wz

Zpět na hlavní stránku!


Filozofická definice pojmu “student”.

Vysvětlení pojmu student jak ho vnímal v čase svých vlastních vysokoškolských studií JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Mnozí z Vás se mě svými zvědavými e-maily vyptávali na moji subjektivní sebereflektování sebe sama coby studenta vysoké školy v době když jsem studoval svoje dvě vysoké školy, respektive fakulty. Byli to doopravdy velice zajímavé otázky a mé stručné odpovědi na ně často budili nemalé překvapení (a lavinu dalších otázek!!) a proto této problematice věnuji tuto celou následující úvahu, kde se tuto věc pokusím v trocha obšírnějším rozsahu vysvětlit (odpovědi v mých e-mailech to totiž z praktických důvodů dosti dobře neumožňovaly).

Předně musím říci, že já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jsem křesťan - římský katolík. A moje víra v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele je to absolutně nejcennější co mám. Když jsem měl patnáct let tak jsem Ježíši Kristu slíbil, že nikdy nebudu usilovat o bohatství a ani o žádné majetky a pokud bych se i k nějakému majetku mimoděk přece jen nějak dostal, tak pochopím, že tento majetek mi pouze svěřil do opatrování Bůh a tudíž se k němu budu chovat s úctou jako správce Božího majetku a nikoliv jako jeho vlastník. Dále jsem Bohu slíbil, že navěky zachovám panictví svého těla i duše pro Boží království. A do třetice jsem Ježíši Kristu slíbil absolutní věrnost Pánu Bohu – Otci, i Synu i Duchu Svatému. To znamená jednak to, že po celý svůj pozemský život budu vést řádný život věřícího křesťana - katolíka, jednak to, že všemi možnými způsoby bude bojovat proti všem nepřátelům Ježíše Krista a všemi možnými způsoby se tak bít za Boží věc plněním poznané Boží vůle, protože od tohoto času až navěky věků živý i mrtvý patřím pouze mému Pánovi Ježíši Kristu coby skutečný voják Ježíše Krista!!

Z přesvědčení jsem odjakživa pacifista, nenávidím všechny války i všechny armády, kategoricky jsem vždy odmítal a odmítám vojenskou službu v jakékoliv formě i v jakékoliv světské armádě, protože já JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jsem pouze vojákem Kristovým!!

Mnozí se udiveně ptali – co to znamená být vojákem Ježíše Krista?? - A někteří ve své naivitě za pojmem “vojáka Ježíše Krista” si dokonce představovali jakéhosi Ramba v zelené uniformě ležícího někde ve vojenském zákopu a střílejícího z kulometu. Směšné! Nic takového – ani omylem ne!!

Být vojákem Ježíše Krista to je totiž životní filozofie! Já jsem voják Ježíše Krista a tedy Ježíš Kristus je můj nejvyšší vojenský velitel! V praxi to znamená důsledné praktikování života věřícího křesťana – katolíka nerozlučně spojeného s touhou seznat v každé konkrétní životní situaci Boží vůli. A toto seznání toho, jaká je skutečná Boží vůle je teprve samotný začátek! Hned poté co jsem Boží vůli seznal, pak následuje i konkrétní čin, konkrétní akce směřující k splnění této poznané Boží vůle. Poznaná Boží vůle se pro mne rovná rozkazu, a to přímo rozkazu od samotného Ježíše Krista, který je mým nejvyšším vojenským velitelem. A proto teď již pro mne nastává finální fáze - válka!!

A to Svatá Válka Ježíše Krista do které nastupuji jako jeho voják vždy s absolutně totálním osobním nasazením!!

Zatím jsem mluvil pouze ve všeobecné, možná i v trochu poněkud abstraktní rovině, a proto teď to vysvětlím konkrétně co to v mém případě znamená v praxi:

Nejprve ale uvedu jeden trochu jiný příklad, který je na vysvětlení výrazně jednodušší. – povinnou školní docházku. Tato povinná školní docházka je totiž nejen vůle státu (který ji stanovil jako povinnou), ale též i vůle Boží, vůle Ježíše Krista, mého Pána a současně i mého vrchního vojenského velitele!

A co to tedy znamená pro mne?? – Válka!!

Anebo ještě jinak: Co to tedy znamená, že dne prvního září po dvouměsíčních letních prázdninách odcházím poprvé po jalových dvou měsících konečně opět do školy?? – Znamená to jediné: nastupuji do války!!

A jaký je můj bojový úkol?? – Boj o prvenství!! (vysvětlení: to znamená úsilí ze vší vervou zapojit se okamžitě do soupeření s ostatními žáky, co na vysvědčení taky mívají odshora až dolu všude pouze jednu a tutéž známku! A cílem tohoto soupeření je být absolutně nejlepším žákem na celé škole!!)

A úplně stejně tak válkou pro mě bylo i studium na Biskupském gymnasiu v Brně! Dokonce i bojový úkol zde byl tentýž – boj o prvenství!!

Nicméně byl již zde jeden rozdíl v té nejprvotnější fázi: vynaložení obrovské duchovní námahy při seznání jaká vlastně je vůle Ježíše Krista ohledem mojí osoby poté, co v listopadu 1989 padl totalitní režim, respektive co mám dále dělat, jak mám postupovat dál, když se teď najednou otevřelo tolikero nových možností, variant a alternativ.

V případě základní školy to o tohle těžké usilovaní o seznání skutečné Boží vůle bylo mnohem lehčí. Ba dokonce lze říci, že v případě základní školy toto dokonce ani vůbec neexistovalo! Základní školní docházka byla tak jako tak povinná, a tudíž zde úplně odpadly jakékoliv mé modlitby ve kterých bych se dotazoval Boha, zda-li si přeje abych chodil či nechodil do základní školy. To již bylo prostě dáno tak jaksi “ipso facto” zcela automaticky jako dogma Boží vůle, která ani jen teoreticky nepřipouští žádnou jinou alternativu, a proto o tom zda-li do základní školy chodit budu anebo nebudu jsem nikdy ani neuvažoval. A po ukončení základní školy za trvání totalitního režimu nebylo reálné, že bych nějakou střední školu mohl studovat a tudíž dotazovat se Boha zda-li si přeje, abych střední školu studoval anebo nikoliv nebyla na programu dne. A najednou v listopadu 1989 došlo k této pronikavé změně. A tak jsem se z veliké části uchýlil do modliteb a rozjímání s touhou poznat Boží vůli. Ptal jsem se: Ježíši Kriste přeješ si abych usiloval o maturitu? A pokud třeba ano, pak tedy kterou školu si mám vybrat. Jaký typ? Kde? Co? Co konkrétně? Myslím, že nebudu nijak přehánět když uvedu, že na to abych skutečně a neomylně poznal Boží vůli na všechny tyto základní otázky jsem musel strávit stovky a snad i tisíce hodin v intenzivních modlitbách spojených s velice intenzivním kontemplativním rozjímáním. Pokud bych měl začít někde studovat od září 1990, musel by mi Bůh sdělit svoji vůli do konce února 1990, abych si včas podal přihlášku. Únor 1990 však ale uplynul, ale já i navzdory svým vytrvalým modlitbám spojeným s rozjímáním nad Boží vůlí jsem tuto Boží vůli doposud neznal. Tudíž do konce února 1990 jsem žádnou přihlášku nikam ani nepodal. Boží vůli jsem však do té doby ještě neznal a možná bych i udělal hrubou chybu, kdybych i navzdoru tomu se ukvapil a rychle, rychle si zbrkle podal někam nějakou přihlášku ke studiu dříve, než budu tuto Boží vůli znát! Ostatně kdo ví – možná že Pán Bůh má se mnou úplně jiné plány jako je nějaké gymnaziální či středoškolské studium, respektive boj o získání maturity.?!?!

A tak zhruba celý rok trvaly tyto mé “spytovné” modlitby a rozjímání kým mi můj Pán Ježíš Kristus na tyto moje otázky mystickým spirituálním způsobem na tyto otázky zcela jednoznačně neodpověděl právě skrze tyto mé intenzivní modlitby a rozjímání. A já tedy konečně mohl neomylně poznat Boží vůli!!

Boží vůle, která mi byla zjevena, pak mě přivedla k tomu, že jsem se přihlásil ke studiu na katolickém Biskupském Gymnasium v Brně. Následně jsem absolvoval přijímací řízení a navzdory obrovskému počtu uchazečů jsem byl přijatý ke studiu na katolickém Biskupském Gymnasiu v Brně. Úpřimně řečeno: úplně stejně jako vždy v minulosti, tak i zde na Biskupském Gymnasiu díky tomu, a jen díky tomu že můj Pán Ježíš Kristus po celou dobu mých studií stál při mně a moji duši tak během celé doby těchto studií naplňoval milostí Ducha Svatého jsem měl takové studijní výsledky, jaké jsem měl, ač dokonce i zde (tak jako ostatně do té doby všude) byli někteří učitelé, kteří byli mými neuvěřitelně skvělými studijními výsledky doslova šokování, jako kdyby to byla snad nějaká moje ”lidská” zásluha. V květnu 1993 jsem toto studium na katolickém Biskupském Gymnasiu v Brně pak ukončil maturitou na které jsem měl – jako ostatně i vždy předtím – vysvědčení s jednou a touž známkou u všech předmětů, které byli předmětem maturitní zkoušky.

Následně pak jako hluboce věřící křesťan – římský katolík jsem se v období let 1993 a 1994 opět věnoval hlubokému rozjímání a intenzivním modlitbám, abych znovu mohl poznat Boží vůli, abych i nadále šel životem věrně dál tou cestou, kterou mi připravil můj Pán Ježíš Kristus. Znovu jsem mého Pána Ježíše Krista zahrnoval otázkami: Ježíši Kriste přeješ si abych snad šel dál? Mám studovat vysokou školu? Chceš Pane abych se stal tvým knězem? Anebo chceš abych ti sloužil jako řeholník? A pokud třeba ano, pak který řád či kongregace to má být? A kde? Anebo chceš Pane, abych studoval jinou vysokou školu než teologii? A pokud třeba snad ano, pak ale kterou vysokou školu bych měl studovat? Jaký typ? Kde? Co? Co konkrétně? Jaký obor nebo obory mám studovat Pane? Mám studovat u Čechů? Mám studovat u Slováků? Mám studovat nejlukrativnější Univerzitu na Moravě? Anebo mám studovat nejlukrativnější slovenskou Univerzitu? Anebo dokonce snad – mám studovat tu nejlukrativnější celočeskoslovenskou Univerzitu? A pokud bych třeba i měl studovat tu nejlukrativnější československou Univerzitu, pak ale kterou fakultu Pane? Kde? Myslíš Pane tu fakultu, co je na Thákurově ulici? Anebo snad myslíš Pane, tu fakultu co je na náměstí Jana Palacha? Anebo snad naopak Pane myslíš tu fakultu, co je na náměstí Curieových? Popřípadě snad tu fakultu Pane, co je na Kateřinské ulici? A podobných, ale i úplně jiných otázek bylo snad téměř nekonečné množství…

A můj Pán Ježíš Kristus mi po roku mých intenzivních modliteb a rozjímaní opět mystickým spirituálním způsobem zjevil svoji vůli, a to tak, že si nepřeje, abych teď usiloval o kněžství, jáhenství nebo řeholní stav, ale že si přeje, abych coby katolický laik i nadále zachovával absolutní chudobu, panictví své duše i těla pro Boží království a absolutní věrnost katolické církvi a římskému otci papeži. Současně mi můj Pán Ježíš Kristus zjevil, abych se nebál hlásit se a poté i studovat na právnické nebo filozofické fakultě, respektive abych se na obě tyto fakulty hlásil. Veden tímto Božím zjevením jsem si roce 1994 tedy skutečně podal dvě přihlášky na vysokou školu. Výsledkem bylo, že přijali mně obě dvě fakulty.

Na slavnostní imatrikulaci jsem mluvil s několika studenty. Já měl 27 let a prakticky doposud nikdy, a to ani na základní škole a ani na Biskupském gymnasiu jsem se spolužáky prakticky nemluvil. A pokud šlo o spolužáky s tím nejlepším prospěchem, tak tedy s těmi již teprve ne, protože to byli moji největší nepřátelé (v boji o to “prvenství”!!). Teď jsem se ale jaksi nechal zatáhnout do jedné malé skupinky novopečených studentů dokonce do rozhovoru, což byla obrovská chyba. Tento rozhovor byl pro mě veliký šok a těžce jsem se z něj vzpamatovával. Byla to doopravdy obrovská chyba, že jsem se do tohoto rozhovoru nechal zatáhnout.

Padla i otázka, že proč studovat právě tohle a zde. Jeden novopečený devatenáctiletý student J.N. mluvil asi takhle: “Víte kámoši, řekl bych Vám to asi takhle: u nás na gymplu…” – Já jsem mu skočil do řeči: “Myslím, že jste chtěl říci, že na gymnasiu…” “Jóóó! Přesně tak, máš pravdu Henryku” – přikývnul mi žoviálně a opět pokračoval “…profák dějáku…” - Opět jsem mu skočil do řeči: “Myslím, že jste chtěl říci, že profesor dějepisu” “Jóóó! Či vlastně ani nééé!” – řekl stejně žoviálně a pokračoval – “To víš Henryku, ty ji vůbec neznáš, ale byla to taková sprostá P…” (použil oplzlý, vulgární výraz tematicky pocházející z pohlavní oblasti!!) – Když jsem to slovo uslyšel začal jsem těžce lapat po vzduchu, myslel jsem si že omdlím. Byl jsem zděšený, dělali se mi mrákotné kruhy před očima a bylo mi špatně. Nejraděj bych hned utekl pryč, kdyby bylo kam… Co povídal dál si nepamatuji jednoduše proto, že jsem to nevnímal. Až pak jsem se zmohl k nesouvislého pokusu o otázku, bohužel či spíše naštěstí pokusu pouze zmatečného: “A jak jste vlastně myslel to, že…oné!” – Přestal povídat a obrátil se opět na mně: “Co máš vlastně konkrétně na mysli Henryku?” – zeptal se dotyčný zvrhlý, nemravný student. Nicméně teď jsem si plně uvědomil, že v podstatě řeč je již úplně jinde a tudíž jsem na položení jakékoliv otázky zcela rezignoval a pouze jsem se omluvil: “Promiňte! Nechtěl jsem Vás přerušit. Ono to vlastně ani není důležité…” A pak jsem ho pouze vybídl, aby mluvil dál: “Pokračujte! Mluvte dál!” A on mluvil skutečně dál a svým způsobem vysvětlil svůj důvod proč šel studovat “právě tohle a zde”. Teď již jsem byl totálně šokován!! Tak velice šokován, že více jsem se již nezmohl ani jen na slovo. Jeho důvod byl zhruba takový – cituji doslova: “Zde na Fildě (vysvětlivka: tímto výrazem myslel asi Filozofickou fakultu) jsou celkem hezký kočky (vysvětlivka: zřejmě asi neměl na mysli skutečné kočky /po slovensky: kočky = mačky/ ale pouze nějaké dívky, a to nejspíše asi dívky co na této fakultě studují tj.studentky) a taky dobří kámoši, a proto jsem si řekl, že zde bude veliká legrace…” - No prostě něco strašného! Jako kdyby snad ani nešel zde kvůli studiu, ale pouze za jakousi zábavou!!

To můj pohled na studenta je o stoosmdesát stupňů odlišný! Protože já jsem byl ten absolutně nejtypičtější student!! Pro mne totiž typický student je coby trojjediný: houževnatý voják, pracovitý dělník a asketický řeholník a to vše je v harmonické jednotě osobnosti člověka syntetizováno v jedné osobě typického studenta, který je navíc ještě plně oddaným a věrným vojákem Ježíše Krista, a který pod vrchním velením tohoto svého nejvyššího velitele, kterým je samotný Ježíš Kristus Bůh Spasitel a Vykupitel táhne coby Kristův voják do války!

Přihlášky jsem si původně podal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a na Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě (po dvou letech jsem i zde přestoupil na Právnickou fakultu do Prahy). Nebyl jsem totiž zcela rozhodnut, respektive – přesněji řečeno - neměl jsem ve své duši vše zcela jasno co to vlastně mám udělat. Ale to nevadí, protože rozhodne Bůh! Boží vůle je totiž, abych studoval tu z obou těchto vysokých škol která mně ke studiu přijme.

Ale přijali mně obě! Byl jsem tím sice osobně velice překvapen, nicméně Boží vůli jsem plně respektoval. Pochopil jsem totiž, že mám – dle Boží vůle - studovat jak fakultu právnickou, tak i filozofickou! Tím, že mně obě fakulty přijali mi totiž bylo jasné, že je Boží vůle, abych je obě dvě studoval. Jediná věc která ale vzbuzovala určité moje pochybnosti byla ta skutečnost, zda-li je skutečně Boží vůle, abych studoval v řádném denním studiu v Praze a současně v řádném denním studiu v Bratislavě, přesněji řečeno, když už mám dle Božího rozkazu povinnost studovat tyto dvě fakulty, zda-li skutečně je musím studovat souběžně v těchto dvou vzájemně dopravně vzdálených městech anebo zda-li bych se neměl usilovat o nějaký přestup, abych tak obě tyto fakulty studoval v jednom a témž městě ať již v Praze anebo v Bratislavě. Pouze tato otázka mi nebyla jasná! Abych to konkrétně definoval – jsou tady v podstatě čtyři varianty dalšího vývoje a já pouze musím zjistit, která z těchto variant je v souladu s Boží vůlí. A tato varianta se pak stane mojí cestou, kterou mi určil můj Pán Ježíš Kristus! Nicméně ať již je to jakkoliv – rozhodne o tom Bůh!

Na počátku jsem si tyto potencionální varianty pojmenoval jednoduše jako A/, B/, C, a D/. Variantou A/ bylo to, že bych měl ihned přestoupit z Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, abych tak obě fakulty studoval v jednom a témž městě, v tomto případě v Praze. Variantou B/ pak bylo to, že bych měl ihned přestoupit z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě, abych tak obě fakulty studoval v jednom a témž městě, v tomto případě v Bratislavě. Variantou C/ pak bylo to, že si Bůh přeje, abych teď nikam nepřestupoval, ale abych tento přestup uskutečnil až o rok, o dva či ještě později. Kromě toho, tato varianta C/ se fakticky dále členila na podvariantu C/Ca/ (tj.pozdější přestup z Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze) a na podvariantu C/Cb/ (tj.pozdější přestup z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze na Filozofickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě). A nakonec varianta D/ znamenala, že si Bůh kategoricky nepřeje, abych ať již teď, anebo kdykoliv v budoucnosti kamkoliv jinam přestupoval.

Brzy jsem zjistil, že studijní dvojkombinace na kterou mně přijala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze u jejího slovenském protějšku, tj.Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě paradoxně vůbec ani neexistuje, a tudíž tím i bylo jasné, že celkem určitě není Boží vůle, abych fakultu právnickou a filozofickou studoval na Univerzitě Komenského v Bratislavě, a to jednoduše proto, že takováto možnost v praxi v mém případě vlastně ani neexistuje. Tím tedy z původního čtyřlístku čtyř variant Boží vůle zcela vypadla varianta B/ plus u varianty C/ odpadla jedna z jejich dvou podvariant, a to konkrétně odpadla podvarianta C/Cb/. Dále již tedy pouze zůstávaly pouze varianty A/, C/ a D/, přičemž varianta C/ nyní měla již pouze jen jednu jedinou podvariantu která ji zůstala, a to podvariantu C/Ca/.

Požádal jsem tedy Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a přestup na ní z Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Přestup mi však ale nyní zamítly! (Povolili mi ho až po dvou letech!!) Tím tedy se ukázalo, že zcela vypadává ze hry i varianta A/. Dále zůstávají ve hře pouze varianty C/ a D/. Bylo mi jasné, že která konkrétně z nich to nakonec bude to nevím a budu to vědět až tehdy, až mi ten přestup povolí (což znamená, že se jedná o variantu C/) anebo dokonce až dnem, kdy definitivně ukončím studium na jedné ze dvou fakult, které studuji (v tomto případě by to znamenalo, že se jedná o variantu D/. Hodnoceno z tehdejšího pohledu: je mi jasné, že obě dvě fakulty neskončím v jeden a tentýž den. A to nejen proto, že je to i “za normálních okolností” /tj.když se jedná o souběžné studium v jednom a témž městě!/ prakticky vyloučeno, ale zde navíc vzájemná vzdálenost 400 km obou míst od sebe navzájem prakticky úplně vylučuje, abych někde absolvoval státní závěrečnou zkoušku, pak se vlakem přemístil 400 km a ještě tentýž den i na té druhé vysoké škole rovněž absolvoval i tam státní závěrečnou zkoušku. Přitom v úvahu přichází nyní již pouze přestup z Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě na Právnickou fakultu Univerzity Karlovu v Praze. V případě, že se dříve dostuduje Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, pak již ani nebude kde přestupovat, protože tu fakultu jsem již vlastně ukončil, a zůstane mi již dále pouze to, abych jednoduše dostudoval i tu druhou vysokou školu – v daném případě tedy Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Pokud se zas dříve dostuduje Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, pak by již mé další usilování o tento přestup z Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze bylo jednak neodůvodnitelné žádným logickým argumentem pro to, proč chci tento přestup uskutečnit když v té době jsem měl trvalý pobyt v Bratislavě a po skončení pražských studií již nemám žádný důvod proč se nadále vázat na město Prahu, vzhledem k tomu, že v té době jsem v Bratislavě bydlel v bytě u matky, zatímco v Praze jsem musel bydlet pouze na studentských kolejích a tudíž z tohoto osobního hlediska je studium v Bratislavě pohodlnější než v Praze, nemluvě již o tom, že když jsem obě vysoké školy začal studovat souběžně v roce 1994 pak v den dostudování jedné z nich bude navíc studium i na té druhé již více-méně ve finální fázi a tudíž by usilování o přestup bylo i z tohoto hlediska již nesmyslné).

Po tomto zamítnutí žádosti o přestup v roce 1994 mi bylo jasné, že je Boží vůle taková, abych přinejmenším tento jeden akademický rok ale možná dokonce i více let, ba možná třeba i úplně celé své studium studoval na dvou místech, která jsou od sebe navzájem vzdálena 400 km. Je to strašné i jen tento jediný rok a pomyšlení, že to bude trvat třebas i úplně celé studium, tj.celých minimálně těch 5 let magisterského studia mi nahánělo obrovskou hrůzu! Nicméně taková byla Boží vůle, či přesněji řečeno takováto byla vojensko-strategická pozice této mojí války do které mně vyslal můj nejvyšší vojenský velitel Ježíš Kristus!

Již předtím mi několik přátel z okruhu bývalých kamarádů z církevních kruhů domlouvalo asi těmito slovy ve kterých bylo cítit trpké výčitky: (někdy tato komunikace probíhala v češtině, jindy ve slovenštině, a to v závislosti na tom, jakým jazykem se mnou mluvil ten či onen člověk, čemuž jsem se já pouze vždy pasivně přizpůsobil). “Henryku, proč si nechtěl jít studovat na nějakou teologickou fakultu a stát se knězem?” – Odpovídal jsem zpravidla asi tohle: “To není pravda! Já jsem chtěl, velice jsem chtěl jít studovat na pražskou (Slovákům jsem raději řekl, že bratislavskou!) teologickou fakultu a stát se knězem, avšak Bůh to nechtěl! Samotný Ježíš Kristus mi totiž výslovně sdělil, že si to zásadně nepřeje!!”

Ale jejich výčitky pokračovali dál: “Dobře, ale proč si tedy chtěl jít studovat ta tvá práva a tu tvoji filozofii?” – I zde jsem se bránil: “Já to v podstatě na úplném počátku ani nechtěl! Ba dokonce já na úplném počátku jsem vůbec ani nevěděl co chci. Ale můj Pán Ježíš Kristus takto rozhodl a proto jsem to chtěl pak i já!”

Mí příbuzní a přátelé mě též absolutně nechápali a snažili se mně přesvědčit, že studium dvou vysokých škol je nemožné. Zejména pak nyní, když ti byla zamítnuta tvoje žádost o přestup. Vysvětloval jsem jim, že já to takhle nechtěl, ale můj Pán Ježíš Kristus tak rozhodl, abych vstoupil do této války hned na dvou frontech: pražském i bratislavském. Oni ale oponovali: “Jakápak válka! Copak tvým zápisem začala nějaká válka”. Já jim však klidně odpověděl: “Ale ovšem! Apropó musím říci, že válka začíná již samotným vypuknutím válečného stavu, který nastává prvním administrativním či diplomatickým aktem, kterým se vyhlašuje válka. A to bez ohledu na to, zda-li okamžitě dojde hned poté i k nějakým válečným operacím či jiným projevům nepřátelství anebo nikoliv. Jinými slovy, tím zápisem v praxi oficiálně začínají již válečné operace, ale samotná válka jako taková neoficiálně zde nastala již okamžikem, kdy jsem se dozvěděl, že mně ke studiu na fakultě přijali a oficiálně pak zde válka nastala v okamžiku, kdy jsem převzal písemné rozhodnutí děkana o mém přijetí ke studiu!”

Dále mně říkali, že prý je to šílenství! Dvě vysoké školy v denním studiu, obě vzájemně od sebe vzdáleny 400 km a to navíc nyní dokonce se nacházející ve dvou úplně vzájemně nezávislých a samostatných státech. Odpověděl jsem jim, že to je sice pravda, avšak nemám jinou možnost. Dušovali se, že oni kdyby byli na mém místě tak by tohle nechtěli. Já jim odpověděl, že já čistě osobně sice taky toto nechci, avšak vím, že chce to Bůh a proto nemám jinou variantu na výběr. Dokonce chtěli, abych úpřimně uznal, že toto není rozumné. Odpověděl jsem jim, že to samozřejmě, že plně uznávám, avšak o tom, že budu studovat nějakou vysokou školu a to dokonce přímo dvě vysoké školy a to navíc za těchto podmínek a okolností jsem přece nerozhodl já. A navíc když už mluvíte o tom, co by jste Vy dělali na mém místě, tak já musím uznat, že naopak já, kdybych naopak byl na Vašem místě, tak – pokud se odosobním – bych se choval k tomu Henryku Laholovi v podstatě úplně stejně jak se chováte Vy, protože z hlediska takzvaného zdravého lidského rozumu se mi to taky vidí, že je to nemožné, že je to nad lidské síly a tudíž z tohoto čistě lidského pohledu je pak ten Henryk Lahola veliký blázen když něco takovéhoto dělá, protože tím navíc riskuje, že nakonec třeba neustojí ani jednu vysokou školu a že ho vyhodí z obou dvou. A protože tohle je Boží podnik a nikoliv můj, pak pokud by se tak třeba i stalo, pak je mi to úplně lhostejné, protože by to znamenalo, že si to tak přál Bůh a tudíž v podstatě je mi z čistě osobního hlediska jedno, zda-li studium ukončím dvěma magisterskými promocemi, anebo pouze jednou magisterskou promocí a či pouze dřívějším anebo pozdějším vyhazovem z obou vysokých škol! Jediné co cítím, to je moje povinnost vůči Bohu abych totálně mobilizoval veškeré své intelektuální, fyzické, psychické i finanční síly a s maximálním možným nasazením se střemhlav vrhl i do této války a tedy udělal ze své strany maximum pro to, abych splnil svůj bojový úkol. A tedy nepřejmlouvejte mně! Možné je totiž absolutně všechno: dvě promoce či jedna promoce, ale i žádná promoce, ba dokonce teoreticky možné je skutečně i to obrovské fyzické a psychické vyčerpání končící se až na “Slávičím údolí”!! (vysvětlivka: “Slávičie údolie” je oblast v periferní části Bratislavy, která je známá především tím, že se tam nachází snad největší veřejný hřbitov, který je v provozu /slovensky: hřbitov = cintorín/ v Bratislavě /na rozdíl třeba od pověstného Slavínu, kam se sice po druhé světové válce pohřbili padlí vojáci, ale kde se jinak nikdy více již nepohřbívalo ). Proč?? Protože já jsem typický student!! – A tudíž je jen přirozené, že jako typický student mobilizuji veškeré mé fyzické, psychické, intelektuální, ba i finanční síly a se všemi těmito sílami se s totálním válečným nasazením vrhám do studia, které se teď během vysokoškolských studií pro mě stává alfou i omegou, neboť teď během vysokoškolských studií pro mě absolutně nic jiného kromě studia neexistuje! A za svým cílem vystudovat vysoké školy, respektive fakulty které mi přidělil Pán můj Bůh Ježíš Kristus jsem připraven jít třeba i přes mrtvoly! Nevyjímajíc ani eventuální mrtvoly mé vlastní osoby – ovšemže pokud by to vedlo k cíli!!

Postupně všichni rezignovali. Pochopili totiž, že jsem – vyjádřeno jejich subjektivní úvahou – tak veliký “fanatický blázen”, že si říci nedám a tedy třeba jen trpně čekat kým si “vylámu zuby”. Mně to však ale bylo jedno! Pokud je to tak, jak si myslí oni – tedy pouze jakási moje lidská chiméra - pak celé toto mé úsilí skončí obrovským nezdarem a absolutně ničeho nedosáhnu. Pokud je to ale vůle Boží, pak se to stane i dílem Božím! A tedy i reálnou skutečností!!

A ovšemže toto mé totální nasazení občas vedlo i ke konfliktům a to dokonce i v rodině, kde jinak jejich tolerance byla relativně největší. Velice mi lezlo na nervy, že tam v rodině je nějaká svatba, anebo nějaký pohřeb, anebo nějaký jiný podobný nesmysl, který je zabijákem volného času a podobně. A nejen mezi příbuznými, ale i mezi nejrůznějšími kamarády, bývalými spolužáky, sousedy, známými atd. A já musel vždy energicky se bránit s tím, že nic takového, protože já se musím učit a proto to absolutně nepřichází v úvahu abych kamkoliv šel. Ne, nic takového – musím se učit - studovat!! A co je možná nejhorší, občas si někteří dokonce i někdy mysleli, že to mé učení je prý záminka, že se prý vymlouvám, protože prý nechci přijít. Na pohřeb prý nejdu proto, že proti zesnulému či jeho nejbližším prý osobně něco mám, ačkoliv ve skutečnosti jsem skutečně chtěl pouze studovat a zemřelý či jeho nejbližší s tím neměli nic společného. U svateb v podstatě více-méně totéž. Prý se zlobím na kamaráda za to, že se žení anebo že se zlobím na kamarádku za to že se vdává. Samozřejmě, že pokud se jednalo o hluboce věřící křesťany, tak jsem v hlouby duše skutečně často doufal, že by to dotyčný hluboce věřící chlapec anebo dotyčná hluboce věřící dívka mohli s Boží pomocí dotáhnout mnohem dále než k pouhé “svátosti manželství” (pokud je zde cítil ze mě příliš ostrá sarkastická ironie tak se za to velice omlouvám!), nicméně zachování daru panictví či panenství pro Boží Království je dáno i Milostí Boží. A tedy ne každému je to dáno. Nicméně ať již tak či onak, pokud jde o lidi, kteří Bohu nic neslíbili, ničemu se nezavázali, tudíž ani nejsou povinni své panictví či panenství zachovávat. A tedy byť bych byl třeba i sebevíce zklamán proto, že jsem se domníval, že dotyčný chlapec nebo dotyčná dívka má duchovně navíc než na pouhou svátost manželství” – respektoval jsem to vždy a určitě by to nebylo důvodem proto, abych někoho “bojkotoval” jak se někteří mylně domnívali(y).

A nejhorší byl jeden konflikt ke kterému došlo, když rodiče i s bratrem a dalšími příbuznými byli právě pryč a jakoby právě jakýmsi zákonem schválnosti právě tehdy jim dojde návštěva! Bylo to přes letní prázdniny, já seděl na dvoře za stolem pokrytým množstvím nejrůznějších skript, knih a učebnic a právě teď mně vymákli! Kdyby byl alespoň někdo doma posloužil by mi jako hromosvod a tuto návštěvu by si odtáhl někde k sobě. Teď však ale obtěžovali mně. To že by měli zachovat pietní ticho když mě vidí shrbeného nad spoustou skrip, knih a učebnic to je ani nenapadlo.

Dokonce drze se mně ptaly, že prý jak se má moje maminka. “Je mrtvá.” – odpověděl jsem jim. Doufal jsem, že odejdou! Avšak neodešli!! Že prý co na to můj otec. “Je mrtvý!” – odpověděl jsem jim. A opět jsem doufal že již odejdou! Avšak ještě ani nyní neodešli!! Že prý jak toto veliké neštěstí prožívá můj bratr. “Je mrtvý!!” – odpověděl jsem jim. Všichni teď začali naříkat, ba někteří dokonce i plakat, že prý jaké veliké neštěstí mně to postihlo, že prý jak mně velice litují…atd. To už mně tak naštvalo, že jsem se málem přestal od vzteku ovládat. Vstal jsem od stolu vytáhl dvě svoje veliké tašky i rychle do nich ukládám své knihy, skripta, učebnice a sešity, protože je mi jasné, že se budu muset “ztáhnout” do bytu a za sebou zamknout dveře, abych již konečně měl klid na studium. A tak se i stalo. Když jsem však ale odcházel, k mému nemilému překvapení vidím, že lezou za mnou jako ovce! Dostal jsem strach, že by pak třeba mi zas zvonili na zamčené dveře za kterými se schovám a proto jsem se rozhodl, že raději obětuji trochu času a řeknu jim pravdu. Řekl jsem jim proto: “Zaplať Pán Bůh moje matka i můj otec i můj bratr jsou všichni živí a zdraví! Avšak když já studuji, tak v tom momentě je každý člověk pro mě mrtvý!!” Oni ale byli absolutně netolerantní. Dokonce bez jakékoliv příčiny se na mně i zlobili. Paní – patrně za všechny - řekla, že má sto chutí mi vlepit pár facek. Odvětil jsem, že třeba i dva páry, avšak pod podmínkou a pouze pod tou podmínkou, že pak všichni okamžitě odtáhnou pryč tam odkud přišli a nikdy se už zde nebudou více ukazovat, abych mohl konečně v klidu dál studovat. Naštěstí skutečně pak ihned odešli, ba dokonce štěstí to bylo veliké, protože žádného násilí se vůči mně nedopustili a to navzdory svým hrozbám a agresivitě. Ulehčeně jsem si mohl konečně vydýchnout! Pouze mi řekli cosi v tom smyslu, že prý jsem egoista, sobec který prý vidí pouze sebe samého. A dodatečně jsem se dozvěděl, že si stěžovali také na mně rodičům! Ale to nic, hlavně že odešli pryč!!

Bylo mi úplně jasné co bude můj studijní úspěch znamenat u nepřátel Ježíše Krista. Věděl jsem, že bezbožní ateisté na studijní úspěch budou reagovat tak, že to povede k jejich fanatické nenávisti vůči mně, protože vzhledem ke svojí ateistické bezbožnosti si budou naivně myslet, že dosažení tohoto úspěchu bylo snad nějakou mojí osobní lidskou zásluhou. Ovšemže již samotná představa, že obyčejný pomocný dělník – původně - pouze dokonce jen se základní školou, navíc přišlý odkudsi ze Slovenska – no to musím uznat, to doopravdy musí vyvolat obrovskou nenávist u ateistů, když vidí, že tento “niktoš”, který jim svým majetkem a ani původem nesahá ani po členky to dotáhl mnohonásobně dále jako oni samotní.

Navíc u ateisty neexistuje ani Bůh a ani milost Boží, tím méně snad vůle Boží; a tudíž musí si najít nějaké racionální takzvané “vědecké” vysvětlení v duchu dialektického materialismu, prostě vysvětlení něčeho, co vůbec žádné takového “racionální” či “vědecké” vysvětlení na ateistický způsob ve skutečnosti ani nemá, protože to lze pochopit a porozumět tomu pouze skrze víru v Ježíše Krista, Boha Spasitele a Vykupitele, který pouze ve svém nekonečném milosrdenství a lásce takhle obdaroval svého věrného služebníka vzděláním, o kterém se jiným ani jen nesnívalo, že by ho kdy mohli mít. A po pravdě řečeno, mně před rokem 1989 se též nic takového ani jen nesnívalo. Nikdy bych netušil, že můj Pán Ježíš Kristus má se mnou takové velkolepé plány. Vždy jsem si myslel, že navěky zůstanu pouze obyčejným pomocným dělníkem se základní školou. Ostatně když mám být úpřimný – pochybuji, že bych si snad svými chabými a často i roztržitými modlitbami zasloužil osobně vystudovat něco více než-li obyčejnou základní školu. Ale tu se ukázalo veliké a nekonečné milosrdenství Ježíše Krista a to nejen milosrdenství vůči mně samotnému, ale i milosrdenství vůči všem lidem dobré vůle, aby oni skrze tento obrovský zázrak Boží a pod tíhou poznání tohoto velikého zázraku Božího se obrátili k Bohu a byli do budoucna věřící a ne nevěříci, protože byl to můj Pán Ježíš Kristus, který ve svém přehojném milosrdenství laskavým okem pohlédl na oddanost, pokoru a chudobu svého služebníka, kterého náhle tak závratně povýšil a odměnil, zatímco boháče a nejrůznější nafoukance propustil naprázdno a ničeho nedosáhli, protože nikdy nemilovali Pána Boha tak intenzivní láskou, jakou já Pána Boha miluji a mysleli si, že můžou něčeho dosáhnout svým vlastním úsilím a inteligencí bez Boha, či možná dokonce i proti Bohu.

V reakci na tento Boží zázrak ateisté zřejmě uvažovali asi takhle: Co takhle říci, že právnická fakulta to nic není, to je lehké, tam se lehce dostane každý imbecil? – Ve skutečnosti za mých časů ale tam se hlásí šest tisíc uchazečů, popřípadě alespoň v té době tomu tak bylo (byť i možná dnes je tomu o trošku méně, když právnických fakult je dnes více!!) a přijali nanejvýš pět set, ale někdy i ještě méně uchazečůtěch šesti tisíc uchazečů!! Když ale zjistili, že tohle neobstojí, tak co třeba dejme tomu vidět za tím nějaké osobní zvýhodnění právě Henryka Laholy? (Ale jaké?? – Věk je zde spíše nevýhodou. U zkoušek byli dokonce i nějací věkově starší či stejně staří uchazeči a ti se totálně propadli končíce zpravidla úplně až vzadu. A tedy o něco vyšší věk Henryka Laholy oproti průměru uchazečů je spíše handicapem než výhodou. A jiné výhody?? – V Praze nikoho nezná. V celé širé rodině Henryka Laholy je Henryk Lahola věkově nejstarší příslušník celé širé rodiny, který má vysokoškolské vzdělání a tedy eventuální kontakty na jakékoliv české intelektuální prostředí byli v té době absolutně nulové a jinak téměř absolutní chudoba Henryka Laholy zas vylučovala, aby Henryk Lahola eventuálně někoho podplatil i kdyby teoreticky vzato někoho podplatit chtěl, neboť úplatky v korunách se pohybují v této oblasti řádově v šesticiferních částkách /anebo minimálně takových 100 000 Kč jak tvrdí i tisk!/ neboť asi stěží by nějaký profesor mající minimálně dvacetitisícový plat by se jinak vystavoval riziku vyhazovu z práce plus trestního stíhání).

Když tedy ateista zjistí, že ani zde nic nenajde pak už zůstávají mu pouze obskurní a stále obskurnější tvrzení: Například to jméno Lahola je etymologicky prý židovského původu, ostatně i ten jeho jmenovec – slovenský spisovatel Leopold Lahola byl Žid, který dokonce po druhé světové válce emigroval do Izraele a tedy čistě teoreticky se zde nabízí – Co tak třeba kdybychom za tímto jeho studijním úspěchem viděli jakési tajemné židovské spiknutí? Popřípadě nějaké intriky agentů světového sionizmu? (můj komentář: absurdita je zde tak zřejmá, že ji nebudu ani komentovat!) Anebo ten Lahola přece studoval na Biskupském gymnasiu v Brně kde ho učili kromě jiných učitelů i tři jezuitští kněží a dokonce i předtím si ten Lahola rád vybíral za své zpovědníky a duchovní rádce jezuity, také rád v jezuitských kostelech či kostelech spravovaných jezuity rád ministrovával a i jinak sám se netají tím, že cítí velikou úctu a obdiv k sv.Ignácovi z Loyoly a jezuitům a tedy – opět čistě teoreticky se zde nabízí – Co tak v tom vidět nějakou tajemnou konspiraci jezuitů? Anebo dokonce snad přímo tajné spiknutí jezuitů? Či snad spiknutí nějakých jiných tajuplných sil ve službách Vatikánu? (můj komentář: absurdita ještě větší, rovnající se paranoidní psychóze!!) Anebo co tak v tom vidět zásah jakýchsi vesmírných lidí tj.jakýchsi mimozemšťanů (můj komentář: V Bibli o eventuální existenci nějakých mimozemských civilizací není žádná zmínka, a tedy kecy o mimozemšťanech patří do kompetence psychiatra!!) A tudíž jsou zde pouze dvě možnosti. Tou první možností je říci, že “je Henryk Lahola snad nějaký génius” (můj komentář: eventuální toto tvrzení je tak absurdní, že rovněž bych člověka co toto řekne přiřkl do kompetence psychiatra!!) A i kdyby byl čistě teoreticky ten blábol pravdivý (tj.Lahola = génius), tak by to neřekli již z toho důvodu, že jim v tom brání jejich fanatická nenávist právě vůči mojí osobě.

Tou druhou možností je pak říci čistou pravdu a to tedy znamená uznání, že za těmito mými studijními úspěchy nestojí žádná moje “genialita”, protože za těmito mými studijními úspěchy ve skutečnosti stojí Boží vůle, neboť tyto studijní úspěchy jsou pouze dílem Božím a nikoliv tedy snad dílem mým osobním!! (to ale žádný ateista nikdy neřekne, protože jako zarytý nepřítel Ježíše Krista odmítá uznat existenci Boží). A tak tedy zde ateistům zůstává již pouze to třetí a poslední – slepá nenávist proti Ježíši Kristu a jeho věrnému služebníkovi JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi.

A tak jsem tedy na podzim 1994 začal studium na obou vysokých školách. Dva krát týdně jsem v noci jezdil vlaky a autobusy celých těch 400 km kým jsem se nedostal z Prahy do Bratislavy či z Bratislavy do Prahy. A to navíc důmyslným způsobem jízd tak jaksi na několik etap, díky kterému jsem v té době díky jinak nastaveným dopravním tarifům než je tomu dnes ušetřil až 87 Kč nebo 87 Sk na jedné jízdě, než kdybych podobně jako boháči cestoval velkopanským “hurádirektsystémem” boháče který si v Praze koupil na nádraží zhruba 220 či 230 korunovou jízdenku až do Bratislavy či obráceně. A v samotné Praze i Bratislavě a na tranzitu při těchto přestupech i v Brně jsem zásadně chodil vždy pěšky, tj.bez jakéhokoliv použití veřejného dopravního prostředku abych tak ušetřil. A navíc tyto přesuny začínali večer, pokračovali přes celou noc a na místo jsem se dostal nad ránem či ráno a rovno jsem šel tedy do školy na seminář (potažmo přednášku…). Píši relativně rychle a tudíž téměř vše jsem si z toho semináře a přednášky zapsal do sešitu při četbě bylo téměř legrační. I po probděné noci (ba někdy i více než-li pouze jedné probděné noci!!) jsem sice stihl zapsat si téměř vše co se tam řeklo, a to doslova co se tam nahlas řeklo (nikoliv tedy pouze to co vědomě a vážně řekl samotný učitel), byť i šlo o zápis bez jakéhokoliv “ladu a skladu”, zápis bez jakékoliv grafické úpravy, když ruka vytrvale držela tempo s lektorem a psala třeba i se zavřenými očima, které se otevřeli pouze reflexivně když zareagovaly krční svaly, které zabránili hlavě aby “padla” na stůl a touto nervovou, reflexivní reakcí krčních svalů, které “zasekli” hlavu v půli její cesty při volném pádu na desku stolu, co současně právě tak toto “zaseknutí se hlavy”, které trvalo pouze nějakou desetinku vteřiny a vedlo o okamžitému prudkému, drobnému, ostatním téměř nikdy nepoznatelnému škubnutí s mojí hlavou spojeného s okamžitým reflexním otevřením obou očí a pak následným vzpřímením hlavy do původní polohy, aby se pak po několika vteřinách, či několika málo desítkách vteřinách celé znovu opakovalo. A tak to šlo stále dokola: klinkání očí, jejich zavření, pak volný pád hlavy, pak reflexivní zastavení tohoto volného pádu v polovině cesty, otevření očí a vzpřímení hlavy. Moje pravá ruka však ať již vědomě anebo podvědomě vytrvalo psala permanentně dál bez jakéhokoliv přerušení!!

Zda-li jsem byl velice unavený? Unavený psychicky? Unavený fyzicky? Utahaný od přenášení zavazadel? Nevyspán? Zdali mě bolela hlava? Často promrzlý? Anebo naopak úplně propocený? Dehydrovaný? Hladný? Neumytý? Špinavý? Smrdící? Zraněný?

Copak snad voják nacházející se ve válečném bojovém nasazení není unavený, nevyspán, vyčerpán fyzicky i psychicky?

Copak snad voják nacházející se ve válečném bojovém nasazení není v závislosti od vnějšího podnebí, počasí a vůbec vnějších bojových podmínek často i promrzlý anebo naopak propocený a ovšemže také i velice často též nemytý v důsledku čeho pak špinavý, respektive v důsledku čeho pak i smrdící?

Copak snad není velice často dehydrovaný a hladný voják nacházející se ve válečném bojovém nasazení, a to v závislosti od konkrétní bojové situace na frontové linii, zejména pak v závislosti na objektivních logistických možnostech válčícího státu a tedy v závislosti na fungování či nefungování zásobovaní jeho armády, jako i jednotlivých jejich partikulárních složek jako jejich jednotlivých frontů, armádních seskupení, jednotlivých divizí či regimentů, pluků či batalionů, čet či rot, ale i jednotlivých vojáků nacházejících se osobně a bezprostředně v bojovém nasazení?

A pokud někdy ve válce zásobovaní vojáků potravinami funguje z jakýchkoliv důvodů v rozsahu menším než by bylo zapotřebí, anebo třeba když nefunguje toto zásobování vůbec, no tak jednoduše stravování vojáků je zabezpečeno v rozsahu menším než by bylo zapotřebí. A když je přechodně situace kritická, tak nějaký čas se nestravují vůbec.

Za této kritické situace často armáda “žije z okolí” (tj.dochází k násilným konfiskacím dobytku a jiných domácích zvířat od velkofarem ale i malých hospodářů na kontrolovaném cizím, ale třeba i vlastním státním území, které pak poráží vojenští řezníci na provizorních jatkách, aby takto ze získaného masa mohli živit statisíce či milióny svých vojáků, ale i konfiskaci dostupných zásob obilí, rýže, brambor, luštěnin a dalších zemědělských produktů, ale i pohonných hmot využitelná pro vojenská vozidla, ba dokonce třeba i dopravní prostředky samotné!) kde “oloupené” právnické či fyzické osoby dostanou nanejvýš pouze nějaké písemné potvrzení, aby jim pak zůstaly pouze oči pro pláč spojené s chabou nadějí, že na základě tohoto písemné potvrzení jim snad po skončení války bude nahrazena škoda, kterou mohou prokázat tímto potvrzením. Přičemž i míra této naděje je pak dále závislá i na tom, zda-li stát jehož armáda mu konfiskovala jeho majetek vyjde z války jako vítěz a tedy snad má něco, z čeho bude moci hradit škody způsobené konfiskacemi majetku (i zde předně hradí škody vlastním občanům a až poté i cizincům v cizině!!), anebo bude poražen což je z logiky věci asi pravděpodobnější (armáda “žije z okolí” zpravidla když je její zásobování tak rozvráceno, že prakticky nefunguje – což činí vlastní porážku ve válce více než pravděpodobnou) a v případě, že k této porážce skutečně dojde, pak není ani nikoho kdo by tyto škody uhradil, a pokud i je, pak jeho prvořadá starost je zabránit hladomoru, musí ubytovat lidi bez přístřeší, prostě musí zabránit masové humanitární katastrofě. Jako druhé v pořadí je pak placení válečných reparací vítězné zemi či zemím. Jako třetí pak obnova zničené země a její infrastruktury. A pokud tito lidé - jimž majetek zkonfiskovala armáda státu, který byl poražen – mají veliké štěstí, pak pokud třeba se alespoň vůbec někdy dočkají i nějakého odškodnění, samozřejmě, že za předpokladu, že po celá ta dlouhá desetiletí si toto potvrzení pečlivě uschovali plus i to, že v té době, když byli takto oloupeni byli ještě příliš mladí, avšak díky svému dobrému zdravotnímu stavu se dožijí vysokého věku. Jinak pak odškodnění nanejvýš ak, tak dostanou až jejich děti či vnuci (samozřejmě, že má-li nějaké!).

A když je i “kontrolované území” tak výrazně “expropriováno”, že je nutné situaci těchto území kontrolovaných armádou charakterizovat příslovím “kde nic není – tam ani smrt nic nebere!”, pak je jednoduše hlad i v armádě!

Když francouzský císař Napoleon v roce 1812 táhl do Ruska, válku mu neprohrála síla jeho armády. Ta byla totiž plně dostatečná k porážce ruského cara a jeho armády. To co Napoleonovi prohrálo válku bylo naprosté selhání, respektive prakticky téměř neexistence jakékoliv logistiky. Se zhoršováním zásobovací situace příděly potravin se vojákům snižovali, až nakonec nebyli vůbec žádné a při vyvrcholení potraviny nebyli již ani pro samotné důstojnictvo. Francouzská armáda sice nefungující zásobování částečně kompenzovala tím, že “žila z okolí”, toto žití z okolí je však ale objektivně limitováno skutečným počtem skotu a jiných dostupných zásob potravin nacházející se na “kontrolovaném území”, přičemž čím déle tento pobyt trvá, tím více se potravinové zdroje “kontrolovaného území” objektivně vyčerpávají. Když má armáda 600 tisíc vojáků – kolik asi třeba krav se musí porazit, aby se toto obrovské množství lidí najedlo alespoň na jeden den?!

A totéž se týká i mně. Že někdy celý jeden den, ale někdy i dva či tři musím hladovat?

No a co?? Jsem přece ve válce!! Kromě toho je to v podstatě zatím v pohodě, neboť i když krátkodobě tu i tam nemám co jíst, zpravidla vím velice dobře, že již velice brzy se k jídlu dostanu, ba dokonce většinou vím i úplně přesně kdy a kde to bude. To skuteční frontoví vojáci často nejenže netuší kdy dostanou najíst (a často to netuší ani jejich samotní generálové!!), ba dokonce často netuší ani jen to, zda-li se objektivními válečnými podmínkami přerušené zásobování ještě vůbec včas stihne obnovit, anebo zda-li zemřou hlady! To moje situace je nekonečněkrát lepší!!

A co německá armáda koncem kalendářního roku 1941 když byla dokonce jednou vzdálena pouhých směšných 23 kilometrů od Moskvy! Byla ta snad slabá síla německé armády, která jí zabránila dobít toto město? Nikoliv! Byl to následek selhání německé logistiky, zejména pak totální selhání zásobování s dostatečně teplým oblečením a obuví pro vojáky, které by bylo adekvátní vnějším klimatickým podmínkám charakterizovanými krutými, třeskutými mrazy. Že já často mrznu například pro to, že se ve vlaku občas v lednu vůbec netopí? – No a co?? Jsem ve válce!! A když si vzpomenu na Napoleonovi či Hitlerovi vojáky v Rusku, pak jsem tedy úplně v pohodě! Oproti jejich postavení je to moje postavení úplná rekreační procházka!! A to již nemluvím o tom, že tamty vojáky zmobilizoval stát, zatímco já se v této Boží válce biji za vítězství Božího království z vlastního přesvědčení!

A tak válčím dál! Moje duše se nedá nikdy, nijak a ničím zviklat, a ať by již moje osobní těžkosti a utrpení bylo i sebevětší, můj duch nikdy nekapituluje, nikdy jim nepodlehne – to vím stoprocentně!!

Než by měl těmto mým osobním těžkostem a utrpením podlehnout nějak můj duch, to mně pak spíše za doprovodu katolického kněze s ministranty a za kulisy hudby Chopinova smutečního pochodu vynesou nahami napřed na Slávičí údolí!!

Válka je prostě válka! A v podstatě rozumím i její logice. Vím, že třeba dobrá obuv je často ve válce pro vojáka důležitější než dobrý samopal! Kulka v lebce třeba někdy vojákovi umožní, aby udělal v útoku třeba i dalších deset kroků dopředu než se mrtev zhroutí na zem. Totálně zedřená pata v absolutně nevyhovující obuvi však takto postiženému vojákovi neumožní udělat ani jen jediný krok vpřed!!

Nikdy jsem nebyl příliš vybíravý v tom co čtu. A to i jako dítě jsem bez jakékoliv selekce četl prakticky veškeré knihy co se mi dostali do ruky. Někdy jsem dokonce ani jen nerozuměl tomu co čtu. Když jsem jako zhruba dvanáctiletý chlapec četl jakési středoškolské, ba i vysokoškolské učebnice týkající se vojenské logistiky mnohému tomu co jsem četl jsem jednoduše nerozuměl. A dospělí dokonce i kroutili hlavou nad tím, že jsem si v knihovně něco takového půjčil a že to čtu. Mně však bylo líto nepřečíst si knihu, kterou jsem si již jednou vypůjčil a to i když jsem jejímu obsahu třeba vzhledem k mému nízkému věku rozuměl málo anebo vůbec ne! Zde však mohu říci, že zas ne všemu jsem nerozuměl. Ano, mnohé z těchto učebnic vojenské logistiky jsem přece jen jakž-takž pochopil a v době mých studií jsem si tyto staré poznatky vybavoval ve své paměti a pokud mi to třeba i skutečně k ničemu nebylo, pak ale alespoň vždy tyto zapamatované poznatky z těchto učebnic byli pro mne velikou psychickou oporou a vzpruhou když jsem si mohl uvědomit, že skuteční vojáci – často navíc zcela nedobrovolně – podstupují mnohem větší strádání, muka a utrpení jako já samotný. A tak tedy kromě pravidelné vroucné každodenní modlitby mě posilovalo i vědomí směšně bezvýznamného utrpení oproti skutečnému utrpení frontových vojáků.

Ovšemže někdy v důsledku únavy a z ní vyplývající i menší opatrnosti, či tendencím k většímu riskování se zdravím jsem si mimoděk způsobil i nějaké zranění počnouc nesčetnými škrábanci, pořezáními, modřinami, podlitinami, vyvrtnutými či podvrtnutými kotníky, klouby, či lokty atd., ba často se opakovali i poranění jednoho či druhého oka, například když mi tam něco padlo anebo vlítla nějaká malá muška či jiný hmyz, často jsem se i nechtěně kousl do jazyka nebo rtů, ať již proto, že dopravní prostředek nečekaně zabrzdil, anebo v důsledku nervového vyčerpání se mi rychle rozvibrovali rty a nešlo je “jen tak” vlastní vůlí zastavit. A množství různých bolestí hlavy – někdy bolela levá polokoule, jindy pravá a někdy i obě. Někdy nejen že bolí hlava a v očích probleskují všelijaké světla, přesto však musíte pochodovat dál! Někdy se cítí obrovský vnitrolebeční tlak na oči, někdy to vypadá, že exploduje celá lebka, někdy jako kdyby byli v lebce ostré řežoucí a píchající ocelové dráty. Jindy pak hučí v uších, ba dokonce uši se jakoby akusticky propojí s plícemi, že je až jasně slyšet vlastní dýchání průdušek i plic, ba i tlukot vlastního srdce a to všechno tak zřetelně, že snad ani tím akusticky nejcitlivějším fonendoskopem či stetoskopem by nemohlo být ničeho slyšet ještě zřetelněji. Ba dokonce při zkouškách, seminářích a přednáškách je občas dokonce zapotřebí si nějaké fyzická zranění způsobit úmyslně i sám. Za tím účelem jsem si nosil sadu jehel a několik špendlíků. Nezbytné je to tehdy, když je třeba potlačit únavu! A jediný způsob jak potlačit únavu je způsobení si fyzické bolesti. Zapichování jehel nebo špendlíku, respektive i obojí do prstů levé ruky v těchto případech každému člověku, který se ocitne v podobné situaci vřele doporučuji. Za prvé proto, že bolest je to tak šíleně veliká, že by málem člověk až z okna vyskočil. To je nejmocnější a nejspolehlivější zbraň proti nežádoucí ospanlivosti. Za druhé prsty na levé ruce jsou ideální. Pravá je potřebná na psaní, zapichování někde jinde vede k znečišťování šatstva od krve a navíc když již mluvíme o krvi, tak mohu konstatovat, že jak jsem zjistil konce prstů krvácejí velice málo. Navíc to člověka příliš neomezuje, ani nerozptyluje a takto poraněné prsty lze podle okolností a potřeby si “ponořit” do sice čistého, ale důsledně pokrčeného, požuchlaného kapesníku (asi jako kdyby ho kráva přežvykovala), čím tento kapesník jednak zajistí “odsávání” přebytečné, již vyteklé krve, jednak to maskuje aby si toho pokud možno nikdo, nijak příliš nevšiml (v opačném případě lze takovému všetečnému zvědavci říci třeba to, že se mi nějak zlomil nehet anebo že jsem se někde nechteně pořezal atd.). Nejhorším nepřítelem je ale únava a bolest hlavy – zde dokonce již ani modlitba často nepomáhá.

Co na to říci? Nic! A proč bych měl na to něco říkat?? Copak skuteční frontový vojáci pohybující se v zákopech za stálého bubnování nepřátelské střelby a permanentně ohrožování 24-hodin denně explodujícími milióny nejrůznějších šrapnelů a nábojů střel všech možných kalibrů jsou na tom lépe?? Pochodující francouzští vojáci v roce 1812 do Ruska při tehdejší úrovni logistických vymožeností asi stěží si mohli nést do Ruska nějaké postele na kterých by mohli v noci spát. A i toto si v době mé totální spánkové deprivace když se začínám obávat totálního psychického zhroucení coby následku nedostatku spánku musím uvědomit! Napoleonovi vojáci v Rusku 1812!! Copak se snad třeba Napoleonovi vojáci tehdy vyspali více jako já?? – “Merde!!” – odpovím si téměř v šílené nepříčetnosti a zcela rezolutně sám za sebe a opět začínám pociťovat mobilizaci posledních zásob Adrenalinu a Testosteronu v mém těle a v důsledku toho nával obrovské psychické vzpruhy (a tedy snad i Dopaminu!!) dané vědomím, že mnozí jiní vojáci na tom byli i mnohem hůře jako já a přesto se nezhroutili!!

Nikdy nezapomenu na můj sice ne příliš dlouhý, ale za to o to více zajímavý studijní pobyt v Bělehradě. A sotva se jen ten pobyt začal, brzy začala agrese států severoatlantického paktu proti Jugoslávii. Bílé město je již čtvrtý den bombardováno a já jdu do knihovny. K mému velikému údivu je zavřená. Když jsem se ptal proč, podívala se paní na mně jako kdybych byl nějaký blázen a odpověděla mi cosi v tom smyslu, že přece již čtvrtý den trvá válka…

Nelíbí se mi to! No a co že již “čtvrtý den trvá válka”, vždyť moje osobní válka trvá již čtyři roky a jedu dál! Že nás bombardují? No, to v této mojí válce zatím ještě nebylo. Zatím mně ještě nikdo nebombardoval a tedy to je v této mojí letité válce určité nóvum. Nicméně to nic nemění na situaci – já chci do knihovny, chci se vzdělávat!! Že jsem prý blázen?? No, ten panák z českého velvyslanectví to naznačil taky. Myslím ten trouba, co hned v první den bombardování, že prý se všichni čeští studenti máme vrátit okamžitě do Prahy! Osel jeden!!

Já rozhořčeně vyskočil a řekl mu své! Ostatně vždyť brzy budu právník a ukázal jsem mu smlouvu samotnou a smlouva je smlouva – musí se dodržet! Že je válka? No a co?? O tom, že by v případě nějaké války docházelo k nějaké modifikaci, respektive změně vzájemných práv a povinností studentů, o tom ve smlouvě není žádné zmínky! A tedy válka paktu NATO proti Jugoslávii je z právního hlediska takovou právní skutečností, která z pohledu pozitivního práva dané smlouvy je právně zcela irelevantní. Smlouva se o žádné válce ani jen nezmiňuje! Tím méně, že by snad smlouva “ad eventum” pro případ jakékoliv války jakýmkoliv způsobem měnila práva a povinnosti studentů!! Nastalo hrobové ticho – konkludentně tím fakticky museli uznat, že mám pravdu. A já?? Co já!! Prostě nic – já hodlám studovat dál v souladu se smlouvou!! Avšak všichni čeští studenti tuto studijní smlouvu porušili a skutečně se vrátili do Prahy. Ovšemže z výjimkou jednoho studenta – přesněji řečeno z výjimkou mně samotného!

Jugoslávci mně ale taky zklamali. K mému obrovskému zklamání se pod záminkou války zrušily všechny přednášky a semináře. A teď již zavřeli i knihovnu! Strašné!! Že nás bombardují již čtvrtý den? No, to prozatím během celých těch čtyř let nebylo. Zatím mně ještě nikdo nebombardoval. Nicméně i to patří k válce… Ale je to strašné! Hrůza!! Ne ani tak to že nás bombardují, ale myslím to, že nejsou teď přednášky a semináře! Válka – neválka, chodil bych na ty přednášky a semináře třeba i sám!! Vždyť tohle je protiprávní! To je porušení smlouvy!!

Vím totiž proč ti fašisté z NATO paktu zahájili tuto válku proti Jugoslávii. Otázka kosovských Albánců je záminkou. Hlavní příčinou této agresivní války proti Jugoslávii je nejen zmocnění se Kosmetu, ale nepřímo i pokus o geopolitické oslabení Ruska. A svých válečných cílů agresoři svojí agresí proti Jugoslávii skutečně i dosáhly. Pro mne osobně navíc - přednášky i semináře jsou zrušeny a já nemám kam jít studovat, vzdělávat se! Teď je dokonce již i knihovna zavřena! Agresorům z NATO se tedy fakticky podařilo dokonale zabránit mi, abych se mohl vzdělávat!! Bloumám ulicemi a hledám alespoň nějaký křesťanský (lhostejno zda katolický anebo jen pravoslavný) kostel, kde bych se mohl jít alespoň modlit, když již nemůžu studovat. Ale nemám se ani koho zeptat! Již zase totiž minimálně deset minut zavíjejí sirény ohlašující bombardování a všichni lidé jsou již zalezeni v bunkrech. A tak já bloumám sám po mrtvém městě a široko daleko ani živé duše – jedinou známkou života jsou fungující semafory na křižovatce a z veliké dáli doléhající střelba pozemní protiletecké obrany. A tak stojím na “ostrůvku” protože mně svítí červený panáček na křižovatce, zatímco auta mají zelenou. Trpělivě stojím a zpívám si “Blížtobě Bože můj” v podstatě nahlas – stejně mně nikdo nemůže slyšet, neboť všichni jsou v podzemních krytech. Široce daleko nejen že nevidím nikde žádného chodce, ale ani jen žádné auto, takže málem cítím pokušení projít i na červenou! To by byl ale dopravní přestupek a ten určitě nespáchám! Jsem přece budoucí právník a proto předpis je předpis! Čekám trpělivě, kým mi blikne zelená! Všichni lidé již zalezli do podzemních úkrytů a venku není ani živé duše. Pouze to příšerné zavíjení sirén. A tak nervózně přešlapuji na místě. Konečně červenej panáček zhasl a ani ne půl vteřiny na to mi konečně blikl zelenej panáček. Procházím tedy na druhou stranu. Procházím sám jako jediný chodec. Nikdo jiný nikde nejde, ba dokonce – což je dosti neobvyklé – nyní zde nečeká ani jen jedno jediné auto u křižovatky kým já projdu. A vůbec nikde žádná auta nevidím… Jsem zde pouze já samotný, houkající sirény a můj hlasitý zpěv Blíž k tobě Bože můj- kvůli změně střídavě si zpívám po česky a střídavě po slovensky a snažím se ty příšerné sirény alespoň v mé duši tímto zpěvem přehlušit, což se mi alespoň částečně i daří. Jsem tu sám – se mnou je zde pouze Bůh. Jinak absolutně nic

A tak svět šel dál. V roce 2000 jsem pak úspěšně ukončil jak právnickou fakultu tak i filozofickou fakultu a získal jsem jak akademický titul magistra práv Univerzity Karlovy v Praze (dne 14.3.2000), tak rovněž i akademický titul magistra filozofie Univerzity Karlovy v Praze (dne 20.7.2000). Z Božího vnuknutí jsem si nejen hledal nějaké zaměstnání chtějíc pracovat, ale vedle toho na obou fakultách Univerzity Karlovy v Praze jsem podstoupil i rigorózní řízení, které jsem i v obou případech úspěšně ukončil. Dne 15 února 2005 jsem získal akademický titul doktora práv Univerzity Karlovy v Praze. O deset měsíců později dne 15 prosince 2005 jsem získal akademický titul doktora filozofie Univerzity Karlovy v Praze. Dne 15.prosince 2005 se válka definitivně skončila…

Dne 7.5.2007 tuto filozofickou definici pojmu "student" napsal:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

Zpět na hlavní stránku!