wz

Zpět na hlavní stránku!


Manipulace s děti a feministické pokrytectví.

Pokud Vás to zaujme, pak doporučuji Vám, aby jste si přečetl(a) zejména tuto klíčovou hlavní práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

Nejprve bych chtěl poprosit různé ”génie” s ubohým jedináčkem před svým jménem, kteří již dříve než si jakoukoliv práci na těchto webových stránkách přečtou, tak s jejím obsahem (ač ho vůbec ještě ani nečetli!) zásadně již dopředu absolutně nesouhlasí a nejrůznější práce na těchto webových stránkách čtou pouze proto, aby mi pak mohli psát své jízlivé e-maily plné fanatické zloby a nenávisti ve kterých se s velikým rozhořčením rozplývají nad ”ubohou a dementní úrovní mých prací”. A proto tedy Vás prosím tedy vážený pane ”génie” anebo snad ještě spíše Vy ctihodná dámo ”génijko” – nečtěte raději ani tuto další ”dementní práci” – a opusťte raději ihned tyto webové stránky. Pevně věřím, že na internetu se nepochybně najdou i takové webové stránky (a není jich bohužel málo!!), které odpovídají Vašemu osobnímu vkusu, přesvědčení a intelektuální úrovni. Já ale Vaše přesvědčení a názory plně respektuji – respektujte proto prosím také Vy přesvědčení a názory jiných lidí (třeba i moje). A pokud se Vám tyto webové stránky nelíbí a zásadně nesouhlasíte s jejich obsahem, myšlenkami a názory, pak máte k dispozici jedno velice jednoduché a spolehlivé řešení, aby jste se nemusel(a) rozčilovat – jednoduše to vůbec nečtěte!!

Doufám, že různé nafoukané psychopaty s ubohými jedináčky před svými jmény jsem odradil od dalšího čtení této práce a proto se teď již konečně můžeme společně věnovat avizovanému tématu této práce ”Manipulace s dětmi a feministické pokrytectví”. Nejprve ale vysvětlím, proč jsem se rozhodl psát o tomto tématu. Když jsem tyto webové stránky zakládal tak jsem si předsevzal, že musím dbát na vyváženost jednotlivých mých prací a proto budu důsledně dbát na to, aby se každá z mých úvah týkala nějakého úplně jiného tématu, jinými slovy, že by bylo vysloveně nežádoucí, aby nějaké byť i jen dvě úvahy byly věnovány nějakému stejnému či podobnému tématu!

Teď se však ale po prvé odchýlím. Ze všech mých úvah totiž nejvíce pozitivních ohlasů od čtenářů jednoznačně získala úvaha věnující se “kritice feminismu”.

Mnozí čtenáři mi posílali vděčné e-maily, kde se vyjadřovali zhruba v  tom smyslu, že osobně sice podvědomě měli vždy stejné názory na privilegované postavení žen jako já, nicméně vzhledem k všeobjímající totalitní hegemonii všudypřítomné feministické propagandy se jim nedostávalo adekvátních “slov” a “pojmů”, aby byli sami schopni tyto své pocity nějak i verbálně formulovat. A proto mou prakticky mezi všemi těmi miliardami “profeministických” souborů na webu tuto absolutně ojedinělou protifeministickou práci si velice cení, protože jim po časech temného intelektuálního vákua poskytla alespoň fundamentální ideový a terminologický základ pro možnost vůbec nějakého verbálního vyjádření svých pocitů, které do té doby zůstávali v jejich nitru pouze v podobě jakési nevyjádřené imponderabilijní senzuální podobě, které vzhledem k absolutní absenci jakékoliv adekvátní “protifeministické” terminologie nebyli do té doby nijak schopni vyjádřit a proto ve svých trpkých pocitech feministického útisku a bezpráví byli nuceni pouze útrpně mlčet a fakticky téměř po tichu mlčet, aniž by byly schopni jakékoliv verbální protiargumentace proti – do té doby všemocným - feministickým demagogickým lžím a feministickým pseudoargumentům.

Protože jsem se tématu “kritiky feminismu” věnoval jako jednomu z mých tří absolutně prvních úvah, které jsem na těchto svých webových stránkách zveřejnil, osobně jsem tudíž původně byl toho názoru, že k otázkám feminismu, kritiky feminismu či faktické gynekracii jsem se již dostatečně vyjádřil a tudíž není žádný důvod, abych se tomuto tématu ještě někdy opět věnoval.

Nicméně z obsahu mnohých e-mailů jsem pochopil, že tato práce není ani zdaleka kompletní. A jejím nesporným vážným nedostatkem – který tuto práci činí poněkud výrazně neúplnou – je naprostá absence k zaujmutí jakéhokoliv stanoviska k problematice arogantní, feministické “manipulace s dětmi”. Na vysvětlení toho, proč jsem problematiku této arogantní, feministické “manipulace s dětmi” absolutně opomenul je ta skutečnost, že osobně jsem svobodný a bezdětný panic a tudíž zaplať Pán Bůh osobně v této oblasti nemám a nikdy jsem ani neměl vůbec žádné zkušenosti a poznatky. Ba dokonce, vzhledem k tomu, že já osobně v této oblasti jsem nikdy neměl absolutně vůbec žádné osobní poznatky či zkušenosti, byl jsem tak - jak je ostatně obvyklé vždy a ve všem, kde proti mediální propagandě nemůže člověk postavit žádnou svojí osobní zkušenost či poznatek - zcela vydán plně na milost a nemilost feministické propagandě našich televizních a rozhlasových stanic plus našeho stejně “svobodného” tisku! Zde ani moje intelektuální schopnosti samostatného myšlení vzdorující tak do jisté míry úsilí vládnoucího feministického režimu o vymývání mozků nemohli sami o sobě této totalitní feministické hegemonii plně čelit v oblasti, která pro mě byla do té doby vyjma všudypřítomného působení feministické propagandy oblastí naprosto neznámou.

Nicméně i srdcervoucí e-maily plné slz bolesti a utrpení nešťastných otců, které jsem dostal mi umožnili, že i já jsem i o této oblasti získal i jiné informace než jsou ty, které se mi snaží vnutit vládnoucí feministický režim skrze své veřejnoprávní a soukromoprávní televizní a rozhlasové stanice (které díky tomu, že nemám ani televizor ani rozhlasový přijímač naštěstí nemohu ale vidět ani slyšet) plus stejně “svobodný” tisk (který čtu naštěstí pouze minimálně).

A díky všem těmto skutečnostem pak tedy mohla vzniknout později i tato úvaha vyjadřující stanovisko rovněž i k problematice “manipulace s dětmi”, kterou jsem původně v má úvaze věnující se “kritice feminismu” zcela opomněl.

Orgány tzv. sociálně-právní ochrany dětí, tedy všeobecně známé sociální pracovnice obcí a měst, vedou o každém dítěti, které se dostane do jejich péče, spisovou dokumentaci, v níž je ovšem mnoho různých údajů o rodičích, zdravotním stavu dítěte, o výsledcích sociálního šetření v bydlišti dítěte, ve škole, zápisy o rozhovorech s rodiči a podobně. Rodiče mohou do spisů nahlížet a sociální orgány to mohou odepřít pouze v případě, že by to bylo v rozporu se zájmem dítěte.

Praxe je však jiná. Rodičům je nahlížení do spisové dokumentace svévolně znemožňováno, zvláště pak těm, kteří mají oprávněné výhrady ke špatné práci jednotlivých úřednic. Když se takoví rodiče nenechají otrávit, tak dosáhnou úspěchu až u odvolacích orgánů, popřípadě u ombudsmana. Pokud se nakonec rodič ke spisu s údaji o svém dítěti a své osobě dostane a chce si učinit poznámky, je mu to opět protiprávně znemožňováno a přímo zakazováno. Ministerstvo práce a sociálních věcí vydalo již dokonce dvě stanoviska (č. 6/2001 a č. 1/2003), jimiž podřízené sociální orgány metodicky řídí tak, že "nelze připustit pořizování výpisů, poznámek, snímků a obrazových nebo zvukových záznamů". Že k tomu schází zákonné oprávnění, ministerské úředníky netrápí. Vrchnost si s poddanými vždycky dělala, co chtěla; takzvaným zájmem dítěte se dá odůvodnit jakákoliv protiprávní nehoráznost.

Sociální pracovnice mohou vstoupit bez svolení do obydlí v podstatě kohokoliv a zde bez svolení o čemkoliv pořizovat videozáznamy - třeba o milence v nedbalkách, nevypraném prádle nebo obsahu hrnců na plotně - když to podle jejich názoru bude "v zájmu dítěte". Takové pravomoci neměly ani za minulého - totalitního - režimu a nemá je ani policie. Naproti tomu občan si podle ministerstva nesmí na vlastní kus papíru vlastní tužkou poznamenat ani třeba adresu lékaře svého dítěte, pokud ji před ním tají rozvedená manželka. Zítra nám stejná vrchnost bude možná povolovat i dýchání!

Za trestný čin narušující hrubým způsobem rodinné vztahy lze jistě považovat i maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona, ačkoliv jeho skutková podstata je v trestním zákoně zařazena do hlavy třetí (trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných), nikoliv do hlavy šesté (trestné činy proti rodině a mládeži). Uvedeného trestného činu se podle zákonodárce dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Trestem může být odnětí svobody až na jeden rok. Podle ustálené judikatury se za rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí považují nejen pravomocné rozsudky o svěření dítěte do výchovy rodiči či jiné osobě, ale také každé rozhodnutí o úpravě styku dítěte s rodičem ve smyslu ust. § 27 zákona o rodině, včetně předběžných opatření v těchto věcech.

Potud trocha teorie. Zaměřme se ale spíše na vztah orgánů činných v trestním řízení k tomuto trestnému činu v praxi, neboť se zdá být značně rozporuplný. Výrazný je zejména odlišný přístup k osobám pachatelů a pachatelek určovaný jejich pohlavím a okolnostmi případů. Statistika setrvale dokládá téměř absolutní feminizaci porozvodové výchovy nezletilých dětí: každoročně je přibližně 92 % dětí svěřeno po rozvodu do péče matky, v 6 % otcům a ve zbývajícím počtu jiné osobě nebo oběma rodičům do společné či střídavé péče. Z tohoto důvodu lze zobecnit, že až na výjimky muži - pachatelé maří spíše soudní rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matky (např. tím, že jej odmítají matce předat, popřípadě jej u sebe zadrží i po uplynutí doby upraveného styku), a naopak ženy - pachatelky maří spíše soudní rozhodnutí o úpravě styku dítěte s otcem nebo prarodičem. Již tato výchozí situace - zdá se - předznamenává vyšetřování. Jakoby rozhodnutí soudů "jenom" o úpravě styku dítěte s otcem měla jinou váhu, než rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matce. O trestní odpovědnosti muže - pachatele, který odmítá předat dítě matce, nejsou pochybnosti; ostatně již opatrovnické soudy předchozí opatření směřující k výkonu rozhodnutí (tedy pokuty a faktické odnímání dětí podle § 272 a 273 o.s.ř.), jejichž bezvýsledné použití musí trestnímu stíhání předcházet, uplatňují vesměs nekompromisně. Pokud je však pachatelkou žena - matka nezletilého dítěte a maří soudem upravený styk dítěte s otcem, převažuje tendence "nekriminalizovat rodinné vztahy". Orgány činné v trestním řízení nacházejí často dostatek důvodů, proč takovou pachatelku nestíhat. Podívejme se na některé z nich.

Trestní odpovědnost matek nepředávajících děti otci na dobu soudem určeného styku bývá zlehčována poukazem na odmítání styku samotným dítětem, které má právo vyjádřit svůj názor, přičemž podezřelá matka údajně nemá možnost dítě ke změně tohoto odmítavého postoje přesvědčit. Ano, dítě má jistě právo své názory mít a vyjadřovat, dokonce i negativní názory na své rodiče, do své zletilosti je však stále nejen právním subjektem s omezenou právní způsobilostí (viz ust. § 8 a 9 občanského zákoníku), ale také objektem výchovné péče obou svých rodičů. Tudíž i matka, jíž bylo dítě svěřeno do péče, je v rámci své rodičovské zodpovědnosti oprávněna, ba přímo povinna řídit jednání svého dítěte (viz ust. § 31 zákona o rodině), a to mimo jiné tak, aby dítě styk s otcem neodmítalo, nebo dobu určenou soudem s otcem strávilo i v případě svého (demonstrovaného, nikoliv nutně opravdového) nezájmu; výchova je podle zdravého rozumu i podle vůle zákonodárce aktivním procesem, nikoliv pasivním přihlížením rodiče rozmarům dítěte. V konkrétních případech ostatně vychází najevo, že s prosazováním své rodičovské autority a vůle podezřelé matky problémy nemají, s "tvrdohlavostí" dítěte si rady neví pouze tehdy, kdy jej mají předat otci.

Také dítě je přímo zákonem zavázáno k povinnosti své rodiče ctít a respektovat, jak upravuje ust. § 35 zákona o rodině, což se samozřejmě týká i rozvedených otců. V tomto směru již i Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 125/98 vnesl do názorů nezletilých dětí na styk s otcem jasno; viz Rodinné právo č. 10/1999. Jestliže tedy stát dětem např. netoleruje odmítání povinné školní docházky a neptá se jich na názor, zda do základní školy chtějí chodit, přičemž bez problémů stíhá rodiče, kteří docházku svých dětí do školy nezajistí i když ji děti odmítají, potom se nemohou orgány státní policie, státního zastupitelství a soudů na názor dítěte vymlouvat ani v případě maření jeho porozvodového styku s otcem.

Kromě toho samotný "názor" dítěte, odmítajícího se s otcem stýkat, je pak objektivně spíše pouze důsledek matčina popouzení dítěte proti otci, než jako skutečně svobodné a opravdu vlastní rozhodnutí. V tomto směru lze čtenáře odkázat na studii Syndrom zavrženého rodiče v České republice (Rodinné právo č. 4/1999), v níž Eduard Bakalář a Daniel Novák podali důkladný rozbor příčin a následků tohoto rozmáhajícího se sociálně patologického jevu v rodinných vztazích při rozvodu a po něm.

Nestíhání matky podezřelé z maření výkonu úředního rozhodnutí bývá také zdůvodňováno tvrzením, že příčina zmařených kontaktů otce s dětmi nespočívá v jejím jednání, ale ve vzájemné komunikaci mezi rodiči (a také mezi otcem a dítětem - viz výše), tedy v oblasti mezilidských vztahů, kam trestní právo nemůže vstupovat. Opět jde o ryze účelovou záminku. Manželé - a rodiče nezletilých dětí - se nepochybně rozvádějí i proto, že problémy v jejich vztahu přesáhly pro jednoho či oba únosnou mez a o další vzájemnou komunikaci nestojí. A také styk dítěte s otcem byl soudem upraven právě proto, že o něm sami rodiče nedospěli ke shodě (srovnej ust. § 27 odst. 2 zákona o rodině); soud tak pro určenou dobu upravil právo jednoho z nich na styk s dítětem a povinnost druhého takto upravený styk umožňovat bez toho, že by platnost úpravy styku byla podmíněna ještě nějakou formou "komunikace". Jinak řečeno, jestliže matka maří styk dítěte s otcem (jednáním se podle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen), zneužívajíc přitom mocenskou převahu ve výchově dítěte (a mocenský pud je jedním z nejsilnějších), nemá žádný zájem na jakékoliv komunikaci, nýbrž ji snadno nahrazuje svévolí a arogancí. Ostatně "komunikace" okrádaného se zlodějem, který pravidelně a v předem známých termínech vykrádá jeden a ten samý byt, by orgány činnými v trestním řízení byla také brzy nahrazena prostředky účinnějšími, kterými by mu v trestné činnosti bylo zabráněno.

V neposlední řadě je možno se setkat se závěrem vyšetřujícího orgánu, že při maření styku dítěte s otcem údajně schází společenská nebezpečnost, což se dá považovat již za výsměch nejen poškozenému, ale právu samotnému. Bohužel, i takové případy se dějí. Je proto na místě připomenout smysl a účel trestního řízení, vyjádřený mimo jiné v ust. § 1 trestního řádu, podle něhož řízení musí působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. A právě preventivní působení stíhání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona se vytrácí; není ostatně ani samostatně vykazován v oficiálních statistikách. Přitom nejde o samoúčelnou kriminalizaci "mateřské lásky", ale o legální a legitimní prostředek chránící zdraví celé společnosti. O to významnější je potom rozhodnutí trestních soudů, které v dále uvedeném příkladě atributy správné a společensky prospěšné aplikace trestního práva naplňuje.

Uvedu konkrétní případ. V průběhu rozvodu manželství matka J. M. s tehdy šestiletou dcerou D. M., nar. 1986, opustila společnou domácnost. Svůj a dceřin pobyt před otcem O. M. delší dobu tajila, posléze zabraňovala jeho kontaktu s dcerou. Od roku 1993 probíhaly opakovaná soudní řízení o úpravu poměrů nezletilé, úpravu styku s otcem, i o návrzích matky na zákaz styku otce s nezletilou. Styk otce s dcerou byl postupně upraven několika soudními rozhodnutími, žádné však matka nerespektovala. V řízení o výkon rozhodnutí byla pravomocně pokutována. Ani pokuta v celkové výši 26 tisíc korun však ke změně jejího postoje nevedla; důsledně setrvává na svém názoru, který projevila i do soudního protokolu: "Mně se podařilo styku s otcem zatím zabránit. Jsem si vědoma toho, že o eventuálním zákazu styku rodiče s nezletilou může rozhodnout pouze soud. Přesto hodlám nadále do rozhodnutí soudu styku bránit." V navazujícím trestním řízení byla J. M. pravomocně uznána vinou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona a odsouzena k podmíněnému trestu s uložením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a podrobit se konzultacím a poradenství psychologa.

Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 5 T 79/2000 rozsudkem ze dne 8. 12. 2000 uznal obžalovanou J. M. vinnou, že v období od března do října 1999 nepředala v soudem určených termínech nezletilou dceru D. M. jejímu otci - poškozenému O. M., přestože za neuskutečněné styky otce s dítětem jí byla uložena pokuta v celkové výši 26 000 korun, přičemž tak činila vědomě poté, co využila stavu vyvolaného jejím předchozím déledobějším působením na nezletilou, v důsledku něhož se u nezletilé vyvinul odmítavý postoj k otci, kvůli kterému nezletilá odmítá styk s otcem.

V odůvodnění rozhodnutí soud poukázal na rozsudek opatrovnického soudu o úpravě styku nezletilé D. M. s otcem, kterým byla obžalované uložena povinnost nezletilou dceru ke styku vždy řádně připravit a předat poškozenému O. M. s tím, že důvodem pro neuskutečňování styku nemůže být ani údajná nechuť nezletilé s otcem se stýkat. Podle trestního soudu obžalovaná ani po uložení pokut dceru poškozenému nepředávala, na místě předání podporovala odmítání otce nezletilou, řádně ji nepřipravila, přičemž navíc v některých termínech již předem poškozenému oznamovala, že mu dceru nepředá, neboť budou spolu v té době mimo území republiky, aniž by však soudem upravený styk nezletilé s otcem zahrnoval zvláštní prázdninovou úpravu a umožňoval jednostranné omezení čtrnáctidenních intervalů pouhým rozhodnutím obžalované.

Obžalovaná se hájila tím, že nezletilá nikdy nechtěla s poškozeným odejít, rozhodně popírala, že by to bylo její vinou. Pokud byla s nezletilou mimo území České republiky, vždy to dávala poškozenému na vědomí dopisem. Nezletilá D. M. jako svědkyně před soudem uváděla, že poškozeného nesnáší, měl ubližovat jí, obžalované i otci obžalované, pamatuje si, že v době společného soužití ji měl svazovat do kozelce, strkat do sklepa, vodit do hospody a obžalovanou škrtit a bít. Uváděla, že svoji matku respektuje, ale neví, jak má ctít otce, když jí ubližoval. V obecné rovině byla schopna si uvědomit existenci a nutnost plnění nejrůznějších povinností.

Kromě výpovědi poškozeného O. M. a svědka P., který byl přítomen několika bezúspěšným stykům, byla obžalovaná dále usvědčována založenými listinnými důkazy, zejména usneseními Obvodního soudu pro Prahu 8 , jimiž byly obžalované za zmařené styky nezletilé s otcem v předchozím období ukládány pokuty, a dalšími listinami opatrovnického spisu, včetně znaleckých posudků z oboru dětské psychologie, psychologie a psychiatrie. Z toho, že obžalovaná dlouhodobě vyvolává v nezletilé spolu s ostatními příslušníky své rodiny odmítavý postoj, je usvědčována závěry znaleckého posudku ze dne 14. 4. 1994 podle něhož vztah nezletilé k matce je bezvýhradný, nezletilá ji plně akceptuje, poškozeného jako otce odmítá, toto odmítání však není založeno na vlastní negativní zkušenosti, v přítomnosti poškozeného maximalizuje fyzickou distanci od otce, její prožívání však není naplněno strachem nebo úzkostí, kontakt nezletilé s poškozeným byl v té době hodnocen jako bezprostřední. Stejně tak znalci PhDr. J. V. a MUDr. K. S. ve svém posudku ze dne 2. 3. 1997 jednoznačně konstatovali, že styk nezletilé s poškozeným nemůže ohrozit její fyzické a psychické zdraví, poškozený není osobou, kterou by bylo nutné z výchovného vlivu na nezletilou vyloučit či jej v jeho otcovských právech nějak krátit, naopak, nezletilá žije v prostředí otci velmi nepříznivě nakloněném, přejímá negativní hodnocení otce, odmítá ho, přičemž odmítání není zakotveno emočně a doprovázeno strachem a úzkostí. Nezletilá se identifikuje s matkou, obžalovaná ji proto může dobře ovlivnit v jakémkoliv směru.

Všechny tyto listiny ve svém souhrnu vedly soud k jednoznačnému závěru, že negativní vztah nezletilé k otci je výsledkem především dlouhodobého působení výchovného prostředí, v němž se nezletilá nachází, tedy působením obžalované a jejích rodinných příslušníků.

Po provedeném dokazování, zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu dle § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění, soud dospěl k závěru, že obžalovaná se dopustila skutků, které byly předmětem řízení, a že tyto skutky vykazují všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ust. § 171 odst. 3 trestního zákona.

Pokud se obžalovaná hájila tím, že se nedopustila žádného pozitivního jednání, kterým by zmařila jednotlivé styky poškozeného s nezletilou, je třeba uvést, že v opatrovnickém řízení byla pravomocným rozsudkem obžalované uložena povinnost nezletilou v jednotlivých dnech ke styku připravit a poškozenému předat. Obžalovaná ve všech případech zjevně nezletilou na styk s poškozeným nepřipravila, poškozenému nepředala, jednáním se dle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen, což nepochybně obžalovaná byla vzhledem ke zmíněnému rozsudku. Dle ust. § 31 zákona o rodině rodičovská zodpovědnost zahrnuje soubor práv a povinností při péči o nezletilé dítě, dítě je dle ust. § 35 zákona o rodině povinno své rodiče ctít a respektovat, tomu odpovídá i povinnost rodičů dítě takto vychovávat, je tedy i povinností obžalované vést nezletilou mj. i k respektování autority poškozeného jako otce. Tím, že obžalovaná dostatečně nepřipravila nezletilou tak, aby tato byla ochotna s otcem odejít, porušila svou zvláštní povinnost uloženou rozsudkem o úpravě styku.

Vedle jednání obžalované tu jako další zjevná příčina maření jednotlivých styků vstupuje i volní jednání nezletilé. Dle ust. § 47 odst. 2 zákona o rodině je tato s ohledem na svůj věk 14 let i na svou rozumovou vyspělost sama nepochybně schopna vyjádřit se svobodně k výchovným opatřením, která se jí týkají, na druhé straně ji stíhá povinnost svého rodiče respektovat dle § 35 zákona o rodině.

Při úvaze o trestu soud vyšel z účelu trestu dle ust. § 23 odst. 1 trestního zákona a přihlédl ke stupni nebezpečnosti jednání obžalované pro společnost, k možnostem její nápravy a k jejím poměrům. Jako k polehčující okolnosti bylo přihlédnuto u obžalované k tomu, že před spácháním trestného činu vedla řádný život. Oproti tomu jako k přitěžující okolnosti bylo u obžalované přihlédnuto k tomu, že v páchání trestného činu pokračovala po dobu delší více jak půl roku. Vzhledem k déledobosti jednání obžalované i vzhledem k následkům nejen ve sféře řádného fungování orgánů veřejné moci, ale i ve sféře řádné výchovy a zdravého vývoje nezletilé, který je jednáním obžalované ohrožen, neboť jeho předpokladem je mj. i identifikace se sociálními rolemi obou pohlaví ztělesněnými v rodině otcem a matkou, přičemž jednáním obžalované je otec ze svého výchovného působení na nezletilou zcela vyloučen, soud uložil obžalované trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let. Tolik tedy rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnost, že jí soud prvního stupně za tuto trestnou činnost uložil pouze “podmíněný trest” je k smíchu. Je to pohrdání práva. Uložení šestiměsíčního trestu vězení a jeho následný výkon ve věznici s dozorem by byl plně adekvátní.

Odvolací soud měl ale pro trestnou činnost této pachatelky ještě větší sympatie. Městský soud v Praze na základě odvolání obžalované věc projednal v odvolacím řízení a rozsudkem sp. zn. 7 To 211/2001 ze dne 30. 5. 2001 při sice nezměněném výroku o vině obžalované zrušil výrok o trestu o němž znovu rozhodl tak, že obžalovaná se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud dále podle § 60a odst. 1 trestního zákona vyslovil nad obžalovanou dohled se stanovením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a dostavovat se k němu jednou měsíčně. Podle § 60a odst. 3 trestního zákona soud obžalované uložil povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem.

Podle odvolacího soudu bylo trestní řízení proti obžalované vedeno v plném souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu včetně procesních ustanovení, právo na řádnou obhajobu nevyjímaje. Soud prvního stupně provedl důkazy v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, důsledně postupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci a ze správně zjištěného skutkového stavu také při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud se s jeho závěry i s konkrétní argumentací ztotožnil.

Při rozhodování o trestu měl soud prvního stupně zohlednit specifikum případu a uložit takový trest a taková opatření, aby došlo k zamezení opakování podobného jednání obžalované. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu sám o něm rozhodl tak, že obžalované při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné sazby a to v trvání čtyř měsíců, který bude údajně postačující, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na kratší zkušební dobu jednoho roku. Současně vyslovil nad obžalovanou dohled, jehož podstatou bude především mediační činností pokusit se urovnat vzniklý konflikt se zaměřením na dosažení řádných styků otce s nezletilou a v tomto směru i spolu s působením psychologa specializovaného nejlépe na rodinnou problematiku. Dohled bude spočívat v osobním kontaktu obžalované s probačním úředníkem probační a mediační služby, spolupráci při vytváření a realizaci probačního dohledového plánu ve zkušební době a kontrole dodržování podmínek uložených obžalované soudem. Dále jí byla ze shora uvedených důvodů uložena povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem. Směšně nízký “trest” pachatelce této trestné činnosti je sice nepřiměřený, ale i to je lepší než vůbec nic, když uvážíme, že jinak zpravidla takováto trestná činnost je pachatelkám našim vládnoucím feministickým režimem a jeho orgány činnými v trestním řízením zpravidla zcela tolerována. Vymlouvání se na zákony neobstojí. Zákony jsou relativně v pořádku, alespoň tedy žádný zákon nikde neříká, že by tato trestná činnost měla být posuzována dvojím metrem podle toho, zda-li pachatelem této trestné činnosti je muž nebo žena. Podle zákonů jsou si muži a ženy rovní, to pouze na základě právní praxe jsou ženy výrazně “rovnější” a muži jsou degradování na lidi druhé kategorie!!

Přírodní pohroma, respektive povodeň, která nás v roce 2002 postihla, si kromě jiného vynutila i přirozenou dělbu práce. Záchranáři, hasiči, či policisté a vojáci museli ve střetu se záplavami osvědčovat typicky mužské vlastnosti: odvahu, rozhodnost i sílu. Ženy zas zcela samozřejmě obětem povodní i zachráncům spíše vytvářely potřebné zázemí. Někteří ze statečných mužů budou a nebo jsou již oceňováni, pro všechny pak jistě bylo vzpruhou i jen prosté poděkování zachráněných. Otázka však zní, zda všichni tito známí i neznámí hrdinové obstáli, respektive mohli vůbec obstát také v očích svých dětí, zda mají příležitost být také jim pozitivním vzorem.

Současné statistiky jsou velice smutné. Lze předpokládat, že přibližně třetina mužských bojovníků s vodním živlem je rozvedených. To ale znamená i to, že pokud mají děti, nebyly jim svěřeny do výchovy (jen symbolických přibližně 6 procent dětí je po rozvodu svěřováno otcům). Ani to by nemusela být taková tragédie, pokud by výrazná část dětí z rozvedených manželství nebyla proti svým tátům negativně ovlivňována a popuzována. Systematicky, dlouhodobě a beztrestně - takto jednající matky jsou až na výjimky rozvodovým systémem chráněny, ba přímo v tom i podporovány. Ke škodě dětí, jejich tátů i prarodičů, ke škodě celé společnosti.

Vytěsňování otcovského vlivu z výchovy dětí se odráží v různých oblastech: počínaje relativně "neškodným" vandalismem dětí a jejich vzdorem vůči pravidlům, normám a zákonům, až po závislost na alkoholu a drogách, včetně hrubého násilí stoupající dětské kriminality. Statistické údaje a relevantní výzkumy ze zahraničí (v českých zemích se neprovádějí, jde o téma tabuizované) dokládají, že většina dětských delikventů a pozdějších dospělých násilníků vyrůstala v rodinách bez otce. Také u dívek z "neúplných rodin", tedy vychovávaných pouze matkou, je výrazně vyšší pravděpodobnost otěhotnění před sňatkem, sňatku před dosažením zletilosti i rozvodu vlastního manželství; kruh se pak "úspěšně" uzavře.

Pokud přílišnou feminizaci školství se scházejícími mužskými vzory (i tak jsou v nejlepším případě jen náhražkou za skutečné a kvalitní vzory otcovské) považuje náš vládnoucí feministický režim za cosi dobrého, neměli bychom alespoň my – kteří nemáme ještě úplně vyprané mozky s každodenní mediální feministickou propagandou - zavírat oči nad téměř absolutní feminizací porozvodové výchovy, týká-li se řádově 30 tisíc českých dětí ročně, je-li navíc umělým produktem činnosti konkrétních státních struktur, často odtržených od lidské přirozenosti. Pro české soudy je rozvádějící se muž (spíše však ale rozváděný - většinu návrhů na rozvod totiž podávají ženy!!), který se chce i nadále svým dětem plně věnovat, "problémovou osobností" či otravným kverulantem a podle toho je s ním zacházeno: Čím lepší táta, tím větší překážky jsou mu kladeny. Ostudné vyměření jedné, resp. dvou hodin za měsíc ke styku bezúhonného Ing. R. H. s dcerou, soudy v Trutnově a Hradci Králové, si leckdo možná ještě vybaví.

Nevím, kolik soudkyň našich soudů (soudnictví je totiž přefeminizováno, což je zcela logicky dáno pohádkově vysokými platy v justici!!) vytahovala z vody podaná ruka záchranáře nebo hasiče, ale s trochou jistě omluvitelné nadsázky je na místě si přát, aby jich bylo co nejvíce. Snad právě taková chvíle by je totiž mohla vést k zamyšlení, zda "ti hrozní chlapi" nejsou potřební i jinak, než jen k placení výživného na děti, které z vůle ctihodných soudkyň nemohou vychovávat, ba často dlouhé roky fakticky vůbec ani vidět. Příroda tak prostředky sobě vlastními dává poučení i českým soudkyním: Pokud budou dále vytvářet a podporovat společenskou patologii (nespokojeným a nešťastným tátům alibisticky podsouvaný "špatný výběr partnerky s kterým soudy nemohou nic dělat", je stejným nesmyslem, jako poukaz na špatný výběr parkoviště u ukradeného auta!), pokud budou programově zbavovat kvalitní otce příležitosti být vzorem svým synům a dcerám (tak totiž vypadá diskriminace mužů v praxi!!), snadno se pak stane, že při příštích povodních se nesetkáme s mužnými zachránci, ale s roztřesenými "babami", byť i v mužských kalhotách.

V obsáhlém pojednání předestřela soudkyně jednoho pražského obvodního soudu JUDr. H.N. svůj pohled na řadu problémů, které podle ní v rodinném právu komplikují řešení konkrétních případů, a to jak soudcům, tak i sociálním pracovníkům, advokátům, notářům nebo pracovníkům jiných odvětví. V rámci diskuse, kterou tímto chtěla autorka vyvolat, pokusím se vyslovit názor jednoho z občanů, o jejichž případy jde také, čí spíše především, jmenováni však autorkou nebyli.

Soudkyni H.N. možná nelze upřít upřímnou snahu o vyladění procesních i hmotněprávních norem, zdá se však, že jde o pohled z výrazně jednostranných pozic těch, kteří - a nejen v soudních síních - o životech občanů rozhodují, a jimž to tito spoluobčané pochopitelně komplikují. Snad proto vyslovila tolik výhrad k veřejnosti jednání: Vyloučení veřejnosti v rodinných věcech by podle ní mělo být upraveno jako pravidlo, neboť v těchto řízeních jsou projednávány údaje velmi osobního charakteru a přitom v jednací síni může být přítomen, vyslechnout všechny údaje, činit si poznámky a dokonce si pořizovat zvukové záznamy téměř každý. Ano, před soudy - a nejen v právu rodinném - se skutečně projednávají dost často věci osobního charakteru, veřejnost jednání má však nepochybně jiný účel, než skandalizaci účastníků. Snad i soudkyně JUDr.H.N. připustí, že lidskou a občanskou kontrolu správnosti a spravedlnosti soudních řízení umožňuje právě tato veřejnost jednání, vždyť přece i ústava českého - právního - státu stále ještě deklaruje, že státní moc, tedy i moc soudní, slouží všem občanům. A že je co kontrolovat, o tom nemůže být bohužel pochyb.

Každé rozhodnutí rozvodových a opatrovnických soudů zásadním způsobem zasahuje do rodinných vztahů a do životů účastníků. Není však výjimkou, že lidské osudy se u soudů necitlivě roubují do předem daných šablon vyhovujících především zbyrokratizovanému a odlidštěnému soudnímu systému, důkazní řízení se odbývá, nejen, že soudy v nesporných řízeních neprovádějí nestranné dokazování z vlastní iniciativy, ale často ignorují i nehodící se důkazní návrhy účastníků, opatrovnické věci ve svých soudních dnech soudci "sekají" po půlhodinách naplánovaného času(!), pravidlem se zdá být neodůvodňování rozsudků po jejich vyhlášení (papír přeci jenom snese lépe i to, co by se lidem do očí říkalo hůře); účastníci a nepohodlná veřejnost se v soudních síních setkávají s vrchnostenskou arogancí i právní zvůlí (i paní soudkyně JUDr.H.N. si jistě vybaví, že neoprávněné příkazy a zákazy bez opory v zákoně se nejlépe prosazují násilím ozbrojenců justiční stráže!!). V takových případech pak jedině účast veřejnosti, či ještě lépe médií ("zvědaví sousedé a spolužáci" se do soudních síní ve skutečnosti totiž nijak nehrnou!) může být korektivem příliš sebevědomých soudkyň a občanskou sebeobranou před zneužíváním jejich moci; nedělejme si totiž přehnané iluze o nějakých výjimečných charakterech soudkyň, jsou to také jen lidé, pokušením mocenského postavení ne vždy odolávající.

Cesta do pekel, jak známo, bývá dlážděna dobrými úmysly. Vyloučení veřejnosti z projednávání rodinněprávních věcí by tak prospělo především státním strukturám našeho feministického režimu, jejichž občany omezující pověstný Havlův "samopohyb" je zřetelný již dnes: předsedkyně a předsedové okresních a krajských soudů "domovními" řády protiprávně omezují právo účastníků nahlížet do spisů na svévolně stanovené "úřední dny" - Ministerstvo spravedlnosti s tím seznámené proti této zvůli nijak nezasahuje, samotný vstup účastníků, natož veřejnosti, do soudních budov je již dnes všemožně komplikován justičními ozbrojenci; také novela trestního řádu přes veškeré proklamace odstranila z trestního řízení institut společenského zástupce - tedy další z prvků legitimního občanského podílu na výkonu práva ve společnosti, a dále omezila i práva poškozeného; soudní budovy i jednací síně jsou plné špiclujících videokamer bez jakéhokoliv ohledu na soukromí zde přítomných osob ...

Pokud se tedy mocenské struktury našeho feministického režimu takto upevňují a opevňují před "komplikujícími" občany, je volání po neveřejnosti soudních jednání jen zákonitým průvodním jevem. Děkuji proto, paní soudkyně JUDr.H.N., ale veřejné projednávání mých osobních a rodinných záležitostí je mi milejší, než justice bez občanské kontroly, kterou nabízíte.

Rovněž smrt Terezky vrhá stín na celý systém současného vládnoucího feministického režimu. Po třech týdnech pátrání bylo zmizení pětileté Terezky Čermákové z Kladna konečně objasněno: smrt jí způsobila zalehnutím opilá matka. O matčině sklonu k alkoholu a možná i drogám nás informovala média již dříve, nyní vychází dále najevo, že Terezka byla delší dobu před svou smrtí dehydrovaná a podvyživená. Kladenští sociální úředníci sice rodinu vedli ve svých spisech, avšak vedoucí referátu okresního úřadu nemá pocit, že by něco zanedbali; podmínky Terezčina života prý"... nevybočovaly z běžné normy podobně situovaných rodin, dítě nebylo nutné matce odebrat". To bude zřejmě – bohužel - pravda, avšak zbývá se ptát, co se onou běžnou normou rozumí.

Podle médií, nejen že Helena Čermáková žila s dcerou sama u své matky (možná ještě i s přítelem), ale také i ona vyrůstala již bez otce, pouze s matkou. O Terezčině otci víme ze zpráv jen to, že pravidelně platil výživné, nikoli již, proč dceru údajně nenavštěvoval, či zda dokonce o její výchovu neusiloval a nebyl přitom zapuzen. Nevíme také, zda sociální úřednice vůbec braly na vědomí, jestli otec, který řádně přispívá na výživu, by nemohl být své dceři prospěšný více; při "odebrání z rodiny" mohla být Terezka totiž předána do péče právě jemu, ne hned do ústavu. Bohužel ale právě tenhle racionální postup se od sociálně právního orgánů ochrany dětí, respektive jeho úřednic nedá vůbec očekávat.

Běžnou feministickou normou je zde totiž feministická dogma, že každá máma má své dítě přeci ráda, a tedy i ta “absolutně nejhorší” asociální alkoholička, narkomanka nebo třeba prostitutka je pro výchovu dítěte vždycky lepší, než jeho – třeba i ten “absolutně nejlepší” otec!! A pokud třeba snad dokonce i sama tato “matka” prohlašuje, že je jí dítě na obtíž, jistě to tak zle nemyslí...

Paní Helena Čermáková byla tedy v rámci "běžné feministické normy" přemístěna na psychiatrii a “svobodná” média (veřejnoprávní i soukromé stanice televizní a rozhlasové, jako i i tisk) našeho údajně “demokratického” vládnoucího feministického režimu dostala v tichosti pokyn, aby – v zájmu cíleného odvedení pozornosti české veřejnosti jinam - operativně ihned zahltila veřejnost události jinými s přesvědčením, že čeští lidé jsou ve své drtivé většině “naštěstí” příliš hloupí, naivní a lehce tak médii našeho vládnoucího feministického režimu manipulovaní a manipulovatelní; a tudíž se prý nelze obávat, že by česká veřejnost na tuto pro náš vládnoucí feministický režim nepříjemnou událost prý rychle nezapoměla!

Hlavním viníkem ale není samotná Helena Čermáková! Hlavním viníkem je současný vládnoucí feministický režim, respektive vládnoucí feministický systém, pro nějž je výchova dítěte otcem po rozchodu rodičů “de facto” prakticky absolutně nepřijatelná! Vládnoucí feministický režim zodpovědné rodičovství otců nezletilých dětí nejen nijak nepodporuje, nýbrž v praxi přímo programově kategoricky odmítá!!

Tragická smrt malé Terezky v náručí opilé matky je sice pro tento vládnoucí feministický režim nepříjemná, nicméně česká “svobodná média” (ať již formálně veřejnoprávní nebo soukromá) se na pokyn “neviditelných” vládnoucích feministek - které z neviditelného zákoutí české politiky tahají ve skrytu za provázky formálně vládnoucích politických a mediálních loutek českého politického a veřejného života – aby bylo vše ihned okamžitě ututláno a zapomenuto. A taky se tak i stalo.

Ještě by slušelo zaujmout stanovisko k případu Eliána Gonzáleze. Současná devalvace otcovství je totiž příznakem i příčinou civilizačního úpadku nejen v České republice, ale rostoucí vliv a moc světového feminismu podporovaného všemi zednářskými lóžemi ve všech zemích světa má celosvětovou tendenci.

Navzdory mým vztahům s komunisty (zejména pak s komunisty v Babicích – které jsou až fanaticky nepřátelské!!), mně velice potěšila svého času informace o tom, že po necelých šesti měsících projednávání případu rozhodl před nedávnem Nejvyšší soud USA s konečnou platností, že kubánský chlapec Elián González zůstane se svým otcem. Potvrdil tak rozhodnutí soudů předchozích, že za dítě rozvedených rodičů, jehož matka zahynula, může rozhodovat pouze otec, nikoliv její příbuzní. Také prezident Clinton bez ohledu na ideologické rozpory a politické zájmy Spojených států podpořil nakonec závěr, že Eliánův otec je ten nejlepší, kdo může jménem chlapce hovořit, a spolu s americkou administrativou zdůrazňoval vždy nezpochybnitelný význam rodinných pout mezi otcem a synem. Rozhodnost a razance příslušných orgánů Spojených států při prosazení práva proti arogantní feministické svévoli je příkladná; jistota rodinných vztahů dostala tak poněkud překvapivě přednost před ideologickou slepotou a nenávistí. Fotografie usmívajícího se chlapce v otcově náručí správnost soudních verdiktů a postupů potvrzují, ačkoliv předtím jsme mohli být svědky i jiných výlevů zmanipulovaného šestiletého dítěte před kamerou jeho amerických příbuzných.

Také v českém "právním" státě čekají stovky, ne-li tisíce dětí a jejich tátů na obdobná soudní rozhodnutí - stejně správná a stejně rychlá. Projednání opatrovnické věci ve všech instancích za 6 měsíců je ale dosud pro českou “nezávislou justici” absolutně nedosažitelné. V tomto termínu není většinou schopna rozhodnout ani o předběžném opatření; nehledě na obecně známé průtahy v řízeních o náhradní rodinné péči. A nejde jen o hrozivý nepoměr v porozvodové úpravě výchovy nezletilých dětí - každoročně je z 30 000 dětí z rozváděných manželství pouze každé šestnácté či sedmnácté svěřováno do výchovy otci. To opravdu připadá na patnáct či šestnáct výchovně způsobilých českých matek pouze jeden výchovně způsobilý otec? Nepříčí se tento stav zdravému rozumu?

Jde ale i o celkový přístup státních institucí našeho vládnoucího feministického režimu k porozvodovým rodinným vztahům. Ústavou garantovaná ochrana práv každého občana má v mnoha případech českých Eliánů a jejich tátů hodnotu zápornou. Až neskutečně snadno a často se údy státní moci našeho vládnoucího feministického režimu ztotožňují s bezprávím. Maření výkonu soudních rozhodnutí o úpravě porozvodového styku dětí s otci lze v jistém smyslu považovat za státem podporovanou kriminalitu - pouze výjimečně je trestně stíháno a ve statistikách ministerstva spravedlnosti není příslušný trestný čin (§ 171 odst. 3 trestního zákona) ani samostatně evidován.

Výsledkem zřetězení nezodpovědnosti pravomocemi obdařených zástupců státních struktur bývají pak nejen časté konkrétní lidské tragédie, ale také téměř programová destrukce rodinných vztahů, úspěšně se šířící společností. Každá extrémní jednostrannost vyvolává zákonitou odezvu. V podstatě absolutní feminizace porozvodové výchovy zřejmě souvisí i s kriminalitou dětí a mládeže. Vnímáme-li její růst i tu skutečnost, že výrazná část mladistvých delikventů pochází z tzv. neúplných rodin, tedy z prostředí s výhradní péčí rozvedených matek, měli bychom se také ptát, zda otcové všech těchto pachatelů měli příležitost na své děti výchovně působit. Zda nebyli z jejich života odstraněni nezodpovědnými matkami za aktivního přispění státního feministického aparátu. A zda by tedy neměla být prevence sociálně patologických jevů posuzována i z těchto hledisek. Řešení možná nespočívá jen ve snižování věkové hranice trestní odpovědnosti pachatelů, ale také v posílení (a znovuobjevení) významu otcovské výchovy.

Feministická devalvace otcovství je totiž i příznakem, ne-li příčinou civilizačního úpadku. Případ Eliána Gonzálese je totiž zajímavý ještě i z jiného hlediska:

Vládnoucí kubánský režim zřejmě není asi o nic méně režimem feministickým než je tomu v případě feministického režimu vládnoucího v České republice. A ukázal současně i na rozdílný morální charakter muž a žen. Ženy jsou tradičně nevděčné, namyšlené, sobecké a vypočítavé manipulátorky uvažující v kšeftmanských a kontingentních kategoriích, jako by jim měl patřit celý svět, a muži by měli žít na tomto světě pouze proto, aby na ženy otrocky pracovali; zatímco naopak muži jsou naopak skromní dobráci až do morku kostí, kteří dovedou být vděční i za úplné maličkosti.

Totiž abych to vyjádřil zcela konkrétně, i tento feministický kubánský režim svěřil Eliána Gonzálese matce a nikoliv otci.

Když však ale přišlo na lámání chleba, byla to právě tato kubánským feministickým režimem “privilegovaná” žena, která posměšně ukázala tomuto kubánskému režimu “dlouhý nos” ačkoliv paradoxně byla to právě ona, kterou kubánský režim jednoznačně upřednostnil tím, že jí svěřil syna Eliána Gonzálese a nikoliv – z pohledu kubánského feministického režimu – “méněcenný” muž, kterému syna Eliána Gonzálese nesvěřil, ačkoliv neméně paradoxně byl to nakonec právě on, kdo tento kubánský režim “nezradil”, ačkoliv k tomu měl mnohem více a mnohem bližších příležitostí než jeho dotyčná žena. Tato žena – pozdější “kontrarevolucionářka” ačkoliv právě jí kubánský režim svěřil dítě však namísto vděčnosti vůči tomuto kubánskému režimu mu naopak s pohrdavým smíchem ukázala “dlouhý nos” tím že se pokusila a to dokonce i s tímto “svěřeným dětětem” o emigraci do USA.

Naopak otec Elána Gonzálese, který pro kubánský feministický režim původně nebyl dost dobrý na to, aby mu bylo svěřeno dítě nakonec zůstal tomuto kubánskému režimu i navzdory tomu lojální – nezradil ho.

Škoda, že se matka Eliána Gonzálese utopila. Kdyby se neutopila a zůstala tak i Elánem Gonzálesem v emigraci v USA, měl bych z toho radost, protože by to byla celkem dobrá terapeutická facka uštedřená kubánskému feministickému režimu ukazující mu tak, že feministická dogma o tom, že i ta nejhorší žena je pro svěření dítěte lepší než ten nejlepší muž není pravdivá a z pohledu samotného kubánského režimu by za víru v tuto feministickou dogmu tak kubánský režim zaplatil ztrátou Eliána Gonzálese tím, že ho svěřil matce a nikoliv otci.

Ovšemže zajímavé by bylo sledovat i tu situaci, pokud by se matka Eliána Gonzálese neutopila, ale padla do rukou kubánských bezpečnostních orgánů. Pak bych byl totiž velice zvědav na to, zda-li kubánský režim by jí dítě odňal a svěřil ho otci, anebo navzdory své ideologii, by se ukázalo, že feministický fanatismus kubánského režimu je mnohem silnější než jeho vlastní “komunistická ideologie” a že by i navzdoru tomu, že se ukázala jako “kontrarevolucionářka” by jí dítě i navzdory její zradě”ponechal!

Na závěr bych se vyjádřil ještě k případu jistého Portugalce a Češky. Češka před třemi lety unesla svoji dceru z Portugalska a navzdory tomu, že stát podle mezinárodního práva byl povinen unesené dítě okamžitě vrátit, toto až po tři roky zcela ignoroval. Dítě, když bylo uneseno do České republiky tak se svým únosem nesouhlasilo. Nicméně ty tři roky byla docela dlouhá doba na to, aby ho matka v pohodě stačila “přeprogramovat”. České feministické televizní stanice pak přinesly propagandistické záběry jak malá slečna společně i s její matkou – únoskyní dělají divadlo při exekuci, jak matkou zmanipulované dítě po tříletém vypírání jeho dětského mozečku vysloveně nechce jít s otcem… V následujících nedělních politických diskuzích, prý někteří politici pokrytecky “vyzývali” české matky, aby své děti neunášeli do České republiky, protože Česká republika je pak povinna dítě vrátit. Současně však, ale pokrytecky prý mluvili cosi o jakýchsi “zájmech dítěte”, a tedy – mezi řádky řečeno – skutečné poselství znělo ve skutečnosti asi takhle:

Vážené dámy, klidně a bez obav uneste dítě ze zahraničí do České republiky, protože náš feministický režim Vás celkem jistě podrží!

Je sice pravda, že podle ustanovení § 216 odst.1 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v platném znění (dále jen “trestní zákon”), ten, kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou nebo duševně nedostatečně vyvinutou odejme z opatrování toho, kdo má podle zákona nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem. Taky je pravda i to, že odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel(ka) potrestán(a), a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch (což je též splněno mimo jiné již tím, že vychytralé pachatelky si dělají zálusk nejen na dítě, ale spíše na pořádně “masné” takzvané výživné ze zahraničí a to zejména pokud dítě pochází z vyspělejšího a bohatšího státu než je Česká republika). Ve skutečnosti, ale vládnoucí feministický režim v České republice za spáchání tohoto trestného činu ženy nikdy v praxi nestíhá a tedy milé dámy nemusíte se obávat, že by Vás za protiprávní únos dítěte ze zahraničí do České republiky postihl spravedlivý trest. Za spáchání tohoto zcela zjevného trestného činu nejenže nebudete nijak potrestány, ale ba co víc, dokonce se příliš nemusíte v praxi obávat ani toho, že by jste toto unesené dítě museli vrátit. Vládnoucí feministický režim České republiky totiž s vrácením uneseného dítěte ve skutečnosti nijak spěchat nebude a pod nerozličnějšími záminkami bude občanskoprávní soudní řízení všemožně protahovat, aby Vám poskytl tak dostatek času na “přeprogramování dítěte” a poté co dítě úspěšně “přeprogramujete” pak demagogicky náš vládnoucí feministický režim pod záminkou údajného “zájmu dítěte”, že prý dítě chce zůstat v České republice toto vrácení uneseného dítěte do země, odkud bylo uneseno úplně zamítne. Vidíte milé dámy jak je to prosté a jednoduché.

Milé dámy, pokud by Česká republika byla právní stát, pak by takovéto unesené dítě Vám okamžitě policejní orgán odejmul a obratem by ho poslali zpátky tam, odkud toto dítě bylo uneseno plus Vás by okamžitě vzali do vyšetřovací vazby a za spáchání trestného činu únosu podle ustanovení § 216 odst.1 + odst.2 písm.a/ trestního zákona by jste za tento trestný čin na dva až osm let šla sedět do vězení!

Česká republika však ale právním státem není a proto tedy nejenže se nemusíte nijak obávat že by Vás postihl spravedlivý trest za únosy dětí ze zahraničí do České republiky, ale ba co víc náš vládnoucí feministický režim Vás ještě navíc i odmění tím že již najde nějakou záminku, aby Vám, respektive této Vaší trestné činnosti požehnal tím, že Vám dítě ponechá a tak získáte jednak dítě, jednak i nějaké “masné” takzvané výživné, neboť ten hlupák, kterému jste unesla dítě, nejenže toto unesené dítě již nikdy neuvidí, ale ba co víc Vám tento osel bude muset platit i pěkně tučné takzvané výživné a tudíž tato věc nepochybně bude pro Vás lukrativní záležitostí i z ekonomického hlediska!!

Zaujalo Vás to? Pokud ano, tak Vám doporučuji přečíst si ještě i tuto hlavní klíčovou práci:

Henryk Lahola : Ženy jsou ve společnosti privilegovány a muži diskriminováni. Feminismus či feminizmus nebo antifeminismus či antifeminizmus nebo maskulinismus či maskulinizmus. Feministky či maskulinisti nebo maskulinisté. Babice 2009, publikováno i na www.henryklahola.nazory.cz/Femini.htm

 

 

 

Zpět na hlavní stránku!