wz

Zpět na hlavní stránku!


KRISTUS-PÁN JE MOJE SÍLA, SMYSL, KOMPAS, CESTA a CÍL!

Kriste-Pane, udělej ze mne nástroj svého pokoje,abych nesl: smíření kde vládne křivda, jednotu srdcí, kde vládne jejich nesvornost, radost, kde vládne smutek, katolickou víru kde vládnou pochybnosti, naději kde vládne zoufalství, lásku, kde vládne nenávist, pravdu kde vládnou bludy moderních lhářů a jejich patolízalů, a zejména pak světlo Kristovho kříže kde vládne tma zbabělého oportunismu, prospěchářství a hříchu!!

Jsem racionálně, logicky uvažující a přemýšlející člověk. Nejsem sentimentální a nemám ani žádné pochopení pro jakékoliv sentimentální rojčení. Základem mé intelektuální integrity je a vždy zůstane pouze rozum a nikoliv ”cit”. Pro nějaké to citové blouznění nejen že nemám žádné pochopení, ale ani jen žádnou toleranci. Neznám, nemám a ani neuznávám žádných takzvaných ”citů”. Ovšemže každé pravidlo může mít i nějakou tu výjimku. A když jsem tedy napsal, že neznám, nemám a ani neuznávám žádných citů – tak i tato skutečnost má svoji jednu výjimku. Přece jen existuje byť i jen jeden jediný, avšak přece jen objektivně existuje na světě jeden ”cit”, který skutečně reálně existuje, a tudíž ho znám i já. Tímto jediným ”citem” který existuje nejen ve virtuálním světě, ale i ve skutečném světě je totiž ”láska”. Samozřejmě, že pod pojmem láska” mám na mysli pouze skutečnou lásku, tj.lásku k Bohu. Žádná jiná ”láska” totiž nikdy ani neexistovala, neexistuje a exaktně vzato ani existovat nemůže. A tudíž – zcela logicky – žádnou jinou ”lásku” ani žádný normální, střízlivý člověk ani znát nemůže. Láska” totiž není fatamorgána, ”láska” není halucinace, ”láska” není ”delirium tremens”, právě tak jako "láska" nemá nic společného s nějakým jiným podobným blouzněním opilého či nadrogovaného šílence. A již absolutně vůbec nic společného nemá "láska" ze sexem! ”Láska” dokonce není ani ten altruizmus zmiňovaný jinak církvemi a náboženskými společnostmi v souvislosti s tzv.láskou k bližnímu, byť i jinak nelze popřít že skutky milosrdenství jsou skutky Buhu milé a od věřícího křesťana žádoucí.
A ovšemže
opakuji - pro jistotu -ještě jednou: ”láska” již vůbec v žádném případě není snad nějaký sex, což zase se snaží tvrdit ateističtí ”apoštolové” tohoto našeho současného nejrůznějšími nemravnostmi a vulgárními oplzlostmi zkaženého a prohnitého pseudomoderního světa na počátku jedenadvacátého století po Kristu.
Bůh je láska. A proto jedinou láskou – logicky - je pouze láska k Bohu. A tato láska k Bohu je tedy jediný cit který existuje, protože pouze tento cit má své vnitřní racionální opodstatnění.
A ovšemže
nejen láska k Bohu, ale ruka v ruce s ní i moje naděje a moje víra v Boha!
Pokud jde o moji naději její oporou je pak moje víra. A to víra opírající se pouze o zdravý rozum, o Aristotela, o Platóna a o starořeckou filozofii!
Nikoliv snad tedy o nějaký po
vrchní náladový prožitek ze slavení mše svaté lahodící oku věřícího hezkými ornáty celebrujících kněží, překrásnými sochami Panny Marie a svatých, dojímavými obrazy křížové cesty v syntéze i s další nádhernou gotickou nebo barokovou sakrální výzdobou římskokatolických kostelů, kde jsem ve svých modlitbách strávil snad již úhrnem několik let svého života!
Osobně ovšemže taky mým smysl pro ”krásno”, pro ”estetično”. Taky se mi velice líbí naše katolická spiritualita! Taky mám smysl pro romantiku! Ba dokonce
možno až v tak veliké míře, že jsem si pravidelně navykl každodenně se po latinsky modlit ranní chvály, vešpery a v podstatě téměř i všechny ostatní modlitby z latinského breviáře koupeného před několika léty ve Vatiáně; a to navzdory tomu, že mám k dispozici i další breviáře, konkrétně český, slovenský i německý – ze kterýchžto breviářů ”v národních jazycích” se modlím opravdu jen málokdy. A líbí se mi ovšemže i skvosty spirituality našich východních bratří řekokatoíků, kde se mi velice líbí například jak řecká tak i staroslověnská mše svatá sv.Jana Zlatoustého.
Ba dokonce v létě často zvyknu vstát brzy ráno již o třetí hodině ranní, abych se šel modlit do přírody ”pod holým nebem” ještě za tmy. A v kleče, tváří obrácen směrem na východ /přesněji řečeno m
írně na jihovýchod/ přibližně symbolicky směrem k Jeruzalému se modlím ”Ješua maranata!” /”Jesus veni!”/, tedy modlitbu, která možná formálně může leckomu trochu připomínat modlitbu nějakých litanií nebo modlitbu svatého ružence, ač ve skutečnosti je o více než tisíciletí starší než tyto tradiční modlitby. Před tím, než se však začnu modlit tuto modlitbu se pomodlím nejprve ”Benedictus Dominus Deus Israel” a hned poté modlitbu ”Magnificat anima mea Dominum” a nakonec ”Nunc dimitiis servum tuum, Domine”. Poté samotnou hlavní mou modlitbu Ješua maranata se modlím ze zavřenýma nebo polozavřenýma očima snažíc se o co nejhlubší duchovní kontemplaci, rozmluvu s Bohem. Někdy mám ve svém nitru dojem jako kdyby můj Pán Ježíš Kristus mi i formou jakési transcendentální imponderabilijní meditativní kontemplace v mém srdci celou moji duši nacházející se v milosti posvěcující naplňoval Duchem Svatým řka: ”Neboj se Henryku, příjdu mnohem dříve než si sám vůbec dovedeš představit!” A tak se modlím někdy hodinu, někdy i dvě, ba někdy ještě i déle. Svou modlitbu Ješua maranata začínám tak ještě za úplné tmy a pokračuji za rozbřesku, svítání a končím až celý sluneční kotouč vyjde nad zemský horizont. Pak modlitbu ukončím ”Gloria in excelis Deo”, poté nicejsko-cařihradským vyznáním víry ”Credo in unum Deum”, načež se ještě na úplný závěr pomodlím na aktuální úmysl svatého otce (v minulosti Jana Pavla II a dnes Benedikta XVI) obligatorní ”Pater noster”, Ave Maria” a ”Gloria patri”. Pak vstanu a zpravidla v tichosti jdu domů. Když je však ale podle liturgického kalendáře nějaká – byť i jen nějaká místní - mariánska slavnost, svátek nebo vzpomínka pak si cestou domů velice rád zazpívám ”Salve Regina, mater misericordiae”, popřípadě i Te Deum laudámus, te Dominum confitemur”, kterou si ovšemže z vděčnosti k milovanému Bohu Otci, Synu a Duchu Svatému rád zazpívám často i z jiných důvodů /a to i ryze osobních!/ než jsou pouze liturgickým kalendářem stanovené mariánské slavnosti, svátky nebo vzpomínky. Modlitbu Ješua maranata jsem se začal modlit zhruba jako patnáctiletý chlapec v roce 1982, i když jinak současnou konečnou celkovou podobu tato mojí soukromá spiritualita nabyla až o téměř deset let později. Nicméně na znak křesťanské pokory ve snaze se alespoň symbolicky ztotožnit s prvními křesťany prvního století jsem hned od samého počátku, tj. od roku 1982 až do zhruba let 1997-1998 jsem se dokonce chodil takto brzy ráno modlit bos, tj.bez jakýchkoliv botů a ponožek, poté zhruba do loňského roku 2005 jsem si boty a ponožky pouze vyzul na místě před modlitbou a poté před návratem domů si je zase obul. Před rokem jsem však ze zdravotních důvodů od modliteb s bosými noham i upustil úplně. Toť je tedy moje ”soukromá” spiritualita! Ostatně každý křesťan si vytváří nějakou tu soukromou spiritualitu. A já ovšemže nejsem a ani nechci být žádnou výjimkou.
Kromě toho moje soukromé letní modlitby ”pod holým nebem” tak brzy ráno jsou v podstatě prakticky téměř bez jakéhokoliv rizika, že bych venku cestou na místo modlitby snad – nedej Bůh – někoho mo
hl potkat nebo že by mně někdo nějak rušil při modlitbě, potažmo mně jakkoliv jinak eventuálně mohl – svou fyzickou přítomností či blízkostí – kdokoliv jakkoliv obtěžovat při cestě tam, popřípadě při mé modlitbě samotné.
Navíc ač dnes ve století jedenadva
cátém svým věkem mezi adolescentní mládež již více nepatřím a tudíž do žádného modlitebního společenství mladých křesťanů již více prakticky ani nechodím, líbí se mi Taizé-ekumenická spiritualita mladých křesťanů i nadále.
Tato různorodá ”estetična” však
v mém vědomí nejsou a ani nemůžou být nějakou snad ”konkurencí” pro zdravý rozum. Věci a děje mohou být i ”estetické”, ale taky i vůbec nemusí takovými být! Zásadně vždy však ale musí být rozumné, protože nikoliv estetika, ale rozum je alfa i omega a tedy de facto” ”conditio sine qua non” mojí víry!
Odmítám ”víru”, která by se snad opírala o nějaký primitivní iracionální cit! Ostatně každý ”cit” mimo citu lásky k Bohu je vždy ”citem” iracionálním, absurdním, nesmyslným. A právě proto si svou víru pokládám
za nejcennější poklad který mám.
A ovšemže nepatřím mezi ty, kteří jen tak komukoliv cokoliv uvěří!
A ty co by mi snad chtěli něco povídat o jakýchsi ”nadpřirozených” věcech nebo jevech mám dokonce sto chutí rovnou na fleku kopnout do zadku a praštit za
nimi dveřmi, respektive vůbec se s nimi ani jen nebavit.
Nevěřím totiž na žádné čarování, nevěřím na žádné věštění, nevěřím na žádné předpovídání budoucnosti, minulosti nebo čehokoliv jiného.
Nevěřím ani na žádné horoskopy, nevěřím na žádnou astrologii nebo jakékoliv jiné kosmologické šarlatánství, nevěřím na žádnou bílou ani černou magii.
Nevěřím ani na žádné takzvané šťastné a nešťastné čísla, nevěřím na žádné takzvané šťastné nebo nešťastné dny.
Právě tak nevěřím na žádný okultismus, nevěřím na žádn
é rozmlouvání s ”mrtvými”, nevěřím na žádné vyvolávání duchů mrtvých, právě tak jako ani nevěřím na žádné jiné ”duchařské” nesmysly.
Nevěřím ani v nějakou extra vypovídací relevanci různorodých všelijakých těch takzvaných psychologických testů. A na všeli
jaké ty opak tvrdící různorodé psychology a psychiatry hledím pokud snad i ne přímo jako na určitý typ vychytralých profesionálních podvodníků ”sui generis”, tak ale celkem určitě jako na zvláštní intelektuály jejichž předmětem bádání nebo léčení je imateriální imponderabilijní jsoucno – lidská duše. A tedy ač sice nechci nikomu nijak křivdit, že bych ho snad hned apriori podezíral z nějaké nepoctivosti a tudíž omezím se pouze na lakonické konstatování, že eufemicky a diplomaticky řečeno nevím, co si mám o těchto výše zmiňovaných ”psycholozích” či ”psychiatrech” vlastně myslet.
Právě tak absolutně nic nevěřím ani lidem, kteří se mně kdy snažili přesvědčit o čemkoliv z výše uvedených nesmyslů, výmyslů či blábolů.
Ostatně sám sv.Pavel ve svém listu sv.Timote
jovi napsal o všech těchto věcech mnou uváděných ve výše uvedených odstavcích této úvahy více než výstižně: ”Bezbožné a babské bajky zavrhuj! V nábožnosti sa cvič! /1 Tim 4,7/.
Teď by se mohlo snad zdát, že jsem totální skeptik a nihilista, avšak to taky
není pravda.
Je sice pravda, že takřka programově ”nikomu a ničemu nevěřím”, avšak každé pravidlo má opět i zde své výjimky. A tudíž i tato moje absolutní ”nevíra” má sice jen jednu jedinou, avšak přece jen jednu velice důležitou výjimku. A touto výjimkou
je Ježíš Kristus.
Jestliže zpravidla nikomu nic nevěřím, v případě Ježíše Krista je tomu úplně jinak. Ježíši Kristu jsem uvěřil všechno. A nejen uvěřil, ale i rozhodl se ho následovat. A tudíž snad téměř každou minutu když mám cokoliv učinit tak se sám s
ebe vždy předtím než něco učiním v duchu tážu – co by zde a teď na mém místě udělal Ježíš Kristus? Jak by se na mém místě zachoval Ježíš Kristus? Co tedy mám udělat já abych co nejvěrněji napodobil Ježíše Krista? Ježíš Kristus je totiž alfou i omegou mého živote. A žiji životem nikoliv svým, nýbrž životem Kristovým, a tak můžu říci, že nežiji již více já, ale žije ve mně Kristus, neboť Kristus skrze mě mluví a veškeré moje skutky jsou vlastně již ne skutky moje, ale skutky mého Pána Ježíše Krista!
Aby nedo
šlo snad k nějakému nedorozumění, zdůrazňuji, že v této úvaze hodlám psát pouze o mém osobním vztahu k Ježíši Kristu.
Tudíž představa, že bych snad vůbec dopustil, či mohl dopustit aby na mém osobním vyznání lásky k Bohu mohl nějak přímo nebo nepřímo para
zitovat kdejaký církevní či jiný náboženský funkcionář nebo úředník, který mylně vidíc ve své farizejské zkaženosti v tomto mém ze srdce jdoucího úpřimného vyznání lásky k Bohu pouze jakousi jemu vlastní falešnou přetvářku sloužící jakési laciné pseudonáboženské marketingové propagandě jeho vlastní církve nebo náboženské společnosti, respektive ještě přesněji řečeno pak fakticky domněle sloužící tedy jeho egoistickým osobním nebo skupinovým zájmům /protože i ta církev nebo náboženská společnost je často pouze maskou skrývající čistě osobní egoistické zájmy je – v mém případě - úplně absurdní.
A proto těmto – výše zmiňovaným - lidem hned zpříma a otevřeně říkám, aby tuto úvahu dále již nečetli, protože je čeká veliké, opravdu veliké zklamání!
Ne, nemylte se
! Nemám zde v úmyslu v této úvaze dělat jakoukoliv propagaci jednotlivým cirkvím a náboženským společnostem. Ba dokonce se zde v této úvaze o žádné z nich ani jen nezmíním.
Lidé se dívají na televizi, poslouchají rozhlas, čtou noviny anebo surfují na inter
netu. Jinými slovy dívají se, poslouchají nebo čtou zprávy, zpravodajské a publicistické relace, které jim poskytují nejrozličnější informace o světě. Některé z těchto informací se týkají světa politiky, jiné ekonomiky, další světa vědy a techniky, úplně jiné jsou cestopisy, pořady opřírodě atd. A ovšemže vyskytnou se i takové, které si kladou občas i nějaké kosmologické otázky: "Kdy vznikl vesmír?", "Jak vznikl vesmír?", "Z čeho vznikl vesmír?" a "Proč vznikl vesmír?". A od těchto kosmologických otázek není daleko k eschatologickým otázkam typu: "Kdo jsem?", "Odkud jsem?" a "Kam směřuji?"
Je poznání a je víra. Někdy jdou ruka v ruce. Jindy jsou ve vzájemné diskrepanci. To co člověk na vlastní oči viděl, to co člověk na vlastní uši slyšel a co svými prsty a
dlaněmi měl možnost si osobně nahmatat je objektem jeho poznání, neboť se o tom mohl osobně bezprostředně přesvědčit.
Pokud by třeba i všechny televize, rozhlasy, noviny, časopisy a internetové stránky /dále budu používat termín "Celý svět"/ hlásali něco c
o je v ostrém rozporu s tím co jsem na vlastné oči viděl, na vlastní uši uslyšel a případně - podle okolností a charakteru dané informace - i svými vlastními prsty a dlaněmi měl možnost si nahmatat pak já přijímám vždy za pravdivé to o čem jsem se měl možnost sám svými smysly bezprostředně přesvědčit a i kdyby se mě "celý svět" snažil svými komunikačními médii přesvědčit, že pravdou je opak toho o čem jsem se sám přesvědčil, tak nemá šanci mě přesvědčit.
Platí-li u mnohých lidí i v těchto případech slogan,
že "celým světem" tisíc krát opakovaná lež se stává pravdou, pak u mě to rozhodně v těchto případech neplatí. Vím-li například, že ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminovaní oproti ženám, pak i když "celý svět" vehementně hlásá svou feministickou propagandou přesný opak toho co je pravdou, pak i navzdoru tomu, že žádné opačné informace z "celého světa" nezaznívají přijímám za pravdivé to, o čem jsem se mohl tisíc krát osobně přesvědčit svým vlastním osobním poznáním - svými vlastními oči, uši a empirickými zkušenostmi a nikoliv tomu co tento orwelovsky prolhaný "celý svět" svými tisíc krát, ba milióny či miliardy krát ze všech stran soustavně opakovanými lžemi o tzv."privilegování mužů a diskriminace žen" by mi chtěl pokusem o tuto brutální indoktrinaci a vymývání mozků svými médii vnutit abych těmto feministickým lžím "věřil", a tím upřednostnil "víru" v cizí informace před vlastním, osobním poznáním.
Úsilí "celého světa" o vnucení lživé "víry" v pravdivost feministických lží jsem uvedl po
uze jako příklad. Samozřejmě, že jsem mohl uvést i cokoliv jiného na čem bych názorně demonstroval ostrou diskrepanci mezi tím, co je objektivní pravda a tím co svými médii se snaží "celý svět" vnutit lidem aby "uvěřili". Většina lidí ovšemže tomuto brutálními indoktrinačnímu tlaku médií "celého světa" podlehne, a to i tehdy, když tyto lži zcela jednoznačně protiřečí tomu co mohli jinak svou vlastní zkušeností na vlastní oči vidět, na vlastní oči uslyšet, popřípadě jinak osobně se přesvědčit. Já díky tomu, že jsem nezávisle a svobodomyslně, samostatně přemýšlející intelektuál patřím k menšině lidí, kteří mají dostatek svých vlastních intelektuálních sil se vzbouřit vůči indoktrinační pseudoinformační agresi "celého světa" a jeho médií alespoň v těch věcech o kterých jsem měl možnost svými vlastními smysly a zkušenostmi přesvědčit se o opaku. I to je hodně, neboť i tím se stávám navzdory úsilí "celého světa" a jeho médií svobodomyslnou bílou vránou v tomto moři lží a nevědomosti.
To se týká ovšemže toho, o čem
jsem se mohl osobně svými smysly a zkušenostmi přesvědčit, kde tedy existuje moje osobní poznání které si nenechám ničím zviklat. A i kdyby se "celý svět" mě snažil přesvědčit, že pravdou není to, co jsem na vlastní oči viděl - tak toto úsilí i navzdory gigantické intenzitě a síle mediálních lží "celého světa" se v mém případě vždy mine účinku.
Co ale v případech o kterých jsem neměl možnost se přesvědčit o opaku? Kde proti informacím "celého světa" nemohu se opřít o žádné vlastní empirické poznání? No v
těchto případech i já jsem manipulovatelný a zřejmě i manipulovaný ze strany "celého světa". Zamezit této manipulaci nelze, lze ji však ale zmírnit. A to jednak tím, že se fakticky nedívám ani na televizi a ani neposlouchám rádio. Snažím se informace vyhledávat na internetu, nicméně je mi jasné, že ani toto médium není až tak velice "svobodné" jak jsem si myslel v době když jsem ještě žádné internetové stránky neměl. Zde je totiž veliká moc provozovatelů jednotlivých vyhledávacích serverů /Yahoo, Google, Seznam, Atlas, Centrum atd./ zda-li Vás do svých seznamů zařadí nebo nikoliv. A pokud Vás zařadí, zda-li Vás zařadí takovým způsobem, který má vůbec naději při fulltextovém vyhledávaní, že Vás vůbec někdo najde, navíc vůbec nijak nemůžete ovlivnit ani jen to jakými slovy Vás budou prezentovat. Zde stojí za zmínku, že mně mnohé vyhledávají servery zařadili tuto práci do svých seznamů i navzdory tomu, že ještě není úplná, zatímco mnohé jiné práce, práce které jsou již kompletní a úplné nezařadili do svách seznamů dodnes a nenajdete je dokonce ani tehdy, pokud při fulltextovém vyhledávání zadáte třeba i celý název! A to navzdory tomu, že tyto práce jsou navíc starší, respektive se na internetu nacházejí již déle a taky obsahují pro nejširší veřejnost atraktivnější témy (například moje Kritika feminismu, která je absolutně ojedinělá!!) A proto ani internet není až tak svobodný jak si leckdo myslí. Z tohoto důvodu dalším obranným prostředkem je proto osobní intelektuální skepticizmus a relativismus při recipování informací, respektive tedy vědomí, že tyto informace - z nejrůznějších důvodů - již vůbec nemusí být pravdivé, úplné či aktuální.
Toto se týká i mé víry. Exaktně vzato nikdo nemůže přímo dokázat ani existenci a ani neexistenci Boha. Ovšemže já jako křesťan
věřím v existenci Boha. A nepochybuji o tom, že právě tak i nejeden intelektuál, který je ateista zase právě naopak věří v neexistenci Boha. Ono totiž nemohu-li já exaktně prokázat existenci Boha, právě tak ani tento ateistický intelektuál nemůže prokázat neexistenci Boha. A tedy oba dva v něco pouze věříme. Já věřím, že Bůh existuje a věřím, že Bůh vytvořil vesmír, galaxie, sluneční soustavu planety, naši zemi i vše co na ní je, vše neživé, ale i živé a v neposlední řadě, že Bůh vytvořil i mikrosvět baktérií, virů, molekul, atomů…atd. Zatím ateista věří, že všechno tohle co jsem jmenoval vzniklo tak jaksi samo od sebe. A abych byl tedy úplně otevřený musím říci na rovinu, že svým způsobem tuto obrovskou gigantickou víru ateistů obdivuji, protože já sám tak obrovské víry - že vše vzniklo jen tak samo od sebe a bez Boha - nejsem schopen!!
Tolik moc víry jako vidím u ateistů jsem totiž ještě nikde jinde neviděl. A moje slabá víra tudíž té jejich velice veliké ateistické víře nemá šanci nijak konkurovat. Navíc z
hlediska čistě matematické pravděpodobnosti moje víra v to, že vše stvořil Bůh vykazuje podstatně větší míru pravděpodobnost jako je matematická pravděpodobnost ateistické hypotézy, že tento svět počnouc makrosvětem vesmíru a konče mikrosvětem atomů byl vytvořen bez jakékoliv přímé nebo nepřímé účasti či spoluúčasti nějaké inteligentní bytosti - stvořitele.
Druhou věcí je pak vzájemná kausalita mezi jevem a příčinou. Všichni se shodneme na tom, že každý jev musí mít nějakou příčinu. A taky se všichni shodn
eme i v tom, že z hlediska časové existence je tato příčina nevyhnutně starší než je jev, který sama způsobila. Tento způsobený jev může být sám příčinou nějakého jiného dalšího jevu. A ovšemže i ta původní příčina je sama jevem způsobeným jinou příčinou. Prostě neexistuje vůbec žádný takový jev, který by neměl žádnou příčinu. A právě tak i každá příčina je sama jevem nějaké jiné příčiny, popřípadě může být. Vracíme-li se zpátky, nakonec musíme dojít k té nejstarší příčině, která byla absolutně první příčinou. A je to logicky dané tím, že svět vůbec existuje, že ač jinak naše exaktní poznání nás poučuje, že každá příčina musí být zapříčiněnou příčinou nějaké jiné příčiny, která je od této příčiny starší, musí objektivně nakonec existovat někdy-někde i ta absolutně nejstarší příčina. A protože je tato nějaká absolutně nejstarší příčina příčinou absolutně nejstarší, pak tato příčina samotná může být pouze již jen příčinou nezapříčiněnou, protože je pojmově i logicky zcela vyloučeno, aby tato absolutně nejstarší příčina mohla mít ještě nějakou starší příčinu od sebe sama. Po lopatě řečeno - touto absolutně nejstarší a nezapříčiněnou příčinou je Bůh.

Jako malé dítě jsem si kladl otázku jak vypadá Bůh-Otec a jak vypadá satan? Jako dospělý křesťan vím, že Bůh-Otec je absolutně dokonalý čistý duch. A dokonce i satan jako padlý anděl nemá absolutně žádné ”hmotné” tělo. Jako dítě jsem si ale s trochou dětské naivity Boha-Otce představoval jako mimořádně dobráckého a hodného starého dědouška z takovou bradou. Představa satana byla těžší. Nejprve jsem si představoval satana jako klasického čerta s rohy a chvostem. Když jsem byl o něco starší přibylo konkretizace tohoto čerta jako takového svalovce s imidží surového násilníka. Ještě později pak přibylo vědomí, že satan je svůdce a pokušitel lidí, co nejen násilím, ale taky svou mazanou chytrostí svádí lidi ke hříchu a k předešlým představám přibyla navíc i představa velikých kapes na kabátu tohoto čerta a tlustými obálkami plnými bankovek na uplácení či jinému podobnému podbízení se lidem.

S příchodem puberty padla naivní představa čerta a osobnost satana se inkorporovala do hezké, štíhlé, modrooké blonďaté holky atletické postavy. Jediné co z původních představ zůstalo jsou ty kapsy s tlustými svazky bankovek na podplácení či jiné podobné podbízení se lidem. Tyto ”hmotné” představy satana sice v mé dospělosti ustoupili exaktním teologickým poznatkům. Nicméně pro potřeby zjednodušené symboliky jsem si je ponechal i nadále pro ty případy, pokud mi slouží tento metafyzicko-filozofický fenomén jako jakási ”pomocná berlička” pro správné rozhodnutí se v životních situacích, kdy je zřejmé, že jsem se stal obětí útoku či intrik satana. Když jsem měl zhruba patnáct let tak jsem Bohu slíbil - za prvé že budu žít celý život v chudobě a pokud nějaký majetek získám budu se ve vztahu k němu chovat spíše jako jeho správce než majitel, - za druhé, že se nikdy neožením a po celý svůj život zachovám panenství duše i těla pro Boží království a za třetí, že se budu pravidelně modlit breviář a žít řádným životem víry věřícího křesťana-katolíka. A je jen logické, že satan po celý můj pozemský život se mi bude usilovat tato moje předsevzetí a přísliby Bohu mi všemožnými intrikami, podvody a útoky všemožně nabourávat, anebo alespoň komplikovat či jinak ztrpčovat můj život v souvislosti s jejich dodržováním. Proto mi satan možná někdy i bude posílat do cesty peníze, majetek nebo hezké, mladé, štíhlé, modrooké blonďaté holky atletické postavy.

Jednak pro to abych sáhnul na satanovo ovoce plné jedu, či alespoň aby mně těmito útoky okradl o volný čas, který bych jinak mohl věnovat modlitbě a duchovnímu životu vůbec. Vím, že satan se vzbouřil proti Bohu, protože on byl hned po Bohu ta největší, nejsilnější a nejchytřejší bytost na světě a jako takový chtěl Boha sesadit z trůnu a zaujmout jeho místo. Toto si velice často připomínám, protože to je memento abych si vždy s pokorou uvědomil, že ani navzdory obrovské lebce kterou mám, ba ani navzdory tomu skvělému a vysoce výkonnému ”stroji”, který Bůh umístil v této mojí obrovské lebce do její cerebrální dutiny nemám sebemenší šanci ”vyzrát” na satana a tak vyhrát intelektuální souboj ze satanem. Vyhrát intelektuální souboj nad satanem totiž lze svým způsobem pouze tak, že se tomuto souboji člověk jednoduše vyhne. Jinak nemá sebemenší šanci a jeho jakýkoliv souboj se satanem nevyhnutně vždy skončí totální porážkou člověka na celé čáre. Ovšemže každý člověk se rád poradí s chytřejším člověkem. A leckdy rád bych se třeba poradil i já s lidskými bytostmi, kterým v cerebrální caverně jejich calvy pracuje softwérově výkonnější cerebrum jako je tomu v mém případě. Samozřejmě, pokud bych takového člověka znal. Nicméně ať již se mi to líbí nebo nikoliv, musím si uvědomit, že po naší zeměkouli zřejmě neběhá příliš mnoho lidských bytostí s ještě výkonnějšími ”cerebrárními” stroji jako je ten můj, a tedy není mi reálně dopřáno čekat, že mi poradí někdo chytřejší. Proto tíhu rozhodnutí musím nést sám, protože široce - daleko objektivně není nikoho s kým bych se na relevantní intelektuální výši mohl poradit. A tak proti mně samotnému stojí satan – bytost, která žije již miliardy let a tudíž bytost, jejíž inteligence díky osobním zkušenostem je řádově tak minimálně o tři třídy vyšší intelektuální úrovně jako je ta moje. V porovnání ze satanem tedy - já vím, že nic nevím – jak řekl starořecký filozof! Byť i to je již hodně!! Drtivá většina lidí totiž neví ani to, že nic neví, ba navíc nadutě si myslí, že spolkla všechnu moudrost světa (zatímco já čím více toho vím, tím více si uvědomuji existenci gigantických dimenzí sfér vědeckých, intelektuálních a jiných poznatků, které nevím a neznám!) a řítí se tak přímo do záhuby.

Vzpomínám na jednoho bývalého kamaráda co zradil Ježíše Krista. Velice jsem ho za to tehdy začal nenávidět, nicméně nyní s odstupem let to posuzuji poněkud shovívavěji a vím, že ho satan porazil svojí chytrostí. Chyba nebyla v tom, že souboj ze satanem prohrál – tomu se ostatně nijak ani nedalo zabránit, to bylo již předem dané, jakmile se do toho souboje pustil. Chyba byla v tom, že se do toho souboje vůbec pustil. On taky slíbil Bohu, že zachová panictví i celibát. Ba dokonce on skálopevně – na rozdíl ode mě – původně šel ještě dál: bezpodmínečně chtěl být knězem. A jak to dopadlo? Jednou dostal list od jakési holky, že prý potřebuje duchovní pomoc, že prý chodí kamsi ke Svědkům Jehovovým, že je rozpolcená a že neví jak dál, že uvažuje nad sebevraždou atd. Já ho varoval, ať se na to vykašle, že je to nebezpečné.

A to tím více je to nebezpečné proto, že se objektivně jednalo o velice hezkou holku, tj.mladou, štíhlou, modrookou blonďatou holku atletické postavy – a tedy v realitě tu absolutně nejhezčí holku jakou si lze představit (čemuž proto ani nevěřím, že její reálná existence mohla být pouhou čirou náhodou!!) - v důsledku čeho jsem měl já osobně z ní obrovský strach a na míli jsem se jí vyhýbal stejně jako na odvrácené straně se zas ”čert vyhýbá kříži”. Ale on byl tak hloupý, že prý ne, že nedovolí aby prý padla taková hezká holka do spárů Jehovistů a podobně. A nedal si říci! A pustil se do otevřeného boje ze satanem! Hlupák!! Samozřejmě, že otevřený boj ze satanem objektivně žádný člověk nemůže nikdy vyhrát, a taky to dopadlo i tak, jak to vlastně nevyhnutně dopadnout i muselo. On se s ní nakonec oženil! Nic horšího se již ani nemohlo stát. Snad ani kdyby se ta dívka skutečně oběsila nevnímal bych to tragičtěji. A dotyčná dívka se dodatečně údajně prý i přiznala, že si to vše jen vymyslela proto aby jeho získala za manžela! Strašné!!

Ba dokonce je to ještě horší. Jeho největší tragedie pak spočívá nikoliv v tom, že zradil Ježíše Krista (ač již to je velice špatné!) tím, že se s touto holou oženil! I svatý Petr ostatně třikrát zapřel Pána Ježíše a ze zbabělosti veřejně řekl na margo Ježíše Krista, že prý ho nezná.

Největší tragedií tohoto bývalého kamaráda je to, že si toto své neštěstí ani jen neuvědomuje (a to dokonce ani dneska si to neuvědomuje), protože satan mu tak zatemnil rozum, že ztratil veškerou soudnost a proto tvrdí, že ”prý je šťastný, a že prý žije ve šťastném manželství, že má milující manželku se třemi vlastními dětmi, které se mu v manželství narodili a že v manželství a rodičovství prý nalezl smysl svého života” atd. Takové psychotické bláboly! Bludy nepříčetného a ďáblem posadnutého psychotika!! Naštěstí s přibývajícími léty i tato holka mezitím ale pozbyla své neuvěřitelné krásy v důsledku čeho jsem se jí přestal bát a přestal jsem proto před ní utíkat, ba dokonce jsem jí i velice natvrdo řekl co si o ní myslím. Dokonce měla tu nehoráznou drzost tvrdit, že prý i ona je věřící katoličkou, ba dokonce, že prý i ona chodí do kostela (což je bohužel formálně pravda!). Úvodem měla dokonce tu bezočivost, že mi dokonce chtěla podat ruku! Vlastně tuto bezočivost neměla ani tak ona, jako spíše satan, který v ní sídlí, a tímto pokusem této hříšnice podat mi ruku mně chtěl satan urazit tím, že tímto urážlivým symbolickým gestem mi dal satan najevo jak velice se mnou pohrdá (abych to vysvětlil: když si totiž dva lidé podají ruky, říká se o nich ”vrána ku vráně si sedá…” což pro mě jako křesťana, který po celý svůj život se úpřimně usiluje plnit Boží vůli a hledat Boží království a jeho spravedlnost byla obrovská urážka!!). Poté co jsem jí řekl ”své”, tak s hysterickým pláčem utekla pryč. Její pláč mi však ale neudělal vůbec žádnou radost, protože to nebyli slzy kající se hříšnice litujících svých smrtelných hříchů, ale pouze slzy namyšlené, uražené a odporné feministické pýchy a ješitnosti.

Pamatuji si také na hrůzostrašný ”horor mortis”, respektive hrůzostrašný, děsivý sen, který se mi sníval krátce poté, co se tento bývalý kamarád zradil Ježíše Krista tím, že se oženil. Stál jsem na takovém velikém náměstí. Měl jsem dojem, že stojím na Rudém náměstí v Moskvě. A nestál jsem tam sám, stál jsem tam společně s množstvím svých kamarádů, spolužáků a známých. Na vnějších okrajích tohoto náměstí stálo několik chlapů v černých kožených bundách se sadistickými, gestapáckými tvářemi, co byl neklamný toho znak, že se jedná o estébáky společně s kágébáky. Dále ve předu přede mnou vpravo byl oltář a za ním v kněžském ornátu stál oblečený samotný satan, který měl na prsou napsánu číslici ”666”. Tento satan byl připravený k vysluhování svátosti manželství. Vedle satana stála oblečena v bílém oblečení a s bílým závojem ”nevěsty” ona dotyčná velice hezká, mladá, štíhlá, modrooká blonďatá holka atletické postavy. Dále poblíž oltáře stál podobný kovový trám, jaký se nacházel i v celách předběžného zadržení Krajské správy státní bezpečnosti v Bratislavě. U tohoto trámu byl spoután samotný Ježíš Kristus. Byl spoután jednak takovými pouty, které tehdejší bezpečnost nazývala ”medvěd”, jednak ještě takovou ocelovou řetězí, kterou se jinak obvykle spoutávali nohy aby do nich uvězněnému nemohla proudit krev a začali mu trnout. Zde však to ale vše bylo úplně jinak, zde tato ocelová řetěz byla použita k připoutání Ježíše Krista k tomuto trámu. Samotnému ”knězi” - satanovi coby ministrant sloužil Jidáš Iškariotský který mu podával ”prstínky” pro budoucí ”manžele”. Přede mnou vlevo byl zas veliký špalek a u něho středověký kat s velikou sekyrou. Úplně uprostřed jsem stál já a množství mých kamarádů, spolužáků a známých, kolem nás se pohybovalo množství ozbrojenců oblečených do stejnokrojů příslušníků veřejné bezpečnosti společně i se sadistickými chlapy oblečených v černých kožených bundách. Tento ”kněz” - satan nám řekl, že máme jen dvě možnosti. První možnost je, že se postavíme ”na pravo” anebo druhá možnost je taková, že se postavíme ”na levo”. Postavit se ”na levo” znamená postavit se tam, kde stojí připraven kat. Katovi ”soudruzi” Vás pak chytnou, vykroutí vám ruce, násilím přitáhnou ke špalku. Pak se vás zeptají na vaše poslední přání před smrtí a po splnění vašeho posledního přání vám přiloží hlavu na špalek a kat vám ji odsekne! Druhá možnost byla ale ještě mnohem horší!! Postavit se ”na pravo” znamená přijít k oltáři, plivnout do tváře Ježíši Kristu, pak políbit dotyčnou hezkou, mladou, štíhlou, modrookou blonďatou holku atletické postavy a oženit se s ní! Samotný obřad končí podpisem písemného prohlášení o zřeknutí se víry v Ježíše Krista a to perem naplněným namísto atramentu Vaší krví! A poté Vám coby ”svatební dar” odevzdá Jidáš Iškariotský devizový šek na třicet tisíc amerických dolarů a stranickou legitimaci do KSČ s Vaším jménem a příjmením!! No prostě něco strašného. Nedalo se absolutně nikam utéci a navíc jako prvního ze všech se satan zeptal právě mně, kterou z těchto možností jsem si vybral. Samozřejmě, že vybral jsem si tu prvou možnost. Hned poté sadističtí grázlové v černých kožených bundách se mně chopili a přivedli mně ke katovi. Zeptali se mně na mé poslední přání. Odpověděl jsem jim, že si před svojí smrtí přeji svatou zpověď u římskokatolického kněze, který není členem ”Pacem in terris”. Když to slyšeli, začali mně sprostě nadávat a tlouci mně ze všech stran těmi svými tvrdými obušky příslušníků tehdejší veřejné ale i státní bezpečnosti až jsem ztratil vědomí, respektive přesněji řečeno – probudil jsem se z dotyčného děsivého snu.

A podobné strašidelné, děsivé, hororové sny se mi později v časovém rozmezí asi čtvrt roku snívali ještě pět krát!!

Ale zpátky abych nepředbíhal: Zpočátku poté co se tento bývalý kamarád oženil, tak jsem si ho v duchu zcela automaticky zařadil mezi nepřátele Ježíše Krista, a jako takového jsem ho pak – zcela logicky -začal velice nenávidět. Nyní ale z odstupem let však cítím s ním spíše soucit než nějakou nenávist. Je to vlastně ten nejnešťastnější člověk na světě! Kdyby se – namísto toho, že za tou holkou šel – raději on sám oběsil - snad by pro svoji duši tím udělal třeba i méně zla než udělal. Nevím, doopravdy nevím… těžko říct. V žádném případě však ale nechci, aby mě někdo podezíral, že se snad chci jakkoliv vměšovat teologům do jejich nelehké práce nalézat a poznávat Boží vůli. V žádném případě ne!! Proto meritorně neříkám tak ani onak, raději neříkám vůbec nic, tím méně abych se snad svévolně pokoušel o hodnocení těchto složitých teologicko-axiologických otázek víry v eschatologických dimenzí věrnosti a oddanosti člověka Bohu. To opravdu musí udělat skuteční odborníci – teologové a svatí duchovní otcové v kněžské službě – a nikoliv já.

Říká se ale, že všechno zlé je i k něčemu dobré. A pro mě tento tragický zážitek na věky zůstal mementem a varováním pro moji duši. A kdykoliv se objeví satan, anebo alespoň určitá relevantní pravděpodobnost, že by o satana mohlo jít, hned si vzpomenu na tragický osud tohoto nešťastníka a všechny mé smysly, mysl a celá moje druhá signální soustava mozková a nervová bije na poplach asi jako když příšerně hučící sirény v roce 1998 v Bělehradu ohlašovali začátek náletu nepřátelských bombardovacích letadel. Když jsem studoval v Praze na Univerzitě Karlově právnickou a filozofickou fakultu často jsem musel jezdit vlakem. Nejraději jsem si – zcela logicky – sedl do úplně volného kupé, abych tak nebyl obtěžován přítomností jiných lidí. A nejraději bych byl, kdyby nikdo jiný do toho kupé ani nepřišel. To mi ale téměř nikdy nebylo přáno. Abych to vysvětlil: Pokud si do ”mého” kupé přisedne nějaký muž – nic se neděje. Pokud si do ”mého” kupé přisedne nějaká stará žena – nic se neděje. Pokud si do ”mého” kupé přisedne sice mladá žena, ale jinak škaredá jako ropucha – ještě ani teď se nic neděje. Ale pokud si do ”mého” kupé přisedne nějaká mladá a hezká žena – okamžitě nastává poplach!! Při pobytu v bílém městě na Sávě ignorovat zavíjení poplašných sirén znamenalo riskovat ztrátu ”pouze” časného pozemského života. Ignorovat však nebezpečnou situaci přítomnosti mladé a současně i hezké ženy v bezprostřední blízkosti by však znamenalo utrpět mnohem větší ztrátu než je ztráta časného pozemského života – to totiž znamená ztrátu nesmrtelné duše pro Boží království. Jak se tedy bránit? Vyzvat rázně tu ženskou ať okamžitě vypadne pryč z mého kupé? Určitě by tuto výzvu každá žena s pohrdáním ignorovala! Stoprocentně by nikdy ani jen jedna neuposlechla a dobrovolně by pryč z mého kupé neodešla!! Vyhodit ji z ”mého” kupé násilím? Copak by to snad - byť i jen čistě teoreticky - v současné feminokratické společnosti bylo vůbec možné?? Vyloučeno!! Možné je pouze jediné: Uchopit vlastní zavazadla a utíkat rychle pryč z tohoto kupé, které si fakticky přivlastnila tato arogantní zlá žena a pokud možno utéci co nejdále, pokud možno alespoň do jiného vagónu.

Peníze a hezká mladá žena to jsou dva největší nepřátelé jaké si lze představit. Lze je sice nenávidět, to je ale tak všechno co lze proti nim ”dělat”! A co se dělat musí? Jediné – utíkat, utíkat a ještě jednou utíkat!! A tragický osud mého bývalého kamaráda je pro mě mementem děsu, hrůzy ale i poučení. Ostatně celý svět je strašidelný. Když jsem jednou jel do Uherského Hradiště autobusem, řidičovi hrálo jakési rádio. Písnička byla strašidelná, že až člověku hrůzou tuhla krev v žilách. Jakýsi chlap tam zpíval: ”S cizí ženou v cizím pokoji…”. Hrůza! Strašné!! A navíc komusi jsem o tom vyprávěl, on ale v hloupé naivitě řekl: ”No a co vždyť o nic by nešlo. Přece kdyby byl třeba leden a venku třeba mínus dvacet to bys raději zmrzl někde na ulici? A že v tom pokoji je ještě jakási žena - co mně je po ní? Může mi být ukradená…” Ano, přesně tohle se satan snaží naivním lidem vsugerovat! A bohužel většina lidí je tak naivní, slepá či na hlavu padlá, že zde žádné nebezpečí netuší!! Zůstat ”s cizí ženou v cizím pokoji” je největší hloupost, protože to stoprocentně by neskončilo jinak než manželstvím! Představa, že je leden a venku mínus dvacet je extrémní a málo pravděpodobná. Ale i kdyby takováto extrémní situace nastala je menší zlo riskovat zápal plic, popřípadě i smrt umrznutím, avšak zachovat si čistou panickou duši v milosti posvěcující a tak život věčný než zachránit si pár směšných desítek let života v hříchu ”manželství” (respektive spíše ale sexuálního společenství s hříšnicí!!) a zříci se tak - touto zradou Ježíše Krista a slibu jemu učiněnému - života věčného v nebeském království.

Ovšemže chápu, že pro bezbožnou slovenskou a ještě bezbožnější českou společnost (a to včetně i mnohých ”téžkřesťanů”) budou tyto mé výše uvedené úvahy absolutně nepřijatelné a proto se to pokusím vyjádřit ještě jinak.

První možnost je ta, že každý křesťan se může podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozhodnout, že vstoupí do manželství s křesťanskou ženou a bude s ní plodit křesťanské děti.

Druhá možnost je pak ta, že se křesťan může rozhodnout, že navěky zachová celibát a panenství svého těla a duše pro Boží království.

Kdo se rozhodne pro prvou možnost rozhodne se dobře. Kdo se rozhodne pro druhou možnost rozhodne se sice lépe, avšak ne každému je dáno, aby tohle pochopil. Tak či onak – možné je ale obojí. A zda-li se věřící křesťan rozhodne pro to prvé nebo druhé, v obou případech se rozhodne správně.

Nevyhnu se ale ani otázce – co je sex? A taky na ni i odpovím: Sex mezi partnery žijícími v manželství pokud jeho jediným cílem je zplození dětí je úplně normální a přirozená věc konaná v zájmu zachování ”druhu” a nejenže nelze proti tomu nic namítat, ale takovýto sex je dokonce i chvályhodný! Ve všech ostatních případech je pak takovýto sex obyčejnou drogou a ničím jiným. Sex, který má jiný cíl než zplození dítěte je z hlediska přírodního zákona biologické reprodukce ”živočišného druhu” protipřirozený, v podstatě nesmyslný a nelogický, jedná se fakticky o drogu mající jak všechny znaky návykovosti, tak i všechny znaky takzvaného abstinenčního syndromu, kterému postižení eufemicky říkají ”láska”.

Sex mimomanželský i kdyby měl za cíl zplození dítěte je rovněž protipřirozený, nesmyslný a nelogický, protože ”staví dům aniž by nejprve postavil jeho základy” a tedy dochází k ”oplodnění samičky”, aniž by se pro budoucí lidská mláďata nejprve zabezpečil institucionální sociálně-právní rámec jejich budoucí existence. Jde v podstatě o iracionální jednání zapříčiněno drogou zvanou ”sex”.

V každém případě totiž tato droga vytváří úplně stejnou závislost způsobilou v takové míře manipulovat se svobodnou vůlí člověka, která by objektivně nebyla pro racionálně uvažujícího člověka myslitelná pokud by nebylo této závislosti.

Ne nadarmo jeden sexuolog dokonce napsal větu: ”Když se penis postaví, tak se rozum zastaví!” Tato droga (”Sex”) je však tím nebezpečnější, že se s fenoménem její faktické existence musí každý člověk nějakým způsobem vyrovnat úplně sám aniž by očekával, či mohl očekávat jakoukoliv výraznější trestněprávní ochranu státu v těchto choulostivých otázkách, které souvisí s takzvanou lidskou sexualitou.

Dnes se s oblibou plive na katolickou inkvizici, která v minulosti chránila společnost a její mravní řád. Ovšemže na fenomén středověké inkvizice lze pohlížet různě, ať již jde o tu či onu kapitolu jejich dějin, potažmo o různorodé světlé ale i temné stránky jejich existence, kdy i navzdory objektivním chybám, ba někdy skutečně dokonce i zločinům proti lidskosti, kterých se jednotliví inkvizitoři mohli dopustit a z času na čas se jich i skutečně dopustili, na inkvizici často - dokonce i ti lidé, kteří ji v době její existence skutečně neměli příliš rádi nejednou - pohlíželi jako na instituci která chránila společnost před jinými zlými lidmi, ba někdy dokonce – na první pohled poněkud paradoxně - chránila člověka samotného i před sebou samým.

V každém případě ale ať již v té či oné epoše v činnosti inkvizice převažovali více pozitivní anebo naopak více negativní aspekty její existence, tato instituce byla vždy určitou morální autoritou, která již samotným vědomým lidí o své existenci byla z psychologického hlediska garantem mravního řádu společnosti i kdyby prakticky tato inkvizice nevybíjela absolutně nijakou činnost a existovala tak pouze jen na papíře!

Nyní ale žádná takováto autorita (a to dokonce ani jen na tom papíře!!) nejenže nejestvuje, ale dokonce pokud jde o média (televize, rozhlas, tisk) není absolutně dnes vůbec nikdo, kdo by alespoň byl schopen a ochoten věci nazvat jejími pravými jmény.

A tak je objektivní skutečností, že ”sex” je dnes jediná droga které společnost neklade prakticky žádné hranice, tím méně snad nějaký odpor. A to dokonce ani v rovině morálního odsouzení ne. A proto je tato droga nejodpornější a nejnebezpečnější drogou pro mravní integritu člověka.

Jsem si vědom toho, že prakticky všechny televizní stanice jsou nepřátelé Ježíše Krista. Rád bych teď poukázal na různé přiblblé seriály či filmy údajně z kněžského či řeholního života. Často tam když se ventiluje otázka, proč či jak se nějaký muž stal katolickým knězem či proč či jak se nějaká žena stala řeholní sestrou v nějakém katolickém řeholním řádu, tak se tam cosi povídá o tom, že on či ona byl či byla ”velice zamilován(a) a že to byla veliká láska”, pak to však ale z nějakého důvodu skončilo, protože jeho či její partner či partnerka tragicky zahynul(a) anebo mu či jí ”dal košem”. No a tak po skončení této ”veliké lásky” se tento opuštěný muž stal knězem či tato opuštěná žena stala řeholní sestrou. No prostě něco strašného!!

A proto něco velice důležitého bych chtěl říci též těmto ”téžkřesťanům”, kterých víra v Ježíše Krista je na velice ubohé úrovni a jejich oddanost Kristovi na úrovni ještě ubožejší a přesto tito drzí lidé mají tu neuvěřitelnou podlost, že se ”chtějí” stát knězi nebo řeholníky (a popřípadě i obojí). Těmto lidem bych velice rád připomněl tato slova samotného Pána Ježíše Krista: ”Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. A kdo miluje syna nebo dceru více nežli mne, není mne hoden. Kdo neponese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej. Kdo ale ztratí svůj život pro mne, nalezne jej /Mt 10,37-39/.

Jinými slovy – Bůh zde není nějaký náhradní suplent pro případ, že vám váš sexuální partner či partnerka ”dá košem!!

Bůh není nějaký troškař a chce celého člověka! Náš Pán Ježíš Kristus to ostatně v evangeliu sv.Matouše řekl více než zřetelně. Bůh nechce jen něco. Bůh chce všechno!!

Bůh protože není nějaký troškař, není tudíž nějakou popelkou co se hrbí někde vzadu a v koutě vašich zájmů, odkud sleduje vaše erotické avantýry s nadějí, že pokud vám to třeba nějak nevyjde, že pak se k němu, tj.k Bohu možná opět vrátíte. Ne! Nic takového!!

Bůh je totiž Pán a jako Pán vás vůbec nepotřebuje! Bůh vůbec nikoho nepotřebuje!!

Přesto ale Bůh dal člověku svobodnou vůli. Každý si může tudíž svobodně vybrat to, jestli raději se modlí k Ježíši Kristu, anebo raději souloží se svými partnerkami či partnery. Obojí totiž není možné!

Nelze totiž Ježíši Kristu říci: ”no to víš, já mám raději šukání než modlitbu a proto tobě Bože sloužit nechci, no ale to víš Bože, člověk nikdy neví, a tak počkej někde v periferní, zatuchlé čekárně mého srdce, pokud by mi třeba osud nějak znemožnil dále souložit pak tobě coby druhému mému koníčku v pořadí (tj.hned za šukáním) budu věnovat svůj zájem i tobě Ježíši Kriste a budeš tak pozván dál do mého srdce, abych se stal tvým knězem (řeholní sestrou), a tak alespoň hrabal peníze a vybudoval si i určité postavení alespoň v rámci církve, když již můj erotický, sexuální život krachl…”

Bůh určitě čekat nebude! A pamatuj jedno!! Každý se může svobodně rozhodnout, že se zřekne nebe a půjde do pekla. Pokud někdo skončí v pekle není více možné, aby si to jen tak svévolně rozmyslel a chtěl jít do nebe. Jinými slovy – každý se může rozhodnout, že se zřekne modlitby a služby Bohu, protože chce souložit. Obráceně to ale není možné! Pokud ti ”osud” znemožnil dále souložit, není možné si říci, no dobrá tak budu alespoň sloužit Bohu. Toto opačné by nebylo totiž ničím jiným než obyčejnou svatokrádeží!!

Podívejte se na nějakého skutečného křesťana! Na naší zeměkouli je milióny skutečně úpřimných služebníků Ježíše Krista. Nevymlouvejte se, že prý žádného neznáte!!

Vezměte si například v tom nejkrajnějším případě (pokud se skutečně domníváte, že ve svém okolí nemáte žádný dokonalejší vzor křesťanského života!) příklad třeba i ze mě samotného!

Nejsem ani kněz a ani řeholník. Nejsem již ani laický katecheta a v církvi v současnosti již nemám vůbec žádné exkluzivnější postavení než kdokoliv jiný – jsem totiž úplně obyčejný, prachobyčejný řadový, fakticky anonymní katolík někde z ulice. Nic moc! Já jsem se však ale dobrovolně rozhodl zachovat panenství mého těla i duše pro Boží království. Ptáte se proč?

Odpovím Vám! Ne proto, že bych to snad “musel” zachovávat z toho důvodu, že jsem se stal knězem či řeholníkem. Ne proto, že bych to snad “musel” zachovávat z toho důvodu, že jinak bych nemohl dále brát svůj kněžský plat. Ne! Nikdy! Nic takového!!

Zaplať Pán Bůh – osobně nemám “ani jen padesátihaléř” osobního prospěchu z toho, že jsem křesťanem a to je velice dobře!

Takto alespoň sloužím Ježíši Kristu úplně zadarmo a tedy úplně nezištně. Z čisté a nezištné lásky k Pánu Bohu jsem se rozhodl již jako patnáctiletý chlapec, že po celý svůj život bude jednak nezištně sloužit Pánu Bohu, jednak po celý svůj život současně budu i bojovat všemi možnými prostředky proti všem nepřátelům Ježíše Krista!

Největšími nepřáteli mé osobní víry v Ježíše Krista jsou ženy a peníze. Děkuji Pánu Bohu, že po celý můj život mě chránil před jedním i druhým. Děkuji Pánu Bohu že mi dal vždy dostatek sil i příležitostí sloužit úplně nezištně a z celého srdce Ježíši Kristu aniž bych se čímkoliv nebo kýmkoliv nechal jakkoliv rozptylovat a byl tak jakkoliv rušen v mé službě Bohu!

A přitom velice dobře víte, že já coby křesťan nejsem nic moc! Za příklad jsem Vám mně samotného nabídl pouze proto, že lživě tvrdíte, že prý ve svém okolí žádného dokonalého křesťana nemáte!

Samozřejmě, že vím, že lžete a že i Vy velice dobře znáte mnohé křesťany ve Vašem okolí, kteří jsou ještě mnohem dokonalejšími křesťany a služebníky Ježíše Krista než jsem já samotný. Vím to velice dobře právě tak, jako to víte i Vy sám! A proto nenalhávejte sám sobě, že dokonalejší křesťané než jsem já samotný, že prý neexistují!

Existují!! A Vy to velice dobře víte!! Tam kde Vy bydlíte, kde pracujete či chodíte do školy nepochybně existují i takoví křesťané jejichž oddanost a víra v Ježíše Krista je ještě větší a intenzivnější jako je moje oddanost a víra v Ježíše Krista!

Pouze jste Vy duchovně slepý a bezbožný člověk, který se nechce obrátit ke Kristu, a vzít si z těchto skutečně úpřimně zbožných křesťanů žijících ve vašem okolí – v místě Vašeho bydliště, ve škole či na pracovišti - osobní příklad jak následovat Ježíše Krista a stát se tak v tomto zlém a zkaženém světě rovněž alespoň řadovým vojákem Kristovým, tak jako řadovým pěšákem Kristovým jsem se zhruba jako patnáctiletý chlapec stal z předsvědčení i já samotný.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Tato práce ještě není dokončena!!!!



Zpět na hlavní stránku!