wz

Zpět na hlavní stránku!


Sociálními dávkami stát platí náhradu škody nezaměstnanému!

Sociální dávka není dar nezaměstnanému, je to smluvní pokuta!!

Já osobně jako úpřimně hluboce věřící křesťan-římský katolík kategoricky odmítám z důvodů náboženských i morálních jakoukoliv osobní politickou angažovanost, jakékoliv politizování a politikaření. Nikdy se zásadně nevyjadřuji k žádným otázkám aktuální politiky a pokud se přece jen někdy “dotknu” nějak nějaké politické problematiky je to čistě pouze z aspektů mravních, nikoliv tedy z nějakých ryze politických aspektů ideologických, partajních či volebních. Pokud tedy někdo snad očekává, že zde přímo nebo nepřímo veřejně vyjádřím své sympatie k té či oné politické straně, politickému hnutí či politikovi – bude velice zklamán. Proto ti, kteří zde nehledají výlučně pouze morálně-etické aspekty praktické sociální politiky, ale politiku s jejím ideologickým pravo-levým politikařením prosím, aby toto dále již ani nečetli!!

Nejprve uvedu několik citací od ministrů, poslanců a jiných vrcholových politiků. Ba dokonce v jednom případě i citát od mluvčího jednoho z ministerstev. Nebudu nijak zastírat, že s těmito níže uvedenými citáty zásadně nesouhlasím a pokládám je za hrubě asociální a nemravné.

Nicméně vzhledem k tomu, že se veřejně zásadně nijak nevměšuji do striktně politických záležitostí, budu i zde zachovávat absolutní politickou neutralitu mezi všemi politiky a politickými stranami. To v praxi znamená, že nemám v úmyslu nijak kritizovat nebo jakkoliv jinak útočit na jednotlivé politiky. A tím spíše již vůbec nemám v úmyslu nijak kritizovat nebo jakkoliv útočit na jednotlivé politické strany. Z těchto důvodů, jsem jednak vypustil veškeré zmínky o jednotlivých politických stranách, jako i všechny zmínky ať již o politicích anebo komkoliv jiném. Dokonce i pokud jde o autory těchto šokujících citátů – uvádím pouze jejich křestní jména + iniciálu (první písmeno) jejich příjmení. Kromě tohoto uvádím již pouze datum, kdy dotyčný výrok zazněl v televizi nebo byl otištěn v tisku.

Uvádění jakýchkoliv dalších podrobností by bylo indiskrecí a tedy překročení rámce, který je nezbytný k tomu, aby tato moje kritika nemravnosti v sociální politice nepřekročila její morálně-etické dimenze a nestala se tak veřejným vměšováním se do politiky jako takové, což by bylo v rozporu s mojí náboženskou vírou, přesvědčením a svědomím, neboť představa, že bych měl politizovat a politikařit je téměř stejně tak absurdní, jako kdybych se měl zříci svého celoživotního celibátu a panictví – oženit se a plodit děti (apropo -raději zemřu než bych takhle se měl zříci své náboženské víry!!), neboť tím bych se zřekl podstaty své náboženské víry úpřimně věřícího křesťana důsledně svým praktickým životem následujícího svého Pána Ježíše Krista.

A to jsou tedy mé důvody proč jakoukoliv politiku, politizování a politikaření odmítám, když nechci aby z mé víry zůstala pouze jakási vytunelovaná prázdná skořápka bez jádra. A čtenář který tyhle moje pohnutky pochopí (i když osobně třeba s nimi nebude souhlasit) pak snad pochopí i to, proč jsem přijal tato opatření praktické anonymity všech jednotlivých – v těchto citátech vystupujících - politických stran a politiků.

Ještě jednu důležitou věc bych chtěl dodat, aby si snad nikdo nemyslel, že jsem nějaký bigotní katolický náboženský fanatik. Uznávám, že každý dospělý člověk má “nějaké” politické názory, má “nějaké” politické přesvědčení. A ovšemže v tomhle ani já nejsem žádnou výjimkou. Ostatně nikdy jsem netvrdil, že snad já nemám vůbec žádné politické názory nebo že snad nemám vůbec žádné politické přesvědčení. Pokud někdo navrhuje něco co je rozumné a užitečné lidem nebojím se otevřeně říci že je to správné a že to má moji morální podporu a to bez ohledu na to, kdo je tím navrhovatelem. Na překážku není ani to, když je to třeba některá z politických stran. Můj veřejný souhlas chápu totiž jako veřejnou podporu správné myšlence nebo slušnému člověkovi. Nikoliv tedy jako veřejnou podporu té či oné politické straně. Veřejně se zásadně nikdy nebudu vyjadřovat k politice té či oné politické strany. Soukromě však se nijak nevyhýbám “mezi čtyřmi očima” říci třeba i politikovi, nebo dokonce i malé skupince “stejnopartajně” příslušejícím politikům jak hodnotím to nebo ono, potažmo co si myslím. Celkem určitě bych tak ale nebyl ochoten udělat někde veřejně například v televizi nebo rozhlase. Podobně je to i s volbami. Možná budete překvapeni – ale já chodím k volbám! I volím! Ostatně proč ne? Nikdy však by mně ani jen ve snu nenapadlo po opuštění volební místnosti někde veřejně povídat koho jsem volit. Tuto informaci pouze sdělím nanejvýš ak, tak pouze regionálním představitelům dotyčné politické strany. Ale ani jim to nebudu říkat veřejně. Tím méně abych snad šel někde veřejně politizovat do televize či rozhlasu. Nikdy! Tento můj názor je však výrazem odporu k politice, nikoliv tedy apriórní odpor k elektronickým médiím (byť i vůči nim jako věřící křesťan mám dosti veliké výhrady!). Naštěstí se na televizi prakticky nikdy nedívám a rozhlas nikdy neposlouchám – nemusím se alespoň rozčilovat. Nicméně i kdyby tomu bylo jinak, celkem určitě bych nikdy nešel do takové televizní relace – dejme tomu “Kotel” – abych coby jeden z diváků “Kotle” civěl na moderátorku J. a jí pozvaného politika a jako nějaký politický exhibicionista se křikem, boucháním v diváckých lavicích “Kotle” a verbálními urážkami choval se tam mezi přímými účastníky “Kotle” jako nějaký odrostlý puberťácký hulvát z krčmy čtvrté cenové slupiny.

No, ale teď již pojďme k těm jednotlivým citátům a po nich k mému komentáři, který je vlastním jádrem celé této mé práce – Sociální podpora je náhrada škody nezaměstnanému:

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

52 - Nejasociálnější demagogické výroky politiků vyřčené v letech 2003 - 2006:

Miroslav Kalousek tehdejší předseda politické strany Křesťanská a Demokratická Unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL) (15.09.2003 + 22.09.2003 + 16.03.2006)-

Miroslav Kalousek, předseda KDU-ČSL(15.09.2003) –demagogické asociální výroky:

1.)Výrok: Sociální síť je třeba nahradit trampolínou, říká Miroslav Kalousek.

2.)Televizní komentář výroku: PODZIM BUDE V POSLANECKÉ SNĚMOVNĚ BOJEM O PODOBU REFORMY VEŘEJNÝCH FINANCÍ. ODBORY I NĚKTERÉ ZÁJMOVÉ SKUPINY JIŽ DALY JASNĚ NAJEVO, ŽE DOPADY REFORMY ODMÍTAJÍ. NAOPAK ZA PŘÍLIŠ MĚKKÝ POVAŽUJE NÁVRH REFORMY MIROSLAV KALOUSEK.

3.)Výrok: Takže například resort práce a sociálních věcí bude úspěšný tehdy, když co nejvíce omezí podpory v nezaměstnanosti a další sociální dávky. Mluvíme o individuální odpovědnosti a motivaci - člověka sama za sebe, za svoji rodinu, za své okolí. To je přímým protikladem socialistické politiky, která přemýšlí jak co nejvíce od jedněch zkasírovat, aby to těm druhým mohla dávat, a demotivovala k tomu, aby se lidé snažili. Proto chceme místo sítě trampolínu, kdy nechceme lidi houpat v sociální síti, zbavovat je zodpovědnosti a nabízet jim alternativu, že vedle poctivé práce se mohou nechat celý život podporovat a občas si střihnout nějaký melouch.

4.)Výrok: Vám by skutečně nevadilo, kdybyste dřel za dvanáct tisíc a vedle soused nepracuje a ani to nikdy nemá v úmyslu, ale na sociálních dávkách má devatenáct tisíc a jezdí si pro ně autem? Nezačal byste uvažovat o tom, zda nebude i pro vás výhodnější nedělat a chodit si jen pro podporu? Samozřejmě, existují postižení lidé, kteří si zaslouží naši podporu celý život. Ale pro zdravé a práce schopné musí fungovat zmíněná zásada "místo sítě trampolína."

5.)Výrok: Jenom přesvědčování samozřejmě nestačí a konkrétní opatření budou bolestivá. Vůli postupně se postavit na vlastní nohy musí motivovat postupné snižování podpory v nezaměstnanosti. Podpora v nezaměstnanosti musí být regresivní. Všichni známe případy tisíců lidí, kteří nechtějí pracovat.

6.)Výrok: A někdy jim to radí i na pracáku: Dojděte si za Lojzou, že vás nechce zaměstnat, ať vám můžeme vyplácet podporu.

7.)Výrok: Pro tyto lidí musí podle mého názoru existovat povinnost vykonávat veřejně prospěšné práce. Práce je dost.

8.)Výrok: Systém, jak je dnes nastavený, činí privilegovanou vrstvu těch, kteří se hlásí o pomoc. Chtěl bych, aby privilegovanou vrstvou byli ti, kteří se chtějí postarat sami o sebe.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Miroslav Kalousek tehdejší předseda politické strany Křesťanská a Demokratická Unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL) (15.09.2003 + 22.09.2003 + 16.03.2006)-

Miroslav Kalousek, předseda KDU-ČSL(22.09.2003) –demagogické asociální výroky:

9.)Výrok: Musíme se stát stranou pro všechny lidi, ne třeba pro chudé… Nemůžeme podporovat lidi, kteří nechtějí pracovat nebo se nestarají o rodinu.

10.)Výrok: Hovoříme o individuální odpovědnosti a motivaci - člověka za sebe, za svoji rodinu, za své okolí. To je přímým protikladem socialistické politiky, která přemýšlí jak co nejvíce od jedněch zkasírovat , aby to těm druhý m mohla dávat, a demotivovala k tomu, aby se lidé snažili. Naše sociální politika je vyjádřena heslem "Místo sítě trampolína", kdy nechceme lidi houpat v sociální síti, zbavovat je zodpovědnosti a nabízet jim alternativu, že vedle poctivé práce se mohou nechat celý život podporovat a občas si střihnout nějaký melouch.

11.)Výrok: Opatření jsou samozřejmě bolestivá, protože jen přesvědčovat nestačí. Jedním z prostředků jsou podpory v nezaměstnanosti. Postupné snižování této podpory musí být páčidlem k vůli postavit se postupně na vlastní nohy.

12.)Výrok: Práce je dost. Pak takoví lidé nebudou mít čas ani chuť chodit po melouchách.

13.)Výrok: Pracovník se nechá uznat od doktora práce neschopným a odjede třeba na měsíc do Itálie česat jablka.

14.)Výrok: Stejně jako podpora v nezaměstnanosti pro ty, kteří nechtějí pracovat, představují nemocenské dávky pro simulanty zneužívání peněz svých sousedů. Protože i z jejich peněz jsou tyto dávky vypláceny.

15.)Výrok: Chci ve státě dělat všechno pro to, aby existoval stát normální a aby bylo možné v případě potřeby zaklepat na dveře sousedů a požádat o pomoc, protože jsem na tom špatně. A pokládám za samozřejmé, že sousedé by pomohli. V jiné společnosti bych žít nechtěl. Ale je nemravné a trestuhodné, když někdo požádá své sousedy o pomoc, a druhý den si jde koupit nové auto, nebo jede na zahraniční dovolenou. A tomuhle bych hrozně rád čelil. To není žádná velká ekonomika, to je zdravý selský rozum. Nikdo přece nemůže brát peníze za nic. Vždyť už naše babičky říkaly, že bez práce nejsou koláče.

16.)Výrok: Jsem přesvědčen, že když tyto tradiční hodnoty - bezpečí občanů, sociální politika, která nestaví na tom, že jeden okrádá druhého - budeme prosazovat…

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Miroslav Kalousek tehdejší předseda politické strany Křesťanská a Demokratická Unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL) (15.09.2003 + 22.09.2003 + 16.03.2006)-

Miroslav Kalousek, předseda KDU-ČSL(16.03.2006) – demagogický asociální výrok:

17.)Výrok: Než bych nastoupil do zaměstnání, raději budu na podpoře a občas půjdu na nějakou brigádu.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Jan Kasal bývalý předseda politické strany Křesťanská a Demokratická Unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL) (30.07.2004 + 12.09.2004 + 16.03.2006)-

Jan Kasal, bývalý předseda KDU-ČSL(30.07.2004) – demagogické asociální výroky:

18.)Výrok: Systém, který by motivoval k aktivitě. Dám příklad. Přídavky na děti, respektive podpory, může dostávat i člověk, který nepracuje. My se snažíme pomocí daňového bonusu, to znamená odečitatelné položky z daně na každé dítě, rozjet, řekněme vytvořit, zvýhodnit ty rodiny, jejich rodiče pracují, kteří mají práci. A jim se od daně bude určitý, odečítat oněch šest tisíc na jedno dítě. Ten, kdo nepracuje, tak o tuto výhodu přijde. Čili tady je jeden z těch motivačních prvků.

19.)Výrok: Samozřejmě máme za to, že ještě stále některé dávky jsou vypláceny zbytečně a lidem, kteří, řekněme, nepotřebují ochranu.

20.)Výrok: Podpora v nezaměstnanosti pro ty, kteří nechtějí pracovat. Jak se, jak se odrazí tato výše jejich podpory na skutečnosti, jak se odrazí skutečnost, že nechtějí pracovat, na výši jejich podpory. To je další moment, kde si myslím, že je pole relativně slušně otevřené. Dobře víme, že chceme donutit ty, kteří nemají momentálně práce, aby alespoň část svého času věnovali veřejně prospěšným pracím. Ukáže se, do jaké míry toto opatření povede k tomu, že si sami začnou hledat práci nebo přijdou o část podpory.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Jan Kasal bývalý předseda politické strany Křesťanská a Demokratická Unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL) (30.07.2004 + 12.09.2004 + 16.03.2006)-

Jan Kasal, bývalý předseda KDU-ČSL(12.09.2004) - demagogický asociální výrok:

21.)Výrok: Je špatně, aby normální, slušný, pracující člověk doplácel na to, že někomu se prostě nechce do práce.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Jan Kasal bývalý předseda politické strany Křesťanská a Demokratická Unie – Česká strana lidová (KDU-ČSL) (30.07.2004 + 12.09.2004 + 16.03.2006)-

Jan Kasal, bývalý předseda KDU-ČSL(16.03.2006) –demagogické asociální výroky:

22.)Výrok: My se domníváme, že by podporovány měly být rodiny s dětmi, a to tak, že adresně, a současně by mělo dojít k proměně, řekněme, toho systému, který je teď, na systém, který by motivoval k aktivitě. Dám příklad. Přídavky na děti, respektive podpory, může dostávat i člověk, který nepracuje. My se snažíme pomocí daňového bonusu, to znamená odečitatelné položky z daně na každé dítě, vytvořit, zvýhodnit ty rodiny, jejich rodiče pracují, kteří mají práci. A jim se od daně bude určitý, odečítat oněch šest tisíc na jedno dítě. Ten, kdo nepracuje, tak o tuto výhodu přijde. Čili tady je jeden z těch motivačních prvků.

23.)Výrok: Diskutujme o tom, do jaké míry se projeví, řekněme, podpora v nezaměstnanosti pro ty, kteří nechtějí pracovat. Jak se, jak se odrazí tato výše jejich podpory na skutečnosti, jak se odrazí skutečnost, že nechtějí pracovat, na výši jejich podpory. To je další moment, kde si myslím, že je pole relativně slušně otevřené. Dobře víme, že chceme donutit ty, kteří nemají momentálně práce…Ukáže se, do jaké míry toto opatření povede k tomu, že si sami začnou hledat práci nebo přijdou o část podpory.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Petr Gandalovič bývalý ministr politické strany Občanská demokratická strana - ODS (15.12.2005) –demagogické asociální výroky:

24.)Výrok: Problém neleží jen v chudobě, ale zejména v chybějící motivaci těchto vrstev k ekonomické aktivitě. V mezinárodním srovnání naši chudí nežijí tak zle. Trápí mě ale, že dochází k celkovému rozkladu hodnot, kdy jsou celé generace závislé na sociálních dávkách.

25.)Výrok: Předělat sociální a daňové zákony nebo podmínky pro podnikání. Zákony stále nahrávají těm, kdo nechtějí pracovat - pro ně je stále přijatelné pobírat dávky.

26.)Výrok: Peníze se nedostanou k bosým dětem i proto, že je spolknou hrací automaty.

27.)Výrok: Ve Francii je to odlišné. V našich vyloučených enklávách žijí tisíce lidí, tam statisíce. Francouzský systém je hlavně ještě sociálnější a ještě pokrytečtější než ten náš. Dokázal vyprodukovat generace lidí totálně závislých na dávkách. U nás to zatím tak daleko nemohlo postoupit.

28.)Výrok: Sociální problémy nechceme řešit tím, že budeme lidem permanentně vyplácet dávky.

29.)Výrok: A k tomu, aby si nezaměstnaní pracovní místa hledali a především přijímali, je musíme motivovat.

30.)Výrok: Naše opatření by se ale měla především projevit v motivaci.

31.)Výrok: Řekněme si však na rovinu: určitému druhu lidí, kteří si jako primární životní styl zvolili právě život na dávkách, nový systém přinese snížení standardu. Pro ně se sociální polštář trošku vypustí, zrovna tak jako na Slovensku.

32.)Výrok:… zde vede rozumnou rozpočtovou politiku a drží na uzdě provozní výdaje. Zdůrazňujeme ale pokročilé technologie a naši prioritu tvoří investice do školství. Hodně by zlepšila účast studentů ve formě školného.

33.)Výrok: Nízké daně a nízké sociální odvody by ale měly mít všechny firmy a stát by měl obstarávat kvalitní servis.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Bohuslav Sobotka tehdejší ministr financí a místopředseda politické strany Česká strana sociálně demokratická – ČSSD (12.09.2004) –demagogické asociální výroky:

34.)Výrok: Pokud jde o životní minimum, tak to je dneska dvousložkové, to znamená, zahrnuje i náklady spojené s bydlení. My chceme nově životní minimum konstruovat jako jednosložkové a náklady spojené s bydlením bude řešit příspěvek na bydlení, tak jak to řeší dnes, ale změní se parametry tohoto příspěvku a bude se skutečně zkoumat, zda to bydlení je přiměřené…Dnes v tuto chvíli ta situace probíhá tak, že jsou stanoveny částky, které odpovídají příjmům domácnosti a dorovnává se příspěvek tak, aby domácnost mohla zaplatit nájem v bytě, ve kterém bydlí.

35.)Výrok: Již dnes podléhá celá řada sociálních dávek posuzování. Část sociálních dávek, zejména jednorázových, vyplácí obce. Čili já bych se nebál toho, že ten systém nemůže fungovat. Pro mě je nejdůležitější, že bude posílena motivace pracovat.

36.)Výrok: My předpokládáme reformu poskytování těchto sociálních dávek a věříme, že najdeme motivační systém, který bude motivovat i obce k tomu, aby posuzovaly situaci žadatelů odpovědným způsobem.

37.)Výrok: Posílíme odpovědnost a zvažujeme i možnost spolupodílení se obcí na výdajích tohoto typu. Přirozeně vláda by v takovémto případě navýšila rozpočtové určení daní pro obce o přiměřenou částku, která je dnes poskytována prostřednictvím sociálního systému. To je jedna z možností, jak přímo motivovat obce k tomu, aby jim záleželo na tom, jaké finanční prostředky v rámci sociální politiky vyplatí.

38.)Výrok: Jinak pokud jsme viděli situaci kolem životního minima, vláda zvyšuje pravidelně minimální mzdu, tak aby došlo k větší diferenciaci mezi příjmy těch, kteří pracují za nejnižší výdělky, a mezi příjmy těch, kteří jsou závislí na dávkách sociální podpory.

39.)Výrok: Řada lidí si zvykla na to, že je schopna existovat a kombinovat práci načerno a pobírání sociálních dávek.

40.)Výrok: Snažíme se postupovat tak, abychom skutečně nejenom osekávali sociální výdaje, ale také vytvářeli lepší situaci na trhu práce. Jestli tomu může napomoci změna v daňové oblasti tím, že snižujeme daně pro firmy, že budou daňové bonusy pro rodiny s dětmi, jestli tato posluchačka nalezne práci, pak si v důsledku daňových bonusů bude schopna ponechat více z finančních prostředků, které vydělá a zaplatí výrazně méně daní, než by platila dnes podle stávajících daňových zákonů. Čili snažíme se podpořit pracující rodiny a tam, kde ta situace na trhu je složitá.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Ivan Langer bývalý ministr politické strany Občanská demokratická strana - ODS (15.10.2004) – demagogické asociální výroky:

41.)Výrok: Já bych přidal vám všem, kdybychom na to měli peníze. Možná bych přidal i trochu sobě, kdyby bylo dost peněz, ale potíž je právě v tom, že odpovědný člověk, každý máme rodinu a děti, tak víme, že doma můžeme utratit pouze to, co si vyděláme, co do domácnosti přineseme. Tato vláda se bohužel chová velmi nezodpovědně, protože rozdává víc, než do toho rozpočtu přináší.

42.)Výrok: A jestli ti, kteří mají peněz málo, mají to proto, že nechtějí pracovat, nebo že nemohou, nebo prostě dokáží jen to, co je určitým způsobem ohodnoceno.

43.)Výrok: Jestli v této zemi nesnížíme razantním způsobem daně, jestli nezjednodušíme podmínky pro podnikání, jestli nezjednodušíme zákoník práce, který nebude zakazovat pracovat, ale bude umožňovat pracovat, tak pak to povede k rozvoji ekonomiky a k tomu, že v těch regionech prostě budou podmínky, protože lidé budou podnikat a budou vznikat zaměstnanecká místa.

44.)Výrok: Jsem přesvědčen o tom, že neexistuje rovnítko mezi tím státní nemocnice = dobrá nemocnice, soukromá nemocnice = špatná nemocnice. Když to někdo říká, tak je to urážka všech těch zdravotních sester a lékařů, kteří tam pracují. Jestli za poslední dobu nějaká nemocnice zkrachovala, tak nebyla soukromá, ale státní.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Martin Kocourek – poslanec politické strany Občanská demokratická strana (12.09.2004) – demagogické asociální výroky:

45.)Výrok: Chceme redukovat a racionalizovat systém sociálních dávek.

46.)Výrok: To znamená, ano, redukce, racionalizace a drsnost…

47.)Výrok: opakuji, redukce ano, ale zároveň vytvořit předpoklady pro vznik nových pracovních příležitostí, uvolnit trh práce, snížit náklady práce atd.

48.)Výrok: Když budeme rozebírat desetiprocentní nezaměstnanost v ČR, tak předpokládejme, že 5 % lidí je v rámci tzv. přirozené nezaměstnanosti. To znamená, přesouvají se z práce do práce, nechtějí pracovat…

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Vladimír Hrubý - tehdejší mluvčí Ministerstva práce a sociálních věcí v době kdy funkci ministra Ministerstva práce a sociálních věcí zastával Zdeněk Škromach, který byl současně místopředseda politické strany Česká strana sociálně demokratická – ČSSD (12.09.2004) – demagogické asociální výroky:

49.)Výrok: My chceme, aby lidi se snažili hledat si práci, aby nečekali, až jim přijde nějaká sociální dávka.

50.)Výrok: Nebude tak štědrý. Chceme, aby se lidem vyplatila práce a ne, aby zůstávali na sociálních dávkách.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Martin Jahn - tehdejší místopředseda vlády za politickou stranu Česká strana sociálně demokratická - ČSSD (12.09.2004) – demagogický asociální výrok:

51.)Výrok: Některé typy sociálních dávek a dávky, třeba nemocenskou, je možné seškrtat, protože zcela evidentně dochází k jejich zneužívání.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Pavel Němec – tehdejší ministr a předseda politické strany Únie Svobody – Demokratická Unie US-DÚ(12.09.2004) – demagogický asociální výrok:

52.)Výrok: My nemůžeme dopustit to, abychom se nadále zadlužovali. Třeba stávající sociální systém je podle vlády zbytečně nákladný.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Dílčí úvodní komentář k této práci “Sociálními dávkami stát platí náhradu škody nezaměstnanému”:

Výše uvedené názory veřejně řekli nebo napsali špičkoví čeští ministři, poslanci a jiní politici parlamentních českých politických stran (dále jen budu používat termín “Špičkoví politici”). A všechny tyto jejich výroky zazněli v televizních pořadech (pouze v jednom případě v tisku) populárních pořadech televizní politické publicistiky jako jsou “Sedmička” a “Partie” a v rozhlasu politické publicistiky českého vysílání BBC.

Špičkoví politici nám sdělují své názory na sociální politiku. Jejich pohled je takový, že za nezaměstnanost jsou na vině: jednak 1.)politikové a jednak 2.)lidé samotní.

1.)Pokud jde o vinu politiků v tomhle se názory politiků dělí na dvě skupiny:

1.A)Politikové opozice, respektive opozičních politických stran jsou toho názoru, že na vině je neschopná vláda.

1.B)Vládní politikové jsou zase toho názoru, že na vině je naopak opozice – protože oni vládli předtím a oni tu zanechali tuto spoušť. V tomto tedy politikové moc jednotní nejsou.

2.)Pokud jde o vinu lidí:v tomhle je zásadní odlišnost podle toho zda-li s vámi politikové (zejména řadoví poslanci Poslanecké Sněmovny) komunikují pouze soukromě (například skrze vzájemnou výměnu e-mailů) anebo veřejně (zejména leadři parlamentních politických stran) prostřednictvím nedělních pořadů televizní politické publicistiky, které kolem poledne a oběda (jako i v časovém období krátce po obědě) probíhají na hlavních televizních stanicích v České republice.

2.A) U veřejné komunikace: politikové důsledně respektují své “sociální role” pravicových nebo levicových politiků. Politika založená na systému politického pluralismu s (relativně) svobodnými volbami nutně se pohybuje v dimenzích volebního tržního pluralismu. Co to znamená? – Znamená to to, že takzvaný “trh tržních volebních preferencí” je trh jako každý jiný. Prostě nesmýšlíme všichni stejně, ale na základě různých osobních faktorů, zejména však naší vlastní majetkové a sociální situace sympatizujeme veřejně nebo skrytě s tou či onou politickou stranou a pak také volíme tu či onu politickou stranu, popřípadě ať již z lhostejnosti anebo zásadního přesvědčení vůbec nejdeme k volbám. A jako si své osobní politické preference vytváříme my, tak obdobně na základě jejich konkrétní životní, majetkové a sociální situace si vytvářejí i prakticky všichni ostatní občané-voliči, čím se konkludentně fakticky každý z nás zařazuje do jakési blíže neinstitucionalizované imponderabililní sociologické skupiny “národního” (tj.vnitrostátního) politického spektra. A tak pokud se rozhodne občan přijít k volbám a volit – na základě těchto výše uvedených skutečností volí ty “své”.

Lidé, ale i politikové, kteří nechápou, že politická scéna je tržní prostředí jako každé jiné tržní prostředí nabídky a poptávky jsou hlupáci.

Pokud třeba v biologii se s oblibou při kritice evoluce používá filozofická otázka – co bylo dříve “slepice nebo vejce” – ve světě politiky to má jednoznačnou odpověď: “Nejprve zde byla sociologická skupina občanů s daným politickým přesvědčením a až po té na tuto politickou poptávku zpětně zareagoval i tržní mechanizmus nabídky a objevila se nějaká politická strana, která ve světě politiky bude uspokojuje tuto konkrétní poptávku.” Jinými slovy tržní prostředí “národní” politické scény funguje jako každé jiné tržní prostředí. Právě tak jako třebas na trhu dejme tomu s potravinářským zbožím si jednotlivé veliké firmy rozdělí jednotlivé segmenty trhu, stejně tak i hlavní politické strany si de facto rozdělily jednotlivé segmenty “trhu politického spektra”.

Firmy si hlídají své a politické strany také. Jestliže lidé konzumují nějaký potravinářský produkt, primárně to není proto, že ho firmy vyrábí a prodávají. Spíše je to tak, že firmy daný produkt vyrábí a prodávají právě pro to, že lidé mají o tento potravinářský produkt zájem. Firmy to pro lidi nedělají snad z nějaké idealistické “lidumilnosti”. Dělají to za účelem dosažení zisku! A v politice platí totéž. Ostatně lidé nežijí proto, aby svým hlasováním ve volbách umožňovali další existenci a volitelnost určitých politických stran. Naopak politické strany vznikli až sekundárně právě proto, aby uspokojovali politickou poptávku jednotlivých již před existencí těchto existujících politických stran politických segmentů “trhu volebních preferencí politické scény”.

Často lze slýchat různé politické analfabety (včetně poslanců, senátoru, ministrů ba i politických leadrů parlamentních politických stran!!) jak si kladou demagogickou řečnickou otázku: “Dokdy tá (zlá) politická strana bude existovat? Odpověď je jednoduchá: “do té doby, kým budou existovat lidé, kteří je volí ve volbách”, což je eufemicky řečeno, natvrdo to znamená:”věčně!” I když subjektově třeba i ne, typově však tatáž politická strana zde zůstane navždy (fyzikální zákon zachování hmoty a energie platí totiž i zde). Slyšel jsem jistého hloupého a naivního politika ostře kritizující jistou parlamentní stranu těmito slovy – volně cituji: “Je to stalinistická politická strana, která neprošla jakousi sociáldemokratizací, aby se z ní stala demokratická levicová politická strana jako na Slovensku SDĽ”. Moje odpověď tomuto hlupákovi byla jednoznačná: Pokud má tato politická strana téměř dve desítky procent volebních preferencí je to právě proto že je stalinistická, nedemokratická a vůbec taková jako je. Vžijte se do role jejich volebního managera! Proč by se měla jejich strana demokratizovat? Získala by tak snad ještě více hlasů jako má nyní? Ve světě volebního marketingu to je prakticky totiž jediný důvod, pro který by tato politická strana o demokratizaci vůbec uvažovala!! A co by získala tím, kdyby se “sociáldemokratizovala”? I zde moje odpověď byla jednoznačná: Svého tradičního krajně levicového voliče by ztratila, zatímco sociálnědemokraticky orientované voliče by tím nezískala. A nejspíše by tím sama zaznamenala tak veliký volební propad, že by nepřekročila pak 5% volební census pro vstup do Poslanecké Sněmovny.

Dotyčný politik mě poslouchal a řekl: “No, vždyť to by bylo i dobré kdyby zanikli…”

Řekl jsem mu, že je naivní hlupák. Pokud by totiž tato politická strana “zradila” své voliče tím, že by se vychýlila prudce doprava, její tradiční “stalinističtí” voliči by ji opustily. Tato konkrétní politická strana by sice osobně zanikla, avšak tito “stalinističtí” voliči by existovali dál a je dáno přirozeností působení tržního mechanismu “trhu volebních preferencí” že velice brzy by se na politické scéně objevila jiná politická strana, která by opět těmto “stalinistickým” voličům nabídla to co oni poptávají. Představa, že by na poptávku tak početného segmentu politického spektra jako jsou tito “stalinisté” na straně politické nabídky se jim žádná politická strana neobjevila je naivní. To si může myslet opravdu jen naivní hlupák! Dotyčný politik byl dosti frustrován. Věděl velice dobře, že já sice dotyčnou “stalinistickou” politickou stranu rozhodně v oblibě nemám, ba dokonce stoupenci této politické strany na komunální úrovni v Babicích mě již několik let fanaticky nenávidí a pomlouvají mně, to ale neznamená abych byl tak naivní, abych si myslel, že pokud jejich politická strana “jen tak zmizne z politické scény”, že jejich voliči tím jaksi mechanicky přejdou jednoduše k ostatním levicovým a pravicovým demokratickým stranám.

Ovšemže tyto principy platí i pro všechny ostatní politické strany. Podobně jsem “sklamal” i jiného politika, který též jednu politickou stranu kritizoval.

Řekl, že ta politická strana “je liberalistická, monetaristická a asociální, že by měla být sociálnější”. A ač v lidské rovině i tyto výčitky mi byly rovněž sympatické – nicméně z pohledu zdravého rozumu opět jsem je musel tvrdě zkritizovat. Vždyť co by tím tato pravicová politická strana získala kdyby se posunula doleva? Získala by tím snad levicové voliče? Ne! Levicoví voliči by zůstali u svých původních levicových stran a levicové voliče by tak nezískala. Ba co víc nejenže by levicové voliče nezískala, ale svého tradičního pravicového voliče by tak ztratila. A to by pro ni znamenalo hluboký politický propadák. Tato politická strana by tak spáchala vlastní politickou sebevraždu. Jejich voliči by však ale jestvovali nadále a tudíž politické spektrum by se tím doleva neposunulo ani jen o píď! Brzy by se objevila nějaká typově v podstatě tatáž pravicová politická strana jako byla ta původní před tím než se výrazně posunula doleva, aby pak v důsledku toho zanikla.

A proto si naivní hlupák když si něco tak naivního myslíš! To co je podstatné, co může přinést změnu je duchovní obroda lidských srdcí a nikoliv marné úsilí verbálně “tlačit” neoblíbené politické strany doleva či doprava.

Jednak proto,že se nikam dotlačit nedají a kdyby se i dali, stejně by se tím absolutně vůbec nic nezměnilo. Možná by sice ta či ona politická strana osobně zanikla, protože “zradila” své původní ideály. Politické spektrum by se však tím neposunulo ani jen o píď doprava či doleva!!

Úsilí takovýmto způsobem posunout celé politické spektrum doprava či doleva je stejně naivní jako kdyby jste chtěl čerpat vodu z moře, aby tím poklesly hladiny světových moří! Fyzikální zákon o zachování hmoty a energie, právě tak jako i zákon o spojených nádobách totiž platí i zde.

A toto jsou též důvody toho, proč jsou politikové na veřejnosti takoví jací jsou, respektive, že tak důsledně hrají na veřejnosti “své sociální role” pravicových nebo levicových politiků.

2.B) U soukromé komunikace: pokud mají politikové jistotu, že se nemusejí obávat žádné denunciace mluví mnozí z nich zcela jinak a plně se tedy projeví to, že díky pohádkovému poslaneckému, senátorskému, ministerskému či jinému podobnému platu jsou bohatí lidé a tudíž soukromě sdílejí tužby, názory a potřeby bohatých lidí. Zatímco totiž při veřejné komunikaci mezi politikem a jeho voličem se jedná de facto o klasický obchodní vztah na bázi jakési neformální mandatářské smlouvy “sui generis”, tedy vztah principála (zástupce) a jeho klienta (zastoupeného), kde konkrétní politický segmant voličů dané politické strany má postavení zákazníka, které jeho zvolení političtí zástupci – chtějí-li si svou lukrativní funkci udržet – musí chtě-nechtě navenek plně respektovat a bez ohledu na to, co si osobně o těchto politických názorech osobně myslí.

Není to osobně nic nového – například institut advokacie rovněž funguje na týchž principech. To že například advokát zastupuje v trestním řízení třeba nějakého masového vraha neznamená to, že by se snad se zločiny svého klienta osobně ztotožňoval. A ať již jeho klient vinný je či není, respektive ať již advokát osobně je třeba i sebevíc přesvědčen o vině svého klienta, vždy bude bojovat o jeho zájem, pokud je to co jen trocha možné vždy bude bojovat o úplné zproštění obžaloby svého klienta. Celkem určitě žádný advokát nikdy neřekne novinářům tato slova: “Můj klient svoji vinu popírá. Nicméně já jsem si vědom viny svého klienta, důkazy předložené obžalobou jsou totiž naprosto přesvědčivé a pokud by můj klient byl alespoň trochu seriozní člověk, musel by to uznat taky.” Ovšemže advokát třebaže si toto osobně o klientovi často i myslí, v intencích svého klienta se však bude vehementně dovolávat jeho neviny.

A v politice je to totéž! Takový politický papaláš žádné sociální dávky nedostává, navíc ze svého pohádkově vysokého platu platí “obrovské daně”. Z čistě osobního hlediska by tudíž pro něj bylo nejvýhodnější kdyby vůbec žádné sociální dávky neexistovali a současně daně kdyby byli co nejminimálnější. Čím menší daně by totiž byli, tím menší část z jejich pohádkových platů by jim “ukousl stát” pro fiskální účely a tedy tím větší část jejich “čistých” platů by jim byla vyplacena v hotovosti na ruku (respektive dnes již v praxi na jejich osobní účet v bance). A když bohatí platí “vysoké daně” hledají egoističtí boháči viníky “kdo za to může”, no a po ruce jsou jako nesnadnější kořist nezaměstnaní. Možná se ptáte proč – dobrá odpovím Vám.

Co například invalidní důchodci? Invalidní důchodci jsou neprůstřelní. Tvrdit, že jsou invalidní proto, že se jim prý nechce pracovat, popřípadě obviňovat je z toho, že se prý sami úmyslně zmrzačili aby se tak vyhnuli práci a mohli tak zadarmo pobírat celoživotní finanční rentu coby invalidní důchodci nelze. Bylo by to příliš okaté a veřejnost by na tyto zcela zjevné hrubě asociální lži celkem určitě neskočila. Navíc by politik tak i riskovat, že se jimi zesměšní. Proto by zaměření se proti invalidním důchodcům a obviňovat je z parazitování na pracujících spoluobčanech bylo pro každého politika politicky zbytečně moc velice riskantní.

A co starobní důchodci? Starobní důchodci jsou dokonce ještě neprůstřelnější než důchodci invalidní. Starobní důchodci jsou totiž věkem staří lidé a těžko je jim možno klást za “vinu” že si dovolili zestárnout. Nelze totiž říci, že důchodci jsou si na vině sami, že jsou staří, právě tak jako nelze říci ani to, že zestárli prý úmyslně, aby tak pod záminkou svého stáří mohli údajně “parazitovat” na daních svých pracujících spoluobčanů tím, že budou pak po mnoho let zadarmo dostávat po ostatek svého života celoživotní rentu -starobní důchod.

A vlastně to ani není potřeba. Zatímco invalidní důchodci či starobní důchodci jsou nesnadnou kořistí, jako potencionální kořist vlastně ani nejsou potřební, protože jsou zde po ruce nezaměstnaní. Invalidní důchodci a starobní důchodci zpravidla objektivně nejsou práceschopní. A tyto objektivní důvody by se jen těžce nabourávali. A ani o toto nabourávání práceschopnosti či práceneschopnosti objektivně práceneschopných invalidních důchodců a starobních důchodců není třeba ani usilovat když jsou coby fackovací panáci tady k dispozici nezaměstnaní, kteří objektivně jsou práceschopní, pouze subjektivně je není ochoten nikdo zaměstnat. Když někomu totiž chybí ruce, nohy či oči – to jsou hmotné faktory, které každý vidí a tudíž to nelze nijak zpochybnit. Když ale někdo je zcela zdráv může jen tvrdit, že nepracuje proto, že jej nikdo nechce vzít do práce. Toto je však pouze tvrzení – bez explicitního materiálního důkazu. Jediným materiálním důkazem v tomto případě by totiž čistě hypoteticky vzato mohla být pouze petice “nikdy nejsem ochoten dát práci tomuto nezaměstnanému člověkovi” kterou by podepsalo všech zhruba šest miliard ostatních obyvatel naší planety. Pouze toto by byl absolutní důkaz co do relevance důkaz téhož významu jako jsou chybějící nohy, ruce či oči.

I tento důkaz by měl však vypovídací relevanci pouze na velice krátkou dobu. Vzhledem k právní prezumci “práva každého člověka změnit názor” tento důkaz by měl tuto hodnotu pouze jeden měsíc!! Jinými slovy čistě hypoteticky vzato tento nezaměstnaný by pravidelně každý měsíc musel pořídit úplně novou petiční listinu “nikdy nejsem ochoten dát práci tomuto nezaměstnanému člověkovi” kterou by opětovně pokaždé každý měsíc podepsalo všech zhruba šest miliard ostatních obyvatel naší planety země. Pouze toto by nezaměstnanému zajistilo nezvratný důkaz že ho skutečně nikdo nechce zaměstnat. A tedy i když nezaměstnaný říká pravdu, že ho nikdo zaměstnat nechce, kdokoliv může vždy velice lehce říci proti němu, že prý je to lhář, flákač, ulejvák, že se mu pracovat nechce, že se vyhýbá práci atd. A je to tedy pak tvrzení proti tvrzení. A každý občan si z toho vybere co chce. Navíc i toto platí pouze čistě teoreticky, protože to se ví, že všechna média budou v intencích názorů boháčů vždy prezentovat nezaměstnané jako lháře, flákače, ulejváky štítící se práce, podvodníky a parazity, protože by prý pracovat “mohli a nepracují”.

V soukromé komunikaci pokud mají politikové jistotu, že se nemusejí obávat žádné denunciace, respektive, že by něco vyplulo na veřejnost mluví mnozí z politickým papalášů v tomto klasickém “pravicovém” duchu, že prý “nezaměstnaní se vyhýbají práci, nechce se jim pracovat a parazitují na sociálních dávkách” a to napříč úplně celým politickým spektrem. A je úplně lhostejné zda-li se jedná o poslance či senátora pravice, levice či krajní “stalinistické” levice. Soukromě jsou totiž zřejmě politicky úplně jednotní. To pouze na veřejnosti respektují zájmy svých specifických klientů-voličů a hájí konkrétní zájmy těch segmentů politického spektra, které jejich politická strana reprezentuje. To samozřejmě, že v praxi znamená, že čím je politická strana levicovější, tím hlubší rozpor mezi soukromými a veřejnými názory jejich poslanců objektivně existuje.

To ale neznamená, že bychom kvůli těmto rozporům měli třeba naše poslance či senátory pokládat za nějaké licoměrné lháře. V žádném případě ne!! Oni prostě dělají svojí práci! Vždyť to bychom za lháře a pokrytce museli pak pokládat i kněze, advokáty, lékaře, úředníky na úřadech, řidiče autobusů, prodavače v obchodě, kteří těž osobně si o nás coby jejich klientech a našich názorech (včetně i těch politických!) můžou myslet a taky i myslí cokoliv, přesto však nám v intencích svého povolání poskytují s plnou profesionalitou ten servis, který mají. Advokát totiž hájí i vrahy a násilníky, ačkoliv sám celkem určitě není ani vrahem, ani násilníkem. Úředník veřejné správy za čtyřicet lét své kariéry sloužil a slouží či bude sloužit nejrůznějším krajně levicovým, levicovým i pravicovým politikům v implementaci jejich politiky do praxe ačkoliv nelze předpokládat, že by osobně absolutně se všemi politickými názory měnících se politiků a politických garnitur, a tak měnících se i jejich politických koncepcí absolutně stoprocentně vždy se vším osobně souhlasil. Právě tak i kněz je milý ke všem “ovečkám” svojí farnosti, obvodní lékař ke všem svým pacientům ve své evidenci, řidič autobusu ke všem svým pravidelným cestujícím, kteří sním každodenně jezdí do školy či do práce, či obchodník ke všem svým pravidelným stálým zákazníkům. A přitom oni všichni můžou ve všeličems smýšlet o nás i velice kriticky a velice tvrdě s námi nesouhlasit v otázkách politických i jiných. To ale neznamená, že by své odborné poslání advokáta, úředníka veřejné správy, kněze, lékaře, řidiče autobusu či obchodníka nebyli schopni zvládnout v plné korektnosti a profesionalitě.

Proč bychom tedy na poslance či senátory měli brát přísnější metr? Proto ani já v politice nikdy, nikomu nic vyčítat nebudu. Tím méně bych se usiloval kohokoliv nějak změnit. Chápu, že politický systém postavení poslanců i senátorů je s ďábelskou genialitou poskytováním pohádkově vysokých platů nastaven tak, že dříve či později morálně zlomí a zotročí si i sebevíc čestného člověka. Kdybych se teoreticky vzato tím poslancem či senátorem například stal já, určitě ani já bych nebyl žádnou výjimkou a pod vlivem pohádkově obrovského platu bych velice brzy “pravicově” začal smýšlet v soukromí i já. Proto nikdy bych nechtěl být ani poslancem, ani senátorem, ani starostou uvolněným pro výkon funkce. A proto se jak penězům, tak i ženám vyhýbám jako “čert kříži”. Jsem si vědom toho, že souboj se satanem mohu vyhrát pouze tak, že se tomuto souboji vyhnu. My lidé žijeme několik málo desítek let, satan žije několik desítek miliard let. Člověk, který si tedy lehkomyslně ve věci peněz či žen bude zahrávat s osudem skončí tragicky. Přímý souboj jakéhokoliv člověka (byť sebeinteligentnějšího či sebezkušenějšího) se satanem a jeho desítky miliard let trvajícími bohatými životními zkušenostmi a poznáním nikdy nemůže vyhrát a vždy odejde poražen.

A tak nyní přejděme k samotnému jádru hlavní témy této práce uvozené nadpisy:

Sociálními dávkami stát platí náhradu škody nezaměstnanému!

Sociální dávka není dar nezaměstnanému, je to smluvní pokuta!!

Sociální dávky (ať již mají jakýkoliv název) nejsou nikdy jakýmsi darem nezaměstnanému jak je to implicitně prezentováno propagandou televizních a rozhlasových stanic a v tisku.

Vzpomínám si na událost, ke které došlo kdysi na přelomu kalendářních let 1989/1990. Jistý západoněmecký subjekt uzavřel jistou smlouvu s jistým československým subjektem. Na jejich závazkový právní vztah bylo použito právní řádu jistého cizího západoevropského státu. Pro dotyčný československý subjekt se jednalo o dosti lukrativní záležitost, která byla pro něj značně finančně zajímavá. Byl poněkud zmaten pouze z právního obsahu smlouvy, kterému moc nerozuměl. A úplně všemu nerozuměl ani jeho československý advokát, který byl zvyklý na socialistické právo ČSSR, mnohé instituty a formulace kapitalistického závazkového práva mu byly v té době ještě zcela neznáme a nerozuměl jejich obsahu. Když se tedy tohoto československého advokáta zeptal tehdy jeho československý klient na to “co znamená ta smluvní pokuta, kterou budu podle této smlouvy platit když nedodržím závazek” byl z toho tento československý advokát dosti vyděšen, protože ve skutečnosti v té době vůbec netušil co tento termín “smluvní pokuta” vůbec znamená. Styděl se však klientovi otevřeně přiznat, že neví co znamená právní termín “smluvní pokuta” a tak jen cosi asi dvacet minut před klientem nesrozumitelně koktal plácajíc páté přes deváté snažíc se tak zastřít skutečnost, že vůbec netuší co to je.

V současnosti však nejen každý český a slovenský advokát ale i každý právník, ba i statisíce a možná i milióny občanů České republiky i Slovenské republiky, kteří nemají vůbec žádné právnické vzdělání velice dobře vědí co znamená právní institut “smluvní pokuty”. Právní institut smluvní pokuty máme legislativně explicitně zakotven v současné době jak v občanském zákoníku, tak i v zákoníku obchodním, ba v praxi institut “smluvní pokuty” vnímáme, že je všudypřítomný. Pro ty občany, kteří se s právním institutem “smluvní pokuty” zatím blíže nesetkali ho tedy nejprve blíže objasním tím, že poukáži na konkrétní obsah právního institutu “smluvní pokuty” v občanském a obchodním právu.

Smluvní pokuta v občanském zákoníku je vymezena tak, že podle ustanovení § 544 odst.1 zákona č.40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění (dále jen “občanský zákoník) je stanoveno, že sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i kdyby oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikla škoda. Podle ustanovení § 544 odst.1 občanského zákoníku je stanoveno, že smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Podle ustanovení § 544 odst.3 občanského zákoníku se ustanovení o smluvní pokutě použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem. Podle ustanovení § 545 odst.1 občanského zákoníku je stanoveno, že nevyplývá-li z ujednání o smluvní pokutě něco jiného, je dlužník zavázán plnit povinnost, jejíž splnění bylo zajištěno smluvní pokutou, i po jejím zaplacení.

Právní úprava “smluvní pokuty” obsažená v občanském zákoníku platí i pro oblast obchodního práva, nicméně obchodní zákoník má pak některá speciální ustanovení, a to zejména v § 300 – 302 zákona č.513/1991 Sb., obchodní zákoník v platném znění (dále jen “obchodní zákoník”). Zajištění obchodního závazkového vztahu formou “smluvní pokuty” spočívá v tom, že strany závazkového právního vztahu sjednají “smluvní pokutu” pro případ, že některá z nich poruší smluvní povinnost. Tato “smluvní pokuta” představuje určitou peněžitou částku. Úprava “smluvní pokuty” v obchodním zákoníku vylučuje možnost zbavit se povinnosti platit “smluvní pokutu” poukazem nedostatku zavinění při porušení závazku. Podle ustanovení § 300 obchodního zákoníku je povinnost platit smluvní pokutu založena na principu objektivní odpovědnosti (tj.odpovědnosti bez zavinění) a to absolutní, bez možnosti se této odpovědnosti zprostit. Porušení závazku má tak právní následek “smluvní pokutu” zaplatit. Zaplacení “smluvní pokuty” nemá zásadně za následek zánik povinnosti, jejíž splnění bylo “smluvní pokutou” zajištěno.

Celkově tedy podtrženo a shrnuto - podle zákonné úpravy plní “smluvní pokuta” současně funkci paušalizované náhrady škody, která přísluší straně v důsledku porušení smluvní povinnosti druhou stranou. Právní podstatou “smluvní pokuty” je totiž povinnost zaplatit určitou částku v případě, že byla porušena právě táto smluvní povinnost a tato povinnost zatěžuje toho, kdo sjednanou povinnost porušil, tj.dlužníka, a to ve prospěch oprávněného, tj.věřitele.

A samozřejmě, že ustanovení o “smluvní pokutě” se použijí i na “smluvní pokutu” stanovenou pro porušení závazku povinného subjektu, které je dáno právním předpisem. Občanský zákoník zde v ustanovení § 544 odst.3 demonstrativně uvádí jako příklad “penále”. Ve skutečnosti se ale nejedná pouze o “penále”. Faktický charakter institutu “smluvní pokuty” je objektivně implementován i v mnohých jiných právních vztazích, a to ani zdaleka ne pouze v právních vztazích soukromoprávního charakteru.

I když to prakticky nikdo takhle explicitně zřejmě asi nikdy neřekne – řeknu to proto nyní já:

Vyplácení sociálních dávek nezaměstnanému občanovi není jakýmsi quasi “darem” státu nezaměstnanému jak de facto lživě a demagogicky naznačuje mediální propaganda v tisku a v televizních a rozhlasových stanicích.

Vyplácení sociálních dávek nezaměstnaným osobám je speciální veřejnoprávní formou aplikace institutu “smluvní pokuty” sui generis pro tuto právní oblast. A to na základě příslušné legislativy (per analogiam § 544 odst.3 občanského zákoníku). A co je tedy nyní (počátek 21.století) tím konkrétním, příslušným legislativním právním základem, respektive právní skutečností v současném Československu?

V České republice tato právní skutečnost (tj.povinnost státu platit nezaměstnanému sociální dávky) nastane tehdy, když dojde k porušení příslušného ustanovení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD č.2/1993 Sb. v platném znění(dále jen “LISTINA”), která je integrální součástí ústavního práva České republiky a součástí právního řádu České republiky s právní sílou ústavního zákona. Konkrétně se jedná o ustanovení Čl.26 odst.3 LISTINY, kde je stanoveno že “Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje.”

Ve Slovenské republice tato právní skutečnost (tj.povinnost státu platit nezaměstnanému sociální dávky) nastane tehdy, když dojde k porušení příslušného ustanovení ÚSTAVY SLOVENSKEJ REPUBLIKY č.460/1992 Sb. v platném znění (dále jen “ÚSTAVA”). Konkrétně se jedná o ustanovení Čl.35 odst.3 ÚSTAVY, kde je stanoveno že “Každý má právo na prácu. Štát v primeranom rozsahu hmotne zabezpečuje občanov, ktorí nie z vlastnej viny nemôžu toto právo vykonávať.”

Celkově totiž shrnuto a podtrženo - právo na práci patří mezi základní lidská práva a je povinností státu toto právo zabezpečit. Liberalistická argumentace, že prý právo na práci se omezuje pouze na vytvoření jakéhosi pasivního legislativního rámce “nezakazovat práci” je demagogickou tautologií, který fakticky právo na práci coby jedno ze základních lidských práv popírá.

A tak tedy když stát (ČR nebo SR) - z důvodů jakýchkoliv - není schopen toto konkrétní lidské právo konkrétní osobě mající trvalý pobyt na jejím územé konkrétním způsobem zabezpečit, vzniká zde nesplněním této primární povinnosti státu dát práci nezaměstnanému jeho sekundární právní povinnost, kterou je placení této “smluvní pokuty” sui generis. Tuto “smluvní pokutu” označujeme všeobecným pojmem “sociální dávky” (konkrétním pojmům se záměrně vyhýbám jednak kvůli odlišnosti právní terminologie v České republice a na Slovensku, jednak kvůli očekávaným legislativním změnám v této oblasti v obou státech a nechci tudíž aby čtenář-laik měl z toho všeho chaotický “guláš”, popřípadě riskovat, že napíši něco co po eventuálně budoucích legislativních změnách již nemusí být více aktuální).

Jsem si plně vědom obrovské síly, kterou má lživá propaganda v médiích, ať již je to propaganda v televizi, rozhlasu či tisku. V situaci, kde člověk nemá možnost se o skutečnosti přesvědčit sám je odkázán pouze na to, aby věřit mediálním lžím. A je zřejmé, že pouze v sotva nějakých 5 % případů má člověk s věcí nějakou osobní zkušenost, která může nějak konkurovat lžím, které se mu informační média snaží vnutit. A oblast sociální politiky není výjimkou. Člověk, který někdy ve svém životě byl alespoň jednou po určitou dobu svého života nezaměstnaným má v této věci i nějaké osobní zkušenosti, které si pak může konfrontovat se lžemi, které se mu snaží vnutit k “věření” televize, rozhlas a tisk. Člověk, který naopak nikdy sám nezaměstnaný nebyl a tedy nemá v této věci žádnou osobní zkušenost je plně odkázán pouze k tomu, aby věřil médiím, protože žádný jiný informační zdroj nemá k dispozici. A pokud je tento člověk, co nikdy v životě nebyl nezaměstnaným navíc bohatým člověkem (což z logiky věci je zpravidla obvyklé) je navíc i z hlediska finančně-ekonomických zájmů jeho psychika fakticky již jaksi předem predestinována k tomu, aby jeho vůle byla více než ochotna těmto lžím uvěřit, protože plně konvenují jeho zájmům finančně-ekonomickým. A tak těmto mediálním lžím nakonec zpravidla uvěří – fakticky proti své vůli - dokonce i ti z boháčů, kteří jsou jinak sami lidmi čestnými a pravdymilovnými.

A právě ve vztahu k těm boháčům, kteří jsou jinak čestní a úpřimně touží po poznání objektivní pravdy cítím, že mám veliký morální dluh odpovědět jim na několik jejich pravděpodobných otázek týkající se sociální politiky.

1.)První předpokládaná otázka – Existují lidé, kterým se skutečně nechce pracovat, práci se vyhýbají s tím, že vědomě a dobrovolně zůstávají na sociálních dávkách a nepracují, ačkoliv mají reálnou možnost se zaměstnat a pracovat za mzdu nebo plat?

Moje odpověď: - Žádní takoví lidé neexistují!

Bližší vysvětlení mojí odpovědi: Na přímou otázku jsem Vám dal zcela přímou a jednoznačnou, stručnou odpověď. Nicméně chápu že Vám dlužím bližší vysvětlení:

Nejprve si položte otázku: “Kolika lidem v procentech z celkové množiny nezaměstnaných se – podle Vašeho názoru - nechce pracovat ?” A uvažujme nad její odpovědí! Víte, nedávno jsem měl možnost se obeznámit se základní strukturou genetického kódu DNA člověka. To jen umocnilo naše již předchozí poznání z  biologie, že my lidé, a to dokonce i lidé z různých rasových a etnických skupin nejen že ze somatologicko-fyziologického hlediska máme fakticky tutéž tělesnou výbavu a stavbu kostry, svalstva kardiovasculárného systému, nervové soustavy, tutéž tělesnou teplotu, tytéž krevní skupiny, tutéž tepovou frekvenci srdce, náš chrup má tentýž počet zubů a podobně, ale i ve sféře psychické vykazujeme úplně tytéž emoce, tužby, naděje, radost i smutek, jako i tytéž základní priority života, které nejsou schopny výrazně změnit ani kulturní rozdíly příslušníků jednotlivých národních a rasových skupin obyvatelstva naší planety. Můžeme například porovnávat celosvětovou statistiku sebevražednosti obyvatelstva jednotlivých států, národů či jinak definovaných sociologických celků a tu si pak dále diferencovat na další podskupiny z hlediska například věku a pohlaví. Zjistíme, že v rámci kteréhokoliv státu či národa ze stoupajícím věkem vzrůstá sebevražednost, jako i to, že u mužů v poměru k ženám je vždy sebevražednost přibližně v poměru 3:1. A obdobně v celosvětovém měřítku by jsme se mohli zabývat zkoumáním nejen sebevražednosti, ale i zkoumáním jakéhokoliv jiného psychopatologického jevu. Zjistíme, že všechny tyto psychopatologické jevy mají v celosvětovém měřítku ve v rámci všech států i národů světa společné základní východiska a strukturu. Ve srovnání mezi jednotlivými státy či národy jsou sice určité přirozené odchylky nicméně jejich amplituda variabilnosti je dána zpravidla pouze v procentech, či nanejvýš desítkách procent, jen velice zřídkakdy (pokud vůbec někdy) více!

Já osobně si plně stojím za tím, že žádní takoví lidé, “kterým se nechce pracovat” prakticky vůbec neexistují. Teď ale na chvíli záměrně zapomeňme na to co jsem právě řekl, a předpokládejme alespoň čistě hypoteticky, že skutečně existují lidé, kterým “se nechce pracovat”. Nezaměstnanost je sice národohospodářskou skutečností danou ekonomickými faktory, nicméně má nepochybně i aspekty sociologicko-psychologické. A za těchto okolností sociologicko-psychologickým fenoménem lidí “kterým se nechce pracovat” (pokud by objektivně existoval) by nepochybně byl též jedním ze společensko nežádoucích psychopatologických jevů, které mají celosvětový charakter.

V určitých variacích jsem slyšel nebo četl “moudra” nejrůznějších ekonomů že prý 5 - 10 % lidí nikdy pracovat nebude. Mám to chápat tak, že minimálně 5 % lidí nikdy nebude pracovat, že minimálně těchto 5% lidí jsou ti “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce”? Například podle statistiky z roku 2004 bylo v České republice 10,60 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že skutečných nezaměstnaných v České republice bylo pouze 5,60%? Anebo řeknete, že “flákači, ulejváky a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” je všech těch 10,60 % obyvatel České republiky!!

Nebo například podívejme se na Slovensko! Na Slovensku ke dni 31.12.2004 bylo 13,10 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že skutečných nezaměstnaných na Slovensku bylo pouze 8,10%? Anebo řeknete, že “flákači, ulejváky a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” je všech těch 13,10 % obyvatel Slovenské republiky!!

Anebo podívejme se někam do zahraničí! Například podívejme se na africký stát Zimbabwe. V Zimbabwe bylo v roce 2002 až 70,00 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že skutečných nezaměstnaných v Zimbabwe bylo 65,00%? Anebo řeknete, že “flákači, ulejváky a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” je všech těch 70,00 % obyvatel Zimbabwe!!

Anebo podívejme se do dalšího afrického státu! Například podívejme se na africký stát Libérie. V Libérii bylo v roce 2003 až 85,00 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že skutečných nezaměstnaných v Libérii bylo 80,00%? Anebo řeknete, že “flákači, ulejváky a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” je všech těch 85,00 % obyvatel Libérie!!

Anebo podívejme se do oblasti tichomořské Oceánie! Například podívejme se na ostrovní stát Nauru. Na Nauru bylo v roce 2004 až 90,00 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že skutečných nezaměstnaných na Nauru bylo 85,00%? Anebo řeknete, že “flákači, ulejváky a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” je všech těch 90,00 % obyvatel Nauru!!

Kromě toho, v jiných případech tento problém je dokonce ještě složitější! Podívejme se například na Austrálii! V republice Australský svaz v roce 2004 bylo 5,10 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že skutečných nezaměstnaných na Austrálii bylo pouze 0,10% obyvatel Austrálie?

Anebo podívejme se například na Bermudy! Na Bermudách v roce 2002 bylo 5,00 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že ve skutečnosti skutečným nezaměstnaným na Bermudách nebyl vlastně v podstatě ani jeden, protože všichni ti, co jsou na Bermudách nezaměstnanými jsou vlastně příslušníci dotyčných 5 % obyvatelstva, kteří jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”??

A ještě ani tohle není všechno!! Podívejme se na Spojené království Velké Británie a Severního Irska! Tam v roce 2004 bylo 4,80 % nezaměstnaných. Pokud tedy 5% z nich jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” má to znamenat, že ve skutečnosti skutečným nezaměstnaným ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska nejenže podobně jako na Bermudách nebyl vlastně v podstatě ani jeden, ale musíme zde uvést počet “skutečně nezaměstnaných osob” v jakýchsi dokonce přímo záporných číslech jako –0,20% nezaměstnaných? Anebo začneme snad nějak teď demagogicky filozofovat a hledat pseudoargumenty, proč 0,20% britských obyvatel pracuje, ačkoliv by – z hlediska logiky našeho předsudku - pracovat vlastně ve skutečnosti neměli, protože jsou to “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”, tj.lidé o kterých je jednoznačně stoprocentně prokázáno, že nikdy pracovat nebudou, a to právě proto, že jsou to “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”???

Přitom Spojené království Velké Británie a Severního Irska ani zdaleka není jedinou výjimkou. Ba v některých dalších státech je tato diskrepance mezi předsudkem, že 5% obyvatel jsou “flákači, ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou s skutečnou realitou ještě větší!!

Tak tedy například v Japonském císařství podle údajů z roku 2004 je 4,70 % nezaměstnaných. Ještě méně nezaměstnaných než má Japonsko má podle údajů z roku 2004 Taiwan, který má 4,50 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Luxemburg též 4,50 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Rakousko 4,40 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Norsko 4,30 % nezaměstnaných, právě tak podle údajů z roku 2004 má 4,30 % nezaměstnaných také Irsko. Podle údajů z roku 2004 má Nový Zéland 4,20 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Jižní Korea 3,60 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Ukrajina 3,50 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Mexiko 3,20% nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Kuba 2,50 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2001 mají Spojené arabské emiráty 2,40 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Kuvajt 2,20 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Bělorusko 2,00 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Vietnam 1,90 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Thajské království 1,50 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2004 má Azerbajdžan 1,20 % nezaměstnaných. Podle údajů z roku 2004 má Uzbekistan 0,60 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 2003 má Aruba rovněž 0,60 % nezaměstnaných, podle údajů z roku 1999 má Guernsey 0,50 % nezaměstnaných. Rekord “čisté nuly” drží KLDR, Andorra a Norfolk island. Tyto tři subjekty mají nezaměstnanost ve výši 0,00%!!

Znamená to tedy, že například na Andoře pracuje, ačkoliv by – z hlediska logiky našeho předsudku - pracovat vlastně ve skutečnosti neměli, prakticky i všichni tito “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”, tj.lidé o kterých je jednoznačně stoprocentně prokázáno, že nikdy pracovat nebudou. A to pracují vesměs všichni do jednoho!!! To znamená, že celá tato 5% sociální skupina obyvatel, kteří jsou “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”, jako jeden muž (jedna žena) pracuje úplně stejně jako všichni ostatní a tudíž jejich skutečná nezaměstnanost je –5,00??

Ale nemusíme konec konců ani jít daleko. Zůstaňme klidně doma v Československu (anebo chcete-li v České republice a ve Slovenské republice)!! Ne každý ví (a to zejména z mladších lidí), že před rokem 1989 byla v Československu rovněž nezaměstnanost ve výši 0,00%!!

Argumentace, že tehdy nebylo možné nepracovat z toho důvodu, že by to bylo pokládáno za trestný čin “příživnictví” podle ustanovení § 203 zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon v tehdejším znění (dále jen “trestní zákon”, tuto skutečnost vysvětluje pouze částečně, a ne příliš přesvědčivě jak ukazují následující skutečnosti: Novela z května 1990 trestního zákona č.175/1990 Sb. s účinností ode dne 1.6.1990 definitivně zrušila skutkovou podstatu trestného činu “příživnictví” podle ustanovení § 203 tehdejšího trestního zákona. Navzdory tomu se však nezaměstnanost v Československu nezvýšila!! Nezaměstnanost i nadále zůstávala tedy v Československu nulová, ačkoliv již ode dne 1.6.1990 nebylo již více trestné “nepracovat a vyhýbat se práci”. Navzdory tomu však toho nikdo nezneužil, aby přestal pracovat a “začal se flákat”. Přitom jak si velice dobře pamatuji, že všechna média československá, česká i slovenská o této změně po téměř celý měsíc květen 1990 velice široce informovali a navzdory tomu to nikoho nepřimnělo k tomu, aby když už to není více trestné přestal pracovat a “začal se flákat”.

Československá federální televize F1, právě jako i oba “národní” televizní okruhy, tj.Česká televize i Slovenská televize o této změně ve večerních zprávách jako byly tehdy “Televizní noviny” (v případě federální televize F1 v čase 19.30-20.00 hod., v případě Slovenské televize 19.00-19.30 hod. atd.), nebo večerní zpravodajsko-publicistická relace “Aktuality” na federální televizi F1 v čase od 21.15-21.45 hod., ale nedělní diskusní pořad “Debata” v čase od 12.00-13.00 se tomu velice podrobně věnoval a přesto se nikdo nerozhodl, že přestane pracovat a “začne se flákat”. Podobně o tom informoval i československý rozhlas, konkrétně se jednalo o federální československou rozhlasovou stanici “Československo” a to zejména jeho pořad “Radiožurnál” který vysílal v čase od 18.00 hod., právě tak jako o tom informovaly i oba “národní” okruhy československého rozhlasu – Český rozhlas a Slovenský rozhlas. Pokud jde například o Slovenský rozhlas, tato stanice se jmenovala “Rádiožurnál Slovenského rozhlasu” a vysílala pořad “Rádiofórum”. (Pozor! Neplést si pořad “Radiožurnál” na federální stanici Československo ze stanicí slovenského rozhlasu “Rádiožurnál Slovenského rozhlasu”!!). A konec konců ovšemže o tom informoval také prakticky veškerý československý, český a slovenský tisk. Navzdory k tomu nedošlo k žádnému nárůstu počtu nezaměstnaných a počet nezaměstnaných zůstával stejný jako před rokem 1989!

Jinými slovy počet nezaměstnaných i nadále tvořil 0,00 % práceschopného obyvatelstva!!

Dokonce ani těch několik stovek nezaměstnaných v tehdejším Československu kteří skutečně existovali již tenkrát, nebyli dotyční již vícekrát zmiňovaní “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”, ale i těchto případech několika stovek lidí se v drtivé většině případů jednalo o případy úplně přirozené fluktuace pracovníků než o případy jakýchsi “flákačů,ulejváků a lenivců štítících se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”!! V 99% případech se totiž jednalo o lidi, kteří momentálně mění zaměstnání. Když si našli jiné zaměstnání, tak ve svém dosavadním zaměstnání dali výpověď. Zaměstnavatel v takovýchto případech měl zpravidla zájem, aby si v takovémto případě jeho pracovník dříve než u něj skončí pracovní poměr vyčerpal doposud nevyčerpanou dovoleno “za odpracované dni”, aby mu ji nemusel proplácet. Tomu byl proto často i přizpůsoben přesný datum “ukončení pracovního poměru”, v důsledku čeho termín pracovního poměru přesně “nelícoval” s koncem kalendářního měsíce. Mohlo být, že pracovník ukončil takto pracovní poměr například někdy v půli měsíce, přičemž nástup do nového zaměstnání se svým budoucím zaměstnavatelem měl smluven až od “prvního” dne následujícího měsíce – a tak po tuto přechodnou dobu byl nezaměstnaný a tudíž ochoten na tyto dva týdny být poslán národním výborem někam na přechodnou dvojtýdenní brigádu! Jiný případ byl odchod do důchodu. Například v případě mužů – tenkrát ve věku – 60 let. I v těchto případech měl zaměstnavatel zájem o vyčerpání stálé dovolené pracovníka ještě před jeho odchodem do důchodu, aby mu ji nemusel proplácet a opět den dosažení 60-let nemusel být identický s dnem ukončením pracovního poměru. Jiné nepravidelnosti zase nastávali i chlapců v souvislosti s nástupem na nucenou vojenskou službu, u žen v souvislosti s mateřskou dovolenou a u občanů obou pohlaví též v souvislosti s nemocností, odchodem do invalidního důchodu, nástupem do vězení za trestní činy proti republice, kde státní bezpečnost měla zájem, aby tento křesťan byl bezprostředně před nástupem výkonu trestu izolován atd.

Jak jsem již uvedl počet nezaměstnaných i nadále tvořil 0,00 % práceschopného obyvatelstva. A tento stav trval nejen po celé období před rokem 1989, ale i po celý kalendářní rok 1989, právě tak i po celý kalendářní rok 1990 a po celé období zhruba desíti měsíců kalendářního roku 1991. Až do konce měsíce října 1991 byla v Československu nezaměstnanost ve výši 0,00 % práceschopného obyvatelstva!!

Teprve až po měsíci říjnu 1991 začala v Československu narůstat nezaměstnanost. Byl to následek Nařízení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č.464/1991 Sb., které obligatorně stanovilo minimální výši mzdy ve výši 2.000,-Kčs. To prakticky znamenalo, že zaměstnavatelé ve vztahu ke svým zaměstnancům, kterým vypláceli nižší měsíční mzdu než 2.000,-Kč měli prakticky pouze dvě možnosti: Buď jim zvýšili jejich mzdu na výši 2.000,-Kčs anebo je jednoduše propustili. Mnozí pracovníci vydělávali jen něco málo více než 1.200 Kčs. Představa, že jim tak prudce zvýší zaměstnavatelé jejich mzdu tudíž byla značně iluzorní. V devadesáti procentech případů tudíž zaměstnavatelé těmto svým pracovníkům dali výpověď. A tak během několika mála dnů poskočila nezaměstnanost z “čisté nuly” na zhruba tři procenta “oficiálních” nezaměstnaných!! Ve skutečnosti ovšemže nezaměstnanými se stal minimálně trojnásobek! Do oficiálních statistik jsou totiž zařazeni pouze ti, “kteří jsou jako nezaměstnaní evidováni na Úřadu Práce”, jinými slovy ti z nezaměstnaných, kterých se – ani dokonale školeným úředníkům Úřadu Práce nepodařilo nijak “odpinknout pryč”.

A tak se na této nové výši držela po několik dalších let. Osobně si velice dobře pamatuji, jak tehdejší politik Tomáš J. mluvil v jistou neděli v čase mezi 12.00-13.00 hod. v televizním diskusním pořadu “Debata” moderovaným Otakarem Č. v československé federální televizi F1 zhruba tyto slova, jako reakci na vyslovené obavy přítomných poslanců, že by náhlý růst nezaměstnanosti v říjnu 1991 mohl negativně ovlivnit blížící se volby, které se v Československu uskuteční počátkem června 1992 jak do obou komor Federálního Shromáždění (tj.do Sněmovny Lidu i do Sněmovny Národů), tak i do obou “republikových parlamentů” tj.České Národní Rady v České republice a Slovenské Národní Rady na Slovensku: “Pánové není na místě se obávat, že by nezaměstnaní mohli negativně ovlivnit volby. Ty tři procenta to je taková ta “sedlina”, která se práce štítí a která stejně nikdy pracovat nebude!”

Nezaměstnanost kolem tří procent se držela několik let. Pamatuji si jak dne 17.11.1994 předseda vlády České republiky osobně navštívil Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde diskutoval ve Velké aule Filozofické fakulty ze studenty. Kdosi se ho zeptal tehdy i na nezaměstnanost a Václav Klas ze svým typickým klausovským šarmem a humorem řekl, že je ve výši “rudolfova čísla 3,14 %”.

K dalšímu prudkému růstu začalo docházet – pokud si dobře pamatuji – až v posledním roce klausovy první čtyřkoaliční vlády (ODS, KDS, KDU-ČSL a ODA), tj. až v roce 1996 a pak víceméně pravidelně i ve všech následujících letech na přelomu druhého a třetího tisíciletí tato nezaměstnanost stále více a více stoupala. Postupně najednou již – podle oficiálních údajů - bylo 5 procent nezaměstnaných “evidovaných na Úřadech Práce jako uchazečů o zaměstnání”.

A co na to řekli politikové a média (tj.reportéři a novináři) v televizi, rozhlasu a v tisku? – Podobně jako jejich “první vlaštovka” Tomáš J. mluvili teď všichni něco v tom duchu, že těchto 5% nezaměstnaných jsou “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”.

O nějaký ten rok či dva bylo již – podle oficiálních údajů - 7% nezaměstnaných “evidovaných na Úřadech Práce jako uchazečů o zaměstnání”.

A co na to řekli teď politikové a média (tj.reportéři a novináři) v televizi, rozhlasu a v tisku? – Podobně jako jejich “první vlaštovka” Tomáš J. mluvili i nyní opět všichni něco v tom duchu, že těchto 7% nezaměstnaných jsou “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”.

Nezaměstnanost však ale v dalších letech rostla dál a o nějaký čas již bylo – podle oficiálních údajů - 9% nezaměstnaných “evidovaných na Úřadech Práce jako uchazečů o zaměstnání”.

A co na to řekli teď politikové a média (tj.reportéři a novináři) v televizi, rozhlasu a v tisku? – Podobně jako jejich “první vlaštovka” Tomáš J. i nyní opět všichni svorně opakovali své otřepané fráze v tom duchu, že těchto 9% nezaměstnaných jsou “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”.

Ale růst nezaměstnanosti se ani v následujících letech nezastavil a rostl dál! Nejprve se přibližoval a pak dosáhl deseti procent, pak tuto hranici překročil, pak dosáhl jedenácti procent atd.

A co na to pokaždé opětovně říkali politikové a média (tj.reportéři a novináři) v televizi, rozhlasu a v tisku? – Podobně jako snad nějaké naprogramované, či klikou na hřbetu natočené “kukačkové hodiny” opětovně vždy a vždy opět papouškovali tu svoji nabiflovanou frázi, že , že těchto “X”% nezaměstnaných (a za to “X” si dosadí právě zveřejněnou oficiální výši nezaměstnaných), kterých je právě nyní, jsou “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”.

Fráze, že “nezaměstnaní jsou flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” je totiž praktická a univerzální, jednoduchá demagogická odpověď, kterou se umí lehce nabiflovat i kdejaký uslintaný, mentálně retardovaný debil s ubohým jedináčkem (tj.jediným akademickým titulem inženýra, magistra či bakaláře) před svým jménem, který se stal – ke tragédii svých spoluobčanů - poslancem či ministrem. A to navíc je tato fráze, že “nezaměstnaní jsou “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” dokonce i absolutně univerzální odpovědí, které se dá demagogicky použít absolutně kdykoliv a to úplně bez ohledu na to, jaká je konkrétní výše nezaměstnanosti.

2.)Druhá předpokládaná otázka – Je reálné, aby lidé, kterým se skutečně nechce pracovat a práci se vyhýbají skutečně od státu dostávali nějaké sociální dávky?

Moje odpověď: - Není!

Bližší vysvětlení mojí odpovědi: Na přímou otázku jsem Vám dal zcela přímou a jednoznačnou, stručnou odpověď. Nicméně chápu že Vám dlužím bližší vysvětlení:

I zde je legislativní úprava jak v České republice, tak i na Slovensku v podstatě analogická pokud jde o legislativní zakotvení absolutně nesmyslných a v podstatě řekl bych až chorobných paranoidních podezření, že nezaměstnaní jsou prý jakýsi simulanti, kterým se prý nechce pracovat.

Po celá dlouhá léta je jak v České republice, tak i na Slovensku zakotveno, že za nezaměstnaného je pokládán pouze ten, kdo je “evidován na Úřadě Práce” v místě svého trvalého bydliště. Ve skutečnosti skutečných nezaměstnaných je minimálně trojnásobek toho počtu, který je úřady práce oficiálně “evidován v kategorii uchazečů o zaměstnání”. Tato diskrepance je motivována totiž tím, že nikoliv každý nezaměstnaný, ale pouze jen a jen ten nezaměstnaný, který je “evidován na Úřadu Práce” má nárok na vůbec nějaké příslušné sociální dávky. A logicky z toho plyne, že oficiálně “evidovaným uchazečem o zaměstnáním” se ani zdaleka nestane každý nezaměstnaný. Podmínky jsou velice přísné a pouze jedné třetině nezaměstnaných se všechny tyto podmínky “do puntíku “ podaří po všech stránkách splnit, tak že ani příslušný Úřad Práce anebo Správa sociálního zabezpečení není schopen si najít žádnou záminku pro “vyzutí se” ze své povinnosti vyplatit nezaměstnanému příslušnou sociální dávku (ať již její oficiální název je jakýkoliv!).

Je-li těžké získat statut nezaměstnaného “evidovaného na Úřadu Práce”, tak udržet si tento statut i nadále je ještě mnohem těžší – a to navzdory tomu, že Vaše sociální situace bez jakékoliv změny zůstává i nadále úplně stejně špatná jako na počátku!

V České republice i na Slovensku je legislativně stanoveno, že jakékoliv eventuální odmítnutí “vhodného zaměstnání” má automaticky za následek Vaše vyřazení z “evidence Úřadu Práce”, tj.že budete surově odstřižen od jakýchkoliv sociálních dávek nezaměstnaného a každému je pak fakticky úplně lhostejné zda-li zemřete od hladu, respektive zda-li se ještě před tím stanete bezdomovcem, či co s Vámi bude.

Ovšemže nepopírám, že pomyšlení na eventuální odmítnutí “vhodného zaměstnání” se mi zdá být něčím nejen že absolutně zavrženíhodným, ale navíc ten nezaměstnaný – pokud by se někdy vůbec nějaký někde takový objevil – který by odmítl “vhodné zaměstnání” by vlastně patřil zavřít někde na psychiatrii, protože slyšet někdy “tu rajskou píseň” nabízeného “vhodného zaměstnání” a toto zaměstnání jen tak bezdůvodně odmítnout, to doopravdy může udělat pouze největší blázen na světě!

Realita je však ale úplně jiná! Úřad Práce nejen že Vám nikdy žádné “vhodné” a ani žádné jiné zaměstnání nenabídne, ale v praxi ani nemá možnost Vám vůbec žádné zaměstnání nabídnout. Jedinou čistě hypoteticky možností je, že by Vám snad dotyčný Úřad Práce nabídl nějaké pracovní místo v rámci “sebe sama” tj.na dotyčném samotném Úřadu Práce, který Vás “eviduje jako nezaměstnaného”. Osobně však neznám jediný případ, že by se tak kdy stalo. Nikdy jsem neslyšel od žádného zaměstnance Úřadu práce, že by se zaměstnancem tohoto Úřadu stal tím způsobem, že by snad nejprve byl sám u téhož Úřadu Práce nejprve “evidován jako nezaměstnaný” a že by mu to pracovní místo, co má nyní u Úřadu Práce oni sami coby nezaměstnanému ve své vlastní evidenci nabídly.

Nesprávné představy, že Úřady Práce prý někomu něco “nabízejí” evokují nejen neinformovaní politici a novináři, ale často i literatura, která pak vede k mylným představám. Například jistý emigrant z Korejské lidově-demokratické republiky (dále jen “KLDR”), žijící nyní v Soulu napsal knihu, která pod názvem “Pchjonjangská akvária” vyšla rovněž v češtině v České republice. Tato kniha ač jinak velice tvrdě kritizuje politický systém KLDR však zmiňuje velice zajímavou pasáž o tom jak to bylo v KLDR na Úřadě Práce bezprostředně hned poté co jeho osobně a jeho rodinu propustily jako “politické vězně z politické internace či vězení”. Dotyčný Úřad Práce v KLDR jim hned tam promptně “přidělil” práci v jakémsi zemědělském družstvu kdesi na venkově KLDR. A tedy když z dotyčného Úřadu Práce v KLDR odcházeli do příslušné vesnice nešli tak – jako nějací Češi nebo Slováci u nás – s poníženým “prosíkem” zda-li by vedení dotyčného zaměstnavatele bylo tak laskavé a ochotné je snad eventuálně zaměstnat, že jsou ochotni vzít jakoukoliv práci za jakoukoliv mzdu, ale šli tam zcela sebevědomě se stoprocentní jistotou, že tam budou pracovat, protože o jejich pracovním umístění u příslušného zaměstnavatele rozhodl přece dotyčný Úřad Práce. Při čtení této knížky jsem si uvědomil hluboký rozpor mezi postavením Úřadu Práce v  KLDR a v České republice. Nakonec tato knížka dosáhla přesný opak toho, co její autor sledoval: jednak jsem se začal jako samouk učit korejský jazyk a současně v angličtině jsem si přečetl “Idea Juche v naší revoluci” a nyní čtu v několika cizích jazycích další spisy velikého vůdce Kim-Ir-Sena a milovaného vůdce Kim-Čong-Illa jak jsou lidmi titulování v KLDR. Říká se sice, že není nic nad domov, avšak pokud bych se měl stát v budoucnosti bezdomovcem “ve vlasti” a bídně zemřít, to je pak mnohem lépe žít a pracovat i v takové zeměpisně vzdálené zemi jako je KLDR a tudíž bych se pokusil tam pak nějak dostat, říci, že jsem obětí buržoasního útlaku a požádal o politický asyl v KLDR, popřípadě bych již korejsky snad uměl natolik, že bych si troufl nabídnout, že jsem ochoten cestovat po všech severokorejských podnicích, továrnách a školách kde bych se žáky, učni, studenty, dělníky a ostatními pracujícími besedoval o kapitalistickém vykořisťování v České republice a na Slovensku.

Na základě platné legislativy jsou úřady práce v České republice i na Slovensku absolutně impotentní orgán, který nemá vůbec žádnou možnost lidem nějaké pracovní místo “nabídnout”. Úřady práce totiž v tomto směru pouze přijímají “nabídky” skutečných ale i fakticky neexistujících pracovních míst od nejrůznějších zaměstnavatelských subjektů a jediné co mohou je, že tyto informace dále sdělí nezaměstnaným osobám, které coby nezaměstnané “evidují”. Úřady práce Vám nikdy žádnou práci nepřidělí a přidělit ani nemohou. Není totiž v pravomoci Úřadu Práce jakémukoliv zaměstnavateli nařídit, aby někoho přijal do zaměstnání. Samy úřady práce o sobě říkají, že oni pouze zprostředkovávají zaměstnání mezi nezaměstnanými a potencionálními zaměstnavateli. Když třeba i nějakého nezaměstnaného Úřad Práce nějak pošlo tudíž to vůbec nic neznamená. Nejen, že nemáte vůbec žádnou garanci toho, že Vás dotyčný zaměstnavatel přijme do zaměstnání. Ale ba co víc skutečná šance, že by Vás tento zaměstnavatel skutečně přijal je řádově nanejvýš ak, tak pouze v dimenzích nepatrného zlomku promile, což znamená že je prakticky úplně nulová.

Televizí, rozhlasem, tiskem a jinými médii šířená demagogická hysterie proti nezaměstnaným pak nutně posiluje paranoiu společnosti podezírající nezaměstnané, že jsou to “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” k dalšímu zostřování, zpřísňování a posilování takzvaných “kontrolních mechanizmů”, takzvané “adresnosti”, jako i všelijakých dalších možných i nemožných způsobů nesmyslného paranoidního šikanování nezaměstnaných. Samozřejmě, že vzhledem k tomu, že žádní domnělí “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” objektivně neexistují a proto je jen logické, že jakékoliv “zostřování, zpřísňování či posilování takzvaných “kontrolních mechanizmů” se vždy mine jakýchkoliv účinků pokud jde o iluze, že by mohli vést k dalšímu “snižování nezaměstnanosti”. Samozřejmě, že z medicíny velice dobře víme, že duševně nemocného paranoika žádný důkaz nikdy nemůže přesvědčit o absurdnosti jeho paranoidních bludů, ale každý důkaz o opaku ho jen tím více utvrzuje v jeho paranoidních bludech a v důkazech opaku čím jsou více přesvědčivé, tím více vidí jakési spiknutí, intriky či pronásledování. Pokud jde o mediálně šířenou kolektivní paranoidní společenskou hysterii proti nezaměstnaným není to nic jiného! Tato mediální paranoia je “dílem” často buď pokrytců anebo právě těchto paranoiou duševně nemocných lidí, kterým však bohužel pod obrovským vlivem mediální propagandy podléhají i mnozí další lidé, zejména z řad bohatých občanů. A toto vše vede k bludné kvadratuře kruhu! Naprostý neúspěch těchto “zostřování, zpřísňování či posilování takzvaných “kontrolních mechanizmů” nejen, že nevede k pochopení jejich nesmyslnosti a absurdity, ale vede k ještě intenzivnějšímu posilování jejich paranoie, k podezření, že je zde nějaké spiknutí úředníků či jiných osob s nezaměstnanými, kteří prý všechno sabotují a podobně, což je pak vede k přesně opačnému závěru, že je třeba dalšího “zostřování, zpřísňování či posilování takzvaných “kontrolních mechanizmů”. Samozřejmě, že vzhledem k tomu, že žádní domnělí “flákači,ulejváci a lenivci štítící se práce, kteří nikdy pracovat nebudou” objektivně neexistují a proto je jen logické, že jakékoliv “zostřování, zpřísňování či posilování takzvaných “kontrolních mechanizmů” se zase opět mine jakýchkoliv účinků a tak se tedy tato spirála: “paranoidní podezření – nová legislativní opatření – nulový výsledek nových legislativních opatření – ještě větší paranoidní podezření” točí spirálovitě u politiků a novinářů stále dokola!!

Jak jsem již uvedl, v České republice i na Slovensku je legislativně stanoveno, že jakékoliv eventuální odmítnutí “vhodného zaměstnání” má automaticky za následek Vaše vyřazení z “evidence Úřadu Práce”, tj.že budete surově odstřižen od jakýchkoliv sociálních dávek nezaměstnaného a každému je pak fakticky úplně lhostejné zda-li zemřete od hladu, respektive zda-li se ještě před tím stanete bezdomovcem, či co s Vámi bude. Ale toto ani zdaleka ještě není úplně všechno! Celé břímě hledání zaměstnání, jakož i celé důkazní břemeno s tím související bylo přeneseno z příslušného správního orgánu na nezaměstnaného. Nejen, že Vy tedy nesmíte odmítnout žádné “vhodné zaměstnání” (což by skutečně nikdy ani odmítnout nechtěl!!), ale musíte prý – cituji přibližně-doslova dotyčná paranoidní opatření “musíte projevovat stálou aktivitu při hledání si nového zaměstnání, každý měsíc nejpozději do 15-tého dne v příslušném měsíci musíte navštívit příslušný správní orgán a prezentovat konkrétní důkazy, jaká opatření jste v uplynulém měsíci sám od sebe podnikl k získání nového zaměstnání s tím, že v případě, pokud by jste v některém z měsíců žádné takovéto důkazy nebyl schopen předložit, budou Vám okamžitě odejmuty sociální dávky”. To v praxi znamená, že starostí nezaměstnaného není pouze kontaktování potencionálních zaměstnavatelů v zájmu hledání si nového zaměstnání, ale současně i volba té správné formy komunikace s těmito potencionálními zaměstnavateli v zájmu souběžného zabezpečení si příslušných důkazních prostředků, které pak předložíte příslušné úřednici příslušného správního orgánu.

V této souvislosti je si třeba uvědomit tyto závažné skutečnosti:

Například v trestním právu je legislativně zakotvena právní zásada “in dubio pro reo”, tj. “že v pochybnostech se věří obžalovanému”. Zde však ve správním právu žádná takováto zásada legislativně stanovená není. Naopak je zde stanoveno důkazní břemeno nezaměstnaného. To pak vede – byť i sice bez legislativní opory – k faktické právní presumpci “in dubio contra reo”, tj.”že nezaměstnaný je lhář a pokud nemůže zcela jednoznačně prokázat jaké kroky podnikl v posledním měsíci při hledání si nového zaměstnání, znamená to, že nepodnikl vůbec nic, že lže pokud říká něco jiného a že je to konečně ta vytoužená příležitost ho od sociální dávky konečně odříznout.”

V drtivé většině případů pokud Vám kompetentní pracovník zaměstnavatele řekne, že místo již obsadily, většinou to znamená, že Vaši osobu nechtějí přijmout a nikoliv to, že volné místo je skutečně obsazeno.

Proto je důležité myslet na to, že nestačí posílat e-maily elektronickou poštou nebo telefonovat, protože to Vám žádný hmatatelný důkaz nezabezpečí. Chodit tam osobně s nějakým papírem o mnoho lepší není. Můžete sice tam chtít písemné potvrdit ten Váš papír, že místo již obsadily atd. Jakou však máte jistotu, že Vám to skutečně i písemně potvrdí? Proč by to vlastně ta soukromá firma nebo její pracovník měl pro Vás udělat? Jaký užitek či prospěch by z toho měla dotyčná firma měla? Případně jaký užitek či osobní prospěch by z toho měl či mohl mít ten či onen pracovník dotyčné firmy?

Naopak pokud Vám – protože Vás nechtějí přijmout do zaměstnání - lživě řekli, že místo je již obsazeno, pak je naopak v bytostním zájmu dotyčné firmy i jejich personálních pracovníků, aby Vám tuto lež odmítly napsat a podepsat se pod ní! Zpravidla to udělají tak, že se vymluví na nějakého vedoucího, který zde prý momentálně není (nebo na něco jiného!) a řeknou Vám, aby jste přišel příští týden. A když přijdete příští týden, opět Vás přeobjednají na jindy a tak to jde dál, neboť jsou si vědomy, že jízdné vlaky a autobusy Vás coby nezaměstnaného stojí nemalé peníze a tak čekají kým to vzdáte. Až pak zjistíte, že musíte jít na příslušný správní orgán “prokazovat jaké aktivní kroky jste podnikl při hledání budoucího zaměstnání a Vy máte prázdné ruce!

Pro zaměstnavatele – zejména pokud se mu volné pracovní místo “nepodařilo obsadit” takovým zaměstnancem o kterého by měl zájem, je ve vztahu k takovým uchazečům, které naopak nechce přijmout do zaměstnání nejoptimálnější Vás úplně zapřít, že Vás kdy viděl pokud je to co i jen trochu možné. A na tento důležitý psychologický faktor je třeba vždy pamatovat!!

A i kdyby příslušná úřednice příslušného orgánu tam třeba zatelefonovala, aby si “ověřila” zda jste se tam o zaměstnání ucházel – pokud Vás přijmout nechtějí přijmout – stoprocentně Vás zapřou, že Vás kdy viděli!!

A dotyčná úřednice správního orgánu bude zcela automaticky věřit anonymnímu hlasu na druhé straně telefonního aparátu a nikoliv Vám, protože bude - zcela mechanicky pokud se tvrzení nezaměstnaného rozchází s tvrzením “nějakého pracovníka” dotyčného zaměstnavatelského subjektu - vycházet z již zmiňované presumpce “in dubio contra reo”, tj.”že nezaměstnaný je lhář a pokud nemůže zcela jednoznačně prokázat jaké kroky podnikl v posledním měsíci při hledání si nového zaměstnání, znamená to, že nepodnikl vůbec nic, že lže pokud říká něco jiného a že je to konečně ta vytoužená příležitost ho od sociální dávky konečně odříznout.”

Z těchto důvodu nejen používání elektronické e-mailové pošty či telefonování, ale ani obíhání “potencionálních zaměstnavatelů” nelze nejen, že pokládat za optimální, ale právě naopak za velice riskantní! Ba až idiotsky hazardně riskantní!! Nejoptimálnějším prostředkem je tudíž jakoukoliv komunikaci začínat nikoliv elektronickou e-mailovou, ale úplně obyčejnou klasickou poštou! Samozřejmě, že když píši o “obyčejné klasické poště” nemám tím vůbec na mysli takovou hloupou naivní bláhovost, že by jste snad napsali list, který vložíte do obálky, na obálku nalepíte poštovní známku a dopis někde na rohu ulice vhodíte do nějaké veřejné poštovní schránky. Vy by jste ani v tomto případě neměli vůbec žádný důkaz o tom, že jste mu nějaký dopis kdy odeslali a dotyčný “zaměstnavatel” pokud by Vás nechtěl přijmout do zaměstnání by jednoduše tvrdil, že od Vás nikdy nic nedostal! A proto nejoptimálnější způsob je tento: 1.)zabezpečíte si důkaz č.1, kterým je důkaz o tom, že ten či onen zaměstnavatelský subjekt” skutečně hledá konkrétního zaměstnance na konkrétní pracovní místo s konkrétními kvalifikačními požadavky, které buď všechny přímo splňujete anebo dokonce i přesahujete. Tímto důkazem je například koupením a odložením si nějakých novin ve kterých se nachází příslušný inzerát dotyčného “zaměstnavatelského subjektu”.

2.) o toto pracovní místo projevíte svůj zájem takovým způsobem, který je současně i nepopiratelným důkazním prostředkem, že jste skutečně zájem o toto pracovní místo projevil. Pokud se dotyčný “potencionální zaměstnavatel nachází někde ve Vaší blízkosti, můžete to udělat tak, že napíšete list (obsahující motivační list + strukturovaný životopis, které se vše nachází na jedné celé straně papíru A4 formátu), popřípadě již toto máte vytištěno (jsou tiskárny například, které – pokud si to necháte vytisknout v 1.000 exemplářích – Vám poskytnout dosti vysokou slevu!!), a tento list, respektive dva exempláře tohoto listu zanesete do podatelny příslušného “potencionálního zaměstnavatele”, jeden exemplář listu odevzdáte a druhý exemplář téhož listu si necháte od příslušné pracovnice písemně potvrdit. Bohužel toto lze aplikovat pouze u orgánů veřejné správy, soukromé firmy podatelny vůbec nemají. A i samotné orgány veřejné správy se pod nejrůznějšími záminkami rovněž často “obšívají” aby tento list od Vás přijali, nejčastěji pod záminkou, že k tomu nejsou kompetentní. A jindy je to velice nepraktické i z toho důvodu, že za jízdné zaplatíte více než za doporučený dopis. A tudíž druhou možností je sice finančně ne příliš levná, ale za to spolehlivá a v praxi mnohem více používaná možnost, poslat tento list “potencionálnímu zaměstnavateli jako doporučenou poštovní zásilku. Tento “potencionální zaměstnavatel” pak se jednak nemůže vykrucovat, že prý od Vás nikdy nic nedostal, jednak vy máte současně hned k dispozici “podací lístek” potvrzený podpisem poštovním razítkem anebo potiskem služební multifunkční tiskárny příslušné pošty u které jste poštovní zásilku předal k poštovní přepravě.

Taky je třeba se vyjádřit k již vzpomínanému demagogickému výroku Miroslava K. ze dne 15.9.2003, kdy kromě jiného řekl:”A někdy jim to radí i na pracáku: Dojděte si za Lojzou, že vás nechce zaměstnat, ať vám můžeme vyplácet podporu.” Jednou jsem mluvil s jedním nezaměstnaným, který řekl, že ta celková struktura “sociální podpory” je mu nesrozumitelná. Nato jsem tedy otevřel ústa a v krátké asi čtvrthodinové soukromé přednášce jsem mu vyložil základní náčrt systému a konstrukce jak dávek státní sociální podpory, doplatku do výše životního minima, sociálního (tj.důchodového i nemocenského) a zdravotního pojištění. Věděl jsem, že oba dva máme času málo, brzy se rozejdeme a proto jsem mluvil rychle, asi jako kdybych střílel ze samopalu, v rychlosti a stručnosti jsem se omezoval pouze na čísla příslušných právních předpisů a paragrafů bez jakýchkoliv zbytečných dlouhých komentářů.

On mě poslouchal s otevřenými ústy a vypoulenými oči. Když jsem skončil, tak mi řekl, že je překvapen, že mám o těchto věcech tak bohaté informace, když jsem pouze jakýsi obyčejný nezaměstnaný tulák z ulice. A posteskl si na tu objektivní nespravedlnost a diskriminaci nezaměstnaných například ve vztahu k invalidům, že třeba invalidé mají svůj jakýsi “Svaz Invalidů”, který hájí jejich stavovské zájmy, a kde v rámci tohoto “Svazu Invalidů” poskytují různý právní a jiný informační servis ostatním invalidům právě někteří z řad těchto samotných invalidů, kteří tomu rozumí, zatímco my nezaměstnaní nemáme žádný Svaz nezaměstnaných”, který by byl stavovskou organizací nezaměstnaných a důsledně hájil zájmy a práva nezaměstnaných, a v rámci kterého by i ti z řad samotných nezaměstnaných, kteří tomu nejlépe rozumí, poskytovali nejrůznější právní a jiný servis ostatním nezaměstnaným. Tento jeho bystrý pohled mně dost překvapil, řekl jsem mu, že má sice naprostou pravdu, nicméně že režim v nás nevidí rovnocenné spoluobčany, kteří jsou postiženi nezaměstnaností, nýbrž jakési snad téměř “kriminální živly flákačů, ulejvá a lenivců štítících se práce, kteří nikdy pracovat nebudou”. A celkem určitě by nejeden pokrytecký protagonista vládnoucího režimu nespíše asi řekl eventuálnímu přípravnémuSvazu nezaměstnaných” že Vy žádný svaz na ochranu Vašich zájmů nepotřebujete, protože Vaše zájmy přece hájí příslušné úřednice Úřadů Práce a Úřadů Správy sociálního zabezpečení. Když to dotyčný nezaměstnaný uslyšel – na tváři se mu objevil děs a hrůza, při které snad prožíval při tomto pomyšlení přímo snad nějaký virtuální “horor mortis” - a ze zděšením odpověděl: Cože? Úřednice z pracáku a ze sociálky?? Proboha!! Vždyť to jsou přece naši úhlavní nepřátelé!!!

Taky si položme logickou otázku jaký užitek či osobní prospěl by měl či mohl mít správní orgán z toho, pokud by nezaměstnanému aktivně pomohl dosáhnout na sociální dávku na kterou se mu nedaří dosáhnout? Anebo dokonce přímo, jaký osobní užitek či prospěch by měla či mohla mít příslušná úřednice příslušného správního orgánu, že bude aktivně nezaměstnaným osobám pomáhat aby dosáhly na sociální dávky??

Anebo tuto otázku formuluji ještě jinak: Jaký užitek či osobní prospěl by měl či mohl mít správní orgán z toho, kdyby minul více finančních prostředků na sociální dávky nezaměstnaným v důsledku toho, že jim ze své vlastní iniciativy takto aktivně pomáhaly, ačkoliv nejsou povinni tak činit?? Anebo jaký osobní užitek či prospěch by měla či mohla mít příslušná úřednice příslušného správního orgánu z toho, že úřad u kterého je zaměstnána utratí takto více finančních prostředků na sociální dávky nezaměstnaných v důsledku toho, že by jim ze své vlastní iniciativy pomáhala, ačkoliv nebyla povinna tak činit???

V této souvislosti bych si dovolil opět ještě jednou citovat výroky Bohuslava S. ze dne 12.9.2004, kdy řekl: My předpokládáme reformu poskytování těchto sociálních dávek a věříme, že najdeme motivační systém, který bude motivovat i obce k tomu, aby posuzovaly situaci žadatelů odpovědným způsobem. Posílíme odpovědnost a zvažujeme i možnost spolupodílení se obcí na výdajích tohoto typuTo je jedna z možností, jak přímo motivovat obce k tomu, aby jim záleželo na tom, jaké finanční prostředky v rámci sociální politiky vyplatí.” – Myslím, že tyto výroky jsou více než výmluvné, aby jasně poukazovali na to, co je motivací příslušných správních orgánů a jejich úřednic v oblasti praktické realizace sociální politiky, zda-li je to úsilí vydat ve prospěch nezaměstnaných co největší objem finančních prostředků, anebo právě naopak osobní motivací právních orgánů a jejich pracovníků zda-li není spíše v rámci daných možností usilovat se všemožně “odpinknout” co největší množství nezaměstnaných, respektive pokud možno vyplatit co nejméně? Copak neplatí nepsané pravidlo, že čím více finančních prostředků se ušetří tím je zde větší naděje na nejrůznější finanční odměny a prémie?? Copak tohle není dostatečná motivace šetřit tam kde to nebolí (tj, na nezaměstnaných, kteří jsou v podstatě cizí lidé na kterých osobně žádné úřednici nezáleží) a to tím více, pokud je zde větší naděje na dosažení vyššího platu??? Potažmo nejsou – z těchto egoistických osobních zájmů – k tomuto “šetření” nuceni a tlačeni i ze strany svých nadřízených???

3.)Třetí předpokládaná otázka – Je pravda, že každý kdo je evidovaný na Úřadě práce jako nezaměstnaný dostává vypláceno životní minimum ve výši 4.400 Kč měsíčně?

Moje odpověď: - Není!

Bližší vysvětlení mojí odpovědi: Na přímou otázku jsem Vám dal zcela přímou a jednoznačnou, stručnou odpověď. Nicméně chápu že Vám dlužím bližší vysvětlení:

Tato otázka se týká situace v České republice (o Slovensku pojednám v jiné otázce, protože slovenskou situaci znám pouze z legislativní teorie) a to navíc pouze s právní situací, která byla aktuální do konce kalendářního roku 2006. Od 1.1.2007 nastala v České republice vzhledem ke změně legislativy úplně nová situace (opět pojednám v některé z dalších otázek). V roce 2006 jsem byl jednou na návštěvě kde měli právě zapnutý televizor, který právě vysílal hlavní večerní zprávy a výše uvedené tvrzení o údajně 4.400 Kč životního minima, které jako prý nejminimálnější podpora tam skutečně zaznělo. Pravdou to však ale není a nikdy ani nebylo!! V té době byla právní situace takováto:

Za první – jednalo se nikoliv o životní minimum, ale oficiální název této sociální dávky byl “doplatek do výše životního minima”.

Za druhé – samotná dávka doplatku do výše životního minima byla konstruována jako dvousložková: jednou složkou byly takzvané náklady na výživu a druhou složkou náklady na domácnost. Pokud vezmeme do úvahy, že v domácnosti žije “pouze jedna samotná dospělá osoba” pak čisto hypoteticky vzato při mechanickém sčítání maximální výšky “nákladů na domácnost” s “náklady na výživu” dostaneme hypotetickou teoretickou cifru ve výši 4.400 Kč.

Za třetí – v rámci dokazování před správním orgánem, kterým v daném případě je věcně a místně příslušná Správa sociálního zabezpečení se nejprve prokazuje výše příjmů v daném měsíci a následně odůvodněné” výdaje v daném měsíci. Některé z nákladů na domácnost Vám v praxi vůbec ani neuznají. Například správní orgán neuzná Vám zpravidla náklady na pojištění domu či bytu, protože to prý není nezbytný náklad. Podobně Vám neuznají za nezbytný náklad ani jednorázové náklady na různé opravy či údržbu domu nebo bytu. A to navzdory tomu, že u nezaměstnaných bydlících v nájemním domě či bytě je to právě “nájemné” ve kterém jsou ve prospěch pronajimatele fakticky obsaženy i tyto náklady.

Za čtvrté – za náklady na domácnost Vám uznají pouze vodné, stočné, náklady na elektřinu, plyn, daň z nemovitostí + eventuální nájemné pokud ho platíte. Pokud bydlíte ve svém domě na svém pozemku tak máte smůlu. Teoreticky by jste se o údržbu a opravy domu měl starat sám – na tyto účely Vám však nedají ani korunu! Když mluvím o koruně” tak není to žádné klišé, ale realita! Pro účely složky “náklady na domácnost” se všechny Vámi placené náklady za minulé období spočítali přesně “na korunu” a tolik a jen tolik jste dostal v budoucnu na domácnost.

Zbývá pouze poslední otázka – zda-li bylo možné, aby alespoň někdo vůbec dostal vyplacený doplatek do výše životního minima ve výši 4.400 Kč měsíčně?

Jediný možný případ kdy by nezaměstnanému byl vyplácen doplatek do výše životního minima v absolutně hypoteticky maximální teoreticky možné výši 4.400 Kč bylo pouze tehdy pokud by se jednalo o nezaměstnaného, který je dospělou osobou, žije v domácnosti sám, nemá vůbec žádné příjmy a jeho “náklady na domácnost”, které správní orgán uznal “za náklady nezbytné na domácnost” a posléze tyto jednotlivé položky těchto “uznaných nezbytných nákladů na domácnost” sečetl a tímto sečtením všech správním orgánem uznaných nezbytných nákladů na domácnost” by se shodou okolností ukázalo, že jsou ve své výši “na korunu” přesně shodné a maximální výší zákonem stanovené maximální sazby “nezbytných nákladů na domácnost, což je z hlediska statistické pravděpodobnosti velice nepravděpodobné, že by se tento součet všech správním orgánem uznaných nezbytných nákladů na domácnost shodou okolností “trefil” do zákonem stanovené maximální sazby “nákladů na domácnost”. Druhou možností pak je – a tato možnost je logicky mnohem pravděpodobnější - že tímto sečtením všech správním orgánem uznaných nezbytných nákladů na domácnost” by se ukázalo, že “nezbytné náklady na domácnost” jsou ještě vyšší než je maximálně možná výše zákonem stanovené sazby “nákladů na domácnost”, a tedy i v tomto druhém případě je nezaměstnanému vyplácen doplatek do výše životního minima v této maximálně možné výši 4.400 Kč. Nicméně vzhledem k tomu, že skutečné náklady jsou vyšší je pak zřejmé, že nezaměstnaný nebude v praxi schopen splácet veškeré náklady na svoji výživu a domácnost v důsledku čeho je pak jen otázkou blízkého času, kdy ho definitivně zlikviduje těžké břemeno následující exekuce domu či bytu, anebo v případě nájemního bydlení výpověď z nájmu, což to i ono bude mít za následek, že se z tohoto nezaměstnaného stane bezdomovec a otázka jeho smrti těchto drsných klimatických podmínkách našeho podnebného pásma na sebe tudíž již nedá příliš dlouho čekat.

Kdyby byla ochota seriozně se zabývat otázkou nezaměstnanosti, optimálně by se stát k otázce nezaměstnanosti zajisté postavil zcela jinak. Ex offo by se plně automaticky takový nezaměstnaný člověk, tj.ten, kdo by se měl ocitnout "mimo zaměstnání" měl stát ze zákona zcela automaticky "zaměstnancem státu" (tj.s teoretickou výjimkou těch, co to nechtějí, pokud by někdo takový byl!)pod názvem "nouzový zaměstnanec státu". Také "nouzový zaměstnanec státu" by měl stejná práva i stejné povinnosti jako mají ostatní státní zaměstnanci - právo dostávat stejný plat a povinnost pracovat ve stejném rozsahu! (Minimálně by tedy "nouzový státní zaměstnanec" měl nárok na "minimální mzdu"!!) Podobně jako i kterýkoliv jiný zaměstnanec má nárok na plat nebo mzdu i tehdy, kdy nepracuje z viny prostoje na straně zaměstnavatele, také "nouzový zaměstnanec státu" by analogicky bral plat bez ohledu na to, zda-li mu stát někde, nějakou práci dal, respektive zda-li ho stát nějak a někde zaměstnal, anebo z viny prostoje na straně zaměstnavatele (tj.státu) nikoliv. Takto by tíhu sociální nejistoty pak nesl stát namísto "armády" samotných nezaměstnaných. Stát by pak v závislosti od konkrétního rozsahu nezaměstnanosti sám organizoval nějakou výrobní a jinou pracovní činnost těchto nezaměstnaných. Stát by se musel starat o hledání konkrétního uplatnění pracovní síly "nouzových státních zaměstnanců". Stát by musel "nouzovým státním zaměstnancům" platit pravidelný plat bez ohledu na to zda je nechá "ledem" a tedy je bude nerentabilně platit "zadarmo jen tak pro nic za nic" anebo pro pracovní sílu "nouzových státních zaměstnanců", vymyslí a zrealizuje nějaký výrobní plán nebo nalezne nějaké jiné uplatnění. A takto by stát a jeho orgány byli ekonomicky motivování k tomu, aby se pro "ledem spící" pracovní sílu "nouzových státních zaměstnanců" nalezlo optimální uplatnění ke prospěchu státu i obcí. V této ideji je fakticky zabudován i skrytý makroekonomický stabilizátor ekonomiky výrazně tlumící extrémní amplitudy cyklických výkyvů a to zejména pokud jde o období stagnace, recese a deprese. V období stagnace, recese a deprese, kdy podniky krachují a roste nezaměstnanost by úměrně s tím pokud jde o ekonomiku rostl i podíl státu na tvorbě hrubého domácího produktu. Naopak v období konjunktury, expanze, boomu ekonomiky, kdy soukromý sektor poptává volnou pracovní sílu dochází k poklesu nezaměstnanosti a úměrně s klesajícími stavy "nouzových státních zaměstnanců by se omezovali i ekonomické (podnikatelské) aktivity státu - fakticky ve prospěch soukromého podnikatelského sektoru. Nezaměstnanost má za následek pokles kupní síly obyvatelstva a proto také agregátní poptávka má tendenci zaostávat za agregátní nabídkou. Nikdo to sice nezkusil, makroekonomické fiskální detaily ve spojitosti s detailní legislativní úpravou jsem sice zatím celkem nedomyslel (evropské komunitární právo to ale nezakazuje!!), ale fungovalo by to! O tom nepochybuji!! Nezaměstnanost by se stala de facto minulostí, kupní síla obyvatelstva by se stabilizovala, tempo zaostávání agregátní poptávky za nabídkou by se minimalizovalo, amplitudy cyklického kolísání ekonomiky by to proto výrazně utlumilo. Politicky by profit z toho měla zejména samotná vláda (lhostejno zda-li vláda pravice nebo levice), prostě celé politické spektrum, právě tak jako i ekonomicky by z toho taky měl prospěch celý stát.

Tato práce zatím ještě není úplně dokončena!!!

V Uherském Hradišti dne 27.12.2006

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpět na hlavní stránku!