, podle nichž se do matriky zapisovalo. Navíc historické prameny Univerzity Karlovy v Praze středověku a raného novověku trpí značnou torsovitostí v důsledků ztráty mnohých dokumentů, takže se dnes můžeme opřít pouze o informace částí matrik a úředních knih. Matriky z období před rokem 1358 pak se nezachovali vůbec. Většina těchto nenahraditelných ztrát pramenů má svůj původ ještě v předcházejících staletích, některé však ale padají na vrub dobám relativně nedávným. Část matrik, univerzitních knih, dvě nejstarší listiny, značná část úředních spisů a nejstarší univerzitní insignie jsou totiž nezvěstné od konce druhé světové války, kdy nacističtí správci univerzitního archivu nechali odvést tyto dokumenty z Prahy. Naštěstí některé památky byli již předtím zveřejněny v ediční řadě, kterou univerzita připravila v první polovině 19.století k 500.výročí své existence (Monumenta historica Universitatis Carolo-Ferdinandae 1848). Pokud jde o univerzitní matriky, pro nejstarší období je tak k dispozici tzv.děkanská kniha Filozofické fakulty (liber decanorum) z období 1367 až 1585 (Liber decanorum 1830 – 1832), která eviduje examinované absolventy Filozofické fakulty (bakaláře a mistry); dva zlomky z matriky saského univerzitního národa z let 1373 až 1375 a 1382 až 1383 (tj.seznam příslušníků saského univerzitního národa) a matrika pražské Právnické Univerzity z období let 1372 až 1418, zaznamenávající studenty i absolventy juristického studia (Album seu matricula 1834). Pokud jde o tuto právnickou matriku, ta i přes veškerou stručnost zápisů představuje pramen první důležitosti, protože se z ní dá poznat beze zbytku a bez nejistoty její personální obsazení. Pokud jde o základní charakteristiku právnické matriky, zápis posluchačů, kteří byli přijati na vysoké učení, začínají ve všech národech rokem 1372. Určité nesrovnalosti jsem zjistil v zápisech graduovaných. U intitulací bakalářů jsem zjistil pokus o soustavnost až od roku 1377, respektive z doby vedení Jana Slepekova a zcela určitě lze sledovat nepřetržitou řadu bakalářů od roku 1383, kdy zas právníky vedl Georg von Hohenlohe. Tehdy dostávají i zápisy o doktorech práv a licenciátech pevnou formu. Pro objektivitu je třeba říci, že u právníků pro dobu před rokem 1377 mohou vznikat určité nejistoty, protože byli některé zápisy provedeny zpětně a postiženi v nich jsou i bakaláři promovaní již od roku 1361 a navíc není všude uvedeno jméno a jen souhrnně se uvádí u některých, že byli povýšeni “cum aliis quinque” nebo dokonce “cum aliis viginti”. Ani jejich pořadí pro tuto dobu není zjištěno pevně (horum supra scriptorum ordo editur talis, donec adveniat probacio magis certa). Domnívám se tedy, že některé osobnosti z počátku univerzity, o nichž nejsou jinak zprávy, jak a kde získali své akademické tituly se tedy mohou skrývat za těmito anonymními čísly. Další pochybnosti u právníků představuje rok 1380 kdy vůbec chybí jakékoliv záznamy o nových bakalářích práv a pak rok 1381 kdy Geunher zaznamenal jen dva nositele tohoto akademického titulu, avšak formou, jež jinak už nebyla dodržována.

Jak už jsem uvedl, na Univerzitě Karlově v Praze se z před roku 1358 nezachovaly vůbec žádné matriky. A bohužel, obdobné je to i s prvními úspěšnými absolventy Univerzity Karlovy v Praze. Rovněž ani jejich jména a dosažené akademické tituly neznáme, a s největší pravděpodobností nám tito první absolventi zůstanou již navždy neznámí, právě tak jako nám neznámé zůstane i to, jaké akademické tituly Univerzity Karlovy v Praze získali. Za těchto okolností vůbec nejstarším známým úspěšným absolventem Univerzity Karlovy v Praze je absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jindřich z Libšic, kterému také v roce 1359 pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic vystavil první známý diplom mistra svobodných umění, z něhož se dozvídáme, že Jindřichu z Libšic tento titul byl propůjčen po zkouškách vykonaných mistry teologie a svobodných umění a se souhlasem arcibiskupa jako kancléře pražské univerzity byl pak promován. Listina je významná i tím, že obsahuje údaj o dalších promovaných absolventech Univerzity Karlovy v Praze.

Univerzita Karlova v Praze získala na konci padesátých let 14.století z výtěžku sbírky duchovenstva Českého království a především z daru litomyšlského biskupa Jana ze Středy dům poblíž staroměstských klášterů sv.Františka a bl.Anežky od měšťana Starého Města Pražského Matěje od věže. Tento dům sloužil nejen k výuce studentů Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, ale až do založení Karolina (tj.Karlovy koleje) sloužil zároveň jako sídlo celé Univerzity Karlovy v Praze.

Historie pražských univerzitních kolejí začíná necelých dvacet let po vzniku samotné univerzity roku 1366. Zakladatelská éra kolejních domů byla dokončena v polovině následujícího století. Během prvního století existence Univerzity Karlovy se tak v Praze postupně objevily všechny formy kolejí, obvyklé na ostatních středověkých univerzitách, od profesorských kolejních domů přes koleje fakult a univerzitních národů.

Když král a císař Karel IV. roku 1366 založil první mistrovskou kolej, kterou nazval svým jménem Karolinum (Collegium Caroli), měl na mysli především materiální zajištění pražských profesorů a výuky po vzoru pařížských kolejí, které měl možnost poznat za svého univerzitního studia v Paříži. Významnou roli totiž v té době sehrálo právě i “čerstvé” založení dalších univerzit v sousedství, které byli založeny zhruba o dvě desítky let později než Univerzita Karlova v Praze: Vídeň (1364) a Krakov (1365). Založení nových univerzit ve Vídni a v Krakově král a císař Karel IV. pochopil jako konkurenční dynastický čin rakouských Habsburků a polských Piastovců. Za této situace bylo naléhavou starostí krále a císaře Karla IV. zajistit pro učitele i studenty univerzity v Praze vhodné sociální zázemí a tím i stabilní učitelský sbor. Základní idea koleje napodobuje instituce známé z církevního prostředí (klášterní komunity, kapitulní sbory), poskytující obyvatelům kolejí (kolegiáti) zdarma obživu, příbytek a materiální podmínky k učitelské činnosti nebo studiu. Mnohdy, zvláště v případě nemajetných studentů, jsou koleje typickým příkladem křesťanské charitativní činnosti, předmětem zbožných odkazů a hmotné podpory sociálně nejslabších vrstev středověké společnosti.

Karolinum (Karlova kolej) bylo též určeno pro dvanáct mistrů Filozofické fakulty, z nichž dvěma byly výslovně přikázány teologické přednášky, čtení Písma Svatého a Lombardova spisu “Libri sententiarum” (Knihy myšlenek). Všichni byli zavázáni jedinou povinností, kterou měla být výuka sedmera svobodných umění.

Karolinum obsahovalo velmi bohatou sbírku právnických knih. Její větší část se do Karolina dostala jako vzácný a velkorysý dar krále a císaře Karla IV., který koupil z pozůstalosti Viléma z Lestkova jeho soubor knih, celkem 114 svazků. Děkan vyšehradské kapituly byl důvěrným vyslancem Karla IV. u papeže v Avignonu, odkud si přivezl knihovnu, jaká jinde u nás sotva byla. Hodnocení obsahu knihovny a edice jejího katalogu, pocházejícího z doby krátce po roku 1370, prokazuje, že soubor kanonických rukopisů, kterých lze napočítat nejméně 37, poskytoval široký přehled po základních dílech a sám o sobě už postačil k povšechné orientaci po současné vědecké tvorbě. Soupisy knihoven té doby totiž obvykle udávají obsah kodexu jen údajem o jediném (prvním) kusu, takže v mnoha případech lze počítat s větším počtem děl, která už soupisem postižena nejsou.

Karolinum se stalo nejen příbytkem pražských kolegiátů, ale i sídlem rektora a dalších univerzitních úřadů, centrem univerzitního života a vlastně až do dneška symbolem celé Univerzity Karlovy v Praze. K zařízení nového kolejního domu patřila také arkýřová kaple s přinejmenším dvěma přednáškovými sály, Aristotelovo a Platonovo lektorium. Filozofická fakulta zde také měla vlastní místnost, která byla k dispozici i rektorovi Univerzity Karlovy v Praze a z pozdějších zpráv jsou doloženy prostory pro univerzitního notáře, pedela, kvestora a také tam byl i univerzitní karcer (vězení), což bylo viditelným symbolem vlastní univerzitní jurisdikce. Reprezentační charakter Karolina potvrzuje i funkce velké auly, sloužící již od 14.století, a tedy prakticky již sedmé století pro jednání, slavnostní akty, disputace a promoce Univerzity Karlovy. A právě na tomto místě byl nejprve v září 1994 imatrikulován JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a později zde na tomto místě v Karolinu měl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola i všechny své čtyři slavnostní promoce na Univerzitě Karlově v Praze. První slavnostní promoci na magistra práv Univerzity Karlovy v Praze měl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola dne 14.března 2000 se začátkem od 12.00 hod.; druhou slavnostní promoci na magistra filozofie Univerzity Karlovy v Praze měl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola dne 20.července 2000 se začátkem od 9.00 hod.; třetí slavnostní promoci na doktora práv Univerzity Karlovy v Praze měl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola dne 15.února 2005 se začátkem od 13.30 hod. a čtvrtou slavnostní promoci na doktora filozofie Univerzity Karlovy v Praze měl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola dne 15.prosince 2005 se začátkem od 15.00 hod. JUDr.PhDr. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola zde v aule pražského Karolina se tedy těmito svými čtyřmi promocemi na Univerzitě Karlově v Praze zařadil mezi doktory práv, doktory filozofie, magistry práv a magistry filozofie v linii celkové téměř sedmisetleté kontinuity svých předchůdců, kteří získali tytéž, popřípadě obdobné vysokoškolské akademické tituly na Univerzitě Karlově v Praze od jejího založení králem českým a císařem svaté říše římské Karlem IV. v letech 1347/1348 až dodnes.

Zpět na hlavní stránku!