wz

Zpět na hlavní stránku!


JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola-Paměti!


Nezbytné jsou nejen dobře formulované argumenty, ale i odvaha k vlastnímu, třeba i výjimečnému a nelukrativnímu stanovisku!



Pozor!! Nejedná se o životopis! A již vůbec ne životopis pracovní či strukturovaný!! Jedná se o osobní paměti – byť i dosti neúplné, mezerovité a fragmentovité; nicméně tyto prozatím – z nejrůznějších důvodů – zatím vynechaná místa pamětí budou přece jen postupně samotným JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henrykem Laholou “zahušťované” tj. postupně dodatečně doplňované.

1937:

Narození a původ otce intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

V červenci 1937 v Československé republice na Moravském Slovácku v obci Huštěnovice – okres Uherské Hradiště /dále jen “Huštěnovice”/ se hluboce věřícím katolickým manželům české národnosti Svatopluku Laholovi a Františce Laholové, rozené Psotkové (dále jen “prarodiče Laholovi”) narodil jejich nejstarší syn Jaroslav (Lahola) - pozdější otec JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy.

Osudy rodičů otce intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

Oba prarodiče Laholovi byly již za první republiky členy Československé strany lidové. Svatopluk Lahola patřil až do padesátých let – kdy ho totalitní režim připravil o veškerý majetek a krátce nato i o jeho život - mezi největší soukromě hospodařící zemědělce v obci Huštěnovice. Svatopluk Lahola měl středoškolské vzdělání s maturitou což bylo za první republiky v malé vesnici dosti neobvyklé. Svatopluk Lahola za první republiky byl určitou dobu i starostou obce Huštěnovice.

1938:

Narození a původ matky intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

V květnu 1938 v Československé republice na Moravském Slovácku v obci Spytihněv – okres Zlín /dále jen “Spytihněv”/ se hluboce věřícím katolickým manželům české národnosti Josefu Gajdošovi a Františce Gajdošové, rozené Maňáskové (dále jen “prarodiče Gajdošovi”) narodila jejich nejstarší dcera Milada (za svobodna Gajdošová), pozdější matka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy.

Osudy rodičů matky intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

Oba prarodiče Gajdošovi byly již za první republiky členy Československé strany lidové. Josef Gajdoš byl po skončení druhé světové války určitou dobu v mezidobí 1945-1948 dokonce i předsedou místní organizace Československé strany lidové a poté i pokladníkem Československé strany lidové. Jinak profesně byl Josef Gajdoš jednak drobný soukromě hospodařící zemědělec a současně i železniční dělník. V roce 1969 musel odejít do starobního důchodu. Coby soukromě hospodařící zemědělec nicméně těžce fyzicky pracoval doslova až do své smrti v roce 1979. Marie Gajdošová, rozená Maňásková zemřela dne 6.4.2006.

1940:

Rodiče matky intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy se přestěhovali

V tzv.Protektorátě Čechy a Morava na Moravském Slovácku manželé Gajdošovi samočinně si dokončili stavbu domu v obci Babice – okres Uherské Hradiště /dále jen “Babice”/ a to v Babicích č.p.257 (u železniční dráhy v Babicích); a tak se oba manželé Gajdošovi i společně s dcerou Miladou (za svobodna Gajdošová) přestěhovali do obce Babice – okres Uherské Hradiště. Jinak Marie Gajdošová, rozená Maňásková pocházela z obce Babice, kde před uzavřením manželství žila s rodiči v části Babice-Chaloupky, zatímco její manžel Josef Gajdoš pocházel z obce Spytihněv.

1958:

Matka intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy odešla do Bratislavy

Milada Gajdošová úspěšně absolvovala jednak Gymnázium v Uherském Hradišti, jednak Průmyslovou školu mlékárenskou v Kroměříži (obor Technologie mléka) – obě školy ukončila maturitní zkouškou.

Milada Gajdošová po ukončení Průmyslové školy mlékárenské v Kroměříži v roce 1958 dostala pracovní Umístěnku do socialistické organizace Bratislavské mliekárne, n.p., Bratislava-Ružová dolina, protože v té době se na základě vládního nařízení č.20/1952 Sb. a 56/1953 Sb. zásadně ukládala povinnost absolventům středních a odborných škol pracovat po určitý stanovený počet let v podnicích, úřadech a jiných zařízeních, které jim byli určeny podle státního plánu. V důsledku čeho se tedy v roce 1958 Milada Gajdošová odstěhovala do Bratislavy kde bydlí dodnes.

1962:

Rodiče intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy uzavřeli manželství

Dne 29.4.1962 Jaroslav Lahola a Milada Gajdošová uzavřeli manželství (dále jen “manželé Laholovi”) – v souladu s objektivními možnostmi tehdejšího právního řádu – jednak nejprve na MNV Uherské Hradiště a hned poté ještě téhož dne 29.4.1962 v Římskokatolickém farním kostele v Uherském Hradišti. Jejich oddávajícím v kostele byl římskokatolický kněz a administrátor Augustin Jurák. Oba manželé se dohodli na společném příjmení “Lahola”. Manželé Laholovi žijí dodnes a mají dva dospělé syny – starší syn JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Lahola byl narozen v roce 1967 a mladší syn v roce 1973.

Otec intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy taky odchází do Bratislavy

Jaroslav Lahola v padesátých letech úspěšně absolvoval čtyřletou (střední) Zemědělskou technickou školu v Rožnově pod Radhoštěm (obor pěstitelský), kterou ukončil maturitou v roce 1957. Poté absolvoval jednak – v té době povinnou – nucenou dvouletou vojenskou službu v Čáslavi, jednak na základě již výše zmiňovaného vládního nařízení č.20/1952 Sb. a 56/1953 Sb. též tříletou pracovní praxi u JZD v Dačicích. Teprve poté se v roce 1962 mohl vrátit domů do Huštěnovic a oženit se s Miladou Gajdošovou (po provdání Laholovou). Současně v roce 1962 musel nastoupit do JZD v Huštěnovicích jako agronom družstva, které navzdory uzavření manželství ho nechtěli pustit, aby následoval svoji manželku do Bratislavy, právě tak ani Rada MNV v Huštěnovicích, která měla rozhodující slovo v tom, zdali Jaroslav Lahola bude nebo nebude uvolněn ze zaměstnání u JZD v Huštěnovicích. Poté ale byl nakonec po dlouhých peripetiích uvolněn se odstěhoval za svojí Manželkou Miladou Laholovou, rozenou Gajdošovou do Bratislavy.

Celková bilance vzdělání matky intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

Jak již bylo zmiňováno výše Milada Laholová úspěšně absolvovala jednak Gymnázium v Uherském Hradišti, jednak Průmyslovou školu mlékárenskou v Kroměříži (obor Technologie mléka) – obě školy ukončila maturitní zkouškou. Poté co dostala pracovní Umístěnku do Bratislavských mliékáren n.p., od roku 1958 bydlí v Bratislavě, kde v šedesátých letech ještě večerní formou navíc úspěšně absolvovala i strednú stavebnú školu v Bratislavě, kterou rovněž ukončila maturitní zkouškou. Celkově tedy Milada Laholová úspěšně složila až troje maturity (1./Gymnázium v Uherském Hradišti, 2./ Průmyslová škola mlékárenská v Kroměříži, 3/ Stredná stavebná škola v Bratislavě).

Proč rodiče intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nemají vysokou školu

Z politických důvodů však Milada Laholová, avšak právě tak z politických důvodů ani Jaroslav Lahola nemohli studovat na žádné vysoké škole. Vysokoškolské vzdělání bylo umožněno pouze jejich dětem po roce 1989. Starší syn JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola je doktor práv, doktor filozofie, současně též taky magistr práv, magistr filozofie. Mladší syn je zas elektrotechnický inženýr.

1967:

Narození intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

V dubnu 1967 se manželům Laholovým narodilo prvé dítě – syn Henryk Lahola.

První fotografie intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

První fotografie Henryka Laholy byli pořízený dne 29.4.1967. Rodiče Henryka Laholy tehdy oslavovali na "církevní půdě" v římskokatolickém kostele Blumentál ve farnosti Bratislava - Nové Město na Slovensku, toho dne si připomínali páté výročí přijetí "sedmé svátosti" (tj.svatba dne 29.4.1962) v římskokatolickém kostele na Moravě. Jeden známý u té příležitosti pořídil absolutně první (malé a černobílé)amatérské fotografie Henryka Lahola, které se zachovaly dodnes (jen nepatrný zlomek fotografií Henryka Laholy se zachoval dodnes).
Tento známý pak po druhé pořídil několik fotografií Henryka Laholy někdy na přelomu měsíce května a června 1967. Henryk Lahola byl tehdy 6 týdnů "starý".
Zajímavé jsou ale fotografie ze srpna 1967. Fotografem byl otec Henryka Laholy, pan Jaroslav Lahola. Něco je přímo z domova, respektive z bytu nacházejícího se na ul.Solivarské č.19 v obvodě Bratislava II., něco je z výletu - matka Milada Laholová má Henryka Laholu v náručí, jinde Henryk Lahola sedí v kočíku atd. V té době měl byl Henryk Lahola "starý" 4.měsíce.
Jiná podobná série fotografií Henryka Laholy pochází z prosince 1967. Tehdy byl Henryk Lahola 8.měsíců "starý".

Křest JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a dějiny katolické víry intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

V neděli dne 14.5.1967 Henryk Lahola přijal svátost křtu v římskokatolickém farním kostele Blumentál – farnosti Bratislava–Nové Město, která je největší farností na Slovensku. Římskokatolický kostel Blumentál je zasvěcen Nanebovzatiu Panny Márie. Henryka Laholu v Blumentáli pokřtil římskokatolický kněz František Procházka. Později Henryk Lahola přistoupil k první svaté zpovědi a prvnímu svatému přijímání. Tímto prvním zpovědníkem Henryka Laholy byl římskokatolický kněz Anton Srholec a taky i Tělo Páně po prvé ve svém životě přijal Henryk Lahola rovněž z rukou téhož římskokatolického kněze Antona Srholce. A nakonec poté ještě mnohem více později přijal dne 28.5.1989 v římskokatolickém kostele Blumentál Henryk Lahola svátost biřmování od arcibiskupa Jána Sokola. Svého birmovního patrona si Henryk Lahola ve svých 22-letech vybral sám. Vybral si sv.Kazimíra, světce kterého Henryk Lahola vždy nejvíce obdivoval, který byl z řad všech svatých pro Henryka Laholu vždy ten největší vzor, který se Henryk Lahola podle možností a okolností vždy usiloval co nejvíce následovat a napodobovat ve svém praktickém životě. Sv.Kazimír žil v patnáctém století, přesněji řečeno letech 1458 až 1484, zemřel když mu ještě nebylo ani jen 26 let. Sv.Kazimír se narodil v roce 1458 v Krakově a byl to syn polského krále Kazimíra IV., princ krále z rodu Jagellonského. Byl polským korunním princem . Sv.Kazimíra více než vznešený rod těšilo, že je dítětem Božím. Sv.Kazimír miloval Spasitele, rozjímal o jeho utrpení a rád se klaněl svátosti oltářní. Vynikal křesťanskými ctnostmi, zejména mravní čistotou a štědrostí vůči chudým. Peníze, které mu dával jeho otec – král Polský nevyužíval na rozmarné zábavy a hostiny s ostatními šlechtickými synky jak bylo jinak obvyklé, ale za tyto peníze pořádal hostiny pro chudé, staré, chromé, slepé a různé jiné žebráky a ubožáky, tedy lidi, kteří byli na sociálním okraji tehdejší společnosti. A nejenže tyto hostiny pořádal a financoval z peněz, které dostával od otce za účelem “zábavy se šlechtickými kamarády a kamarádkami”, ale dokonce na těchto hostinách tyto všelijaké náhodně se dostavivší žebráky a chudáky z ulice i osobně obsluhoval! Když část uherské šlechty nebyla spokojená se svým králem Matyášem Korvínem nabídla uherskou korunu polskému králi Kazimíru IV pro jeho syna sv.Kazimíra. Sv.Kazimír však řekl, že nemá zájem ani o vlastní polskou královskou korunu. A tím méně o královskou korunu uherskou nebo korunu jakéhokoliv jiného království, čím velice rozzlobil i svého otce – krále Polského. Sv.Kazimír pak žil raději utáhnutý v ústraní, o samotě a v pokání. Pod svrchním oděvem dobrovolně nosil žíněné roucho. Úmyslně spával na tvrdé a studené kamenné zemi namísto toho, aby spal v jemné, měkké a teplé posteli. Často navíc spontánně v noci vstával a chodil se modlit ke svatostánku a rád se klaněl nejsvatější svátosti oltářní. Někdy se modlil i celou noc. Společnosti ostatních šlechtických synků a dcerek se zásadně důsledně vyhýbal. Nakonec když onemocněl na nějakou – pro tehdejší lékaře – ne zcela symptomaticky identifikovatelnou těžkou nemoc, královští lékaři doporučovali, že prý aby se oženil, že prý tak se uzdraví. Když to ale sv.Kazimír slyšel řekl: “Pokud si mám za takovouto cenu zachránit svůj život, pak si přeji raději zemřít”. Sv.Kazimír zemřel na tuberkulózu dne 4.3.1484 ve věku 25 let. Sv.Kazimír zemřel jako svobodný a bezdětný panic a je pro Henryka Laholu nejvíce následováníhodným světcem. Proto si ho Henryk Lahola vybral za svého birmovního patrona a často se k němu modlí.

1968:

Jiné fotografie JUDr.PhDr.Mgr. et MGr.Henryka Laholy z roku 1968

Jiné fotografie Henryka Laholy pocházejí z března 1968. Někde je Henryk Lahola v náručí otce Jaroslava Laholy, jinde v náručí matky Milady Laholové a úplně jinde zas sedí v kočíku (ač jinak v té době chodil!). Některé fotografie Henryka Laholy jsou dílem otce Henryka Laholy - pana Jaroslava Laholy, jiné fotografie jsou dílem matky Henryka Laholy - pani Milady Laholové. Henryk Lahola byl tehdy "starý" 11.měsíců.
Jiná série fotografií Henryka Laholy pochází z dubna 1968. Jde o první dochované fotografie "chodícího" Henryka Laholy. Tyto fotografie byly pořízeny v bytě na Solivarské ul.č.19 v obvodě Bratislava II. Některé z těchto fotografií zobrazují Henryka Laholu jako mimořádně zvědavé dítě, co běhá po bytě a rodiče mají co dělat aby jim neutekl a nezatoulal se někde. V té době Henryk Lahola také normálně mluvil celými větami. První ucelenou větu řekl Henryk Lahola ale dávno předtím u Babky Marie (matky Milady Laholové. Babka Marie v Babicích měla na dvoře několik slepic a devítiměsíční Henryk Lahola je krmil chlebem. Ulamoval kousíčky chleba a házel jim je. Pak přiběhl zpátky - k rodičům a k starým rodičům a řekl svoji první ucelenou větu (tj.větu mající podmět, přísudek i předmět): "Pipa papala chlebicek". Jen Bůh ví, zda-li Henryk Lahola tuto větu řekl po česky anebo po slovensky. Podle gramatických pravidel obou jazyků to klidně skutečně mohlo být po česky i po slovensky. Henryk Lahola osobně si na tuto událost ze svých devíti měsíců absolutně nepamatuje. Tím méně aby si samotný Henryk Lahola pamatoval zda-li tehdy mluvil česky nebo slovensky. Rodiče samotní mezi sebou i po 5-6 letech na Slovensku mluvili častěji česky, někdy ale mluvili i po slovensky. Při rozhovoru s jinými osobami v té době pak mluvili česky anebo slovensky plně v závislosti na tom, jakým jazykem mluvila osoba se kterou mluvili. A česky i slovensky od samého počátku zcela přirozeně mluvil také i jejich syn Henryk Lahola.
Jiná serie fotografií Henryka Laholy pochází z června 1968. Tehdy matka Henryka Laholy pani Milada Laholová byla na procházce se svojí kamarádkou a kolegyní ze zaměstnání (Bytového podniku Bratislava III.)paní Ing.Tvrdou. Milada Laholová měla ze sebou svého syna Henryka Laholu a Ing.Tvrdá měla ze sebou zase svého syna, dvouletého Ing.Radka Tvrdého. Henryk Lahola měl v té době 14.měsíců. Na některých fotografiích je na trávníku Henryk Lahola sám (v pozadí je obvodní zdravotní středisko), na jiných opět na trávníku je společně i s dvouletým Ing.Radkem Tvrdým, narozeným v roce 1966 (v pozadí je jak zdravotní středisko, tak i obytný dům v pozadí).
Jiná série fotografií Henryka Laholy pochází ze září 1968. Henryk Lahola navzdory tragedii cizí opupace tehdy byl malé dítě a měl relativně radostné dětství. Henryk Lahola byl tehdy "starý" 17.měsíců.
Jiná série fotografií Henryka Laholy pochází z října 1968. Něco je na Solivarské ul. č.19 například jak Henryk Lahola prochází před domem na Solivarské č.19 ze dvora anebo sedí v dětské houpačce a podobně. Henryk Lahola byl v té době 18. měsíců "starý".
Z přelomu let 1968/1969 pochází několik fotografií Henryka Laholy z jeslí. Jedná se v podstatě o kolektivní fotografie celé třídy, kde mezi ostatními dětmi se nachází také Henryk Lahola. Henryk Lahola je opět na několika různých fotografiích. V té době mezi děti v Jeslích na Drieňové ul. se dostavil kdosi z bratislavské zoologické zahrady s malou hravou opicí na obojku, která se pro děti stala středobodem zájmu. A tato malá opice je i na těchto fotografiích i s Henrykem Laholou a ostatními dětmi z Jeslí.

1969:

Různorodé fotografie JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy z první poloviny roku 1969

Několik fotografií Henryka Laholy pochází ze zimních měsíců roku 1969, kde Henryk Lahola sedí teple oblečen na saních a kolem je vidět samý led a sníh a jiné fotografie pochází z bytu na Solivarské ulici č.19 v obvodě Bratislava II. Zas jiné fotografie Henryka Laholy pochází z dubna 1969. Některé fotografie z dubna 1969 pořídil otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola, jiné fotografie Henryka Laholy pořídila matka Henryka Laholy paní Milada Laholová, ba dokonce některé fotografie Henryka Laholy pořídil umělecký fotograf. Na některých amatérských fotografiích je Henryk Lahola společně se svým otcem Jaroslavem Laholou, na jiných je Henryk Lahola společně se svojí matkou Miladou Laholovou a na jiných je Henryk Lahola úplně sám. Na amatérských fotografiích na kterých je Henryk Lahola sám se na některých pohybuje mezi obytnými domy, na jiných mezi obchody, zdravotním střediskem a jinými budovami v centrální části obvodu Bratislava II. Na profesionálních fotografiích je Henryk Lahola sám, na některých jezdí Henryk Lahola na trojkolce a i na jiných fotografiích působí dojmem velice hyperaktivního dítěte.

Odporní marketingoví gauneři otravují rodiče JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy v roce 1969

Dokonce i v té době se nalezli různí gauneři, kteří chtěli s dvouletým Henrykem Laholou pořídit jakési propagační fotografie na "Sunar" a podobné potravinářské produkty pro děti. Z finančního hlediska tato rakouská nabídka sice byla velice lukrativní, ale rodiče Henryka Laholy navzdory svým nemalým finančním problémům se ale zachovali velice správně a rezolutně jakýkoliv biznis s jakýmkoliv fotografováním Henryka Laholy pro obchodní marketingové účely odmítli. Kristus - Pán na čestnost a poctivost rodičů Henryka Laholy by byl určitě hrdý a Henryk Lahola je na správný a zásadový postoj svých rodičů taky velice hrdý.

Fotografie JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy z podzimu a poté i zimy v roce 1969

Amatérské fotografie Henryka Laholy z října 1969 pořídil otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola. V pozadí je vidět budova lékárny. Na některých fotografiích je vidět Henryk Lahola sám, jinde je vyfocen společně i se svojí matkou Miladou Laholovou. V té době měl Henryk Lahola dva a půl roku.
Profesionální fotografie Henryka Laholy z prosince 1969. V podstatě jde o fotografie z jeslí anebo jiného podobného zařízení kam rodiče odkládají děti v čase kdy chodí do práce. Toto zařízení bylo na Drieňové ulici a kromě Henryka Laholy jsou tam vidět i ostatní děti a mezi nimi i jeden velice dobrý kamarád Henryka Laholy. Tímto kamarádem je Pavol Beňkovský. Jsou tam vidět i dvě učitelky a v pozadí je vidět vyzdobený vánoční stromek. Tímto stromkem byl smrk. Jen velice málokdy se někdo dostal k borovici, a pokud se dostal, tak měl ji pouze sám u sede doma. Pro vánoční svátky se prodávaly zpravidla pouze smrky, ve velice omezeném rozsahu pak zpravidla pouze pro samotné komunisty také borovice. Pokud jste ale měl "bony", tak jste si tu borovici mohl lehce koupit v Tuzexu ("bony" jsme ale neměli!). Jedle se pak na domácím trhu v Československu neprodávali absolutně vůbec, ty byli určeny na export za "tvrdou měnu" (tj.US.dolary, západoněmecké marky atd.) do "kapitalistických států". Snad někteří bohatí komunisté měli na vánoce i jedličku. Nicméně osobně neznám jediný případ československého občana majícího před rokem 1989 na vánoce jedličku. Osobně ale Henryk Lahola a ani jeho rodiče tento před rokem 1989 komunistický a po roce 1989 "kapitalistický" snobismus nikdy neschvalovali. Vánoce jsou oslavou narození Krista-Pána!! Pohanský zvyk plundrování jehličnatých stromů se svátkem narození Pána nemá nic společného. Je to projev hrubé neúcty vůči přírodě a pohanský výplod zbohatlické plutokratické smetánky! A s tímto Henryk Lahola jako člověk upřimně věřící v Krista nikdy nesouhlasil a ani nikdy nebude souhlasit!!

1970:

Jiné různorodé fotografie JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy v roce 1970.

Nejprve počátkem roku 1970 matka Henryka Laholy paní Milada Laholové společně i s otcem Henryka Laholu panem Jaroslavem jela do obce Kudlovice podívat se jak tam bydlí její bratr Josef. Fotografovala matka Henryka Laholy paní Milada Laholová. Vyfocen je nejen Henryk Lahola, ale společně s ním i otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola. Bratr paní Milady Laholové Josef (nazýván obvykle jako "strýc Pepa") měl velice zuřivého vlčáka, který se jmenoval Bojar a i tento vlčák je společně vyfocen s Henrykem Laholou a jeho otcem Jaroslavem Laholou. Strýc Pepa měl pak i po Bojarovi mnoho jiných vlčáků. Ani jeden ale nebyl tak "ostrý" jako Bojar. Později se strýci Pepovi narodil syn Bronislav (dnes Ing.), pak si postavil strýc Pepa dům v Babicích a přestěhovali se z Kudlovic do Babic. Tehdy ale strýc Pepa vlčáka Bojara více neměl.
V dubnu 1970 profesionální fotograf opět pořídil několik kvalitních fotografií tříletého Henryka Laholu. Tyto fotografie jsou opět mimořádně kvalitní nejen po stránce technické, ale i po stránce umělecké.
Koncem května 1970 paní Milada Laholová byla i s rodinou za svojí matkou v Babicích, a tam v ovocném sadě u babky Marie v Babicích je pod rozkvetlou jabloní vyfotografován i Henryk Lahola s jakýmsi velikým světlým míčem v náručí, jinde je zase Henryk Lahola vyfotografován společně s matkou Miladou Laholovou u babky Marie v Babicích na dvoře, jinde zase na dvoře u babky Marie v Babicích při jakési stavební práci kdy pomáhal (anebo snad motal se pod nohami?)rodičům. Tyto fotografie Henryka Laholy pořídil jeho otec Jaroslav Lahola. Jinde zase ale v úplně jiném kontextu kdesi na Slovensku je Henryk Lahola vyfocen kolem bílého auta BAB 1153, kteří se Henryku Laholovi velice zalíbila.
Z června 1970 pak pochází opět jakési fotografie z jeslí nebo jiného podobného zařízení kam zaměstnaní rodiče po dobu svého pobytu v práci odkládají své děti. Jedná se o několik fotografií na kterých je vyfocena celá třída venku na dvoře na zeleném trávníku. Na fotografiích se nachází i Igor Polák, kamarád Henryka Laholy.
Z léta 1970 pak je známá i fotografie Henryka Laholy, na které je vyfotografován v letním bílém tričku s obrázkem plovoucího parníku nebo jiné podobné lodi po moři.

1971:

Několik fotografií JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy z počátku ledna 1971.

Počátkem ledna 1971 byl Henryk Lahola a jeho kamarát a Ing.Vlado Oblozinský, soused Henryka Laholy ze Solivarské ulice č.19 v obvodě Bratislava II bruslit na zamrzlém jezeře. Vlado (dnes Ing.) se narodil v roce 1966. Někde je Henryk Lahola vyfotografován jak s kamarádem Vladem, tak i s otcem Jaroslavem Laholou, jinde je Henryk Lahola sám. Někde jsou fotografie jak Henryk Lahola bruslí po zamrzlém jezeře, jinde jak běhá po břehu. Zda-li na jezeře anebo na břehu, tam i onam má Henryk Lahola v ruce nějakou hokejku.

Několik fotografií JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy z listopadu 1971, na jednom snímku cosi čte a na jiném zas právě zahodil jakési noviny!

V listopadu 1971 byli pořízeny opět nějaké amatérské fotografie Henryka Laholy. Tyto snímky jsou historicky velice významné. Jedná se snad o první snímky intelektuála Henryka Laholy na kterých je zachycen při konání nějaké intelektuální činnosti, ač se jedná pouze o pouhou četbu nějakých novin a knihy. Na jednom snímku Henryk Lahola stojí, v ruce má malou knihu a čte z ní, přitom ani nevěděl o člověku, který ho vyfotografoval. Na jiném snímku právě Henryk Lahola demonstrativně zahodil jakési noviny a nesouhlasně se zlobí kvůli fotografování. Henryk Lahola měl tehdy 4 roky a sedm měsíců. Touto událostí se Henryk Lahola cítil osobně hluboce dotčen a dodnes si ji proto velice dobře pamatuje! S velikou intelektuální námahou tehdy Henryk Lahola četl z jakési malé knihy s měkkou obálkou a novin, aby ho dospělí obdivovali. A to se opakovalo několik krát před různými dospělými lidmi. A zpočátku dospělí Henryka Laholu také i obdivovali. Pak ale koncentrovaná pozornost dospělých byla pryč! Ba dokonce dospělí nejen projevují nezájem a mezi sebou hlasitě breptají, ale dokonce někdy Henryka Laholu si i fotografují! Vzájemné breptání dospělých mezi sebou komplikuje Henryku Laholovi veřejnou četbu. Navíc toto breptání ukazuje Henryku Laholovi na nezájem dospělých. A Henryk Lahola toto breptání dospělých oprávněně vnímal jako první otevřený znak pohrdání Henrykem Laholou ze strany dospělých lidí, kterých asi vůbec nezajímá četba Henryka Laholy. Fotografování pak Henryk Lahola oprávněně vnímal jako přímo absolutní vyvrcholení této drzosti, neúcty a pohrdání s Henrykem Laholou ze strany dospělých lidí!! Lze se tedy vůbec divit hněvu Henryka Laholy a odmítnutí číst noviny jejich demonstrativním zahozením?!? Toto fotografování bylo Henrykem Laholou oprávněně vnímáno jako neuvěřitelná drzost a pohrdání s osobou Henryka Laholy ze strany dospělých!

1972:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jezdil na koni

V dubnu 1972 Henryk Lahola společně s rodiči a nějakým pánem, který byl shodou okolností jinak profesionálním fotografem byli na jakémsi JZD, kde chovali i různé plemena koní, jak veliké koně pro dospělé, tak i malé zakrslé koníky pro děti. Na koni pod dohledem otce Jaroslava Laholy a matky Milady Laholové si zajezdil i pětiletý Henryk Lahola. Oba rodiče Henryka Laholy pocházeli z venkova a proto to pro ně nebylo zas nic tak moc divného. Pro pětiletého Henryka Laholu byla jízda na koni (na malém zakrslém koníkovi pro děti) úplně nová věc a nikdy na to nezapomněl. Posílila lásku Henryka Laholy ke zvířatům, ba dokonce Henryk Lahola chtěl být určitou dobu dokonce přímo zvěrolékařem! Fotografie Henryka Laholy v barvě bylo taky cosi neuvěřitelného. Henryk Lahola nikdy předtím neviděl barevnou fotografii a nemohl se na to dosyta vynadívat.

U babky Marie v Babicích koncem června 1972.

Koncem června 1972 odjeli rodiče Henryka Laholy k babce Marii(tj.matce Milady Laholové)do Babic. V této souvislosti byl na několika fotografiích u babky Marie v Babicích vyfotografován Henryk Lahola společně se svým téměř 6-letým bratrancem Robertem Maňáskem - synem Jarmily Maňáskové, tj.sestry Milady Laholové, která se provdala za elektrikáře Josefa Maňáska, který tragicky v roce 1975 utrpěl v zaměstnání pracovní úraz, zabil ho elektrický proud. Někde Henryk Lahola a Robert Maňásek krmí slepice, jinde je pouze sledují. Příjmení Maňásek je nejvíce frekventované příjmení v obci Babice. Dokonce i samotná babka (tj.matka Milady Laholové) se za svobodna jmenovala Maňásková. Nicméně jakékoliv spekulace o údajně eventuálním příbuzenském vztahu ke komunistickému starostovi Maňáskovi jsou pouhými spekulacemi nebo dokonce zlomyslnými klebetami bez jakéhokoliv reálního podkladu!

1973:

Hokejový zápas počátkem ledna 1973.

Na Solivarské ulici ve dvoře v obvodě Bratislava II. byla vytvořena umělým způsobem dosti veliká ledová plocha a chlapci z okolí sehráli počátkem ledna 1973 hokejový zápas. Henryk Lahola měl v té době 5 let a devět měsíců. Mnozí z chlapců - hokejistů měli ale více let jako Henryk Lahola. Zápas nebyl ale zcela regulérní. Někteří chlapci vůbec neměli brusle a proto nebruslili, ale po uměle vytvořeném ledu běhali. Druhým důvodem pak byli i věkové rozdíly mezi samotnými hráči. To ale Henryku Laholovi a ani ostatním malým hokejistům nijak nevadilo. Henryk Lahola má nové brusle i úplně novou hokejku. Některé fotografie jsou přímo z hokejového zápasu, některé byli pořízeny po zakončení hokejového zápasu. Henryk Lahola byl středový obránce. Za zády Henryka Laholy stál pouze samotný brankář (gólman).

Narození jediného bratra intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

V květnu 1973 se narodil mladší bratr Henryka Laholy.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola venku je sportovně zdatné dítě a doma zas velice rád čte knihy!

V srpnu 1973 na fotografiích Henryka Laholy je vidět sportovní zručnost Henryka Laholy. Jednotlivé fotografie ukazují Henryka Laholu jak jezdí na kole, lozí po různých stromech, různých stavebních pomůckách a podobně. A úplně jiné fotografie z této série ukazují Henryka Laholu jako romantického člověka s láskou k přírodě jak se prochází po předzahrádce babky Marie v Babicích. V této době má Henryk Lahola 6 let a čtyři měsíce a v následujícím měsíci v září 1973 se stane prvákem, čím se začne oficiální vyučování Henryka Laholy. Henryk Lahola velice rád čte. Jako prvák pro tuto svoji zálibu ve čtení získá konečně "alibi"! Lze pak lidem říci - číst mě naučili učitelky! A hned "po prázdninách" se jako nový prvák přihlásí do knihovny. Paní knihovnice se tomu divit nebude. Býti prvákem je velice dobré "alibi" a záminka pro četbu knih!!

Základní devítiletá školní docházka intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

V letech 1973-1982 navštěvoval Henryk Lahola devět let ZDŠ (tj. Základná deväťročná škola) v Bratislavě. První ročník ZDŠ absolvoval ve školním roce 1973/1974.

Bůh vždy chránil JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu před mocí satana a jeho lidí

Pán Ježíš Kristus je velice dobrý a milosrdný Bůh a Henryka Laholu má velice rád. Nikdo na celém světě nemůže říci, že by pro něj Pán Bůh udělal více dobra než Henryk Lahola. Pán Bůh totiž Henryka Laholu zahrnoval nejen dobrem ale ho i po celý život důsledně chránil před zlem, před neuvěřitelnou mocí ďábla – satana a před satanovými služebníky – červenými bolševiky nazývající se “komunisté”, ačkoliv v pravem slova smyslu tito lidé se samotným “komunismem” v etymologickém slova smyslu nemají a nikdy ani neměli absolutně nic společného. Jen díky této neuvěřitelné ochraně Boží může Henryk Lahola děkovat za to, že nikdy v životě nebyl ani jiskrou a ani pionýrem; Henryk Lahola totiž vůbec nikdy nebyl členem pionýrské organizace! Bylo-li již třeba v osmdesátých letech dvacátého století tu-i tam několik dětí, kterých rodiče si odvážili nedát své děti do pionýrské organizace, pak na počátku a v půli sedmdesátých let byl Henryk Lahola stoprocentně jediným žákem na celé škole, který členem pionýrské organizace nebyl. To jsou prostě věci, které nejenže nejsou schopni pochopit mladí lidé, kteří totalitní režim nikdy nezažili. To jsou věci, které v podstatě nikdy nepochopí ani lidé, kteří jsou pouze o pouhých pět až deset let mladší od Henryka Laholy, respektive lidé, kteří si pod pojmem “totalitní režim” představují liberální gorbačovovský polosametový režim s poloviny osmdesátých let dvacátého století, protože žádný jiný, tvrdší totalitní režim nikdy ani nezažili. V polovině osmdesátých let dvacátého století pokud se školo-povinné dítě nestalo jiskřičkou ani pionýrem tak to mělo pro jeho rodiče – nanejvýš pokud vůbec něco, tak - pouze ten následek, že jeho rodiče vyhodili ze zaměstnání, ba často dokonce ani jen to ne. V polovině sedmdesátých let dvacátého století se za toto dokonce ještě někdy chodilo i do kriminálu, protože to bylo pokládáno za projev otevřeného nesouhlasu s režimem. A pokud nikdo z takových rodičů kvůli tomu v kriminálu neskončil, popřípadě nebyl vůbec ani souzen byl to skutečný důkaz obrovské Boží lásky za kterou je třeba Pánu Ježíši Kristu v modlitbách děkovat. Pán Bůh pro nikoho a nikdy neudělal tolik dobra jako pro Henryka Laholu. O tom, že Henryk Lahola si ani zdaleka svými skutky a roztržitými modlitbami tak velikou Boží lásku a ochranu ani nezasloužil není třeba ani mluvit. Pán Bůh Henryka Laholu chránil i po skončení základní školní docházky. Henryk Lahola nikdy nebyl ani svazákem; Henryk Lahola nikdy nebyl členem takzvaného “Socialistického svazu mládeže” (na Slovensku: ”Socialistický zväz mládeže”). Henryk Lahola nejen že nikdy nebyl členem SSM či SZM (na Slovensku bylo SZM), ale nikdy nebyl členem ani takzvaného Revolučního odborového hnutí – ROH (či na Slovensku ROH – “Revolučné odborové hnutie”). I když – pro objektivitu je to třeba říci - je pravdou, že nátlak na to aby se Henryk Lahola v osmdesátých letech dvacátého století stal členem těchto organizací již ani zdaleka nebyl až tak brutální jako tomu bylo na počátku a v půli let sedmdesátých století dvacátého. Henryk Lahola byl “postižen” až směšně mírně pouze tak – pokud to lze za nějaký skutečný “trest” vůbec vlastně pokládat – pouze tím, že dostával jen základní plat a prémie buď minimální anebo vůbec žádné. To bylo ale všechno. V této době totiž již díky gorbačovovskému režimu byla taková do té doby nevídaná svoboda, že se již ani jednou nestalo to, že by Henryk Lahola kvůli tomu dostal třeba nějakou výpověď ze zaměstnání, anebo dokonce že by mu jen kvůli tomuhle hrozilo vězení v první nápravně-výchovné skupině pro politické vězně svědomí v Ilavě.

Celoživotní vztah JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy ke vzdělání a vzdělávání se

Něco bych měl říct o Henryku Laholovi a jeho vztahu ke škole a vzdělávání. Je to velice důležité téma. Protože Henryku Laholovi po celý jeho život – oficiálně od šesti a neoficiálně od čtyř let (kdy začal číst první knihy ve slovenštině a češtině) prakticky až dodnes - je dominantní tento trojúhelník: “školy – knihovny – kostely”!! A v rámci tohoto trojúhelníků se pohyboval po celý svůj život až do 15.prosince 2005 kdy absolvoval Henryk Lahola svojí druhou doktorskou promoci, celkově pak čtvrtou promoci vůbec spojenou se získáním čtvrtého vysokoškolského akademického titulu Univerzity Karlovy.

Henryk Lahola již ve svých šesti letech když přišel do prvního ročníku základní devítileté školy, a pak dále ve všech dalších letech svého základního, gymnaziálního, ba i vysokoškolského studia si všiml, že je výrazně jiný než jsou jiné děti. Ostatní žáci a studenti – z nepochopitelných důvodů – se usilují sedět co nejdále od lavice vyučujícího učitele. A když přicházejí do třídy a mají-li svobodu si vybrat kterékoliv z doposud neobsazených míst ve školní lavici vyberou si vždy to, které je pokud možno co nejdále od lavice vyučujícího učitele, to znamená, že si sedají úplně co nejdále do zadu a pokud možno ještě navíc do přesně opačného roku, než je roh ve kterém stojí lavice vyučujícího učitele. A tak dochází postupným obsazováním míst v lavicích k postupnému vytváření takzvané “studentské podkovy”. Naopak přední místa jsou nejméně oblíbena a absolutně nejneoblíbenější je dokonce ta lavice, která nejenom je úplně ve předu, ale ba co víc je dokonce úplně nejblíže oproti a je zpravidla úplně doslova nalepena na lavici vyučujícího učitele. Do této lavice by si žák nebo student sedl doopravdy pouze tehdy, pokud by již absolutně nikde jinde nebylo žádné jiné místo volné. Zde – oproti těmto prioritám žáků a studentů – byli priority Henryka Laholu přesně opačné. Je-li to nejzadnější místo, které se navíc nachází v tom nevzdálenějším roku od lavice vyučujícího učitele, respektive ta absolutně nejvzdálenější židle od židle vyučujícího učitele je mezi žáky a studenty židlí nejoblíbenější, pak naopak pro samotného Henryka Laholu právě toto místo bylo místem tím nejodpudivějším, kam by si sedl pouze tehdy, pokud by již vůbec nikde jinde nebylo žádné jiné místo volné. Žáci a studenti se naopak co nejvíce vyhýbali té žákovské (studentské) židli a lavici, která se nacházela absolutně nejblíže u židle vyučujícího učitele. Naopak u Henryka Laholy to bylo přesně naopak. Henryk Lahola měl vždy eminentní zájem obsadit právě tu žákovskou (studentskou) židli a lavici, která byla absolutně nejblíže u židle a lavice vyučujícího učitele. Žáci a studenti buď nevěděli své počínáni vysvětlit vůbec, anebo uváděli zcela nepřesvědčivé argumenty jako například, že když sedí co nejdále od učitele, že během vyučování mají více klidu, že prý je učitel méně často vyvolává, že během písemek mohou více opisovat od sousedů nebo ze sešitů či taháků atd.

Naopak argumenty Henryka Laholy proč si vždy dobrovolně zabral tu nejbližší lavici a židli oproti lavici vyučujícího učitele byli plně logické. Čím blíže žák nebo student sedí, tím má více možností – a taky je to i mnohem snadnější – zeptat se vyučujícího učitele když mu něco třeba není jasné, popřípadě něco by chtěl podrobněji a detailněji vysvětlit, prostě pokud se chce dozvědět něco více, něco nad rámec toho na co by se omezil učitel pokud by se ho na nic nezeptal. Pokud si učitel navíc přinese nějakou zajímavou knížku nebo jinou tiskovinu či studijní pomůcku a má ji položenu přímo na svém učitelském stole, žák nebo žáci sedící v lavici situované přímo oproti lavici vyučujícího učitele pak tuto knížku nebo jinou tiskovinu či jinou pomůcku mohou – na rozdíl od ostatních žáků a studentů - přímo vidět, protože sedí hned “při” a zároveň hned “oproti”. Ba dokonce nejen že vidí její povrch, ale naskýtá se zde možnost poprosit učitele, zda-li by směl se podívat do té jeho zajímavé knížky, s čím učitelé zpravidla souhlasí a tak si Henryk Lahola mohl tuto knížku z lavice učitele prostě vzít, prolistovat si ji, ba někdy si i opsal její název, autora, nakladatelství a rok vydání, popřípadě současně i zjistit ze které knihovny je eventuálně tento exemplář vypůjčen. Tím, že sedí Henryk Lahola v první lavici současně má i jistotu, že vidí relativně nejlépe na tabuli, protože není nikoho kdo by seděl před ním a mohl mu tímto třeba nějak zaclánět. Navíc jediný kdo sedí ticho a to jak přes hodinu tak i přes celou přestávku je pouze Henryk Lahola. Naopak všichni ostatní žáci a studenti během celé přestávky mezi sebou vždy breptají, ba někdy – a v podstatě dosti často – vyrušují i během vyučovací hodiny. Když pak Henryk Lahola sedí v první lavice neexistuje nikoho kdo by mohl sedět před ním a eventuálně ho vyrušovat jednoduše proto, že před ním již není absolutně nikoho kdo by před ním seděl a tudíž veškeré rušení může přicházet pouze odněkud zezadu, což je mnohem méně nepříjemné než by bylo rušení tehdy, pokud by rušitelé seděli někde před Henrykem Laholou, zejména pokud by se rušitelé z geometrického hlediska nacházeli někde uprostřed mezi přednášku poslouchajícím Henrykem Laholou a přednášejícím učitelem.

Utilitarita sezení vzadu kvůli eventuálnímu opisování při "písemní práci" od spolužáků – odhlédnouce od absolutní nemravnosti a zavržéníhodnosti takovéhoto počínání – je rovněž velice sporná. Učitel totiž má již určité zkušenosti a ví, kteří žáci nebo studenti mají, popřípadě by mohli mít tendenci opisovat od jiných a – pokud to není naprostý ignorant – učiní opatření, aby takovéto opisování nebylo možné, a to například tím, že během písemky se “prochází” právě někde vzadu a bedlivě sleduje právě tyhle z možných tendencí opisování podezřelé žáky a studenty. Jiným opatřením učitele je mimořádné rozsazení žáků a studentů tak, že notoričtí “opisovači” byli posazeni do prvních lavic, což Henryk Lahola nesl velice nelibě, protože právě z tohoto důvodu byl proti své vůli studiachtivého žáka anebo studenta během "písemky" často “zatlačen někam dozadu”. Kromě toho není ani pravdou, že by opisování bylo, či mohlo být objektem jakýchsi takzvaných komparativních “výhod”. Opisující jsou totiž pořád jen jedni, zatímco ti druzí jsou pořád pouze “opisováni”. Henryk Lahola velice brzy poznal, že tato falešná hra je pouze hrou na jednu branku. Prakticky každý chtěl od Henryka Laholu něco opisovat a také zpravidla vždy více nebo méně něco i od Henryka Laholy opsal pokud mněl k tomu příležitost. Naopak Henryk Lahola – i kdyby chtěl – tak od nikoho nic opsat ani nemohl, protože objektivně vzato - vzhledem k diametrálně odlišné úrovni vědomostí a poznatků - nebylo u ostatních žáků a studentů ničeho, co by bylo možné od nich opsat. Na věci nic nemění, že právě z takovýchto “bývalých opisovačů” je nemalá část dnešních generálních ředitelů soukromých podniků, vysokých státních úředníků atd. Podobně to bylo i s odlišným vztahem k vyučování či studiu jako takovému. Vždy koncem června se Henryk Lahola cítil poněkud frustrován z toho, že brzy budou již zase ty dva blbé měsíce červenec a srpen co bude škola nelítostně zamčena a Henryk Lahola z ní exkomunikován na ulici, respektive do knihoven (knihovny přece jen nejsou plnohodnotnou kompenzací za chybějící vyučování v červenci a srpnu!!). Ostatní žáci a studenti se naopak na tento vakantní, mimostudijní červenec a srpen zpravidla těšily. Henryk Lahola bytostně vždy inklinoval k samovzdělávání a činorodé práci. Pro Henryka Laholu byla myšlenka, že by jakkoliv krátkou dobu neměl dělat vůbec nic absolutně nepřijatelná. A dva měsíce byla navíc šeredně dlouhá, předlouhá doba. No prostě něco strašné! Naopak koncem srpna Henryk Lahola vždy poněkud pookřál na duchu s vědomím, že již konečně bude zase ten vytoužený měsíc září, kdy se všem studiachtivým žákům a studentům opět slavnostně otevřou všechny základní a střední školy, pouze u škol vysokých pak porůznu na tenhle vytoužený začátek si Henryk Lahola – bohužel – zpravidla vždy musel počkat o nějaký ten týden, dva či tři ještě déle (tj.na zápis). Emoce ostatních žáků a studentů byli i zde obrácené, jako kdyby snad škola neměla pro ně vůbec žádný smysl a proto se na ni netěší. A překvapivě takovéto konstelace emocí jsou často poplatné smýšlení dokonce i vysokoškolských studentů, ačkoliv právě u nich by každý předpokládal nejen větší rozum, ale i předpoklad že studují dobrovolně, že je k tomu nikdo nenutil (spíše naopak pokud jde o režim) a tedy že se budou těšit na studium.

Pro zajímavost ještě třeba uvést, že některé školy a to zejména základní školy uplatňovali něco, čemu říkali “za trest po škole”. Jednalo se o to, že občas nějaký žák zůstal po celkovém skončení vyučování i nadále s nějakým učitelem ve třídě, zatímco všichni ostatní žáci – kterých “nenechali po škole” – museli bezpodmínečně po skončení řádného vyučování odejít domů. V praxi to znamenalo, že s jedním nebo několika málo žáky zůstal i po skončení řádného vyučování ve třídě učitel, který se tomuto žákovi anebo těmto žákům co “zůstali po škole” věnoval i nad rámec řádného vyučování, přičemž nejpikantnějším na celé věci je ta skutečnost, že toto “zůstání po škole” bylo tak vnímáno jako by se jednalo o jakýsi “trest”!! A k tomu ještě navíc – poněkud paradoxně – byl takovýto překroucený pohled na institut “zůstání po škole” oficiálně prezentován dokonce i samotnými učiteli, kteří tento institut uplatňovali v praxi!! Učitel se tedy na úkor svého volného času někomu bezplatně věnuje i nad rámec toho, co je povinen a za co je placen – a prý je to za trest! A možná se tedy pak ani nelze příliš divit, že takovouto absurdní interpretaci institutu “za trest po škole” slepě a bezmyšlenkovitě recipovali i samotní žáci a studenti. Třeba konstatovat, že privilegium “zůstat za trest po škole” bylo výhradně monopolem žáků s velice slabými studijními výsledky, potažmo někdy i kombinovanými s nějakými poruchami v chování. A přitom tito prospěchově “slabí” žáci ani neměli zájem zůstávat po škole a byli-li k tomu přesto přinuceni, pak zůstávali po škole jen velice neradi a velice neochotně jako kdyby se skutečně mělo jednat o nějaký “trest”. Naopak Henryk Lahola nikdy neměl šanci zůstat po škole, ač si to sebevíce přál.

Přesněji řečeno podařilo se to Henryku Laholovi pouze jednou když jeden učitel rozhodl o jednom žákovi, že za “trest” zůstane po škole. Henryk Lahola tomuto žákovi se nabídl, že – kdyby s tím tento žák souhlasil – “zůstal by po škole” místo tohoto potrestaného (či spíše by se mělo říci, že odměněného!) žáka samotný Henryk Lahola. A tento žák návrh Henryka Laholy bez sebemenšího zaváhání okamžitě přijal. Samotný učitel, který o “zůstání po škole” rozhodl pak z nějakého neznámého důvodu musel odejít ještě před skončením vyučování náhle pryč a tak se praktické realizaci institutu “zůstat po škole” musel věnovat cizí učitel z druhého stupně, který zde byl absolutně po prvé a proto děti vůbec neznal. Tento cizí učitel suploval poslední hodinu a poté když se tato hodina skončila zazvoněním, řekl, že byl informován, že jeden žák dnes zůstane po škole, a že aby se ten co zůstane po škole přihlásil. Henryk Lahola – na základě dohody s dotyčným původně “potrestaným” žákem – v dobré víře a s čistým svědomím okamžitě promptně zvedl svoji ruku. Nikdo z dětí nic neřekl a snad ani říci nemohl stihnout, protože tento cizí učitel gestem pokynul svojí rukou ke dveřím a řekl: “Ostatní choďte domov” načež ve třídě nastalo okamžitě záchvat šíleného “huráááááááááááááá” se současným tak prudkým vylítnutím všech žáků ze třídy, že pokud by nějaký nešťastník stál dva-tři metry za dveřmi, tak by ho ta lavina šíleně pádících žáků úplně smetla z cesty. Ve třídě pak zůstal pouze sám učitel s Henrykem Laholou. Během tohoto “zůstání po škole” se Henryk Lahola aktivně učitele vyptával na různé podrobnosti týkající se právě probírané učební látky ve škole, aby si tak své poznatky mohl ještě více doplnit a prohloubit. A tento cizí učitel na všechny zvědavé dotazy Henryka Laholy ochotně a vyčerpávajíce odpovídal, potažmo se o takovéto své odpovědi alespoň poctivě snažil. V praxi tedy toto jediné “zůstání po škole” které bylo Henryku Laholovi přáno se pak svou náplní pohybovalo v takových dimenzích, které se po své formální stránce vzdáleně možná mohli trochu podobat na nějakou konzultaci vysokoškolského studenta, byť i – samozřejmě – po obsahové stránce se nejednalo o žádnou vysokoškolskou tematiku ani co do obsahu, ani co do úrovně vědění a ani co do exaktnosti odborného vyjadřování se. Bylo to velice zajímavé a užitečné. Nakonec to však ale prasklo, když se tento cizí učitel namísto toho, aby Henryku Laholovi odpověděl na jednu z jeho standardních otázek najednou zeptal: “Počuj Henryk a prečo vlastne ty si zostal po škole?” Zde se Henryk Lahola odmlčel, což se ostatně stává vždy když není možné poskytnout pravdivou odpověď. Eventuální lhaní je u Henryka Laholu prakticky totiž téměř vyloučeno. A během této odmlky to tomuto cizímu učiteli došlo a uvědomil si svůj omyl. Jinak Henryk Lahola mnohokrát velice prosil učitele aby směl i on zůstat po škole a to ať již sám společně s učitelem, anebo společně ještě i s dalším žákem či žáky, kterým “zůstat po škole” bylo uloženo jako “trest”. Přitom Henryk Lahola by byl snad jediný žák, který by byl ochoten “zůstat po škole” i zcela dobrovolně – a přesto mu to žádný učitel nikdy vědomě nedovolil! Dokonce i když se Henryk Lahola dohodl s “potrestanými” žáky, že po škole zůstane namísto nich, tak učitelé nikdy nebyli ochotni na tyto záměny žáků vědomě přistoupit.

Volby třídní samosprávy byla jediná noční můra JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

Někteří z čtenářů těchto pamětí se ptali, zda-li třeba někdy bylo sezení v úplně přední lavici i pro Henryka Laholu nevýhodné. Ale ano, nevýhodné je to dne prvního září. Anebo pokud první září "padne" čirou náhodou na sobotu či neděli pak tedy prvního dne po návratu do třídy po letních dvouměsíčních prázdninách. Důvodem je takzvaná volba jakési třídní samosprávy, která probíhá právě v tento den. Henryk Lahola se velice obával, aby ho nedej Bůh někam nějakým omylem nezvolili. Ač nikdy se tak sice díky Bohu nestalo, ale člověk nikdy neví. Ostatně náhoda je "blbec" jak se říká a proto by se to při smůle opravdu mohlo stát. A zde riziko je navíc umocňováno sezením v první lavici. A tak byl Henryk Lahola jakoby první "na ráně", zatímco těm co sedí někde vzadu v závětří tak veliké nebezpečí nehrozí. Pokud by se to imaginárně mělo k něčemu přirovnat, nejlépe by se to asi dalo přirovnat k jednomu přírodopisnímu filmu od BBC ukazující jednu chobotnici na mořském dně, která se skrývá v jedné podmořské jeskyňce u vchodu této jeskyňky a svými chapadly "lapá" blízko plovoucí rybičky. Ty rybičky co jsou dále pak ignoruje. Proč lapá blízko plovoucí rybičky? Chutnají snad více jako ty rybičky co plavou dále? Nikoliv! Nechutnají!! Ale plavou blízko a jsou snáze chytitelné a tedy proto jsou první na ráně! Při volbě třídní samosprávy nejde o nic jiného. Tou chobotnicí je učitelka a rybičkami jsou děti. A jako i blízko plovoucí rybičky nejsou o nic víc chutné jako ty co plavou čirou náhodou dále, tak ani děti co sedí v předních lavicích nejsou o nic lépe disponovány pro funkce ve třídní samosprávě jako děti co sedí vzadu. Celá jejich smůla je pouze v lokaci místa sezení, respektive sezení v prvních lavicích. O nic jiného ani nejde. Z tohoto hlediska pouze v tento jeden jediný den by bylo lépe sedět úplně vzadu. A hned po zvolení třídní samosprávy si pak třeba hned přesednout z úplně zadní pozice naopak úplně dopředu! Ale ani Henryk Lahola nic nechtěl ponechat iracionální náhodě. A stále více a více tato svá operační opatření zdokonaloval. Postupně si opatřil takový cvakací fascikl do kterého se vkládali a vyndávali jednotlivé listy papíru. Ve třídě nakonec nebylo ani chlapce ani dívky, kterým by Henryk Lahola ve svém fasciklu nebyl věnoval jeden nebo dva listy papíru. A k jejich jménům přiřazoval velebící hodnocení. Ostatně nikdo není takový hlupák aby na něm nebylo i něco pozitivního, něco kladného co se dá pochválit. A toto si Henryk Lahola zapisoval. Pořadí bylo zpočátku podle abecedy, později ale podle hierarchie oblíbenosti. Nikoliv oblíbenosti u Henryka Laholy, ale oblíbenosti u třídní učitelky. Přesněji řečeno Henryk Lahola podle předpokládané oblíbenosti jednotlivých dívek a chlapců u třídní učitelky sestavil také i jejich pořadí ve svém fasciklu. První den po prázdninách kluci i holky byli zpravidla duchem někde na prázdninách, nesoustředění a blbnoucí. Henryk Lahola byl jediný kdo byl zcela ticho jako na pohřbu, plně koncentrován na nadcházející volby třídní samosprávy a snad i trochu nervózní z obrovského psychického stresu a napětí. Ale jinak Henryk Lahola byl plně "nadupán" pozitivními informacemi o chlapcích i holkách ze třídy. Přirovnání Henryka Laholy k informacemi "nadupanému" ministrovi jdoucímu do parlamentu na poslanecké interpelace jistě není velikou nadsázkou.

Jen co učitelka přistoupila k tomuto bodu ozval se hned Henryk Lahola:"Ja by som navrhoval za predsedkyňu triedy Aničku B., má výborný prospech, ako jediná z triedy mala samé jedničky, aktivity v pionierskej organizácii, je svedomitá, pracovitá, jej aktivity sú vzorom pre celú…"atd. A tak Henryk Lahola hned podle svého plánu navrhl někoho u koho předpokládal absolutní preference u třídní učitelky a tedy zvolení. Paní učitelka třeba souhlasně pokývala hlavou a hned to jelo jako po másle a neuběhly ani dvě minuty a taková Anička B. (pouhý příklad!!) byla třeba hned zvolena za předsedkyni třídy. A hned se opět ozval Henryk Lahola: "a za podpredsedkyňu (česky:"místopředsedkyni") triedy by som navrhoval Janu K., má výborný prospech…"atd. A do dvou minut byla třeba i Jana K. zvolena za místopředsedkyni třídy. Ale někdy to tak lehký nebylo! Někdy překvapivě učitelka řekla:"Nie tak, predsedkyňa je dievča a teda podpredseda nech je chlapec". Henryk Lahola byl i na tyhle eventuality připraven a promptně řekl:"ako podpredsedu triedy by som navrhoval Juraja M., má výborný prospech…atd. Substitutů měl Henryk Lahola "v rukávu" několikanásobně více jako bylo funkcí v třídní samosprávě. Samozřejmě, ale někdy se dostavila taky i krize!! Konkrétně zde například učitelka při návrhu Aničky B. tvrdě řekla: "Čo azda Anička B. ako jediná z triedy mala samé jedničky?" Henryk Lahola vidí hrozbu a krevní tlak mu snad stoupá na dvojnásobek. Navenek ale zachovává Henryk Lahola klid a opatrně vyhýbavě odpovídá:"Ale ano, Anička B. mala samé jedničky!" Učitelka ale říká dál:"Na to som sa nepýtala! Pýtala som sa, či okrem Aničky B. samé jedničky v tejto triede nikdo iný nemal?" No prostě hrůza! Napětí stoupá, Henryka Laholu zalévá studený pot a neví co by měl narychlo říci:"Nóóó…ja úplne presne neviem…". Učitelka skáče Henryku Laholovi do řeči a se surovou sarkastickou ironií říká:"No to je ale zaujímavé! Počúvajte - Henryk Lahola nevie kto iný okrem Aničky B. mal v tejto triede samé jedničky. To je teda ale obrovská skleróza!!" Henryk Lahola se nyní cítí jako kdyby dostal po hlavě úder desetikilovým kladivem, zatímco kolem dokola celá třída hlasitě řve smíchy - málem se celá budova od tohoto smíchu třese! Henryk Lahola byl nyní zdánlivě na lopatkách, pomohl mu ale Bůh svým vnuknutím a Henryk Lahola řekl: "To nie je podstatné! Minulý rok bola Anička B. podpredsedkyňou a svoju funkciu zastávala výborne, svedomite. Minuloročný predseda Karol P. nie je viacej medzi nami, teraz býva v Trnave. Minulý rok bol predseda chlapec, teraz nech je teda zmena a nech je predsedkyňou dievča. Ona jediná z dievčat tejto triedy malá samé jednotky. Či toto azda nie je spravodlivý a rozumný návrh? Smích najednou ustal a Henryk Lahola opět vyhrál. "Díky Pane! Díky Kriste!!" říká si s velikou vděčností v duchu Henryk Lahola. Toto byla absolutně nejvíce nebezpečná situace jaká kdy nastala. Na druhé straně ale jednou učitelka řekla:"navrhujem, aby tí čo to robili minulý rok boli zvolení aj teraz". Ano! Ano!! Ano!!! - s radostí hned souhlasil Henryk Lahola a zvedá na znak souhlasu ruku. A poté se i ostatní s určitými rozpaky postupně přidali. Jedno kolektivní zvednutí rukou a hned jsou volby minulostí! No to je fantazie, to je nádhera!! - libuje si s radostí Henryk Lahola.

Pokud na volby třídní samosprávy chceme hledět politicky - byli zde tři "politické" skupiny. První "politickou" skupinou byli samé holky. A holky chtěli volit zase jen pouze samé holky. Aby alespoň některé holky hlasovaly i za nějaké chlapce musely je třídní učitelky velice moc přemlouvat. Druhou "politickou" skupinou byli samí chlapci. A chlapci chtěli volit zase jen pouze samé chlapce. Aby alespoň někteří chlapci hlasovali i za nějaké holky musely je třídní učitelky velice moc přemlouvat. Miniaturní pak byla třetí "politická" skupina, která měla pouze jen jeden jediný hlas. Touto třetí "politickou" skupinou byl samotný Henryk Lahola. Ten automaticky hlasoval za kohokoliv! Kdokoliv kdo byl Henrykem Laholou, učitelkou nebo kýmkoliv jiným k hlasování nabídnut, anebo se nabídl i sám měl automaticky minimálně jeden hlas stoprocentně úplně jistý. Tento hlas byl hlasem Henryka Laholy. Holky se proto dívali na Henryka Laholu jako na podivína, kluci zas jako na zrádce. Ba někdy i učitelky údivem kroutily hlavou. Jinak ale kluci byli velice moc obětaví a o funkce ve třídní samosprávě měli veliký zájem. Ostatně také i holky byli velice moc obětavé a i ony měly o funkce ve třídní samosprávě veliký zájem. Díky Bohu! Nebýt tohoto zájmu ostatních chlapců a dívek o funkce ve třídní samosprávě, byly by tyto volby třídní samosprávy opravdu velice moc nebezpečné!!

Československá národní identita JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

Ještě několik slov o otázce jazyka a nacionální identity. Slovenština je Henryku Laholovi úplně stejně blízká i drahá jako čeština. Henryk Lahola jako demokrat nikdy nedělal žádné rozdíly mezi Čechy a Slováky, jako ani mezi češtinou a slovenštinou. Ba dokonce až do vypuknutí prvních nacionalistických zmatků na Slovensku v roce 1990 ani jen netušil, že na Slovensku (a později dokonce i na Moravě a v Čechách) jestvují určité skupinky lidí, které jsou přesvědčeny (popřípadě to alespoň tak veřejně tvrdí), že prý údajně mezi Čechy a Slováky existují nějaké etnické rozdíly a že Češi a Slováci jsou tedy údajně prý nikoliv kompaktní národ, ale prý jakési dva separátní národy. A s tímto – ač sice zcela zjevně nesmyslným názorem – se ztotožnila drtivá většina Čechoslováků a to jak těch co žijí v Čechách a na Moravě, tak i těch co žijí na Slovensku. Nicméně ať již je to ale jak chce, faktem zůstává, že normy myšlení určuje většina. A proto pokud by se většina společnosti shodla na tom, že normálním lidským chováním je třeba dejme tomu lezení po čtyř se současným kikirákáním, pak tím nenormálním nebude ten, co se takhle chová, ale – paradoxně – ten co se takhle nechová! Tudíž je zcela irelevantní co si kdo myslí nebo nemyslí. Normou pravdy a normality totiž není to, co je takové objektivně, nýbrž to co za takové pokládá většina současné společnosti. Nicméně – v každém případě - ať již náš národ tvoří národ jeden či dva, nic to nemění a ani nemůže změnit na jazykově bilingvním cítění, vnímání i myšlení Henryka Laholy, čím se liší od většiny ostatních Čechoslováků, a to dokonce i těch, kteří i jinak sami osobě přijímají československou národní myšlenku, protože i z jejich řad většina mluví buď lépe česky než slovensky, anebo je to obráceně. Henryk Lahola mluví česky i slovensky úplně stejně, nelze totiž říci, že by jedním z těchto dvou jazyků mluvil lépe než tím druhým. Praktický život sice člověka donutí – když je tázán na svoji národnost – odpovědět tázajícím se to, co oni chtějí slyšet: “Já jsem Čech” anebo “Ja som Slovák”. Ve skutečnosti však jak to vnitřně cítí a vnímá Henryk Lahola by nejraděj odpověděl:”Já jsem Čechoslovák”, pokud mluví česky s lidmi mluvícími česky anebo “Ja som Čechoslovák”, pokud mluví slovensky s lidmi mluvícími po slovensky.

1974:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola skáče jako kočka, je to malý sportovec jako kdyby měl tělo z kaučuku

Henryk Lahola lozil po stromech, přelezl kterýkoliv plot, nic nezabránilo Henryku Laholovi dostat se tam, kam se dostat chtěl. Na dvoře na pískovisku byla taková kovová konstrukce určená pro různé dospělé amatérské gymnasty a gymnastky. Řebříkově to vedlo nahoru a úplně horní příčka byla asi čtyři metry nad zemí! Henryk Lahola neměl ani sedm let a vylezl úplně nahoru a z těchto 4 metrů klidně skočil dolů!! A ač to se v průběhu i následujících měsíců opakovalo snad i tisíc krát, nikdy se mu nic nestalo! Na dvoře byla zaměstnána jakási dozorkyně, byla to taková trochu tlustá paní středního věku oblečená v bílém jako kdyby byla nějakou lékařkou a kromě dozoru nad sportujícími dětmi a dospělými také půjčovala dospělým i nějaké sportovní náčiní za symbolický poplatek. Tato dozorkyně sportovního areálu velice protestovala proti seskokům Henryka Laholy, vyháněla ho, ba i hrozila zavoláním VB (tj.policie). Rodiče Henryka Laholy toto skákání také pokládali za nebezpečné a Henryku Laholovi ho zakazovali. V červenci 1974 jeden asi dvacetiletý občan USA slovenského původů jeden skok Henryka Laholy si natočil amatérskou černobílou kamerou, z tohoto filmového záznamu pak pořídil také několik černobílých fotografických snímků, které daroval i Henryku Laholovi a tyto snímky má Henryk Lahola dodnes. V době tohoto nafilmovaného seskoku měl Henryk Lahola 7 let a tři měsíce. Henryk Lahola toto skákání ukončil v prosinci 1975, kdy mu ho v rámci vánoční svaté zpovědi zakázal jeho zpovědník - katolický kněz z Blumentálského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Bratislavě.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se raduje z knih a časopisů zatímco mnohé jiné děti si dělají legraci z učitelů

Henryk Lahola jako prvák se přihlásil do knihovny, čím jeho touha po četbě byla dočasně saturována. První dva měsíce se i uspokojil s knihami, které mu vybrala knihovnice. Pak i navzdory protestům knihovnice si Henryk Lahola chce vybírat knihy sám. Knihovnice nakonec rezignovaně kapituluje a nic více neříká Henryku Laholovi – půjčuje mu cokoliv co si vybral. Henryk Lahola ale výběru knih nerozumí a knihy si vybírá prakticky na základě imaginace z pestrobarevné obálky, kterou kniha má. Četba Henryka Laholy je tedy velice promiskuitní. Promiskuitní tematicky i jazykově. Henryk Lahola čte promiskuitně knihy slovenské ale i české a tematicky literaturu určenou dokonce i pro dospělé! Henryk Lahola takto jako prvák četl například knihu "Otec Goriot" anebo knihu "Sesternica Beta". A dokonce to i přečetl celé! Pouze tomu téměř vůbec nerozuměl…Jako druhákovi byla ale i knihovna málo! Jednou měl Henryk Lahola jako sedmiletý chlapec ve své kapse jednokorunovou minci a pozoroval lidi jak si u novinového stánku kupují noviny. Najednou čirou náhodou momentálně u stánku nikdo nestál. Vyndal jednokorunák a přistoupil ke stánku a řekl:"Mama mi povedala aby som kúpil noviny". Prodavačka se Henryka Laholu zeptala které. To Henryka Laholu trochu zaskočilo, toto úplně nedomyslel. Řekl ale aby mu nějaké noviny ukázala, sice zapomně, ale vzpomene si bude-li je vidět. Prodavačka ukázala Henryku Laholovi denníky Práca, Smena, Pravda a Rudé právo. Henryk Lahola se rozhoduje, které noviny si koupí. Politice Henryk Lahola jako sedmiletý chlapec absolutně nerozumí a nehraje absolutně nijakou roli při výběru novin které si koupí. Henryk Lahola se rozhoduje pouze podle své primitivní ekonomické úvahy. První tři noviny stojí po 50 haléřích a čtvrté celou 1 Kčs. Nicméně to "Rudé právo" ač stojí 1 korunu má kvantitativně fakticky čtyřnásobek obsahu a proto si koupil právě toto "Rudé právo". Henryk Lahola ho přečetl úplně celé od přední stránky po poslední, ale četl ho celý měsíc! Ostatně zaplatil za to korunu a bylo mu líto nečíst to, za co zaplatil. Začal číst projev soudruha Husáka na jakési stranické konferenci a skončil poslední sportovní stránkou. Sportovní publicistice Henryk Lahola a také projevu generálního tajemníka UV KSČ Gustáva Husáka na stranické konferenci duplem nerozuměl, přesto je ale Henryk Lahola pečlivě celé přečetl – nic nevynechal. Po přečtení starého "Rudého práva" si pak zhruba o měsíc koupil Henryk Lahola nějaké nové "Rudé Právo" a četba tím pokračovala.

A Henryk Lahola četl nejen doma, ale často četl i přes přestávku ba někdy i během vyučování – to ale pouze pokud se Henryk Lahola začínal velice moc nudit z primitivní výuky. Vyučování bylo velice přízemní a primitivní a proto často velice moc nudné. Henryk Lahola se nelibě díval jak mnozí chlapci a holky hrají si na blbé a předstírají před učitelkou jako kdyby těmto jednoduchým věcem vůbec nerozuměly a nechápali. Henryk Lahola se ale někdy chvíli i bavil tomu co jim učitelka vysvětluje jako kdyby byli totální debilové, pak to ale začalo brzy nudit. Henryk Lahola má sice smysl pro legraci, ale opakovaný vtip přestává být vtipem! Ale div se světe!! Učitelka jim na to skáče a skutečně jim tyto primitivnosti stále opět a opět dokola vysvětluje jako kdyby tomu ty děti skutečně nerozuměli. Byla to ale podlá zlomyslnost dětí k učitelce, kterou před ní hráli s neuvěřitelnou brilantností svého hereckého talentu. Přes přestávku se Henryk Lahola těchto dětí bez skrupulí zeptal: "Prečo si zo súdružky triednej robíte srandu?" (česky: "Proč si z třídní učitelky děláte legraci?). Tyto děti (ač měli pouze sedm let!!) byli tak zvrhlé, a měli tu nehoráznou drzost a chtěli tuto komedii hrát i před Henrykem Laholou. Henryk Lahola jim ale logicky odpověděl: "Počúvaj, mne je to úplne jedno, simuluj si pred nimi (tj.učitelkami), nie predo mnou". Přesto ale se nenechali tím nijak odradit ani nijak odbít a i nadále předstírali demenci i před Henrykem Laholou jako kdyby jim Henryk Lahola vůbec nic ani neřekl. Henryk Lahola se na to díval se smutkem v očích, říkajíc si v duchu: "jen sedmiletí chlapci, jen sedmileté holky a tak veliká zvrhlost!! A toto záměrné "hraní si na debila" pokračovalo u mnohých chlapců i holek i v budoucnosti. A stejnou zlomyslnou legraci z učitelů si dělali mnozí kluci a holky nejen na základce v Bratislavě ale i na gymnáziu v Brně. Domluvy byli zbytečné a proto Henryk Lahola ani nikomu nic více raději ani neříkal. Pouze mlčel, ignoroval je a modlil se za ně! Simulovat demenci a tak dělat si takovouto legraci z učitelů je veliký hřích! Jednou je Pán Bůh za to určitě potrestá! Pak budou trpce litovat těch dvanáct či třináct let co si od první třídy na základce (8-9 tříd) po čtvrtou třídu na gymnáziu (4 třídy) stříleli takto zlomyslně ze svých obětavých učitelů, tahali je za nos a hráli před nimi tu svoji otřepanou a nudnou komedii nic nechápajícího "debila".

1975:

Veliký výlet Henryka Laholy ve Vysokých Tatrách v srpnu 1975.

Přes letní prázniny v srpnu 1975 podnikl Henryk Lahola dlouhý téměř dvoutýdenní výlet do Vysokých Tater. Henryk Lahola - kromě jiného - bez jakéhokoliv mimořádného sportovního vybavení vystoupil společně i s otcem Jaroslavem Laholou na samotný vrchol "Predné Solisko", co je vrchol, který se nachází 2.093 m vysoko nad mořem! Dále Henryk Lahola společně s otcem Jaroslavem Laholou podnikli túru k Studenovskému vodopádu ve Vysokých Tatrách, jako i túru k Popradskému plesu, poté i túru k Skalnatému Plesu a nakonec túru k Strbskému plesu, kde viděli i sportovní "Areál snov". Na tomto velikém a téměř dva týdny dlouhém výletu do Vysokých Tater byl Henryk Lahola pouze s otcem Jaroslavem Laholou. Matka Milada Laholová zůstala tehdy doma v Bratislavě, kde pečovala o dvouletého bratra Ing.T.Laholu. Pokud to vzbudilo nějaké podezření StB to nevím, nicméně výlet celé rodiny by byl méně nápadný. Zejména pokud bylo v plánu setkání i s katolickými aktivisty z Levoče kde je hlavní poutní místo k Sedmibolestné Panně Marii - hlavní patronce Slovenska (asi jako Sv.Václav je hlavním svatým patronem Českých zemí společně i s Moravou).

1976:

Poslední fotografie JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy z druhého bratislavského obvodu před přestěhováním se do Bratislavy III.

V září 1976 byly pořízeny poslední fotografie Henryka Laholy ze dvora Na Solivarské ulici č.19 a sportovního areálu v obvodě Bratislava II. Na těchto fotografiích opět ukazuje Henryk Lahola své schopnosti lehce vylézt kamkoliv a na cokoliv. Na jiných fotografiích rád "dribluje" s míčem anebo hází s malým jednokilovým diskem. A na úplně jiných fotografiích je společně i se svým bratrem, který se rád fotografuje spolu se svým bratrem Henrykem Laholou, anebo si nechává měřit čas, respektive kolikrát za čas jedné minuty je schopen oběhnout kolem dokola okolo Henryka Laholy, který ho i povzbuzuje.

Rodiče intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy se v Bratislavě stěhují

Rodina Laholová se v měsíci říjnu 1976 přestěhovala i s oběma syny z původního bydliště na “Štrkovci”, Solivarská ulice č.19 v obvodě Bratislava 2 do obvodu Bratislava 3. Starší syn Henryk Lahola současně i změnil ZDŠ. Od prvního ročníku až po tento čtvrtý ročník navštěvoval “ZDŠ Drieňová” na Štrkovci v obvodě Bratislava 2. Po přestěhování do třetího bratislavského obvodu začal navštěvovat v místě svého nového trvalého bydliště “ZDŠ Mikovínyho” v obvodě Bratislava 3.

1977:

Nový výlet do Tater. Nyní jsou to ale Nízké Tatry.

Z výletu Henryka Laholy do Nízkých Tater se toho moc nezachovalo. Navíc fotografie Henryka Laholy mezi mladými bílými kůzlátky jsou také i jediným co se Henryku Laholovi hlouběji vrylo do jeho paměti. Jinak nic moc. Desetiletý Henryk Lahola měl sice ze sebou také fotoaparát - co je ostatně také vidět i tehdy kdy byl Henryk Lahola fotografován mezi těmi bílými kůzlátky - ale z amatérských fotografií desetiletého Henryka Laholy se toho dodnes moc nezachovalo.

1978:

Režim administrativně-správními metodami šikanuje s místem “školní docházky”

“ZDŠ Mikovínyho” neměla dlouhého trvání. Byla zrušena a na jejím místě, respektive v její budově vzniklo jakési Střední odborné učiliště společenského stravování nebo tak nějak se to jmenovalo (Dnes už nejestvuje ani toto učiliště. Jediné co zůstalo je budova v které nyní sídlí jakási nebo jakési soukromé firmy). Většina žáků odešla na “ZDŠ Teplická” nebo “ZDŠ Česká”. Henryka Laholu pak oficiálně z prý organizačních, ale zřejmě spíše z politických důvodů nechtěla přijmout žádná ZDŠ v celém správním obvodu Bratislava 3. Musel proto tedy následující dva roky docházet do základní školy až do “ZDŠ Jelenia”, která se nacházela v obvodu Bratislava 1.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi se splnil veliký sen vidět hlavní město bývalého Uherského království

Henryk Lahola si přečet článek o bitky u Moháče, která se odehrála s Turky v roce 1526 i p tom jak Turci v roce 1541 dobyli hlavní město Uherského království Budín a od té doby si velice přál na vlastní oči hlavní město sousedního státu Slovenska na jihu se kterým v minulosti před rokem 1918 Slovensko po dobu tisíci let sdílelo společnou Uherskou státnost. Otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola s tím souhlasil a s jedenáctiletým Henrykem Laholou tam na výlet zajel lodí Československé plavby dunajské z Bratislavy. Bylo to současně po prvý krát, co se Henryk Lahola dostal někam do zahraničí, někam za hranice Československa. Dokonce i československá pasová a celní kontrola v bratislavském přístavu na Dunaji před vstupem na obrovský výletní člun s kapacitou tří nebo čtyř desítek cestujících byla pro jedenáctiletého Henryka Laholu uchvacující. Toto mezinárodní plavidlo Československé plavby dunajské se jmenovalo "Raketa" a skutečně měla velice silné motory a na svojí dobu neuvěřitelnou rychlost. Tato "Raketa" se plavila Dunajem na jih ke svému cíli k dvoumilionovému městu se slavnou uherskou minulostí skutečně obrovskou rychlostí. Na prosbu cestujících "Raketa" ale výrazně zpomalila při plavbě kolem starobylého města Ostřihomu, abychom se mohli pokochat při pohledu na panorama budov tohoto starobylého uherského města a sídla arcibiskupa do kterého arcidiecéze ostřihomské do roku 1927 patřila také Bratislava a Trnava s rozsáhlým okolím západního Slovenska. Po příjezdu na místo následovala nová pasová kontrola od pasových úředníku tohoto cizího státu a národa se kterým Slováky pojí tisíciletá společná historická minulost. Po vystoupení z "Rakety" na břeh se jedenáctiletý Henryk Lahola kochal pohledem na veliké nápisy "Budapest", které byli kam se jen člověk podíval. Kromě katolických kostelů a jiných historických staveb zejména sakrálního charakteru Henryk Lahola byl i ve "Vidámparku" a nakonec i v zoologické zahradě. V zoologické zahradě Henryk Lahola krmil veliké africké savce s trojmetrovým krkem narychlo natrhanou trávou a jakýmisi lopouchy. Otec Jaroslav Lahola jedenáctiletého Henryka Laholu fotografoval. I jiná zvířata vyvolala veliký obdiv jedenáctiletého Henryka Laholy. Například Henryk Lahola neméně obdivoval také velikého afrického slona s dlouhým chobotem. Také tento africký slon byl velice přátelský a ochotně se nechával krmit od lidí v zoologické zahradě. Kromě narychlo natrhané trávy a lopouchů někteří lidé krmili tohoto slona dokonce i různými keksy a bonbóny pro které se slon natáhl svým dlouhým chobotem a které mu lidé podávali přímo do chobotu! Bylo to něco neuvěřitelného. Při návratu zpátky do přístavu na "Raketu" jsme se dokonce něco málo opozdili a vypisování tiskopisu "Colné a devízové vyhlásenie" taky zabralo nějaký čas. Otec Henryka Laholy Jaroslav Lahola měl na lodi nějaké kamarády, kteří si řekli, jak Henryka Laholu a jeho otce Jaroslava Laholu z legrace trochu polekají zatroubením k odchodu a demonstrativním schováním nástupních schodů určených k nástupu z mola na "Raketu". Otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola ale zachoval naprostý klid a napálit se nijak nedal. Tento kamarád otce Henryka Laholy pana Jaroslava Laholy poté taky jedenáctiletého Henryka Laholu společně i s jeho otcem panem Jaroslavem Laholou vyfotografoval jak nastupují na zpáteční cestu zpátky do "Rakety". Otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola vzal celou věc s humorem a na své kamarády se nijak nezlobil.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Lahola byl od dětství velmi dobrý plavec

Henryk Lahola byl od dětství velmi dobrý plavec a v letech 1975 - 1978 dokonce hrával vodní pólo. Od pondělí do pátku docházel do kryté plovárny v Bratislavě "Na Pasienkoch" kde trénoval. Zabíralo to ale téměř celý volná čas. Na modlitbu, víru a duchovní spiritualitu, jako ani četbu knih a ani jiné intelektuální záliby pak mnoho času nezbývalo a proto toho pak Henryk Lahola raději sám zanechal. Konec aktivního sportování mělo za následek tloustnutí. Ale i tak si Henryk Lahola i později rád zaplaval, ač pak jen pouze rekreačně. Někdy přes víkend chodil si zaplavat "Na Pasienky" (tentokrát ale za to musel platit úplně stejně jako i jiná veřejnost). A přes teplé letní měsíce červenec a srpen si chodíval zaplavat do velikého jezera na "Zlaté Piesky" u Bratislavy. Někdy na "Zlaté Piesky" chodil sám, jindy ale i z celou rodinou, to znamená s oběma rodiči a bratrem. A pokud se nevybrali jít plavat, velice rádi také chodili na turistiku do lesa "Na partyzánsku lúku" u Bratislavy.Tak také byl jednou na jezeře "Zlaté Piesky" Henryk Lahola i tehdy na přelomu července a srpna 1978 společně i otcem Jaroslavem Laholou, matkou Miladou Laholovou a bratrem Ing.T.Laholou a více méně v této době byla tato čtyřčlenná rodina i na turistickém výletě v lese na "Partyzánské lúke" u Bratislavy. V obou těchto souvislostech, tj. jak na plavání na "Zlaté Piesky", tak i na túru do lesa "Na partyzánsku lúku" si otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola na přelomu července a srpna 1978 vzal ze sebou fotoaparát a fotografoval. Na fotografiích je někde Henryk Lahola sám, jinde ze svým bratrem Ing.T.Laholou a někde také společně i s matkou Miladou Laholovou. Na "Partyzánké lúke" jak si Henryk Lahola velice dobře pamatuje kdysi nebylo vůbec nic. Nicméně v této době mnohé stromy byli setnuty a na volném prostranství postaveny jakési kovové konstrukce pro dětské ale i dospělé sportovce. Podobně tak i "Zlaté Piesky". Kdysi kde nic tu nic, najednou ale ohrazení a inkasování vstupného. Také na jezeře "Kuchajda" si Henryk Lahola chodil často zaplavat. Nebyla tam původně nijaká infrastruktura, koupání v "Kuchajdě" bylo úplně zadarmo. Počátkem devadesátých let ale Kuchajdu kolem dokola město nechalo oplotit a začalo za vstup ku Kuchajdě a koupání v ní vybírat "vstupné". Taková neuvěřitelná drzost!! To jezero zde bylo dříve jako městské panstvo, oni ho logicky ani nevybudovali ani nepostavili, pouze si toto - bez jakékoliv zásluhy městského panstva existující jezero Kuchajdu - svévolně přivlastnili, oplotilo ho a začali za koupání v něm kasírovat peníze, čím tedy sklízejí "to", co sami nikdy nezaseli. Pouze si svévolně uzurpovali pro sebe a pro svoji kapsu to, co Bůh dal lidem a nikoliv jen hrstce vyvolených komunálních plutokratů. A "Zlaté Piesky" je něco podobného. Tam tuto nehoráznou drzost udělali přímo samotní komunisté v sedmdesátých letech! Uprostřed velikého jezera "Zlaté Piesky" je jeden ostrov. Několik krát si na něj Henryk Lahola rád zaplaval. Na ostrově nikdy nebyl, prý je to daleko a nikdo z lenosti nechtěl na tento strov plavat a tak lidé raději povídali o tom jak prý není v lidských silách tak daleko doplavat. To byli ale pouze výmluvy. Nanejvíc tam doplavali pouze nějaké vodní bicykle, lodě a čluny, které se za nějaký poplatek na "Zlatých Pieskoch" vypůjčovali. Také si Henryk Lahola s kamarády někdy i rád v jezeře zahrál různé míčové hry. Na ostrov ale nikdo plavat nikdy nechtěl. Tam a zpátky proto Henryk Lahola plaval pouze sám. V této době jak vidět i z fotografií pětiletý bratr Ing.T.Lahola plaval pro jistotu s nafukovací vestou pro malé děti anebo taky rád měl i nafukovací matraci. Na rozdíl od svého bratra v tomto věku pěti let Henryk Lahola plaval bez jakékoliv nafukovací dětské vesty, nafukovací matrace anebo jakékoliv jiné podpory ulehčující malým dětem jejich plavání.

1979:

Poslední černobílé rodinné fotografie Henryka Laholy jsou z roku 1979.

V roce 1979 vznikli poslední černobílé fotografie Henryka Laholy, které jsou fotografickým dílem otce Jaroslava Laholy anebo matky Milady Laholové. Pokud jde o tyto poslední černobílé fotografie Henryka Laholy z roku 1979 jejich autorem je otec Henryka Laholy pan Jaroslav Lahola. Něco bylo fotografováno u babky Frantisky Laholové v Hustěnovích, kde Henryk Lahola věnuje svoji pozornost malému kočičce a snad ani neví nic o svém fotografování. Paní F.Laholová je matka Jaroslava Laholy, která zemřela v roce 1988. Něco otec Jaroslav Lahola vyfotografoval u rodiny Vlčkovi, co jsou příbuzní ve Starém Městě. Tam zase Henryk Lahola a jeho bratr Ing.T.Lahola věnují svoji pozornost malému psíčkovi. Opět Henryk Lahola patrně neví nic o svém fotografování, jeho bratr Ing.T.Lahola to ale jak se zdá ví. Jiné fotografie jsou ze dvou výletů. Jeden výlet byl v Lednicích kde si celá čtyřčlenná rodina prohlédla jak interiér, tak i exteriér zámku, tak vystoupala i na rozhlednu, minaret či co to bylo a nakonec si prohlédla i dotyčnou zámeckou zahradu, kterou lze plným právem pokládat za zahradu botanickou. Fotografie jsou různé. Někde je Henryk Lahola sám, jinde je společně vyfocen i se svojí matkou paní Miladou Laholovou a se svým bratrem Ing.T.Laholou. Druhým výletem byl výlet na zámek v Buchlovicích. I tam v okolí Buchlovic je nádherná zámecká zahrada a Henryk Lahola si kromě samotného zámku v Buchlovicích se zájmem prohlédl i tuto buchlovickou zámeckou zahradu, ba dokonce na jeden tisíc let starý strom si dokonce i vylezl nahoru do koruny tohoto úctyhodně mohutného stromu a byl tam i fotografován. Toto jsou poslední fotografie Henryka Laholy, které udělal jeho otec Jaroslav Lahola. Poté co zemřel děda (tj.otec matky Milady Laholové) se zcela spontánně dostavilo u Henryka Laholy téměř na celé desetiletí výrazné zintenzivnění a posílení víry v Krista-Pána v důsledku čeho se Henryk Lahola odmítal více nechávat fotografovat, ba dokonce pro jistotu ani nikam nechtěl chodit společně s rodinou, aby nemohl eventuálně být vyfotografován "tajně". A i dneska v současnosti se Henryk Lahola nechává fotografovat jen velice výjimečně a případ od případu velice pečlivě a zodpovědně počítá zda-li si Bůh více přeje zaznamenat ten či onen historický okamih pro budoucnost a historickou exaktnost kvůli objektivní pravdě toho co doopravdy bylo anebo nebylo, anebo naopak zda-li si Bůh naopak více přeje demonstrovat veřejný příklad pokory a skromnosti věřícího v Krista vyjádřeným v odmítnutí vlastního fotografování. Je to komplikovaná hamletovská otázka! Na jedné straně je zde zájem hájit pravdu a bránit mystifikacím fotografováním, které nepopiratelným a nezpochybnitelným způsobem v zájmu zachování historické pravdy zcela spolehlivě dokumentují minulost takovou jaká byla!! Má to ale na druhé straně jedno riziko: Udělat Kristovi zlou reklamu, aby lidé na Henryka Laholu se dívali jako na nějakého rozmarného světáka, který si potrpí na formality, okázalosti a producírování se před fotoaparátem nebo kamerou to rozhodně jako upřimný sluha Kristův Henryk Lahola rozhodně nechce!! A z toho se od roku 1980 dodnes vyklubal zdravý kompromis: Zabránit "inflaci" fotografických záběrů! A individuálně hodnotit objektivní zájem pro fotografování a objektivní zájem proti fotografování a nakonec se rozhodnout!! Pokud tedy má objektivní zájem na fotografickém zachycení historického okamihu velice pádné důvody, pak mají argumenty pro fotografování supremaci oproti argumentům proti nefotografování. A pak s fotografováním Henryk Lahola plně souhlasí. V opačném případě ale fotografování Henryk Lahola kategoricky odmítá!!

1980:

Až jako “osmák” zařazen zpátky do vlastního administrativně-správního obvodu

Až do osmého ročníku základné školy žák Henryk Lahola mohl konečně opět navštěvovat základní školu ve správním obvodu svého bydliště. Henryk Lahola ve školním roce 1980/1981 navštěvoval osmý ročník na ZŠ (tj.Základná škola) na “ZŠ Česká” v obvodu Bratislava 3.

Vzpomínka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu na dědu, vůz a jeho dvě krávy

Henryk Lahola osobně nikdy neměl rád cestování a nebylo-li nutné, tak – pokud to záviselo na něm - raději nikdy nikam ani necestoval. Jinak ale když byl Henryk Lahola malé dítě, brávali ho rodiče se sebou na cesty z Bratislavy na návštěvy svých příbuzných do Babic a Huštěnovic na Moravském Slovácku. O těchto cestách rozhodovali rodiče a tedy byly na vůli Henryka Laholy nezávislé. Nicméně jako dítě se vždy těšil alespoň trochu na svého dědu Josefa Gajdoše, který v sedmdesátých letech dvacátého století byl v Babicích již posledním soukromě hospodařícím rolníkem, který soukromě ještě choval dvě krávy. A tyto krávy používal nejen na dojení mléka, ale též i jako tažný dobytek v souvislosti se zemědělskými pracemi na tažení různých povozů. Protože kromě JZD a dědy Josefa Gajdoše nikdo jiný v celé vesnici v té době již více krávy neměl, lidé ho často žádali, aby jim šel na jejich “políčko” poorat, zasadit či sklidit to či ono atd. Vždy když Josef Gajdoš vyjel ze svým vozem taženým dvěma krávami vyvolalo to zejména u dětí veliké povyražení. Děti se zbíhali kolem vozu a měli veliký zájem o svezení. A když o vůz tažený krávami měli zájem dokonce i vesnické děti, pak zcela logicky – jako dítě z města – měl zájem svézt se na voze společně s dědou Josefem Gajdošem taženém jeho dvěma krávami i Henryk Lahola. Děda však ale v loňském roce 1979 náhle a nečekaně zemřel v důsledku přepracování kdy i se svými dvěma krávami obdělával kohosi cizí pole. A tak všechno bylo pryč. Děda, krátce na to zmizeli i obě dědovy krávy a nakonec i všechny povozy. Vše je pryč. Děda byl navíc podobně jako je dnes Henryk Lahola hluboce věřící katolík a každou neděli /ale i jindy/ chodil do místního kostela v Babicích na mši svatou. Pro Henryka Laholu to byl veliký šok. Řekl, rodičům, ať ho nechají v Bratislavě třeba i samého doma, a ať do Babic si jezdí sami, že on už do Babic jezdit nechce, že již nikdy více v životě tam ani nepůjde. Rodiče svého syna Henryka Laholy nijak nenutili a když někdy přes víkend i jeli navštívit své příbuzné do Babic, Henryka Laholu od jeho třinácti let nechávali na jeho přání samého doma ve svém bytě v Bratislavě a do Babic jezdili pouze sami dva společně jen s mladším bratrem Henryka Laholy.

1981:

Problémy JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy co dál po škončení osmé třídy

Henryk Lahola měl své základní školní vzdělání mít ukončeno absolvováním osmého ročníku základní školy. Převážná většina ostatních spolužáků tak i své základní školní vzdělávání ukončila a dále pokračovala ve studiích buď na různých gymnáziích anebo jiných středních školách s maturitou. Henryk Lahola byl jeden z mála těch, které oficiálně z kapacitních důvodů, ve skutečnosti ale spíše z důvodů politických absolutně nikde nechtěli přijmout. Nouzové a přechodné řešení se tady nabízelo pouze v možnosti nastoupit do devátého ročníku některé z “dosluhujících” ZDŠ v Bratislavě, které v té době na Slovensku ještě v té době jestvovali a poté po absolvování devátého ročníku zkusit se opět dostat někde na gymnázium anebo alespoň nějakou tu střední školu. Najít základní školu s fungujícím devátým ročníkem však v té době již nebylo ani zdaleka jednoduché. V daném období se základní školství na Slovensku nacházelo totiž na určité legislativní křižovatce. Všechny ZDŠ (tj.devítiletky) se v té době rušili a na místo nich se zaváděli ZŠ (tj.osmiletky). Jedinou v té době ještě jestvující ZDŠ ve správním obvodu Bratislava 3 byla “ZDŠ Kalinčiaková”, která však Henryka Laholu do té doby vždy odmítala. Opět tedy hrozilo, že možná bude muset dojíždět do některé ZDŠ do některého ze vzdálených  jiných bratislavských obvodů (navíc již i škola “Jelenia”, kam Henryk Lahola dojížděl v letech 1978-1980 byla rovněž již v té době pouze “ZŠ Jelenia”, tj.osmiletka!) a tedy i tato jinak vstřícná škola byla již nyní pro Henryka Laholu absolutně nepoužitelná, protože devátý ročník neměla již nyní v této době ani tato škola.

1982:

Problémy JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy co dál po škončení deváté třídy

Nakonec Henryk Lahola devátý ročník základní školní docházky ve školním roce 1981/1982 přece jen mohl absolvovat na “ZDŠ Kalinčiaková”. Nicméně po jejím ukončení nastal tentýž “administrativní” problém. Ani tentokrát Henryka Laholu žádné gymnázium, ba dokonce ani jen žádná střední škola s maturitou nechtěla přijmout a ani jej nepřijala.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se vnitřně pevně rozhodl pro Pána Ježíše Krista

Když mněl Henryk Lahola zhruba patnáct let, pevně se ve svém životě rozhodl, že po celý svůj život bude sloužit Pánu Bohu a žít nejen podle Desatera Božích přikázání, ale i podle evangelijních rad Pána Ježíše Krista. První evangelijní radou Pána Ježíše Krista je rada dobrovolné chudoby pro Boží království daná odhodláním nikdy úmyslně neusilovat o získání nějakých velikých majetků. A pakliže by i nějaký ten majetek mněl nebo přece jen nějak získal, tak se o tento majetek starat s péčí řádného hospodáře jako kdyby byl spíše nějakým správcem majetku, který mu svěřil Bůh, než nějakým jeho vlastníkem, který si s tímto majetkem – třeba i nešetrně – může jen tak dělat co se mu zlíbí. Druhou evangelijní radou Pána Ježíše Krista je rada dobrovolné mravní čistoty a celibátu s celoživotním zachováním svého panictví i bezženství pro Boží království. A třetí evangelijní radou Pána Ježíše Krista je rada dobrovolné poslušnosti k Bohu a Boží vůli. Tato třetí evangelijní rada je sice v daných specifických podmínkách mimobiblického období sice poněkud abstraktní a imponderabilijní, nicméně jejím vyjádřením je pravidelná každodenní modlitba breviáře a pravidelný život věřícího křesťana – katolíka. Henryk Lahola nikomu o tomto svém pevném životním rozhodnutí života podle tří evangelijních rad Pána Ježíše Krista nic neříkal, zejména pak žádným katolickým duchovním ne. Důvod byl ten, že se obával, že by lidmi a to – možná na první pohled trochu paradoxně – právě katolickými duchovními mohl být nějak přemlouván či odrazován od osobního rozhodnutí žít podle evangelijních rad Pána Ježíše Krista, jako kdyby život podle evangelijní rady chudoby, čistoty a poslušnosti k Boží vůli bylo snad nějakou výsadou a privilegiem pouze pro duchovenstvo a řádné regulérní řeholníky, což je názor, který v rozšířenější formě dodnes třeba na Slovensku zastává beňovská hereze či doslova tzv.beňovská sekta působící v rámci katolické Církve.

Pár vět o tzv.”beňovcích” – nejvěrnějších služebníků samotného ďábla-satana

Tito “beňovci” se nacházejí právě mezi určitou málopočetnou vrstvou osobní pýchou nadutých, namyslených katolických duchovních, kteří zastávají názor, že každý křesťan má povinnost se podílet na Božím království Trojjediného Boha Otce, Syna i Ducha Svatého buď činností “stvořitelskou” Boha-Otce, anebo činností “spasitelskou” Boha-Syna Ježíše Krista, což v praxi znamená, že – podle jejich představy – pouze ten křesťan, který je knězem nebo řeholníkem má žít podle evangelijních rad Pána Ježíše Krista, protože pouze ten se podílí na jeho “spasitelské” činnosti. A nikdo jiný! Protože každý křesťan-katolík, kdo není ani kněz ani řeholník je – podle beňovské představy - povinen se podílet na “stvořitelské” činnosti Boha-Otce, pod čím si “beňovci” představují jejich obligatorní povinnost oženit se (vdát se) a plodit děti. A v dotyčných svých bludných, heretických představ tito “beňovští” duchovní coby zpovědníci a duchovní vůdcové se i pokoušejí vyvíjet na mladé lidi psychologický nátlak nutíc je proti jejich vůli, aby uzavřeli nějaké manželství a plodili v něm děti. Když však čteme příslušnou pasáž v evangeliu sv.Matouše týkajících se této “sporné” rady (tj.rady “čistoty a celibátu” neboť život podle této rady konkrétně by chtěli “beňovci” obyčejným katolíkům upřít) v Písmu svatém Nového zákona, konkrétně v Evangeliu sv.Matouše v kapitole 19-té a verších 10-12 můžeme číst: “Učedníci mu řekli: "Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit." On jim odpověděl: "Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je dáno. Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop” (Mt 19,10-12). – Tento klíčový text z Evangelia sv.Matouše pak zcela jednoznačně usvědčuje “beňovce” ze zcela zjevného pokrytectví a překrucování Božího Slova, protože nejenže z uvedeného textu nijak neplyne, že by snad zachovávání stavu “mravní čistoty, celibátu a panictví” bylo pouze nějakou výsadou nebo privilegiem pouze apoštolů, učedníků a tedy dnes snad duchovenstva, řeholníků či jakékoliv jiné exkluzivní privilegované elity, ale ba co víc, samotný Pán Ježíš Kristus explicitně v Mt 19,12 věta poslední řekl: “Kdo to může pochopit, pochop!!”. Suma sumárum lze konstatovat, že ač sice beňovci” se grupují zejména z malé, v podstatě zcela nepatrné části katolických duchovních a řeholníků, ve skutečnosti právě tito lidé jsou dnes společně i s komunisty největšími nepřáteli Pána Ježíše Krista. Beňovci jsou však ale ještě nebezpečnější než komunisté. Komunisté se totiž nikdy svojí nenávistí proti Pánu Ježíši netajili, zatímco “beňovci” navenek vystupují zpravidla jako “katoličtí” duchovní a řeholníci, kteří ve skutečnosti ale jako rakovinový vřed v službách ďábla-satana se usilují Katolickou Církev zničit.

Oddanost Pánu Ježíši Kristu neznamená expropriaci Boží slávy Pána Ježíše Krista

I když se ale Henryk Lahola pevně rozhodl, že on chce patřit pouze Bohu a že Bůh bude patřit pouze jemu a nikdy a od nikoho si nenechá Pána Boha vzít nikdy si z úcty k Pánu Ježíši Kristu nikdy nepřivlastnil více než mu patřilo. Pokud někdo v některém kostele řekl, že je Henryk Lahola nejzbožnější chlapec, který do tohoto kostela chodí, okamžitě se proti tomu důrazně ohradil, že to není pravda, protože to ani pravda nebyla a sám Henryk Lahola znal v Bratislavě mnoho zbožnějších dětí ale i dospělých jako byl sám. Jindy když již si právě v zákristii jednoho bratislavského kostela oblékl ministrantskou rochetu uslyšel za svými zády zazvonění telefonu. A pak znovu. V tom čase se Henryk Lahola právě na sebe díval v zrcadle a obdivoval sněhově čistou bělobu své rochety a myslel na to, že se i Panu Bohu musí tato rocheta velice líbit. Po druhém zazvonění telefonu se otočil, protože ten telefon by mněl někdo asi zvednout a divil se že ho nikdo nezvedá. Kněz který bude celebrovat tuto mši svatou tady zatím momentálně není i když tady ještě před chvílí byl, a jak to tak bývá - jakoby zákonem schválnosti - i kostelník momentálně někam odběhu. Navíc – týmž zákonem schválnosti zde nejsou žádní studenti anebo jiní starší chlapci coby ministranti. Z asi pěti přítomných ministrantů v zákristii tohoto bratislavského kostela je momentálně patnáctiletý Henryk Lahola evidentně nejstarší. Bude tedy – za těchto okolností – muset ten telefon zvednout sám. Pokud se ten člověk na druhém konci telefonního drátu bude ptát pouze na čas nějaké mše svaté v tomto eventuálně v některém dalším římskokatolickém kostele bude umět poradit i sám Henryk Lahola, protože časy všech mší svatých prakticky ve všech bratislavských kostelech zná nazpaměť. Pokud to ale bude nějaký speciálnější dotaz pak to bude zlé! A Henryk Lahola se obává , že tomu tak i bude, a již předem lituje člověka na druhém konci telefonního kabelu, že ho tento zřejmě zbytečný telefonní hovor bude stát zase jednu korunu československou (tj.korunu z roku 1982!). Z obavami tedy Henryk Lahola zvedl telefonní sluchátko a představil se. Přesněji řečeno nepředstavil Henryk Lahola samého sebe, ale – tak jak mnohokrát slyšel pana kostelníka když on zvedl sluchátko – představil tento bratislavský kostel a zákristii. Když to člověk na druhém konci telefonního drátu uslyšel jakoby se trochu vylekal a řekl: “Ach, Ježiš prepáčte – to je omyl!”. Henryk Lahola aniž by nad tím jakkoliv přemýšlel hned promptně odpověděl: “Ja nie som Ježiš! Ja som iba jeho obyčajný pätnásťročný miništrant”.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jako patnáctiletý šel do prvního zaměstnání

Dne 1.10.1982 proto ve věku nějakých patnáct a půl roku nastoupil do zaměstnání v jisté knihtiskárně v Bratislavě kde pracoval celkem sedm let od 1.10.1982 až do 31.8.1989. Henryk Lahola tam vystřídal za tu dobu několik pozic a rovněž i dotyčný zaměstnavatel prošel několika různými strukturálními i jinými změnami. Když Henryk Lahola nastupoval do knihtiskárny nacházející se v Bratislavě na ulici Februárového víťazstva č.20, zaměstnavatelem Henryka Laholy se dne 1.10.1982 stal národní podnik “Západoslovenské tlačiarne, n.p., závod Svornosť, Bratislava, Februárového víťazstva č.20”. Dne 31.8.1989 když Henryk Lahola v těchto knihtiskárnách svůj pracovní poměr skončil, zaměstnavatelem Henryka Laholy dne 31.8.1989 byl státní podnik “Slovenská Polygrafia, š.p., Západoslovenské tlačiarne, závod 23 Svornosť, Bratislava, Februárového víťazstva č.20. Přitom po celých sedm let v pracoval v jedněch a týchž knihtiskárnách, ba dokonce přímo v jedné a téže budově! Nakonec po odchodu z knihtiskáren na ulici Februárového víťazstva č.20 došlo v roce 1990 dokonce i ke změně tohoto samotného názvu ulice z názvu “Ferbuárového víťazstva” na název “Račianská ulica”. Navíc ani název knihtiskáren z roku 1989 v současnosti již opět dávno neplatí. V roce 1990 se “závod Svornosť” úplně osamostatnil coby samostatná jednotka A ještě později byl coby takový jako úplně samostatná jednotka i zprivatizován. Jediné co zůstalo tedy beze změny je pouze to číslo “20”.

1984:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a fenomén Státní tajné bezpečnosti (StB)

Dne 25.5.1984 Státní tajná bezpečnost (StB) založila proti Henryku Laholovi operační svazek pod operačním číslem 30563, série 2, s krycím jménem Iskra. Tyto údaje zveřejnil “Ústav pamäti národa” na Slovensku. Tyto údaje si lze ostatně velice lehce vyhledat na internetové adrese slovenského Ústavu pamäti národa, která je: www.upn.gov.sk. Popřípadě ještě konkrétněji na její internetové adrese:www.upn.gov.sk/regpro/vysledky-vyhladavania.php?kraj=&priezvisko=Lahola&meno=Henryk

Jako i též internetové adrese: www.upn.gov.sk/regpro/zobraz.php?kniha=80&strana=74&zaznam=74426

Někteří zvědaví lidé se občas ptají – proč tedy státní tajná bezpečnost (StB) založila dne 25.5.1984 proti Henryku Laholovi ten operační svazek pod operačním číslem 30563, série 2, s krycím jménem Jiskra? Vždyť Henryk Lahola měl v té době ještě jen pouhých sedmnáct let! A to je veliký problém co má Henryk Lahola lidem odpovědět. Bylo by ovšemže pro Henryka Laholu velice lákavé říci lidem, že jen tak – pro nic za nic, pravda by to však ale bohužel nebyla. Prostě se Henryk Lahola zúčastnil jednoduše řečeno jednoho takového shromáždění. Bylo jich tam pouze několik desítek lidí. A všichni – příslušníci státní bezpečnosti, příslušníci vojenské kontrarozvědky ale i příslušníci veřejné bezpečnosti byli velice dobře “připraveni” na lidi kteří přijdou. Bylo to vše velice tristní. Ne ani tak pro samotného Henryka Laholu, ten totiž si byl velice dobře vědom do čeho jde a jaké to může mít následky, a z čistě osobního hlediska mu to bylo – pokud jde o vlastní osobu - i úplně lhostejné. Avšak co ti ostatní lidé? Jak k tomu oni přijdou? Co když se estébáci postarají, aby je vyhodili ze školy nebo z práce? To Henryka Laholu ovšemže v čistě své vlastní osobní rovině osobně trápit nijak nemuselo, protože ho dost dobře estébáci vlastně ani neměli odkud vyhodit. Jako osoba se základním vzděláním by opět šla dělat nějakou práci se základném vzděláním, anebo jak se říká: “od lopaty by zase šel někam k lopatě”! Navíc Henryk Lahola si byl vědom všech možných rizik. Ovšemže může dojít i k násilí a estébaci, příslušníci vojenské kontrarozvědky, těžkooděnci či příslušníci veřejné bezpečnosti by mohli se dopustit i nějakého fyzického násilí. Pokud by třeba zbili pouze Henryka Laholu tak čert to ber, ten jako příslušník nižších sociálně-ekonomických vrstev je více-méně zvyklý na všechno možné i nemožné, a proto by mu to snad i bylo více-méně lhostejné. Jak k tomu ale přijdou vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří se vždy pohybovali ve vysoce kultivovaném a humanitně orientovaném vznešeném úřednickém prostředí, pokud by oni samotní měli se stát obětmi fyzického násilí? A co kdyby někoho z něčeho obžalovali? Či už z § 98 - podvracení republiky, anebo § - 100 pobuřování, popřípadě § 112 – Poškozování zájmů republiky v cizině, popřípadě z nějakého jiného trestního činu podle trestního zákona č.140/1961 Sb.? Kdyby byl obviněn či odsouzen Henryk Lahola, tak by se zas tak moc nestalo. Případnou pokutu by stejně nezaplatil, protože žádné peníze a ani majetek nemá a tudíž by ani nebylo z čeho to platit. Pokud Henryk Lahola eventuálně půjde do věznice pro politické vězně první tzv.”nápravně-výchovní” skupiny v Ilavě tak je to též více-méně jedno, protože celý totalitní stát je jeden veliký koncentrační tábor tak jako tak; a tak Henryk Lahola smýšlí racionálně jako kdysi cynický filozof Diogenes ze Sinope, který soudil že na tom stejně moc nezáleží. Jak by k tomu ale přišli slušní a vysokoškolsky vzdělaní lidé, pro které eventuální pobyt ve vězení by musel – logicky – být obrovskou životní degradací a proto i velikým životně-kulturním šokem?

A pokud tyto katastrofické úvahy zaženeme až “ad absurdum” co kdyby náhodou ať již omylem nebo z jiného důvodů padl výstřel? Co kdyby estébáci někoho zabili? I to je ovšemže navíc velice různorodé! Kdyby třebas zabili Henryka Laholu, tak by proti tomu v podstatě nikdo nic ani nenamítal, a tedy ze všech možných variant dohodivších se nejrůznějších možných smrtelných neštěstí, by to ještě bylo neštěstí relativně to nejmenší. Navíc pokud by totiž zabili Henryka Laholu, tak on Henryk Lahola ví, že by se pak setkal se svým Pánem Ježíšem Kristem a že by již navěky zůstal radovat se a veselit se ze svým Pánem. Avšak co kdyby zastřelili nějakého velice slušného a vysokoškolsky vzdělaného člověka? Jak k tomu by přišel tento slušný a vysokoškolsky vzdělaný člověk? A jak by k tomu přišla jeho rodina? Jeho blízký? Jeho přátelé? A kromě toho navíc Henryk Lahola si všechny potencionálně možné důsledky svého jednání plně uvědomoval, co však ale tito nevinní lidé? Lze úplně u každého jednoho z nich v plném rozsahu předpokládat, že ví co všechno vůbec riskuje, popřípadě může riskovat? Někteří řekli - prý byl Henryk Lahola statečnější, prý byl nebojácnější, prý byl odvážnější a podobně. Jaké nesmysly! Jaké hlouposti! Jaké blbé žvásty! Jaké blbé kecy! Henryk Lahola nikdy nebyl o nic statečnější, ani o nic nebojácnější a ani odvážnější než ostatní lidé! Spíše naopak! Pokud se ale přesto tohle mohlo na první pohled mylně i zdát, bylo to dáno pouze tím, že Henryk Lahola byl vždy velice střízlivě a racionálně uvažujícím realistou, který si byl velice dobře vědom toho, že jeho “svoboda”, zdraví či život má relativně mnohem menší hodnotu než “svoboda”, zdraví či život kohokoliv jiného z demonstrantů a tudíž jeho míra podstupovaného rizika je mnohonásobně menší než je tomu u ostatních demonstrantů, kterých podstupovaná rizika jsou v jejich případech obrovská.

Kromě toho ani psychické prožívání týchž zážitků není u všech lidí stejné. Za vzor možno uvést 48-hodinový pobyt v “cele předběžného zadržení”. Někdy se estébáci chovali k lidem jako vrození satanové! Tehdy tito zlí estébáci člověka během tohoto pobytu i pět či šest krát nebo možná i více krát zavolali k výslechu, kde třebas i formálně se chovali velice slušně, avšak kde vězně zasypávali blbými otázkami typu: Jak? Kde? Co? Kdo? Proč? S kým? No prostě něco strašného! Kupodivu jiným uvězněným kolegům Henryka Laholy to však jakoby ani vůbec nijak moc nevadilo, říkali, že prý jací byli k nim ti estébáci slušní a zdvořilí. No prostě neuvěřitelné! Zatímco někteří estébáci byli zlí jako vrození satanové. Ovšem že i mezi koukolem se tu i tam nalezne i pšenice, a tudíž i mezi estébáky se nalezli i tací estébáci, kteří úplně tak špatní nebyli. Jednou Henryk Lahola když se opět octl na 48 hodin v cele předběžného zadržení, byli naopak jako vrození andělé. Byli to nejenže nejslušnější estébáci jaké kdy potkal, ale z čistě formálního hlediska dokonce i jedni z relativně nejšlušnějších lidí vůbec. Nikdy před tím a ani poté již tah moc hodné a slušné estébáky nepotkal. Ba dokonce lze říci že – pokud odhlédneme od těch skutečností, že se v případě estébáků se jedná o komunisty a tedy úhlavní nepřátele Ježíše Krista v současnosti – pak jinak tito estébáci patřili charakterově k jedním z nejlepších lidí jaké Henryk Lahola kdy potkal. Když totiž zavřeli tenkrát za Henrykem Laholou a ještě jedním dalším vězněm těžké mříže, odešli pryč. A absolutně vůbec nic od Henryka Laholy a ani od toho druhého vězně nechtěli, na žádný výslech nikoho nevolali, ba dokonce po celých těch téměř 48-hodin zde byl absolutně totální Božský klid a ticho, prostě absolutně totálně nic jako kdyby všichni lidé na tu dobu téměř 48 hodin se propadli někam pod zem a absolutně vůbec neexistovali! Až pak po uplynutí téměř 48 hodin zaštrngali najednou klíče ve dveřích, těžké mříže se otevřeli, vešli dva estébáci a dva bachaři, a estébáci téměř dvojhlasně přátelsky Henryku Laholovi a tomu druhému vězni řekli: :”Tak, poslyšte vy hajzlové, teď půjdete se službou převzít své věci a pak zmizněte do prdele ať Vás již tady nikdy více nevidíme”. Když Henryk Lahola odcházel, řekl tomu druhému vězni, že až v budoucnu zase se bude muset potkat s nějakými estébáky, že by se velice rád potkal – když již to bude muset být – právě s těmito hodnými a šlechetnými estébáky. Henryk Lahola byl však velice překvapen, když svého kolegu- bývalého spoluvězně uslyšel, že s ním nesouhlasí, že prý tyto estébáky pokládá naopak za velice zlé, špatné. Když se ho Henryk Lahola pln údivu zeptal proč, tak mu tento jeho kolega – bývalý spoluvězeň odpověděl, že prý proto, že byli zavřeni celých 48 hodin bez toho aby se za celou tu dobu někdo přišel na něj podívat, že za celou tu dobu 48 hodin nebylo vůbec žádné jídlo, že se velice málo topilo a v cele proto zejména přes noc byla veliká zima (co doposud řekl byla sice formálně pravda), a že nám oběma údajně prý i hrubě nadávali…(toto tvrzení ale pravdivé nebylo!). No prostě neuvěřitelné! Zde Henryk Lahola plně pochopil, že někteří lidé jsou prostě takoví kverulanti, že budou nespokojeni i kdyby jich měli zatknout a věznit třeba i samotní svatí andělé v nebeském království. Bohužel! A proto Henryk Lahola tomuto kolegovi – bývalému spoluvězni již raději ani vůbec nic více neříkal.

Jinak – jen pro zajímavost – jen málokdo ví, že mezi estébáky a vězeňskými dozorci panovalo vždy určité napětí, rivalita ba dokonce i skrytá vzájemná nenávist! Mám tím na mysli zejména bachaře ve skutečných věznicích pro politické vězně. Estébáci byli vysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci režimu. Někteří z nich dokonce vystudovali i vysokou školu Felixe Džeržinského v Moskvě učenou pro vysoké důstojníky politických tajných policií totalitních států sovětského typu. Ba dokonce mnozí z estébáků měli dokonce i vysokoškolské právnické vzdělání, které dosáhli na některé zcela regulérní právnické fakultě regulérní vysoké školy v Československu. Bachaři byli naopak často lidé mající pouze základní školské vzdělání a často ani to navíc neměli ukončené. Mnozí estébáci se tedy ze své pozice vysokoškolsky vzdělaných lidí z hloubky duše a s hlubokým pohrdáním dívali na bachaře jako na nějaké nevzdělané hlupáky a omezence. Bachaři zas si byli vědomi svého vzdělanostního deficitu vůči vysokoškolsky vzdělaným estébákům, často mnozí z nich vůči estébákům pociťovali komplexy méněcennosti a nenáviděli je proto. Jednou Henryk Lahola dokonce slyšel dva bachaře mluvit o jakémsi estébákovi. Výrazy, kterými ho ve svém rozhovoru titulovali není – z mravních důvodů – Henryk Lahola schopen říci a ani napsat. Řeknu pro informaci tudíž pouze tolik, že tito dva bachaři dotyčného estébáka ve svém vzájemném rozhovoru titulovali těmi nejvulgárnějšími - nejoplzlejšími výrazy tematicky pocházejícími z “pohlavní oblasti”. Této vzájemné nenávisti a rivality se dalo někdy i využít. Pokud třeba byl politický vězeň mlácen v kanceláři, stačilo využít chvilky nepozornosti u mučitelů, vyrvat se na chvíli z jejich moci, vyběhnout z kanceláře na chodbu, tam na chodbě si lehnout na zem a z celé síly řvát:”Nebijte mně! Nebijte mně!” Politický vězeň mohl počítat, že pokud ti co ho bili nebo mučili byli estébáci, zastali se ho před estébákem nebo estébáky samotní bachaři! Ba dokonce pokud vězně bili bachaři, zastal se ho v tomto případě některý z estébáků! V obou případech zastání se mláceného nebo mučeného politického vězně, a to ať již se tohoto zastání se dopustili bachaři proti estébákům, anebo estébáci proti bachařům se samozřejmě stalo pouze proto, aby jedni takto pokořili a ponížili – pokud možno ještě i před zraky dalších přihlížejících – ty druhé a nikoliv proto, že by jim na osudu dotyčného týraného politického vězně vůbec nějak záleželo.

Jinak ale Henryk Lahola i v různých těžkých časech věděl co se patří a nikdy neztrácel smysl pro realitu. Jeden uvězněný student chtěl utíkat do Německa a byl chycen na západoněmecké hranici. Dotyčný student ovšemže již i jinak Henryka Laholu znal a říkal Henryku Laholovi , že prý jak ho velice obdivuje, jaký je veliký bojovník proti režimu! Henryk Lahola mu odpověděl, aby neplácal nesmysly a raději ať se hledí naučit text, který mu tu nechal jeho advokát. Advokát dotyčného studenta mu dal totiž naučit se text jak se má chovat u soudu: Mírně se pokloníte k soudci a řeknete – “Vážený soudruhu předsedo!”, pak se trochu otočíte doleva směrem k prokurátorovi a řeknete – “Vážený soudruhu prokurátore!” a nakonec jen tak jaksi neutrálně jakoby všem řeknete: “Vážené soudružky a soudruzi!” A pak už dále budete mluvit toto: “Nesmírně lituji trestného činu, respektive pokusu trestného činu opuštění republiky kterého jsem se dopustil. Chtěl byl však říci, že jsem se ho dopustil v mladické nerozvážnosti a proto, že jsem byl sveden, podveden a oklamán buržoasní propagandou ideodiversních center amerického imperialismu. Slibuji, že se polepším a budu vést řádný život pracujícího člověka. Dále bych prosil abych směl dále pokračovat ve studiu na vysoké škole kterou studuji a toto studium úspěšně ukončit tak, abych coby mladý příslušník pracující inteligence jsem mohl přiložit své mladé ruce k dílu budování vyspělé socialistické společnosti za šťastný život náš i našich dětí…”. Dotyčný student Henryku Laholovi po odchodu advokáta totiž řekl, že on nenávidí komunisty a že se proto takové hlouposti učit nebude. Henryk Lahola mu však ostře řekl: “Hlupáku! Nebuď blbej! Pro Kristovy rány - tyhle advokátovi kraviny se všechny naučíš neboť jinak si již totálně v háji. Bolševiky sice nenávidíme oba dva, ty to však ale nikdy nahlas neříkej! Když již, tak to totiž třeba můžu říci já, protože já jsem “nikdo a nic” a zda-li budu žít za vraty věznice, anebo uvnitř věznice, potažmo zda-li třeba zdechnu a nebudu žít pak již vůbec to je vše úplně v pořádku, je to detail, protože na tom nijako nezáleží, je to totiž všechno úplně jedno! Ty si však ale mladý člověk mající naději získat vysokoškolské vzdělání, byla by to obrovská tragedie kdybys ho nezískal. Proto už nemel více žádné bláboly o tom, jaký je Henryk Lahola veliký odpůrce režimu, když to v podstatě ani není pravda, protože to se mně Henryku Laholu lehce bojuje proti režimu, když v podstatě vůbec nic moc mi nehrozí, nikdo mi nemůže nijak moc ublížit a v podstatě tedy vůbec ani nic osobně neriskuji”.

O tautologické demagogii a fanatické nenávisti estébáků proti Pánu Ježíši Kristu

Pokud jde o problematiku Státní tajné bezpečnosti (StB) třeba ještě poukázat na jejich tautologickou argumentaci – pokud vůbec byli alespoň někdy ochotni i nějak argumentovat. Pokud jde o náboženskou svobodu jeden estébák argumentoval přibližně asi takhle: “U nás je v skutečnosti úplná náboženská svoboda. Když ku příkladu jde nějaká stará sedmdesátiletá babička do kostela je to zcela normální a my jí v tom ani nijak nebránime. Podobně když jde nějaký sedmdesátiletý dědoušek do kostela i to je zcela normální a ani jemu v tom taky nijak nebránime. Ale když jde mladý sedmnáctiletý šuhaj do kostela…no… vždyť uznejte sám že to není normální…” Samozřejmě, že argumentace tohoto typu by musela rozčilit snad i mrtvého a proto nevyhnutně vedla okamžitě k výbuchu hněvu: “Zastřelte mně!! Když vám totiž tak velice vadí, že se mladí sedmnáctiletí lidé chodí modlit do kostela, tak tyto všechny mladé lidi postřílejte, aby se splnil váš sen, že do kostela pak budou chodit pouze staří lidé. Pamatujte však, že staří lidé jsou ale již na důchodu a ti pracovat pro stát již nebudou. Z logiky věci by tedy teoreticky proto měli pracovat mladí, pokud je však ale postřílíte z toho důvodu, že si nepřejete aby vám tito sedmnáctiletí chodili do kostela tak nebude pak vůbec nikoho kdo by pracoval.” A estébák pokračoval: “A pokud by jste chodil do toho kostela třebas v neděli. Budiž. Jenže vy často chodíváte do kostela každý den a to někdy dokonce jdete na mši svatou brzy ráno ještě před začátkem vaší pracovní směny a po skončení práce jdete ještě jednou na mši svatou i večer, ačkoli jste byl již na mši svaté i ráno…no…vždyť uznejte, že to není normální….a obzvláště u tak mladého chlapce to není normální…. A jako kdyby to estébákovi ještě bylo málo, pak dodal ještě jednu až šokujícím způsobem urážlivou větu:” “Ako sedemnásťročný mladý šuhaj by ste mal behať za dievčatami a nie po celý deň zhrbený kľačať v kostole s modlitebnou knižkou.” Něco tak extrémně vulgární bylo možno stěží očekávat a proto si Henryk Lahola pouze pomyslel, že za tuhle větu: – “Jako sedmnáctiletý mladý šuhaj by jste měl běhat za holkami a ne po celý den shrbený klečet v kostele s modlitební knížkou” – se dotyčný odporný ateistický estébák po své smrti bude smažit v tom nejžhavějším pekle!!! A již si i v duchu představoval, jak je tento estébák přivazován svatými anděly k dřevěné hranici, která bude brzy zapálena a jak se Henryk Lahola nabízí svatým andělům, že sám půjde nasbírat suché dřevo, aby tento prokletý estébák co nejrychleji uhořel. V hlubokém rozhořčení nad tímto drzým rouháním se byl vržen na tohoto hnusného estébáka pouze nenávistný pohled, a to pohled tak intenzivně nenávistný, že stěží se někdy před tím anebo po tom na někoho mohl kdy podíval pohledem ještě nenávistnějším, avšak nyní v hlubokém zhnusení již zcela mlčky, beze slov.

Stručná teologicko-filozofická úvaha o pojmu absolutní štěstí v axiologické hierarchii

Bylo by teď na místě udělat si malou sondu do duše Henryka Laholy. A to Henryka Laholy ať již pouze sedmnáctiletého anebo třeba i čtyřicetiletého! Pro Henryka Laholu pochopitelně, že tato nenávistná slova estébáka byla další výzvou, že je třeba tím více vroucně se modlit. Již tehdy si začal klást různé filozoficko-eschatologické otázky. A tyto otázky si Henryk Lahola klade dodnes. Například proč kromě Henryka Laholy na zeměkouli vůbec jestvují ostatní lidé? Proč když již musí vůbec jestvovat lidé jako živočišní druh, proč jako jednou z dvou podmnožin lidstva musí existovat i ženy? A když již musí jestvovat lidstvo takové jaké je, proč musí jestvovat peníze a majetek? Kdyby nebylo peněz a majetku nebyli by – ani jen teoreticky možné – žádné hříchy proti sedmému a desátému Božímu přikázání. A tak se zdá, jako kdyby peníze a majetek stvořil sám ďábel-satan, a to navíc jen proto, aby lidi provokoval k hříchům proti majetku svých bližních. Samozřejmě, že i Henryka Laholu se občas jakoby snaží lákat kouzlo majetku a peněz. Prokletý majetek!! Prokleté peníze!! Za druhé - kdyby Bůh zajistil kompenzaci za zemřelé lidi tím, že by třeba každoročně nějak “vyčaroval” z ničeho potřebný počet milionů nových lidí pak by nebyla nutná dvojpohlavnost lidstva. Vypadá to totiž tak, že ženy a současně i pohlavní pud u mužů stvořil sám ďábel-satan, a to navíc jen proto, aby se tyto ďáblem-satanem stvořené ženy pokoušeli svádět muže k všelijakým nemravným myšlenkám, slovům a eventuálně možná snad – přinejmenším u některých mužů – i k nějakým skutkům proti šestému a devátému Božímu přikázání. Ovšemže i Henryku Laholovi se líbí mladé a hezké ženy. A tím více je Henryk Lahola proto nenávidí. Prokleté ženy!! Za třetí - konec konců možno hned přímo i říci: Prokletí lidé!! Vypadá to totiž tak, jako kdyby mimo Henryka Laholy stvořeného Pánem Bohem všechny ostatní lidi stvořil ďábel-satan. Jinak by totiž vůbec nebylo možné spáchat žádný ze hříchů čtvrtého až desátého Božího přikázání. A to je pak současně i definice absolutního možného štěstí jaké je alespoň v čistě teoretické dimenzi štěstím absolutním. Pokud by totiž na celé zeměkouli jestvoval pouze jeden jediný člověk a kromě tohoto jednoho jediného člověka by na této zeměkouli nejestvovali absolutně žádní jiní lidé – pak by celá tato zeměkoule patřila pouze tomuto jednomu jedinému člověku, a tento jeden jediný člověk by tudíž neměl absolutně žádnou konkurenci z řad ostatních lidí jednoduše proto, že by ostatní lidé prostě vůbec neexistovali. Tomu by se – v pravdě – mohlo pak říct absolutní štěstí!! A to tak absolutní, že ani jen teoreticky není již možné štěstí ještě větší.To však ale Bůh nechtěl a vlastně asi ani logicky dosti dobře ani nemohl chtít. Čím by vlastně si tento člověk zasloužil toto své absolutní štěstí? Snad svými chabými a roztržitými modlitbami? Směšné! Svými schopnostmi? Copak má člověk něco takového co mu Pán Bůh nedal? A jak by si člověk mohl zasloužit nebeské království pokud by neměl možnost nespáchat ten či onen hřích, ačkoliv příležitost ke spáchání dotyčného hříchu skutečně i měl? Jak by mohl Pánu Bohu tento samojediný člověk na zeměkouli ukázat, že by ten či onen hřích nespáchal i kdyby ke spáchání dotyčného hříchu měl reálnou příležitost? Je možné si říci prokleté peníze a majetek, pak zas prokleté ženy a nakonec prokletí lidé – ale co to pomůže? Osobně si je možné říci, že úhlavním nepřítelem číslo jedna u Henryka Laholy jsou peníze a majetek, úhlavním nepřítelem číslo dvě jsou ženy a to zejména ženy mladé a hezké kterých se – zcela logicky – ze všech žen bojí nejvíce a nakonec úhlavním nepřítelem číslo tři jsou vlastně i všichni ostatní příslušníci stejného biologického druhu Homo Sapiens – nic to však ale nepomůže.

Bůh nám chtěl dát nebeské království, nechtěl nám ho však ale dát úplně zadarmo! Mohl se třebas první člověk na zeměkouli praotec lidstva Adam chovat jinak? Co by Henryk Lahola mohl říci Panu Bohu kdyby byl na místě praotce lidstva Adama? Mohl Panu Bohu říci, že si osobně zásadně nepřeje aby Bůh stvořil ještě nějakou jinou bytost téhož biologického druhu Homo sapiens kromě Henryka Laholy? Mohl Panu Bohu říct že trvá na tom ať ho na zeměkouli nechá samotného, jinak to bude považovat za osobní nedůvěru, a tudíž v tomto případě Panu Bohu - pokud mermomocí opravdu chce stvořit tu ženu – nabídnout se, aby nejprve zabil Henryka Laholu a až pak udělal tu ženu anebo třeba i cokoliv jiného! A pokud by již Bůh přesto tu ženu stvořil co pak? Bylo by možno snad tu ženu zabít? Popřípadě – což je asi pravděpodobnější – pokud by jako velice citlivý melancholik Henryk Lahola nenašel v sobě dost sil aby zabil vůbec nějakého jiného vyššího tvora živočišné říše-obratlovce a to dokonce navíc člověka, že by mohl utéci někde pryč, co nejdál pryč od svého úhlavního nepřítele – druhého člověka? Popřípadě mohl by se Henryk Lahola jako pragmatický manažer pokusit celou věc vyřešit i nějakou takzvanou gentlemanskou dohodou – pokud vůbec je možné gentlemanské dohody uzavírat i se ženami? Pokud ano, pak by v případě jejího respektování v principu by nebyl problém podle řek a pohoří určit si nějaké přírodní, geometrické či jiné souřadnice budoucích hranic obou územních teritorií a tuto zeměkouli si prostě gentlemanskou dohodou rozdělit tak nějak fifty-fifty - například buď toto území co je zde na této straně řeky je Vaše ženo a moje je pak to, co se nachází na druhém břehu řeky a já tedy okamžitě odplavu na druhý břeh řeky a navždy zůstanu tam, anebo území na tomto břehu řeky je moje a Vy ženo tedy okamžitě odplavete na druhou stranu břehu, protože Vaše je právě tamto druhé území – pokud si ho vyberete. A já muž budu plně respektovat absolutní územní nedotknutelnost Vašeho teritoria ženo, přičemž současně předpokládám, že ani Vy ženo nikdy a nijak nenarušíte absolutní územní nedotknutelnost uzemí, které podle naší vzájemné dohody bude naopak mým vlastním svrchovaným územím!! Klidně by Henryk Lahola nechal tu ženu, ať si ona sama vybere, které z obou územních teritorií si přeje získat pro sebe, ať již to na tomto břehu, anebo to na tom druhém břehu. Žena by tak měla to území, které si sama vybrala. A územním teritoriem Henryka Laholy by se logicky stalo to druhé teritorium, které dotyčná žena nechtěla. Navíc zeměkoule je tak úžasně obrovská, že by nebyl žádný problém souhlasit třebas i s tím, ať si ta sobecká žena klidně ponechá třebas i mnohem větší část územního teritoria planety země, a proto jako pragmatický manažer by Henryk Lahola v teritoriálních otázkách celkem přirozeně byl připraven i k velice velkorysým teritoriálním ústupkům ve prospěch té ženy jen aby se s touto egoistickou ženou vůbec alespoň nějak dohodl a o zeměkouli podělil. Otázkou však by ale zůstalo - co by na to řekl Bůh? Ovšemže v případě, že by Pán Bůh nesouhlasil bylo by možné Pánu Bohu nabízet svůj život, což je asi něco podobného jako když nějaký politicky nepochopený ministr rozhořčeně nabízí svoji demisi. Měl by to však ale Pán Bůh zapotřebí? A proto tedy Pán Bůh udělal velice dobře, že si do pozice prvního praotce lidstva zvolil Adama a ne třebas Henryka Laholu. Kdyby totiž třebas Henryk Lahola byl na místě praotce Adama nevyhnutně by se takto – z důvodů výše popsaných – musel dostat do konfliktu s Pánem Bohem. A to bylo něco strašného!! Proto když se Henryk Lahola často modlí, vroucně děkuje Pánu Bohu za to, že je tím čím je, respektive za to, že z něj Pán Bůh neudělal někoho jiného.

1985:

Co dělal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola jako osmnáctiletý mladý člověk

Mnozí se ptají Henryka Laholy jak prý oslavoval dosažení 18 let věku, když přešel z jakéhosi pomyslného světa dětí do světa dospělých a současně melou jakési bláboly o jakémsi údajném začátku jakéhosi pohlavního života a podobně. Zapomínají totiž, že ne každý je stejný dobytek jako jsou oni samotní a tak jako třebas pro nějakého fanatického ateistu je pojmově kategoricky předem vyloučeno, aby tento fanatický ateista se chodil každodenně vroucně modlit do kostela, právě tak je i pro věřícího křesťana Henryka Laholu, který se pevně rozhodl pro Ježíše Krista a Boží království úplně stejnou měrou pojmově kategoricky předem vyloučeno, aby si jako osmnáctiletý anebo třeba jako osmdesátiletý – někdy začínal cokoliv z takzvaným pohlavním životem. A tak jako pro fanatického ateistu neexistuje nikdy žádná osobní modlitba, právě tak i pro věčného panice pro Boží království neexistuje žádný sex. Kromě toho navíc Henryk Lahola byl jak tehdy tak i dnes panicem, ale i absolutním abstinentem a ještě absolutnějším nekuřákem přímo nenávidějícím nikotin a cigaretový smrad. Henryka Laholu tudíž nikdy v životě nijak nezajímali ani holky, pokud v nich přímo nebo nepřímo vidíme snad nějaké sexuální či erotické objekty. Ba dokonce Henryka Laholu nezajímali ani žádní klasický kamarádi, protože než o kamarády se vždy jednalo pouze o jakési vědecké, politické, náboženské, ekonomické či jiné krátkodobě nebo déledoběji přetrvávající nějaké společné zájmy, které z nich vytvářeli ve jménu tohoto či onoho společného zájmu spojence. A těmito spojenci porůznu byli jak muži, tak i ženy – Henryk Lahola je totiž zcela pragmatický při výběru spojenců a tyto lidi zpravidla nijak nekádruje!. V roce 2006 Mladá Fronta Dnes napsala, že prý klasické kamarádství mezi mužem a ženou není možné, což je absurdní nesmysl! Pokud třebas i tyto výše definované spojence subsumujeme pod termín “kamarád” pak lze konstatovat, že podle okolností a společného věcného zájmu mezi nimi byli muži i ženy úplně stejně zastoupeni, Henryk Lahola na žádné pohlavní kádrování spojenců neměl nikdy ani jen pomyšlení. Tudíž odpovědí Henryka Laholy “jak slavil svých osmnáct let” bývají většinou pro zvědavce velikým zklamáním. A to zejména pokud snad očekávali něco pikantního. No ale pojďme – kvůli logické, chronologické posloupnosti – pěkně po pořádku, abychom si řekli, co Henryk Lahola tedy dělal když měl své osmnácté narozeniny.

Někdy koncem března 1985 byl Henryk Lahola na hřbitovní správě, protože si je velice dobře vědom toho, že – bez jakékoliv výjimky – každý člověk jednou zemře a tak chtěl být informován jaké by byli možnosti být po své smrti pohřben na některém bratislavském hřbitově v případě, že by se jednou v budoucnosti život Henryka Laholy skončil v Bratislavě a bylo by nezbytné právě v Bratislavě řešit tento problém. Samozřejmě hlavním motivem Henryka Laholy je vyhnout se posmrtnému spálení v krematoriu, což Henryk Lahola jak z důvodu svého svědomí, tak i z důvodu své křesťanské náboženské víry kategoricky odmítá. Navštívil tedy počátkem března 1985 jak hřbitovní správu hřbitova “na Slávičom údolí”, tak i “Ondrejský cintorín”. Na jednom hřbitovním úřadě chtěli od Henryka Laholu aby jim předložil svůj občanský průkaz. Když jim ho Henryk Lahola předložil odbili ho s tím, že ještě není zletilý a tedy se s ním vůbec bavit nebudou, ačkoliv Henryk Lahola chtěl pouze nezávazné informace. Na druhém hřbitovním úřadě se pak Henryka Laholu hned na rovinu zeptali zda-li již měl osmnáct let. A i zde ho odbyli navzdory tomu, že je Henryk Lahola upozornil, že již sedmnáctého dubna bude mít osmnáct let. Pokud si ve své aroganci mysleli, že se Henryka Laholu jen tak lehce zbaví, tak to se velice spletli! Sedmnáctého dubna v den svých osmnáctých narozenin Henryk Lahola opětovně přišel na oba dva hřbitovní úřady a teď už s ním – i když sice velice neochotně – museli jednat. Pod záminkou věku již Henryka Laholu více vyhodit nemohli, a tak mu řekli asi cosi takového: “Chlapče nemyslíš si, že máš ešte zavčasu zaujímať sa o svoj hrob?” Nicméně Henryk Lahola se ukecat nedal a proto byli nuceni mu poskytnout veškeré požadované informace, jako i zodpovědět Henryku Laholovi na všechny jeho položené otázky. Taky Henryk Lahola jim řekl své představy, jak by si svůj hrob představoval. Řekl, že by to mělo být pokud možno nějaká klidná část hřbitova kde – pokud možno – mnoho lidí nechodí. Henryk Lahola ještě přemýšlel, zda-li by jim měl říci, že by si přál, aby do blízkosti hrobu se nepřibližovali žádné ženy, žádní komunisté, žádní ateisté a ani žádní těžký hříšníci co nechodí do kostela. Přesněji řečeno, že by si přál, aby se k jeho hrobu mohli přiblížit pouze muži a to navíc pouze tací muži, kteří jsou velice zbožní, respektive kteří jsou velice hluboce věřící křesťané. A že si Henryk Lahola nepřeje aby kvůli němu museli umírat květinky. Proto nechce ani žádné věnce na hrob a ani žádné trhané či řezané květy. Nanejvýš, tak pouze nějaké přirozené květy rostoucí přirozeně na hrobě, respektive svými kořeny pevně spojeny se zemským povrchem hrobu. Ale ve skutečnosti to co Henryk Lahola chce nejsou vůbec žádné květy či jiné materiální a materialistické hodnoty, ale pouze modlitba za duši Henryka Laholu, alespoň jednu modlitbu “Pater Noster” atd.

Ale když Henryk Lahola nad tím přemýšlel, rozhodl se raději, že jim nebude říkat vůbec nic. Je možné, že tito úředníci jsou ve skutečnosti nějací komunisté a jak je známo komunisté jsou nejfanatičtějšími nepřáteli Pána Ježíše Krista a nejenže by vše eventuálně – kdyby na to přišlo – udělali úmyslně úplně naopak, ale ba co víc určitě by ho teď ještě i udali estébákům. Navíc toto je tak složitá situace, že dokonce i samotní estébáci navzdory svému vzdělání avšak neznající ani pohnutky a ani širší kontext tohoto jednání s úředníky hřbitovní správy, že by si možná i mysleli, že Henryku Laholovi přeskočilo, což tato představa – Henryk Lahola = blázen – to tady ještě nebylo, to by se jim nepochybně nesmírně hodilo, alespoň by mohli do protokolů napsat, že vše co v uplynulých měsících Henryk Lahola veřejně řekl, napsal a udělal, udělal pouze proto, že je blázen a tedy i jeho odpor proti armádě i proti režimu je pouze projevem jeho bláznovství atd. Tentýž den po návštěvě hřbitovů Henryk Lahola navštívil též bytový odbor národního výboru v Bratislavě III a podal si tam žádost do “pořadovníka” na přidělení státního jednopokojového bytu nebo jednopokojové garsoniéry v Bratislavě. Pak Henryk Lahola zašel na odbor pasů a víz a podal si Žádost o vydání československého cestovního pasu. A tak Henryk Lahola po ukončení své pracovní směny v tiskárně zvyšek dne svých osmnáctých narozenin strávil běháním po nejrůznějších úřadech vybavujíc tak věci, na které se již velice dlouze přede dnem svých osmnáctých narozenin připravoval, že je dnešního dne bude vybavovat. Nakonec pouze ještě stihl zaskočit k františkánům na večerní mši svatou o 19.30 hod. kterou poděkoval Pánu Bohu za dožití osmnácti let a za – až neuvěřitelnou – Boží ochranu, kterou Pán Ježíš Kristus během celých těchto osmnácti let chránil Henryka Laholu.

 

1989:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola přijal svátost biřmování

Dne 28.5.1989 Henryk Lahola přijal v římskokatolickém kostele Blumentál svátost biřmování od arcibiskupa Jána Sokola. Svého birmovního patrona si Henryk Lahola ve svých 22-letech vybral sám. Vybral si sv.Kazimíra, světce kterého Henryk Lahola nejvíce obdivoval, který byl z řad svatých pro Henryka Laholu ten absolutní vzor, který se Henryk Lahola podle okolností usiloval co nejvíce následovat a napodobovat. Sv.Kazimír byl světcem patnáctého století, přesněji řečeno let ech 1458 - 1484, zemřel jako 26-letý. Sv.Kazimír se narodil v roce 1458 v Krakově a byl to syn polského krále Kazimíra IV., princ krále z rodu Jagellonského. Byl polským korunním princem. Sv.Kazimír miloval Spasitele, rozjímal o jeho utrpení a rád se klaněl svátosti oltářní. Vynikal ctnostmi, zejména mravní čistotou a velkorysostí vůči chudým. Peníze mu dával jeho otec – král Polský na rozmaré zábavy a hostiny s ostatními urozenými synky jak bylo jinak obvyklé. Za tyto peníze pořádal hostiny pro chudé, staré, chromé, slepé a různé jiné chudáky, a tedy lidi, kteří byli na sociálním okraji středověké společnosti. A tyto hostiny nejen pořádal a financoval z peněz, které dostával od otce za účelem "zábavy s kamarády urozeného původu a kamarádkami", ale dokonce na těchto hostinách tyto různé náhodně přítomné chudáky z ulice i osobně obsluhoval! Jednou magnáti z Uherska t nebyli spokojeni se svým králem M.Korvínem a nabídli uherskou korunu polskému králi Kazimíru IV pro jeho syna sv.Kazimíra. Sv.Kazimír ale řekl: "já nemám zájem ani o vlastní budoucí polskou královskou korunu. A tím méně o královskou korunu uherskou nebo korunu jakéhokoliv jiného království, čím velice rozzlobil i svého otce – krále Polského. Sv.Kazimír pak se raději utáhl do ústraní a do samoty. Úmyslně spával na tvrdé a studené kamenné zemi namísto toho, aby spal v jemné, měkké a teplé posteli. Často navíc spontánně v noci vstával a chodil se modlit ke svatostánku a rád se klaněl svátosti oltářní. Někdy se modlil i celou noc. Společnosti ostatních urozených synků a dcerek se zásadě důsledně vyhýbal. Nakonec pak onemocněl na nějakou – pro středověké lékaře – ne zcela symptomaticky identifikovatelnou nemoc a lékaři doporučovali, aby se zřekl celibátu a tak prý se uzdravil. Na toto ale sv.Kazimír řekl: "Pokud se mám za takovouto cenu zachránit, pak si přeji raději zemřít". Sv.Kazimír zemřel na tuberkulózu dne 4.3.1484 ve věku 25 let. Sv.Kazimír zemřel jako svobodný a bezdětný panic a je pro Henryka Laholu nejvíce následováníhodným světcem. Proto si ho Henryk Lahola vybral za svého birmovního patrona a často se k němu modlí.

Problémy se zaměstnáním JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

V červnu 1989 podal Henryk Lahola v knihtiskárně výpověď ze zaměstnání. Henryk Lahola měl tenkrát nastoupit do státní akciové společnosti “Avex” v Bratislavě. Všechno měl Henryk Lahola již vybaveno. Avšak počátkem září 1989 se Henryku Laholovi zdvořile omluvili s tím, že toto “místo již obsadili”. Od 15.9.1989 do 14.10.1989 Henryk Lahola tedy nastoupil do zaměstnání u “Otex š.p.Bratislava”. Hned poté v druhé polovině října 1989 Henryk Lahola nastoupil na půměsíčné brigádu u “Riaditeľstvo balíkovej prepravy” Bratislava (železniční nádraží Bratislava-Nové Město, Pošta Tomašíkova ulica). A nakonec Henryk Lahola v období od 1.11.1989 do 30.9.1990 byl zaměstnancem “ÚNZ Bratislava”.

Ještě jednou o opozici proti totalitnímu režimu a listopadové revoluci

Henryk Lahola intenzivně přemýšlel zda-li vůbec tyto věci (tj.události popisované u roků 1984 a 1989) jsou zralé k uveřejnění. Osobně sice tuto část svého života Henryk Lahola nepovažuje za nijak zajímavou a již vůbec ne důležitou, nicméně si však uvědomuje, že obejít toto pro veřejnost tak velice atraktivní téma není nikterak jednoduché. Nakonec se Henryk Lahola přece jen rozhodl – aby alespoň částečně ukojil hlad veřejnosti po informacích tohoto typu u veřejnosti - že menší část svých pamětí z tohoto období tedy uveřejní. V sobotu či v neděli 18-19.11.1989 když se Henryk Lahola vrátil z kostela byl rodiči informoval, že mu telefonoval jakýsi “doktor Benda” – že kdo to je? Henryk Lahola jim odpověděl, že to je jeden takový pán, je to katolicky orientovaný intelektuál, který bydlí na Karlově náměstí č.8 v Praze a chodívá na mši svatou do kostela sv.Jiljí, který tradičně patřil kdysi dominikánům, ale jindy chodil na mši svatou i do Ječné ulice do bývalého jezuitského kostela a teď je neformálním předsedou ˇKřesťanskodemokratického hnutí v Čechách. Otec se Henryka Laholy na to ironicky zeptal: “Aha! To je zajisté zas nějaký tvůj kamarád z vězéní”?! Otec Henryka Laholy tím plně trefil do černého a Henryk Lahola nevěděl co má na to říci. Řekl pouze tolik, že sice ano, avšak jinak PhDr.Václav Benda je veliký člověk, který toho pro náš národ hodně udělal a sám by se tudíž Henryk Lahola nikdy netroufal nazývat jeho kamarádem, protože Henryk Lahola doktoru Václavu Bendovy nesahá ani po členky. V pondělí 20.11.1989 v Bratislavě Henryk Lahola aniž by komukoliv cokoliv řekl nebo to s kýmkoliv jakkoliv konzultoval spontánně hned po práci se odvezl tramvají do centru města na náměstí SNP a vylezl na podstavec sochy partizána. V ruce držel napsaný několik listů papírů s napsaným projevem kritizujícím totalitní režim, odsuzující nucenou vojenskou službu jako novodobou formu otroctví dvacátého století, požadující náboženskou svobodu, žádající propuštění všech politických vězňů a požadující svobodné volby. Chvíli tam stál a díval se na všechny strany. Srdce mu skákalo od nervozity až někde v hrdle. Lidé pobíhali sem a tam mezi obchody, poštou a knihovnou, prostě běžný každodenní shon tak, jak je to obvyklé. Nebyl si jist, zda-li když to začne číst ho neodvezou někam spíše do blázince na psychiatrii než na centrálu StB na Legerského ulici č.1. Dokonce je i možné, že si ho vůbec nikdo ani nevšimne, že Henryk Lahola bude číst projev jen tak pro “nikoho”, že lidé i nadále budou nevšímavě pobíhat sem a tak, jako kdyby čtoucí Henryk Lahola byl vzduch. Henryk Lahola otevřel ústa a jak jen mu hlasivky stačili řval maximálně nahlas: “Vážený Slováci a Slovenky, dovoľte mi povedať k Vám zopár mojich čiste osobných skromných myšlienok…”Nicméně jakmile začal číst, lidé se – překvapivě – ze všech strán zhrnuli ke soše a poslouchali ho. Dokonce projev Henryka Laholy přerušovali velikým potleskem, jaký si Henryk Lahola rozhodně ani nezasloužil a proto se mu to ani nelíbilo. Nicméně, Henryk Lahola velice brzy zjistil, že mu jeho hlasivky pomalu začínají odcházet a proto nyní v podstatě za veškerá přerušení jeho projevu potleskem byl i vděčný, protože hlasivky tím pokaždé dostali alespoň chvíli času na své odpočatí a regeneraci. Svůj projev nepřečetl Henryk Lahola celý. Tentokrát však – a stalo se tak vůbec po prvé v životě – nikoliv však proto, že by byl snad zatčen příslušníky státní bezpečnosti nebo příslušníky vojenské kontrarozvědky. Když si byl Henryk Lahola vědom, že již mele zcela z posledního četl ze svého písemného projevu jen to nejdůležitější. Až nakonec Henryku Laholovi jeho hlasivky odešli úplně. Proto jen bezhlasně zasípal “Ďakujem Vám milý spoluobčania za Vašu pozornosť” a slezl dole.

Lidé nadšením tleskali a křičeli a Henryka Laholu poklepávali nadšeně na ramena. V projevu se některými frázemi opakoval, snad dvacet krát větu začal slůvkem:”Musí” ..tj. musí být náboženská svoboda…musí být odstraněna cenzura…musí být svobodné volby…atd. Přesto však projev který, byť i sice z literárně-kritického hlediska objektivně za nic moc nestál se lidem z náměstí SNP – překvapivě - líbil. Mnozí lidé na Henryka Laholu mluvili a zahrnovali ho mnohými slovy naprosto nezasloužené chvály. A Henryk Lahola mohl jejich hyperbolizovanou chválu pouze poslouchat, mluvit nemohl kvůli odešlým hlasivkám vůbec, pouze jaksi bezhlasně mohl sípat. Nicméně velice brzy pochopil, že jeho sípání stejně nikdo nerozumí a proto ho zanechal. Pro objektivitu je však třeba říci, že když Henryka Laholu prvotní indispozice přešla s některými lidmi si přece jen – byť i s nemalou bolestí v hrdle - prohodil několik slov. Henryk Lahola se rozhodl, že v úterý 21.11.1989 přijde sem opět mluvit. Avšak všechno bylo jinak! V úterý 21.11.1989 náměstí SNP již bylo okupováno demonstrujícími studenty a vépeenkáři. Navíc oni zde měli i tribunu, která tu včera ještě nestála, měli i mikrofony a vůbec moderní zvukovou aparaturu. Hned bylo Henryku Laholovi jasné, že z jeho zamýšleného projevu již nebude vůbec nic. Od toho dne – úterý 21.11.1989 bývali zde shromáždění každý jeden den po celý ostatek měsíce listopadu, ba i začátek měsíce prosince 1989. Ten první den demonstrací – úterý 21.11.1989 bylo mezi účastníky 90 % mládeže kolem dvaceti let – většinou zřejmě vysokoškolští studenti. Lze tak soudit i podle toho, že toho dne jsme si i zazpívali “Gaudeamus igitur”. Smutné však bylo to, že jen část a to dokonce pouze malá část mládeže se zapojila do zpěvu “Gaudeamus igitur”, většina mlčela, ba dokonce některý ostentativně na zpívající kolegy i volali: “Prekladejte”! Počet demonstrantů onoho dne 21.11.1989 se zdal Henryku Laholovi až neuvěřitelně vysoký. Henryk Lahola byl totiž do té doby zvyklý, že na demonstraci přijde někdy jen několik lidí, jindy pak jen několik málo desítek lidí. Jen velice málokdy víc. Jedinou výraznou výjimkou byla do té doby pouze katolická pouť do Velehradu v roce 1985 u příležitosti 1100 výročí úmrtí sv.Metoděje kde ať se člověk podíval kdekoliv bylo nekonečné moře hlav. Podle oficiálních údajů tam došlo 150 000 tisíc věřících. Přišel tam tenkrát i ministr kultury ČSR jakýsi Klusák, který byl vypískán. Lidé Klusáka nejen totálně vypískali, ale taky protestně skandovali: “Jsme na pouti!!” a “chceme Svatého Otce!!” Z Bratislavy tam jel na tu pouť také estébák Vladislav Petrík, který několikrát byl střesen, aby se pak opětovně zas a zas nalepil na Henryka Laholu s provokativní otázkou: “Prečo tí ľudia pískajú”. Henryk Lahola pouze trapně mlčel a věčně utíkal. Zatímco někteří si nedali pozor na jazyk a i mu řekli – cituji doslova: “No, protože ta svině komunistická (myslíc ministra Klusáka) tady žvaní jako kdyby byla na stranické schůzi a přitom je na mši svaté”! Když se Henryku Laholovi podařilo alespoň na chvíli se zbavit estébáka Vladislava Petríka tak se modlil společně s ostatními lidmi. Bylo na pouti taky hodně Slováků a v některých sektorech lidé mluvili doslova dvojjazyčně, ba dokonce někde bylo jako hlasitější slyšet modlení se po slovensky než po česky. Samotný Henryk Lahola se společně s ostatními modlil chvíli česky a chvíli slovensky, v závislosti na tom zda-li davem věřících se nesoucí řeč byla momentálně silnější čeština anebo slovenština.

Jinak pokud jde o počet, demonstrace z úterka 21.11.1989 Henryku Laholovi připomínala ale nejvíce legální demonstraci za lidská práva, která se uskutečnila dne 10.12.1988 na Škroupově náměstí na Žižkově v Praze. Ta byla taky legální a taky proběhla celá a celá se i v klidu rozešla bez toho, aniž by byla mocensky rozehnána jak to většinou bývává obvyklé. Tenkrát 10.12.1988 se tam podepisovala i petice za propuštění katolického aktivisty Augustina Navrátila, který byl vězněn na “psychiatrii” v Kroměříži z politických důvodů. Jinak tam mluvil Václav Havel, o tom jak ho propustili z vězení a jak se krátce nato na francouzské ambasádě mohl setkat i s francouzským prezidentem, který navštívil Československo. Estébáci byli sice i tam, avšak Henryka Laholu každý nechal na pokoji. A po skončení akce se mohl v klidu vrátit domů, jediný problém bylo metro, protože byla jedna trať metra – při návratu – na nádraží odstavena a musel tedy jet oklikou. Jinak vše v pořádku, dokonce Henryk Lahola po skončení celé akce chvíli mluvil i s Ladislavem Lisem, který bydlel na Sosnové ulici v České lípě a pak mluvil i s chartistou (Charta 77) Jaromírem Němcem nebo Jaroslavem Němcem, povoláním tuším lékařem. Jinak ale všechny ostatní demonstrace měli mnohem méně účastníků a byli vždy velice brutálně rozehnány.

Totéž postihlo i jediné významnější shromáždění občanů na Slovensku, kterým byla katolická vigilie za náboženskou svobodu, která se uskutečnila, přesněji řečeno měla uskutečnit dne 25.3.1988 v Bratislavě na Hviezdoslavově náměstí u Slovenského národního divadla kam se prakticky ale nikdo nedostal, protože celé široké okolí bylo již několik hodin předem hermeticky uzavřené bezpečnostními silami, které nikoho dovnitř nepouštěli. Všechny tramvaje jezdili pouze ve směru ven ze města, zatímco směrem do centra Bratislavy ani jeden. Henryku Laholovi se s malou skupinkou spoluvěřících podařilo cez jeden otevřený průchod proniknout na zadní část Hviezdoslavova náměstí nacházející se daleko od samotného Slovenského národního divadla, nacházející se spíše blíže k mostu Slovenského národního povstání. Chtěli sice přijít sice dopředu až k budově Slovenského národního divadla tam však ale puštěni nebyli, protože jim cestu brzy přehradil kordon těžkooděnců. A tak tedy zůstali stát a začali se modlit modlitbu bolestného svatého růžence. Brzy však do věřících najela příšerně houkající žlutá služební lada příslušníků veřejné bezpečnosti. Ačkoliv se zástup věřících rozestoupil aby mohla odjet pryč, ba dokonce někteří i symbolicky ukazovali rukou, že má volnou cestu a může klidně jet oni zůstali stát na místě s příšerným lomozem houkající sirény za stálého blikání modrého majáku tohoto služebního vozidla veřejné bezpečnosti. Když lidi ani tohle neodradilo a dál se modlili bolestný svatý růženec, lada odjela pryč a hned poté se dala do pohybu zatím nehybně stojící hradba černých těžkooděnců s helmami, velikými průsvitnými plastovými štíty a obušky. Bylo to strašné. Ne ani tak pro Henryka Laholu, ten ostatně velice dobře již od minula věděl do čeho jde, a že s takovými věcmi jako jsou estébácké pěsti pánů oblečených v černých kožených bundách, jako jsou obušky příslušníků policejních sil, jako jsou policejní pouta včetně i takového tzv.”medvěda”, ale i příšerně štípající oči od slzného plynu, či štěkot zuřících policejních psů, modřiny po plastických střelách či popáleniny tváře či zápěstí od úderu štítem postříkaným od neuvěřitelného mrazu zkapalněným dusíkem a podobně, to vše jsou zcela normální a běžné věci se kterými chtě-nechtě každý demonstrant musí počítat. A tak i Henryk Lahola raději zavřel oči a modlil se nahlas bolestný svatý růženec kým ho padající lavina obušků “nezatloukla do země”. Navíc v onen pátek 25.3.1988 estébáci nedali nikomu ze tří hlavních vůdců a organizátorů sebemenší šanci, aby se mohli katolické vigilie za náboženskou svobodu taky zúčastnit. Tehdejší “tajný” katolický biskup a jezuita Ján Chryzostom Korec již v roce 1939 vstoupil do noviciátu u společnosti Ježíšovy. Za totalitního režimu nesměl legálně vykonávat své kněžské povolání a pracoval pouze u jakéhosi bratislavského podniku jako výtahový technik či opravář výtahů. Ján Chryzostom Korec tehdy bydlel v podnájmu u jakéhosi Ing.Michala v bytě na čtvrtém poschodí nacházející se na ulici Vilová č.8 v pátém bratislavském obvodu Bratislava - Petržalka. Dalšími dvěma spoluorganizátory byli katoličtí laici JUDr.Ján Čarnogurský a Ing.František Mikloško. Oba dva v té době bydleli ve čtvrtém bratislavském obvodu v městské části Bratislava – Dúbravka. JUDr.Ján Čarnogurský bydlel na ulici Karola Adlera č.12, původně byl povoláním advokát, totalitní režim mu však znemožnil vykonávat advokátskou praxi. Ing.František Mikloško bydlel na ulici Bilíkova č.3, svojí odbornou kvalifikací je to matematik.

Pokud se vrátíme zpátky k shromáždění, které se uskutečnilo v úterý 21.11.1989 vidělo se Henryku Laholovi neuvěřitelně veliké. A bylo též již řečeno, že zhruba 90 % jeho účastníků byla mládež ve věku kolem 20 let, tj.zpravidla většinou vysokoškolští studenti. Ve středu 22.11.1989 bylo účastníků mnohem více; studentů a mladých lidí pak procentuálně z tohoto důvodu již výrazně méně. A již od čtvrtku 23.11.1989 začali převažovat v shromáždění různé elegantně oblečené dámy a páni s luxusními deštníky když pršelo. Bylo vidět, že teď již i zbabělé krysy začínají vylézat ven když vidí, že se nic neděje, že po žádných uniformovaných příslušnících veřejné bezpečnosti ani vidu ani sluchu (pouze estébáků tam bylo sice jako much, ale ty nikdo neznal, a navíc teď se estébáci drželi úplně zpátky)! Navíc tyto krysy (často to byli totiž lidé, kteří teprve teď začínali ve svém nitru uvažovat zda-li nenadešla vhodná doba již odhodil svoje červené partajní knížky) ve vzduchu větřily nová koryta – které jak očekávali, by jim mohla připadnout. Henryk Lahola pak znechucen přestal někdy počátkem prosince 1989 na tyto shromáždění chodit úplně. Nic na tom nemění ani to, že ještě v té době kdy na shromáždění chodil mu dovolili dokonce jednou oficiálně vystoupit a promluvit k lidu i oficiální vépeenkáři. Využil toho, představil se jako údržbář z jednoho podniku a přečetl tam nahlas oficiální statistiku Ministerstva spravedlnosti (oficiálně nazvanou: "Správa o socialistickej zákonnosti") o počtech odsouzených politických vězních – tajný dokument, který si režim nechal vytisknout v knihtiskárně ve které ještě krátce předtím Henryk Lahola pracoval, kde se k tomu dokumentu dostal. Lidé když mohli na vlastní uši slyšet ty obrovská čísla o odsouzených politických vězních rozhořčeně křičeli “Fuj-hamba!!” z takovým pobouřením, že to zřejmě vylekalo a znervóznilo zřejmě dokonce i několik samotných vepeenkářů z řad bývalých bolševiků co jen nedávno převlékli kabáty. V pondělí 27.11.1989 pak denník “Smena”, ale zřejmě i všechny ostatní noviny přinesli článek pod názvem “Informoval, ale nepravdivo” (údajně vydaný ČSTK), kde jakýsi “podpredseda” (česky: místopředseda) nejvyššího soudu SSR Stefan Minárik se snažil zpochybnit pravdivost Henrykem Laholou přečtených informací s tím, že většina těch co byly odsouzeni pro trestní čin opuštění republiky podle § 109 trestního zákona byla odsouzena v nepřítomnosti a proto jim to prý ani nic neudělalo, protože do vězení nešly. A dále, že do těch svých statistik prý Henryk Lahola zahrnul i špióny a vrahy. Bohužel však dotyčný místopředseda Minárik neřekl jaké.

Podpředseda Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky soudruh Štefan Minárik však byl Laholovi zcela ukraden. Jeho článek “informoval, ale nepravdivo” vydaný ČSTK a publikovaný v pondělí 27.11.1989 ve slovenském denníku Smena (ale zřejmě i v jiných dennících v Československu!) svým obsahem jen mimoděk se stal silným “důkazem” pro tvrzení těch lidí, kteří tvrdí, že se jednalo o takzvaný “sametový podvod” a nikoliv revoluci, ale jakousi tajnou dohodu mezi estébáky a komunistickými funkcionáři na jedné straně a částí představitelů tzv.“umírněné opozice” o sehrání údajné listopadové komedie v roce 1989 jejíž podstatou bude jak přechod politické moci na tuto “spřízněnou opozici”, tak i garance následné beztrestnosti funkcionářů dosavadního politického režimu. A tak jako Pilát se dostal nechtěně do Kréda, tak i tento případ Henryka Laholy se chtě-nechtě stal klíčovým důkazem pro teorii “sametového podvodu”, respektive komplotu vůči lidem ze strany tajné koalice mezi vládnoucí oligarchií a částí “spřízněné opozice”, neboť reakce či protest místopředsedy Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky soudruha Štefana Minárika (otištěn v tisku dne 27.11.1989!) celkem oprávněně nejednomu historikovi může dnes vyznívat a i vyznívá jako protest jakéhosi mluvčího oligarchie totalitního režimu, který ze svého hlediska v podstatě vlastně oprávněně protestuje proti tomu, že jejich politický “partner” (tj. “Verejnosť proti násiliu”) zašel – tím, že umožnil promluvit Henryku Laholovi o politických vězních - mnohem dále než bylo mezi vládnoucí oligarchií totalitního režimu se “spřízněnou opozicí” domluveno. Tento protest proti porušení dohody mezi politickými partnery navíc zazněl z úst Štefana Minárika takovou formou, kterou nelze ani nazvat jinak než tzv.“diplomatický protest”, když řekl doslova: “Organizátori včerajšieho zhromaždenia v Bratislave neraz a správne podporili myšlienku demokracie a v jej rámci aj požiadavku otvorenej a pravdivej informovanosti. Právom odsúdili špekulatívne informácie, založenie na lži a polopravde, ktorá je často horšia ako lož. V tejto súvislosti však musím reagovať na vystúpenie údržbára ÚNZ Bratislava na tejto manifestácii, ktorý zneužil verejnosť tým, že vybral zo správy Najvyššieho súdu SSR o stave socialistickej zákonnosti…poslúžila na vyvolávanie nesúhlasu a nevôle…Ako podpredseda protestujem proti zneužitiu objektívnych správ Najvyššieho súdu SSR a žiadam organizátorov zhromaždenia, aby sa neprepožičiavali šíreniu dezinformácií, čo nemá nič spoločné s demokraciou”/!!!/.

Ba dokonce prý část představitelů této “prorežimní opozice” z VPN prý na tajném setkání ubezpečili bolševické oligarchy, že dotyčné vystoupení dotyčného Henryka Laholy se jim pouze vymklo spod kontroly, neboť kdyby tušili, že bude mluvit o politických vězních nikdy by mu ani nedovolili vystoupit. A tedy jeho vystoupení v žádném případě nevyjadřovalo jejich oficiální postoje, tím méně, že by se snad chystali k porušení vzájemných politických dohod, které za zprostředkování StB uzavřeli se státní mocí ještě před listopadem 1989. Z tohoto důvodu tedy jakékoliv obavy KSČ, že by se situace mohla vymknout spod kontroly VPN a OF a vyústit v jakoukoliv perzekuci představitelů KSČ a StB plus jejich spolupracovníků jsou absolutně neodůvodněné.

Listopadová revoluce 1989 však zastínila jednu neméně důležitou událost, kterou byla kanonizace Anežky Přemyslovny. Dceru českého krále Přemysla Otakara I. vyhlásil více než 700 let po její smrti svatý otec Jan Pavel II dne 12.11.1989 za přítomnosti Jeho eminence arcibiskupa pražského a primasa českého kardinála Františka Tomáška. Když se kardinál František Tomášek vrátil z Vatikánu uskutečnila se i v chrámu sv.Víta v Praze slavnostní mše svatá kterou celebroval arcibiskup pražský, primas český a československý kardinál František Tomášek. Jeho koncelebranty byli pražští pomocní biskupové Jan Lebeda a Antonín Liška a sídelní biskup diecéze litoměřické Josef Koukl. Bylo zde mnohem více lidí jako na slavnostní mši svaté na které se Henryk Lahola osobně zúčastnil ve chrámu sv.Víta v Praze dne 1.července 1989 u příležitosti devadesátých narozenin jeho eminence kardinála Františka Tomáška. Tehdy se Henryk Lahola při procesí dostal těsně až k samotnému otci kardinálovi a políbil jeho ruku a prsten. Devadesátiletý kardinál Tomášek na chvíli zastal, položil svoji dlaň na hlavu Henryka Laholy a požehnal mu. Kardinál Tomášek byl vždy mocnou oporou církve a věřícího lidu a byl neobyčejně vstřícný. Jednou, když mu řekli, že ho se s ním chce setkat skupina čtyř katolíků, kteří přijeli ze Slovenska, tak nehledě na to, že byla již téměř půlnoc tak tyto Slováky osobně přijal i o tomto čase na Arcibiskupském úřadě v Praze!

Pak když v dubnu 1990 přijel do Československa na návštěvu svatý otec jel i Henryk Lahola do Prahy. Při té příležitosti lidé v Praze podepisovali i petici na podporu stanoviska pražského městského prokurátora, který vystoupil s myšlenkou zákazu KSČ. Lidé stáli v obrovské frontě aby tuto petici mohli podepsat a Henryk Lahola se do této fronty postavil také. Pak šel kolem jakýsi pán tuším od petičního výboru dotyčné petice a obrátil se na pána Henryka Laholu se slovy: “Vítejte, vy jste ze Slovenska”? A zatímco Henryk Lahola překvapením třeštil oči už ho i tento pán i chytil za rameno, vytáhl ho z řadu a táhl přímo dopředu se slovy: “Promiňte lidi, ale tento pán přijel až ze Slovenska…pusťte ho! A protekčně tak Henryku Laholovi umožnil, aby tuto petici ihned a bez jakéhokoliv čekání mohl okamžitě podepsat mimo jakéhokoliv pořadí! Ten pán to nepochybně myslel dobře, nicméně bylo to poprvé v životě Henryka Laholy a zatím – naštěstí - ke dnešnímu dni 22.3.2007 i naposledy, co Henryk Lahola měl někde nějakou protekci. Proto se Henryk Lahola svým způsobem ve svém nitru i velice styděl, při pomyšlení kolik lidí neoprávněně předběhl. Proto kdyby někdo z těch lidí chtěl Henryku Laholovi vrazit přes držku ani by se mu nedivil. Nicméně překvapivě nikdo nijak ani jen nezaprotestoval. A dodnes se nikdy Henryk Lahola ani nedozvěděl odkud ho ten neznámý pán poznal.

Mše svatá se svatým otcem Janem Pavlem II měla začít až tuším ve 14.00 hod. na Strahovské pláni, avšak Henryk Lahola který sem přijel přes noc již od včasného rána bloumal v Praze po Strahově sem a tam. Když Henryk Lahola uviděl na jedném domě nápis, že se jedná o úřední budovu, sekretariát či tak nějako to bylo nazváno, prostě něco co patří politické straně Československé straně lidové, respektive její stranické organizaci v Praze 6. Henryk Lahola zmačkl kliku na dveřích a dveře se mu otevřely. Vešel tedy dovnitř. Uvnitř byl přítomen pouze jeden člověk – Michal Prokop. Dnes je tento Michal Prokop slavný člověk, kterého z televize z pořadu “Krásný Ztráty” zná celá republika. Avšak tehdy Henryk Lahola byl hluboce přesvědčen, že se setkal pouze s úplně obyčejným člověkem z lidovecké stranické organizace v Praze 6. Michal Prokop byl ke Henryku Laholovi velice přátelský, mnohem přátelštější než by si Henryk Lahola byl zasluhoval. Pozval Henryka Laholu dovnitř, sedli si za stůl a asi dvě hodiny spolu diskutovali jak o listopadových dnech roku 1989, tak i o budoucnosti. Michal Prokop Henryku Laholovi povídal o tom, jak za dramatických listopadových dnů 1989 místní členové Československé strany lidové převzali od zbolševizovaných “lidovců” tento sekretariát, že tu téměř až padali facky. Obdobně i o prohlášení na podporu sametové revoluce, které ještě velice brzy v listopadových dnech po vypuknutí těchto událostí nechali otisknout v denníku “Lidová Demokracie” a jak to tam v těch okamizích i všichni napjatě hlídali, aby tento článek na poslední chvíli někdo v tiskárně na poslední chvíli z “Lidové Demokracie” nevyhodil. Když se pak Henryk Lahola z Prahy do Bratislavy vlakem vracel zpátky domů, mluvil s jedním spolucestujícím Slovákem, který mu řekl: “aha, vy ste ten údržbár čo čítal o tých politických väzňoch”…Za zmínku stojí ještě soud se skupinkou disidentů pod vedením JUDr.Jana Čarnogurského, který se uskutečnil v úterý v 9.00 hod. v Justičním Paláci v Bratislavě na Zahradnické ulici. Již tam bylo obrovské množství lidí které fakticitou svého obrovského množství lidem bránilo vejít dovnitř. Byl to však divný dav. Henryk Lahola začal zpívat: “Ó Mária bolestivá, naša ochrana…”, jen nepatrná menšina lidí se k němu přidala, pak však i tito utichli, protože většina dotyčnému bezbožného davu se vůči nim nepřátelsky obořila. Jedním z posledních dozvuků za událostmi z listopadu snad byla jakási vědecká pracovnice ze Slovenské akademie věd tuším se jmenovala PhDr.Zuzana Kusá, která si jednou Henryka Laholu pozvala na rozhovor o zkušenostech z listopadových dní 1989 do jakéhosi ústavu Slovenské akademie věd. Henryk Lahola se jí zeptal, zda-li snad není příbuznou profesora doc.PhDr.Miroslava Kusého, politologa a chartistu co bydlí v Bratislavě na ulici Slowackého č.29, avšak ke zklamání Henryka Laholu odpověděla že není, že je tedy pouze jeho jmenovkyní a že se jí na to ptá hodně lidí.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vstoupil do polistopadového KDH na Slovensku

Koncem roku 1989 vzhledem k tomu, že Henryk Lahola měl zájem v rámci mých omezených možností přispět nějak pro dobro věcí veřejných, rozhodl se vstoupit do některé alespoň trochu katolicky orientované politické strany. V stave politického myšlení Henryka Laholy daného prosincem 1989 by nejspíše vstoupil do Československé strany lidové, kdyby tato politická strana vyvíjela vůbec nějakou – alespoň marginální – politickou aktivitu i na Slovensku, kde Henryk Lahola v té době žil. Nicméně představitelé Československé strany lidové a později i představitelé Křesťanskodemokratické strany verbálně prý slíbili Janu Čarnogurskému, že politicky na Slovensko nepůjdou. Vzhledem k tomu tedy se Henryk Lahola stal členem KDK (“kresťansko-demokratický klub”) Bratislava-Nové Město a tím tedy i členem KDH (“Kresťansko-demokratické hnutie”), přičemž členem KDH byl formálně Henryk Lahola až do ledna 1992. Ostatně tento “slib” má svou genezi již v neformální celostátní občanské iniciativě křesťansky orientovaných intelektuálů “Křesťanskodemokratické hnutí”, kterou PhDr.Václav Benda a JUDr.Ján Čarnogurský fakticky již měli organizačně rozdělenou na část českou a část slovenskou již dokonce v roce 1985.

Rozdílný pohled jak pojem “můj národ” chápal Čechoslovák a jak ho chápal Maďar

Koncem roku 1989 čirou náhodou Henryk Lahola potkal jednoho maďarského studenta z Maďarska, který studuje v Bratislavě a kterého již znal Henryk Lahola z minulosti. Dotyčný maďarský student umí až neuvěřitelně dobře po slovensky. Henryk Lahola se potkal z dotyčným maďarským studentem v Univerzitní knihovně v Bratislavě a diskutoval s ním o politice. Jejich diskuse byla velice optimistická. Dotyčný maďarský student řekl Henryku Laholovi, že je příslušníkem patnáctimilionového národa, byť i jedna třetina tohoto jeho národa žije v zahraničí mimo Maďarsko. Henryk Lahola řekl dotyčnému maďarskému studentovi: “Ja som tiež príslušníkom pätnásťmilionového národa! A som veľmi rád, že takmer všetci príslušníci môjho pätnásťmilionového národa sú doma v Československu, a pevne verím, že aj tí čo sú ešte v zahraničí, že sa teraz veľmi rýchlo vrátia naspäť domov”.

Mezinárodní setkání křesťanské mládeže organizované hnutím “Taizé” ve Wroclawě

Na přelomu roku 1989/1990 ve dnech od 27.12.1989 až do 3.1.1990 odjel Henryk Lahola vlakem z Bratislavy s přesedáním v Brně do Polska, přesněji řečeno do města Wroclaw kde se toho roku uskutečnili mezinárodní setkání křesťanské mládeže organizované mezinárodním ekumenickým hnutím bratra Rogera z francouzského Taizé. V organizačním centru ve Wroclawi se Henryka Laholu ptali, zda-li je Čech nebo Slovák. Henryk Lahola se velice podivil této obskurní otázce. Řekli mu, že to prý jen proto aby věděli kam ho mají zařadit. Henryk Lahola jim odpověděl, že je mu úplně jedno kam ho zařadí a že tedy logicky očekává, že ho zařadí jednoduše tam, kde budou mít nějaké volné místo. Nakonec Henryka Laholu zařadili bydlet do obce Radwanice poblíž Wroclawi k jakési polské rodině. Jinak pokud jde o užší modlitební skupinu – pokud jde o mládež z Československa - zařadili ho společně k jakési skupině mladých lidí pocházejících povětšinou z Oravy, zejména z města Dolného Kubína a okolí. Jinak ale většinu tvořila polská mládež. Když se všechno skončilo a Henryk Lahola odcházel domů velice si divil tomu, když viděl mnoho všelijakých Poláků ale i Čechoslováků jak jako téměř šílení běhají sem a tam a sbírají od kdekoho adresy bydliště, že si budou s ním – každým – psát. I Henryk Lahola si kvůli tomu téměř upsal ruku jak téměř celému světu psal svoji adresu. Velice se Henryk Lahola bál co bude dělat, pokud mu tolik lidí napíše. Naštěstí ale nenapsal mu vůbec nikdo.

1990:

Krátká epizoda v “Kresťansko-demokratickom klube Bratislava – Nové Město”

V Bratislavě v rámci KDH, respektive místního klubu KDK Bratislava-Nové Město Henryk Lahola nejintenzivnější politickou aktivitu vyvíjel první dva a půl měsíce roku 1990. V tomto období byl prakticky se vším absolutně spokojen. Nevynechal v tomto období jedinou schůzi. Samotné schůze jednotlivých místních klubů v tomto období byli fakticky více-méně neformálním diskusním klubem několika náhodně se sešlých více-méně nezávislých intelektuálů katolické orientace + v menším měřítku i dalších lidí, kteří sice osobně intelektuály nebyli, nicméně se též aktivně zapojovali do jejich diskusí. Mezi tyto neintelektuální diskutéry v této době patřil i samotný Henryk Lahola. Většinou se diskutovalo o nejrůznějších problémech místní komunální politiky – rozvoj města, rozvoj obvodu, rozvoj městské části. Jen občas o věcech politických na “vyšší” úrovni. O tom, o čem se diskutovalo si neformálně aktivní diskutéři fakticky určovali jednoduše tí, že o tom mluvili, či mluvit začali a ostatní se k nim stejně neformálně přidali ať již z pozice těch co více-méně souhlasí anebo více-méně nesouhlasí. Nikdo zvenčí a ani zevnitř nám autoritativně nevnucoval, že se bude mluvit o tom či o onom. S takovouto formou politiky byl Henryk Lahola absolutně stoprocentně spokojený a vydržel tam ve vášnivých politických diskusí s obrovským zápalem a nadšením diskutovat s ostatními až to pozdního večera. Nejenže nevynechal Henryk Lahola jedinou schůzi, ale téměř vždy přicházel jako první a odcházel pryč společně s posledním účastníkem schůze.

V březnu 1990 však došlo k nežádoucímu zlomu. Kdosi přišel s absolutně absurdním nápadem, že prý KDH potřebuje hledat nějaké mladé lidi ve věku 21-25 let, kteří by mohli být kandidáty KDH napsaní na kandidátních listinách KDH ve volbách do Federálního Shromáždění a Slovenské národní rady. Takový nesmysl! Místní klub KDK Bratislava – Nové Město přitom takovéto lidi vůbec neměl. Jak jsem se pozorně díval nalevo-napravo všichni zde přítomní lidé byli padesátníci, šedesátníci a zejména důchodci. Nanejvíce několik málo čtyřicátníku. Ale to bylo všechno. Taky to Henryk Lahola tomu cizímu panákovi i řekl, že za prvé je to neuvěřitelná ptákovina zde hledat nějaké mladé lidi, když ti žádní nejsou. Za druhé, aby tedy sdělil těm co ho poslali, že v místním klubu KDK žádní mladí lidé nejsou a proto když již – tak ať se třeba zkusí s tímto nesmyslem obrátit na jiné místní kluby KDH, zdali třeba oni nějaké ty mladé lidi nemají. A za třetí navrhl Henryk Lahola, aby tímto byl tento bod považován za odbavený a začali tak jako obvykle neformálně diskutovat o něčem smysluplnějším. Dotyčný cizorodý panák se však odbýt nedal a trval na svém. A k nemilému překvapení Henryka Laholy ostatní účastníci schůze souhlasili s tím cizorodým panákem, že teď je třeba hledat v našem klubu mladé lidi ve věku 21-25 let na ty poslance. Tento cizorodý panák vyslovil názor, že prý větší počet mladých lidí na kandidátních listinách KDH by prý přineslo KDH větší počet hlasů – což byl další absurdní nesmysl. A dokonce měl i tu drzost se přímo zeptat Henryka Laholy, že prý zda-li by on nebyl rád, kdybych mohl volit i mladé lidi, na což mu Henryk Lahola odpověděl, že právě naopak, soplákům nechce dávat žádný hlas, a pokud by na kandidátní listině se na volitelných místech objevili i nějací sopláci, pak by uvažoval vážně, zda-li svůj hlas nedá raději někomu jinému než KDH. Při řečech o soplácích se tento cizorodý panák usmál a měl tu drzost provokativně se zeptat Henryka Laholy, že když prý mluví o soplácích kolik je mu let. Henryk Lahola na to odpověděl, že vyzývá všechny rozumné lidi, aby raději šli hned domů, neboť jak se ukazuje tato dnešní schůze k ničemu užitečnému nevede a doslova prohlásil, že chtěl velice prosazovat ideály křesťanské politiky, a to i navzdory tomu, že on Henryk Lahola je ve skutečnosti sám člověkem modlitby a ne politiky a i sem přišel pouze proto, že tato politická aktivita budování křesťansky orientované politické strany byla doporučena věřícím v pastířském listu jeho excelence arcibiskupa Jána Sokola. Henryku Laholovi začali pak někteří skákat do řeči s tím, že prý je hlupák, že prý chtějí jakési jeho blíže nekonkretizované a nijak nedefinované dobro a podobně. A tak křičel jeden přes druhého, bylo to trapné, ubohé a nesmyslné. Až tu Henryk Lahola pochopil, že jeho další jeho účast je zbytečná, proto jen opět rezignovaně prohodil: “ľudia, poďme domov” a odešel. Když odešel pochopil, že jeho odchod byl jediným správným řešením. Navzdory jeho výzvě totiž odešel úplně sám. Nikdo ho nenásledoval. Teď se Henryk Lahola pevně rozhodl, že kým se neuskuteční a neskončí parlamentní volby plánované v červnu 1990, do té doby se žádné další schůze nezůčastní. A tak i bylo. Na první další schůzi přišel jednou v září 1990 a protože tam se podobná fraška o mladých lidech mezi 21-25 lety zopakovala – tentokrát zas pod záminkou připravovaných komunálních voleb, rozhodl se, ař sice formálně členem KDH zůstane i nadále, již nikdy více nepůjde na žádnou schůzi KDH. A tak i skutečně bylo. Po schůzi, která se uskutečnila v září 1990 se již Henryk Lahola více nezúčastnil na žádné další schůzi KDH. Členem však formálně zůstal až do konce roku 1991.

Členství v Konfeederaci politických vězňů a první veřejná výzva zakázat KSČ

Dne 3.4.1990 se v osvětové besedě či v jakémsi kulturním středisku nebo jak se to jmenovalo, prostě v obvodě Bratislava 2 uskutečnila první schůze celoslovenské organizace Konfederace politických vězňů. Několik členů Konfederace politických vězňů předneslo na tomto celoslovenském sjezdu svůj projev a mezi nimi i Henryk Lahola. Celkově na tomto sjezdu měli monopolní postavení političtí vězni z padesátých let. Henryk Lahola byl jen jeden z mála zástupců politických vězňů svědomí let osmdesátých a pouze dvěma z nich bylo umožněno na tomto sjezdu promluvit – jedním z nich byl právě Henryk Lahola. A ze všech řečníků byl Henryk Lahola řečníkem absolutně nejmladším. To, že promluvil i Henryk Lahola samozřejmě důležité nebylo a vůbec bych to tady ani nespomínal, pokud by nebylo důležité to, co v projevu Henryka Laholy bylo řečeno! Tuším v lednu 1990 bylo v tisku publikováno prohlášením přípravného výboru “Konfederace politických vězňů”, kde za slovenskou část celostátní československé organizace se zmocněncem stal jistý Eugen Korda. Henryk Lahola tohoto Eugena Kordu osobně navštívil v soukromém bytě Eugena Kordu v Bratislavě III – Sibírska ulice, číslo tuším 22 nebo tak nějak podobně. Tento Eugen Korda se o několik let později stal televizní “hvězdou” v televizních stanicích Markíza a Nova. Na sjezdu 3.4.1990 byl za předsedu celoslovenské organizace zvolen právník a vězeň z padesátých let JUDr.Július Porubský. Henryk Lahola se ve svém projevu dne 3.4.1990 vyslovil “za okamžitý úřední zákaz Komunistické strany Československa, za úřední konfiskaci veškerého majetku Komunistické strany Československa, za úplné odstranění všech lidí ze všech funkcí v politickém a veřejném životě, kteří kdykoliv v minulosti byly členy Komunistické strany Československa a těm z nich co se z tohoto titulu též nadmíru obohatili též konfiskaci jejich soukromého majetku a následně pak přinavrácení tohoto majetku československému lidu a národu”. O dva roky později, když Henryk Lahola diskutoval s PhDr.Václavem Bendou, sdělil mu PhDr.Václav Benda svůj názor, že osobně je za to, aby legálními a ústavnímu prostředky byly komunistické politické aktivity škrceny a omezovány například konfiskacemi majetku politické strany Komunistické strany Československa, avšak že je proti tomu, aby tato politická strana Komunistické strana Československa byla přímo zakázána. Doslova řekl: “brát jim majetek, škrtit je to ano, ale zákaz to ne!” PhDr.Vávlav Benda Henryku Laholovi toto své stanovisko logicky zdůvodnil tím, že v případě zákazu Komunistické strany Československa se jejich členové rozlezou do demokratických politických stran a vnitřně je kontaminují svým kryptobolševizmem což je mnohem horší než když v určitém omezeném rámci bude společností trpěna existence Komunistické strany Československa. Protože měl PhDr.Václav Benda pravdu, byl Henryk Lahola tímto názorem PhDr.Václava Bendy plně přesvědčen a ztotožnil se s ním. A tento názor zastává Henryk Lahola na problematiku existence či neexistence KSČM i v současnosti.

Od “světského” zaměstnání k Církvi a práce učitele římskokatolického náboženství

V červenci 1990 Henryk Lahola podal v “ÚNZ Bratislava” výpověď ze zaměstnání a tento pracovní poměr Henryka Laholy se skončil dne 30.9.1990. Současně hned poté - a v podstatě v měsíci září 1990 dokonce kumulativně i se současnou prací pro “ÚNZ Bratislava” – pak Henryk Lahola pracoval pro “Arcibiskupský úrad Trnava” coby laický katolický katecheta (tj.učitel římskokatolického náboženství na několika základních školách v Bratislavě.) Zpočátku sice – z formálně právního hlediska – Henryk Lahola coby učitel římskokatolického náboženství pracoval pouze formou dohody o provedení práce. S hlediska katolického církevního práva “Codex Iuris Canonici” byl Henryk Lahola oprávněn vyučovat římskokatolické náboženství na základních a středních školách, kterou mu vydal arcibiskup Ján Sokol. Nad to všechno ještě Henryk Lahola a v podstatě nezávisle na práci učitele římskokatolického náboženství ještě dva měsíce v období od 1.10.1990 do 30.11.1990 pracoval ve farnosti pro “Rímskokatolícky farný úrad Bratislava-Petržalka”.

Cesty JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy do Taizé a Medžugorja

V letních měsících červenec – srpen 1990 podnikl Henryk Lahola dvě zahraniční cesty. Ostatně měl jakousi kumulaci staré i nové dovolené a i to bylo třeba využít. I když pro objektivitu je třeba říci, že to nebyl hlavní účel, hlavní účel byl totiž náboženský – posílení víry. A tak Henryk Lahola jel do Francie přímo do Taizé k ekumenické komunitě bratra Rogera. Organizačně tuto cestu všestranně zabezpečil jakýsi pražský podnikatel v cestovním ruchu Ing.Kloud. Tady, když se Henryk Lahola sbíral v Taizé k návratu domů již po druhé musel čelit záplavě sběratelů adres. Tentokrát však Henryk Lahola byl klidnější, protože povzbuzen zkušenostmi z Wroclawi mohl více doufat, že to dopadne stejně a že mu taky nikdo nic psát nebude. A nemýlil se! Skutečně Henryk Lahola měl opět štěstí a ani tentokrát mu nikdo nic nenapsal. Druhou cestou, ke které došlo snad již týden po návratu domů byla cesta Henryka Laholy do Jugoslávie do Medžugorja kde se prý skupince dětí, respektive dnes již bývalých dětí měla zjevovat Panna Maria (zda-li je to pravda anebo podvod to nevím a nechci o tom ani nijak spekulovat. Pouze pokorně čekám jaké stanovisko oficiálně k dotyčným zjevením se či nezjevením se Panny Marie zaujme naše Katolická Církev). Tento zájezd organizačně všestranně zabezpečila jakási bratislavská podnikatelka v cestovním ruchu pani Kusalíková. Pani Kusalíková údajně za trvání minulého totalitního režimu dlouhá léta bydlela v Nigérii na československém zastupitelském úřadě kde ona anebo její manžel pracoval. V létě 1991 mi to řekl její syn, který navštěvoval letní jazykový kurs němčiny organizovaný “Združením kresťanských učiteľov” Slovenska.

1991:

Hodnocení duchovenstva a řeholníků na základě osobních zkušeností je rozmanité

Nelze říci, že by duchovní a řeholníci byli všichni stejní. Nejsou. Jsou mezi nimi lidé jak zlí, tak l dobří. A nejen dobří, ale víc, jsou mezi nimi někteří, kteří jsou dokonce i svatí. Ba dokonce i velice svatí lidé jsou mezi nimi. Nikoho konkrétního jmenovat nebudu, protože to může s absolutní jistotou posoudit pouze Bůh. Přesto však v univerzální podobě se tyto pojmy pokusím alespoň trochu ve všeobecné rovině vysvětlit. Již jako mladý muž si Henryk Lahola všiml, že ne všichni duchovní reagovali úplně stejně když chlapec nebo mladý muž se přijde do kostela modlit u svatostánku. Zlý duchovní a řeholníci Henryka Laholu velice brzy začali psychicky obtěžovat a stresovat otázkami typu:”A ty si kdo? Odkud si? Co děláš? Jak se máš? Chodíš sem často? Za co se modlíš? Proč se modlíš? Co se modlíš? Jak se modlíš? Co čekáš od Ježíše? Cítíš Boží pomoc? Nebojíš se, že tě už hledají rodiče? Jak se ti líbí ve škole? Nechtěl bys…to? Nechtěl bys..ono? atd. Dobří duchovní a dobří řeholníci ti modlícího se Henryka Laholu neobtěžovali vůbec žádnými otázkami a nikdy se ho na nic ani neptali, ba z vlastní vůle nikdy s Henrykem Laholou ani nemluvili. Plně respektovali přítomnost Henryka Laholu a bez jediného slova chodili kolem jako kdyby byl pouze vzduch, což je správné a kéž by Pán Bůh dal, aby všichni duchovní i všichni řeholníci byli natolik vyspělí, slušní a tolerantní. Ale byli též duchovní a řeholníci, kteří byli nejen dobří! Ba Henryk Lahola znal v minulosti dokonce i takové duchovní a řeholníki, kteří byli mnohem víc než jen dobří – kteří byli přímo svatí!! Ti nejenže na Henryka Laholu chodícího se modlit u svatostánku nikdy ani slůvkem nepromluvili, ale ba co víc kolem něj chodili vždy maximálně tiše jak jen to bylo možné, aby – pokud možno – ani svojí chůzí nerušili kontemplativní soustředění a modlitby Henryka Laholy. Ba dokonce jsou duchovní a řeholníci nejen svatí, ale dokonce i velmi svatí. Ti nejsvětější z nich – až s neuvěřitelnou ohleduplností – dokonce modlícího se Henryka Laholu obcházeli velikým obloukem aby na kontemplaci a modlitby Henryka Laholu nemohli nijak rušivě vplývat byť i jen svým pohybem a krátkodobou nechtěnou přítomnosti v blízkosti modlícího se Henryka Laholu.

Uzavření řádného pracovního poměru učitele římskokatolického náboženství

Pokud jde o zaměstnání Henryka Laholy, zpočátku sice jak již bylo uvedeno výše – z formálně právního hlediska – Henryk Lahola coby učitel římskokatolického náboženství pracoval pro “Arcibiskupský úrad Trnava” pouze formou dohody o provedení práce v období od 1.9.1990 až do 28.2.1991, následně pak dále od 1.3.1991 coby učitel římskokatolického náboženství Henryk Lahola pracoval dále na právním základě uzavření řádného pracovního poměru uzavřeného na základě pracovní smlouvy v souladu se Zákoníkem práce.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola bojuje o dosažení středoškolského vzdělání

Jak již bylo zmiňováno výše, Henryk Lahola za minulého režimu mněl z politických důvodů znemožněno studovat na gymnáziích a středních školách, o eventuálních školách vysokých již ani nemluvě. Teď chtěl Henryk Lahola doběhnout zameškané a získat – minimálně – nějakou tu maturitu. Nic nechtěl ponechat náhodě a proto – pro jistotu – si Henryk Lahola umínil podal si dvě přihlášky: jednu na nějaké gymnázium a jednu na nějakou střední školu. Samozřejmě, že Henryku Laholovi bylo zřejmé, že vzhledem k tomu, že chodí do práce nebude to mít jednoduché skloubit práci i školu a ovšemže i do budoucna má eminentní zájem i nadále chodit do práce, právě tak jako i studovat na škole. Pokud jde o gymnázium, z potencionálních možností se Henryk Lahola rozhodl pro církevní katolické “Biskupské gymnasium” v Brně, které nabízelo dvouletý teologický studijní obor s maturitou a pokud jde o střední školu se Henryk Lahola rozhodl pro “Strednú priemyselnú školu strojnícku” v Bratislavě, obor “strojárstvo” s nadějí, že ho snad alespoň jedna s obou škol vezme. Henryka Laholu nakonec přijali obě tyto školy. Na Biskupském gymnasiu v Brně dne 14.3.1991 skládal Henryk Lahola přijímací zkoušku, Strojírenská průmyslovka v Bratislavě přijala Henryka Laholu i bez přijímací zkoušky. Ačkoliv s touto duplicitní alternativou Henryk Lahola byl trochu zaskočen, nicméně respektoval Boží vůli, aby při svém zaměstnání studoval obě střední školy současně a to navíc s tím, že jedna z nich je v Brně a druhá v Bratislavě. Představa, že by snad nenastoupil na školu na kterou se hlásil nepřicházela v případě Henryka Laholu vůbec v úvahu a proto ve školním roce 1991/1992 Henryk Lahola absolvoval – byť i z nemalými potížemi - jak první ročník Biskupského gymnasia v Brně, tak i první ročník strojírenské průmyslovky v Bratislavě. Na věci nic nemění, že v té době Henryk Lahola přece jen preferoval více Biskupské gymnázium, protože uvažoval, že tato škola bude pro něj prospěšnější, pokud by ho Bůh povolal k tomu, aby dále studoval katolickou teologii na některé bohoslovecké fakultě v podstatě kdekoliv v Československu, aby se pak mohl stát buď římskokatolickým knězem, nebo i řeholníkem, popřípadě i obojí. Kromě toho se Henryk Lahola v tom čase intenzivně zúčastňoval politických aktivit “Hnutia československého porozumenia” organizované a vedené v Bratislavě předsedou tohoto hnutí Vladem Čechem a současně na aktivitách hnutí “Human” organizované a vedené rovněž v Bratislavě předsedou tohoto hnutí Petrem Mariánkem. Škoda, že se ani Vlado Čech a ani Peter Mariánek nikdy nestali poslanci. Oba dva – i když každý trochu jinak – byli velice kvalitní, rozumní a inteligentní lidé, a pokud by se někdy stali poslanci, byli by nepochybně velikým přínosem pro československou a slovenskou politiku. Všechny účasti na politických schůzích a shromážděních na Slovensku sledovali teď pouze jeden jediný politický cíl – boj za zachování a další existenci společného československého státu.

Cesta JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy do polské Czenstochowe

V létě 1991 jel autobusem Henryk Lahola do Polska na katolickou pouť do poutního místa Czenstochowa. Byla to celopolská pouť katolické mládeže. Dopravu tam mu obstarala rovněž cestovní kancelář pani Kusalíkové z Bratislavy. V samotné Czenstochowe bylo až neuvěřitelně obrovské moře lidí, odhaduje se, že až téměř tři milióny! V tomhle nekonečném moři lidí se Henryk Lahola ztratil a již nikdy více se mu nepodařilo najít cestu zpátky. Pamatoval si pouze, že autobus byl zastaven u jakýchsi kolotočů /polsky: “Karuzele”/ nejrozličnějších kolotočů a podobných atrakcí tam však bylo hodně. Nepomohla Henryku Laholovi ani motohlídka polské policie, ač jinak dotyční polští policisté byli velice ochotní a Henryku Laholovi chtěli v rámci svých možností pomoci. Dotyční policisté mu řekli, že oni samotní z Czenstochowe nepocházejí, že oni jsou z Bydgoszcze a sem byly přesunuti pouze jako dočasná policejní posila v čase konání této poutě, takže město a ani okolí moc neznají. Přesto však byly velice ochotní, souhlasili, aby si Henryk Lahola nasedl s nimi do jejich služebního policejního vozidla a křížem-krážem s Henrykem Laholou déle než hodinu jezdili po Czenstochowe a okolí hledajíc tak místo kde by mohl stát ztracený autobus Henryka Laholy. Navštívili v této souvislosti taky i mnohá místa s nejrůznějšími kolotočemi a podobnými atrakcemi, avšak žádné z těchto míst to nebylo. Polští policisté byli velice přátelští a milí.

Jeden z nich měl jakési staré polské noviny tuším “Tygodnik Powszechny” nebo tak nějak se to jmenovalo, kde byl článek o sčítání lidu v Československu. V této souvislosti dotyčný polský policista Henryku Laholovi řekl, že on si vždy myslel, že Čechoslováci v Československu jsou úplně stejně jako i Poláci v Polsku tvoří pouze jeden jednotný národ. No a tady v těchto novinách píší, že prý Čechoslováci jsou čtyřmi národy, že Čechoslováci se dělí na národ Český, Moravský, Slezský a Slovenský. A nakonec dotyčný polský policista řekl Henryku Laholovi, že se mu to zdá všechno jaksi zmatené a že tomu nerozumí. Avšak, že rád využívá toho, že tady na zadním sedadle může sedět společně s československým státním občanem, kterého se teď může zeptat jak je to ve skutečnosti, kterého teď může poprosit, aby mu to všechno vysvětlil. Henryk Lahola byl momentálně silně psychicky konsternován tím, že ztratil se mu jeho autobus a nemůže ho najít. Přesto však navzdory své silné psychické indispozici se rozhodl, že i tento problém dotyčnému polskému policistovi vysvětlí. Henryk Lahola nejprve požádal dotyčného polského policistu aby mu půjčil dotyčné noviny, aby si v rychlosti ten článek mohl sám přečíst. Poté Henryk Lahola po přečtení si dotyčného článku vrátil “Tygodnik Powszechny” dotyčnému polskému policistovi a řekl mu, že “to čo tam píšu sú hlúposti, z hĺbky svojho vnútorného národného vedomia a svedomia môžem povedať, že my Čechoslováci v skutočnosti skutočne tvoríme iba jeden národ, a to že tvoríme národy dva, tri alebo dokonca štyri si iba niekedy myslíme…A to ešte nemyslíme si to všetci, ale iba niektorí z nás…Pokiaľ ide o mňa osobne, pokiaľ teda smiem hovoriť iba sám za seba samého, tak ja samotný si nikdy nemyslím, že my Čechoslováci tvoríme dva, tri alebo dokonca štyri národy. Ja totiž veľmi dobre viem, že my Čechoslováci sme jeden národ”. Pro doplnění, respektive vysvětlení třeba dodat, že polština Henryka Laholy je velice slabá a vždy když se Henryk Lahola dostal se svojí polštinou do “úzkých” pak mluvil raději po slovensky. Henryk Lahola z kontaktů s Poláky z osmdesátých let dvacátého století totiž zjistil, že Polákům je jazykově bližší a srozumitelnější více slovenština než čeština. A proto i tentokrát Henryk Lahola s dotyčným polským policistou mluvil raději po slovensky. Nebyl si totiž jist tím, že by svojí polštinou byl schopen stejně precizně mluvit o takto složité nacionální problematice. Polský policista Henryku Laholovi vše velice dobře rozuměl.

Nakonec po neúspěšném hledání autobusu Henryka Laholy dotyční policisté vysadili Henryka Laholu u mezinárodního koordinačního a informačného centra celopolské katolické poutě mládeže v Czenstochowe. Henryk Lahola vysvětlil, že by buď potřeboval najít svůj ztracený autobus, eventuálně jiný československý autobus, který se vrátí zpátky do Československa, aby ho odvezl zpátky do Bratislavy anebo alespoň někde co nejblíže tím smšrem. A koneckonců by to mohl být třeba i autobus z kterékoliv cizí země, pokud alespoň tranzitně bude projíždět přes československé státní území. Polská úřednice Henryka Laholu se pouze zeptala na národnost. Henryk Lahola ji odpověděl: “Ale veď som vám to už povedal! Ja som Čechoslovák!” Pak se již polská úřednice na nic více neptala. Dala Henryku Laholovi adresu a hned se odrazu před Henrykem Laholem objevil najednou i jakýsi jeho spolurodák z autem co ho tam na tu adresu i zavezl. Od té doby co Henryk Lahola opustil svůj bratislavský autobus a tím tedy i stratil jakýkoliv kontakt se spolucestujícími z tohoto vlastního autobusu to bylo po mnoha hodinách poprvé co Henryk Lahola opět mohl promluvit s příslušníkem svého vlastního národa, protože tento řidič byl z Litoměřic. I z tohoto si každý může udělat obrázek o tom, o jaké gigantické zhromáždění se muselo jednat když Henryk Lahola doposud tam nepotkal žádného příslušníka svého vlastního národa, ačkoliv jinak tam ve skutečnosti přijely tisíce a tisíce česky a slovensky mluvících poutníků. Přesto Henryk Lahola doposud nepotkal ani jednoho jediného! Tento litoměřický řidič byl od opuštění bratislavského autobusu co do Czenstochowe dovezl Henryka Laholu úplně první. Tam na místě ale Henryku Laholovi řekli, že jo pane, ale tady jste špatně. My jsme české centrum! My tudíž do Bratislavy nejezdíme! To se musíte obrátit na Slováky! Henryk Lahola jim řekl, že celou noc nespal, zda-li by si zde někde “pod střechou” mohl alespoň na půl hodiny lehnout a zdřímnout. Dotyčný úředník a dvě úřednice z českého centra tím byli sice trochu překvapeni, v údivu se na sebe podívali, nakonec však s tím souhlasili. Henryk Lahola si zdříml. Po půl hodině spánku se objevil jakýsi pán s otázkou: “Vy jste Slovák?” Henryk Lahola mu ještě trochu rozespale a poněkud zmateně odpověděl: “To já nevím…ale vím, že chci jet domů do Bratislavy”! Dotyčný pán Henryku Laholovi řekl, že je řidič z Českého centra a odveze ho ke Slovákům. Henryka Laholu odvezl automobilem k jakési slovenské skupině poutníků odněkud ze středního Slovenska tuším z Rimavské Soboty nebo Velkého Krtíša či odkud. Řidič jejich autobusu Henryku Laholovi řekl, že ono do Bratislavy a ani přes Bratislavu nejedou. Henryk Lahola ho poprosil aby ho tedy vzali sebou s tím , že ho vysadí tam, kde bude “trajektorie” jejich cesty relativně nejbližší k Bratislavě. Řidič s tím nakonec souhlasil. Henryk Lahola i zde u Slováků si opět trochu zdříml a pak se společně i s touto skupinou slovenských poutníků účastnil na náboženských obřadech této poutě. Když se pak vraceli domů, Henryka Laholu řidič autobusu vysadil ve Zvoleně přímo u vlakového nádraží odkud se již Henryk Lahola bez potíží dostal skorým ranním vlakem domů do Bratislavy.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy krátce v Milevsku u bratří premonstrátů

Ještě stojí za zmínku duchovní cvičení v klášteře u bratří promonstrátů v Milevsku, tj.v Jižních Čechách, které trvali asi týden, a které se uskutečnili v čase letních prázdnin někdy v červenci-srpnu roku 1991. Tato duchovní cvičení vedl premonstrátský páter Doubrava,O.Praem. Těchto duchovních cvičení se tenkrát společně s Henrykem Laholou náhodně zúřastnil i Lubor Gottfried Obendrauf z Veliké Býteše, který též byl přijat ke studiu na Biskupské Gymnasium do Brna se začátkem studia od září 1991, který toto studium v roce 1991-1993 úspěšně absolvoval a hned poté v roce 1993 vstoupil právě do premonstrátského řádu. Noviciát u premonstrátů absolvoval u bratří premonstrátů v Praze, kde i Henryk Lahola se během svých vysokoškolských studií velice rád chodíval k sv.Norbertovi se modlit. Nyní také Lubor Gottfried Obendrauf,O.Praem. je členem premonstrátského řádu.

1992:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola bojuje o zachování společného státu

V lednu 1992 Henryk Lahola odešel z KDH a současně se stal jedním z prvních členů nově založené slovenské stranické organizace Křesťanskodemokratické strany, která tím pádem vstoupila z českomoravských zemí i na Slovensko. Celostátním předsedou Křesťanskodemokratické strany byl PhDr.Václav Benda, předsedou regionální stranické organizace “Křesťansko-demokratickej” strany na Slovensku jsme si zvolili Ing.Mojmíra Kováře z Trnavy. Křesťanskodemokratická strana měla – pokud jde o Slovensko – několik desítek členů organizovaných v městské organizaci v Trnavě, právě tak jako měla též i několik desítek členů organizovaných v městské organizaci v Prešově. A samozřejmě, že měla své stranické organizace i v dalších slovenských městech, nicméně žádná z dalších slovenských stranických organizací Křesťanskodemokratické strany neměla více než tucet členů. Křesťanskodemokratická strana byla první – z původně pouze výlučně jen českých politických stran – která pochopila, že další lpění na slibu, který verbálně učinili jejich političtí předáci svým slovenským kolegům je za stávající katastrofální politické situace na Slovensku roku 1992 již absurdní. Pro zmínku stojí říci, že tato jakási “pseudokonkurenční” dohoda, respektive ale spíše jednostranný politický ústupek představitelů českých politických stran, že nerozšíří politickou aktivitu svého politického subjektu i na Slovensko se však ani zdaleka nevztahuje pouze na politické strany křesťanskodemokratické politické orientace.

Jen pro zajímavost, když v roce 1991 se část členské základny Občanského fóra v českých zemích odtrhla a vytvořila politickou stranu Občanská demokratická strana vedenou federálním ministrem financí Ing.Václavem Klausem, začala “de facto” pod vedením Dr.Vaníčka spontánně vznikat Občanská demokratická strana i na Slovensku současně se vznikem Občanské demokratické strany v českých zemích. Vedení (české) Občanské demokratické strany však o žádné rozšiřování politické aktivity na Slovensko v té době nemělo ani nejmenší zájem a sám předseda Václav Klaus údajně slovenské “ódesáky” arogantně odmítl, ba dokonce nesouhlasil ani stým, aby se slovenští “ódesáci” sami na Slovensku zaregistrovali pod názvem “Občianska demokratická strana”, v důsledku čeho slovenští “ódesáci” se v roce 1991 zaregistrovali pod názvem tuším “Občianska strana Slovenska” nebo tak nějak.

V rámci předvolební kampaně do Federálního shromáždění ČSFR, do ČNR a do SNR přišel předseda ODS i na Slovensko, kde kandidovala pod volebním číslem 36 koalice “Občanská demokratická strana na Slovensku” společně s “Demokratickou stranou Slovenska” a politickou stranou původních slovenských odésáků “Občianska strana na Slovensku” pod vedením Dr.Vaníčka, kandidovali však bez a současně proti největší politické straně občanské pravice na Slovensku, kterým byla ODÚ-VPN (“Občianska demokratická únia – verejnosť proti násiliu”). Politické strany občanské pravice na Slovensku by za normálních okolností při podání společné kandidátní listiny získali minimálně 8 % hlasů a neměli by tedy žádný problém dostat se do všech tří parlamentních komor (SĽFZ, SNFZ a SNR). Roztržka,kdy Václav Klaus nesmyslně a arogantně odmítl uzavření koalice s ODÚ-VPN pak měla za následek, že všech osm procent hlasů slovenských občansko-demokraticky zmyšlejících voličů přišlo nazmar.

Stejně nesmyslná roztržka byla i mezi politickými představiteli dvou politických stran maďarské národnostní menšiny, kteří odmítli do své koalice přijmout “Maďarskou občanskou stranu”, která vznikla z “Maďarské nezávislé iniciativy” jejímž předsedou byl Lazsló Nagy, a to s odůvodněním, že tato politická strana po celé volební období 1990-1992 tím, že úzce spolupracovala s ODÚ-VPN na úrovních exekutivy i parlamentů prý zrazovala maďarské národní zájmy (což byla pochopitelně pouze záminka, jako bylo pouhou záminkou i vytvoření “Maďarské “Néppárt” – “Maďarská ľudová strana”, která fakticky - ač ji obě koaliční maďarské strany vzali mezi sebe i do koalice v roce 1992 – ve skutečnosti existovala pouze na papíře). A tak ostatnými dvěma maďarskými politickými stranami de facto exkomunikovaná “Maďarská občanská strana” byla donucena kandidovat samostatně a získala tak něco více než 2,5 % hlasů, které tak rovněž propadli. Kdyby všechny maďarské politické strany kandidovali na Slovensku společně, získali by minimálně 10 % hlasů. Pokud jde o naši Křesťanskodemokratickou stranu sám předseda PhDr.Václav Benda jednal na Slovensku s představiteli maďarských politických stran o eventuální společné koalici na Slovensku, nicméně od této alternativy byla po zvážení všech reálních skutečností nakonec upuštěno jak Křesťanskodemokratickou stranou tak i samotnými představiteli politických stran maďarské národnostní menšiny na Slovensku a to ze dvou hlavních důvodů: 1.) pokud by Křesťanskodemokratická strana kandidovala v společné koalici s maďarskými stranami riskovala by, že by od Slováků mohla získat jen velice málo hlasů, protože by ji voliči slovenské národnosti mylně mohli pokládat za jakýsi maďarónský přívěsek a za 2.) podle volebního zákona koalice dvou nebo tří politických stran musela získat minimálně 7 % a koalice čtyř a více politických stran minimálně 10 % hlasů, v důsledku čeho vzhledem k tomu, že počet příslušníků maďarské národnostní menšiny na Slovensku je tak jaksi daný, se zejména představitelé maďarských politických stran obávali, že pokud by měli povinnost získat oněch minimálních 10 % hlasů mohlo by se stát, že by se jim to třeba možná nemuselo povést.

Nakonec se politicky dospělo k takovému řešení, že na Slovensku Kresťansko-demokratická strana bude podporovat trojkoalici ODS-DS-OSS kandidující pod volebním číslem 36 s tím, že ve volbách do SNR budou za tuto koalici kandidovat i dva popřední členově Kresťansko-demokratickej strany na Slovensku a to tajemnice KDS na Slovensku Ing.Masariková z Trnavy a prvý podpredseda regionálnej organizácie na Slovensku (predseda bol Ing.Mojmír Kovář) a současně předseda městské organizace KDS ve městě Prešově Ing.Boroš. Oba dva naši kandidáti však byli nakonec umístěni na fakticky zadních nevolitelných místech kandidátní listiny (Ing.Masariková kandidovala v Západoslovenském kraji a Ing.Boroš ve Východoslovenském kraji).

Samotný Václav Klaus se zúčastnil politické kampaně i na Slovensku, kdy kromě jiného v měsíci květnu 1992 přijel i do Bratislavy kde se zúčastnil shromáždění v největší aule (místnosti v budově) na Slovensku, které se uskutečnilo v aule Domu odborů na náměstní Františka Zupku (dnes Centrální trhovisko) v Bratislavě mající kapacitu o něco více než jeden tisíc lidí. Shromáždění na Henryka Laholu však neudělalo příliš dobrý dojem. Václav Klaus odpovídal na písemné otázky. Mnohé odpovědi však byli značně mlhavé nebo dvojsmyslné. Navíc byl až příliš okatě podporován asi třemi stovkami organizovanými roztleskávači, kteří po každé Klausově odpovědi začali monotónně potleskávat na znak podpory a sympatií Klausovy a někdy dokonce i tehdy pokud hrozilo, že se Klaus začíná dostávat do nesnází. Mlžení nemohl zastřít ani častý pokus Václava Klause o bonmotovou trefnou a vtipnou odpověď snažící si vážnost situace odlehčovat a mlžit typickým klausovským humorem. Jako typickou lze uvést odpověď Václava Klause zhruba na takovouto otázku: “Hrozí rozbitie Československa. A preto by som sa chcel spýtať čo bude robiť ODS v prípade, že v Čechách vyhrá ODS a na Slovensku by vyhrala volby mečiarovo HZDS?" Odpověď Václava Klause byla zhruba takováto: “ODS je připravena jednat a dohodnout se o společném vládnutí v Československu s kteroukoliv vítěznou politickou stranou na Slovensku a to bez ohledu na to zda-li touto politickou stranou bude HZDS nebo ODS”. Tato odpověď Václava Klause se zdála být velice vtipná a lidé se proto smáli a současně těch zhruba tři stovky profesionálních roztleskávčů opět začalo svým typickým způsobem monotónně tleskat, čím přehlušili dokonce i tento srdeční smích svých sympatizantů z řad náhodně přišlých lidí. Obdobně neuspokojivou a mlhavou odpověď dal Václav Klaus i na vyčítavou otázku proč nekandiduje ODS a DS společně i s ODÚ-VPN, ale místo toho proč kandidují proti sobě navzájem, zda-li si neuvědomují, že tak můžou propadnout všichni, tj. jak ODÚ-VPN tak i ODS a DS? Po zaslechnutí negativní, tvrdohlavé a v podstatě nesmyslné odpovědi Václava Klause kdosi i nesouhlasně hlasitě zapískal na co Klaus svým typickým výsměšným žoviálním způsobem zareagoval zhruba těmito slovy: “A to já vůbec netuším, zda-li ten pán píská proti nám anebo proti ODÚ-VPN…”. A samozřejmě, že i tentokrát tak jako i tolikrát předtím i potom roztleskávači spustili svůj monotónní potlesk. Jinak měl tam Henryk Lahola i několik soukromých rozhovorů, jinými slovy setkal se tam a mluvil Henryk Lahola s lidmi, kteří pesimisticky mu zcela otevřeně sdělili v podstatě obdobné obavy, které Henryk Lahola měl v poněkud jiné podobě i on. Od několika lidí Henryk Lahola slyšel názor: “Bojím sa, aby voľby v Čechách nedopadli veľmi dobre, pretože ak by voľby v Čechách dopadli veľmi dobre a súčasne ako sa obávam na Slovensku dopadnú veľmi zle, potom by nás Česi kopli do zadku”, popřípadě jsem též slyšel: “Ak na Slovensku vyhraje HZDS tak sa Česi na nás demokraticky a československy zmýšlajúcich Slovákov úplne vykašlú, budú suhlasiť s rozbitím Československa a na Slovensku tiež obnovou komunizmu a nechajú nás tak v kaši, aby sme zahynuli v mori nacionalisticko-separatistického komunizmu”. A třeba říci, že tyto obavy o budoucí osud Československa nebyli pouze obavami demokraticky smýšlejících Slováků slovenské národnosti, ale i ostatních tj.neslovenských obyvatel Slovenska, a to včetně i obyvatel Slovenska české národnosti.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se připravuje na evakuaci a emigraci do Čech

V květnu 1992 se Henryk Lahola již vnitřně cítil ze všeho natolik psychicky opotřebován, že si – snad poprvé v životě - začal přiznávat, že tak jaksi na všechno již plně nestačí, protože studium na dvou středních školách a při tom ještě i práce a k tomu ještě navíc nezbytnost – momentálně - vysoce intenzivní politické aktivace v tomto kritickém období hrozící katastrofy pro Slovensko v podobě hrozby rozbití Československé republiky, respektive vítězství mečiarovského HZDS společně i s jeho spojenci SDĽ a SNS teď koncem května 1992, teď těsně před volbami na počátku června 1992 začíná se zdát blížící se tragédie více než zřejmá. Henryk Lahola začal v tomto kritickém období vážně uvažovat o své eventuální emigraci někam do Čech poté co – podle očekávání – ve volbách zvítězí absolutně nepřijatelný třílístek “HZDS-SDĽ-SNS” a tyto tři politické strany (popřípadě jen dvě či jedna z nich) se stanou základem nového státního režimu na Slovensku. První přípravný krok tímto směrem učinil Henryk Lahola již těsně před volbami, když koncem května podal svému dosavadními zaměstnavateli Arcibiskupskému úřadu v Trnavě výpověď ze zaměstnání. Zaměstnavatel vzal na vědomí, že pracovní poměr Henryka Laholu u Arcibiskupského úřadu v Trnavě skončí se dne 31.7.1992. Hned poté jako druhý přípravný krok si Současně Henryk Lahola – alespoň pro začátek – začal hledat nějaký levný podnájem někde v Brně a blízkém okolí. V Brně proto, že tam studoval na dvouletém katolickém Biskupském Gymnáziu s maturitou, a samozřejmě, že toto studium měl Henryk Lahola zájem i úspěšně ukončit získáním maturity, aby tak mohl dál pokračovat ve studiu katolické teologie na pražské nebo olomoucké bohoslovecké fakultě a stát se tak buď římskokatolickým knězem, nebo řeholníkem, popřípadě i obojím pokud to bude Boží vůle, kterou Henryku Laholovi v budoucnu Bůh nějakým způsobem buď zjeví anebo i nezjeví. A pokud to Boží vůle nebude, pak pokusit se jít studovat někde na nějakou fakultu právnickou anebo filozofickou aby tak získal patřičné penzum důležitých poznatků a vědomostí, které by Henryku Laholovi umožnili nějak – třeba i ve skrytu, tajně a neveřejně, avšak přece jen - efektivně a smysluplně sloužit Bohu a lidem, aby tak až bude umírat mohl Henryk Lahola konstatovat, že jeho život nebyl nesmyslný a zbytečný. V každém případě ať již tak či onak, nyní prvořadým životním cílem Henryka Laholu bylo získání maturity a to maturity z Biskupského gymnázia v Brně. A nakonec hned počátkem července 1992 podnikl Henryk Lahola i třetí přípravný krok, kterým byla - hned po převzetí vysvědčení na strojírenské průmyslovce v Bratislavě – podaná žádost adresovaná řediteli této strojírenské průmyslovky o přerušení studia na strojírenské průmyslovce “se závažných blíže nespecifikovaných osobních důvodů”. Ředitel strojírenské průmyslovky této žádosti Henryka Laholy vyhověl a studium na strojírenské průmyslovce Henryku Laholovi skutečně i přerušil. Fakticky však jak ukázala – z různých důvodů – budoucnost, v tomto studiu však Henryk Lahola již nikdy více dále nepokračoval.

Přes letní prázdniny roku 1992 pak intenzivně pokračoval v práci na druhém přípravném kroku, tj.na hledání levného – prozatím pouze - podnájmu v Brně a blízkém okolí. Za ideální pro odstěhování do nějakého nového podnájmu někde v Brně a blízkém okolí Henryk Lahola z hlediska časového považoval odstěhovat se hned poté, co u Arcibiskupského úřadu v Brně Henryku Laholovi se dne 31.7.1992 skončí pracovní poměr a vybaví si výstupné úřední formality včetně tzv.”zápočtového listu o zápočtu odpracovaných let” což je nezbytné odevzdat jakémukoliv dalšímu zaměstnavateli při nástupu do dalšího zaměstnání + vyinkasování posledního platu od Arcibiskupského úřadu v Trnavě za měsíc červenec 1992, tj. ideálním časem pro odstěhování se někam do brněnského podnájmu byla zhruba půle měsíce srpna roku 1992. A tak dne 24.8.1992 se Henryk Lahola odstěhoval do obce Šlapanice, okres Brno-venkov kde získal podnájem. A v tomto podnájmu v obci Šlapanice (které skrze trolejbusové spojení č.213 až do samotného centra Brna u brněnského železničního nádraží a hotelu Grand bylo součástí veřejné dopravní sítě města Brna) zůstal Henryk Lahola bydlet dva roky.

Jinak i to, že Henryk Lahola přestal vyučovat římskokatolické náboženství byl zřejmě Boží záměr, aby – díky tomu, že Henryk Lahola uteče před slovenskými separatisty do české části Československa – dostalo se dětem vyučovaným Henrykem Laholou lepšího a kvalitnějšího katechety než byl Henryk Lahola. Třeba totiž na rovinu říci, že Henryk Lahola i navzdory své houževnatosti a píli nebyl ani zdaleka až tak vynikajícím učitelem římskokatolického náboženství na základních školách jako byli jeho kolegové. Henryk Lahola se sice s velkou pečlivostí, pílí, a houževnatou usilovností svědomitě připravoval na každou jednu vyučující hodinu a přesto jeho výsledky nebyli tak dobré jako u kolegů vyučujících náboženství v pátém bratislavském správním obvodu Bratislava – Petržalka kde v letech 1990 - 1992 vyučovalo více než šedesát učitelů římskokatolické náboženství, protože pátý bratislavský správní obvod Bratislava – Petržalka je gigantickou aglomerací města Bratislavy zahrnující úplně celou Bratislavu nacházející se na jižním břehu řeky Dunaje. Pravidelně se katecheti vyučující římskokatolické náboženství scházeli na Římskokatolickém farním úřadě v Petržalce, kde si také vyměňovali své praktické poznatky a zkušenosti. Také – po vzájemné dohodě – se i občas vzájemně navštěvovali na svých vyučovacích hodinách římskokatolického náboženství. Henryk Lahola měl to štěstí, že pokud jde o čistě teoretickou stránku teoretických vědomostí a poznatků z římskokatolického náboženství – souhrou nějakých nahodilých náhod jeho děti zpravidla toho uměli výrazně více než děti ostatních učitelů. Pokud však ale jde o oddanost Pánu Ježíši Kristu, Henryk Lahola se i sám stále více a více přesvědčoval, že jako učitel naprosto zlyhal a bude tudíž jen ke prospěchu jak samotných dětí, tak i svaté matky Církve, pokud další katechizaci zanechá a “jeho děti” bude tak moci převzít nějací jiní učitelé, tj.učitelé, kteří budou zpravidla po všech stránkách mnohem lepšími a kvalitnějšími učitely než byl Henryk Lahola. V Petržalce se neformálně dohodli, že dají dětem anonymně vypracovat jistý písemný test, ve kterém si předem kvůli jednotnému postupu domluvili i nějaké otázky. Nejdůležitější z nich byla anonymní odpověď na anonymní otázka: “Koho máš najradšej?” A samozřejmě vyžadovalo se od žáků i zdůvodnění toho, proč odpověděli tak jak odpověděli. Ostatní otázky byli pouhý zastírací a maskovací balast této hlavní otázky. Samozřejmě, že tato otázka – “Koho máš nejraděj?” – byla chytákem! Tito učitelé-katecheti se v Petržalce totiž domluvili, že žákům ke všem otázkám něco řeknou, pouze tuto otázku přejdou mlčením. Cílem bylo totiž zjistit, kolik dětí z vlastní iniciativy a na základě svého vnitřního, vlastního svobodného rozhodnutí se rozhodne na tuto poněkud abstraktní otázku odpovědět něco asi v tom smyslu, že nejraděj mají “Pána Boha” anebo, že nejraděj mají “Pána Ježíše Krista” – což v obou těchto případech je vlastně úplně totéž – potažmo něco podobného v okruhu těchto dvou možných vysoce žádoucích odpovědí. Všichni učitelé pak na příštích setkáních na Římskokatolickém farním úřadě v Petržalce pak nadšeně povídali ostatním o tom, kolik dětí jim na tuto otázku odpovědělo, že má nejraděj Pána Boha anebo Pána Ježíše Krista. Jen výsledek u dětí, které římskokatolické náboženství vyučoval Henryk Lahola byl více než smutný a žalostný, ba v podstatě byl absolutně nejhorší ze všech.

Většina dětí vyučovaných Henrykem Laholou v tomto písemním anonymním testu odpověděla něco v tom smyslu, že prý nejraděj mají “svého katechetu Henryka Laholu” a jako důvod této své zcela zjevně nesmyslné odpovědi uvedla abstraktní frázi zpravidla asi v tom smyslu, že Henryk Lahola “je prý velice dobrý učitel”. Toto své tautologické zdůvodnění děti vyučované Henrykem Laholou však zpravidla nijak blíže nevysvětlovali. O něco menší, avšak též velice početnou skupinou žáků byli ti, kteří uvedli, že nejraděj mají své rodiče, potažmo nějakého jiného svého blízkého příbuzného. Celkově vzato, v těchto odpovědích byla jejich zdůvodnění snad ještě variabilnější oproti těm odpovědím, které zcela špatně a hloupě anonymně napsali, že prý nejraděj mají Henryka Laholu. Odpověď, že nejraděj má Pána Boha anebo, že nejraděj má Pána Ježíše Krista neuvedl vůbec nikdo! Není tedy čeho litovat, že Henryk Lahola přestal být učitelem římskokatolického náboženství. Skutečnost, že Henryk Lahola přestal na takovémto oficiálním základě v červenci 1992 vyučovat římskokatolické náboženství byla pouze ke prospěchu jak Katolické Církve, tak i samotných dětí a jejich rodičů. Zejména v případě vyučovaných dětí tato změna – i když ji samotné děti a ani jejich rodiče zpravidla vůbec nikdy nerozuměli a nepochopili ji – byla velice prospěšná a užitečná jak pro vzdělávání dětí ve vědomostech z římskokatolického náboženství, tak i pro jejich samotnou křesťanskou výchovu jdoucí ruka v ruce se samotným vyučováním tohoto římskokatolického náboženství.

Trochu všeobecně o městě Brně v souvislosti se studiem na Biskupském gymnasiu

Studium prvního ročníku Biskupského gymnasia v Brně probíhalo dosti daleko od brněnského železničního nádraží – probíhalo až na Barvičově ulici č.85. Naopak studium druhého ročníku Biskupského gymnasia v Brně probíhalo na ulici Veveří č.15. Tato změna byla velice vítána, protože se tam dalo velice pohodlně chodit i pěšky. Směrem od brněnského železničního nádraží se prostě přešlo přímo přes tramvajové koleje a tak se vešlo do Masarykovy ulice. Masarykova ulice se celá vyběhla nahoru, kde ústila do náměstí Svobody. Přes Náměstí Svobody se rovněž přešlo napříč do České ulice. Přes celou Českou ulici se přešlo až k Žerotínovu náměstí. A když se přešlo na druhou stranu Žerotínova náměstí tam již se začínala ta ulice Veveří. Lze říci, že právě tyto částí Brna jsou jeho epicentrem. Jdoucí od brněnského železničního nádraží směrem nahoru k náměstí Svobody lze nejít až nahoru k náměstí Svobody, ale zabočit doleva na Zelný trh kde je kapucínský kostel a pak třeba ještě dál do brněnského biskupského katedrálního kostela na Petrově. Ale možné je i nezabočovat vlevo na Zelný trh, ale pokračovat dál vzhůru Masarykovou ulicí až na náměstí Svobody a toto náměstí projít napříč a až teprve v horní části náměstí Svobody se rozhodnout zda-li půjde vlevo do velikého kostela sv.Jakuba anebo jestli půjde vpravo do Jezuitský ulice kde se nachází Jezuitský kostel. Do všech těchto kostelů se chodil Henryk Lahola velice rád modlit. Ale ovšemže, velice rád v Brně chodil i do jiných katolických kostelů. V ulici Solniční se nachází Pedagogická knihovna a v ulici Kounicově zas Univerzitní knihovna v Brně. Ulice Veveří přibližně v části Veveří č.15 kde se nachází budova Biskupského gymnasia v Brně je propojena takovou menší ulicí přímo do té části Kounicově ulice, kde se nachází Univerzitní knihovna v Brně. Knihovny a kostely jsou nejoblíbenější místa Henryka Laholy, kde trávil největší část svého volného času věnujíc se intenzivně jak studiu, tak i modlitbám. Tato menší ulice - která téměř přesně spojuje budovu Biskupského gymnasia v Brně s budovou Univerzitní knihovny v Brně – se jmenuje Slovákova.

Na ulici Slovákova č.8 kde je brněnská redakce Necenzurovaných novin a nadace “Nezávislé informační a tiskové centrum na podporu demokratických iniciativ”. Jejich nejvýznamnější osobností byl pan Petr Cibulka. Alespoň v té době tomu tak určitě bylo, dnešní přesnou situaci kolem těchto institucí, jejich adres, lídrů a podobně již neznám. Henryk Lahola si pana Petra Cibulku nesmírně váží, a ačkoliv nikdy neměl Henryk Lahola to štěstí se s panem Petrem Cibulkou osobně setkat, oprávněně pana Petra Cibulku Henryk Lahola pokládá za jednoho z největších – v současné době žijících – příslušníků našeho národa. Henryku Laholovi sice není absolutně nic známo o tom, zda-li pan Petr Cibulka je křesťan či není křesťan, ale není to ani podstatné. Důležité je to, že pan Petr Cibulka zasvětil celý svůj život boji za spravedlnost a pravdu. A to včetně i spravedlivého potrestání estébáků a jim na roveň postaveným obdobným bolševickým zločincům z řad Komunistické strany Československa, kteří více něž čtyřicet let utiskovali náš národ. Henryk Lahola se sice v konkrétní politické realitě ať již jde o otázky daňové politiky, výšky daňových sazeb, názory na vojenskou službu v armádě a podobně sice nemusí ztotožňovat s politickými názory politické strany Pravý Blok, to však ale nic nemění na tom, že osobní dílo a práce pana Petra Cibulky pro náš národ v boji za mravnou očistu národa spravedlivým odhalováním a posléze doufejme – i zásluhou právě pana Petra Cibulky - potrestáním bolševických zločincům jsou záslužným dílem, kterým se zapsal zlatými písmeny mezi největší osobnosti v dějinách našeho národa. A za úspěch jeho práce jako i za něho samého ať mu Pán Bůh žehná a dlouho ho zachová mezi námi se Henryk Lahola často i modlí k Pánu Ježíši Kristu.

Ještě by bylo třeba se zmínit o náměstí Svobody. Pokud jde o takzvanou “ulici”, pak toto náměstí je zcela zjevně epicentrem politického života Brna, protože pokud jde o Brno, tak se právě zde odehrávají největší politické demonstrace a shromáždění. Jinými slovy v případě města Brna znamená náměstí Svobody přesně totéž co v případě města Prahy znamená Václavské náměstí nebo v případě Bratislavy námestie Slovenského národného povstania. Často když Henryk Lahola přecházel náměstí Svobody tak zde právě probíhalo nějaké politické shromáždění s nějakou improvizovanou tribunou na které stál nějaký řečník, který pro dav přednášel nějaký politický projev. Mnozí studenti z Biskupského gymnasia v Brně když procházeli kolem, tak se často i na nějaký čas zastavili a poslouchali. A ani Henryk Lahola nebyl žádnou výjimkou. Ba dokonce se Henryk Lahola někdy pouštěl i do politických diskusí s ostatními posluchači. A to zejména tehdy, pokud s názory těch či oněch demonstrantů osobně nesouhlasil. Jednou na jednom takovémto politickém mítingu takováto nesouhlasná diskuse měla za následek, že část davu na náměstí Svobody fyzicky napadla Henryka Laholu.

Henryk Lahola tam v daném okamihu shodou okolností byl s pěti kamarády a spolužáky s Biskupského gymnasia. Tito kamarádi pocházeli ze všech koutů Československa – tři z nich mluvili česky a dva z nich slovensky. Když rozzuřený dav napadl Henryka Laholu oni začali prosit lidi hloupými prosbami jako: “Nebijte ho, vždyť on to tak patrně ani tak nemyslel” či “Nebijte ho, on to říci ani nechtěl” nebo “Nebite ho, on je Slovák z Bratislavy a do tejto debaty sa zaplietol iba náhodou” atd. Bylo to od mých kamarádů všechno velice hloupé a naivní. V postatě tím i porušili páté Boží přikázání, protože Pán Bůh po nás žádá abychom si svůj život i zdraví chránili a nevystavovali ho zbytečnému nebezpečí. Moji kamarádi byli negativně ovlivněni nesprávnými a překroucenými názory “na kamarádství" a namísto toho, aby okamžitě “vzali nohy na záda” a utekli pryč jen co uviděli, že dav napadl Henryka Laholu, což bylo jediné správné a rozumné řešení, oni tam hloupě a naivně zůstali stát, ba dokonce se do toho verbálně pletli čím zbytečně riskovali, že budou taky napadeni. Když všechno skončilo, Henryk Lahola se velice zlobil. Otevřeně svým kamarádům i řekl, že sice chápe, že jakési překroucené názory “na kamarádství” říkají, že prý kamarádi si mají vždy pomáhat, nicméně on Henryk Lahola jich žádá – pokud se skutečně chtějí považovat za skutečné kamarády Henryka Laholy – že vždy, pokud by se snad něco v budoucnu takového opakovalo, jako skuteční upřimní kamarádi Henryka Laholy okamžitě a ihned utečou pryč a nebudou se tedy nijak míchat do osobních sporů mezi Henrykem Laholou a demonstranty a tím zbytečně riskovat jen tak pro nic za nic své zdraví a to navíc dokonce za situace když stejně nemohou Henryku Laholovi ani nijak pomoci; protože je to páté Boží přikázání ve kterém je kromě jiného i subsumována povinnost chránit si svůj život a zdraví. A tedy jakýkoliv zbytečný a nesmyslný hazard se svým životem je těžkým hříchem proti pátému Božímu přikázání. A kdo páchá těžké hříchy nemůže být kamarádem Henryka Laholy, protože nikdo nemůže očekávat, že by se Henryk Lahola kamarádil s těžkým hříšníkem. A proto pokud by k něčemu podobnému ještě došlo, bude Henryk Lahola nadále považovat za své kamarády pouze ty, kteří okamžitě a ihned utečou před takovýmto nebezpečím pryč a nebudou se tak lehkomyslně plést do věcí, které se jich nijak netýkají. Ačkoliv Henryk Lahola měl naprostou pravdu, ne všichni zřejmě úplně všechno hned pochopili. Jeden z této pětice kamarádů se dokonce zeptal Henryka Laholy dokonce něco v tom smyslu, že zda-li by okamžitě utekl i Henryk Lahola pryč pokud by byl místo něj napaden on sám. Henryk Lahola tomuto kamarádovi vysvětlil, popřípadě se mu alespoň trpělivě pokoušel vysvětlit že tato otázka není na místě, protože nelze jen tak naslepo a zcela svévolně míchat hrušky s jablky, protože by se jednalo o dvě naprosto odlišné situace co do potencionálně možných příčin i následků v celé axiologické dimenzi dotyčných variant, které jsou absolutně nesrovnatelné. A to když už ne z jiných důvodů, tak přinejmenším proto, že život a zdraví Henryka Laholy má objektivně mnohem nižší hodnotu než je hodnota života či zdraví kteréhokoliv jednoho z vás, a tudíž by si – pokud by na to i přišlo - Henryk Lahola mohl zcela logicky dovolit podstupovat i mnohonásobně větší rizika ujmy na životě či zdraví jako je tomu ve Vašem případě. Rozumíte? Pouze někteří pokývali souhlasně hlavou, že tomu rozumí. Je proto možné, že ne úplně všichni úplně všemu rozuměli.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a jeho paměti bezprostředně z přelomu let 1992 a 1993

Za zmínku ještě stojí duchovní cvičení, které v čase 27.-30.12.1992 Henryk Lahola absolvoval u bratří Jezuitů na Velehradě. V předvečer celonárodní tragedie zločinného rozbití Československa si vybral právě bratry Jezuity ke kterým již tradičně pociťoval největší důvěru, aby k nim mohl přijít a jeho unavená a ubolená duše načerpala další duchovní sílu i do následujících životních bojů a bitev za vítězství Božího Království Pána Ježíše Krista.

Tyto duchovní cvičení koncem kalendářního roku 1992 na Velehradě vedl tehdy jezuitský páter Josef Hladiš S.J. Dodnes si i pamatuji i hlavní témata rozjímání, které nám byli předloženy tímto věkem již starším knězem Tovaryšstva Ježíšova Josefem Hladišem S.J. První téma otce Josefa Hladiše S.J. bylo “Ctnosti pro život křesťana”, druhé “Ježíš Kristus – vzor k následování” a třetí “Láska a radost s Bohem.

Dne 30.prosince 1992 Henryk Lahola odjel z Velehradu – kde byl ve dnech 27.-30.prosince 1992 na duchovních cvičeních u bratří jezuitů – na svojí první návštěvu rodičů do Bratislavy. V podstatě ode dne 24.srpna 1992 co Henryk Lahola ze Slovenska odešel do Šlapanic u Brna na Slovensku nebyl. Měsíc prosinec 1992 byl pro něj velice vyčerpávající měsíc, tvrdý právnický boj o české státní občanství, které mu různé arogantní úřednice (což je u žen normálka!) chtěli svévolně upřít. Jednak byl dokonce osobně v prosinci 1992 i v Praze kde navštívil úřad místní části Praha I. na Vodičkově ulici, kam tehdy kompetenčně patřila problematika českého státního občanství těch českých státních občanů, kteří mají trvalý pobyt v cizině a trvalý pobyt v České republice nikdy neměli. V Praze na doporučení místopředsedy České národní rady Pavla Tollnera (dále jen “ČNR”) za KDS. Pavel Tollner byl totiž Brňák a Henryk Lahola ho znal jsem ze schůzí KDS. Po zániků KDS však on společně i s dalším poslancem v ČNR Janem Zahradníčkem a dalšími členy vstoupili do KDU-ČSL, zatímco naopak předseda Ing.Ivan Pilip, místopředseda PhDr.Václav Benda, ale i tehdejší poslanec ve Federálním Shromáždění Petr Pleva vstoupili do ODS. Henryk Lahola tedy na toto doporučení navštívil jednoho dosti vysokého úředníka na republikovém Ministerstvu vnitra, který ač to sice do jeho kompetence nespadalo a proto Henryku Laholovi ani nijak přímo pomoci nemohl, mu alespoň poskytl několik nezištných právních rad jak můžu postupovat při hájení svých oprávněných zájmů a práv v této oblasti týkající se českého státního občanství, které mu právně nikdo nemůže upřít. Až jeden den před štědrým dnem – dne 23.prosince 1992 bylo všechno jasné a osvědčení o českém státním občanství měl Henryk Lahola konečně v rukách a to nezávisle na sobě hned ze dvou míst – z Prahy i z Babic u Uherského Hradiště.

Sice psychicky vyčerpán, ale jinak konečně spokojen Henryk Lahola prožil ve Šlapanicích u Brně jako i v Brně samotném vánoční svátky. Přes Vánoce bývají bohužel jak všechny školy (včetně i Biskupského gymnasia v Brně), právě tak i všechny veřejné knihovny zavřeny. Proto během vánočních svátků nemohl Henryk Lahola bohužel chodit ani do školy a ani do knihoven. Chodil tedy Henryk Lahola proto alespoň do kostelů jak ve Šlapanicích, tak i do samotného Brna na mše svaté a zpravidla také při nich i ministroval. Konkrétně přes vánoční období Henryk Lahola několikrát ministroval na slavnostních mších svatých v brněnské katedrále na Petrově samotnému brněnskému biskupovi Vojtěchu Cikrlemu.

Dne 27.prosince 1992 pak Henryk Lahola odjel z Brna hned po svátcích na Velehrad a nastoupil na duchovní cvičení u velehradských bratří jezuitů. Poté dne 30.prosince 1992 z Velehradu odjel přímo do Bratislavy, kde ode dne 24.srpna 1992 ještě nebyl. Do Bratislavy odjel ze tří důvodů. Tím prvním důvodem byla návštěva rodičů. Tím druhým byla ta skutečnost, že v měsíci prosinci 1992 získal trvalý pobyt v České republice v zájmu podpoření svých právních nároků na české státní občanství i touto cestou (nakonec toho ale naštěstí nebylo ani zapotřebí), pokud bych o něj eventuálně – z důvodu právní opatrnosti - snad musel nanovo “požádato české státní občanství do konce prosince 1992, kdy ještě platil v této oblasti starý zákon z roku 1969 a současně bez ohledu na tuto eventuální žádost by se třeba i soudil, protože bylo zřejmé, že již za stávající legislativy je Henryk Lahola českým státním občanem jako dítě rodičů, kteří jsou oba dva českými státními občany a proto jím nikdy nemohl přestat být ani Henryk Lahola, bez ohledu na to, že v České republice nikdy trvalý pobyt neměl. Nyní ale bylo třeba po rozřešení problému kolem svého českého státního občanství si obnovit trvalý pobyt v Bratislavě. Podle tehdejší legislativy totiž v té době měl pouze české státní občanství a slovenské státní občanství tím pádem neměl a ani mít nemohl. Na dvou židlích tudíž z hlediska tehdejší legislativy mohl sedět pouze tak, že “budu mít občanství jedné republiky a trvalý pobyt v té druhé republice”. A hned poté co tedy na policejní úřadovně v obvodu Bratislava III. do jeho tehdejšího občanského průkazu (typu “knižečky”) dostal posledního pracovního roku 1992 na Slovensku, tj.dne 30.prosince 1992 opětovně razítko s trvalým pobytem v Bratislavě III, pak současně hned i zašel na poštu, kde si vyzvedl několik tisíc korun, které dostal od Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky za rehabilitaci z časů svého pobytu ve vězení v letech osmdesátých (což by mu pošta bez razítka o trvalém pobytu rovněž vůbec nevydala!).

S rehabilitací Henryku Laholovi výrazně pomohl JUDr.Ivan Šimko - ministr spravedlnosti za KDH ve slovenské vládě JUDr.Jána Čarnogurského a poté co v červnu 1992 vládu JUDr.Jána Čarnogurského nahradila vláda JUDr.Vladimíra Mečiara, v důsledku čeho i JUDr.Ivan Šimko přestal být více ministrem spravedlnosti Slovenské republiky, tak později na doporučení JUDr.Ivana Šimka poté, co se JUDr.Ivan Šimko v roce 1994 v Moravčíkově slovenské vládě stal místopředsedou vlády Slovenské republiky, Henryku Laholovi dále pomáhal i JUDr.Sergej Kohút, který v čase, kdy byl JUDr.Ivan Šimko ministrem spravedlnosti v Čarnogurského slovenské vládě, byl na témže ministerstvu spravedlnosti náměstkem ministra JUDr.Ivana Šimka. Od roku 1994 kdy po druhé byla sesazena slovenská vláda JUDr.Vladimíra Mečiara, kterou nahradila koaliční slovenská vláda JUDr.Moravčíka, ve které se z JUDr.Ivana Šimka stal místopředseda vlády za KDH a z jeho bývalého náměstka JUDr.Sergeja Kohúta se stal státní tajemník ministerstva spravedlnosti pracujícím pod ministrem spravedlnosti Slovenské republiky, kterým byl JUDr.Handzel, bezpartajní člověk, kterého ale delegovala SDĽ.

Poté co již všechno v Bratislavě vybavil, večer 30.prosince 1992 navštěvoval bratislavské kostely. Nejprve zašel k bratislavským jezuitům. Bylo to dosti smutné setkání, protože jezuitský páter Klement Fábik S.J. před odchodem Henryka Laholy dne 24.srpna 1992, byl druhý nejvýše postavený slovenský jezuita a právě k tomuto pátrovi slovenskej provincie Tovaryšstva Ježišovho Klementovi Fábikovi S.J. přede dnem 24.srpna 1992 chodil Henryk Lahola na duchovní vedení a také s jezuitským pátrem Klementem Fábikem S.J. i často probíral různé své problémy, protože on byl také spovědníkem a duchovním rádcem Henryka Laholy. Henryk Lahola sice tušil, že Klement Fábik S.J. byl nemocen a trpěl velikými bolestmi, které skrýval. Nyní však byl ale již mrtev. Pak byl Henryk Lahola i v jiných kostelích. Nakonec v kostele Blumentál viděl Henryk Lahola i našeho duchovního otce farnosti Štefana Herényho, který navzdory svému maďarsky znějícímu jménu pochází ze Skalice. Na druhý den na Silvestra 1992 brzy ráno Henryk Lahola hned odjel z Bratislavy do Brna. Hned po příchodu do Brna navštívil brněnské bratry jezuity. Pak i ostatní brněnské kostely. A večer Henryk Lahola ministroval biskupovi Vojtěchovi Cirklemu na slavnostní mši svaté brněnské katedrále na Petrově. Henryk Lahola cítil určité napětí, obával se, že třeba někteří brněnští studenti si ho budou dobírat jako “Slováka” neboť vědí, jak je pro něj rozbití Československa bolestné. A i nyní v březnu 2007 lze říci, že s rozbitím Československa Henryk Lahola nesouhlasí a nikdy se s ním nesmíří!

Po Silvestrovské mši svaté 1992 se v pozdních večerních hodinách Henryk Lahola vrátil do Špapanic u Brna, do svého podnájmu. Měl tam k dispozici jak rozhlasový přijímač, tak i starý funkční černobílý televizor patřící panu Švancarovi, respektivě rodině Švancarově u kterých tam tehdy bydlel. Na dotyčném televizoru bylo možné se dívat pouze na kanál federální televizní stanice F1. Od 1.ledna 1993 zde po likvidaci federální televize F1 zde na tomto kanálu vysílala přechodně ČT2 či ČT3, prostě jako jeden z “vedlejších” kanálů České televize a nakonec tento kanál byl přidělen soukromé televizi NOVA. Toho večera po příchodu do Šlapanic se Henryk Lahola zpočátku chvíli modlil ze svého latinského breviáře, poté se modlil i svatý růženec.

Chvíli si četl i ze Svatého Písma, nakonec ale po celodenním hladovění si začal připravovat nějaké jídlo a pak se i najedl a mezitím i poslouchal federální rozhlasovou stanici “Československo”, které existence s odbytím půlnoci oddělující kalendářní roky 1992 a 1993 končí úplně stejně jako je tomu i u federální televize F1. Kanál a majetek Federální televize F1 od půlnoci z 31.prosince 1992 na 1.ledna 1993 na území České republiky převezme Česká televize” a na Slovensku “Slovenská televízia”. Podobně i kanál a majetek federální rozhlasové stanice “Československo” převezme od půlnoci z 31.prosince 1992 na 1.ledna 1993 na území České republiky “Český rozhlas” a na Slovensku “Slovenský rozhlas”. A tak několik pár hodin večer dne 31.prosince 1992 ještě poslouchal federální rozhlasovou stanice Československo. Poslední správy na této stanici byli bezprostředně po 23.00 hod. večer dne 31.prosince 1992. Česky mluvící redaktorka přečetla nejprve politické správy, poté i poslední správy Československého hydrometeorologického ústavu o počasí. Nejprve četla správu o počasí v České republice na zítřek a pozítří ve dnech prvního a druhého ledna 1993 a hned poté i správu o počasí ve Slovenské republice na zítřek a pozítří ve dnech prvního a druhého ledna 1993. Když redaktorka těmito správami o počasí ve Slovenské republice skončila, ještě řekla, že toto byly poslední zprávy federální rozhlasové stanice Československo, pak následovala asi jednovteřinová odmlka a s chvějícím se smutným hlasem dodala “že nám všem věrným posluchačům federální rozhlasové stanice Československo děkuje za pozornost a že nám přeje do nového roku všechno nejlepší” – ačkoliv ji vidět nebylo (byl to totiž pouze rozhlas), bylo evidentní, že Henryk Lahola není patrně jediný komu je teď do pláče.

Poté po skončení posledních rozhlasových správ na federální rozhlasové stanici Československo cca o 23.05 hod. již hrála na federální rozhlasové stanici Československo pouze obyčejná hudba. Nelze říci, že by to byla hudba smutná či veselá, byla to pouze taková obyčejná všední hudba, hrály tam pouze takové dechové hudební i strunné nástroje a bubny, zpěv či lidský hlas nebyl žádný. A tak by přitom Henryk Lahola potřeboval aby někdo na něj právě teď mluvil – lhostejno zda-li česky nebo slovensky!

Henryk Lahola se cítil, jako kdyby sám měl jít na popravu! Ztišil rádio a zapnul televizi. Federální televizní stanice F1 přenášela zpočátku jakýsi idiotský slovensky mluvící kabaret, kde to jen tak překypovalo v takovéto vážné chvíli pro celý národ naprosto nevhodným, přímo až urážlivým humorem. Na věci nic nemění ani to, že hlavním protagonistou byl jinak populární slovenský humorista Milan Markovič. Kolem 23.55 hod. na Silvestra 31.prosince 1992 se tento kabaret Milana Markoviče přerušil a na obrazovce se objevil jakýsi dětský zpěvácký chór, který svými andělsky milými hlásky líbezně zazpíval Československou státní hymnu. Obě sloky československé státní hymny tyto asi tak osmileté děti – jak tu první českou “Kde domov můj”, tak i tu druhou slovenskou “Nad Tatrou sa blýska” zazpívaly tyto děti naprosto bezvadně, takže v podstatě dodnes ani nevím, zda-li ty nevinné dětské hlásky patřily dětem českým nebo slovenským, ač jinak je to v podstatě úplně jedno, neboť ať již tak nebo onak se jedná o příslušníky mého vlastního národa. Hned po skončení Československé státní hymny se na obrazovce objevil jakýsi časoměřič ukazující již pouze pár vteřin do půlnoci! Poté co se časoměřič vynuloval, ukázal se na obrazovce obrázek jakéhosi nočního panoramatu Hradčan s řekou Vltavou a současně do toho i pustili první sloku bývalé Českolovenské státní hymny, tentokrát ale již z titulu novopečené státní hymny České republiky. Hned po ní se na obrazovce objevil s krátkým proslovem poslední bývalý československý předseda vlády Rudolf Stránský a hned po něm poslední bývalý předseda Federálního Shromáždění Michal Kováč. Stejného Michala Kováče si později na Slovensku HZDS zvolila za svého prvního (či druhého? – bereme-li v úvahu i fašistu Jozefa Tisu v letech 1939-1945) prezidenta Slovenské republiky. To co povídali jsem však ale již moc neposlouchal, neboť jsem ztišil zvuk na televizoru a současně zesílil zvuk na rádiu kde právě se četli zprávy.

Zprávy teď četl jakýsi mužský hlas. Po politických zprávách četl předpověď počasí pro Českou republiku. V podstatě “od slova do slova” četl přesně totéž, co četla přesně před hodinou dotyčná redaktorka. Když dočetl správy o počasí v České republice na dnešek 1.ledna a zítřejšek 2.ledna 1993 pak se na chvíli rozpačitě odmlčel, jako kdyby si nebyl jist a váhal zda-li má či nemá přečíst i správy o počasí týkající se Slovenské republiky. Pozornému uchu neuniklo tiché, nervózní šelestění papíru, který patrně tento hlasatel držel ve svých rukou. Pak ho ale odpojili a na této stanice “českého rozhlasu začala opět hrát nějaká hudba.

Henryk Lahola poté cca o 00.05 hod. dne 1.ledna 1993 vypnul rozhlas i televizi a ulehl spát. Venku bylo slyšet bouchání rachejtlí, jako kdyby se ti idioti venku snad radovali z rozbití Československa. Ráno 1.ledna 1993 Henryk Lahola vstal a odjel do Brna. Nejprve šel na mši svatou k jezuitům kde ministroval pátrovi Františkovi Líznovi S.J. v jezuitském kostele. Kněz František Lízna S.J. měl tu první ze dvou ranních mší svatých. Poté Henryk Lahola odešel na Petrov, aby v brněnské katedrále se po boku brněnského biskupa Vojtěcha Cirkleho mohl coby ministrant podílet na jeho slavnostní mši svaté. Slavnostní mše svatá s biskupem Vojtěchem Cirklem byla ostatně velice zajímavá. Biskup Vojtěch Cirkle sám jmenoval za ředitele Biskupského gymnasia v Brně PhDr.Hrušku a tudíž byl svým způsobem vrchním církevním představeným v této době i pro samotného Henryka Laholu. Během mše svaté Henryk Lahola stál přímo u biskupa Cikrleho a po většinu času dokonce nejdůstojnější otec biskup Cikrle dokonce i svěřil svoji biskupskou berlu Henryku Laholovi, aby ji držel při těch liturgických úkonech, kdy ji nemůže držet sám, ačkoliv jinak tam byli asi dvě desítky ministrantů a tudíž kdyby chtěl, mohl to svěřit klidně komukoliv jinému. Přesto se té cti dostalo Henryku Laholovi, který toho dne zhodou okolností byl navíc jediným ze “Slováků” který na mši dne 1.ledna 1993 do brněnské katedrály přišel. Mše svaté ale jinak měla dosti smutný charakter i četbou společného pastířského listu českých a moravských biskupů, ke vzniku České republiky” kdy celou tragedii se tak jaksi snažili odlehčit a překlenou připomenutím starozákonního příběhu o rozdělení Abraháma a Lota, kdy se dobrovolně rozešli, aby se jejich stáda ovcí a dobytka při pastvě nepřekážela.

1993:

Emoce, trauma a vzpomínkové dozvuky rozbití Československa.

Teď by bylo namístě napsat pár slov i o slovenských emigrantech v Čechách. Vzhledem k tomu, že o tomto choulostivém tematu se nedá psát jen tak jako by nic, vemte jako výjimku z pravidla – tento odstavec - že Henryk Lahola chce psát všechno absolutně objektivně. Tím samozřejmě nechce Henryk Lahola říct, že zatímco všude jinde píše čistou pravdu a nic víc než čistou pravdu, že tady naopak hodlá Henryk Lahola psát samé lži. Ne – to v žádném případě ne! Chci tím však ale říci, že toho co tady popíši v tomto odstavci jsem osobně nebyl přímým účastníkem a tudíž je možné, že některé z těchto informací nemusí být proto pravdivé! Taky je třeba upozornit, že ne všechny události opisované pod rokem 1993 se skutečně i udály v roce 1993. Některé se udály – pokud se skutečně vůbec někdy událi – i o mnoho let později. Například ten, co se v Praze náhodně potkali dva slovenští emigranti z Bratislavy. Velice dobře se znali z let 1990-1992 kdy nejprve jako stoupenci “Hnutia československého porozumenia” a poté občanské iniciativy “Za spoločný štát” organizovali anebo alespoň se podíleli organizování zhromáždění občanů v Bratislavě za zachování Československa. Koncem roku 1992 když již jim bylo jasné, že je vše ztraceno oba dva – nezávisle na sobě – emigrovali do Čech a to přímo do Prahy, kde žili oba dva v jednom městě a vůbec o sobě navzájem ani nevěděli. Až najednou se náhodně potkali v Chotkových Sadech v Praze. A ač to byli dva bývalí Slováci z Bratislavy, dnes již spolu oba dva mluvili – z různých důvodů – pouze česky. Ten první se podivil: “No né! Kamaráde ty taky?!” On odpověděl smutně:”Ach jo! Já taky”. Pak oba dva asi hodinu smutně vzpomínali. Nakonec se rozloučili slovy, které řekl ten “druhý” (ten pesimističtější!) bývalý Slovák:”Ach kamaráde, všechno je v háji a o všechno jsme přišli, pouze ten náš blbej šišlavej přízvuk nám zůstal…”. Tento příběh je velice starý! Ale jsou i takové, co patří přímo do roku 1993. V roce 1993 se v Brně v jedné šalině (tj.tramvaji) potkali dva Slováci, kteří rovněž emigrovali koncem kalendářního roku 1992. A ten jeden z nich pozval toho druhého na návštěvu do jakési ubytovny kdesi v Komárově či kde. Ten druhý Slovák když vešel do jeho pokoje řekl s údivem:”Človeče, ty si sa ale zabýval! Je to sice iba ubytovňa, ale usadil si sa v nej, ako keby si v nej mal zostať najmenej sto rokov. Dokonca už aj kufre si azda predal?!”. Ten první Slovák se však ohradil: “Ale čo ťa nemá! Viem, že je to iba ubytovňa a že naveky mňa tu bohužial nenechajú. A okrem toho – kufre mám v tej veľkej skrini!” Ten druhý Slovák však byl zvědav, zda-li ten první Slovák mu řekl pravdu a proto se zeptal:”Skutočne? Smiem do tej skrine nakuknúť?” První Slovák lhostejně pokrčil rameny a řekl:”Pre mňa – za mňa…”. Ten druhý Slovák pak s usměvem na tváři skutečně skříni otevřel, úsměv mu však okamžitě umrzl na tváři a vystřídal ho zděšený výraz tváře. Skříň ihned proto prudce zatvořil a ještě navíc – instinktivně – i uzamkl klíčem! Hned pak se prudce otočil a zádami se mocně opřel o zamčené dveře skříně, jeho tvář byla celá bledá s krůpěji potu na čele a v očích výraz obrovského děsu a hrůzy. Málem mu jazyk zkameněl a proto koktavě řekl: “Pa-Pa-Pa-Pane Bože nebeský!! A čože je to preboha v tej skrini?!?” První Slovák však odpověděl úplně lhostejnou protiotázkou:”A čo by tam malo byť? Nič tam nie je! Len kufry, pár osobných vecí…” Druhý Slovák však koktajíc pokračoval dál: O-O-O-Obraz!! Teď se první Slovák usmál a řekl:”Aha! To myslíš! Ale nemusíš sa ničoho báť! Ja totiž nie som ani “tajný” a ani blázon! Avšak často podlieham depresiám a som vystavený obrovskému nutkaniu vrátiť sa domov do Bratislavy. A keď už-už to so mnou vyzerá, že týmto túžbam po návrate do rodného mesta podľahnem a otvorím tu skriňu aby som si vzal kufry a začal sa baliť domov – tu uvidím ten veľký obraz predsedu vlády Vladimíra Mečiara a v tom momente mňa ihneď tie túžby po domove okamžite prejdú!!!” Obě výše zmiňované příhody byli formálně prezentovány jako údajně pravdivé a autentické. Ověřit to však ale nelze. Na závěr přidám proto jednu zaručeně skutečně pravdivou příhodu. Zaručeně pravdivá je proto, že se přihodila Henryku Laholovi. Henryk Lahola je člověk modlitby a rozjímání. Henryk Lahola nikdy není agresivní, je to neuvěřitelný kliďas a dobrák až do morku kosti. A přesto i tento mírumilovný a nadmíru laskavý člověk byl jednou zločineckou bandou asi pěti dvacetiletých grázlů rozčilen téměř do nepříčetnosti. Tito zločinci měli gitary a navíc si tato pětice složila (popřípadě ji složil možná jen některý z této pětice) jednu velice urážlivou písničku, kterou si teď hlasitě zpívali a současně brnkali na gitarách. Počáteční slova té - proti národnímu cítění Henryka Laholy – mimořádně urážlivé písničky složené, zpívané a hrané touto pěticí kriminálních zločinců byla tuším nějak takhle – cituji byť i s největším odporem a zhnusením její slova doslova : “Sbohem Slovensko bude ti líp máš Velký Tatry my malý Řím…! Henryk Lahola vběhl dovnitř do jejich kupé vynadal jim do bolševických jidášů a fašistických zrádců a ač jinak Henryk Lahola je člověkem přímo překypujícím dobrotou a upřimnou láskou k lidem, že by snad ani mouše neublížil, teď jim ostře řekl ať s tím hraním přestanou neboť jinak dostanou přes držku! Vím, že tato témata by si zasloužila větší pozornost, zatím však ale ještě nedozrála doba a proto až příště!

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ani v těžké chvíli nezradil cestu, co mu určil Bůh

Na přelomu kalendářního roku 1992/1993 byl Henryk Lahola nucen intenzivně přemýšlel co dál po získání maturity. Henryk Lahola takovéto uvažování cítil – a v podstatě plně oprávněně – jako určitou formu rouhání se proti Bohu, protože “má dělat účet bez hostinského”, tj.je tlačen k tomu, aby již teď uvažoval o tom, co bude dělat po maturitě, ačkoliv zatím ještě žádnou maturitu nemá a jen Bůh ví zda-li jí mít bude. Bude-li to totiž třeba Boží vůle, tak Henryk Lahola mít maturitu nikdy nebude, protože pokud by si to Pán Bůh přál, tak ji nikdy nebude schopen udělat. Přesto však všichni se dívají jako kdyby ji již Henryk Lahola měl. Ba dokonce v podstatě všichni učitelé i spolužáci s Biskupského gymnázia, jako i všichni zpovědníci a ostatní katoličtí duchovní kostelů kam se Henryk Lahola chodívával modlit ho více nebo méně intenzivně přemlouvali, aby šel dál studovat katolickou teologii na nějakou bohosloveckou fakultu, aby se stal knězem. Henryk Lahola, ač sice tuto myšlenku rozhodně apriori neodmítal, byl však dosti skeptický a argumentoval těmito skutečnostmi: 1.) maturitu ještě nemá, a jen Bůh ví, zda-li jí vůbec kdy mít bude. Je totiž hanebné rouhání se proti Pánu Bohu tvářit se jako kdyby již maturitu měl v kapse, ačkoliv ji ve skutečnosti nemá a celkem určitě ji mít ani nikdy nebude, pokud to bude v rozporu s Boží vůlí, 2.) Být knězem nebo řeholníkem, či obojím je oběť člověka Bohu, respektive by obětí člověka Bohu být měla. Pokud to mám říci “úplně po lopatě” pokud bych byl třeba milionářem a rozhodl bych se pro kněžství nebo řeholný život či obojí byl by to právě tento případ, protože by se v daném případě skutečně jednalo o již zmiňovanou oběť člověka Bohu. Ale já nejenže nejsem žádný milionář a ani nikdo takový podobný, který by se z lásky k Pánu Bohu mohl něčeho zříci, ale právě naopak já jsem fakticky obyčejný tulák, kterému reálně hrozí nebezpečí, že poté co bude muset Brno i Šlapanice opustit, že se z něj stane bezdomovec bez jakékoliv střechy nad hlavou, kterého by pak v tomto případě nevyhnutně čekala krutá smrt bezdomovce na následky mrazu, nedostatku spánku a celkového vyčerpání organismu,, dehydratace organizmu, hladu, vší, špiny, parazitů a nemocí, prostě shrnuto a podtrženo jedna z nejkrutějších a nejstrašnějších smrtí jaká je v dnešní době na sklonku dvacátého století myslitelná. A tak pokud by se tedy měl Henryk Lahola za těchto okolností - stát knězem nebo řeholníkem, popřípadě obojím tak by to nejenže nebyla vůbec žádná oběť člověka Bohu, ale právě naopak byla by to fakticky – velmi eufemicky řečeno - oběť Boha člověku, respektive pokud se to řekne bez jakýchkoliv servítků a úplně natvrdo je to doslova vulgární znásilnění Boží dobroty, lásky a milosrdenství formou obzvláště brutálního vlámání se nehodného bezdomovce do Božího domu spojeného se svatokrádežným zmocněním se kněžského či řeholního habitu společně i s každodenním chlebem Božího služebníka, namísto toho aby on Henryk Lahola – tak jak si dle Boží vůle možná třeba i zaslouží . aby nahý, hladný a podchlazený umíral někde mezi popelnicemi pod holým nebem, 3.) Bůh nedal Henryku Laholovi doposavad vůbec žádné znamení, že by si buď přál, abych se stal knězem či řeholníkem, popřípadě i obojím; ba dokonce Bůh nedal Henryku Laholovi ani jen žádné znamení, že by mu alespoň nevadilo to, kdybych se Henryk Lahola stal knězem, řeholníkem či obojím a za 4.) je nepopíratelný fakt, že z důvodů časových, náhodných či nahodilých ale i mnohých jiných, prostě z důvodů absolutně nejrozličnějších má Henryk Lahola osobně mnohem více volného času pro své osobní individuální zájmy, respektive mnohem objektivně více volného času na život osobní modlitby a duchovní spirituality než má, či může mít převážná většina vrstevníků Henryka Laholy, kteří – z nejrůznějších důvodů – mají mnohem více starostí, těžkostí, problémů a mnohem méně volného času. To co Henryk Lahola může ve své osobě nabídnout Bohu sice objektivně za nic moc nestojí, ale na druhé straně je to zas alespoň ta minimální “betónová jistota”, kterou má Pán Bůh tak jaksi již předem a úplně automaticky v kapse aniž by se pro to musel nějak namáhat nebo do tohoto vztahu s věřícím Henrykem Laholou osobně musel cokoliv investovat, popřípadě se musel jakkoliv obávat, že by o oddanost Henryka Laholy mohl snad nějak přijít. Tudíž pokud se Henryk Lahola i nestane ani knězem, ani řeholníkem a ani ničím podobným, oddanost Bohu a intenzita víry v Ježíše Krista Boha Spasitele a Vykupitele u Henryka Laholy tím v žádném případě nebude o nic umenšena a Pán Bůh tím tedy vůbec nic – pokud jde o osobu Henryka Laholu – neztrácí a ani neriskuje, že by cokoliv mohl ztratit. Naopak díky tomu, že se Henryk Lahola nestane ani knězem a ani řeholníkem, tak tím Pán Bůh právě naopak nepřímo může hodně získat tím, že by se tímto knězem nebo řeholníkem či obojím stal v důsledku toho pak někdo úplně jiný, který právě díky tomu, že se stal knězem či řeholníkem, popřípadě obojím bude mimoděk intenzivně přitáhnut ke Kristu skrze život každodenní modlitby sluhy Božího. Pokud by se naopak Henryk Lahola tím knězem, řeholníkem či obojím i stal, tak by tímto Bůh – pokud jde o osobu Henryka Laholy – fakticky absolutně vůbec nic nezískal navíc, co by již tak jako tak zcela automaticky a beze všeho měl i bez toho, aby do Henryka Laholy cokoliv investoval. Naopak – což je mnohem horší - je možné, že naopak někdo jiný by se právě proto nestal knězem či řeholníkem, že se jím stal Henryk Lahola a tudíž by teď – v podstatě úplně zbytečně a nesmyslně – hrozilo, či mohlo hrozit nebezpečí, že by se v důsledku toho právě intenzita víry a duchovního života tohoto jiného člověka buď zmenšila, popřípadě mohla zmenšit. Mnozí spolužáci, učitelé i katoličtí duchovní tyto zcela přesvědčivé a plně opodstatněné argumenty Henryka Laholy sice formálně vyslechli, avšak z důvodů doposud v podstatě neznámých je buď nepochopili anebo nechtěli pochopit, popřípadě i obojí. Nakonec tedy Henryk Lahola udělal kompromis v tom, že si skutečně podal přihlášku na katolickou teologii do Prahy na Univerzitu Karlovu, ba dokonce i osobně navštívil jak pražské Arcibiskupství a pak i kněžský seminář na Thákurově ulici, kde se setkal jak s rektorem, tak dokonce i s vikářem biskupem Škarvadou. Přesto si Henryk Lahola vymínil, že se knězem stane tehdy a pouze tehdy, pokud mu Bůh dá do stanoveného termínu jakýmkoliv způsobem /alespoň ve snu atd./ znamení, že nemá žádné námitky proti tomu. Stanovená doba však ale marně uplynula a ukázalo se, že Bůh si zásadně nepřeje aby se Henryk Lahola stal jeho knězem nebo řeholníkem a Henryku Laholovi vůbec žádné znamení – a to ani ve snu ne - o tom, že by to snad mohlo být nějak jinak nedal. Henryk Lahola napsal biskupu Škarvadovi osobní list, že si to “rozmyslel” a biskup Škarvada mu odepsal, že tu informaci bere na vědomí. Ještě však dříve než Henryk Lahola poslal biskupu Škarvadovi tento list, řekl to předem v podstatě snad téměř všem spolužákům, učitelům a duchovním. Mezi spolužáky, učiteli i duchovními se toto prakticky již definitivní stanovisko Henryka Laholy setkalo s velice hrůzostrašným pseudopochopením v tom smyslu: “ že chápou, že každý člověk má svobodnou vůli, si zvolit jakékoliv vzdělání a zaměstnání, ba i podnikat a vydělávat peníze ve výši prakticky neomezené, ba dokonce že každý člověk má právo se oženit a založit si rodinu a plodit děti…”atd. Což byly vesměs tak hrůzostrašná lživá podezření, že Henryk Lahola pomaly již téměř i začal uvažovat, že raději půjde studovat do knežského semináře na toho kněze než by měl být podezírán z tak strašlivých podezření, která ač jsou sice sebevíce absurdní, fakticky ale nemá žádnou šanci “hned a teď” všem jakkoliv dokázat, že nic z toho, z čeho ho podezírají není pravda. Teď každý sice již ví, že Henryk Lahola nehrabe žádné milióny, ani se nikdy neoženil a ani nikdy nesouložil, ale panenství svého těla i duše Henryk Lahola pro větší čest a slávu Boží navěky zachoval. Nicméně v té době Henryk Lahola nemohl poskytnou vůbec žádný důkaz o tom co bude nebo nebude v budoucnosti. Nakonec však navzdory tomuto obrovskému psychickému tlaku ze všech stran se Henryk Lahola přece jen přemohl a tento list biskupu Škarvadovi poslal. Uvědomil si totiž, že kdyby tak neudělal, tak by byl Henryk Lahola mnohem těžší zločinec než vrah Barabáš. Barabáš se totiž dle evangelií dopustil pouze jakési vzpoury a vraždy ve městě a tedy vzpoury proti světskému řádu, zatímco Henryk Lahola by eventuálním příchodem do kněžského semináře hrubě urazil samotného Pána Boha, čím by se dopustil vzpoury proti samotnému Bohu a tím i těžkého hříchu proti Duchu Svatému, který dle slov mého Pána Ježíše Krista nelze nikdy a nikomu odpustit. Samozřejmě, že tento list biskupovi Škarvadovi - čím za celou věcí udělal Henryk Lahola poslední tečku - odeslal ještě z velkým předstihem před tím, než obdržel závěrečné vysvědčení a přistoupil k maturitním zkouškám, protože by bylo vrcholně nečestné, nepoctivé a nemravné, pokud by mněl Henryk Lahola snad postupovat jakkoliv jinak a tím si nějak snad přímo nebo nepřímo psychologicky vynucoval či mohl vynucovat nějaké lepší známky na závěrečném vysvědčení nebo u maturitních zkoušek.

Závěrečné vysvědčení a maturita JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy

Dne 30.4.1993 Henryk Lahola obdržel závěrečné vysvědčení na Biskupském gymnáziu v Brně na kterém měl celkově osm známek a bylo to osm jedniček, tj. samé jedničky. Dne 17.5.1993 Henryk Lahola přistoupil na Biskupském gymnáziu v Brně k maturitním zkouškám celkově ze čtyř předmětů a získal tak zas čtyři jedničky, tj.opět samé jedničky. Bylo tedy vidět, že Pán Bůh Henryku Laholovi milosrdně všechny hříchy odpustil a obdaroval Henryka Laholu opět – stejně jako i v minulosti – úplně stejnými známkami jak to Pán Bůh dělával již i v minulosti. A tak Henryk Lahola tudíž i tentokrát byl Pánem Ježíšem Kristem obdarován mnohem lepšími známkami, než by si Henryk Lahola vlastními modlitbami a oddaností Pánu Bohu eventuálně sám mohl zasloužit.

Vzpomínka na lidi z katolického Biskupského Gymnasia v Brně

PhDr.Petr Hruška byl vynikajícím ředitelem Biskupského gymnasia v Brně. PhDr.Petr Hruška byl velice respektován a oblíben jak u učitelů, tak i u studentů a jejich rodičů. PhDr.Helena Štefancová byla třídní učitelkou v prvním ročníku a současně též i učitelkou předmětu Český jazyk a literatura. O PhDr.Heleně Štefancové někteří povídali, že je to bývalá krajská školní inspektorka a pravděpodobně učila na Biskupském gymnasiu v Brně již jako důchodkyně. Ve druhém ročníku již neučila. Ve druhém ročníku předmět Český jazyk a literatura učila PhDr.Šťastná. PhDr.Jan Kozel byl třídním učitelem ve druhém ročníku studia a současně i učitelem v obou ročnících studia. PhDr.Jan Kozel byl skvělý odborník - historik jako i též neméně skvělý pedagog - učitel předmětu Dějepis a předmětu Církevní dějiny. PhDr.Jiřina Vokelová, pracující též v muzeu na Malinovského náměstí v Brně učila Dějiny Umění, předmět zahrnující jak dějiny výtvarného umění, dějiny hudby, ale i dějiny architektury atd. PhDr.Žák anebo Ing.Žák přednášel Biologii, která se z velké části zabývala otázkami života – otázkami kreacionismu, darwinismu a dalšími evolučními teoriemi. Dále na Biskupském gymnasiu v Brně vyučovali tři vynikající kněží a současně i obětaví bratři brněnské komunity Tovaryšstva Ježíšova. Samozřejmě, že Tovaryšstvo Ježíšovo v Brně mělo a má mnohem více kněží. Páter Vojtěch Suchý S.J. byl nejstarším z těchto tří jezuitů - učitelů. Předmět Základy víry byl vyučován právě jezuitským pátrem Vojtěchem Suchým S.J. Další dva bratři jezuité byli výrazně mladší. Mladý jezuita, páter Josef Prchal S.J. byl původně elektrotechnický inženýr. Později když se Ing.Josef Prchal S.J. stal jezuitou a knězem, tak se z mladého jezuity Josefa Prchaly S.J. na Biskupském gymnasiu v Brně stal učitel biblistiky, což je věda zabývající se jak biblickou archeologií, tak i historií pozemského působení našeho Pána Ježíše Krista, tak i těch nejranějších období vznikající církve v prvním století po Kristu. Ještě o něco mladší jezuitský učitel byl páter Petr Přádka S.J. Od mladého jezuity Petra Přádky S.J. se studenti na Biskupském gymnasiu v Brně učili asketiku, což je věda, kterou sám páter Petr Přádka S.J. charakterizoval jako něco, co je spíše obor života něž obor nauky, protože Bůh je láska a tato věta je podstatou celé asketiky a mystiky, která věřícího směřuje k co nejhlubšímu poznání Boha a jeho vůle, formuje tedy náš náboženský, duchovní život v Kristu Ježíši a dává tak vše co v životě je potřebné proto, aby z lidí byli dobří křesťané, kteří sami touží se skrze vlastní asketickou sebedisciplinu dopracovat ke křesťanské dokonalosti. Vyučování s jezuitskými kněžími Vojtěchem Suchým S.J., Josefem Prchalem S.J., Petrem Přádkou S.J., ale i nejezuitou a neknězem PhDr.Janem Kozlem dalo solidní základ jak pro katolickou víru a oddanost církvi, tak i pro všeobecný intelektuální rozhled studentů Biskupského gymnasia vůbec. To, že i samotné Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy již dlouhodobě hodnotí Biskupské gymnasium v Brně jako nejlepší školu z řad gymnázií a středních škol v České republice není zajisté žádná náhoda. Zřejmě se nestalo ani jednou, že by nějaký absolvent Biskupského gymnasia v Brně nakonec neabsolvoval alespoň jednu vysokou školu, ba někteří jich absolvovali i více (jako například i JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola.) některých absolventů se navíc – z veliké části právě zásluhou těchto tří jezuitských kněží – stali rovněž obětaví kněží, horliví řeholníci či neméně obětaví a horliví katoličtí laici mající své civilní, světské povolání, kde – podle konkrétní Boží vůle - někteří katoličtí laici žijí z lásky k Pánu Bohu v dobrovolném celibátu a panictví pro Boží království (jako například i JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola samotný); jiní, a těch je dokonce nejvíce – rovněž podle konkrétní Boží vůle žijí v řádném katolickém, církevním manželství, obklopeni ve vlastní rodině zpravidla vždy obrovským množstvím svých dětí, ze kterých v katolickém duchu vychovávají dobré, úpřimně věřící křesťany církve, jako i svědomité občany státu.

Od té doby až dodnes Henryk Lahola často myslí jak na ředitele PhDr.Hrušku a učitele církevních i světských dějin PhDr.Kozla. Současně Henryk Lahola velmi myslí na brněnské bratry Jezuity – důstojného pána Suchého, důstojného pána Jozefa Prchala, důstojného pána Petra Přátky, ale i ostatní bratry Jezuity - kteří jako spolubratři v Kristu jsou Henryku Laholovi nejbližší. Co asi nyní dělá páter Jozef Prchal či páter Petr Přátka? Henryk Lahola ale nelituje, že se nestal sám Jezuitou nikoliv proto, že by nechtěl, ale proto, že Henryk Lahola si je vědom toho, že si vlastními skutky a ani vlastními modlitbami a ani nijak jinak nezaslouží té cti sloužit Pánu Ježíši Kristu jako člen Tovaryšstva Ježíšova. Pokud by se Henryk Lahola totiž Jezuitou stal, mnohem více by to bratrům Jezuitům – z nejrůznějších důvodů – nakonec asi uškodilo než prospělo. A proto je asi nejlepší když Henryk Lahola bude i nadále osamělým solitérem a běžcem v boji za vítězství Božího království Pána Ježíše Krista v tomto zlém a zkaženém bezbožném světě.

Pán Bůh na nás nezapomíná ani v životně těžkých situacích a udělá i více než žádáme

Navzdory ukončení studií na Biskupském gymnáziu v Brně však i nadále zůstal Henryk Lahola bydlet ve svém dosavadním podnájmu v Šlapanicích, okres Brno-venkov. V září 1993 Henryk Lahola začal studovat jednoletý pomaturitní intenzivní kurz německého jazyka u soukromé jazykové školy MKM v Brně. Ještě však počátkem června 1993 zažil Henryk Lahola jednu velice nepříjemnou událost, když v Brně směrem od náměstí Svobody procházel přes ulici Českou směrem na Žerotínovo náměstí. Když směrem od České ulice přišel ke kraji chodníku na dolní části Žerotínova náměstí a zastavil na okraji tohoto chodníku, protože dopravní provoz na silnici by velice hustý a nebylo tudíž možné jen tak projít na druhou stranu. Tu Henryk Lahola uslyšel náhle kdesi vzadu za svými zády jakýsi vřískot nějakého hysterického ženského hlasu v němčině jako kdyby “tu ženskou na nože brali”. Henryk Lahola mimoděk otočil hlavou a tu vidí utíkat asi šestiletého chlapce a asi hned jeden metr za ním asi chlapce osmiletého. Kluci si zřejmě hráli na honěnou, avšak teď to měli namířeno – těsně bokem úplně poblíž od Henryka Laholy - rovno na silnici. Bože můj! Henryk Lahola proto udělal prudce k nim jeden krok a chytl je. Jednoho chlapce do jedné ruky a druhého chlapce do druhé ruky. S tím prvním chlapcem dokonce i mírně škubl směrem do zadu, neboť tento chlapec byl již jednou nohou ve vzduchu nad silnicí. Současně s uchopením obou chlapců bylo slyšet nepříjemný zvuk skřípění brzd menšího nákladního vozidla. Vypadalo to, jako kdyby toto nákladní vozidlo bylo na jakýchsi neviditelných lyžích, protože jejich prudce zabržděná kola se již téměř netočila a přesto auto v dost veliké rychlosti se mihlo těsně vedle Henryka Laholy a obou honících se chlapců, u kterých tedy mnoho nechybělo a mohli skončit pod pneumatikami tohoto menšího nákladního vozidla. Řidič rychle s příšerně skřípějícími brzdami přejel místo kde stál Henryk Lahola i s oběma chlapci a až pak jeho náklaďák zůstal stát. Řidič otevřel dveře a vyskočil, po několika krocích na něj však Henryk Lahola zakřičel, že je vše v naprostém pořádku. Řidič uspokojeně pokýval hlavou a cosi zamumlal co pro vzdálenost nebylo rozumět, vrátil se zpátky do svého vozu a odjel. Mezitím ale přiběhli jakési dvě hysterické ženské a v silném emocionálním rozrušení si k sobě přitiskli oba dotyčné chlapce co málem spáchali sebevraždu skokem pod kola nákladního automobilu a současně projevovali zcela zjevně přehnanou radost jako kdyby byli opilé (i když ve skutečnosti opilé vůbec nebyli!) a jako smyslu pominuté nabízeli Henryku Laholovi jakési marky. Henryk Lahola když uviděl přibližující se ruku s bankovkami zděšeně ustoupil dozadu a otevřená zápěstí obou rukou si hřbetem rukou téměř přitiskl na svá prsa jakoby v obranné pozici “před útočníkem” Verbálně se Henryk Lahola zmohl pouze na tiché “Apage satanas!” Současně Henryk Lahola cítil, že jej zalévá studený pot hororového děsu a hrůzy. Henryk Lahola vidí svého úhlavního nepřítele číslo jedna – Peníze a současně společně s ním i svého úhlavního nepřítele číslo dvě – mladé ženy! A jako kdyby toho všeho ještě bylo málo, obě ženské dělali kolem sebe úplně nesmyslný exaltovaný povyk, který budil nežádoucí pozornost kolrmjdoucích. Seběhlo se tam proto hodně zvědavých čumilů ze všech stran. A mezi těmito zvědavci se tu dokonce nachomítli i dva příslušníci Policie ČR. Henryk Lahola se cítil velice špatně a nejraděj by se okamžitě byl propadl někam pod zem aby ho již nikdo a nikdy neviděl. Utéci se teď ani nedalo kam, protože všude stálo kopa zvědavců. Henryk Lahola se proto alespoň – snad asi nejspíše instinktivně – přitiskl co nejblíže k oběma policistům. Jedna z obou poblázněných žen začala cosi trochu konfúzně povídat jednomu z policistů, že prý “dnešní den je údajně nejšťastnějším dnem v jejím životě a že prý ji to nikdo nebude ani věřit, ale malý Hans mohl již ležet na hřbitově, ale naštěstí …”atd. Dotyčný policista však pokrčil ramenami a opáčil dlaně se současnou grimasou ve tváři na znak toho, že ji nerozumí ani slovo. Henryk Lahola si všiml, že jsou na něj upřeny desítky očí náhodných čumilů a v duchu si proto Henryk Lahola zoufale říkal: “Pane Bože, proč jsem se jen vůbec kdy narodil?” Ničemu však nerozuměl ani ten druhý policista co stál vedle Henryka Laholy a proto se Henryka Laholy zeptal: “Co se tady vlastně stalo?” V duši Henryka Laholy tu náhle poskočila jiskérka naděje na vysvobození z této mimořádně prekérní situace, a proto Henryk Lahola zvedl pravou ruku a ukázal ukazovákem na povykující ženskou, co držela v ruce bankovky a řekl policistovi: “Vidíte tuto Němku co v ruce drží svazek bankovek? Vidíte jak je velice rozčilená? To proto, že já jsem chtěl této ženě ukrást její peníze…” Jen co Henryk Lahola začal mluvit obě bláznivé ženské přestali ječet, ba dokonce se i navenek tvářili, že pozorně poslouchají to, co Henryk Lahola policistovi povídá. A nejenže tvářily! Ale obě tyto bláznivé ženské dokonce i svými hlavami souhlasně pokyvovali nahoru a dolu a tiše říkali:”Ja” na znak potvrzení pravdivosti toho co Henryk Lahola povídá policistovi. V duchu si již Henryk Lahola představoval jak ho dotyční dva policisté odvádějí k výslechu k sepsání “Úředního záznamu” ve kterém byl Henryk Lahola plně připraven přiznat se k pokusu ukrást jedné bláznivé cizince její peníze. Svým způsobem by to kromě vysvobození z mimořádně prekérní situace byla navíc pro Henryka Laholu i nová zkušenost, protože ještě nikdy v životě nebyl policisty vyslýchán z toho důvodu, že by byl Henryk Lahola podezřelým z nějakého trestního činu či přestupku které mají i nějaké jiné než jen čistě politické pozadí. Tu ale náhle část diváků vyprskla smíchem! Policisté se tím smíchem cítili zřejmě osobně trochu dotčeni a proto přísně vyzvali lidi aby se rozešli. A lidé se hned i začali rozcházet. Policista se kterým mluvil Henryk Lahola se přísně podíval na Henryka Laholu a řekl: “A to platí i pro vás…!” Henryk Lahola se proto otočil a co nejrychleji utíkal pryč od těch dvou bláznivých ženských. Tu si Henryk Lahola uvědomil jak ho Pán Bůh má ve skutečnosti rád. Někdy se totiž stane, že Henryk Lahola o něco prosí Pána Boha, Pán Bůh mu však nevyhoví v intencích jeho proseb, ale podnítí takový vývoj situace, že se nakonec ukáže, že takhle jak se to nakonec vyvinulo je to dokonce ještě lepší a výhodnější pro Henryka Laholu než by to bylo bývalo kdyby Pán Bůh udělal přesně to, oč ho Henryk Lahola v duchu prosil. Tak například to bylo i zde. Henryk Lahola aby byl vysvobozen z mimořádně prekérní situace se byl ochoten raději falešně přiznat třeba i k nějaké krádeži kterou nikdy neudělal a ani nechtěl udělat, a to proto aby byl zatčen o odvlečen pryč z tohoto ďáblem-satanem prokletého místa. A hleďme! Z milosti Boží to nakonec dopadlo tak, že je to nakonec ještě mnohem lepší než by to bylo bývalo pokud by se stalo to, co si přál Henryk Lahola aby se stalo.

1994:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola na česko-rakouském jazykovém kursu němčiny

V červenci 1994 se Henryk Lahola zúčastnil na česko-rakouském paralelním jazykovém kursu češtiny a němčiny se Henryk Lahola přihlásil a byl doň vybrán a že ani neví jak. Ovšemže tento výběr Henryka Laholy byl pro něj velice překvapující a nečekal ho. Opět se zde projevila nekonečná milost Pána Ježíše Krista, protože Pán Bůh umožnil Henryku Laholovi něco co si sám rozhodně nijak osobně nezasloužil. Tento jazykový kurs byl organizován a financován rakouskou stranou, tuším rakouským ministerstvem školství a zúčastnilo se ho dvacet vybraných českých a dvacet vybraných rakouských mladých lidí, většinou studentů. Kurs trval tři týdny. Během kursu byli všichni účastníci kurzu ubytováni v Brně v hotelu Voroněž v první cenové skupině. Byly ubytováni celkem ve dvaceti třílůžkových pokojích, ač v každém pokoji byl pouze jeden český a jeden rakouský účastník jazykového kursu, třetí lůžko pak bylo úplně prázdné. A když účastníkům řekli i tu obrovskou mnohamilionovou cenu, kterou za ně Rakousko zaplatilo, Henryku Laholovi se téměř zakroutila hlava. Henryk Lahola z tohoto důvodu velice litoval, že se na tento tak extrémně drahý kurs dal a když ho nikdo neviděl, tak se modlil k Pánu Ježíši Kristu a prosil ho za odpuštění tohoto tak těžkého hříchu, že se na tak drahý kurs vůbec hlásil a současně velice litoval rakouské daňové poplatníky, za tak hanebně proplýtvány jejich peníze co mohl sám na vlastní oči vidět. Popřípadě pokud se již vůbec dotyčný kurs musel uskutečnit, měl být alespoň namísto Henryka Laholy vybrán na tento kurs z české strany nějaký kvalitnější a hodnotnější účastník kursu než byl Henryk Lahola. Těžko říct co se za tak krátký čas mladí lidé – Češi z němčiny a Rakušané z češtiny naučili. Z výjimkou jednoho rakouského účastníka, který slušně již uměl česky ostatní Rakušané nevěděli vůbec nic. A s Čechy to nebylo o nic lepší. Henryka Laholu ubytovali právě z tímto jedním jediným rakouským studentem co tak perfektně uměl česky. Těžko říct proč tomu tak bylo, zda-li to bylo pouze čirou náhodou, anebo proto, že Henryk Lahola, ze všech českých účastníků kursu uměl německy nejlépe, popřípadě tam byli nějaké jiné důvody. Dotyčný Rakušan byl skutečně perfektní, ostatně sám říkal, že se česky učí již pět let. Taky i toto byl třetí případ vysoce aktivních sběračů adres. Tentokrát Henryk Lahola od kohosi dokonce i jednu pohlednici z Rakouska dostal a tedy byl povinen na ni odpovědět rovněž pohlednicí. Tato pohlednice však neobsahovala vůbec žádnou zpáteční adresu a tudíž Henryk Lahola nemohl tuto povinnost revanšování se pohlednicí splnit (i když se revanšovat upřimně chtěl).

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola a jeho vysokoškolská magisterská studia

Jinak jak již bylo uvedeno výše, navzdory ukončení studií na Biskupském gymnáziu v Brně však i nadále zůstal Henryk Lahola bydlet ve svém dosavadním podnájmu v Šlapanicích, okres Brno-venkov. Ve školním roce 1993/1994 pak Henryk Lahola začal studovat jednoletý pomaturitní intenzivní kurz německého jazyka u soukromé jazykové školy MKM v Brně. V červnu 1994 Henryk Lahola pak dělal přijímací zkoušky - a pro jistotu podobně jak Henryk Lahola to již učinil jednou v roce 1991 v případě Biskupského gymnázia a současně strojírenské průmyslovky – tak i tentokrát se současně hlásil až na dvě vysoké školy současně s nadějí, že ho buď jedna nebo druhá přijme. Tou jednou školou byla Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě, a tou druhou byla Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze (obor slovakistika a jugoslavistika, respektive serbistika na katedře slavistiky). Zejména na právnickou fakultu braly zhruba pouze jednoho z dvanácti či třinácti uchazečů a proto Henryk Lahola si byl vědom malé naděje na své přijetí - pokud na to budeme hledět pouze z toho lidského, de facto ateistického hlediska.

Ale i tentokrát se však zopakovalo totéž co se již stalo jednou v roce 1991 v případě Biskupského gymnázia a strojírenské průmyslovky – Henryk Lahola nejenže udělal přijímací zkoušky na obou těchto vysokých školách, ale ba co více, obě tyto vysoké školy Henryka Laholu přijali! S touto duplicitní alternativou Henryk Lahola byl teď zaskočen více než poprvé. Ostatně situace byla teď mnohem vážnější. Nejenže se jedná o souběžné studium na dvou vysokých školách, ale ba co víc každá fakulta je úplně jiná – jedna je právnická a jedna filozofická, obě fakulty i vysoké školy jsou od sebe navzájem vzdáleny 400.kilometrů, ba dokonce se obě nacházejí ve dvou rozdílných státech! Nicméně i tentokrát se Henryk Lahola rozhodl plně respektoval Boží vůli, aby i za těchto ještě neobvyklejších okolností než tomu snad bylo po prvé studoval i obě tyto vysoké školy současně a to navíc s tím, že jedna z nich je v České republice v Praze a druhá ve Slovenské republice v Bratislavě. Představa, že by snad Henryk Lahola nenastoupil na školu na kterou se hlásil nepřicházela v případě Henryka Laholu ani nyní absolutně vůbec v úvahu, a proto v akademickém roce 1994/1995 Henryk Lahola absolvoval jak první ročník Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, tak i první ročník Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a to tak, že dva krát týdně Henryk Lahola zpravidla v noci pendloval vlakem a autobusem z Bratislavy do Prahy a zpátky. A úplně stejně tomu bylo u Henryka Laholu tak i ve druhém ročníku studia na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě a současně též i druhého ročníku na Filozofické fakulty Univerzity Karlově v Praze. Navíc Henryk Lahola z úsporných důvodů jezdil tak jaksi na čtyřikrát. Několik bohatých slovenských studentů z Bratislavy co studovalo v Praze, do Prahy jezdilo vlakem velice pohodlným doslova velkopanským "direkt hurá systémem" tak, že v Bratislavě si na vlak koupili jízdenku přímo až do Prahy a naopak čím za každou jednotlivou jízdu platili podle obourepublikově dohodnutého mezinárodního tarifu, čím za každou jednotlivou jízdu zaplatili více než dvě stě korun (českých anebo slovenských). Doprava se paralelně zdražovala v Čechách i na Slovensku. A to jak u vzájemného mezinárodního tarifu, tak i tarifů vnitrostátních v obou republikách. A to jak u vlaků, tak i autobusů.

Henryk Lahola když jel z Bratislavy do Prahy tak v Bratislavě na "hlavnej stanici" si koupil za vnitrostátní cenový tarif platný na Slovensku jízdenku na druhou třídu osobního vlaku ze stanice "Bratislava-hlavná stanica" do stanice "Kúty". Pak Henryk Lahola nasedl na osobní vlak ve stanici "Bratislava-hlavná stanica", který jel do stanice "Kúty" (nebo alespoň tím směrem). Ve stanici "Kúty" Henryk Lahola vystoupil z vlaku zašel k pokladně a koupil si v rámci cenového tarifu zlevněného tzv."malého pohraničního styku" jízdenku ze stanice "Kúty" do stanice "Břeclav". Někdy osobní vlak jedoucí ze stanice "Bratislava-hlavná stanica" neměl konečnou v stanici "Kúty", ale až ve stanici "Břeclav". V takovém případě Henryk Lahola hned po zastavení vlaku ve stanici "Kúty" doslova vyskočil a jako blesk utíkal k pokladně, aby během krátké zastávky vlaku ve stanici "Kúty" si stihl tam koupit jízdenku do stanice "Břeclav" a ještě před odjezdem dotyčného sobního vlaku se ještě do něho vrátit zpátky, aby po zakoupení další jízdenky ve stanici "Kúty" pak s tímto vlakem mohl pokračovat v jízdě dál do stanice "Břeclav". Navíc vždy ve stanici "Kúty" Henryk Lahola vystupoval a běžel i ze všemi svými zavazadly pro eventuální případ, že by se včas do vlaku vrátit nestihl, respektive že by mu vlak ujel dříve než by se Henryk Lahola stihl vrátit zpátky s další jízdenkou. A ty zavazadla měla často celkově i třicet nebo i čtyřicet či dokonce i ještě více kilogramů. Totéž se v podstatě někdy opakovalo i ve stanici "Břeclav", ve které je to navíc na rozdíl od stanice "Kúty" o to horší, že v "Břeclavě" při běhu a ze všemi zavazadly se navíc musel používat podchod. Ve stanici "Břeclav" zas si Henryk Lahola za vnitrostátní tarif platný v České republice kupoval jízdenku do stanice "Brno". V Brně pak Henryk Lahola vystoupil z vlaku úplně a šel pěšky i ze všemi svými zavazadly na autobusové nádraží u hotelu Grand, kde si koupil jízdenku na meziměstskou autobusovou linku z Brna do Prahy – stanice "Florenc", ať již se jednalo o Český národní expres anebo jinou autobusovou společnost. A dále pak cca dvě a půl hodiny jel Henryk Lahola z Brna do Prahy autobusem. Obdobně tomu bylo i při jízdě z Prahy do Bratislavy. Nejprve Henryk Lahola jel autobusem z "Florence" z Prahy do Brna k hotelu Grand. Pak pokračoval Henryk Lahola dále již jen vlakem. A to nejprve ze stanice "Brno" za český vnitrostátní tarif do stanice "Břeclav", pak ze stanice "Břeclav" za tarif zlevněného malého pohraničního styku do stanice "Kúty", a nakonec ze stanice "Kúty" za slovenský vnitrostátní tarif do stanice "Bratislava-hlavná stanica". Samozřejmě, že ve stanicích kde Henryk Lahola kupoval jízdenky platil ve stanicích na území České republiky v českých korunách a ve stanicích na území Slovenské republiky ve slovenských korunách. Jen pro zajímavost na podzim roku 1994 (tj.studium v prvním semestru na obou vysokých školách kdy byla ještě hodnota české a slovenské koruny v poměru 1 : 1) Henryk Lahola takto na každé jednotlivé jízdě z Bratislavy do Prahy anebo z Prahy do Bratislavy ušetřil – přesně – až 87 Kč anebo 87 SK v porovnaní s těmi co z Bratislavy do Prahy anebo z Prahy do Bratislavy jezdili tím výše zmiňovaným velkopanským "direkt hurá systémem. Navíc je zajímavé, že bohatí slovenští studenti si sice povídání Henryka Laholy o tom jak on jezdí z Bratislavy do Prahy a z Prahy do Bratislavy sice pozorně vyslechli, myšlenka, že takto lze na každé jízdě ušetřit až 87 Kč anebo 87 SK sice považovali za pozoruhodnou, avšak navzdory tomu všichni i nadále jezdívali z Bratislavy do Praha a z Prahy do Bratislavy i nadále tím svým dosavadním velkopanským "direkt hurá systémem".

Vysokoškolská studia na Univerzitě Komenského v Bratislavě – Právnické fakultě

Na Univerzitě Komenského v Bratislavě – Právnické fakultě byli v prvním ze tří bloků studia klíčové předměty byli tři předměty: Slovenské a Československé Dějiny státu a práva, Teorie státu a práva, Římské právo. Z těchto tří klíčových předmětů se na konci prvního ze tří bloků dělali i státní závěrečné zkoušky. Děkanem této Právnické fakulty byl Prof.JUDr.Peter Blaho,CSc. členy Vědecké rady Právnické fakulty byli vynikající a skvělý odborníci jako například PhDr.Eva Abrahámová; JUDr.Vojtech Bako; Doc.JUDr.Helena Barancová,CSc; JUDr.Štefan Detvai; doc.JUDr.Ľubomír Fogaš; Doc.JUDr.Ivan Gašparovič,CSc; PhDr.Marta Havranová; Doc.JUDr.Pavol Holländer, Prof.JUDr.Eugen Husár,DrSc; Prof.JUDr.Jozef Klimko,DrSc; JUDr.Mária Kolaříková,CSc; Doc.JUDr.Juraj Kolesár,CSc; Doc.JUDr.Peter Kresák,CSc; Doc.JUDr.Jiří Kroupa,CSc; Doc.JUDr.Pavel Kubíček,CSc; Prof.JUDr.Ján Lazar,DrSc; Doc.JUDr.Mojmír Mamojka,CSc; Prof.JUDR.Vladimír Mathern,DrSc; Doc.JUDr.Jozef Moravčík,CSc; Doc.JUDr.Oľga Ovečková,DrSc; Doc.JUDr.Igor Paluš,CSc; Prof.JUDR.Karol Plank,DrSc; Prof.JUDr.Marián Posluch,CSc; Prof.JUDr.Jozef Prusák,CSc; Doc.JUDr.Richard Rapant,CSc; Doc.JUDr.Karol Rybárik,CSc; Prof.JUDr.Florian Sivák,CSc; Prof.JUDr.Anton Slovinský,CSc; Doc.PhDr.Dušan Stanek,CSc; Doc.JUDr.Viera Strážnická,CSc; JUDr.Ján Svák,CSc; Doc.JUDr.Jozef Šebek,CSc; Prof.JUDr.Milan Štefanovič,DrSc; Prof.JUDr.Katarína Tóthová; Doc.Zoltán Valentovič,CSc a další. Pokud jde o předmět Slovenské a Československé Dějiny státu a práva tento předmět zaštiťovala Katedra dějin státu a práva”, která učila nejen naše vlastní, ale i všeobecné dějiny státu a práva. Vedoucím této katedry byl prof.JUDr.Florián Sivák,CSc., který již někdy před rokem 2000 zemřel a nyní již není mezi námi. Tento profesor měl s Henrykem Laholou i odborné semináře ze Slovenských a Československých dějin státu a práva. Přednášky pak z tohoto předmětu měla prof.JUDr.Štefánia Mertanová,DrSc. Některé přednášky však měl i odborný asistent JUDr.Anton Jančo, CSc. Na všeobecné dějiny je významnou profesorkou doc.JUDr.Gertrúda Železkovová, která má za manžela muže pocházející z bulharské části Makedonie, který se i hlásí k bulharské národnosti. Na všeobecné dějiny státu a práva měl Henryk Lahola odborné semináře s odborným asistentem JUDr.Vojáčkem, českým vysokoškolským pedagogem, přednášejícím i v Bratislavě po česky, který současně vyučoval i na právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pod tuto katedru ještě spadal i doc.JUDr.Jozef Beňa a jeho předmět Moderní dějiny státu a práva Krajin střední a východní Evropy. Tolik Katedra Dějin státu a práva. Předmět Teorie státu a práva zabezpečovala Katedra Teorie státu a práva, jejímž vedoucím byl prof.JUDr.Jozef Prusák, CSc., který měl i přednášky z tohoto klíčového předmětu. Na této katedře se dále vyučovali i další předměty. Filozofii vyučovali doc.PhDr.Tomáš Valent, CSc a odborná asistentka PhDr.Jarmila Chovancová, CSc; sociologii a sociální psychologii vyučovala doc.PhDr.Emília Bakošová, CSc; a předmět Náčrt dějin evropského politického a právního myšlení s podtitulkem “Od antiky do konce 19.století” vyučovala doc.JUDr.Alexandra Krsková,CSc. Tolik Katedra Teorie státu a práva. Vedoucím Katedry Římského práva byl prof.JUDr.Peter Blaho,CSc., který v té době byl současně i děkanem Právnické fakulty Univerzity Komenského a současně byl to on, kdo měl přednáška z Římského práva. Dalšími významnými učiteli Římského práva byli jednak prof.JUDr.Karol Rebro, DrSc., který měl již osmdesát let a na právnické fakultě Univerzity Komenského působil již koncem první československé republiky v třicátých letech dvacátého století a nadějný mladý odborný asistent JUDr.Ivan Haramia. Tolik Katedra Římského práva. Pokud jde o Katedru “Porovnávacej právovedy” vedoucím této katedry byl Prof.JUDr.Milan Štefanovič,CSc. Na této katedře byli též odborní asistenti JUDr.Ivan Hruškoviš,CSc; JUDr.Katarína Kálesná,CSc a JUDR.Vlasta Kunová,CSc. Ekonomii na Katedře ekonomických věd přednášel přímo vedoucí této katedry doc.JUDr.Jozef Šebek,CSc. Vedoucí Katedry jazyků byla PhDr.Eva Abrahámová. Henryk Lahola vždy když se večer před spaním modlí s láskou a vděčností si vzpomíná i na tyto své učitele z Univerzity Komenského v Bratislavě – Právnické fakulty, na všechno dobré vědění a poznání které mu odevzdali, na všechno co se od nich jako právník naučil a zahrne je do svých modliteb.

Vysokoškolská studia na Univerzitě Karlově v Praze – Filozofické fakultě

Na Univerzitě Karlově v Praze – Filozofické fakultě se pětileté magisterské studium dělilo na dva cykly – první a druhý. Děkanem této Filozofické fakultu po téměř celé období studia Henryka Laholy byl Doc.PhDr.František Vrhel,CSc. a členy Vědecké rady Filozofické fakulty byli vynikající a skvělý odborníci jako například Prof.PhDr.Jan Bouzek,DrSc; Doc.PhDr.Milan Brichcín,CSc; Prof.PhDr.Miroslav Buchvaldek,DrSc; Doc.PhDr.Jiří Buriánek,CSc; Prof.PhDr.František Čermák,DrSc; Doc.PhDr.Jaromír Černý,CSc; Prof.PhDr.Miroslav Červenka,DrSc; Doc.PhDr.Soňa Hermochová,CSc; Prof.PhDr.Martin Hilský,CSc; Prof.PhDr.Ivan Hlaváček,CSc; Prof.PhDr.Jaromír Homolka,CSc; PhDr.Zuzana Jettmarová, M.Sc.; Doc.PhDr.Petr Jirků,CSc; Prof.PhDr.Zdeněk Kárník,DrSc; Prof.dr.Erazim Kohák, Ph.D.; Prof.PhDr.Marie Königová,CSc; Prof.PhDr.Oldřich Král,CSc; Prof.Dr.Kurt Krolop; Prof.PhDr.Miroslav Kvapil,DrSc; Prof.PhDr.Jan Kuklík,CSc; Prof.PhDr.Milan Lukeš,DrSc; Prof.PhDr.Alena Macurová,CSc; Prof.PhDr.Milan Machovec,DrSc; Prof.PhDr.Eduard Maur,CSc; Prof.PhDr.Bohumila Mouchová,CSc; Doc.PhDr.Vladimír Nálevka,CSc; Doc.PhDr.Pavel Novák,CSc; Prof.PhDr.Josef Opatrný,CSc; Prof.PhDr.Zdena Palková,CSc, Doc.PhDr.Jiří Pelikán,CSc; Doc.PhDr.Zdeněk Pinc; Doc.PhDr.Milan Rymeš,CSc; Prof.PhDr.Aleš Skřivan,CSc; Prof.PhDr.Jan Sokol; Prof.PhDr.Alexandr Stich,CSc; Prof.PhDr.Alena Šimečková,CSc; PhDr.Zdeněk Štěpánek; Prof.PhDr.Oldřich Uličný,DrSc; Prof.PhDr.Jaroslav Vacek,CSc; Doc.PhDr.Petr Vavroušek,CSc; Prof.PhDr.Miroslav Verner,DrSc; Prof.PhDr.Ivan Vojtěch; Doc.PhDr.Hedvika Vydrová; Prof.PhDr.Petr Wittlich,CSc; Doc.PhDr.Ladislav Zadražil; Doc.PhDr.Vlastimil Zuska,CSc. Oba obory, tj.jak Jugoslavistiku /tj.serbistiku, kroatistiku, slovenistiku a makedonistiku/, tak i Slovakistiku zabezpečovala Katedra Slavistiky. Když byl Henryk Lahola v roce 1994 přijat ke studiu, vedoucím Katedry Slavistiky byl ještě Doc.PhDr.Řeháček, který tragicky zahynul, když ho jako chodce srazil automobil. Poté byl vedoucím Katedry Slavistiky Prof.PhDr.Miroslav Kvapil,DrSc., který byl současně i vedoucím Oddělení jihoslovanské filologie a specializoval se zejména na všechny národní literatury a všechny kulturní reálie balkánských národů a to zejména národů slovanských. Postupně dokonce rozšířil svůj vědecký zájem i na všechny ostatní národní literatury a kulturní reálie i ostatních slovanských národů, tj. i těch slovanských národů, kteří žijí i jinde než na Balkáně. Významnou osobností Katedry Slavistiky byl též vedoucí Kabinetu Slovakistiky Doc.PhDr.Rudolf Chmel,DrSc, který je i širší veřejnosti znám jednak tím, že v letech 1991 až 1993 byl posledním velvyslancem České a Slovenské Federativní Republiky v Maďarsku a kontinuálně poté byl v roce 1993 krátce i prvním velvyslancem Slovenska v Maďarsku, ještě významnější u veřejnosti je však tím, že v letech 2002 až 2006 poslancem slovenského parlamentu, tj.Národní rady Slovenské Republiky, přičemž celé toto období s jednou krátkou přestávkou byl též Ministr kultury ve slovenské koaliční vládě Mikuláše Dzurindy. Doc.PhDr.Rudolf Chmel,DrSc jako slovakista se specializoval zejména na slovenskou literaturu a slovenskou literární kritiku. Slovenskou literaturou se zabýval i Doc.PhDr.Ludvík Patera,CSc. Tajemnicí katedry Slavistiky a odborní asistentkou věnující se zejména jižněslovanským jazykům a filologickým otázkám byla PhDr.Milada Nedvědová. Chorvatskou filologií se zabývala tehdejší doktorandka PhDr.Mgr.Veronika Honcová, která mezitím doktorát z filozofie i získala a v současnosti pracuje v diplomatických službách jako česká konzulka v Chorvatsku. Vedoucí Oddělení Všeobecné a srovnávací slavistiky a současně i vedoucí Oddělení Bulharistiky byla Doc.PhDr.Hana Gladkova,CSc, vedoucí Oddělení Polonistiky PhDr.Kateřina Pösingerová,CSc, vedoucím Kabinetu Pro slovanskou filologii Doc.PhDr.Vladimír Blažek,CSc. Historik Doc.PhDr.Jan Pelikán,CSc se specializoval na dějiny balkánských Slovanů. Na dějiny Slovenska a dějiny Slováků se zas specializovali historici Prof.PhDr.Jan Rychlík,CSc, Doc.PhDr.Ján Mlynárik a Doc.PhDr.Vilém Prečan,CSc. Henryk Lahola absolvoval “Úvod do Filozofie” u dvou vysokoškolských učitelů nezávisle na sobě. Tím jedním byl Prof.PhDr.Jan Sokol, který v roce 1998 byl krátký čas v Tošovského vládě ministrem školství, mládeže a tělovýchovy a v roce 2003 byl dokonce jako protikandidát Václava Klause i kandidátem - za tehdejší vládní koalici - na úřad prezidenta České republiky. Tím druhým učitelem byl Prof.PhDr.Milan Machovec. U obou těchto učitelů jsem i absolvoval zkoušky, oba tito učitelé učili jinak na katedře Filosofie a Religionistiky. Henryk Lahola studoval vícero světových cizích jazyků, nejvíce však němčinu a ruštinu. Ředitelkou Jazykového centra byla PhDr.Stanislava Hřebíčková, která byla současně i odbornou asistentkou na Německém oddělení. Zástupkyní ředitelky Jazykového centra byla PhDr.Jana Vinceová, která současně byla též i vedoucí Ruského oddělení. Vedoucí Německého oddělení byla PhDr.Libuše Drnková. Dalšími vysokoškolskými učiteli Jazykového centra pracujícími na Německém oddělení byli Mgr.Jaroslava Burkertová; PhDr.Pavel Flegl; PhDr.Helena Hasilová, PhDr.Eva Kašparová a další. Za zajímavost stojí uvést, že ve školním roce 1994/1995 začínalo studium slovakistiky kromě Henryka Laholy ještě pět dalších studentů, celkově i s Henrykem Laholou jich bylo tedy šest. Po skončení prvního ročníku dva z nich odpadli, protože kolega Krischke odešel na jednooborovou historii a kolega Libor Kalmán z Liberce zas na studijní dvoukombinaci historie-hungaristika. A tito zbylí čtyři studenti své studia na této fakultě dokonce i dokončili. Ba co víc, zatímco Henryk Lahola hned po ukončení studia z Filozofické fakulty definitivně odešel pryč, dotyční tři studenti, přesněji řečeno dva bývalí studenti a jedna bývalá studentka zůstali dál pracovat v Kabinetu Slovakistiky jako odborní asistenti. Ba co víc, kromě toho se jeden z nich – konkrétně PhDr.Mgr.Michal Lukeš – stal i ředitelem pražského Národního Muzea. A druhý z nich – konkrétně PhDr.Mgr.Michal Stehlík – se stal prvním náměstkem ředitele pražského Národního Muzea, a jen celkem nedávno v roce 2006 relativně překvapivě (pro novináře) se rozhodl kandidovat a taky i byl zvolen za děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. A hoci jde o ještě relativně mladí lidi, třeba konstatovat, že si své postavení plně zasloužili, Henryk Lahola již jako student jejich vědomosti, poznatky a studijní píli velice obdivoval a proto pro Henryka Laholu ani není vůbec žádným překvapením, že získali to postavení, které již získali. Henryk Lahola vždy když se večer před spaním modlí s láskou a vděčností si vzpomíná i na tyto své učitele z Univerzity Karlovy v Praze – Filozofické fakulty, na všechno dobré vědění a poznání které mu odevzdali, na všechno co se od nich jako právník naučil a zahrne je do svých modliteb.

 

1996:

Přestup z Univerzity Komenského v Bratislavě na Univerzitu Karlovu v Praze

Henryku Laholovi po dvou akademických letech 1994/1995 a 1995/1996 se konečně přes letní prázdniny roku 1996 podařilo vybavit si přestup z Právnické fakulty Univerzity Komenského na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Protože Henryk Lahola již od roku 1994 studoval v Praze na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a z tohoto titulu během akademického roku (tj.mimo období letních prázdnin) i bydlel na koleji “Větrník” na bloku č.III. v Praze 6 – “Petřiny”. Teď když kromě studia na Filozofické fakultě rovněž i ve studiu Právnické fakulty pokračoval dále v Praze, odpadlo tak úmorné a zejména pak - pro chudého-nemajetného studenta Henryka Laholu – velice finančně náročné permanentní cestování mezi Prahou a Bratislavou. Teď mohl v klidu bydlet na koleji “Větrník” v Praze 6, odkud v pohodě chodil do Prahy 1, kde nedaleko řeky Vltavy se nachází jak fakulta filozofická, tak i právnická – obě tyto fakulty jsou v Praze od sebe navzájem vzdáleny pouze nějakých sto metrů.

Vysokoškolská studia na Univerzitě Karlově v Praze – Právnické fakultě

Na Univerzitě Karlově v Praze – Právnické fakultě Henryk Lahola absolvoval druhý a třetí blok svého vysokoškolského právnického studia. V druhém bloku byli klíčovými předměty byli tři předměty: Občanské právo, Trestní právo, Obchodní právo, ze kterých se za druhý blok jednak dělali klausurní práce, jednak se dělali i státní závěrečné zkoušky. Ve třetím bloku pak klíčovými předměty byli čtyři předměty: Ústavní právo, Správní právo, Finanční právo, Mezinárodní právo veřejné, ze kterých se za třetí blok jednak dělali klausurní práce (Ústavní právo; Správní právo), jednak se dělali i státní závěrečné zkoušky ze všech čtyř těchto předmětů. Děkanem této Právnické fakulty v tom čase byl Prof.JUDr.Dušan Hendrych,CSc a členy Vědecké rady Právnické fakulty byli vynikající a skvělý odborníci jako například Doc.JUDr.Miroslav Bělina,CSc; Prof.JUDr.Vojtěch Cepl,CSc; Prof.JUDr.Dagmar Císařová,DrSc; JUDr.Karel Čermák; Prof.JUDr.Jan Dvořák,CSc; Prof.JUDr.Pavol Holländer,DrSc; Prof.JUDr.Pavel Kalenský,DrSc; JUDr.Zdeněk Kessler; Doc.JUDr.Vladimír Kindl; Prof.JUDr.Marta Knappová,DrSc; Doc.JUDr.Jan Kříž,CSc; Prof.JUDr.Zdeněk Kučera,DrSc.; Prof.JUDr.Karel Malý,DrSc; Doc.JUDr.Václav Mezřický; JUDr.Antonín Mokrý; JUDr.Otakar Motejl; Prof.JUDr.Jan Musil,CSc; Doc.JUDr.Eduard Němeček; Prof.JUDr.Oto Novotný,CSc; Prof.JUDr.Václav Pavlíček,CSc; Prof.JUDr.Irena Pelikánová,CSc, JUDr.Petr Pithart; Doc.JUDr.Stanislav Plíva,CSc; Prof.JUDr.Miroslav Potočný,DrSc; Prof.JUDr.Antonín Růžek,CSc, Doc.JUDr.Michal Skřejpek,CSc; JUDr.Cyril Svoboda; Prof.JUDr.Jiří Švestka,DrSc; Doc.JUDr.Luboš Tichý,CSc; Prof.JUDr.Jiří Rajmund Tretera; Doc.JUDr.Petr Tröster,CSc; Doc.PhDr.Ing.Jan Urban,CSc; Prof.JUDr.Valentin Urfus,CSc; Doc.JUDr.Vladimír Vopálka,CSc; Prof.JUDr.Alena Winterová,CSc; JUDr.Pavel Zářecký,CSc; JUDr.Ing.Jiří Zemánek,CSc a další. Vedoucím Katedry Občanského práva byla Prof.JUDr.Alena Winterová,CSc., která současně i přednášela Občanské právo procesní. Tajemníkem katedry byl Doc.JUDr.Josef Salač, Dr., který je odborníkem zejména na Rodinné právo. Bytové právo, ale i vůbec Občanské právo hmotné. Vedl však i semináře z předmětu Občanské právo procesní. Doc.JUDr.Alena Macková, Dr., je odbornicí zejména na Rodinné právo ale i samotné Občanské právo hmotné. Vedla však i semináře z předmětu Občanské právo procesní. Podobně jako Doc.JUDr.Josef Salač,Dr., a Doc.JUDr.Alena Macková, Dr. tak i Prof.JUDr.Marta Knappová,DrSc. je vynikající univerzální vysokoškolskou učitelkou jak pro Občanské právo hmotné, tak i pro Občanské právo procesní. Neméně vynikajícím učitelem pro Občanské právo hmotné jako i pro Rodinné právo byl i Prof.JUDr.Jiří Švestka, DrSc. Vynikajícím odborníkem na Rodinné právo, jako i na samotné Občanské právo hmotné je Prof.JUDr.Jan Dvořák,CSc. Odborníkem na Občanské právo hmotné je Doc.JUDr.Jiří Mikeš. Doc.JUDr.František Zoulík,CSc. je jednak odborníkem na Občanské právo procesní, jednak soudcem, který vykonával či vykonává i justiční praxi soudce. Odbornicemi na Rodinné právo a samotné Občanské právo hmotné jsou též Doc.JUDr.Senta Radvanová,CSc. a Doc.JUDr.Michaela Zuklínová,CSc. Tolik Katedra Občanského práva. Pokud jde o Katedru Trestního práva, vedoucím této katedry byl Prof.JUDr.Oto Novotný. Tajemnicí a současně i odbornou asistentkou Katedra Trestního práva byla JUDr.Marie Vanduchová,CSc. Dalšími učiteli z Katedry Trestního práva byli Doc.Jiří Jelínek,CSc., který vykonával prý současně i praxi státního zástupce, dále Prof.JUDr.Dagmar Císařová,DrSc., Prof.JUDr.Antonín Růžek,CSc a Doc.JUDr.Rudolf Vokoun,CSc. Tolik Katedra Trestního práva. Pokud jde o Katedru Obchodního práva, vedoucím této katedry byl Doc.JUDr.Stanislav Plíva, CSc. Tajemníkem Katedry Obchodního práva a současně i asistentem byl Mgr.Tomáš Horáček. Společně s vedoucím této katedry nejvýraznější osobností zde na této katedře byla Prof.JUDr.Irena Pelikánová. Prof.JUDr.Zdeněk Kučera, DrSc. se v rámci této katedry specializoval na Mezinárodní právo soukromé. Mezinárodním právem soukromým se zabýval i Doc.JUDr.Květoslav Růžička, CSc. JUDr.Vlastimil Zunt,CSc. byl jednak odborným asistentem a jednak určitou dobu vykonával i praxi advokáta anebo právníka zabývající se Obchodním právem. Dalšími vysokoškolskými učiteli z Katedry Obchodního práva byli Doc.JUDr.Monika Pauknerová,CSc.; Doc.JUDr.Zdeněk Přibyl,CSc; JUDr.Stanislava Černá,CSc; JUDr.Marie Zahradníčková,CSc. a další. Tolik Katedra Obchodního práva. Pokud jde o Katedru Ústavního práva, vedoucím této katedry byl Prof.JUDr.Václav Pavlíček, CSc. Tajemníkem Katedry Ústavního práva a současně odborným asistentem této katedry byl JUDr.Jiří Hřebejk. Současně společně s vedoucím této katedry nejvýznamnějším učitelem této katedry byl Doc.Dr.Ing.Ján Grónský,CSc., který pocházel ze Slovenska a taky i mluvil po slovensky. Dalšími vysokoškolskými učiteli z Katedry Ústavního práva byli JUDr.Věra Jirásková,CSc; Mgr.Helena Nováková, JUDr.Jana Reschová,CSc; JUDr.Jindřiška Syllová,CSc; Mgr.Radovan Suchánek a další. Tolik Katedra Ústavního práva. Pokud jde o Katedru Správního práva a správní vědy, vedoucím této katedry byl Prof.JUDr.Dušan Hendrych,CSc., který kromě toho, že byl vedoucím této katedry byl v té době i děkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Tajemnicí této katedry a současně odbornou asistentkou byla JUDr.Helena Prášková,CSc. Doc.JUDr.Vladimír Vopálka, CSc kromě toho že byl vysokoškolským učitelem pracujícím na této katedře byl současně i proděkanem Právnické Fakulty Univerzity Karlovy v Praze, a to proděkanem pro vědu, postgraduální studium a ediční činnost, a v dalším období kromě svojí úspěšné pedagogické činnosti vysokoškolského učitele pracujícího na této katedře byl současně i prorektorem celé Univerzity Karlovy v Praze. Doc.JUDr.Vladimír Sládeček se ve značné míře věnoval otázkám ústavnosti a zachovávání ústavních principů správního práva, kromě toho že byl vysokoškolským učitelem pracujícím na této katedře byl prý současně i asistentem na Ústavním soudě v Brně a proto mu oblast správního práva z aspektů ústavnosti i byla velice blízká. Henryk Lahola tohoto učitele současně i velice litoval při hrůzostrašném pomyšlení kolik se musí nacestovat mezi Prahou a Brnem, kde sídlí Ústavní soud České republiky. Doc.JUDr.Richard Pomahač se věnoval nejen problematice správního práva jako takového, ale i správního práva Evropské Unie a jejich institucí, které s problematikou správního práva souvisí. JUDr.Aleš Šrámek,CSc se kromě klasické problematiky správního práva věnoval i problematice správní činnosti vlády a nejvyšších exekutivních orgánů České republiky vůbec. JUDr.Ing.Josef Staša,CSc se v oblasti správního práva do jisté míry specializoval zejména na správní právo a správní činnost policejní a dále na problematiku trestního správního právo, tj.jednak problematiku přestupkového práva fyzických osob, jednak problematiku jiných správních deliktů právnických osob a fyzických osob-podnikatelů spáchaných v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Tolik Katedra Správního práva a správní vědy. Pokud jde o Katedru Finančního práva a financí, vedoucím této katedry byl Doc.JUDr.Eduard Němeček,CSc. Tajemnicí Katedry Finančního práva a financí byla Doc.JUDr.Hana Marková, CSc. Významnými učiteli Katedry Finančního práva a financí byli již v té době rovněž Prof.JUDr.Milan Bakeš,DrSc a Doc.JUDr.Marie Karfíková,CSc. Jako odborní asistenti byli známí rovněž JUDr.Miloš Borovička a JUDr.Petr Kotáb. Tolik Katedra Finančního práva a financí. Pokud jde o Katedru Mezinárodního práva, vedoucím této katedry byl Doc.JUDr.Pavel Šturma,CSc. Třeba podotknout, že tato katedra se zabývala pouze problematikou Mezinárodního práva veřejného, tj.vztahů subjektů mezinárodního veřejného práva, nikoliv tedy mezinárodními vztahy mezi jednotlivými soukromými firmami a podnikateli, mezinárodní vztahy mezi manžely atd., protože toto jsou úplně jiné vztahy, toto jsou vztahy které patří do právního odvětví Mezinárodního práva soukromého, což je úplně něco jiného. Pro oblast Mezinárodního práva veřejného jsou důležité vztahy – zjednodušeně řečeno – mezi jednotlivými státy a světově uznávanými mezinárodními organizace. Tajemníkem Katedry Mezinárodního práva a odborným asistentem byl JUDr.Jan Ondřej,CSc. Dalšími učiteli na Katedře Mezinárodního práva byli Prof.JUDr.Miroslav Potočný,DrSc; Doc.PhDr.Stanislava Hýbnerová,CSc a také odborný asistent pocházející z Rakouska Dr. iur.Harald Christian Scheu, Dr. Tolik Katedra Mezinárodního práva. Pokud jde o Katedru Pracovního práva a práva sociálního zabezpečení, vedoucím této katedry byl Doc.JUDr.Miroslav Bělina,CSc. Tajemníkem a odborným asistentem této katedry byl JUDr.Jan Pichrt. Významnými učiteli této katedry v té době byli Prof.JUDr.Marie Kalenská,DrSc; Doc.JUDr.Eva Novotná,CSc; Doc.JUDr.Petr Tröster,CSc a další. Tolik Katedra Pracovního práva a práva sociálního zabezpečení. Pokud jde o Katedru Práva životního prostředí, vedoucím této katedry byl Doc.JUDr.Václav Mezřický. Tajemníkem Katedry Práva životního prostředí a současně asistentem byl Mgr.Michal Sobotka. Dalšími vysokoškolskými učiteli pracujícími na této katedře byli Doc.JUDr.Jaroslav Drobník,CSc; Doc.JUDr.Eva Kružíková,CSc a JUDr.Milan Damohorský,CSc. Tolik Katedra Práva životního prostředí. Pokud jde o Katedru Evropského práva, vedoucím této katedry byl Doc.JUDr.Luboš Tichý,CSc. Tajemníkem Katedry Evropského práva a odborným asistentem byl JUDr.Richard Král. JUDr.Ing.Jiří Zemánek,CSc kromě toho, že byl učitelem na Katedře Evropského práva byl současně i proděkanem Právnické fakulty Univerzity Karlovy, a to proděkanem pro zahraniční styky. Jako odborní asistenti na Katedře Evropského práva působili též JUDr.Jindřiška Munková; JUDr.Pavel Svoboda a JUDr.PhDr.Michal Tomášek, LLM – skvělý, vynikající odborník o čem mimo jiné svědčí i to, že mněl více vysokých škol a získal i vícero vysokoškolských akademických titulů. Tolik Katedra Evropského práva. Pokud jde o Katedru Jazyků, vedoucí této katedry byla PhDr.Marta Chromá. Tajemnicí Katedry Jazyků a odbornou asistentkou byla PhDr.Milena Horálková. Dalšími učiteli působícími na této katedře byli – námatkově vyjmenujeme alespoň některé – PaedDr.Jaroslava Rezková, PhDr.Kateřina Mašková a další. Henryk Lahola vždy když se večer před spaním modlí s láskou a vděčností si vzpomíná i na tyto své učitele z Univerzity Karlovy v Praze – Právnické fakulty, na všechno dobré vědění a poznání které mu odevzdali, na všechno co se od nich jako právník naučil a zahrne je do svých modliteb.

 

1999:

Veliká novela zákona o státním občanství umožňuje vznik dvojitého státního občanství

V tomto roce 1999 byla v České republice přijata velice důležitá novela zákona č.40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, která dala českým státním občanům z trvalým pobytem na Slovensku, kteří měli svůj trvalý pobyt na Slovensku ke dni 31.12.1992 nabýt státní občanství Slovenské republiky bez toho, aby to pro ně mělo za následek stratu státního občanství České republiky. Samozřejmě, že této legislativní možnosti dané právními řády obou republik, tj.jak České republiky, tak i Slovenské republiky Henryk Lahola a v podstatě i všech ostatních cca 63 000 “slovenských” Čechů využilo a dne jsou z nich bipolité, tj. Henryk Lahola a všech ostatních zhruba 63 000 “slovenských “ Čechů, kteří ke dni 31.12.1992 měli trvalý pobyt na území Slovenské republiky, respektive ti z nich, kteří ještě dnes žijí (a bez ohledu na to, zda-li ještě i nyní v roce 2006 ten trvalý pobyt na území Slovenska mají nebo nikoliv) a využili této legislativní možnosti mají dnes dvojité státní občanství, tj. jsou státními občany České republiky, právě tak jako i státními občany Slovenské republiky. A úplně stejně tak této možnosti svého času, když Henryk Lahola po přijetí tohoto zákona, respektive novely z roku 1999 ještě měl trvalý pobyt na Slovensku a přijal i on vedle českého státního občanství i státní občanství slovenské. A tak dodnes je Henryk Lahola ať již v současnosti má trvalý pobyt v České republice a tedy ve Slovenské republice již trvalý pobyt nemá, je i v současné době současně státním občanem obou těchto států, tj.Henryk Lahola je dodnes jak státním občanem České republiky, tak i státním občanem Slovenské republiky, což je i spravedlivé k jeho bilingvní znalosti obou státních jazyků. Henryk Lahola coby státní občan České republiky mluví v České republice anebo s Čechy na Slovensku či v zahraničí úplně přirozeně po česky tak, že nikdo ani nejméně nepochybuje o tom, že je Čech, právě tak jako i “ako štátny občan Slovenskej republiky rozpráva v Slovenskej republike alebo so Slovákmi v Českej republike či v zahraničí úplne prirodzene tak, že nikto ani najmenej nepochybuje o tom, že je Slovák”. A tedy je to po všech stránkách jen spravedlivé, protože Henryk Lahola je originálním Čechoslovákem tělem i duší, a tedy se vším, co originální Čechoslovák má být a má umět.

2000:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola byl pouze do 13.3.2000 obyčejný Henryk Lahola

V roce 2000 se pak Henryk Lahola konečně dočkal úspěšného završení svých vysokoškolských studií na obou fakultách Univerzity Karlovy příslušnými promocemi. Až do 13.3.2000 (včetně) si Henryk Lahola vždy psal pouze sví jméno s přímením bez jakýchkoliv akademických titulů. S tím bylo však již bylo ode dne následujícího, tj. ode dne 14.3.2000 konec.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola byl dne 14.března 2000 promován magistrem práv

Dne 14. března 2000 byl totiž Mgr.Henryk Lahola slavnostně promován v Pražském Karolinu na magistra práv Univerzity Karlovy v Praze. Mgr.Henryk Lahola se v této podobě, tj.Mgr.Henryk Lahola takto své jméno a příjmení společně i s jedním magisterským akademickým titulem (magistr práv) si psal v období ode dne 14.3.2000 až do dne 19.7.2000 (včetně). I s tím bylo však již ode dne následujícího, tj. ode dne 20.7.2000 byl konec.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola byl dne 20.července 2000 promován magistrem filozofie

Dne 20. července 2000 byl totiž Mgr. et Mgr.Henryk Lahola slavnostně promován v Pražském Karolinu již podruhé. Tentokrát byl Mgr. et Mgr.Henryk Lahola promován na magistra filozofie Univerzity Karlovy v Praze. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se v této podobě, tj.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola takto své jméno a příjmení společně i se dvěma magisterskými akademickými tituly (magistr práv a magistr filozofie) si psal v období ode dne 20.7.2000 až do dne 14.2.2005 (včetně), to znamená, že takto si své jméno a příjmení i společně se dvěma akademickými tituly Henryk Lahola psal po celých následujících téměř pět let v období od 20.7.2000 až do 14.2.2005 (včetně). I s tím bylo však již ale ode dne následujícího, tj. ode dne 15.2.2005 byl konec.

Ihned po této promoci odchází JUDr.PhDr.Mge et Mgr.Henryk Lahola do Jugoslávie

Na první promoci dne 14.března 2000 byla se podívat i matka Mgr.Henryka Laholy. Právě tak i na druhou promoci Mgr. et Mgr.Henryka Laholy se dne 20.července 2000 taky byla podívat jeho matka. Pak se Henryk Lahola s matkou rozloučil a matka odjela vlakem zpátky domů i s jeho vysokoškolským diplomem magistra filozofie. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pak zamířil přímo ke Karlovu mostu, přešel jej na druhou stranu a šel na velvyslanectví Jugoslávské svazové republiky na pozvání prvního tajemníka velvyslanectví Slobodana Miliće. Pan Slobodan Milić sice nebyl momentálně přítomen, ale počkal ho na velvyslanectví. Henryk Lahola se velice dobře znal s panem velvyslancem Djukou Stojičićem a prvním tajemníkem velvyslanectví nejen proto, že sám studoval Jugoslavistiku, respektive serbistiku, ale též proto, že v časech barbarské agrese severoatlantického paktu proti Jugoslávské svazové republice v souvislosti s Kosovem se Henryk Lahola zůčastnil v Praze všech demonstrací na podporu Jugoslávie a proti válce. A to bez ohledu na to, zda-li tyto shromáždění v Praze v horní části Václavského náměstí u sochy organizovala krajně levicová politická strana Komunistická strana Čech a Moravy, anebo rovněž v Praze i přímo před budovou Jugoslávského velvyslanectví je organizovalo radikálně pravicové občanské sdružení “Vlastenecká fronta”. A zúčastnil se Henryk Lahola několikrát i na pravoslavných bohoslužbách v kostele sv.Cyrila a Metoděje, někdy se dokonce společně s ostatními modlil i na mši svaté podle liturgie sv.Jana Zlatoustého, kterou velice dobře Henryk Lahola zná i od bratří řekokatolíků, kteří jsou východní větví Římskokatolické Církve. A ovšemže se Henryk Lahola zúčastnil i na mnoha jiných akcích proti válce, proti agresi severoatlantického paktu, na podporu Jugoslávie. Henryk Lahola byl odjakživa nepřítelem všech armád. Henryk Lahola byl odjakživa nepřítelem nucené vojenské služby, tzv.”prezenční branné povinnosti” což nejsou nic jiného než novodobé formy otroctví přežívající i v době blížícího se přelomu druhého a třetího tisíciletí. Již nejednou v minulosti několikrát veřejně vystoupil proti armádě, proti otrokářství, otroctví a nuceným pracím v souvislosti s armádou a takzvanou vojenskou službou. A v neposlední řadě Henryk Lahola odmítá všechny války. A to i navzdory tomu, že si je vědom toho, že mnozí mocní a bohatí tohoto světa kteří z války a válečného neštěstí jiných lidí profitují a bohatnou ho určitě budou vždy fanaticky pro jeho pacifistické názory nenávidět. A je úplně jedno, zda-li ti co budou Henryka Laholu kvůli jeho pacifismu a odporu vůči armádám a válkám nenávidět jsou komunisté anebo amerikanofilní patolízalové současnosti. Byť i teď pro objektivitu se musí říci, že nyní dokonce i samotní komunisté byly proti agresi severoatlantického paktu proti Jugoslávii, což Henryka Laholu – zejména zpočátku - velice překvapilo. Když tenkrát zvažoval po prvé v životě, zda-li by měl jít i na demonstraci KSČM na Václavském náměstí v horní části u sochy jít demonstrovat na podporu Jugoslávie byl Henryk Lahola na velikých rozpacích. Na jedné straně cítil, že by se strádajícího jugoslávského lidu měl zastat a agresi severoatlantického paktu odsoudit. Na druhé straně se však Henryk Lahola – celkem oprávněně – komunistů jako úhlavních nepřátel Pána Ježíše Krista v současnosti velice bál. Den před demonstrací zašel Henryk Lahola do kláštera a kostela bratří premonstrátů na Strahově a u sv.Norberta se velice dlouze modlil. Poté se vrátil k benediktinům a velice dlouze se Henryk Lahola modlil před svatostánkem s Nejsvětější Svátostí Oltářní. Bůh však mlčel, a Henryku Laholovi na jeho modlitby vůbec nijak neodpovídal. Henryk Lahola sice pochopil, že se Bůh na něj evidentně zlobí, nicméně to mu jeho osobní dilema v rozhodování nijak neulehčilo, protože neví zda-li se na Henryka Laholu Bůh zlobí proto, že si opovažuje váhat zda-li má jít na demonstraci proti agresivní válce když zuří válka a teče lidská krev, anebo právě naopak, zda-li se na Henryka Laholu Bůh zlobí proto, že vůbec uvažuje jít na demonstraci duchovních potomků těch lidí, kteří svojí fanatickou nenávistí Pána Ježíše Krista již jednou ukřižovali a kteří ho osobně a přímo fanaticky nenávidí ještě i dnes po dvou tisíciletích. Nakonec si již Henryk Lahola ve své duši říkal: “Pane zastav tu strašnou válku a pak chceš-li tak si třeba i vezmi můj život. Ušetři však životy jiných lidí, protože jejich životy jsou mnohem cennější než je ten můj”. Nakonec se Henryk Lahola rozhodl – ať již z vnuknutí Ducha Svatého, anebo pouze z vlastního rozhodnutí (ať si každý z toho vybere co chce) – že na tu komunistickou demonstraci sice půjde, avšak kolem krku si zavěsí veliký korálkový svatý růženec s křížkem a bundu si nechá rozepnutou anebo alespoň výrazně polorozepnutou tak, aby všichni ti komunisté kolem Henryka Laholu tento jeho svatý růženec s křížkem mohli velice dobře a zřetelně vidět, a tedy aby si byli vědomi, že on Henryk Lahola je křesťan. Navíc se Henryk Lahola rozhodl, že v žádném případě nezůstane na té komunistické demonstraci až do úplného konce, ale že předčasně odejde domů. Přesněji řečeno, Henryk Lahola se rozhodl, že na té komunistické demonstraci zůstane pouze do toho okamihu, kým první člověk z řad těch komunistických demonstrantů začne Henryku Laholovi kvůli tomu svatému růženci a křížku, respektive kvůli tomu, že je křesťan nějak nenávistně vyhrožovat anebo nadávat. Je totiž jasné, že i kdyby komunisté svým “nepřátelům” byli schopni odpustil třebas i všechny možné i nemožné takzvané ideologické, politické či jiné “zločiny”, celkem určitě nikdy nikomu neodpustí to, že je křesťanem, neboť v celých dějinách lidstva nikdy nežil nikdo koho by komunisté nenáviděli ještě více než Pána Ježíše Krista. Troufám si konstatovat, že komunisté dokonce ani proti samotnému Adolfu Hitlerovi necítí tak velikou nenávist jako proti Pánu Ježíši Kristu. Nakonec ale jsem přece jen na té komunistické demonstraci zůstal až do konce, protože tam byl takový chaos, popřípadě možná též všichni byli tak zaujatí demonstrací, že si nikdo ani nevšiml, respektive neuvědomil že sem si dovolil přijít i jeden křesťan. A podobně to bylo i na ostatních demonstracích, bez ohledu na to zda-li ji organizovali komunisté anebo Vlastenecká fronta, či jiní představitelé krajní či radikální levice a pravice. A ovšemže mimo rámec nejrůznějších demonstrací se Henryk Lahola zúčastnil i několika nejrůznějších delegací či deputací občanů, kteří navštívili velvyslanectví Jugoslávské svazové republiky, tentokrát jsem přicházel zpravidla v pozici česko-srbochorvatského jazykového tlumočníka mezi českými občany a diplomaty nebo pracovníky velvyslanectví Jugoslávské svazové republiky. Jedno takové tiskové prohlášení napsal i samotný Henryk Lahola a jeden jeho kolega Zdeněk Valenta – student pocházející z Ústí nad Labem a studující na téže Filozofické fakultě Univerzitě Karlovy v Praze a na téže katedře Slavistiky obory polonistika a sorabistika vlastnil počítač a byl Henryku Laholovi ochoten toto prohlášení napsané rukou Henryka Laholy i opsat do počítače a poté i vytisknout. A při všech těchto příležitostech mněl Henryk Lahola příležitost spoznat se s tehdejšími diplomaty Jugoslávské svazové republiky, zejména s panem velvyslancem, kterým byl Djoko Stojičić a prvním tajemníkem, který byl Slobodan Milić. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nevěděl sice úplně přesně co pan Slobodan Milić s ním chce dne 20.7.2000 večer probrat, nicméně pochopil, že je to něco důležitého. V rozhovoru se Slobodanem Milićem se Mgr. et Mgr.Henryk Lahola dozvěděl, že Ministerstvo zahraničních věcí Jugoslávské svazové republiky organizuje v Sirogojnu v Jugoslávii jakýsi tábor přátelství, na který jsou pozvaní mladí lidé z různých zemí světa a to mladí lidé, kteří jednak nejsou ani etničtí Srbové, ani nejsou to lidé kteří by ať již oni sami anebo jejich příbuzní pocházeli z Jugoslávie, a kteří ani nemají ani žádné rodinné, ani majetkové a ani žádné jiné osobní vztahy nebo vazby vůči Jugoslávii. A tak tedy Mgr. et Mgr.Henryk Lahola je zde absolutně dokonalým v tom, že všechny tyto “podmínky” na 100 % splňuje! Ani teoreticky nemůže totiž existovat vůbec nikdo kdo by tyto podmínky mohl splňovat ještě ve větší míře než právě Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. A navíc – což sice podmínkou Ministerstva zahraničních věcí Jugoslávské svazové republiky sice není avšak jinak je to nepochybně užitečné – Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ovládá perfektně srbochorvatštinu ve všech jejich jazykových variantách a dialektech, slovem i písmem a to jak v latince, tak i v cyrilici; a navíc Mgr. et Mgr.Henryk Lahola má i dokonalý přehled o literatuře, kultuře, historii a všeobecném přehledu pokud jde o srbské a jugoslávské reálie. Taky pan Slobodan Milić zdůraznil, že tato akce je pro Ministerstvo zahraničních věcí Jugoslávské svazové republiky a pro všechen jugoslávský lid velice důležitá, protože cílem této akce je přispět touto akcí k alespoň částečnému navázání kulturních kontaktů mezi jugoslávskou mládeží a mladými lidmi ze zahraničí v situaci kdy jsou proti Jugoslávské svazové republice uvaleny nespravedlivé mezinárodní sankce. Existence nespravedlivých sankcí proti Jugoslávii byl samozřejmě pro samotného Mgr. et Mgr.Henryka Laholu tím nejsilnějším argumentem, protože to byl morální argument, aby se na této akci sám osobně zúčastnil. Problémem nebyla dokonce ani špatná ekonomicko-sociální situace Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, protože pan Slobodan Milić v této souvislosti Mgr. et Mgr.Henryka Laholu ujistil, že se nemusí ničeho obávat, protože ho to nebude stát ani korunu. A zadarmo bude jak doprava tam a zpátky, tak i samotný pobyt v Jugoslávii. A poté pan Slobodan Milić i odevzdal Mgr. et Mg.Henryku Laholovi i zpáteční obousměrnou jízdenku jugoslávské autobusové společnosti “Lasta”, dle které byl odjezd z Prahy - Florence do Bělehradu na pátek 21.7.2000 a odjezd z Bělehradu do Prahy – Autobusové nádraží Florenc stanovené na 31.7.2000. Nicméně pro objektivitu je třeba říci, že tato skutečnost, že Mgr. et Mgr.Henryk Lahola uskuteční ve dnech 21-31.7.2000 návštěvu Jugoslávie byla Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi velice dobře známa již od konce června 2000 a taky s touto návštěvou Jugoslávie již dopředu počítal, všestranně se na ni připravoval a tudíž byl po všech stránkách na tuto cestu velice dobře připraven i vybaven vším co k ní potřeboval, ač sice přesně nevěděl ještě co bude jejím obsahem. Jugoslávci byli velice milí a pohostinní, že až Mgr. et Mgr.Henryk Lahola začal mít určité výčitky svědomí, že své Jugoslávské bratry tak moc vyžírá a taky Jugoslávcům – zcela opodstatněně řekl - že si tak velikou pozornost a štedrost Mgr. et Mgr.Henryk Lahola od svých jugoslávských přátel ani nezasluhuje. Taky pražský nocleh ze čtvrtku 20.7.2000 na pátek 21.7.2000 Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi zabezpečili Jugoslávci. Ráno Mgr. et Mgr.Henryk Lahola obdržel zadarmo jugoslávské vízum do svého cestovního pasu, pouze vyplnil příslušný formulář. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vyplnil ho celý, jedinou kolonku kterou nevyplnil vůbec byla kolonka dotazující se na národnost. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola když vyplňoval tento formulář používal srbochorvatštinu a cyrilici, pouze své jméno a přímení pro jistotu napsal raději v latince. Úředník se pak na formulář podíval a slušně se zeptal: “Izvinite gospodine šta vas uznemiravam, ali mogli bi ste mi još reći jeste li češke ili slovačke narodnosti?” Mgr. et Mgr.Henryk Lahola na tuto otázku odpověděl: “Kad treba da iskreno odgovorim mogu da kažem da neznam, naravno da neznam gospodine odgovor na to pitanje. Osim toga je mi to potpuno svejedno, pošto moje nacionalno osećanje je samo Čehoslovačko”. A tak nakonec tato kolonka dotazníku zůstala i nadále prázdná protože ji nevyplnil ani tento jugoslávský úředník. Mnozí lidé často s jakýmsi pohrdáním mluví o jakési “barbarské kultuře” což je evidentní nesmysl, což ukazuje i tenhle příklad diplomatické jemnosti, slušnosti, taktu a empatie. Prostě dokonalé umění chovat se tak aby národní a ani jiné cítění jiného člověka nebyla a ani nemohlo být nijak dotčeno. Což byl dokonce i důvod, proč zřejmě nakonec raději tuto choulostivou kolonku “nacionalna pripadnost” raději vůbec nevyplňoval ani tento jugoslávský úředník, ač jinak podle formálních úředních předpisů by zřejmě měla být vyplněna i tato kolonka úplně stejně jako i kolonky všechny ostatní. A tak v pátek 21.7.2000 ráno vyjel autobus jugoslávské společnosti “Lasta” směrem na Bělehrad i s Mgr. et Mgr.Henrykem Laholou kam dojel v sobotu popoledne 22.7.2000. Problém byl v tom, že Maďaři na maďarsko-jugoslávské státní hranici pět hodit úmyslně kvůli sankcím pozdrželi. Ostatně s podobnými schválnostmi Mgr. et Mgr.Henryk Lahola i počítal, ač jinak bylo nepříjemné, že v důsledku toho pak Mgr. et Mgr.Henryka Laholu v Bělehradě na autobusovém nádraží již nikdo nečekal což bylo velice nepříjemné. Rozhodl se proto, že pohledá Federální Ministerstvo zahraničních věcí což se mu z pomocí náhodných okolojdoucích nakonec po krátkém bloudění podařilo. Jinak dotyčná akce začala již o několik dnů dříve a taky i měla končit snad o dva nebo tři dny později než byl návrat Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Jednalo se v podstatě o jakýsi quasi poznávací turistický zájezd, téměř každý den byl výlet ze Sirogojna do nějakého významného jugoslávského města. Autobusy ve kterých se mladí lidé z cizích zemích převáželi ke svému cíli byl doprovázen vždy hlídkou jugoslávské policie, kteří zastavovali vozidla nalevo i napravo a tak autobusům z mladými lidmi ze zahraničí “proklesňovali” cestu vpřed aby tak nikde nemuseli stát. Přes den se mladým lidem zpravidla ukazovali nějaké historické a kulturní pamětihodnosti v daném městě či oblasti a večer je vždy někam odvedli do nějaké restaurace, kde již byla pro ně připravena bohatá večeře, a to bohatá co do kvality i kvantity nabízených jídel, že si člověk připadal jako na nějaké královské hostině plné obrovského množství všelijakých pochoutek, kterých navíc i co do kvantity že se člověk teoreticky najíst až do prasknutí. A často během večeře i hrála nějaká lidová kapela balkánskou lidovou hudbu, popřípadě se nějaká taková hudba pouštěla z reproduktoru takže i jinak vnější kulisa byla dosti veselá. Na těchto večeřích často jedli i samotní příslušníci jugoslávské policie, kteří momentálně autobusy doprovázeli. Kromě Mgr. et Mgr.Henryka Laholy pouze jakási Češka Míková z Kladna, jinak překladatelka z a do ruštiny a srbochorvatštiny mluvila perfektně srbochorvatsky a částečně ještě i jeden Ukrajinec. To bylo ale vše. Ostatní se dorozumívali Anglicky, Francouzky, někteří i Italsky. Překvapivě mnohem méně německy. Po německy Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mluvil pouze s jedním Holanďanem – mladým levicově orientovaným novinářem. I to pouze tak jaksi napolovic, protože naopak dotyčný Holanďan zase raději mluvil anglicky a i sám Mgr. et Mgr.Henryk Lahola uznal, že je lepší někdy ustoupit než tvrdohlavě trvat na své němčině a tedy alespoň občas mluvit s ním i tou angličtinou. A když se na večeři zúčastnili jugoslávští policisté, Mgr. et Mgr.Henryk Lahola si rád se sedl někde mezi ně, nebo alespoň k nim, aby během večeře si mohl s nimi povídat. Nejzajímavější byl výlet do Kosovské Mitrovice, respektive do nealbánské části Kosovské Mitrovice. Bylo to taky velice nebezpečné, protože jugoslávská policie mohla autobusy doprovázet pouze po jakousi pomyslnou imperialisty z NATO stanovenou pomyslnou hranici takzvaného nárazníkového pásma v Srbsku před administrativními hranicemi Kosova, které hlídali belgičtí nebo francouzští vojáci. Přes toto takzvané nárazníkové pásmo a přes Kosovo samotné pak autobusy museli jet bez jakékoliv ochrany. Jugoslávští policisté dále nemohli a proto u nárazníkového pásma pasivně čekali, až se autobusy vrátí zpátky z okupovaného Kosova. Vzhledem k tomu, že většina mladých lidí se rozhodla, že navzdory tomu do Kosovské Mitrovice pojedou rozhodl se jet i Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vzhledem k tomu, že si byl velice dobře vědom toho, že zdraví a životy ostatních mladých lidí – z nejrůznějších důvodů – jsou cennější než zdraví a život Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a bylo by tedy vrcholně nemravné kdyby nechtěl jet on sám a riskovat, když ostatní mladí lidé tím že jedou riskují mnohonásobně více než riskuje Mgr. et Mgr.Henryk Lahola. Určitým problémem byli pouze přechodné žaludeční potíže projevujícím se střídáním zácpy a průjmu u Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Silný průjem ho chytl těsně předtím než započali prohlídku jedné nemocnice v Kosovské Mitrovici. Odběhl do jednoho bloku nemocnice a tam poprosil jednu sestřičku zda by mohl zde jít někde na WC. Ukázala mu kde to WC je a dokonce mu dala i papír. Svojí neobvyklostí bylo trochu nepříjemné pouze to to, že na tom mužském WC v té nemocnici v Kosovské Mitrovici byli pouze takzvané “turecké záchody”. I když jinak to pro Mgr. et Mgr.Henryka Laholu zas nějaká veliká novina nebyla, protože obdobné “turecké záchody” například jsou, popřípadě v osmdesátých letech ještě byli v celách předběžného zadržení dokonce i samotné slovenské centrále StB v Bratislavě na Legerského ulici č.1. Jinak z prohlídky nemocnice byla asi nejzajímavější prohlídka Urologie, kde během celé prohlídky Mgr. et Mgr.Henryk Lahola měl možnost diskutovat s příslušným vedoucím lékařem dotyčného oddělení od kterého se dozvěděl mnoho zajímavého. Bylo možno mluvit taky se všemi pacienty. Výjimkou byli pouze tři pacienti, kteří byli jakýmisi zajatci cizáckých okupantů, anebo jinak - řečeno - propagandistickým slovníkem těchto cizáckých okupantů jednalo se o údajné “válečné zločince”. Dotyčný vedoucí doktor pouze na jeden či dva centimetre pootevřel dveře, aby se na ně mohl Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mohl alespoň přes tuto malou škvíru na ně se kouknout. Dále jít však nesměl a mluvit s nimi již vůbec ne. Dokonce i když dotyčného vedoucího doktora na Urologii Mgr. et Mgr.Henryk Lahola prosil, že by si s nimi chtěl popovídat, odpověděl mu že on sám o tom nerozhoduje. Jinými slovy o tom rozhodovali pakistánští vojáci, kteří tyto tři zajatce hlídali. Rozmluva s pakistanským důstojníkem k ničemu nevedla. Pakistanci byli velice přísní a strozí. A Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi tak bylo velice ostře a tvrdě dáno najevo, že žádná diskuse se zajatci nepřichází v úvahu, tím spíše že není ani “spojenecký” voják, ani pracovník červeného kříže či červeného půlměsíce. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se taky dost tím vším rozčilil a pakistánskému důstojníkovi ostře řekl, že si vyprosí aby i s ním bylo mluveno jako z nějakým “válečným zločincem”. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se přitom chtěl dotyčných zajatců pouze zeptat na několik málo věcí, které by mu ozřejmili, zda-li jsou respektována jejich veškerá lidská práva podle mezinárodních dokumentů o lidských právech, například zda-li jim tito muslimští Pakistánci umožňují svobodně vyznávat jejich křesťanskou – pravoslavní víru anebo nikoliv. A taky jak se k nim okupanti chovají, zda-li vůči nim respektují Ženevskou konvenci o válečných zajatcích anebo ne. Ještě vedoucí doktor Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi řekl, že ve skutečnosti pouze jeden z těchto tří pacientů je přímo urologickým pacientem, že další dva pacienti svými onemocněními patří na jiná nemocniční oddělení, nicméně zde jsou na výslovnou žádost Pakistánců všichni tři soustředěni spolu na jednom oddělení, aby jich tak mohli lépe hlídat. Když pak asi koncem srpna 2000 v televizi informovali o útěku právě těchto tří jugoslávských zajatců bylo od novinářů velice neobjektivní když s takovým despektem mluvili o tom, že “tři srbské válečné zločince hlídali v nemocnici v Kosovské Mitrovici pouze jakýsi málo spolehlivý a disciplinovaní vojáci z rozvojových zemí” což bylo urážlivé nejen vůči srbským zajatcům, ale i vůči pakistánským vojákům a důstojníkům, kteří je v této nemocnici hlídali. Jinak ale celkové zhodnocení Henryka Laholy je velice rozpačité. Celý dotyčný mezinárodní tábor přátelství v Sorogojnu i s bohatým programem a neuvěřitelným komfortem vybavení velice vysoké úrovni. To však ale znamená, že celá akce musela Federální ministerstvo zahraničních věcí Jugoslávské svazové republiky stát obrovské peníze. Vzhledem k tomu, že Jugoslávská svazová republika bojovala tehdy svůj velice těžký boj za vymanění se spod nespravedlivých a její ekonomiku škrtících mezinárodních hospodářských a kulturních sankcí – dají se i tyto obrovské finanční náklady na uskutečnění této finančně velice nákladné akce plně pochopit a ospravedlnit. Legitimita i rozumnost zorganizování tohoto mezinárodního kampu přátelství tudíž byla zcela opodstatněná. Určité otazníky vyvolává pouze personální výběr lidí, kteří se této akce zúčastnili. Někteří účastníci jako například jeden tuším Nor (anebo Dán) se ani netajil svým nepřátelským postojem vůči prezidentu Miloševićovi a koaliční vládě národního porozumění. Paní Míková, Češka z Kladna pak prezidenta Miloševića a koaliční vládu národního porozumění přímo fanaticky nenáviděla a nijako se tím ani netajila. A svými sympatiemi k Američanům se nijak netajil ani řidič osobního automobilu - limuzíny Federální vlády Jugoslávie, který v pondělí 24.7.2000 Henryka Laholu vezl z Bělehradu do Sirogojna a během cesty poslouchal “Svobodnou Evropu” v srbochorvatštině, a tentýž řidič dne 31.7.2000 vezl Henryka Laholu i zpátky ze Sirogojna do Bělehradu. Samotný Henryk Lahola si sice skutečně vnitřně přál, aby federální president Jugoslávské svazové republiky Slobodan Milošević zůstal federálním presidentem i nadále. Rovněž si Henryk Lahola přál, aby federální Jugoslávská i republiková Srbská koaliční vláda národního porozumění zůstala vládnout i po nadcházejících volbách v září 2000 roku. Nicméně Henryk Lahola není a ani nikdy nebyl i nebude žádný významný “vůdce” čehokoliv. Henryk Lahola nikdy nebyl a ani není žádnou důležitou nebo významnou osobou. Henryk Lahola je sice “živou chodící encyklopedií poznatků a vědomostí”, ale to je všechno. Henryk Lahola má sice až neuvěřitelně vysoké vzdělání a ve vědomostech, poznatcích a zkušenostech prakticky z téměř čehokoliv se mu sice opravdu může rovnat jen málokdo (pokud vůbec někdo!), to však ale nic nemění na tom, že Henryk Lahola je úplně obyčejným jednoduchým člověkem z lidu. Henryk Lahola není ani novinářem, který by mohl eventuálně napsat nějaký článek na podporu Jugoslávie. Henryk Lahola není ani manager nějakého velikého podniku nebo bankéř, který by mohl takto eventuálně nějak pomoci Jugoslávii v jejím hospodářském rozvoji. A v neposlední řadě Henryk Lahola není ani žádný politik, diplomat, či vysoký úředník státní správy který by mohl něco eventuálně se pokusit pro Jugoslávii udělat ve světě mezinárodní politiky a diplomacie. Z těchto všech hledisek – shrnuto a podtrženo – lze tedy konstatovat, že zorganizování mezinárodního tábora přátelství bylo sice potřebné, ale měla být větší pozornost věnována výběru lidí, kteří se na něm zúčastnili. Zejména pak měli být vybráni kvalitnější a hodnotnější lidé než byl Henryk Lahola.

Judr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola poprvé v Babicích po dvaceti letech

Přes letní prázdniny – prakticky hned bezprostředně po návratu z Jugoslávie - počátkem srpna 2000 přijel Mgr. et Mgr.Henryk Lahola na svou první historickou návštěvu příbuzných na Moravském Slovácku do Babic a Huštěnovic po dvaceti letech. Poté co v roce 1979 zemřel děda Josef Gajdoš si totiž předsevzal, že do Babic již nikdy v životě více nepůjde. Teď přišel na návštěvu svých příbuzných, kterých dvacet let neviděl. Pokud jde o příbuzné z matčiny strany, matka je nejstarší ze čtyř dětí. Druhou nejstarší je matčina sestra Jarmila, po provdání s příjmením Maňásková, tj.Jarmila Maňásková, její manžel však již dávno tragicky zahynul. V pořadí třetím nejstarším byl matčin další bratr Josef, tj.Josef Gajdoš mladší. A nejmladší matčinou sestrou byla Marie, tj.Marie Gajdošová mladší. Zejména své bratrance z matčiny strany Roberta a Radka Maňáskových a Bronislava a Marka Gajdošových si zafixoval ve své paměti jako malé děti se kterými si hrával a běhal kolem vozu s dědovými krávami, popřípadě se společně s nimi na něm nechával vozit. Samozřejmě, že nikoho z nich nepoznal. Starší z obou bratranců Gajdošů - bratranec Ing.Bronislav Gajdoš je chemický inženýr a u rodičů již nebydlí. Podobně i starší z obou bratranců Maňásků Robert též již nebydlí v Babicích, ale bydlí a pracuje v Brně. Podobně tomu bylo i u příbuzných z otcovi strany, kde má otec jednu mladší sestru Marii, po provdání Drábkovou, tj.Marie Drábková. Zde jsou obě děti manželů Drábkových již dávno plně samostatné, jedním je Josef a druhou je Edita, po provdání Šímova. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se však setkal a mluvil v obci Babice, Huštěnovice, městě Uherské Hradiště ale i jinde i s mnohými jinými lidmi na Moravském Slovácku a to i s lidmi úplně cizími. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola byl zde nesmírně překvapen jednou výrazně negativní vlastností moravsko-slováckého lidu. Jednalo se o pomlouvání jiných lidí. A to navíc pomlouvání i před zcela cizími a v podstatě úplně neznámými lidmi, kterým Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nepochybně byl. A nejsmutnější ze všeho bylo to zjištění, že lidé na Moravském Slovácku rádi pomlouvají dokonce i samotné katolické kněze. Ovšemže každý člověk má i nějaké chyby a vady a logicky z toho plyne že nějakou tu chybu může mít – jako člověk - i katolický kněz. Jediný “katolický kněz” který žádnou vadu a ani chybu neměl byl pouze Ježíš Kristus. V praxi lidí co na Moravském Slovácku tak rádi pomlouvají kněze je však úplně jedno o jakého kněze se jedná. Za svých pobytů v Bratislavě, Brně, Praze ale i jinde Mgr. et Mgr.Henryk Lahola poznal desítky ba možná i stovky nejrůznějších katolických duchovních i řeholníků a tedy z této pozice může říci, že například duchovní správce farností v Babicích a Huštěnovicích – katolický kněz Zdeněk Zlámal je vůbec jedním z nejlepších katolických duchovních jaké kdy Henryk Lahola poznal. A přesto mnozí “farníci” tohoto starého kněze nespravedlivě pomlouvají, byť již třeba i ne natolik v přítomnosti Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, který se ho pokaždé zastal, verbálně se vmísil do jejich urážlivých řečí a nepřátelé Církve tak vykázal do patřičných mezí. A to tím spíše, že si byl Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vědom toho, že dříve nebo později se do Babic bude chtít i sám odstěhovat, a tudíž mu stav víry v Babicích ani z tohoto hlediska nemůže být lhostejný. Téměř úplně na konci této první návštěvy v Babicích po dvaceti letech však zažil Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ještě jednu velice smutnou, přesmutnou událost, když poblíž obce Babice potkal jednu čtyřčlennou mladou skupinku turistů pocházející až z Berlína. Jednalo se o dva studenty a dvě studentky. Celkem tedy čtyři vysokoškolští studenti co byli ubytováni v Uherském Hradišti a zde – podle jejich vlastních slov šli na výlet do hor. Zřejmě tím asi měli na mysli, že navštívili pohoří Chřiby. V cizí zemi, kterou neznají jdou navštívit pohoří, které taky neznají a nevadí jim ani že neznají ani jazyk ani že nemají mapu, ani že nemají kompas, prostě nic. Pak se vraceli. Několikrát se porůznu všelikde zastavili. Nějak se jim to ale vymklo spod kontroly, ztratili anebo jim bylo cestou někde odcizeno jedno zavazadlo s českými korunami, telefonními kartami Českého Telekomu, plechovkami s pivem, jídlem a dalšími společnými věcmi celé této čtyřčlenné skupiny. Jak říkali, bylo to rozměrově jejich největší – nejobjemnější zavazadlo, které sebou nesli. Štěstím v neštěstí je pouze to, že většinu svých peněz a věcí si nechali v hotelu v Uherském Hradišti. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola zalomil rukama a zcela otevřeně a bez servítek kriticky řekl: ”Mein Gott! Das ist furchtbare! Mein Leben hat viel niedrigeren Wert als ist der Wert des Lebens der beliebigen von ihnen, aber ich riskiere soviel nie!!” Studenti vyslechli tuto karhající výčitku Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a mlčeli. Ostatně ani nemohli proti tomu vůbec nic namítat, protože byli si vědomi, že Mgr. et Mgr.Henryk Lahola má naprostou pravdu. Tito studenti navíc ještě zabloudili a celou noc nejenže nikde vůbec nespali, ale přes celou noc se - ač nesmírně unavení a vyčerpaní – bezcílně toulali sem a tam. A doopravdy vypadali v dosti zuboženém stavu, asi tak, jako političtí vězni, které po dlouhém pobytu v Ilavě právě propustili z věznice. Mnoho lidí při svém bloudění nepotkali, byť i občas někoho potkali. Potkali například jakési dva dělníky s lopatami. Oba dělníci však ale předstírali, že prý neumí německy. Ale to nebyl ojedinělý případ. Bohužel se tak chovali všichni náhodní okolojdoucí které potkali. Pro poctivost a objektivitu těchto pamětí - aby bylo úplně přesně řečeno to, co dotyční studenti přesně říkali - byli totiž natolik slušní, že neřekli natvrdo, že se všichni naši lidé jdoucí okolo na ně jako na lidi v neštěstí sprostě a hulvátsky vykašlali pod primitivní záminkou, že prý neumí německy. Dotyční studenti eufemicky řekli pouze to, že prý “lidé kterých potkali vesměs neuměli německy”. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola je vzal do Babic k Laholům kde se trocha najedli a napili. Samozřejmě, že ne pivem či jiným alkoholem! Studenti náladově značně pookřáli a dokonce i požádali Mgr. et Mgr.Henryka Laholu o jeho adresu. Protože Mgr. et Mgr.Henryk Lahola již od minula je na nejrůznější “zběratele” adres zvyklý, klidně jim na papír napsal vše co chtěli: své skutečné jméno a příjmení, pravou osobní adresu i pravým telefonním číslem. Ale na druhé straně dal studentům i několik – v té době ještě - neexistujících “svých” e-mailových adres. Na druhý den pak pro jistotu když šel Mgr. et Mgr.Henryk Lahola do Uherského Hradiště tak taky šel a tyto e-mailové schránky i dodatečně založil – pro své čisté svědomí, že je nepodvedl. Ale to jsme jen na chvíli odbočili! Proto co bylo dál? Mgr. et Mgr.Henryk Lahola zavedl tyto studenty v Ceronách na autobusovou zastávku. A čekali na autobus. Až teď si Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vzpomněl na to nejdůležitější – zda-li mají vůbec nějaké peníze. I zeptal se na to. Jeden student souhlasně pokýval hlavou, že ano, vytáhl si z vačku peněženku otevřel ji a vytáhl z ní stoeurovou bankovku! Přesněji řečeno pouze chtěl vytáhnout, protože Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mu v pohybu okamžitě zadržel ruku a současně i zděšeně řekl: “Um Gottes willen! Sind Sie verrückt? Verstecken Sie die Banknoten sofort!!” Krátce poté se již v zastávce začali hromadit cestující, což byl neklamný znak toho, že brzy již přijede ten autobus. Verbální komunikace mezi Henrykem Laholou a studenty proto raději úplně ustala. Když na zastávce zastavil autobus Mgr. et Mgr.Henryk Lahola hned jako první obsadil místo v otevřených dveřích s rozpaženými rukama, aby se mu tam mezitím nikdo cizí nenacpal a řekl rychle řidiči ať nechá nastoupit jeho čtyři lidi, že on za ně zaplatí. Poté Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se podíval na “své čtyři studenty”, významně nazvedl obočí, kývl hlavou a rukou jim mlčky pokynul ať nastoupí do autobusu. Pochopili a nastoupili. A Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nastoupil hned za nimi. Zůstali však ale stát u řidiče a otočili se dozadu a podívali na Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola těmto studentům však opět pokynul, tentokrát pokynul máváním ruky ať postupují hlouběji, dál do autobusu. I to pochopili a šli dál. Henryk Lahola pak zaplatil v českých korunách za čtyři osoby a jejich zavazadla jízdné z Babic do Uherského Hradiště. Poté nastupovali další cestující. Mgr. et Mgr.Henryk Lahola tyto jízdenky za osoby i zavazadla rychle rozdal všem čtyřem studentům a pak rychle vypadl z autobusu ven. Mezitím ještě nastupovali nějací lidé, nesli to nelibě a trochu proto ostatní cestující šomrali proti Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi.

2005:

Judr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola získal v Praze dva doktoráty v roce 2005

V roce 2005 se pak konečně dočkal úspěšného završení rigorózních řízení na obou fakultách Univerzity Karlovy v Praze a získání příslušných doktorátů.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola byl dne 15.února 2005 promován doktorem práv

A pak dne 15. února 2005 byl JUDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola slavnostně promován v Pražském Karolinu již po třetí. Tentokrát byl JUDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola promován na doktora práv Univerzity Karlovy v Praze. JUDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se v této podobě, tj.JUDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola takto své jméno a příjmení společně i s jedním akademickým titulem doktora práv a dvěma magisterskými akademickými tituly (magistr práv a magistr filozofie) psal v období ode dne 15 února 2005 až do dne 14. Prosince 2005 (včetně). I s tím bylo však již ale ode dne následujícího, tj. ode dne 15. Prosince 2005 byl konec.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola byl dne 15.prosince 2005 promován doktorem filozofie

Dne 15. prosince 2005 byl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola totiž slavnostně promován v Pražském Karolinu již po čtvrté a zatím naposled. Tentokrát byl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola promován na doktora filozofie Univerzity Karlovy v Praze. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se od té doby až do dnešních dnů – plným právem - v této podobě, tj.JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola takto své jméno a příjmení společně i se dvěma akademickým tituly doktora práv, doktora filotofie a dvěma magisterskými akademickými tituly (magistr práv a magistr filozofie) píše JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola v současném  období, tj. ode dne 15.prosince 2005 až do dnešních dnů, a to plným právem a s plnou důsledností, protože tyto čtyři akademické tituly jsou coby “nehmotné statky” integrální součástí nehmotného majetku držitele vysokoškolských akademických titulů a JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nevidí žádný důvod pro to, proč by se mněl svých práv tohoto svého nehmotného majetku dobrovolně zříkat tím, že by je neužíval, ač je jedním z nejzákladnějších a nezpochybnitelných práv vlastníka “věci” (ať již hmotné nebo nehmotné) užívat “svou věc”.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola je jeden z nejvzdělanějších lidí svého okresu…

Pokud jde o vzdělání, JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola dosáhl tedy vše co dosáhnout mohl a jeho touha po vzdělání, vědění a poznání je tím plně saturována.

 

JUDr.PhDr.Mgr et Mgr.Henryk Lahola ví, že nic mu nepomáhá více než modlitba

Na noc z 15.prosince na 16 prosince 2005 si uléhal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola s velikou spokojeností a zadostiučiněním poté co se vrátil z Prahy i ze své druhé doktorské promoce. Večer těsně před spaním jako obvykle se pomodlil jeden “Zdrávas Mária” za slovenského katolického kněze Mariana Vojtka. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se za něho modlí pravidelně každý večer před spaním již celých čtrnáct let, protože současně ví, že právě tak i on se rovněž již celých čtrnáct let nepřetržitě modlí každý večer před spaním jeden “Zdrávas Mária” za JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu. (Tuto vzájemnou podporu jednou každovečerní modlitbou navrhl v roce 1991 sám Marian Vojtko a Henryk Lahola tento návrh přijal) Díky proto za pomoc tvých modliteb kamaráde!

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vysvětlil svůj postoj k USA a jugoslávské otázce

Koncem prosince těsně před vánočními svátky roku 2005 se JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola potkal jedním svým starým kamarádem. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se však nemohl s tímto svým kamarádem shodnout v hodnocení rozbití Jugoslávie ať již šlo o odtržení Slovinska a Chorvatska v roce 1991 od SFRJ, poté i odtržení bývalé Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny od Jugoslávie, poté přímou agresi Severoatlantického paktu proti Republice Srbské Krajina a hned poté o týden později i proti Republice Srbské v bývalé SR Bosna a Hercegovina v roce 1995 a nakonec agresí Severoatlantického paktu za odtržení Kosova od Jugoslávie a v neposlední řadě i celkového podílu agresivní politiky USA vůči Jugoslávii projevující se touto agresivní “salámovou politikou” USA, když američtí agresoři postupně – nejprve odtrhli Slovinsko a Chorvatsko od Jugoslávie, pak odtrhli v druhé etapě i Bosnu a Hercegovinu, ve třetí etapě odtrhli již “de facto” Kosovo a Metochiji a v blízké budoucnosti možná ve čtvrté etapě odtrhnou Černou Horu a v páté etapě pak i Vojvodinu. Tento kamarád pak zcela nelogicky v tomto jugoslávském kontextu začal vyčítal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi, že si pamatuje jaký byl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola prý fanatický blázen do Američanů ( tj. měl tím na mysli USA) a že nyní prý obrátil o 180 stupňů, a tak jako s USA ještě v půlce osmdesátých let dvacátého století vehementně absolutně souhlasil, tak dnes je naopak stejně vehementně absolutně proti. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola mu odpověděl, že je mu to všechno sice nesmírně líto, nicméně ten, kdo od poloviny osmdesátých let dvacátého století ke dnešku změnil své politické názory v “jugoslávské otázce” o oněch 180 stupňu není JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola, ale jsou to naopak právě samotné Spojené státy americké, které změnili svoji politiku v jugoslávské otázce o 180 stupňů. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola své politické názory v souvislosti s “Jugoslávskou otázkou” za celý svůj život totiž nikdy nezměnil ani jen o “milimetr”. Přesně to co si JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola totiž myslel v “Jugoslávských politických záležitostech” v půlce osmdesátých let dvacátého století, přesně totéž si myslí i dnes. Ještě v polovině osmdesátých let dvacátého století totiž zahraniční politika USA kategoricky odmítala veškeré projevy antijugoslávského separatismu a nacionalismu, a pokud to na ní v mezinárodní politice záleželo, tvrdě a nekompromisně je potírala, protože měla zájem na zachování územní integrity a celistvosti Jugoslávie. Dnešní zahraniční politika USA naopak všemožně a to dokonce přímo i agresí vlastní válečné mašinérie USA proti všem projugoslávsky smýšlejícím silám naopak všemožně podporuje všechny projevy antijugoslávského nacionalismu a separatismu, protože nyní má USA eminentní zájem na úplném rozbití a likvidaci Jugoslávie a politické a územní rozdrobenosti na celkovém teritoriu bývalé SFRJ. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola v polovině osmdesátých let dvacátého století mněl úplně stejné politické názory na “jugoslávské politické záležitosti” jaké v polovině osmdesátých let dvacátého století “na jugoslávské politické záležitosti” měli i USA. Proto v polovině osmdesátých let dvacátého století byla mezi politickými názory JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy a politickými názory Spojených států amerických (USA) absolutní politická shoda a konsenzus. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pak i nyní ve století jedenadvacátém má “na jugoslávské politické záležitosti” pokud jde o územní a teritoriální integritu Jugoslávie úplně stejné politické názory jako mněl i v polovině osmdesátých let dvacátého století. Spojené státy americké (USA) však své politické názory “na jugoslávské politické záležitosti” pokud jde o územní a teritoriální integritu Jugoslávie změnili od poloviny osmdesátých let dvacátého století o 180 stupňů a proto je logické, že v současnosti se i politické názory “na jugoslávské politické záležitosti” JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy pokud jde o územní a teritoriální integritu Jugoslávie liší od obdobných politických názorů Spojených států amerických právě o těch 180 stupňů co se změnili samotné Spojené státy americké. Není tedy pravda, že to byl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola kdo zradil Spojené státy americké. A ani nemohl JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola “nikoho zradit”, protože JUDr.PhDr. Mgr et Mgr.Henryk Lahola se nijak nezměnil. Naopak Spojené státy americké )USA) zradili JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu, protože to byly právě Spojené státy americké (USA), které se odklonili o 180 stupňů od svojí vlastní zahraniční politiky vůči Jugoslávii z dob poloviny osmdesátých let dvacátého století.

2006:

Pár vět o důstojném otci Zdeňku Zlámalovi a stavu víry v Babicích a Huštěnovicích

Tento rok byl velmi zlý. Proslýchá se že zdravotní stav duchovního otce farností v Babicích a Huštěnovicích Zdeňka Zlámala se zhoršuje. Jistý čas byl prý dokonce i v nemocnici a zastupoval ho u nás pak jistý katolický kněz pocházející rodem sice odněkud odsud z Moravského Slovácka, jako katolický kněz však jinak působí prý někde v diecéze ostravsko-opavské. Několik týdnů, možná i měsíců se JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola za uzdravení duchovního otce Zdeňka Zlámala intenzivně modlil. Duchovní otec Zdeněk Zlámal se vrátil a opět naplno obětavě pracuje ve vinici Páně. Přesto se však JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola obává co bude dál. Pokud se něco strašného nestane dříve, nejpozději k tomu ale i tak zřejmě přece jen přijde v roce 2015, kdy důstojný pán Zdeněk Zlámal dosáhne věku 75 let a bude muset zřejmě nějak řešit problém daný katolickým církevním právem v kánonu 538-§3 kde je napsáno: “Parochus, expleto septuagesimo, quinto aetatis anno, rogatur ut renuntiationem ab officio exhibeat Episcopo dioecesano” (přeloženo doslova: “Farář úplných 75 let věku (je) žádán aby svou renunciaci z úřadu podal biskupu diecéze” tj. přeloženo velice volně: Zdeněk Zlámal by “po dovršení 75 let mněl Olomouckému arcibiskupovi podat svoji abdikaci”). Teď se zdá, že v současnosti zdraví Zdeňku Zlámalovi opět slouží v naprostém pořádku a teď se třeba modlit, aby nám Pán Bůh důstojného otce Zdeňka Zlámala co nejdéle jako duchovního otce v naší farnosti zachoval. Přesto obavy co bude eventuálně – nejpozději – po roce 2015 zůstávají. To jak se někteří lidé neslušně chovají k důstojnému otci Zdeňku Zlámalovi je nejen strašné, ale je přímo do nebe volající a nelze vyloučit, že v důsledku toho dříve nebo později Babické a Huštěnovské farníky čeká tvrdý trest Boží, například tím, že Pán Bůh odejme kněze z těchto farností a věřící tak zanechá bez duchovního otce duchovně živořit. Mnozí farníci si důstojného otce Zdeňka Zlámala moc neváží. Jinak je to však u Henryka Laholu, který se ve svém životě potkal již z velikým množstvím katolických duchovních a může otevřeně říci, že důstojný pán Zdeněk Zlámal jako katolický kněz je jedním z nejlepších katolických duchovních jaké kdy potkal. Kéž nám ho Pán Ježíš Kristus co nejdéle ve vinici Páně zachová v plném zdraví a síle!

Vzpomínka JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy na Blumentál a faráře Herényiho.

Často Henryk Lahola vzpomíná na svoji rodnou farnost Bratislava – Nové Město s nádherným kostelem zasvěceným Nanebevzetí Panny Marie zvaným Blumentál. Velkoměsta jako Praha, Brno či Bratislava mají tendenci tíhnout k nemravnímu atheismu a nihilizmu, ale v rodné blumentálské farnosti Henryka Laholy tomu tak díky Bohu a díky důstojnému otci Herényimu není. Správce farnosti Blumentál důstojný pán Herényi působí v této farnosti od června 1990. Je to dobrý, láskavý, inteligentní, pracovitý a obětavý kněz. Kristus-Pán má z něj velikou radost, ostatně pro víru v Krista dokázal svojí obětavou prací i osobním příkladem získat i velký počet mladých lidí co v jiných farnostech velkoměstského typu není úplně obvyklé. Za faráře Herényiho a jeho vzkvétající farnost se také Henryk Lahola často modlí, aby Pán Bůh důstojného otce Herényiho mezi námi na tomto světě co nejdéle zachoval a aby ve farnosti Blumentál ke prospěchu mladých lidí, které pro víru v Krista získal, jako i ke prospěchu ostatních věřících Pán Bůh i nadále posvěcoval milostí Ducha Svatého práci důstojného otce Stefana Herényiho.

V roce 2006 se absolvovala pouze autoškola a vytvořili se internetové www-stránky

Ve stručnosti by se slušelo zmínit se ale i o nějakých dobrých, radostných a povzbuzujících historických okamizích, událostech a zážitcích Judr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu prožitých v roce 2006. Rok 2006 je proto tak důležitý, že se jedná o první rok JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy po definitivní saturaci jeho veliké touhy po vzdělání, vědění a poznání, kterou završil tím, že v loňském roce získal dva doktoráty Univerzity Karlovy v Praze – doktorát práv a doktorát filozofie. Jinak i letos je JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nezaměstnaným právě tak jako tomu bylo i v letech minulých. A přitom by JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola velice rád přijal jakékoliv úřednické, popřípadě i sedavé dělnické zaměstnání v ČR nebo SR (samozřejmě pokud by tam mněl kde bydlet). Ale když jde o ty úspěchy – tak tedy - v tomto roce zaznamenal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola pouze dva malé dílčí osobní životní úspěchy, pokud vůbec o nějakých životních úspěších lze mluvit. Tím prvním bylo absolvování autoškoly na co se velice dlouho nemohl dát nikoliv proto, že by snad nechtěl, ale proto, že neměl dlouhá létá žádné peníze a nebýt štědrosti rodičů autoškolu by – vzhledem k její veliké finanční náročnosti – JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nikdy v životě nedělal. A tak tedy JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi po splnění všech zákonem předepsaných povinností včetně zkoušek před zkušebním komisařem dne 24.7.2006 Městský úřad v Uherském Hradišti vydal řidičský průkaz skupiny “B”. Tím druhým “malým životním úspěchem” jsou tyto zhruba od počátku srpna 2006 – průběžně a vlastně permanentně tímto samotným JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henrykem Laholou doplňované a vylepšované - internetové stránky www.henryklahola.nazory.cz

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola vážně a nevážně o politice a volbách

Cítím, že by se mělo popsat o JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi i něco veselého. Tak tedy – v letě 2006 měl zajímavý rozhovor se dvěma občany z Babic, který se ho ptali, zda-li má zájem kandidovat do obecního zastupitelstva obe Babice. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola se této komické představě z chuti zasmál, pak jim ale již vážně vysvětlil, že je člověkem modlitby a ne politiky. Nicméně nedali se hned odbýt. Ten první namítl, že slyšel od své příbuzné, že “doktor Lahola” chodí pravidelně na všechna zasedání zastupitelstva. Vzhledem k tomu, že to byla pravda - JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola nic neodpovídal. Pak se hned přidal druhý občan Babický, který řekl, že on zase slyšel – a taky hned i řekl od koho – že prý když byl “doktor Lahola v Praze, tak tam i kandidoval do jakéhosi univerzitního anebo kolejního senátu”. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola viděl, že se diskuse začíná ubírat nežádoucím směrem, který nikam nevede a proto se jí rozhodl sice slušně ale pokud možno co nejdříve ukončit. Řekl, že v příštím roce 2007 bude mít čtyřicet let a že pak bude kandidovat do senátu Parlamentu České republiky s nadějí, že tuto nesmyslnou druhou komoru českého parlamentu se mu tím snad podaří natolik zesměšnit, že se pak již vládnoucí damstvo a panstvo v Praze chytne za hlavu a raději tento nesmyslný “senát” novelizací Ústavy č.1/1993 Sb. zruší. Zda-li oba dva tito dotyční babičtí občané plně pochopili implicitní ironii v těchto slovech není zřejmé, nicméně jeden z nich tomu nasadil tomu dokonalou korunu když řekl: “no, ale to by bylo možné i do Babického zastupitelstva?” Představa, že by poslanci a senátoři novelizovali Ústavu ČR vypuštěním nebo spíše nějakou novelizací článků ústavy č.8,99 a 101; a poté až by tato ústavní novela nabyla na platnosti a účinnosti by zrušili nebo změnili zákon č.128/2000 Sb. o obcích ze kterého by tato “obecní zastupitelstva” by vypustili a poté zřejmě museli zásadně přestavět i zákon č.129/2000 Sb., o krajích a – aby toho nebylo jen tak málo – nakonec by byli donuceni i derogacím nebo novelizacím celé další plejády zákonů i podzákonných předpisů počínaje daňovými a konče správním řádem č.500/2004 Sb. bylo opravdu humorné. Ač jinak JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola by v principu proti tomu ani nic moc nenamítal pokud si uvědomí, že by tím obec Babice byla osvobozena z rukou komunistů. Přesto však JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola potlačil nutkání ke smíchu a vážným hlasem jim odpověděl: “Víte, většina lidí když někam kandiduje činí tak proto, že se třesou na koryto. Já když kandiduji, tak pouze proto abych tím zesměšnil nesmyslný a absurdní orgán do kterého kandiduji. Do senátu bych mohl třebas příštím rokem zcela bez obav kandidovat, protože mám stoprocentní jistotu, že bych tam určitě zvolen nikdy nebyl. Když by se totiž voliči na mne podívali a uviděli by tlustou svini velice by se lekli. Hledíc totiž na tak moc obézního člověka by si zřejmě asi pomysleli, že jsem nejspíše tak asi nějaký bohatý komunista a proto by mi – zcela správně a rozumně - žádný hlas ani nedali! U nás v Babicích lidé co mně neznají a to jsou prakticky téměř všichni obyvatelé obce když by se podívali na mou šeredně tlustou postavu tak by si pomysleli, že jsem asi nějakým “bohatým soudruhem” a hned by mně proto a jen proto svými hlasy poslali do obecního zastupitelstva v Babicích, což nechci. Sečteno a podtrženo: do babického obecního zastupitelstva bych byl ochoten kandidovat pouze tehdy, pokud bych mněl stoprocentní jistotu, že do něj nebudu a ani nemohu být zvolen. Tady je však takový blázinec, že takovou jistotu nemá vůbec nikdo”. Asi o týden později se JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy dokonce i jeden z velice mála rozumných a inteligentních zastupitelů v Babicích Mojmír Čevela zeptal zda-li bude kandidovat do obecního zastupitelstva. Šlo o zcela neformální příležitostní otázku mezi dvěma lidmi, kteří se náhodně potkali. Ostatně taky se ptal JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy jen zcela nezávazně a informativně, jen tak ze zvědavosti, respektive spíše proto, aby řeč nestála a aby se alespoň něco řeklo, protože odpověď JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy si logicky byl schopen jako rozumný a inteligentní člověk dovodit i sám. Nakonec si taky i sám rozumně odpověděl, když sám zcela realisticky i konstatoval, že kromě toho všeho i kdyby JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola i kandidovat chtěl, tak s těmi jeho politickými názory by ho ostatně “nezávislí” zřejmě asi ani moc nechtěli a “KSČM - tak ti již pak vůbec ne”!! Pak se rozloučili a oba pokračovali dál svojí cestou za svými všedními povinnostmi.

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola lidi nekádruje ale hodnotí jejich lidské kvality!

Mojmíra Čevelu JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola sice nikdy v životě neviděl v kostele, ba z největší pravděpodobností je Mojmír Čevela dokonce nevěřící. To však ale vůbec není podstatné! Důležité je, že Mojmír Čevela je slušný a velmi inteligentní člověk. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola ostatně zná množství všelijakých “téžkřesťanů” - který sice pravidelně chodí do kostela – svůj hlas by jim však nikdy nedal! Takovými lidmi, kterým by JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola zásadně nikdy svůj hlas ve volbách nedal jsou například bývalá vedoucí babické České Pošty nyní již v důchodu, která se pravidelně každou neděli ukazuje v babickém kostele; právě tak takovou “personou non grata” v očích JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy je i šéf místních babických lidovců Pavel Maňásek co bydlí Babice č.30. A podobných “téžkřesťanů” kterým by v žádných volbách JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola žádný svůj hlas nedal je v Babicích ale i jinde ovšemže mnohem více. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola si když odcházel pomyslel na smutný stav veřejných financí v České republice a na hádající se poslance o tom kdo bude stát u toho nebo onoho koryta a kdo ne. JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola si tu pouze smutně povzdychl řkouce si ve svém nitru: “Ach! Kdyby tak Česká republika měla více takovýchto zastupitelů jako je Mojmír Čevela, a vlastně nejen zastupitelů, ale i poslanců, senátorů a případně i ministrů…”

2007:

JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola přijal kamaráda se kterým rozebíral ekumenické setkání mladých věřících v Krista-Pána na přelomu roku 2006/2007 v Záhřebě.

Počátkem ledna 2007 přijel za Henrykem Laholou kamarád. Jedná se o hluboce věřícího katolického laika. Svojí vírou i dobrými skutky si získal milost u Boha, za co ho Pán Bůh odměnil bohatstvím duchovním i materiálním. Přijel na nádherné úplně nové Felicii. Chvíli si Henryk Lahola a tento kamarád povídali o víře. Bylo o čem povídat! Na přelomu prosince 2006/ ledna 2007 se uskutečnilo mezinárodní ekumenické setkání mladých lidí v Záhřebě. A tento kamarád tam byl taky přítomen! Osobně má přes třicet a mezi mladé lidi moc nepatří, ale byl vedoucím jedné skupiny mladých, kteří přijeli do Záhřebu na toto setkání organizované ekumenickou komunitou svatého bratra Rogera z Taizé. Tento kamarád na oplátku pozval Henryka Laholu k sobě domů. A byl velice velkorysý – při cestě k němu dokonce i dovolil, aby Henryk Lahola směl řídit jeho úplně novou Felicii, čím mu udělal velikou radost. Henryk Lahola s radostí usedl za volant, opásal se ochranným pásem, uvedl motor do chodu a současně i zapnul světla. Podíval se na kontrolky a vzápětí nastartoval. Kontrolka mazání motoru i kontrolka dobíjení elektrického akumulátoru zhasly, motor klapal úplně pravidelně jako hodinky. Pak se Henryk Lahola v pohodě opřel do křesla, zařadil první rychlostní stupeň, odbrzdil ruční brzdu, zapnul blinker, podíval se s radostí do úplně čistého zpětného zrcátka a hned v zápětí se rozjel. Nová Felicie se rozjela dokonce i bez plynu! Stačilo pouze uvolnit spojku do bodu záběru – no prostě nádhera!! Trochu plynu ale Henryk Lahola přece jen raději přidal. Nádherná Felicie se rozjela a Henryk Lahola zařadil hned druhý převodový stupeň a pak zrychlil na čtyřicítku aby mohl zařadit trojku. Při jízdě Babicemi se omezil na čtyřicítku, aby s čistým svědomím mohl mít zařazen třetí převodový stupeň. Blízko u hranice obce zrychlil na padesátku a za touto dopravní značkou "mimo obec" hned zrychlil na 60-ti kilometrovou rychlost a zařadil čtvrtý převodový stupeň. Pak opět akceleroval na osmdesátku aby mohl zařadit i pátý převodový stupeň. Osmdesátka je symptomatická svým typickým tichým pískotem odporu vzduchu a řidič ji bezpečně pozná i bez pohledu na tachometr. Jet osmdesátkou plně stačí, aby mohla zůstat zařazena pětka. Zahlédne-li se v dáli značka začátku obce třeba zpomalit na padesát, vyhodit na "neutrál" a pak zařadit trojku. Řadilo se velice lehce, téměř to tam samo skákalo! Později ale Henryk Lahola jen podřazoval pouze na čtyřku a i přes území obce jel padesátkou se zařazeným čtvrtým rychlostním stupněm! A Felicie to plně akceptovala a nedělala absolutně nijaké problémy. Během celé jízdy oba mlčeli. Také kamarádův dům je nádherný. Nejprve pozval Henryka Laholu ke stolu, vytahoval z lednice jakousi láhev sampaňského vína a jen tak jakoby mimochodem zeptal se Henryka Laholu: A co Henryku, si pořád takový fanatický abstinent?" Henryk Lahola odpověděl:"Nevím co znamená to slovo "fanatický" v mém případě, ale já jsem se nezměnil! Alkohol je tekutina satanova a proto jsem absolutní abstinent. Kamarád se usmál a z legrace řekl:"No Henryku mluvili jsme taky o tobě! Prý s tvojí nenávistí proti alkoholu by byl z tebe velice dobrý muslim!!" a začal se smát. Pak se ale podíval na Henryka Laholu, zasekl se a jeho smích ihned ustal. Kvapně řekl:"Promiň Henryku, nechtěl jsem tě urazit. Je mi to velice líto, omlouvám se". Henryk Lahola ale velkoryse ukázal na to sampaňské a řekl: "Proboha schovej ten prokletý, hnusný, odporný alkohol a více o tom nemluvme. Zapomeňme jak na "alkohol" a zapomeňme i na tu představu "Laholu-muslima". Absurdní představa! Zříci se Krista? Nikdy! Raději zemřu!! Zapomeňme proto na těchto posledních pět minut, a nikdy o nich spolu více nemluvme. Tvoji omluvu přijímám a tato věc je tím definitivně uzavřená." Kamarád mlčky kývl hlavou na znak absolutního souhlasu, láhev champaňského vína rychle strčil zpátky do lednice a místo něj vybral dvě jednolitrové krabice vitamínového pomerančového nápoje a vzápětí rychle zabouchl lednici. Kamarád pak Henryku Laholovi ukázal malý DVD-přehrávač a televizi s velikou obrazovkou. Z mezinárodního setkání mladých lidí v Záhřebě si přinesl několik videozáznamů na DVD. Se slzami v očích od velikého dojetí Henryk Lahola sledoval tisíce mladých lidí zpívajících, modlících se a svojí osobní adorací klanějících se Kristovi. Do Babic se vrátil Henryk Lahola velice pozdě večer posledním večerním vlakovým spojem. V nedávné minulosti často Henryka Laholu trápila nespavost, nyní ale plně spokojený ihned usnul. Celou cestou vlakem stále myslil na ty mohutné tisíce mladých lidí zpívajících, modlících se a svojí osobní adorací klanějících se Kristovi, které u kamaráda na DVD viděl. Mezi nimi bylo také velice mnoho mladých zhruba dvacetiletých, ale i osmnáctiletých a jiných mladých věřících také i z České republiky a ze Slovenska. Henryk Lahola si po prvé mohl radostně v duchu říci:"Kdybych nyní třeba i ihned umřel, umírat se mi bude velice lehce a sladce. Kristus má za mně zde na zemi plnohodnotnou náhradu v této nové generaci mladých věřících. S radostí v srdci mohu jít kdykoliv k Pánovi. O budoucnost světa a zejména pak – co je absolutně na prvním místě – o víru v Krista se nemusím více obávat. Určitě nejsem poslední sluha mého Pána zde na této zemi. I po mně budou jiní, pak opět jiní a opět jiní. Víra v Krista a oddanost Kristovi na zemi nikdy nezanikne!

Stručný závěr:

Text těchto pamětí není životopisem. A již vůbec ne pak životopisem pro tzv.”pracovní” účely, proto tento text není ani “strukturovaný”, ba dokonce z hlediska potřeb a priorit tzv.”pracovních” životopisů není ani zdaleka “životopisem” úplným. Ani zdaleka v něm nejsou zaznamenány všechny zaměstnání a zaměstnavatelé JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, právě tak jako ani ostatní údaje, které jsou pro potencionálního zaměstnavatele důležité – pokud z komplexního hlediska života tohoto intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy lze hodnotit tyto události jeho života jako natolik okrajové a bezvýznamné, že nebylo pokládáno za důležité se o nich v osobním životopise zmiňovat buď vůbec anebo alespoň v takovém rozsahu nebo v takové formě jak by možná mohl očekávat nějaký zaměstnavatel přijímající nového zaměstnance. Text těchto pamětí tudíž nejen že není životopisem a již vůbec ne pracovním životopisem, ale tyto nejrůznější životopisy ani nijak nenahrazuje a ani nechce nahrazovat.

Třeba zdůraznit, že tyto paměti popisují nejdůležitější historické okamihy, události a zážitky v životě intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. V této souvislosti byl kladen hlavní důraz na – pokud možno – přesnou časovou lokalizaci těchto historických okamihů, událostí a zážitků. Právě tak hlavním důrazem byla i jejich pravdivost a to i na úkor literární stránky, která je zde proto zcela okrajová a bezvýznamná. Pravdivost opisu je pokládána za absolutně nejdůležitější, a proto žádný z jednotlivých historických okamihů, událostí a ani zážitků nebyl nijak “upravován” anebo “vylepšován”; a to ani kvůli lepšímu osobnímu imidži intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy ne! A samozřejmě, že k žádným “umělým” úpravám anebo korekcím nedošlo ani kvůli lepšímu literárnímu ztvárnění tohoto díla, které ostatně – nota bene – se za žádné literární dílo ani nepovažuje, a ani nechce být považováno!

Cílem nebylo a ani nechtělo být popsat život intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy beletristickým jazykem spisovatele krásné literatury kladoucím důraz na krásu provázanosti a harmonii literárního sujetu podle požadavků literární vědy kladených na prozaické literární dílo. Právě naopak – zcela záměrně - cílem bylo pouze lidově nenáročným způsobem popsat nejdůležitější okamihy, události a zážitky života tohoto člověka, a to pouze ústy obyčejného vypravěče z lidu tak “jak mu huba narostla”. A to navíc vypravěče, který je schopen vyslovit i značně kritické hodnocení osobnosti JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, potažmo vyjádřit se a to někdy i kriticky – zaslouží-li si to – k činům, jednáním a postupům intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy.

Nelze popřít, že tyto paměti vykazují četná vakantní místa. Toto “vákum” anebo chcete li “bílá místa” v životě intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy nejsou dána tím, že by snad něco tajil anebo dokonce za něco se musel stydět ve svém životě, popřípadě, že by snad chtěl jakkoliv krýt jiné osoby a proto často dlouhé úseky svého života jednoduše buď ponechal bez povšimnutí, popřípadě je sice i popsal, ale tyto fragmenty z nejrozličnějších důvodů neumístnil – prozatím – na internet a tudíž ani nejsou součástí těchto pro nejširší veřejnost určených zveřejněných částí osobních pamětí JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Ovšemže předpokládá se, že postupem času i tato “bílá místa” budou postupně zaplňována. Nicméně, jak již bylo zdůrazněno, absolutně nejdůležitější prioritou byla a je pravdivost a objektivita. To byl též mravní “defendor” bránící popsat ty okamihy, události a zážitky v životě JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy, které sice byly důležité a tedy by si zasloužili býti popsány, nicméně které – z důvodů nejrozličnějších – jsou takového charakteru, že byly oprávněné obavy, že by “předčasný” popis těchto okamihů, událostí a zážitků byl, popřípadě mohl být právě na úkor pravdivosti, respektive objektivity v jejich opisu, posuzování a hodnocení. Pokud někdo-někdy napíše své paměti (životopis) proto, aby s kýmkoliv “vybavoval” jakékoliv osobní či jiné účty, pak třeba na rovinu otevřeně říci, že tento životopis touto cestou nejde a nepůjde, jeho cílem je pouze věcný a faktografický historický chronologický popis života JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů nebo záměrů. Jeho jediným cílem je totiž pouze věcně a faktograficky informovat o životě tohoto intelektuála a nic jiného.

Navíc navzdory tomu předsevzetí být absolutně pravdivý a objektivní, anebo vlastně spíše právě kvůli tomuto úmyslu být absolutně pravdivý a objektivní je možné, ba dokonce i velice pravděpodobné, že mnohé zatím “nezveřejněné části” osobních pamětí intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy by se mnohým lidem nemuseli vůbec líbit, což by mohlo vést z jejich strany k nejrůznějším žalobám a trestním oznámením, které pro intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholu nejsou vůbec zapotřebí, což je důvodem anebo jedním z důvodů pro mnohé “nezveřejněné části” pamětí JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy zejména pokud se jedná časového období let 1984 – 1989.

V životě každého člověka v minulosti ale i v současnosti bylo a je obrovské množství bolesti a utrpení, které mu - ať již úmyslně anebo i neúmyslně - způsobovali a způsobují jiní lidé ať již svou hloupostí, pokrytectvím, licoměrností, udavačstvím, prospěchářstvím, kariérismem, mamonářstvím a ziskuchtivostí, ideologickým fanatismem, ale i nenávistí ať již z nějakých důvodů ideologických ale i z nejrozličnějších důvodů čistě osobních, popřípadě někdy dokonce i bez jakýchkoliv důvodů. A je-li tomu tak u všech lidí naší planety kteří žili v minulosti, kteří žijí v současnosti a kteří budou žít v minulosti, pak nelze popřít, že ani JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola není žádnou výjimkou, a že i v jeho životě – právě tak jako i v životě kohokoliv jiného – bylo a je nemálo i životních bolestí a utrpení, které mu způsobili a způsobují tito lidé. A to vše je pak rovněž kámen úrazu pokud člověk by chtěl tyto události popsat tak, aby měl stoprocentní jistotu, že jeho popis je absolutně pravdivý a objektivní, a že jeho popis je stoprocentně historicky úplně autenticky pravdivým a objektivním popisem “sine ira et studio” bez jakékoliv osobní podjatosti, která by jakkoliv mohla eventuálně tento popis deformovat. A proto tyto fragmenty” života JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy kde tato stoprocentní jistota po objektivitě – z důvodů nejrozličnějších – nebyla, jednoduše byly vynechány z celkového popisu s tím, že budou popsány až někdy v budoucnosti. Říká se, že čas je u každého člověka nejlepší lékař na tyto bolesti a utrpení, které mu způsobili jiní lidé. A taky se říká, že u každého člověka s přibývajícím časem hořké zážitky postupně chladnou a nenávist postupně vyprchává. A jinak tomu zřejmě do budoucnosti nebude ani u JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. Až tyto zatím “nepopsané” problematické historické okamihy, události a zážitky dostatečně “vychladnou” a pocity trpkosti vyprchají, pak i ony budou zajisté popsány, popřípadě zveřejněny.

Je zcela běžné, že každému z nás může například zemřít někdo z ascendentů, anebo třeba může dojít k poškození našeho domu v - lidmi nijak nezaviněné - životní události, například u povodní a podobně. I tyto zážitky vyvolávají sice bolest, nevyvolávají však ale žádnou nenávist. Nejhorší jsou proto ty historické okamihy, události a zážitky kde člověku ublížil jiný člověk, skupina lidí, politický režim nebo stát atd., a to zejména tehdy, pokud tomuto člověku ublížili cíleně a úmyslně. Z toho co bylo uvedeno výše pak logicky zas dále plyne, že intenzita vnímání “hořkosti” a “trpkosti” všech negativních životních zkušeností každého člověka je subjektivně tím větší, čím jsou čerstvějšího data. A úplně totéž platí i u intelektuála JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy. A s tím jak již výše bylo vysvětleno souvisejí i ty vynechané a nepopsané životní úseky života tohoto intelektuála.

Logicky takovým nejdelším úsekem je asi vždy zhruba poslední desetiletí nebo potažmo dvacetiletí, které bývává popisováno velice opatrně. Události zhruba od roku 2000 jsou zatím vynechány téměř úplně. Prostě poslední období je vždy tím nejčerstvějším právě proto že je nejčerstvějším. Bohužel! Vždy to tak bylo, a nikdy tomu nebude jinak, byť i jinak je zřejmé, že právě tato poslední období čtenáře zpravidla většinou nejvíce zajímá.

Dalším vynechaným života JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryka Laholy je období let 1984-1989. A jsou i další období, či meziobdobí… Lepší je totiž nenapsat absolutně vůbec nic než riskovat, že to co bude napsáno by nemuselo být stoprocentně historicky autentické, pravdivé a objektivní. K období let 1984-1989 ať je uvedeno pouze tolik, že mnozí z těch lidí co JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryku Laholovi různorodým způsobem ubližovali po roce 1989 bez jakýchkoliv skrupulí zahodili svoji “červenou partajní knížku” a převlékli své kabáty, a měli se nejen že velice dobře i po roce 1989 i v novém režimu, ba často měli se dokonce i mnohem lépe. Jiným obdobím je politický zlom 1992 –1993, zbabělost části bývalých stoupenců společného státu ze kterých se stali “velicí” Slováci, potažmo “velicí” Češi, ale i osudy slovenských politických emigrantů v Čechách, a to nikoliv nějakých “elitních” lidí, ale úplně obyčejných všedných lidí z ulice. I tyto choulostivé věci bylo vhodné prozatím ještě zatím vynechat.

Nicméně slibuji, že veškerá prozatím bílá místa budou postupně zaplňována a zveřejňována.

Paměti v er-formě píše samotný JUDr.PhDr.Mgr. et Mgr.Henryk Lahola

 

 

 

Zpět na hlavní stránku!